Ivan Bahrjanyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ivan Bahrjanyj (ukrajinsky Iван Багряний), vlastním jménem Ivan Pavlovych Lozoviaha, (2. října 1907, Ochtyrka25. srpna 1963, Nový Ulm) byl ukrajinský spisovatel, publicista, politik, jeden ze zakladatelů básnické skupiny MUR, zakladatel Ukrajinské revolučně demokratické strany (URDP)

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v městě Ochtyrka v Sumské oblasti. Vystřídal řádu škol technického zaměření, dokončil Krasnopolskou školu umělecko-keramickou. Po skončení studia střídá zaměstnání – pracovník cukrovaru, inspektor ochtyrské milice, učitel výtvarné výchovy v dětském domově. V roce 1925 ukončil své členství v komsomolu (komunistický svaz mládeže). Hodně cestuje po celé Ukrajině. V tomtéž roce v Kamenec-Podolských novinách „Červený kordon“, kde pracuje ilustratorem, mu vydávají první básně. V rodné Ochtyrce vyšla sbírka povídek „Černé siluety: Pět povídek“.

V roce 1926 I. Bahrjanyj je přijatý do Kyjevského výtvarného institutu, studia ve kterém se mu nepovedlo dokončit kvůli materiálním problémům a předpojatostí vedení. Odchází ze skupiny „proletářských spisovatelů“ PLUH (ve skutečností společností grafomanů, protežujících soc. realistické šablony v literatuře) a navazuje kontakt s členy progresivní, opoziční literární skupiny MARS („Майстерня революційного слова“ – "Dílna revolučního slova“) – V.Pidmohylnym, J.Plužnykom, B. Antonenko-Davydovyčem, H.Kosynkou, T.Osmačkou aj. Většina členů této skupiny byla popravená nebo vyhlazená v komunistických koncentračních táborech.

V roce 1932 je Bahrjanyj v Charkově zatčený za „provádění kontrarevoluční agitace“. Následuje pětiletý pobyt v sibiřském vyhnanství, později v koncentračním táboře, odkud se mu podaří utéct.

Během Druhé světové války emigruje nejdřív na západní Ukrajinu do Haliče, později do Německa. Zde píše mj. politický pamflet „Proč se nechci vracet do SSSR“. V roce 1948 založil Ukrajinskou revolučně demokratickou stranu; stal se redaktorem exilových novin „Ukrajinské věsti“. Zemřel v Novém Ulmu (Neu Ulm), kde je taky pohřbený.

Pro svou politickou orientaci si ne příliš rozuměl s vesměs pravicově naladěnou ukrajinskou diasporou. Na druhou stranu, možná právě pro svou politickou orientaci byl mezi prvními exilovými ukrajinskými autory, který po vzniku nezávislého ukrajinského státu obdržel nejvyšší státní ocenění za literaturu, Státní cenu Tarase Ševčenka.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější tituly Ivana Bahrjaného patří romány „Lovci tygrů“ (ukrajinsky Тигролови1946) a „Zahrada Getsemanská“ (ukrajinsky Сад Гетсиманський1950). Oba díla vycházejí z autorovy osobní zkušenosti s represivní mašinérii Sovětského svazu. Tyto knihy jsou považované za jednu z prvních a nejkomplexnějších obžalob zrůdného euroasijského režimu.

Hlavní hrdina románu „Lovci tygrů“, podobně jako autor, po městcích výslechů a mučení, utíká z transportu do sibiřského gulagu a dostává se do tzv. Zeleného klínu – území v Sibiři, osídlené a kolonizované Ukrajinci, obětí represí současného autorovi a předchozích ruských režimů. Zde nachází adoptivní rodinu, lásku a relativní svobodu, ale po konfliktu se svým pronásledovatelem, který končí smrti NKVDisty, je nucený uprchnout do Číny. Autor podává citlivý vhled do každodenního života ukrajinských osídlenců Sibiře, stejně jako do hrůzyplného světa sovětských koncentračních táborů. Přes celý román se táhne idea boje za národní a individuální svobodu, který pokračuje i v těch nejtěžších a nejnepříznivějších podmínkách, tváři v tvář drtivé přesile nepřítele.

Román „Zahrada Getsemanská“ líčí rozpad rodiny, jejíž členové (tři bratři, jejích sestra a žena jednoho ze sourozenců) jsou na základě falešných obvinění zadržení, mučení a po vykonstruovaném procesu odsouzení k trestu smrti. Autor zde barvitě popisuje mechanizmy sovětského režimu, který měl z falešně obviněných vypáčit doznání vlastní viny a donutit svědčit proti svým nejbližším.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • básnická sbírka „K zakázaným mezím“ („До меж заказних“, Kyjev, 1927)
  • poema „Mongolsko“ ("Монголія", 1927)
  • poema „Ave, Maria“ ("Ave, Марія", Charkov, 1928)
  • drama „Šeřík“ („Бузок“)
  • veršovaný román „Skalka“ („Скелька“, Charkov, 1929)
  • „Krov nad táborem“ („Крокви над табором“, Charkov, 1930)
  • Huljaj Pole“ (Гуляй Поле)
  • „Rodný jazyk“ (Рідна мова)
  • „Lovci zvířat“ („Звіролови“, Lvov-Krakov, 1944)
  • „Lovci tygrů“ („Тигролови“, Nový Ulm, 1946)
  • sbírka básní „Zlatý bumerang“ („Золотий бумеранг“, 1946)
  • satirická poema „Anton Bída, hrdina práce“ („Антон Біда, герой труда“, Nový Ulm, 1947)
  • drama „Generál“ („Генерал“, 1947)
  • drama „Morituri“ („Морітурі“, 1947)
  • román „Zahrada Getsemanská“ („Сад Гетсиманський“, Nový Ulm, 1950)
  • „Ohnivý kruh“ („Огнене коло“, Nový Ulm, 1953)
  • „Marusja Bohuslavka“ („Маруся Богуславка“,Mnichov, 1957)
  • „Člověk běží nad propasti“ („Людина біжить над прірвою“, posmrtně, Nový UlmNew York, 1965)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Bahrianyi na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu