Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Narození 17. července 1846
Rožděstvenskoje, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 14. dubna 1888

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj ((5) 17. července 1846, Rožděstvenskoje - (2) 14. dubna 1888) byl ruským etnografem, antropologem a cestovatelem, zkoumajícím původní obyvatelé jihovýchodní Asie, Austrálie a Oceánie včetně domorodců severovýchodního břehu Nové Guinei. Tento břeh v ruské literatuře se nazývá Maklajův břeh.

Považuje se, že Nikolaj jako první popsal zvířátko kuskus, žijící v Nové Guinei. Nikolaj je autorem kolem 160 vědeckých práci. Byl zastáncem koloniálních národů. Vystupoval proti rasismu a kolonialismu. Také vyzýval carskou vládu zastat se domorodců Nové Guinei, jelikož viděl, jak někdy hrozně se s nimi zacházeli koloniální vojáci Německa. Vystupoval s výklady o ochraně národů před Ruským zeměpisným svazem. 

Výzkumy Papuánců[editovat | editovat zdroj]

Největší význam mají jeho studie o Papuáncích, tedy původních obyvatelích Nové Guinee. Podařilo se mu získat důvěru a přátelství Papuánců, a tak proniknout do jejich způsobu života. Jeho objevné knihy o Papuáncích neztratily dodnes svou hodnotu. Ve svých vědeckých antropologických pracích dokázal druhovou jednotu a vzájemnou příbuznost lidských ras. Jako první zkoumal primitivní národy na nižším kulturním stupni bez předsudků. Svými studiemi o Nové Guineji obohatil i zeměpisné údaje o této, do té doby neznámé, oblasti.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil v Novgorodské gubernii v rodině železničního inženýra N. I. Mikluchy – inženýra železničních drah, který stavěl železnici Nikolajevskaja a byl prvním vedoucím Moskevského nádraží. Jeho otec Nikolaj Iljič Miklucha se narodil v roce 1818 v Starodubě, Černigovská gubernie. Pradědovi, záporožskému kozákovi Štěpanu Mikluchovi, byl přidělen šlechtický titul za odvahu při útoku na Očakov (během rusko-turecké války). Jeho matkou byla Kateřina Semjonovna, dívčím jménem Bekkerová a Polské národnosti. Do teď se mezi obyvateli vsi Starodubské se vyskytuje příjmení Miklucha nebo Mikluchin. Druhá část příjmení významného cestovatele byla přidána později, po jeho výpravách do Austrálie.

Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde od roku 1858 Nikolaj pokračoval ve svém studiu na Druhém Petrohradském gymnáziu. Když ho ukončil, tak pokračoval ve vzdělání jako volný posluchač na fyziko-matematické fakultě Petrohradské univerzity. Jeho studium nebylo dlouhé. V roce 1864 ho vylučují kvůli zúčastnění se v studentských shromážděních a on odjíždí do Německa díky penězům od studentů. V Německu pokračuje ve studiu filozofie na Univerzitě Heidelberg. Po roce Miklucho-Maklaj se nechává převést na fakultu medicíny na stejné univerzitě a pak na univerzitu Jena. Tam se seznamuje s významným zoologem E. Haeckelem. Pod jeho vedením zkoumá srovnávací anatomii zvířat. Jako jeho asistent cestuje na Kanárské ostrovy a do Maroka. Po absolvování univerzity v roce 1869 Nikolaj uskutečňuje samostatnou cestu podél břehu Rudého moře a pak v roce 1869 se vrací do Ruska.

Rozhled mladého výzkumníka se rozšířil a on se začal zabývat obecnějším otázkám přírodovědy – antropologii, etnografii a zeměpisem. V těchto oblastech Nikolaju se podařilo dosáhnout určitých úspěchů. Obzvlášť zajímavá je jeho závěr o tom, že kulturní a rasové příznaky různých národu jsou podmíněny přírodním a sociálním prostředím. Také věnoval velkou pozornost nápadu a praxi vytvoření zoologických stanic. V roce 1869 v Moskvě na druhém shromáždění přírodovědců a lékařů Miklucho-Maklaj vyzval k vytvoření mořských biologických stanic pro vývoj výzkumu v mořích. Shromáždění ho podpořilo a bylo rozhodnuto o vytvoření biologické stanice v Sevastopoli.

Nikolaj se vydává na další velkou cestu. V roce 1870 na vojenské lodi „Víťaz“ vyráží do Nové Guinei. Tady, na severovýchodním břehu ostrova on tráví dva roky výzkumem životního stylu, zvyků a náboženských rituálů domorodců. V začatém na Nové Guinei bádání pokračuje na Filipínách, v Indonésii, na jihozápadním břehu Nové Guinei, na poloostrově Malaka a ostrovech Oceánie.

V letech 1876—1877 vědec znovu tráví několik měsíců na severovýchodním břehu Nové Guinei s kmenem, který zkoumal dříve. Bohužel jeho pobyt na ostrově byl krátký a příznaky anemie a celkové podvýživy ho donutily opustit ostrov a odjet do Singapuru. Jeho léčení trvalo více než půlrok. Nedostatek financi nedovolily Nikolajovi se vrátit do Ruska a byl nucen se přestěhovat do města Sydney (Austrálie), kde se ubytoval u ruského konzula. Poté Miklucho-Maklaj bydlí v Anglickém klubu a následně se stěhuje do domů veřejného činitele, vědce zoologa a předsedy Linné společnosti Nového jižního Walesu U. Makleja. Maklej pomáhá Nikolajovi realizovat vyslovený jim dříve nápad v Linném spolku o stavbě zoologické stanice v Austrálii. V září roku 1878 návrh Miklucho-Maklaje byl schválen a v zálivu Watsons Bay podle projektu architekta Johna Kirkpatricka se začala stavět stanice, která získala název Mořské biologické stanice.

V letech 1879—1880 Nikolaj uskutečňuje výpravu na ostrovy Melanésie, konkrétně na ostroj Nová Kaledonie a znovu navštěvuje severovýchodní břeh Nové Guinei.

V roce 1882 vědec se vrací do Ruska. Jeho plány zahrnovaly stavbu mořské stanice a ruské usedlosti na severovýchodním pobřeží Nové Guinei (Maklajův Břeh). Navrhoval svůj program ekonomických a sociálních změn života obyvatelů ostrova. Audience s Alexandrem III nepřinesla žádné výsledky. Plány vědce byly odmítnuty, ale podařilo se mu vyřešit otázku likvidace dluhů a získat finance na další výzkumy a publikaci vlastních prací.

V roce 1883 Nikolaj opouští Rusko a vrací se do Austrálie. V Batavii potkává ruskou korvetu „Skoběljov“ (nový název korvety „Víťaz“ a nemůže si nechat ujít možnost znovu navštívit Maklajův břeh, kam plánoval jet velitel lodi admirál Kopytov. Několik dní v březnu od 17. do 18. Miklucho-Maklaj tráví v známých místech. Nehledě na to, že vědec se domluvil s domorodci ostrova Segu o stavbě svého domů na ostrově Megaspena, vrátit se na Maklajův břeh mu už není souzeno.

V roce 1884 se oženil s Margaritou Robertsonovou, dcerou pana Johna Robertsona – velkého vlastníka půdy a politického činitele Nového jižního Walesu, který pět krát se nechal jmenovat jako jeho předseda vlády. Nikolaj měl dva syny: Alexandr-Niels Mclay a Vladimír-Allen Mclay, které celý život strávili v Sydney. V roce 1886 vědec opět se vrací do Ruska a navrhuje svůj „Projekt Maklajového břehu“ císařovi jako opozice kolonizaci ostrova Německem. Ale i tento pokus nepřinesl žádoucí výsledek.

Dvakrát (v roce 1886 a 1887) navštěvoval Malin (Ukrajina) a statek svojí matky Kateřiny Semjonovny. Zde zkoumal život, zvyky a tradice polešjukov. Zajímal se původem drevljan a jejich dějinami. Na vesnicích se zabýval studiem antropologické stavby těla místních obyvatel. V Malině dovršil redakční přípravu svých „Cest“. Opotřebovaný organismus vědce slabě odporoval nemocen a večer 2. dubna 1888 zemřel v nemocnici Vilie v Petrohradě. Je pohřben na „Literatorskych mostkach“ v Petrohradě. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DITTRICH, Tomáš. Bílý Papuánec. Historický obzor, 1995, 6 (5/6), s. 110-118.