Samovar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Samovar na dřevěné uhlí
Sbírka samovarů
Ruský samovar - schema 1)Kryt topeniště 2)Nosič konvice 3)Poklička 4)Mísa - nádrž na vodu 5)Držadlo 6)Šíje - spojuje mísu se stojanem 7)Výtoková hubička 8)Výpustní kohout 9)Knoflík - držadlo pokličky

Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala vnitřním topidlem, představovaným trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.

Rozdělení samovarů[editovat | editovat zdroj]

Současná klasifikace samovarů uznává následující typy:

  • elektrický samovar - vodu ohřívá vestavěné topné tělísko stejně jako v rychlovarné konvici
  • žárový samovar - jinak také uhelný, dřevný
  • kombinovaný samovar

Historie výroby samovarů[editovat | editovat zdroj]

Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. Prvním rodištěm samovaru v Rusku je Ural. O nejstarších zdokumentovaných samovarech v Rusku, ve městě Tula je známo následující: V roce 1778 na ulici Štykovaja, v Zářečí vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař Fedor Lisicyn, který si zařídil vlastní dílnu. V té se zabýval prací s mědí. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 rolníků. Dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a její výnos byl 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže samovaru, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázalo jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny. V roce 1808 fungovalo v Tule osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000 - 1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud, z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J.V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů. Na přelomu 19. a 20. století se objevují nové typy samovarů jako například petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly. V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu - takzvaný samovar Paričko. Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary, pokud v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva. Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V této době odvětví výroby samovarů skoro přestalo existovat. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug - Micar akciová společnost.

Konstrukce samovaru[editovat | editovat zdroj]

Samovar (1844)

Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů:

  • Mísa - nádrž na vodu, základní část, do které se nalívá voda k vaření
  • Dutina - topeniště, umístěno uvnitř mísy, sem se vkládá palivo, zde je případně hořák na kapalná paliva. Vnější stěna funguje jako tepelný výměník
  • Kruh - litinová kruhová deska, která shora zakrývá mísu
  • Šíje - zúžená část, která spojuje mísu se stojanem
  • Stojan samovaru - základní, opěrná část
  • Držadla - jsou zhotovena z tepelně izolačního materiálu, připevněna na mísu a umožňují přenášet celý samovar i v chodu
  • Růžice - zdobená obruba, ze které vystupuje kohout na horkou vodu
  • Ručka - páčka, kterou se ovládá výpustní kohout
  • Výpustní kohout
  • Poklička - zakrývá shora nádobu na vodu
  • Průduchy - otvory na pokličce pro odchod páry
  • Nosič konvice - obruba na pokličce, do které se vkládá konvička se zavářkou - čajovým koncentrátem

Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou: měď, mosaz, alpaka, nerezová ocel.

Příprava čaje s pomocí samovaru[editovat | editovat zdroj]

Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu - zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Самовар na ruské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]