Stepan Bandera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stepan Bandera
Stepan Bandera
Stepan Bandera
Narození 1. ledna 1909
Staryj Uhryniv
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. října 1959 (ve věku 50 let)
Mnichov
NěmeckoNěmecko Německo
Příčina úmrtí vražda
Povolání politik
Ocenění Hero of Ukraine.png Hrdina Ukrajiny
Politické strany Organizace ukrajinských nacionalistů a OUN-B
Rodiče Andrij Bandera a Miroslava Banderová
Podpis
Stepan Bandera - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stepan Andrijovič Bandera (Степан Андрійович Бандера; 1. ledna 1909, Staryj Uhryniv (Halič) - 15. října 1959, Mnichov) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941-1959 a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později i Ukrajinské povstalecké armády, která po skončení II. světové války bojovala za vytvoření Ukrajinského státu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Život[editovat | editovat zdroj]

Stepan Bandera se narodil jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze. Jeho matka zemřela roku 1922 na tuberkulózu.

Pomník Polákům z vesnice Liszna, které zavraždila UPA

Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnasiu ve Stryji. Svá studia dokončil roku 1927. Již od svého mládí se politicky angažoval. Od roku 1929 byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty na představitele Polska.

Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Z vězení byl propuštěn až Němci roku 1939. Téhož roku se OUN rozdělila na dvě části: banderovce (OUN-B) vedené Banderou a melnykovce (OUN-M) pod vedením Andrije Melnyka. Banderovci byli daleko radikálnější a nespoléhali tolik na Německo.

Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem. Téhož dne po vzájemné dohodě s Banderou učinil vyhlášení nezávislosti v jiné části země i Melnyk. Německé vedení bylo tímto krokem, které vyvolalo odezvu u ukrajinského obyvatelstva, zaskočeno. Reakce přišla až po dvanácti dnech, kdy byli ukrajinští představitelé zatčeni a odvezeni do Berlína, kde byli nuceni k tomu, aby proklamaci nezávislosti Ukrajiny odvolali. Jelikož tak neučinili, byli uvězněni v koncentračních táborech. Bandera byl vězněm v koncentračním táboře Sachsenhausen a propuštěn byl až na podzim 1944, kdy se jej Němci snažili získat pro spolupráci.

Po svém propuštění z koncentračního tábora Bandera řídil ze zahraničí Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která bojovala za vznik samostatné Ukrajiny takříkajíc proti všem. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let.

Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni bylo povražděno jednotkami UPA až 100,000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo.[1]

Bandera žil od roku 1946 v exilu v Mnichově, kde se nadále politicky angažoval.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

15. října 1959 jej před jeho domem v Kreittmayrstraße zavraždil agent KGB Bohdan Stašinskij pomocí kyanidu, kterým byl Bandera zasažen do obličeje. Stalo se tak na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Německý nejvyšší soud v Karlsruhe konstatoval, že za smrt Bandery nese vinu vláda Sovětského svazu, což se po pádu SSSR jednoznačně potvrdilo.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Hlavní štáb Euromajdanu v budově obsazené kyjevské radnice, 14. ledna 2014

22. ledna 2010 byl oceněn titulem Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ocenění předal ukrajinský prezident Viktor Juščenko do rukou vnuka Stepana Bandery. Samotné předání ocenění bylo tvrdě kritizováno Ruskem, jehož tisková agentura ITAR-TASS prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“. Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací.[2]

Oproti tomu historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu prohlásil, že Banderovci měli podporu na Východním Slovensku mezi obyvateli a až na některé nepatrné výjimky tam nedocházelo ze strany Banderovců k nějakým útokům na civilní obyvatelstvo.[3] Předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová ocenění Bandery uvítala slovy na adresu Viktora Juščenka: „Zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok“.[4] Posmrtné ocenění titulem Hrdina Ukrajiny bylo Banderovi v lednu 2011 odebráno Doněckým okresním soudem.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bratrovražda je vždy strašná. Komorowski připomněl volyňský masakr. iDNES.cz. 14. července 2013
  2. Zakladatel banderovců byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Ukrajiny
  3. Bandera národním hrdinou Ukrajiny
  4. Kdo jsou ti, pro něž je Bandera hrdinou?
  5. Plné znění výroku Doneckého okresního soudu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]