SU-100

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
SU-100
Typ vozidla Stíhač tanků
Země původu Sovětský svaz 1923 SSSR
Historie výroby
Výrobce Uralmaš
Období výroby 1944 – 1956
Vyrobeno kusů 2 335+
Základní charakteristika
Posádka 4
Délka 9,45 m
Šířka 3 m
Výška 2,25 m
Hmotnost 31,6 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 20–75 mm
Hlavní zbraň 100 mm kanón D-10 S
Sekundární zbraně ruční zbraně osádky
Pohon a pohyb
Pohon V-2-34M
383 kW
Odpružení Christie
Max. rychlost 48 km/h
Poměr výkon/hmotnost 16 hp/tunu
Dojezd 310 km

SU-100 (SU = СУ – самоходно-артиллерийская установка) byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks.

První bojové použití SU-100 se konalo v lednu 1945, později se začal používat v celé řadě operací mj. ve Velké vlastenecké válce a sovětsko-japonské válce, ale obecně bylo jejich použití omezeno. SU-100 po válce zůstal několik desetiletí ve výzbroji sovětské armády. Byl dodáván i spojencům a Sovětským svazem byl nasazen v řadě poválečných lokálních konfliktů, včetně nejaktivnější – v průběhu arabsko-izraelských válek. Na konci 20. století byl SU-100 v mnoha zemích vyřazen, ale v některých je stále ještě v provozu.

Historie a výroba[editovat | editovat zdroj]

Podklady k vytvoření[editovat | editovat zdroj]

Stíhač tanků SU-85

První z třídy stíhačů tanků, které byly vyrobeny v Sovětském svazu, byl SU-85, postavený na podvozku tanku T-34 a uvedený do výroby v létě 1943.

85mm kanón D-5S dovolil SU-85 efektivně se vypořádat s průměrnými nepřátelskými tanky na vzdálenost přes kilometr, zatímco na menší vzdálenost dokázal prorazit i přední pancíř těžkých tanků. Nicméně, první měsíce ukázaly, že síla není dostatečná k účinnému boji proti odolnějším tankům nepřítele, jako je například „Panther“ a „Tiger“, které měly výhodu jak v palebné síle a ochraně, tak i v efektivním zaměřovacím systému, který umožňoval boj z druhé vlny.

29. srpna 1943 byl vydán ГКО rozkaz pro rychlé vytvoření účinnější protitankové zbraně. V období září a října Uralmašzavod postavil další z řady SU na základě T-34, šlo vlastně o upravené SU-85 s instalovaným 122mm kanonem D-25. Jenže další studie projektu ukázaly, že tyto změny zvýší hmotnost o 2,5 tun, sníží množství munice a rychlost vozu. Ve skutečnosti to znamenalo, že instalace 122 mm kanonu nebo 152 mm houfnice D-15 způsobí snížení mobility vozu, takže bylo rozhodnuto ponechat tyto zbraně ve výzbroji těžkých tanků a samohybných děl.

Alternativním směrem do kterého se vkládaly naděje byl v té době vývoj 85 mm dlouho-hlavňové zbraně s větší primární rychlostí projektilu – «Větší síla». Ale i když byly vyrobeny a testovány řady těchto zbraní, práce v tomto směru selhaly – nové kanóny měly nedostatečnou výdrž. Časté byly případy roztržení hlavně. Kromě toho, že výsledky střelby na ukořistěné německé tanky odhalily špatný výkon ve vysoké rychlosti, také lehké 85mm granáty prokázaly nedostatky proti pancíři s vysokou tvrdostí, ve srovnání se střelami s těžkým kalibrem. Konečná studie ukázala, že ramena 85mm kanónu nevyužila všechny funkce plně automatického řídícího systému na podvozku T-34.

Výroba prototypu[editovat | editovat zdroj]

Výpočty provedené MVTU, Uralmašzavodem, Tehupravleniem a IEC (lidový komisariát zbraní SSSR), na začátku listopadu 1943 ukázaly, že nejefektivnější bude vybavit SU kanonem s ráží 100–107mm. Vzhledem k tomu, že vývoj 107mm kanonu, jako byl kanon M-60, byl ukončen v roce 1941 bylo 11. listopadu vedením IEC rozhodnuto o vytvoření nového tanku založeném na námořním 100mm kanonu B-34. Vývojem návrhu stíhače byl pověřen šéfkonstruktér Uralmaše L. I. Gorlitskij. Hlavním inženýrem projektu pak N. V. Kurinov. Návrh projektu stíhače byl představen NKTP (lidový komisariát tankového průmyslu) a UCA (správa dělostřelectva) 05.12.1943. Přezkoumáním státních zakázek z 27.prosince, vydávají vyhlášku č.4851 na přezbrojení těžkého tanku IS a zároveň pověřující ЦАКБ (centrální konstrukční kancelář dělostřelectva) k vytvoření návrhu odpovídajícího 100mm kanonu pro instalaci na SU-85. 28.prosince zasílá ЦАКБ objednávku č.765 do Uralmašzavodu.

  • 15.ledna 1944 – Končí konstrukční práce na SU na základě T-34, vyzbrojený 100mm kanonem podle ЦАКБ.
  • 20.února 1944 – Prototyp hotov a testován ve výrobě, strojírny Nižnij Novgorod závod č.92 dodávají dělo až 25.února.
  • 25.února 1944 – Předán prototyp ke státním zkouškám

Studií výkresů kanonu C-34 zaslaných ЦАКБ, který byl původně určený pro těžký tank IS-2, došli v Uralmašzavodu k závěru, že vzhledem k velké velikosti děla zasahující do SU-85 by byly příliš velké konstrukční úpravy, které by zahrnovaly zvětšení šířky těla, změnu tvaru a změnu torzního zavěšení. ЦАКБ však trvala na svém a odmítá jakékoliv úpravy své zbraně. Uralmaštavod odhaduje že by přestavba SU vedla ke zvýšení hmotnosti o 3,5–3,8 tuny a doba dodání by se prodloužila minimálně o 3 měsíce. Což ale kategoricky nevyhovovalo zákazníkovi. V důsledku toho, že se podobná situace již stala při výrobě SU-85, kontaktoval Uralmašzavod Zavod č.9 v Jekatěrinburgu, v důsledku společné práce s návrháři, kteří by vytvořili vhodný kanon pro SU-85, který by měl menší hmotnost než C-34 a který by nevyžadoval provést významné změny na poslední chvíli. V lednu 1944 požadoval Úřad samohybného dělostřelectva instalaci 100mm kanonu D-10S, zvětšení tloušťky čelního pancíře až na 75mm, nové zařízení pro vidění Mk.IV (MK-IV) a velitelskou kopuli, se zachováním hmotnosti v rámci 31 tun.

Nicméně mohly být použity jen výbušné granáty B-34, protože jak se ukázalo, konec vývoje protipancéřové střely se neočekával dříve než ve druhé polovině roku 1944. Nevyhnutelné zpoždění umožnilo šéfovi ЦАКБ B. Grabinovi trvat na vytvoření samohybného děla s kanonem C-34. V důsledku následujících jednání z 30.dubna nařídil NKTP výrobu prototypu s kanonem C-34 pod označením SU-100-2, a použít srovnávací testy s SU-100. IEC a GAU (hlavní raketové a dělostřelecké ředitelství ministerstva obrany) ještě zvažovali zda povolit přestavbu těla SU-85 a tudíž povolit instalaci kanonu C-34 i když s řadou vad. Ale všechny změny potřebné k efektivní instalaci do SU-85, by byly téměř totožné s výrobou kanonu D-10S speciálně vyvinuté pro tento účel.

V únoru 1944 byl vyroben ve spolupráci Uralmaše se závodem č.50 prototyp s kanonem D-10S, nazvaný „Objekt 138“, který úspěšně prošel továrními testy. Skládaly se z 30 vystřelených střel a 150 najetých kilometrů. 3.března byl prototyp poslán na státní zkoušky na ANIOP (hlavní dělostřelecké cvičiště ozbrojených sil Ruské federace ), během kterého měl vůz najet 864 km a vypálit 1040 střel. Poté státní komise rozhodla, že je vyhovující, ale je potřeba provést nějaké změny v designu. 14.dubna byly Uralmašzavodu nařízeny okamžité přípravy na sériovou výrobu nového SU.

Prototyp SU-100-2 byl vyroben v počtu 9 kusů mezi dubnem a květnem 1944, s použitím zbraně z prototypu tanku IS-5. Současně s ním byl dokončen druhý prototyp SU-100, postavený s vylepšeními doporučených zkušební komisí. 24.–28.června složil na ANIOPu státní zkoušky. Dle výsledků testů, ve kterých SU najelo 250 km a vypálilo 923 střel ho Státní komise doporučuje k výrobě, a prohlašuje, že SU-100 zničí tanky „Panther“ a „Tiger“ i na vzdálenost 1500m a bez ohledu na místo dopadu proráží pancíř německého stíhače „Ferdinand“, až na vzdálenost 2000 metrů. SU-100-2 byl testován na ANIOPu na začátku července, ale testy ukázali daleko horší výsledky než SU-100, a tak ho komise nedoporučuje k další výrobě. SU-100 byl přijat Rudou armádou vyhláškou ГКО č.6131 dne 3.července 1944.

Sériová výroba[editovat | editovat zdroj]

Dochovaný český SU-100

Zatímco v Uralmaši zahájili přípravu na výrobu SU-100, vypracoval L. I. Gorlitskij návrh přechodu SU-85 na SU-85M, který měl tělo z SU-100 a 85mm kanón D-5S-85. Model kanonu SU-85M byl odlišný od SU-100, ale podobný SU-85 otočným mechanizmem, maskou kanonu a místem na 60 85mm střel. Zavedení SU-85M dovolilo provést zlepšení SU-100 (silnější pancéřování a lepší pozorovací zařízení) v hromadné výrobě. Hlavní příčinou této skutečnosti bylo očekávání dodávky 100mm kanónu na protipancéřové střely z kanonu B-412B v listopadu 1944. První Su-85M bylo vyrobeno v červenci 1944, a v srpnu už byla celá montážní linka na SU-85 změněna. Výroba SU-85M trvala až do listopadu téhož roku, v průběhu tří měsíců bylo vyrobeno pouze 315 kusů tohoto typu.

Sériová výroba SU-100 začala v Uralmašzavodu v září 1944. První vyrobené vozy byly identické s druhým prototypem a novější úpravy při výrobě tvořily zejména technologické změny.

Údaje o počtu vyrobených kusů a době výroby se liší. Je však známo, že výroba SU-100 probíhala v Uralmašzavodu minimálně do března 1946, s rychlostí zhruba 200 kusů měsíčně v době války. Celkem bylo v tomto období vyrobeno 3037 kusů. Podle dokumentů РГАЭ (Ruský státní archiv hospodářství), Omský závod č.174 v roce 1947 vyprodukoval 198 SU-100 a 6- na začátku roku 1948, ačkoli historik M. Barjatinskij tyto zveřejněné informace zpochybnil, všiml si nepravděpodobnosti jednoho vydání série po roční přestávce. Západní zdroje, na základě zpravodajských zpráv USA, uvádějí údaje o výrobě SU-100 v SSSR od roku 1948 do roku 1956 a to ve výši cca 1 000 kusů, ale sovětské údaje to nepotvrdily. V poválečném období byla výroba SU-100 obnovena v Československu, kde mezi lety 1951 – 1956 bylo pod licencí vyrobeno 1420 dalších typů.

Výroba SU-100 v Uralmašzavodu
Rok/měsíc 1944 1945 1946 Celkem
9 10 11 12 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 1 2 3
Počet kusů 40 90 150 220 210 215 211 214 210 210 200 200 165 160 140 150 50 100 102 3037

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Přes negativní výsledky předběžné studie vývoje dalšího typu stíhače s 122mm kanónem probíhaly práce v této oblasti i nadále. Jedním z důvodů bylo zpoždění vývoje průbojných střel do kanonu D-10S (zavedení do výroby se neočekávalo dříve než na podzim 1944), zatímco všechny potřebné munice pro 122mm kanon D-25, byly k dispozici již od roku 1930. V květnu 1944 Uralmašzavod vytvořil projekt SU-122P, prototyp byl vyroben v září téhož roku. Od SU-100 se lišil pouze instalací 122mm kanonu D-25. Podle výsledků testu byl prototyp SU-122P vyhovující, ale do výroby nebyl přijat. Důvody nejsou známy, ale jak zdůraznil M. Baryatinsky, důsledkem mohlo být to, že jen málo výhod, SU-122P jako stíhacího tanku, převažuje nad nevýhodami. Ačkoliv 122mm zbraň, ve srovnání se 100mm byla účinnější proti pancíři Německých obrněných vozidel, a také se lišili více výkonnými vysoce explozivními střelami, měl stíhač méně munice, výrazně sníženou rychlost střelby a zvýšený rozptyl hlavně. To vše tvořilo více problémů než u SU-100. Navíc byly obavy, že 122mm dělo by mohlo být příliš silné pro podvozek T-34/85. Prakticky kvůli úplnému vyčerpání možností výroby stíhačů na podvozku T-34 s posádkou vpředu se vývoj SU-122 zastavil. Pro další práce na středních stíhačích již byly použity nově konstruované podvozky s prostorem pro posádku umístěným vzadu.

Popis struktury[editovat | editovat zdroj]

Uspořádání prostoru SU-100 bylo stejné jako u běžného tanku: v přední části byl velitelský a bojový prostor, v zadní motorový a převodový. Posádka SU-100 se skládala ze čtyř osob: Řidič, velitel, střelec a nabíječ.

Pancéřování[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku СУ-100 na ruské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]