Program Eněrgija-Buran

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kosmoplán Buran 1K1 na hřbetu letadla Antonov An-225 na aeroshow v Paříži

Sovětský program stavby kosmoplánů MKS (Mnogorazovaja Kosmičeskaja Sistěma, Vícenásobný kosmický systém) začal v roce 1976 jako odpověď na americký kosmický program. Byl to největší a nejdražší program sovětské kosmonautiky. V rámci programu byly kromě kosmoplánu vyvinuty i nosná raketa Eněrgija a letoun Antonov An-225 schopný přepravovat Eněrgiju i samotný kosmoplán. V roce 1988 se uskutečnil první (a poslední) kosmický let kosmoplánu Buran. Program byl ukončen v roce 1993 Borisem Jelcinem pro nedostatek peněz a kvůli složité politické situaci.

Technické specifikace[editovat | editovat zdroj]

Buran 2.01 na letišti

Oproti americkému programu STS měl program MKS jasnou výhodu v tom, že kosmoplán byl vyvíjen nezávisle na nosné raketě. Ta tedy mohla vynášet do vesmíru libovolný náklad a kosmoplán mohl letět na jakékoliv raketě s odpovídající nosností. Kosmoplán se také výrazně odlehčil díky absenci velkých motorů v zadní části a jednodušší kostře, která nemusela přenášet tah motorů na externí nádrž, jako tomu bylo u raketoplánů. Kosmoplány užívaly jako palivo pro orientační a manévrovací motory směs sintinu (účinnější verze kerosinu) a LOXu.

Kosmoplán měl být schopen přistát na jakékoli letištní dráze s dostatečnou délkou, ačkoliv by při tom došlo k jeho poškození. Jeho konstrukce byla totiž vyrobena ze slitiny D16, která se při dlouhodobém opakovaném vystavování vysokým teplotám stávala křehkou. Kosmoplány proto měly 14 uzavíratelných větracích šachet na chlazení konstrukce, z toho však 7 muselo být ve výšce 400 metrů nad zemí uzavřeno, protože nebyly vybaveny prachovým filtrem. Pokud ovšem nebyl kosmoplán do 8 minut od přistání napojen na speciální ventilační jednotku, došlo k nevratnému poškození konstrukce i tak.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Buran OK-GLI v Německém muzeu

Program MKS vznikl jako odpověď na americký program STS. Ten měl zvýšit maximální hmotnost nákladu vynášeného USA do vesmíru ze 150 asi na 1800 tun a směrem zpět z 0 na 900 tun ročně (čehož nebylo nikdy dosaženo). Plná jedna třetina hmotnosti byla vyhrazena pro Ministerstvo obrany, a tak se sovětské špičky začaly obávat možné vojenské převahy ve vesmíru ze strany USA. Hlavní sovětský konstruktér Valentin Gluško se nejprve stavěl k programu odmítavě, avšak jeho názor nebyl nakonec rozhodující. Sovětská armáda chtěla mít kosmoplány jednoduše proto, že NASA měla raketoplány.

V prvotních plánech měl kosmoplán jen velmi malá křídla a kuželovitý tvar. Kvůli malým manévrovacím schopnostem a velké sestupné rychlosti bylo ale rozhodnuto tvarově se přiblížit americkým raketoplánům. Jako první přišel návrh na letoun-raketoplán OK-120, který měl i velké motory a byl proto zamítnut. Druhý návrh, OK-92 byl již takřka shodný s finální verzí. Ta se od něj lišila absencí záchranných motorů na tuhá paliva.

Prvním a zároveň poslední let kosmoplánu Buran byl úspěšný, avšak k použitelnosti stroje pro lety s lidskou posádkou měl ještě daleko. Zpožďoval se vývoj palivových článků nebo systémů zajišťování životních podmínek na lodi.

Při ekonomické krizi v Sovětském svazu to byl právě program MKS, který byl jako jeden z prvních zastaven. Ukázala se tak naprostá nepotřebnost tohoto programu, protože jakýkoliv úkol bylo možné udělat levněji, jednodušeji a rychleji se stávajícími systémy. Definitivním koncem ruských a sovětských kosmoplánů byl prezidentský dekret Borise Jelcina z 30. června 1993, který zrušil program MKS.

Buran OK-TVA v Gorkého parku v Moskvě

Raketoplány a testovací modely[editovat | editovat zdroj]

Kosmoplánů schopných letu do vesmíru mělo být 5, z toho 3 pro pilotované a 2 pro bezpilotní lety a dále osm testovacích modelů. Přesný počet všech exemplářů i částí je dnes téměř nemožné spočítat. Jejich dnešní využití je různé - slouží jako muzejní exponát, restaurace či jen tak stojí v hangáru.

Kosmické raketoplány

USA USA

Program Boeing X-20 Dyna-Soar

Program Space Shuttle:

Raketoplány Scaled Composites:

Program X-37 NASA/DARPA/USAF

Program COTS

SSSR SSSR

Program Spiral

Program Eněrgija-Buran:

Program MAKS

EU ESA

Program Hermes

Japonsko Japonsko

Program HOPE

Raketoplány[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Buran.
  • OK-1K1 Buran - Jediný exemplář, který se dostal do vesmíru. Byl vyroben v roce 1986. Jeho start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, let byl plně automatický. Po dvou obletech země přistál na přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur. V roce 1989 se na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na aeroshow v Paříži. Byl uložen v Bajkonurském hangáru. 13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a kosmoplán byl podle některých informací zničen.[1]
    obrázek zde
  • OK-1K2 Ptička (1.02) - Vyroben v roce 1988 a dokončen z 95 až 97%, měl i systém zajištění životních podmínek pro posádku. Plánovaný start s posádkou v roce 1992 byl zrušen. Po rozpadu Sovětského svazu také přešel do vlastnictví Kazachstánu a dodnes je v Bajkonurském hangáru.
    obrázek zde
  • OK-2K1 Bajkal (2.01) - Raketoplán z roku 1990, byl dokončen z 50%. Byl uložený v parku Khimki v Moskvě, kde chátral. V roce 2011 byl rekonstruován, ukázal se na aeroshow MAKS a nyní je vystaven na letišti Ramenskoje u Moskvy. Koordináty jsou: 55°33'6"N 38°8'40"E
    obrázek zde
  • OK-TK 2.02 - Dokončen z 10 - 20%. Byl částečně rozebrán a uložen v továrně Tushino blízko Moskvy. Některé části se prodávaly na internetu.
    obrázek zde
  • OK-TK 2.03 - Vše co se stihlo zkonstruovat bylo rozebráno.

Testovací modely[editovat | editovat zdroj]

  • OK-M (OK-1M) - Orbitalnyj Karabl, čili orbitální loď 120 byl 1. návrh prototypu raketoplánu s třemi motory v zadní části. Měl mít hmotnost 120 tun i s 30 tunami nákladu. Nyní je vystavený v muzeu v Bajkonuru.
    obrázek zde
  • OK-GLI (OK-2M) - Prototyp pro nacvičování přistání z roku 1982 dokončil 25 testovacích letů. Dnes je vystaven v leteckém muzeu ve Špýru v Německu.
    obrázek zde
  • OK-KS (OK-3M) - Prototyp pro elektrické a elektromagnetické testování. Je uložen v továrně Energia v Korolevu blízko Moskvy.
    obrázek zde
  • OK-MT (OK-4M) - Sloužil k rozvoji technických a provozních příruček, zkoušení vstupu posádky a způsob jejího připojení s raketou. Je uložený v hangáru v Bajkonuru.
    obrázek zde
  • OK-5M - Jen přední části trupu používané pro testování vibrací a tepelných zkoušek.
  • OK-TVI (OK-6M) - Jen střední část trupu nákladového prostoru použitý pro vakuové a tepelné zkoušky pro životního prostředí posádky. Uložen je v testovacím zařízení v Moskvě.
    obrázek zde
  • OK-TVA (OK-7M) - Strukturní zkušebního model: zatížení, zahřívání a vibrace. Byl přeměněn na turistickou atrakci v Gorkého parku v Moskvě.
  • OK-8M - Byl postaven pouze z jedné třetiny, fakticky jen kostra. Dnes je uložen na letišti Žukovskij.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Soviet Buran Space Shuttle

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]