Nedělinova katastrofa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Památník ve městě Bajkonur

Nedělinovou katastrofou je označován výbuch nově vyvíjené tajné vojenské balistické rakety R-16, který se odehrál 24. října 1960 na kosmodromu Bajkonur. S počtem 126 obětí (oficiální zpráva hovoří o 74 mrtvých a 49 raněných, z nichž následně zahynuli ještě 4, jiné údaje o 92 zahynulých) se jedná o nejhorší katastrofu v dějinách vývoje raketové techniky. Na Západě se označuje po maršálu Nedělinovi, vrchnímu veliteli raketového vojska SSSR, který projektu osobně velel a byl jednou z obětí katastrofy.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Raketa stála na rampě a připravena bezprostředně k vypuštění, když se ukázalo, že je třeba ještě odstranit nějaké poslední problémy. V průběhu těchto prací došlo k nechtěnému zážehu motorů druhého stupně. Plameny motoru propálily nádrže s palivem a okysličovadlem (hydrazin a oxid dusičitý) motorů prvního stupně, v důsledku čeho došlo k mohutné explozi a požáru. Pracovníci provádějící na raketě poslední úpravy a startovní přípravy, stejně jako na rampě přihlížející vysoce postavené osoby, v ohnivém žáru většinou zahynuli.

Raketa R-16

Automaticky aktivované kamery okolo odpalovací rampy natáčely explozi. Lidé v blízkosti rakety byli okamžitě spáleni na popel, ti co byli dál, utrpěli popáleniny nebo otráveni toxickými výpary z paliva. Výsledná exploze spálila na popel Nedělina a sedmdesát jedna dalších důstojníků a inženýrů. Celkem zahynulo 165 lidí (podle oficiální zprávy 78, podle jiných pramenů 92 nebo 127 osob) včetně maršála Mitrofana Ivanoviče Nedělina.[1][2]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Vyšetřování ukázalo, že za katastrofu mohlo především hrubé porušování bezpečnostních pravidel při přípravě startu, které bylo inicializováno Nedělinovou snahou o jeho urychlení v souvislosti s oslavou výročí Velké říjnové revoluce. Jen náhodou při katastrofě nezahynul hlavní konstruktér rakety Michail Jangel, který si krátce před výbuchem odběhl zakouřit do podzemního krytu.

V nádržích rakety, připravené ke startu, již bylo napuštěno palivo, odstraněny uzavírací membrány v přívodech paliva i okysličovadla do motorů a byla aktivována (zalita elektrolytem) palubní baterie, když se ukázalo, že je třeba provést nějaké drobné změny, mj. vyměnit programátor (soustavou vaček spínané kontakty obdobného principu funkce, jako mechanické programátory automatických praček) typu A-120, řídící automatickou startovní sekvenci. Tím, že byla palubní síť pod napětím došlo po výměně při následném resetu programátoru k nechtěnému zážehu motoru 2. stupně. Příčinou bylo primárně pominutí řady bezpečnostních předpisů (např. vypuštění paliva před zahájením prací, odpojení palubní baterie). Příslušní pracovníci se pravděpodobně domnívali, že mají věci pod kontrolou a je tedy možné vyhovět nejvyššímu vedení neodkládat start rakety.

Zveřejnění[editovat | editovat zdroj]

Nehoda byla v Sovětském svazu, stejně jako ostatní informace z vývoje vojenských raket, dlouho přísně utajována a Nedělinova smrt byla oficiálně prezentována jako letecká nehoda. Přestože v západním tisku kolovaly nejasné pověsti o katastrofě již od 60. let, první informace o ní vyšly v sovětské tisku najevo až v dubnu 1989.

Filmový záznam[editovat | editovat zdroj]

Z průběhu katastrofy a odstraňování jejích následků se zachoval filmový dokument, který je však neúplný. Celý ho vidělo jen několik členů tehdejšího sovětského vedení a členové vyšetřovací komise. Ještě v průběhu vyšetřování bylo nařízeno dokument sestříhat a všechny vyřazené záběry zničit. Přesto však podává ucelené svědectví z průběhu tragédie.

Tradice[editovat | editovat zdroj]

Na památku katastrofy (a pravděpodobně také v souvislosti s pověrčivostí, neboť 24. října 1964, přesně o 3 roky později zde došlo opět k nehodě Koroljovovy rakety R-9A) se po tragédii na Bajkonuru 24. října neprováděly žádné starty raket, později bylo toto nařízení zrušeno. Tato tradice se však, až na výjimky, dodržuje dodnes.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. Steven Zaloga, The Kremlin's Nuclear Sword: The Rise and Fall of Russia's Strategic Nuclear Forces, 1945-2000 (Smithsonian Institution Press, 2002) pp 66-67

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]