Hetzer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jagdpanzer 38 (t)
Jagdpanzer 38 (t) v Ontarijském muzeu
Jagdpanzer 38 (t) v Ontarijském muzeu
Typ vozidla stíhač tanků
Země původu Třetí říše Německo
Historie výroby
Výrobce BMM (ČKD), Škoda
Návrh 1944
Období výroby 1944–1949
Vyrobeno kusů 3185
Základní charakteristika
Posádka 4
Délka 6,25 m
Šířka 2,63 m
Výška 2,17 m
Hmotnost 15,75 tun
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 8–60 mm
Hlavní zbraň Pak 39 L/48 ráže 75
Sekundární zbraně kulomet MG 34
Pohon a pohyb
Pohon Praga AE 2800
160 hp (119 kW)
Odpružení listové pružiny
Max. rychlost 42 km/h na silnici
25 km/h v terénu
Poměr výkon/hmotnost 10 hp/t
Dojezd 177 km na silnici
80 km v terénu

Jagdpanzer 38 (t) (Sd.Kfz. 138/2) byl německý stíhač tanků druhé světové války. Na konci roku 1943 bylo v Německu rozhodnuto o vývoji nového stíhače tanků, který by vystřídal zastaralé stíhače typu Marder I. Nové útočné dělo bylo založeno na podvozku tanku PzKpfw 38 (t), vyráběného v Protektorátu, což byl převzatý, původně československý LT vz. 38. V měsíci březnu 1944 byly německé armádě dodány první tři prototypy, přičemž stroje dostaly označení Jagdpanzer 38. Jméno Hetzer bylo neoficiální, které mu dali němečtí vojáci. Stíhač tanků si 20. dubna 1944 prohlédl i samotný Adolf Hitler, přičemž bylo rozhodnuto o jeho sériové výrobě, která měla probíhat v závodech BMM (bývalá ČKD) v Praze a ve Škodě Plzeň.

Hetzer měl svařovanou korbu se zešikmenými stěnami. Čelní pancíř byl 60 mm silný, boky měly tloušťku 20 mm, strop 8 mm. Stroj byl poháněn motorem Praga AE 2800 o výkonu 160 koňských sil a byl vybaven převodovkou Praga Wilson. Výzbroj stíhače tanků tvořil kanón Pak 39 L/48 ráže 75 mm a kulomet MG 34. Do konce války bylo vyrobeno zhruba 2 800 kusů.

Stíhač tanků byl průběžně modernizován, verze Ausf. D byla poháněna motorem Tatra TD 103 o výkonu 207 koní. Další varianty Hetzer Starr bylo vyrobeno pouze 10 kusů, dále byl produkován plamenometný Flammpanzer 38 (t) či samohybné dělo sIG auf Jagdpanzer 38 (t). Ostatní druhy zůstaly jen u prototypů.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Hetzer Chwat, ukořistěný Zemskou armádou během Varšavského povstání, zabudovaný v barikádě u Napoleonova náměstí.

Stíhače tanků měly v německé armádě široké uplatnění. Jeden stroj ukořistili povstalci při Varšavském povstání, několik samohybných děl ukořistili čeští vlastenci při Pražském povstání v květnu 1945.

Po 2. světové válce byly rozpracované stíhače tanků v ČKD a ve Škodovce dokončeny, část jich byla předána pod označením ST I Československé armádě, část pod označením G-13 prodána Švýcarsku. Zbylé rozpracované podvozky byly užity k výrobě cvičných tanků pod označením ST III. Jednalo se prakticky o podvozky, na které byly namontovány věže z plechu. Otvor pro kanón byl zaslepen a do čelní části byly instalovány sedačky pro řidiče a instruktora. Tyto stroje též byly označovány jako "CPV" (cvičná pásová vozidla).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]