Julija Tymošenková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Julija Volodymyrivna Tymošenková
Юлія Володимирівна Тимошенко
Tymošenková v roce 2010
Tymošenková v roce 2010
11. a 14. premiérka Ukrajiny
Ve funkci:
18. prosince 2007 – 3. března 2010
Prezident Viktor Juščenko
Viktor Janukovyč
Předchůdce Viktor Janukovyč
Nástupce Oleksandr Turčynov
Ve funkci:
24. ledna 2005 – 8. září 2005
Prezident Viktor Juščenko
Předchůdce Mykola Azarov
Nástupce Jurij Jechanurov

Narození 27. listopadu 1960 (53 let)

Dněpropetrovsk, Dněpropetrovská oblast, Ukrajinská SSR

Národnost ukrajinská
Politický subjekt Hromada (do 1999)
Baťkivščyna (od 1999)
Blok Julije Tymošenkové (od 2001)
Choť Oleksandr Tymošenko
Rodiče Volodymyr Hrihyan a Lyudmila Telehina
Děti Yevhenia Tymoshenko
Vzdělání

Dněpropetrovská národní univerzita Olesa Hončara

Profese politička
Náboženství Ukrajinská pravoslavná církev
Webová stránka http://www2.tymoshenko.ua/
Commons Юлія Тимошенко

Julija Volodymyrivna Tymošenková (ukrajinsky: Юлія Володимирівна Тимошенко, * 27. listopadu 1960 Dněpropetrovsk, Ukrajinská SSR) je ukrajinská politička a bývalá dvojnásobná předsedkyně vlády Ukrajiny.

V roce 2004 byla během prezidentských voleb a následných protestů čelní představitelkou opozice. Stala se jedním ze symbolů tzv. Oranžové revoluce. Od roku 2001 je předsedkyní koaličního uskupení Blok Julije Tymošenkové, od roku 1999 také strany Baťkivščyna, která má v této koalici nejsilnější zastoupení. Tymošenková patří mezi nejpohlednější političky světa, v roce 2009 byla vyhlášena nejpřitažlivějším politickým lídrem na světě.[1]

Dne 11. října 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, která měla učinit během své funkce předsedkyně vlády v roce 2009. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují tento rozsudek za politicky motivovaný.[2][3]

Po sérii občanských protestů, které vyvrcholily v celostátní protivládní revoluci nazývanou Euromajdan, byla dne 22. února 2014 propuštěna z výkonu trestu z vězeňské nemocnice v Charkově.[4][5][6].

Život[editovat | editovat zdroj]

Julija Volodymyrivna Tymošenková (v praxi častěji Julie či Julia Vladimirovna) se narodila roku 1960 v Dněpropetrovsku, součásti tehdejší Ukrajinské SSR, jako Julia Grigjanová. Vdala se v roce 1979 za Oleksandra Tymošenka(dcera Jevhenija, narozena 1980), následníka z rodiny brežněvovského funkcionáře KPCC.[zdroj?] Postupně zastávala různé funkce v sovětské mládežnické organizaci Komsomol. V roce 1984 absolvovala ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity. Ekonomka-kybernetička, kandidátka ekonomických věd. Od roku 1988 se společně s manželem Aleksandrem věnovala podnikání, v letech 19961997 byla generální ředitelkou Jednotných energetických systémů Ukrajiny.

Politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Od prosince 1996 zasedala v Nejvyšší radě (ukrajinský parlament), po volbách v roce 1998 za stranu Hromady Pavla Lazarenka, jejíž byla místopředsedkyní. Po útěku Lazarenka na konci roku 1998 ze země a jeho zatčení v USA (obvinění z praní špinavých peněz) změnila název strany na Baťkivščyna (Vlast). V letech 19982000 byla předsedkyní parlamentního rozpočtového výboru.

V prezidentských volbách v roce 1999 podpořila Leonida Kučmu. V letech 19992001 byla místopředsedkyní vlády Viktora Juščenka a ministryní paliv a energetiky. Svou protikorupční politikou si nadělala hodně nepřátel, zejména mezi ukrajinskými a ruskými oligarchy. Její vztah s prezidentem Kučmou se měnil a v srpnu 2000 byl zatčen její muž s obviněním, že jako předseda Spojených energetických systémů Ukrajiny připravil státní pokladnu o několik set miliónů dolarů. Na podzim začalo vyšetřování samotné Julije Tymošenkové, která byla v lednu 2001 odvolána a v únoru zatčena pro korupci. V březnu kyjevský soud obvinění odmítl a propustil ji z vazby. Posléze založila Fórum národní záchrany.

V lednu 2002 během kampaně před březnovými parlamentními volbami měla dopravní nehodu, při které utrpěla zranění hlavy a hrudi, jejíž okolnosti nebyly nikdy vysvětleny a objevily se dohady, že nehoda nebyla náhodná. V těchto volbách vystupovala jako předsedkyně seskupení Blok Julije Tymošenkové, které ve volbách v roce 2002 získalo 7,2 % hlasů.

Oranžová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Tymošenková, Vladimir Putin a bývalý ruský prezident, Dmitrij Medveděv 17. ledna 2009 při projednávání řešení Rusko-ukrajinské plynové krize.

V prezidentských volbách v roce 2004 podpořila kandidaturu prozápadního Viktora Juščenka a aktivně se podílela na protestech opozice po vyhlášení oficiálních výsledků, podle kterých zvítězil provládní (a proruský) Viktor Janukovyč. Opoziční demonstrace nakonec vyústily v opakování druhého kola prezidentských voleb, v němž již zvítězil Viktor Juščenko. Dne 24. ledna 2005 byla Julija Tymošenková jmenována ukrajinskou premiérkou, její vládu však prezident Juščenko již 8. září téhož roku odvolal.

Na žádost ruských úřadů po ní 7. prosince 2004 Interpol vyhlásil na svých internetových stránkách pátrání. Ruské orgány obviňují Tymošenkovou z podplacení ruského ministra vnitra v 90. letech, kdy se svým manželem Aleksandrem provozovala firmu dovážející energii z Ruska. Po několika hodinách však její fotografie i zpráva o pátrání ze stránek Interpolu zmizela. Centrála Interpolu v Lyonu tento postup zatím nijak neobjasnila.

Parlamentní volby 2007[editovat | editovat zdroj]

Ve volbách v září 2007 získal Blok Julije Tymošenkové 30,71 % hlasů a skončil na druhém místě za Stranou regionů dosavadního premiéra Viktora Janukovyče, který získal 34,37 % hlasů.[7] Jako třetí skončila strana Naše Ukrajina prezidenta Viktora Juščenka se 14,15 % hlasů. Obě strany se prohlásily za vítěze voleb, protože společně měly více hlasů než Viktor Janukovič.[8] Po dlouhém a složitém vyjednávání koaličních partnerů, pak byla 18. prosince 2007 nejtěsnější možnou většinou 226 hlasů, parlamentem potvrzena v čele koaliční vlády stran Naše Ukrajina a Blok Julije Tymošenkové.

Prezidentské volby 2010[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Prezidentské volby na Ukrajině 2010.

V roce 2010 se ucházela v prezidentských volbách za stranu Baťkivščyna o post prezidenta Ukrajiny. Skončila však na druhém místě, podle vyhlášení ústřední volební komise se vítězem prezidentských voleb stal předseda opoziční Strany regionů Viktor Janukovyč. Ten vyšel vítězně z obou volebních kol; v prvním kole 17. ledna 2010 získal 35 % hlasů, Tymošenková 25 %; ve druhém 7. února 48,95 % a Tymošenková 45,47 %. Tymošenková má tradičně silnou voličskou základnu převážně v západní části země.

Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Tymošenková navzdory tomu výsledky prezidentských voleb neuznala a podala žádost o jejich přezkoumání u soudu. Dle jejích tvrzení docházelo při volbách k porušování volebního zákona. 17. února soud oznámil, že pozastavil platnost výsledků prezidentských voleb a dodal, že vyčká, jak dopadne stížnost, kterou proti výsledkům voleb Tymošenková podala. 20. února Tymošenková svou žalobu stáhla s tvrzením, že ač soudu předložila přesvědčivé důkazy, soudci podle jejích slov odmítli využít písemné důkazy a nechtěli ani předvolat navržené svědky.[9][10][11]

Po prezidentských volbách[editovat | editovat zdroj]

Dne 3. března vyslovil ukrajinský parlament koaliční vládě vedené Tymošenkovou nedůvěru.[12] V říjnu 2011 byla odsouzena na sedm let vězení za překročení svých pravomocí při podepsání rusko-ukrajinské smlouvy o plynu z ledna 2009, kterou soud označil pro Ukrajinu za nevýhodnou.[13]

Odsouzení[editovat | editovat zdroj]

Dne 11. října 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, která měla učinit během své funkce předsedkyně vlády v roce 2009. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují tento rozsudek za politicky motivovaný.[2][3] K výkonu trestu nastoupila do ženské věznice v Charkově.[14]

Poté se nacházela ve špatném zdravotním stavu – měla vyhřezlou ploténku a v červenci 2012 její obhájce informoval, že trpí jakousi kožní chorobou, kterou však blíže nespecifikoval.[15] V souvislosti s jejím uvězněním odmítli někteří evropští politici účast na mistrovství Evropy ve fotbale (mezi nimi např. celá Evropské komise v čele s Josém Barrosem či tehdejší český prezident Václav Klaus).[16] Její věznění bylo považováno za překážku pro podpis smlouvy o přidružení mezi Ukrajinou a Evropskou unií.[17]

Dne 22. února 2014 byla revolucionáři propuštěna na svobodu.[4][5][6]

Prezidentské volby 2014[editovat | editovat zdroj]

Brzy po propuštění z vězení oznámila Tymošenková novou kandidaturu na prezidentskou funkci. V květnových volbách hlavy státu skončila na druhém místě za Petrem Porošenkem, ale s výrazným odstupem: Porošenko získal 54,7 procenta hlasů, Tymošenková 12,8.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nejpřitažlivějším lídrem je Tymošenková, na chvostu jsou papež a vůdce KLDR. Novinky.cz [online]. . Dostupné online.  
  2. a b Ukraine ex-PM Yulia Tymoshenko jailed over gas deal 11. říjen 2011, BBC
  3. a b EU feels let down by Ukraine over Tymoshenko 10. listopad 2011, Euronews
  4. a b Tymošenková je na svobodě [online]. Kyjev: Novinky.cz, 22. února 2014 v 13:50, [cit. 2014-02-22]. Dostupné online.  
  5. a b Tymošenková chce kandidovat na prezidentku Ukrajiny [online]. Charkov: Novinky.cz, 22. února 2014 v 18:29, [cit. 2014-02-22]. Dostupné online.  
  6. a b Julija Tymošenková opustila vězení, chce kandidovat na prezidentku [online]. Český rozhlas, 22. února 2014 v 16:29, [cit. 2014-02-22]. Dostupné online.  
  7. [1] Ukrajinská ústřední volební komise
  8. [2] Na Ukrajině vyhraje proruská strana, ale vládu sestaví opozice, Novinky.cz, 2.10. 2007
  9. Nejsem loutkou Kremlu, tvrdí vítěz prezidentských voleb na Ukrajině
  10. Ukrajinské volby neplatí, dokud soud neprojedná stížnost Tymošenkové
  11. Stahuji žalobu proti výsledku voleb, řekla Tymošenková a soud jí vyhověl
  12. Vláda na Ukrajině padla, Tymošenková odejde do opozice [online]. iHNed.cz, 2010-03-03, [cit. 2010-03-03]. Dostupné online.  
  13. Tymošenková překročila pravomoci, dostala 7 let vězení [online]. Aktuálně.cz, 2011-10-11, [cit. 2011-10-11]. Dostupné online.  
  14. Vězeňkyni Tymošenkovou sledují 24 hodin denně kamery. Její lůžko je trvale osvětlené 3. 1. 2012, ihned.cz
  15. Lidovky.cz. Tymošenková potřebuje dva měsíce klidu, říkají němečtí lékaři [online]. [cit. 2012-07-30]. Dostupné online.  
  16. Evropa se postavila za Tymošenkovou. Na Ukrajinu lídři nedorazí ani na fotbal, ani na summit 3. květen 2012, ihned.cz
  17. SOUKUP, Ondřej. Ukrajina mění kvůli Tymošenkové trestní zákoník [online]. Hospodářské noviny, 6. 11. 2013, [cit. 2013-11-24]. Dostupné online.  
  18. Potvrzeno: Porošenko vyhrál na Ukrajině prezidentské volby. E15.cz [online]. 2014-5-29. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]