Program Veněra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Program Veněra (rusky ВенераVenuše) byla série sovětských meziplanetárních sond určených k výzkumu planety Venuše.[1] Po překonání počátečních chyb, především problémů s nosnými raketami, byl program realizovaný v letech 1961 - 1983 úspěšný a přinesl cenná data o Venuši. Podobně jako jiné sovětské planetární sondy byly Veněry někdy vypouštěny v párech s odstupem necelého týdne. Veněra 1 byla první meziplanetární sonda ze Země.

Od sond Veněra byly odvozeny dvě sondy Vega určené k průzkumu Venuše a Halleyovy komety.

Popis konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Veněra 3 až 8 byly stejné konstrukce. Vážily přibližně tunu, do vesmíru byly vyneseny raketou typu Sojuz, skládaly se z obslužného modulu a kulového atmosférického pouzdra. Sondy byly optimalizovány pro atmosférická měření a nebyly vybaveny žádným speciálním zařízením pro přistání, ačkoliv se doufalo, že by mohly stále funkční dosáhnout povrchu (posledním dvěma se to podařilo). Obslužný modul vstupoval do atmosféry zároveň s atmosférickým pouzdrem a shořel. Pouzdra vysílala data přímo k Zemi.

Přistávací modul Veněry 13

Odlišný vzhled měly Veněra 9 až 14. Vážily přibližně 5 tun a byly vynášeny silnými raketami Proton. Obsahovaly přenosový a spojovací modul, který měl motory k zabrzdění a přechodu na oběžnou dráhu kolem Venuše (Veněra 9 a 10, 15 a 16) a který poté sloužil jako převaděč a zesilovač signálu aparatury z planety k Zemi. Pouzdro určené ke vstupu do atmosféry bylo na vrcholu celé sondy ve sférickém tepelném štítu. Sondy byly optimalizovány pro operace na povrchu, jejich neobvyklému vzhledu dominovala komora tvaru koule, která měla chránit elektroniku před atmosférickým tlakem a teplotou tak dlouho, jak jen bylo možné. Vespod byl otřesy absorbující „deformační prstenec“ určený pro přistání. Nad protitlakovou koulí byla válcová anténa a rozsáhlá struktura parabolického tvaru, podobající se anténě, ve skutečnosti však brzda při sestupu atmosférou. Konstrukce sond dovolovala práci na povrchu minimálně po dobu 30 minut. Vybavení se v různých misích lišilo, vždy ale obsahovalo kamery, analyzátory atmosféry a přístroje pro analýzu povrchových hornin.

Přistávací moduly Veněry 9 a 10 měly každý po dvou kamerách. Fungovala pouze jedna, protože u obou modulů se nezdařilo otevřít kryty čočky na druhé kameře. Konstrukce u Veněry 11 a 12 byla změněna, ale to problém ještě zhoršilo a v těchto misích selhaly všechny kamery. Jen přistávacím modulům Veněry 13 a 14 fungovaly obě kamery. Externí odkaz na konci hesla vede na galerii záběrů získaných všemi přistávacími moduly.

Veněry 15 a 16 byly podobné, jen neobsahovaly přistávací ani atmosférické moduly, které byly nahrazeny radarovým zařízením mapujícím povrch.

Sondy Vega, které v roce 1985 odstartovaly k Venuši a Halleyově kometě, používaly také základní design Veněr včetně přistávacích modulů, nesly však navíc atmosférické balóny, které vysílaly data po dva dny.

Seznam sond[editovat | editovat zdroj]

V seznamu jsou uvedeny typ sondy, základní cíl, datace a výsledky mise.

Sondy programu Veněra[2]
Jméno Typové označení,
výrobní číslo
Index COSPAR Start Cíl mise Přílet k Venuši Výsledky
Sputnik 7 1VA, č. 1 1961-002A 4. února 1961 Průlet Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 26. února 1961.
Veněra 1 1VA, č. 2 1961-003A 12. února 1961 Průlet 19./20. května 1961 27. února 1961 ztráta spojení na cestě k Venuši. Sonda proletěla kolem planety ve vzdálenosti 100 000 km.
Sputnik 19 2MV-1, č. 1 1962-040A 25. srpna 1962 Vstup do atmosféry Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 28. srpna 1962.
Sputnik 20 2MV-1, č. 3 1962-043C 1. září 1962 Vstup do atmosféry Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 6. září 1962.
Sputnik 21 2MV-2, č. 1 1962-045A 12. září 1962 Průlet Selhal 3. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 14. září 1962.
3MV-1, č. 2[3] 19. února 1964 Průlet Explodoval 3. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země při startu.
Kosmos 27 3MV-1, č. 3 1964-014A 27. března 1964 Průlet Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 28. března 1964.
Zond 1 3MV-1, č. 4 1964-016D 2. dubna 1964 Vstup do atmosféry 19. července 1964 Po neúspěšné korekci dráhy 14. května 1964 ztraceno spojení, sonda minula Venuši o několik miliónů km.
Veněra 2 3MV-4, č. 4 1965-091A 12. listopadu 1965 Průlet 27. února 1966 Spojení ztraceno těsně před průletem.
Veněra 3 3MV-3, č. 1 1965-092A 16. listopadu 1965 Vstup do atmosféry 1. března 1963 Při závěrečném přibližování ztraceno spojení. Dopad na Venuši s odchylkou méně než 450 km.
Kosmos 96 3MV-4, č. 6 1965-094A 23. listopadu 1965 Průlet Selhal 3. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 9. prosince 1965.
Veněra 4 4V-1, č. 310 1967-058A 12. června 1967 Vstup do atmosféry 18. října 1967 Vstoupila do atmosféry a předávala data až do zániku ve výšce asi 28 km.
Kosmos 167 4V-1, č. 311 1967-063A 17. června 1967 Vstup do atmosféry Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 25. června 1967.
Veněra 5 4V-1, č. 330 1969-001A 5. ledna 1969 Vstup do atmosféry 16. května 1969 Vstoupila do atmosféry a předávala data až do zániku ve výšce 26 km.
Veněra 6 4V-1, č. 331 1969-002A 10. ledna 1969 Vstup do atmosféry 17. května 1969 Vstoupila do atmosféry a předávala data až do zániku ve výšce 11 km.
Veněra 7 4V-1, č. 630 1970-060A 17. srpna 1970 Přistání 15. prosince 1970 První přistání na jiné planetě. Předávala data z povrchu 23 minut.
Kosmos 359 4V-1, č. 631 1970-065A 22. srpna 1970 Přistání Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 6. listopadu 1970.
Veněra 8 4V-1, č. 670 1972-021A 27. března 1972 Přistání 22. července 1972 Přistála na Venuši. Předávala data z povrchu 50 minut.
Kosmos 482 4V-1, č. 671 1972-023A 31. března 1972 Přistání Selhal 4. stupeň nosné rakety, sonda zanikla v atmosféře Země 5. května 1981.
Veněra 9 4V-1, č. 660 1975-050A 8. června 1975 Družice planety a přistání. 22. října 1975 Orbitální modul se stal první umělou družicí jiné planety. Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data z povrchu, včetně prvních fotografií, 53 minut.
Veněra 10 4V-1, č. 661 1975-054A 14. června 1975 Družice planety a přistání. 25. října 1975 Orbitální modul se stal družicí planety. Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data, včetně fotografií, z povrchu 65 minut.
Veněra 11 4V-1, č. 360 1978-084A 9. září 1978 Průlet a přistání 25. prosince 1978 Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data z povrchu 95 minut, kamery však selhaly. Orbitální modul po průletu okolo planety zůstal na heliocentrické dráze.
Veněra 12 4V-1, č. 361 1978-086A 14. září 1978 Průlet a přistání 21. prosince 1978 Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data z povrchu 110 minut, zaznamenal blesky v atmosféře Venuše. Orbitální modul po průletu okolo planety zůstal na heliocentrické dráze.
Veněra 13 4V-1 1981-106A 30. října 1981 Průlet a přistání 1. března 1982 Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data z povrchu 127 minut, pořídil první barevné fotografie povrchu. Pomocí spektrometru objevil ve vzorku hornin leucitový čedič.. Orbitální modul po průletu okolo planety zůstal na heliocentrické dráze.
Veněra 14 4V-1 1981-110A 4. listopadu 1981 Průlet a přistání 5. března 1982 Přistávací modul přistál na Venuši. Předával data z povrchu 57 minut, pořídil barevné fotografie povrchu. Ve vzorku horniny byl odhalen tholeiitický čedič (podobný těm, které se nacházejí v pozemských středooceánských hřbetech). Orbitální modul po průletu okolo planety zůstal na heliocentrické dráze.
Veněra 15 4V-2 1983-053A 2. června 1983 Družice Venuše 10. října 1983 Přešla na oběžnou dráhu Venuše a osm měsíců prováděla radarové mapování severní polokoule planety až 30° od severního pólu (s rozlišením 1-2 km).
Veněra 16 4V-2 1983-054A 7. června 1983 Družice Venuše 14. října 1983 Přešla na oběžnou dráhu Venuše a osm měsíců prováděla radarové mapování severní polokoule planety až 30° od severního pólu (s rozlišením 1-2 km).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Měsíční a meziplanetární sondy, s. 247.  
  2. VÍTEK, Antonín. SPACE 40 [online]. Praha: [cit. 2009-10-30]. Kapitola Venera. Dostupné online.  
  3. WADE, Mark. Encyclopedia Astronautica [online]. [cit. 2009-10-31]. Kapitola Venera 3MV-1. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

anglicky: