Guillaume de Machaut

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Machaut (vpravo) přijímá Přírodu a tři její děti, z iluminovaného pařížského rukopisu z poloviny 14. století

Guillaume de Machaut, někdy psán Machault (kolem 1300 – duben 1377) byl francouzský básník a hudební skladatel. Působil jako sekretář Jana Lucemburského a poté jeho dcery Jitky, stáří strávil v Remeši, kde byl kanovníkem. Jako básník dosáhl již za života evropské proslulosti, byl učitelem Deschampsovým a ovlivnil Chaucera. Je nejvýznamnějším hudebním skladatelem 14. století, čelným reprezentantem stylu ars nova, a zároveň jedním z nejstarších hudebních skladatelů, o nichž se dochovaly podrobnější životopisné údaje.

Obsah

[editovat] Život

Machaut se pravděpodobně narodil okolo roku 1300 a od roku 1323 byl zpočátku almužníkem, později notářem, sekretářem a diplomatem ve službách českého krále a lucemburského hraběte Jana Lucemburského. Byl Janovým oblíbeným společníkem a sám svůj obdiv k Janovi vyjádřil slovy:

„nebylo muže, toť jistá věc, jenž by byl dokonalejší ctnostmi, slovy i skutky.“[1]

Krále doprovázel při mnoha diplomatických i vojenských cestách, včetně křížové výpravy do Litvy roku 1329. Někdy v době služby u Jana Lucemburského přijal Machaut kněžské svěcení a král mu zajistil mnohé církevní prebendy.

Po bitvě u Kresčaku, kde Jan zahynul, přešel Machaut do služeb normandské vévodkyně Jitky Lucemburské († 1349), Janovy dcery. Již v jejích službách dopsal oslavnou skladbu na Jana Lucemburského Soud českého krále.

Stáří Machault strávil v Remeši, kde byl kanovníkem. Trpěl dnou, stále však psal díla na zakázku bohatých mecenášů. V Remeši také roku 1377 zemřel , doživ se na tehdejší dobu vysokého věku.

Machautovým žákem byl další významný básník Eustache Deschamps, který roku 1358 ukončil svá studia v kapitulní škole v Remeši. Machaut nadaného mladíka všemožně podporoval a poskytl mu i ubytování. Oba básníci zůstali přáteli až do Machautovy smrti. Deschamps o sobě rád říkal, že je Machautovým synovcem a o svém starším příteli napsal:

„Byl to můj nejlaskavější učitel a mistr v umění psát básně.“[2]

[editovat] Literární dílo

Machaut byl neobyčejně plodný autor. Dochovalo se 80 tisíc veršů a jeho poezie byla populární až do 15. století. Byl vzorem dalším básníkům včetně Eustacha Deschampse a Chaucera.

Podle francouzského literárního historika Gustava Lansona byl Machaut „tkalcem rýmů“[3] a „miniaturistou slov“.[3]

Machautova hlavní díla:

  • Chvála paní
  • Příběh o zahradě
  • Přátelská útěcha (sepsaná pro navarrského krále Karla II.)
  • Příběh o lvu
  • Příběh o studánce lásky (sepsán pro Jana z Berry)
  • Soud českého krále
  • Opravdový příběh (velmi otevřené vyprávění sepsané okolo roku 1364 na přání neznámé mladice, jež sváděla obstarožního Machauta a dokonce mu věnovala klíček od svého pásu cudnosti, jenž střežil jako „vzácný poklad“. Dotyčnou mohla být snad dle současníků Agnes Navarrská, sestra navarrského krále Karla Zlého.[4])
  • Dobytí Alexandrie aneb Kronika krále Petra I. z Lusignanu (veršovaná kronika o hrdinských činech kyperského krále sepsaná v letech 1367-1369)

[editovat] Hudební dílo

Machautova rozsáhlá hudební tvorba patří do širokého rozpětí žánrů a forem a je považována za vrchol hudebního stylu ars nova. Jeho mše Messe de Notre Dame je nejstarší známé zhudebnění celého mešního ordinária jedním skladatelem a stala se pravzorem mnoha dalších hudebních kompozic v následujících staletích. Machaut výrazně ovlivnil jak vývoj moteta, tak i světských hudebních forem, zejména lai a formes fixes: ronda, virelai a balady.

[editovat] Reference

  1. ↑ DE MACHAUT, Guillaume. Mé srdce pokorné. Praha : Odeon Dokořán, 1977. ISBN 01-012-77. s. 83.
  2. ↑ NEJEDLÝ, Martin. Fortuny kolo vrtkavé. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2003. ISBN 80-86493-08-3. s. 236.
  3. ↑ a b DE MACHAUT, Guillaume. Mé srdce pokorné. Praha : Odeon Dokořán, 1977. ISBN 01-012-77. s. 90.
  4. ↑ TUCHMANOVÁ, Barbara. Zrcadlo vzdálených časů. Praha : BB/art, 2005. ISBN 80-7341-438-4. s. 239.
logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Guillaume de Machaut
Související články obsahuje
Portál Středověk

[editovat] Bibliografie

  • DE MACHAUT, Guillaume. Mé srdce pokorné. Praha : Odeon, 1977.
  • NEJEDLÝ, Martin. Fortuny kolo vrtkavé. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2003.
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha : Panorama, 1982.
  • TUCHMANOVÁ, Barbara. Zrcadlo vzdálených časů. Praha : BB/art, 2005.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Guillaume_de_Machaut“