Václav Hrabě

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram – 5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. beat generation v Česku, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v USA.

Život

Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na střední školu chodil v Hořovicích (ukončil ji maturitou v roce 1957). Dále studoval český jazyk a dějepis na Vysoké škole pedagogické v Praze, kterou absolvoval v roce 1961. Po vysoké škole nastoupil vojenskou službu v Horšovském Týně a po návratu z ní střídal zaměstnání: pracoval jako pomocný dělník, vychovatel na učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve na podzim 1964 sehnal učitelské místo v Praze 5.

V únoru 1962 se oženil a v srpnu se mu narodil syn Jan Miškovský, v roce 1964 se však rozvedl.

Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.

Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).

Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

15. června 2001 byl hořovickému gymnáziu propůjčen čestný titul Gymnázium Václava Hraběte.

Dílo

Kromě básní a menších próz napsal pravděpodobně i jednu divadelní hru, ta se však nikdy nenašla. Z jeho prozaických děl se dochovala pouze povídka Horečka.

Autor debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenském periodiku Zápisník. Básněmi a publicistikou také přispíval do Tváře, kterou redigoval.

V letech 1965–67 se v litvínovském Docela malém divadle jeho básně staly podkladem pro poetické pásmo Stop-time (v roce 1967 vyšlo i knižně) a některé byly i zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem (deska Pár tónů, které přebývají z roku 1989).

Verše působí velmi autenticky, k čemuž přispívá i volný verš, kterým jsou psány.

• Horečka, časopisecky 1967, knižně 1994 – jediná dochovaná povídka
• Stop-time, 1969
• Blues v modré a bílé, 1977
• Korunovační blues, 1981
• Černé nebe nad městem, 1985
• Blues pro bláznivou holku, 1991 – sebrané vydání básní, které připravil už za života
• Blues, 1995
• Margot – divadelní hra, jejíž rukopis se později ztratil

Zhudebněné dílo

Václav Hrabě byl sám muzikantem a jeho básně, jak napsal Michal Bystrov, přímo vybízejí k hudebnímu doprovodu. Přesto ho pro českou hudební scénu objevil až Vladimír Mišík na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy vyšly na albu skupiny Etc... Etc...2 (1980) tři Mišíkem zhudebněné Hrabětovy básně Variace na renesanční téma, Ty II. a Jam Session. K Hrabětovi se Vladimír Mišík pak ještě několikrát vrátil (Tma stéká do kaluží na albu Etc...3 a Kdybych už měl umřít na albu Umlkly stroje). Později Hraběte zhudebňoval také písničkář Vladimír Veit. Na albu Jménem poezie jsou básně Déšť, Variace na renesanční téma, Jednou, Jam Session a Noční obraz, Veitovo album Variace na renesanční téma (2004) je celé složené z Hrabětových básní. Čas od času zhudební nějakou báseň některá s českých folkových či rockových kapel (viz seznam).

• Bára & Mariáš, album Ptáci nad městem (1998): Blues o kartách a vitriolu
• Bombus Terrestris (1999): Obloha
• Vespol, demonahrávka (2002): Jednou
• Na šikmé ploše, album Hmota (2002): Královnino blues
• Rauš, Valmez 2004: The Happy Furious Song
• Budoár staré dámy, album My o vlku (2005): Náměsíčná
• Kalma: Déšť
• T’N’T, demo 2005: Déšť
• The Dust: Déšť, "Královnino blues"

Literatura

• KALENSKÁ-KŘÍŽOVÁ, Blanka. Klíč k zámku jednoho Hraběte : spektrum motivů v poezii a v próze Václava Hraběte. Hořovice : Městské kulturní centrum, 2010. 88 s. ISBN 978-80-254-7330-6. (česky)