Václav Hrabě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Hrabě
Narození 13. června 1940
Příbram[1], Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí 5. března 1965 (ve věku 24 let)
Praha, Československá socialistická republika
Příčina úmrtí otrava plynem[2]
Místo odpočinku Lochovice
Národnost česká
Občanství Česko
Alma mater Vysoká škola pedagogická
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram [1]5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. beat generation v Československu, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v USA.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na střední školu chodil v Hořovicích (ukončil ji maturitou v roce 1957). Dále studoval český jazyk a dějepis na Vysoké škole pedagogické v Praze, kterou absolvoval v roce 1961. Po vysoké škole nastoupil vojenskou službu v Horšovském Týně a po návratu z ní střídal zaměstnání: pracoval jako pomocný dělník, vychovatel na učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve na podzim 1964 sehnal učitelské místo v Praze 5.

V únoru 1962 se oženil a v srpnu se mu narodil syn Jan Miškovský, v roce 1964 se však rozvedl.

Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.

Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).

Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Kromě básní a menších próz napsal pravděpodobně i jednu divadelní hru, ta se však nikdy nenašla. Z jeho prozaických děl se dochovala pouze povídka Horečka.

Autor debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenském periodiku Zápisník. Básněmi a publicistikou také přispíval do Tváře, kterou redigoval.

V letech 1965–67 se v litvínovském Docela malém divadle jeho básně staly podkladem pro poetické pásmo Stop-time (v roce 1967 vyšlo i knižně) a některé byly i zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem (deska Pár tónů, které přebývají z roku 1989).

Verše působí velmi autenticky, k čemuž přispívá i volný verš, kterým jsou psány.

  • Horečka, časopisecky 1967, knižně 1994 – jediná dochovaná povídka
  • Stop-time, 1969
  • Blues v modré a bílé, 1977
  • Korunovační blues, 1981
  • Černé nebe nad městem, 1985
  • Blues pro bláznivou holku, 1990 – kompletní vydání básnického díla, včetně nově objevené rukopisné pozůstalosti (edičně připravili Jaromír Pelc, Miroslav Kovářík a Jan Miškovský) ISBN 80-202-0201-3
  • Blues, 1995
  • Margot – divadelní hra, jejíž rukopis se později ztratil

Zhudebněné dílo[editovat | editovat zdroj]

Václav Hrabě byl sám muzikantem a jeho básně, jak napsal Michal Bystrov, přímo vybízejí k hudebnímu doprovodu.[3] Přesto ho pro českou hudební scénu objevil až Vladimír Mišík na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy vyšly na jeho druhém albu se skupinou Etc..., s názvem „Etc...2 (1980), tři Mišíkem zhudebněné Hrabětovy básně Variace na renesanční téma, Ty II. a Jam Session . K Hrabětovi se Vladimír Mišík pak ještě několikrát vrátil (Tma stéká do kaluží na albu Etc...3 a Kdybych už měl umřít na albu Umlkly stroje). Později Hraběte zhudebňoval také písničkář Vladimír Veit. Na albu Jménem poezie jsou básně Déšť, Variace na renesanční téma, Jednou, Jam Session a Noční obraz, Veitovo album Variace na renesanční téma (2004) je celé složené z Hrabětových básní. Čas od času zhudební nějakou báseň některá s českých folkových či rockových kapel (viz seznam[4]).

  • Bára & Mariáš, album Ptáci nad městem (1998): Blues o kartách a vitriolu
  • Bombus Terrestris (1999): Obloha
  • Vespol, demonahrávka (2002): Jednou
  • Na šikmé ploše, album Hmota (2002): Královnino blues
  • Rauš, Valmez 2004: The Happy Furious Song
  • Budoár staré dámy, album My o vlku (2005): Náměsíčná
  • Kalma: Déšť
  • T’N’T, demo 2005: Déšť
  • The Dust: Déšť, Královnino blues

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Hořovicích se, počínaje rokem 1994, každý sudý rok koná literární soutěž Hořovice Václava Hraběte.[5] V témže městě je po Hraběti pojmenováno gymnázium.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Jan Barák, Václav Hrabě - Mrtví milovat nemohou, novinky.cz, 13. června 2011
  2. Václav Hrabě - básník
  3. Michal Bystrov: Zbytečná variace na Hraběte (recenze alba Vladimíra Veita Variace na renesanční téma), Lidové noviny 9. září 2004. dostupné on-line
  4. Seznam podle článku Milan Tesař: Básníci ve folku - Václav Hrabě. Folk & Country 2/2006, únor, s. 37
  5. Ústav pro českou literaturu AV ČR – literární ceny [online]. [cit. 2013-05-17]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Pelc - Předchůdce. In: Nový obsah, Mladá fronta, Praha, 1977, s. 9-20.
  • Jaromír Pelc - Doslov. In: Václav Hrabě, Blues v modré a bílé, Melantrich, Praha, 1977, s. 77-87.
  • Jaromír Pelc - Ediční poznámka. In: Václav Hrabě, Blues pro bláznivou holku, Československý spisovatel, Praha, 1990, s. 227-244.
  • KALENSKÁ-KŘÍŽOVÁ, Blanka. Klíč k zámku jednoho Hraběte : spektrum motivů v poezii a v próze Václava Hraběte. Hořovice : Městské kulturní centrum, 2010. 88 s. ISBN 978-80-254-7330-6. (česky)