Východoněmecké povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Výcodoněmecké povstání
Konflikt: Studená válka
Německá poštovní známka vydaná 17. června 2003 k 50. výročí povstání
Německá poštovní známka vydaná 17. června 2003 k 50. výročí povstání
Trvání: 16. - 18. červen 1953

v některých obcích ještě do července 1953

Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Německá demokratická republika
Casus belli: Příliš vysoké normy

Předchozí povstání
Špatné životní podmínky

Výsledek: Potlačení povstání
Změny území:
Strany
NDR 1949 Východoněmečtí občané NDR 1949 Německá demokratická republika

Sovětský svaz Sovětský svaz (od 17. června 1953)

Velitelé
NDR 1949 Frtiz Selbmann

Sovětský svaz genmjr. Dibrov

Síla
Dopoledne 16. červen:
  • asi 300 stavebních dělníků

Brzké odpoledne 16. červen:

  • 10 000 pracujících občanů

17. červen:

  • 70 000 pracujících občanů

18. červen:

  • 500 000 dělníků
NDR 1949 Východoněmecká policie

Sovětský svaz Sovětská okupační vojska

Ztráty
40–60 osob[1]

10 000 zatčených
celkem 6000 let nucených prací

Východoněmecké povstání roku 1953 (německy Aufstand des 17. Juni) bylo povstání východoněmeckého obyvatelstva proti východoněmecké vládě. Začalo v Berlíně 16. června stávkou stavebních dělníků a rozvinulo se následujícího dne v široké protesty proti východoněmecké vládě. Bylo brzy násilně potlačeno sovětskými okupačními vojsky a východoněmeckou policií. Poslední protestní akce nespokojených občanů však byly zaznamenány ještě v červenci a došlo k nim v celkem asi 500 městech a obcích.

Předchozí události[editovat | editovat zdroj]

Od konce druhé světové války po celá čtyřicátá a padesátá léta se území budoucí NDR nacházelo v permanentní krizi. Rozbombardovaná města neposkytovala dostatek bytů, přičemž situace byla ještě zhoršena přílivem uprchlíků z polského záboru Německa. Metody sovětské okupační správy se řídily stalinským modelem, z čehož plynul tuhý centralismus, který nedovoloval soukromou ekonomickou iniciativu a tak vládl nedostatek jídla, nedostatek věcí denní potřeby a nedostatek paliv. Východní Němci byli také nuceni odvádět reparace a jejich průmyslové stroje byly demontovány a odvezeny do Sovětského svazu. Sílu této krize ukazuje počet emigrantů - v roce 1951 na západ uprchlo 166 000 lidí, v roce 1952 182 000 lidí a v roce 1953 více než 225 000.

Ekonomické problémy se loutková východoněmecká vláda snažila vyřešit "stachanovským" systémem, kdy na jednotlivce vznášela požadavky na překračování výrobního plánu. Už v roce 1952 v Magdeburku vypukla první dělnická stávka a v dubnu 1953 stávkovali dělníci za zlepšení špatných životních podmínek a proti oficiálně šířeným lžím o údajně rostoucí životní úrovni. Pokus politbyra utišit protesty "novým kurzem" přišel příliš pozdě. Tvrdošíjné zvyšování norem, nejistota po smrti Stalina a dlouho zadržované rozhořčení dělnictva vyústilo v povstání.

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Sovětský tank při potlačování povstání

Dopoledne 16. června se na staveništi 40. bloku východoberlínské Stalinalee shromáždil průvod demonstrantů. S transparentem "Konec zvyšování norem!" zahájilo asi tři sta stavebních dělníků svůj pochod. Bezprostředním iniciátorem pochodu bylo oznámení vlády, že hodlá zvýšit pracovní normy o 10 %, avšak při zachování stejného platu. Postupně se k nim připojilo dalších sedmnáct set lidí a tento dvoutisícový průvod se přesunul ke spolkovému předsednictvu FDGB (Svobodný německý odborový svaz) ve Wallstrasse. Když narazili na zavřené dveře, pochodovali demonstranti k budovám ministerstev na Liepziger Strasse. Rozhořčení davu, který se mezitím zpětinásobil, se ještě zvýšilo, když se s nimi nikdo nechtěl bavit. Nakonec se před nimi objevil ministr průmyslu Fritz Selbmann, pokusil se k nim promluvit, ale byl překřičen. Masy začaly požadovat odstoupení vlády.

17. června ulicemi Berlína pochodovalo 12 000 dělníků z oceláren v Hennigsdorfu, 16 000 dělníků z Reichsbahnbauunion. Na dvaceti tisíc dělníků ze stavebnictví se shromáždilo na Strausberger Platz. Během dopoledne vstoupili do stávky dělníci nejdůležitějších průmyslových gigantů jako např. AEG, Kabelwerk Oberspree nebo elektrárny Klingenberg. V jedenáct hodin byl zastaven provoz tramvají. Protesty vyvrcholily masovou demonstrací 15 000 henningsdorfských a východoberlínských kovodělníků na stadionu Waltera Ulbrichta.

Dělníci začali organizovat stávkové výbory, které společně vznesli svůj hlavní politický požadavek - sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb.

Ve 13 hodin vyhlásil sovětský velitel města generálmajor Dibrova výjimečný stav. Sovětské tanky obsadily střed Berlína. Proti nim neozbrojení demonstranti nic nezmohli a tak se ulice vylidnily. Od 21:00 byl zákaz vycházení a situace se postupně uklidňovala.

18. června vypukly stávky mimo Berlín a brzy zachvátily celou zemi. Celkově se na stávce podílelo na 600 podniků s půl milionem dělníků. Proběhlo asi 560 místních demonstrací, manifestací, stávek a násilných činů proti úředním osobám.

Sovětské úřady přiznaly, že během povstání bylo zastřeleno sedm osob, ale ve skutečnosti jich bylo asi dvacet nebo čtyřicet.

Důsledky.[editovat | editovat zdroj]

Západoberlínská známka připomínající povstání

Po rozdrcení povstání sovětskými jednotkami sáhla centrální vláda k tvrdým opatřením. V průběhu masivní vlny zatýkání bylo jen v Berlíně zadrženo 1744 osob včetně členů stávkových výborů. 23. června bylo ve východoněmeckých věznicích drženo na více než 6000 osob, k 1. červenci už počet dosahoval k deseti tisícům. Odsouzeno bylo 1500 obžalovaných, dva k trestu smrti.

Sporadické stávky a pasivní odpor pokračovaly až do 24. června, kdy Ministerstvo státní bezpečnosti vydalo tiskovou zprávu, že v zemi je už klid.

Konečné odhady počtu mrtvých na straně protestujících se pohybují mezi 55[2] a asi 500, přičemž jde jak o lidi zabité střelbou na ulicích, tak o vůdce povstalců potrestané smrtí. Odhadem 1200 lidí dostalo po potlačeném povstání tresty v celkové délce 6000 let nucených prací.

Bertolt Brecht po povstání napsal slavnou báseň:[3]

Řešení
Po povstání 17. června
nechal tajemník Svazu spisovatelů
na Stalinově aleji rozhazovat letáky
na nichž stálo, že lid
prošustroval důvěru vlády
a jen dvojnásobnou prací
ji může získat zpátky. Nebylo by lepší,
aby vláda rozpustila lid
a zvolila si jiný?

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Oficiálně jich bylo zastřelno pouze sedm
  2. http://www.17juni53.de/tote/recherche.html
  3. CAUSA - BERTOLT BRECHT Reflex 32/2006
  • Hermann Weber: Dějiny NDR, nakladatelství Lidové noviny, 2003, str. 133 až 139

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Uprising of 1953 in the German Democratic Republic ve Wikimedia Commons