Nestor Machno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nestor Machno

Nestor Ivanovyč Machno (ukrajinsky Нестор Іванович Махно; 26. října 1889 Huljajpole25. července 1934 Paříž) byl ukrajinský anarchista, ataman ("baťko") anarchistického vojska a přední činitel „anarchistické republiky“, autor teoretických anarchistických statí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Machno v mladších letech

Nestor Machno se narodil 27. října 1889 v městečku Huljajpole na jihovýchodě Ukrajiny (dnes Záporožská oblast). Jeho otec byl rolníkem, mladý Nestor od 7 let také pracoval v zemědělství, kvůli značné chudobě rodiny. V roce 1906 se přidal k Huljajpolské anarchokomunistické skupině. Zúčastnil se ozbrojeného útoku, kvůli svému nízkému věku dostal doživotí místo trestu smrti. V proslulém moskevském vězení Butyrce se setkal s ruským anarchistou Pjotrem Aršinovem, který mu pomohl hlouběji se seznámit s anarchistickým světonázorem a stal se jeho dlouholetým spolubojovníkem a přítelem.

Po únorové revoluci v roce 1917 byl Machno propuštěn jako většina levicových politických vězňů a vrátil se domů. Věnoval se sebeorganizaci místního politického a sociálního života a přispěl k založení odborového svazu zemědělských dělníků, dělnické komuny a lokálního rolnického sovětu. Nakonec byl zvolen předsedou Huljajpolského dělnicko-rolnického sovětu, jako orgánu místní revoluční společenské samosprávy. Z titulu této funkce nechal v srpnu 1917 svolat velkostatkáře z regionu a přinutil je vydat katastrální dokumenty, podle kterých byl sestaven soupis zemědělské půdy a infrastruktury v regionu. Ta byla následně přerozdělena rovným dílem.

Po uzavření Brest-litevského míru mezi Centrálními mocnostmi a bolševickou vládou byla většina Ukrajiny okupována německými a rakousko-uherskými jednotkami. Machno z pověření huljajpolského sovětu sestavil partyzánskou jednotku ozbrojených rolníků za účelem vyvlastnění pozemků velkostatkářů (kteří mezitím s pomocí okupačních sil zvrátili vývoj zpět) a jejích přerozdělení mezi rolníky. Krátký čas pobýval v Moskvě, kam uprchl po okupací části Ukrajiny vojsky Rakouska-Uherska a ozbrojenými složkami vlády hejtmana Skoropadského.

V tomto boji se prokázaly Machnovy kvality jako partyzánského bojovníka, jeho oddíl vešel ve známost a začal přitahovat další bojovníky. Po tvrdém boji se značnou přesilou z 30. 9. 1918 u vesnice Dibrivky, který skončil vítězstvím partyzánů, přijal od spolubojovníků neoficiální kozácký titul baťko („tatík“) a stal se jedním z velitelů útvaru, který se postupně začal označovat jako Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny. Její ideologií byl anarchismus a zřízení městských i venkovských „svobodných rad“, zbavených nadvlády politických stran. „Svobodné rady“ byly orgány místní ekonomické a sociální samosprávy, které se podle potřeb federativně sdružovaly ve větší celky.

Po návratu do Huljajpole se Machno staví do čela odboje proti okupantům. Na jaře 1919 se s povstaleckou armádou, čítající 35 až 50 tisíc mužů, propůjčil do služeb ruským bolševikům a bojoval proti armádě direktoria a Děnikinovi. Avšak už asi po sedmi měsících Ukrajinci prohlédli šovinistickou politiku a imperialistické cíle bolševiků, špatně skrývané pod průhledným pláštíkem internacionalismu. Venkovští partyzáni, kteří ještě nedávno bojovali po boku bolševiků, se začali proti nim hromadně bouřit. Rudá armáda ztratila spojence, bez jehož pomoci zatím nemohla Ukrajinu opanovat.

Machnovskému hnutí, které mělo širokou podporu venkovského rolnického obyvatelstva, se dařilo vzdorovat nájezdům až do srpna 1921. Nakonec několikanásobně početnější nepřítel donutil Machna uprchnout ze země. Jen s velkými potížemi se dostal do Paříže. Zde udržoval styky s ruskými a ukrajinskými anarchisty, žijícími v emigraci, avšak své rodiště již nikdy nespatřil.

Organizační platforma[editovat | editovat zdroj]

V roce 1926 společně s Aršinovem a řadou dalších ruských a ukrajinských anarchistů v emigraci vydal „Organizační platformu světového svazu anarchistů“. Platforma, jeden z nejvýznamnějších anarchistických programových dokumentů, reflektovala porážku anarchismu v Ruské revoluci a teoreticky obhajovala a prakticky navrhovala mezinárodní zorganizování anarchistického hnutí na základě federalismu, přímé akce a kolektivní odpovědnosti. Dokument vyvolal rozsáhlé diskuse a kontroverze.

Machno zemřel v červenci 1934. K jeho předčasné smrti podstatně přispěla tuberkulóza, kterou se nakazil během pobytu ve věznici Butyrki a také četná nedoléčená vážná bojová zranění.

Machnovščyna[editovat | editovat zdroj]

Svobodná anarchistická republika neboli Machnovščyna vznikla někdy mezi únorovou a říjnovou revolucí roku 1917 kolem Machnova rodiště. To se také stalo jejím hlavním městem. Po svém návratu z ruského vězení Machno za pomocí svého oddílu vyvlastnil statkářům jejich půdu a přerozdělil jí mezi střední a nižší rolníky. Získal tak obrovské sympatie lidu a také prakticky neporazitelnou armádu – polovojenské jednotky partyzánského charakteru, složené ze všech vrstev venkovského obyvatelstva. Mnozí ukrajinští rolnici nabyli válečné zkušenosti v první světové válce, které teď mohli využit k obhajobě svých zájmů. Zájmy jednotlivých skupin častokrát nesahaly dál než za hranice rodné vsi. Ukrajinský sedlák si dobře uvědomoval, že nechce návrat starého pořádku. Chtěl si udržet svou půdu a svá čerstvě nabytá práva a postavil se proti každé moci, která o ně usilovala. Poprvé po několika stoletích měl možnost sám rozhodovat o sobě. Předností rolnické armády byla její pohotovost, se kterou se dala svolat a schopnost doslova se rozpustit mezi venkovským obyvatelstvem, bylo-li to potřeba. Machnovcem byl každý.

Při utváření anarchistické republiky se Machno inspiroval kozáckou politickou a vojenskou strukturou, tedy jakousi variantou vojenské demokracie. Taky po vzoru kozáckých náčelníků si nechával říkat ataman nebo baťko (otec). Podstatou anarchistické samosprávy byly tzv. rady, které se svolávaly podle potřeby. Na radách se projednávaly ekonomické záležitosti a postup proti vnějším nepřátelům. Machnem ovládaná území dokázala v pohnutých revolučních časech vyprodukovat takové množství obilovin a jiných plodin, které stačilo na výživu celého kraje, přičemž přebytky se směňovaly za zbraně a stroje.

Anarchistická republika, jedinečný experiment v dějinách lidstva, neustála útoky bolševiků. Ruští bolševici nejednou využili anarchistickou armádu (ve svých nejlepších časech čítající 35 až 50 tisíc mužů) pro dobývaní východní Ukrajiny. Avšak anarchista Machno, neuznávající jakoukoliv vládu, tím spíš diktaturu proletariátu, představoval pro bolševiky nevítanou překážku a hrozbu. Častokrát se například stávalo, že se Machnovi podařilo převerbovat rudoarmějce do řad své armády. Krutými metodami boje, vedeného podle hesla „účel světí prostředky“, se bolševikům nakonec povedlo rozprášit Machnovou armádu, připravit jej o podporu venkovanů a samotného Nestora Machna přinutit k emigraci. To, co nedokázali vojáci a zbraně, dokázala politika tzv. kolektivizace. Utvoření kolchozů bylo hřebíčkem do rakve třídy svobodných rolníků.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu