Viktor Preiss

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Viktor Preiss na výstavě Svět knihy 2009
Příbuzenstvo
matka Jindřiška Gabriela Preissová
manželka Jana Preissová
syn Martin Preiss
syn Jan Preiss

Viktor Preiss (* 13. března 1947 Praha) je český herec.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pochází z divadelnické rodiny. Jeho matka Jindřiška Gabriela Preissová vystupovala v Dismanově dětském rozhlasovém souboru, s Českým pěveckým sborem, působila jako hlasatelka Československého rozhlasu i Československé televizi, na divadle jako členka zájezdového Vesnického divadla.

Dětství prožil Viktor Preiss v pražském Karlíně, studoval říčanské gymnázium, kde psal a kreslil školní časopis, věnoval se recitaci a účinkoval v ochotnickém kroužku, chvilku se chtěl stát novinářem, než jeho rozhodnutí zlomil kamarád Miroslav Masopust, pod jehož vlivem se přihlásil ke studiu na DAMU. V roce 1969 absolvoval mimo jiné pod vedením profesorů Vlasty Fabiánové a Karla Palouše rolí Franciho v Langerově Periferii (režie Jan Kačer).

Na DAMU se seznámil s Janou Drchalovou, s níž se hned po studiích oženil (Jana PreissováDivadlo Na zábradlí, Národní divadlo). Vychovali spolu dva syny Martina a Jana. Martin se rovněž věnuje herectví.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Herectví Viktora Preisse se opírá o perfektně zvládnutou techniku, mozek, pestrost výrazových prostředků a civilní projev. Jde o mnohostranného profesionála v tom nejlepším smyslu slova. Divadelní pouť nastoupil v roce 1969 v Městských divadlech pražských, kam byl pozván ředitelem Otou Ornestem [1].

Ještě stačil zažít vrchol této legendární scény, když první krůčky po prknech, co znamenají svět, dělal po boku mistrů Josefa Beka, Lubomíra Lipského, Ireny Kačírkové, Marie Rosůlkové, Svatopluka Beneše, Jaroslavy Adamové, Václava Vosky a dalších.

V MDP vystupoval např. v rolích: Bartoloměj Věchýtek ve Veselých paničkách Windsorských (režie Ivan Weiss, 1969), Orfeus (první hlavní a velice náročná úloha) v Euridice (režie Ladislav Vymětal, 1970), Valentin ve Dvou šlechticích z Verony (režie František Miška, 1973), Kryštof Wren v Pasti na myši (režie Ladislav Vymětal, 1974), Emil v Únosu Sabrinek (režie Ota Ornest, 1976), Faust (další stěžejní a náročná role) v Dürrenmattově Urfaustovi (režie František Miška, 1976).

Po nuceném odchodu Oty Ornesta z Městských divadel pražských, který dával této scéně nezaměnitelnou a jedinečnou tvář, což se nezamlouvalo tehdejším mocipánům, nastoupilo divadlo éru muzikálu. Viktor Preiss se stal na mnoho repríz Janošíkem v inscenaci Malované na skle (režie Richard Mihula, 1977), Fredem v neméně slavném Chicagu (režie Richard Mihula, 1979) či Sanchem v muzikálu, o němž ještě bude řeč, Muž z kraje la Mancha (režie Richard Mihula, 1982). Inscenace Amadeus (režie Karel Kříž, 1982) se stala vůbec poslední rolí Václava Vosky (Salieri) a jednou z posledních rolí Viktora Preisse (Mozart) v Městských divadlech pražských. V roce 1983 tuto scénu vyčerpán opustil s úmyslem si od divadla na nějaký čas odpočinout.

Pauza netrvala ani měsíc, když se ozvalo Divadlo na Vinohradech s neméně kvalitními kolegy, taková nabídka se neodmítá. První inscenací, v níž se Viktor Preiss objevil, byli Schillerovi Loupežníci (režie Jiří Dalík, 1984). Věrný, tvořící a určující svazek trvá dodnes. Z rolí, které vyzrálého a stále zrajícího herce potkaly, jmenujme alespoň: Svidrigajlov-Zločin a trest (režie Jaroslav Dudek, 1984), Bertrand-Generálka (Evald Schorm, 1986), zkouška psychických i fyzických sil Cyrano-Cyrano z Bergeracu (Jaroslav Dudek, 1986, alternace s Jaromírem Hanzlíkem), ministr+Franz Josef-Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta (Jaroslav Dudek, 1987), Höfgen-Urmefisto (Jan Kačer, 1988), Záviš-Záviš z Falkenštejna (Jan Kačer, 1989), Keržencev-Ubohý vrah (Luboš Pistorius, 1991), Argan-Zdravý nemocný (Jaromír Pleskot, 1992), Patron Fortunato-Poprask na laguně (Ladislav Smoček, 1994), Plukovník-Jacobowski a plukovník (Jiří Menzel, 1995), Viktor/Buton-Brouk v hlavě (Jiří Menzel, 1996), Don Quijote-Muž z La Manchy (Tomáš Töpfer, 1997), o dva roky později nastudoval stejně jako na Vinohradech Tomáš Töpfer ve z trosek zrozeném Divadle Na Fidlovačce Muže z La Manchy s Viktorem Preissem v hlavní roli znovu. V tomtéž divadle se Viktor Preiss téhož roku ujal režie představení Vzhůru do Pelhřimova! aneb Tažní ptáci, zajímavostí vedle režie je i to, že si sám textoval písně. Ale jako herec ve vinohradském divadle nezahálel, přicházely další role zvučných her: Don Marzio-Zpívající Benátky (Jiří Menzel, 1999), Shylock-Kupec benátský (Zdeněk Kaloč, 2000), Jan Plantagenet-Král Jan (Jiří Menzel, 2001), James Hacker-Jistě, pane ministře (Martin Stropnický, 2006).

Pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

Své zkušenosti v devadesátých letech chvilku předával studentům DAMU, např. dnes už známým hercům jako jsou Saša Rašilov, Ondřej Sokol, Kristýna Frejová, Lenka Vlasáková, Martin Myšička.

Film, televize, rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Výčet divadelních rolí je úctyhodný, neméně obsáhlý je i počet postav vytvořených ve filmu, zejména pak v televizi. Jestliže se ve slavném seriálu F.L.Věk z roku 1971 Viktor Preiss pouze mihnul, pak ve filmu Milenci v roce jedna (1973) představoval spolu s Martou Vančurovou jednu z hlavních postav. Kdo by nevzpomněl na slavného, i když trochu rozmazleného hokejistu Přemysla Rezka z Nemocnice na kraji města (1977,2007), vypočítavého správce v pohádce S čerty nejsou žerty (1984), hraběte Kronberga ze Svatby upírů (1993) nebo Viktora v Andělských očích (1994)? Jeden čas si za své příležitosti v životopisných filmech vysloužil přezdívku bustař (Veronika, Těžká hodina, Měsíční tónina), přesto se nedá říct, že by postavy Viktora Preisse byly jednotvárné, z tzv. šuplíku, jejich rozsah a rejstřík je obrovský. Doktor Kazisvět (Malostranské povídky, 1984), Ohnivák (Pan Tau, 1988), bláznivý vědec v ještě bláznivější komedii Stačí stisknout (1989), vyšetřovatel (Milostivé léto, 1991), manžel praštěný paličkou (Draculův švagr, 1996), z nedávné doby pak účast na skvostech režisérů Háši, Kleina, Stracha, Polišenského, Svěráka a především Zdeňka Zelenky: Legenda Emöke, Záhadná paní Savageová, Báječná léta pod psa, Arrowsmith, Ex offo, Paní Piperová zasahuje, Tmavomodrý svět, Drobečky z perníku, Manželka Ronalda Sheldona, Vyvraždění rodiny Greenů, Brouk v hlavě, Lakomec, In nomine Patris, Všechno nejlepší, Operace Silver A, Četnické humoresky, Kanadská noc. Televize také zaznamenala několik divadelních představení, na nichž se Viktor Preiss podílel: Jacobowski a plukovník, Poprask na laguně nebo Jedno jaro v Paříži. Stal se také zaníceným průvodcem po pražských věžích v dokumentu Bedřicha Ludvíka Praha, město věží.

Viktor Preiss disponuje charizmatickým pěveckým projevem, což dokázal zejména v TV seriálu Gustava Oplustila a Iva Paukerta o Karlu Hašlerovi Pražský písničkář, či v sériích V Praze bejvávalo blaze nebo Pletky paní operetky, kde vystupoval především jako průvodce. Na svém kontě má i dvě CD Ta naše písnička česká a Písně, které přinesl čas, na mnohých dalších se podílel. Svůj hlas propůjčil i dabingu, je dvorním namlouvačem Robina Williamse či Paula Eddingtona v seriálu Jistě, pane ministře a nejen dětský divák si jistě vybaví Willy Foga. Z rozhlasových rolí jen namátkou Otec Goriot, Americká tragédie, Vojna a mír, Já, Claudius, Sága rodu Forsythů, Máj. V Českém rozhlase moderuje i vlastní pořad Báječný svět, na jehož základě vznikly i dvě báječné knihy.

V TV se podílel jako scenárista a režisér na povídce Léčba neklidem v sérii Nadměrné maličkosti (2004).

Citát[editovat | editovat zdroj]

Půvab velkých moudrých lidí na jevišti je v tom, že jejich herectví neobsahuje chorobnou ctižádost a urputnost prosadit se za každou cenu. To je rys mládí. Nemají už potřebu si nic dokazovat. To je znak zralosti. Moc dobře vědí, že se člověk učí pořád. A stále pochybují. V jejich projevu není nic z přebujelé herecké ctižádosti a exhibice, ale pokora. Je v něm obsažena moudrost a přirozenost osobnosti. To, že jsou vybaveni dokonale technicky, řemeslně, je podmínkou a samozřejmostí. Ale proto, že jsou vybaveni především lidsky, jejich osobnost na jevišti vyzařuje – a to divák bezpečně pozná.
— Viktor Preiss

Film a televize, výběr[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 178, ISBN 80-7243-121-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]