Jarmila Glazarová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jarmila Podivínská
No female portrait cs.svg
Rodné jméno Jarmila Glazarová
Narození 7. září 1901
Malá Skála, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. února 1977 (75 roků)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Jarmila Glazarová, provdaná Podivínská, (7. září 1901, Malá Skála20. února 1977, Praha) byla česká spisovatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Velmi brzy jí zemřeli rodiče. Provdala se za MUDr. J. Podivínského (18721934), o 29 let staršího.

V letech 19461948 působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Ve volbách roku 1954 byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR ve volebním obvodu Praha-město. V Národním shromáždění zasedala do září 1956, kdy rezignovala a nahradila ji Alena Bernášková.[1]

Při stalinistických soudních procesech na přelomu 40. a 50. let se podílela na kampaních s nimi spojených (mj. podporovala trest smrti pro Miladu Horákovou). V roce 1968 na schůzi vedení Svazu československých spisovatelů přednesla projev, v němž vyjádřila lítost nad svou angažovaností v době procesů. Na počátku 70. let podepsala petici ve prospěch politických vězňů. Podpis však zase odvolala kvůli tomu, že petici podepsaly i známé osobnosti opozice.

V roce 1959 byla jmenována národní umělkyní.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Její tvorbu je možné zařadit mezi regionální prózu Slezska a Beskyd, v níž popisuje historii svého manželství a tragické osudy jiných žen.

Na jejím díle je zajímavé, že jeho převážná část vznikla mezi lety 19361940.

  • Roky v kruhu1936, kronika 12 let jejího manželství (bylo velmi šťastné), manžel byl lékař. Žili v městečku Klimkovice v těsném sousedství Ostravy, popisy prostředí (např. tramvaj Ostrava–Klimkovice [19111978])
  • Vlčí jáma1938, líčí soužití venkovského starosty s jeho stárnoucí despotickou ženou a mladou schovankou.
  • Advent1939, vrcholné dílo. Tento román je řazen do baladických próz. Matka Františka hledá své ztracené dítě, když ho najde, zachrání ho před jistou smrtí a pomstí se na surovém muži a jeho milence, kteří způsobili její a synovo utrpení. Pro větší důvěryhodnost zde používá severomoravské nářečí. Děj se odehrává v průběhu jedné noci.
  • Chudá přadlena – o životě chudých žen

Dále psala fejetony, cestopisné črty, stati o literatuře a spisovatelích:

  • Místopis srdce

Valašské zvyky očima Jarmily Glazarové[editovat | editovat zdroj]

Vztah Glazarové k „horalům“[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelka Jarmila Glazarová často pobývala v Beskydech a zamilovala si prostý valašský lid. Sledovala jejich život, jejich zvyky a tradice a své pozorování si nenechala pro sebe. Shromáždila je do knihy Chudá přadlena a do baladického příběhu Advent. Zachytila život valašské vesnice, její obyvatele, bohatství, které spočívá ve folklóru, v jejich upřímné a otevřené povaze, ve zvyklostech, na něž nedali dopustit a kterých by se nevzdali.

Horalé, jak je Glazarová ve svých knihách nazývá, jsou lidé vesměs chudí. Nedostává se jim mnoho peněz, avšak to je stránka materiální. Po stránce duchovní jsou velmi bohatí. Umí dát najevo své city, jednají rázně, ale upřímně, mají pevnou víru v Boha, přejí si štěstí svých dětí, i když ví, že ho ne vždy dosáhnou, radují se z maličkostí. Uchovávají si a dodržují spoustu zvyků, např. co se týče dětí, víry, úcty ke zvířatům.

Jarmila Glazarová dokázala popsat zvyky horalů tak, že každý, kdo čte její knihy, si dokáže představit, jak žili, co prožívali, co pro ně bylo důležité, dokáže se vcítit do jejich nelehké situace, když nastal nějaký problém, když bylo pro lékaře daleko a museli si poradit sami. Jazyk, který v díle použila, pomůže čtenáři vrátit se o pár desítek let nazpět a nahlédnout do světa, který se tolik lišil od života v městech.

Tradice, na nichž horalé lpěli, se dnes dodržují jen málo, avšak navždy zůstanou živé na listech, které s láskou popsala tato spisovatelka, protože jejímu srdci byly velmi blízké.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Na Valašsku se rodí spousta dětí. V každé chalupě je jich deset, někdy i více. Matky jsou zvyklé porodit samy. Ne vždy je totiž nablízku někdo, kdo by rodičce pomohl. Pokud je to možné, přivolá se k onomu důležitému okamžiku porodní bába. Před porodem si nachystají vodu na plotnu, aby se ohřála, dále nůžky a „šňůrečku“, aby se dítěti včas odstřihla pupeční šňůra a zavázala.

Po narození se dítě nejdříve vykoupe. Koupel se provádí v co nejpěknější nádobě, aby byl potomek hezký.

„Narodilo-li se děvčátko, voda koupele se trochu osolí, aby až vyroste, bylo chutné. Lžičkou medu se osladí, aby kdys bylo sladké. Přilije se trochu mléka, aby mělo tělo bílé. Na dno se položí věchýtek slámy, aby mu vyrostly dlouhé vlasy. I několik penízků je radno položit do vaničky, aby se děcka drželo bohatství."

„Chasník se položí na baraní kožuch, aby byl silný a kudrnatý, aby byl teplej nátury a nikdy mu nebylo zima.“

„Zjara a v létě se vynese a položí chvilku na zelený trávník, kam nevkročila ničí noha, aby byl zdráv, svěží a aby rostl krásně a bujně jako tráva.“

Po koupeli se podá dítě matce, aby je políbila. Polibek mezi nimi vytvoří silné pouto a odejme dítě z moci ďábla. Poté se podá k políbení otci a ostatním příbuzným.

Je zvykem každé novorozeně pokřtít. Ke zvoleným kmotrům se vyšle porodní bába a prosí je, aby z dítěte udělali křesťana. Jak se po porodu vytvořil vztah mezi matkou a miminkem, tak se vytvoří pouto i ke kmotrům. Kmotře se říká „křesná matička“ a hraje důležitou roli v životě svého kmotřence.

Matka dodržuje po porodu šestinedělí. V tu dobu má chatrnější zdraví a je považována za nečistou. Proto musí přijít do kostela, podstoupí jistý obřad – kněz pro ni přijde ke dveřím kostela, přivede dovnitř, modlitbou ji „očistí“ a požehná jí, aby mohla být opět brzy v očekávání.

Důležitý den, který rozhoduje o životě dítěte, je ten, kdy matka potomka odstaví. Položí před něj knihu, růženec, peníze a cukroví. Podle toho, po čem dítě sáhne, se hádá, čím v dospělosti bude, jaká bude jeho povaha a zájmy.

Nemocné děti[editovat | editovat zdroj]

Malé děti mohou snadno onemocnět. Nejčastější nemocí je podle horalů „vřed“. Představují si ji jako ďábla, který ničí tělo a duši. Některé děti se s vředem narodí, pozná se to podle opakujících se křečí. Vřed se může projevit také leknutím. Dítě vyděsí had, kterého uvidí v poledne, kominík, který z dálky vypadá jako čert, či mloci, kteří jsou vtělením hrůzy.

V tomto případě existuje několik způsobů, jak nemoc vyhnat z těla, například strhnout z těla košilku a zakopat ji. Velmi časté je „okuřování“, používá se k tomu svatebního věnce či pavího pera, zapálení hromničné svíčky nebo spálení třísek z devíti prahů. Horalé tomuto způsobu věří a používají jej.

Za příčinu vředu je podle lidu považována nadpřirozená síla, ale ve skutečnosti je to podvýživa. Dětem chybí spousta vitamínů a látek potřebných k dobrému zdraví. Je poškozená nervová soustava, a tak vznikají různé představy a fobie.

Režim dětí[editovat | editovat zdroj]

Děti odmalička pomáhají v hospodářství. Ty, které povyrostou, se starají o mladší sourozence. Chlapci pasou od jara do zimy krávy, děvčata chodí od 14 let do služby, aby se naučila práci v domácnosti a přilepšila rodině.

Musí dodržovat školní docházku, ale do školy je daleko. Většinou nemají dostatečné oblečení a na pomůcky také nezbývá peněz. V létě děti získají trochu financí, když sbírají houby a borůvky, které posléze prodají na trhu. Do výuky zasáhne dvakrát ročně mocnost, a to brambory – když se sází a když se sbírají.

„Neboť brambory jsou živitelem, jsou hrází proti potopě zoufání a hladu.“

„S brambory pracují děti odmalička. Tisíce, tisíce bramborů oškrabou k snídani, obědu i k večeři. Ach, jaká úmorná, jednotvárná práce. Kvůli bramborům taky nejčastěji hledají maminky březový prut. Ogaři mají stero výmluv, hlavně ovšem na učení a na školu, a odbývají škrabání, jak mohou.“

Slavnost[editovat | editovat zdroj]

Mezi události, které náleží k životu člověka, patří bezpochyby svatba. Slavnosti, které jsou spjaty s vírou, jsou Velikonoce a Vánoce. Horalé také oslavují narození dítěte, úspěšnou sklizeň, prostě vše, co jim přináší radost, uspokojení a na chvíli je odvede od všedních dnů.

Svatba[editovat | editovat zdroj]

Je zvykem, že mladíci chodí na zálety. V jarních a letních nocích vznikají skupiny chlapců, vydávají se k domům, kde mají svobodná děvčata, a navštěvují je. Většina rodičů se snaží uchránit dcery před těmito nezvanými návštěvami, vymýšlí různé způsoby, jak děvče zamknout, aby se k němu dychtiví mladíci nedostali, ale ne vždy se jim to podaří. Chlapci si najdou cestu k děvčeti, a pokud se jim to nepodaří, rodičům se pomstí tak, že vyvedou nějaký „kousek“.

Při takových záletech se stane, že se mladík zamiluje do děvčete. Poté u něj zůstává, nejde s ostatními dál. Po schůzkách následuje svatba. Je to událost celého příbuzenstva. Konají se velkolepé přípravy. Pečlivě se volí svatební den, uklízí se, peče se, aby vše bylo, jak má být.

Svatba bývá obvykle v sobotu. Nejprve se vydá průvod v čele s ženichem k domu nevěsty. Nevěsta se zamkne a ženichovi se nejprve nabízí jiné převlečené ženy, které on odmítne a vyplatí je. Až pozná svou vyvolenou, následuje snídaně. Poté se vydají svatebčané do kostela, aby byli snoubenci oddáni.

Svatební hostina se koná v hostinci. Je přichystána spousta jídla a pití, tančí se a zpívá. Občas se také „povede“ nějaká hádka či bitka. Největší hostina však čeká doma. Hosté se na ni vydají k večeru. Kuchařky navařily několik chodů a obchází svatebčany, aby je náležitě odměnili.

V noci se vdané ženy ujmou nevěsty, nasadí jí čepec a čekají na ženicha. Opět mu nabízí převlečené ženy, aby je odmítl a poznal svou manželku. Tímto svatba končí a hosté se rozejdou domů.

„Svatba je největší událostí v životě horalů.

Není to nikterak záležitost dvou mladých lidí, kteří se rozhodnou žít spolu. Je to naopak událost, která se týká dvou četně rozvětvených rodin včetně strýců, tet, švagrů a švagrových. Docela snadno může být na slavné svatbě až osmdesát lidí.

V celém tom ruchu a shonu jsou nakonec ženich a nevěsta složkou docela podřadnou. Dívají se na všechny přípravy a chystání zpovzdálí, osamoceni za předivem svých snů a tužeb a plánů.“

Zvířata[editovat | editovat zdroj]

Horalé chovají spoustu zvířat, uctívají je, radují se z jejich narození, litují jejich ztrátu. Zvířata jim pomáhají v hospodářství a jsou součástí jejich obživy.

Důležitou roli v životě horala hraje kráva. Jejímu pořízení předchází šetření. Když pak roste, pase se a dává mléko, je majitel spokojen. Než se na jaře poprvé vyžene na pastvu, provede hospodář obřad:

„Uvázal kravám na ocasy po červeném hadříku, proti uřknutí. Na prahu stáje pálil na uhlíčku svěcené byliny a jejich teskným dýmem okuřoval těla krav. Vzdušný potůček neslyšně protéká šerem chléva a jeho korýtkem se vznáší a rozplývá uschlý květ šalvěje a lípy, podražce a křižovance, skropený svěcenou krůpějí. Krávy vdechují posvátný kouř i slova modliteb, jimiž se zachvívá vzduch a jejichž ochranná síla je bude provázet po zelené trávě nástrahami nepohod i závratí slunce, ode dneška až do pozdního podzimu.“

Pokud mají lidé kousek půdy, snaží se pořídit si prase. Když se jej podaří vykrmit, dostanou odměnu v podobě sádla, masa, slaniny a jelit, což je velká vzácnost. I na nemoci prasete existuje lék – použije se strouhaný křen, hořká sůl, husí a psí sádlo, smažená cibule a lék je hotový.

Dalším zvířátkem, které v Beskydech nemůže chybět, je ovce. Dvakrát za rok se stříhá a dává svou vzácnost – vlnu. Říká se, že „každému zvířeti dal Pán Bůh něco na obranu. Ovečce dal trpělivost.“

Koně si mohou dovolit jen zámožní sedláci. Kůň je vzácné zvíře, zastává těžkou práci na poli, vozí zboží na trhy, sváží dřevo. Člověk mu za to dává svou lásku, věnuje mu péči a starostlivost.

K hospodářství také neodmyslitelně patří slepice, které hospodyně chovají pro vajíčka, pes a kočka.

„Pes hlídá a hájí dům a chodívá s hospodářem nakupovat. Následkem toho taky poznal cenu věcí a peněz, a vysbírá kdejaký drobeček.

Kočka, kromě těch myší ovšem, není celkem k ničemu. Je vybíravá a mlsná a všecko aby se před ní zamykalo.“

Zvláštním druhem zvířat jsou hadi. Žijí s člověkem v Beskydech v těsném společenství. Had má prý člověka rád a vyhledává jeho blízkost. Vyskytoval se v jeho obydlí, občas vylezl k peci, přivábila ho vůně mléka nebo se schovával v seně na hůře. Někteří lidé používali sádlo z hadů jako osvědčený lék a lékárníci kupovali zmije pro jejich jed.

„Ovšem, že v tak těsném společenství s hady byli horalé také často uštknuti a že mnohý sešel ze světa hadím jedem. Hadi byli velikou svízelí a postrachem horalů. Bránili se jim, potírali je a vytlačovali od svých příbytků a důvěřivou modlitbou zahrnuli do svého boje i svatou Hátu, patronku a ochránkyni proti hadům.“

Víra[editovat | editovat zdroj]

Lidé na horách jsou velmi zbožní. Ať provádí jakoukoli činnost, vždy myslí na Boha, při pečení chleba, při setbě, při slavnostech.

„Vedoucí motiv horalského žití, od narození až do skonání, je odevzdanost do vůle Boží. Všechny nesnáze z boží ruky jsou jenom láskyplnou zkouškou. Ďábel však trýzní člověka pro vlastní rozkoš a pro nic jiného.

Pán Bůh nám nedá zahynout. V objetí horských pásem se lopotíme jako mravenci. Nikdo však není nepatrný tak, aby o něm Pan Bůh nevěděl. Všechny útrapy tohoto světa zdoláme. Ústrky, nedostatek, boře a vichřice, všechna protivenství, která nám může způsobit pýcha a tvrdost hor, zdoláme. Ale my důvěře v Boha, v trpělivé a nenáročné práci vytrváme.“

Recenze[editovat | editovat zdroj]

  • František Buriánek

(GLAZAROVÁ, J. Advent. 1975 S. 179–180.)

„Přebohatý materiál, který si nasbírala za tři léta v beskydských horách, by vystačil na několik románů. Avšak umělkyně z něho vytvořila dál už jen jednu knihu – Chudou přadlenu. Soustředila jej, zkomponovala v celek tak, aby mluvila sama realita, sám kraj a jeho drsná i krásná příroda, sám lid svým životem, svým charakterem, svými obyčeji, svou moudrostí, svou zkušeností i obrazotvorností, svým vypravěčským uměním a osobitým jazykem. Do menších tematických celků. které sledují rytmus lidského života od kolébky do hrobu, rytmus ročních období a společenského života na horské vesnici, zkomponovala autorka své poznatky a propůjčila svému vyprávění i svou lidskou účast, své porozumění a svou lásku.“

  • Jarmila Glazarová

(GLAZAROVÁ, J. Chudá přadlena. 1960. S. 225–227.)

„Díváme-li se na Beskydy a jejich obyvatele očima našeho dneška, můžeme stěží pochopit jejich jedinečnost a uvěřit příběhům Chudé přadleny. Skutečně však až do našeho osvobození v roce 1945 byly Beskydy přímo jakousi reservací, nejen pralesa, nejen vysoké a černé zvěře, ale zejména lidí, ponechávaných v neuvědomělosti, v temnu pověr a náboženské fatality. Nikdo se nezamýšlel, jak tady opatřit lidem příležitost k práci a obživě, jak jim opatřit alespoň nejjednodušší vymoženosti kultury a civilisace.

Avšak jejich tvrdé zápolení s kamenitou půdou, těžká dřevorubecká práce, jejich boj o holé bytí ukázaly pozorovateli a účastníku jejich života v dialektickém protikladu také nejkrásnější vlastnosti beskydských horalů: jejich nepoddajnost, osobní statečnost, lásku k rodnému kraji a neuhasitelnou touhu po kráse, která se tak výrazně projevuje v lidovém umění. Hluboký smysl pro poesii obestíral každodenní lopotu a světélkoval nad pověrami, jejichž kořeny tkvěly až někde v raném baroku a ještě hlouběji.

V úplné odloučenosti od světa, uprostřed divoké přírody, jediné vytržení poskytoval horalům kostel, okázalost obřadů, varhany a zpěv. Náboženství prostoupilo jejich obraznost. Každičký úkon kotvil někde a nějak v bibli. Ke každému měl naprosto přímý a osobní poměr některý světec nebo bůh sám. V nemocech a svízelích pomáhala horalům svěcená voda společně s popelem z devatera třísek, uštípnutých za novoluní z devatera prahů. Mystická vůně kadidla s maličkou příměsí „čertího lejna“, zvaného ozan, se vznášela trvale nad horami zároveň s vůní pryskyřice, mechu a hub. Pod vanem těchto nebeských i pekelných výdechů uzrála trpná a odevzdaná víra v blaženost věčnou, neboť o jiné blaženosti a jiném vykoupení nebylo tehdy ještě možno snít.

Nové uspořádání socialistické společnosti bezpečně sáhlo na kořen zla. Vzdálenosti překlenuly komunikace, hustá síť autobusových linek, do kraje přišel průmysl a lidé dostali práci. Zdravotnická péče o děti i dospělé bojuje proti nemocem a pověrám. Rozhlas, osvětová práce, třídní a politická uvědomělost vytvářejí nové lidi. Všechno, co může socialistická společnost udělat, aby se život lidí na horách nelišil od života celé vlasti, bylo uděláno.

Také příběhy, které jsem vyjmula z Chudé přadleny a seřadila do tohoto výboru, patří už do světa vzpomínek, třebaže se odehrávaly v době nepříliš vzdálené. Věřím však, že neztratily svou platnost jako dokument, že nemůže ztratit své kouzlo vyprávění o čistém prameni poesie, tryskajícím z krásy, velikosti, sladkosti i hrůzy věčných proměn horské přírody.

Chudá přadlena zůstává měřítkem mezi životem včerejška a dneška, a proto též oslavou vítězství revolučního boje za lidskou důstojnost a za šťastný život i nejvzdálenějších koutů naší socialistické vlasti.

Září 1960“

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G.. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-23]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]