Max Dvořák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Dvořák
Narození 24. června 1874
Roudnice nad Labem
Úmrtí 8. února 1921
Hrušovany nad Jevišovkou

Max Dvořák (24. června 1874, Roudnice nad Labem8. února 1921, Hrušovany nad Jevišovkou), významný historik umění působící ve Vídni; čelní představitel I. Vídeňské školy dějin umění.

Život[editovat | editovat zdroj]

Praha[editovat | editovat zdroj]

Max Dvořák se narodil 4. června 1874 na roudnickém zámku v rodině lobkowitzkého archiváře Maxe Dvořáka a jeho první ženy Hermíny Voglové. Přestože velmi brzy přišel o matku, jeho dětství bylo poměrně šťastné; na Maxe Dvořáka od mládí působil jeho otec, ve své době uznávaný historik, který mu poskytoval všestranný přehled a zejména také kultivované prostředí roudnického zámku, kde byl nadaný chlapec konfrontován s proslulou knížecí galerií i rozsáhlou knihovnou.

Po obecné škole v Roudnici přešel na roudnické reálné gymnázium, kde začal psát verše a vedl studentský časopis; vysokoškolská studia zahájil v roce 1892 na české univerzitě v Praze, kde navštěvoval seminář historie; výběr oboru do značné míry předurčil fakt, že měl nastoupit na otcovo místo knížecího archiváře. Během studií v Praze byl žákem významných českých historiků té doby jako byl Jaroslav Goll, Antonín Rezek, Čeněk Zíbrt či Josef Emler. Na Maxe Dvořáka nejvíce zapůsobil Jaroslav Goll, u kterého pracoval v semináři na tématu Prvé poselství z Čech do Polska za Válek husitských; přestože vztah Golla a Dvořáka byl poněkud komplikovaný, Dvořák se k němu vždy hlásil jako ke svému učiteli; své dopisy Gollovi nikdy neopomněl podepsat slovy Váš vděčný žák. Gollovu přísnou objektivitu a kritické studium pramenů využíval Dvořák i ve svých pozdějších uměleckohistorických studiích, takže bývá řazen mezi příslušníky takzvané Gollovy školy.

Na univerzitě se seznámil s jejími dalšími členy, budoucími historiky Josefem Pekařem, Bohumilem Navrátilem a zejména s Josefem Šustou; se Šustou pojilo Dvořáka celoživotní přátelství a jejich vydaná korespondence je jedním z nejvýznamnějších pramenů k Dvořákovu soukromému a profesnímu životu. Max Dvořák na sebe upozorňoval nejen schopnostmi a inteligencí, ale také elegantním a kultivovaným vystupováním, pro které se mezi spolužáky ujala přezdívka Lord Max. V podobném duchu na něj ve svým pamětech vzpomínal i Josef Šusta: Nápadně hezký, nasnědlý mladík s tesklivým výrazem krásně obrvených očí, jemuž drobný knírek a lehce zvlněný vlas, vyznívající v krátkých anglických licousích, dodával aristokratické pěstěnosti, měl neobyčejně slabounké paže a ploský hrudník, dědictví po matce, předčasně zhubené tuberkulosou. Vleklé plicní katary vzbudily i u něho záhy náladu bytosti odsouzené ke krátkému jen nebo pouze polovičnímu žití.

Už během studií vytvořil Max Dvořák několik pozoruhodných historických prací. První publikovanou studii s názvem Některé pověry hospodářské předešlého věku (1894) uveřejnil v Zíbrtově časopisu Český lid. Pozoruhodný antropologický článek o smyslu lidových pověr a magie vycházel z rukopisu o lidovém léčitelství z poloviny 19. století, který nalezl v roudnické zámecké knihovně. Ze svého průzkumu rodového archivu hrabat Šliků v Kopidlně, který Dvořákovi zadal v rámci historického semináře Jaroslav Goll, vytěžil článek Hrabata Šlikové a jejich archiv v Kopidlně (1895) na stránkách Českého časopisu historického a samostatnou studii Stručný nástin dějin panství a hraběcího rodu Šlikovského (1895); ze zmiňovaného archivu hodlal ještě vydat prameny z období vlády Ferdinanda I., nicméně k tématu se vrátil až ve studii Die Fälschungen des Reichskanzlers Kaspar Schlick (1901), uveřejněné ve vídeňském Mitteilungen des Instituts für die österreichische Geschichtsforschung. Kromě několika drobnějších kulturněhistorických prací tvoří jeho nejvýznamnější historické dílo komentovaná edice Dva deníky dra. Matiáše Borbonia z Borbenheimu, vydaná v ediční řadě Historického archivu České akademie věd a umění v roce 1894.

Vídeň[editovat | editovat zdroj]

Po prázdninách roku 1894 odešel Max Dvořák ve stopách svého přítele Josefa Šusty na Institut für Österreichische Geschichtsforschung do Vídně. Součástí institutu byl také kunsthistorický aparát, jehož správu byl Dvořák nucen v prosinci roku 1895 převzít; podle všeho příliš nadšen nebyl. Josefu Šustovi tehdy napsal: A propos. Musel jsem v institutu převzíti správu kunsthistorického apparatu a stal jsem se takto officielním kunsthistorikem. Nedělám si z toho ovšem nic. Právě zde se setkal s historikem umění Friedrichem Dörhöfferem a především profesorem Franzem Wickhoffem, kteří ovlivnili jeho budoucí vědeckou kariéru.

Pod vlivem nekonvenčních přednášek Wickhoffa a jeho přelomových děl, která odmítala úpadková období umění si Dvořák uvědomil obrovské možnosti reformovaného oboru a začal se naplno věnovat dějinám umění. Svým kultivovaným vystupováním a znalostmi brzy vzbudil Wickhoffovu pozornost, což vedlo k jeho jmenování odborným asistentem na katedře Dějin umění na vídeňské univerzitě. Wickhoff se zanedlouho stal Dvořákovým přítelem, který ho podporoval nejen v akademické kariéře, ale i v osobním životě; časté byly jejich společné cesty do Benátek v jarních a letních měsících, kdy společně studovali díla proslulých benátských mistrů cinquecenta.

Pod Wickhoffem Dvořák v roce 1902 habilitoval a tím se mu otevřela jasně vytyčená univerzitní kariéra. O dva roky později se však naskytla možnost nastoupit na pražskou univerzitu; velké Dvořákovo přání však z blíže neznámých důvodů zmařil Jaroslav Goll, čímž začalo delší ochlazení jejich vzájemných vztahů. V červnu roku 1905 však po delší nemoci zemřel profesor dějin umění na vídeňské univerzitě a teoretik dějin umění Alois Riegl a v souladu s jeho přáním byl Dvořák jmenován mimořádným profesorem. Proti jeho jmenování se v německém nacionálním tisku vznesla vlna odporu, podporována řadou absurdních obvinění a celá záležitost se dokonce projednávala na říšské radě. V tomto okamžiku opět pozitivně zasáhl uznávaný Wickhoff, který napsal do Neue Freie Presse zásadní článek, v němž před veřejností rehabilitoval Dvořákovy schopnosti; mimo jiné zde napsal: Zde vykonal jediný muž v poměrně mladém věku to, k čemu obyčejně je zapotřebí generací učenců.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Katechismus der Denkmalpflege (1916) (česky Katechismus památkové péče (1992) ISBN 80-86234-55-X)
  • Idealismus und Naturalismus in der gothischen Skulptur und Malerei (1918)
  • Das Rätsel der Kunst der Brüder van Eyck (1904)
  • Kunstgeschichte als Geistesgeschichte (1924) (česky: Dějiny umění jako projev ducha (1936))
  • Geschichte der italienischen Kunst im Zeitalter der Renaissance, 2 Vol. (1927-28) (česky: Italské umění (1946))
  • Gesammelte Aufsätze (1929)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 278.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha : Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 488–489.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy v angličtině[editovat | editovat zdroj]