Vladimír Remek
| Vladimír Remek | |
|---|---|
 |
|
| St. příslušnost | ČR |
| Datum narození | 26. září 1948 (63 let) České Budějovice, Československo |
| Současné zaměstnání | europoslanec |
| Předchozí zaměstnání |
vojenský letec |
| Hodnost | plukovník |
| Čas ve vesmíru | 7 dní, 22 hodin a 17 minut |
| Kosmonaut od | 1976 |
| Mise | Sojuz 28 |
| Znaky misí |
 |
| Kosmonaut do | 1978 |
Vladimír Remek (* 26. září 1948 České Budějovice) je bývalý vojenský letec a jediný československý kosmonaut. Je 87. kosmonautem světa, prvním z jiné země než Sovětského svazu, nebo USA. Evropskou kosmickou agenturou je označován za prvního Evropana ve vesmíru.[1][2]
Do kosmu Vladimír Remek letěl v rámci programu Interkosmos, když Sovětský svaz nabídl členským státům programu návštěvu jejich kosmonauta na sovětské vesmírné stanici. Ke svému letu na stanici Saljut 6 vzlétl společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem 2. března 1978 na palubě kosmické lodi Sojuz 28, ve vesmíru prožil 7 dní, 22 hodin a 17 minut.
Po návratu do Československa do roku 1995 sloužil ve vojenském letectvu. Poté byl obchodním zástupcem ČZ Strakonice v Rusku, dva roky obchodním radou na českém velvyslanectví v Moskvě a od roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu za KSČM.
Obsah |
[editovat] Dětství a rodina
Otec Jozef Remek byl Slovák, vojenský pilot, později v hodnosti generálporučíka dlouholetý velitel letectva Československé lidové armády.[pozn. 1] Matka byla Češka. Vladimír Remek dětství prožil v Českých Budějovicích, kde vychodil základní devítiletou školu a kam se kvůli babičce často vracel. Pak se rodina přestěhovala na sídliště v Brně, kde chodil na střední školu, ale dva roky také do Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře.[4] Vojenské povolání otce rodinu přivedlo do dalšího bydliště, Čáslavi, kde byla letecká základna. Na dvanáctiletce v Čáslavi začal studovat v roce 1963,[5] a její studium zakončil maturitou v roce 1966.[6]
Má sestry Jitku a Danu. Je podruhé ženatý, z každého manželství má jednu dceru. Hovoří plynule rusky a anglicky.
[editovat] Vojenský pilot
Remek absolvoval Vyšší letecké učiliště v Košicích[7], kde létal na cvičných proudových letounech L-29 Delfín. Po dokončení školy roku 1970 nastoupil k leteckému útvaru do Žatce, ale po měsíci byl přeložen k 1. Zvolenskému leteckému stíhacímu pluku v Českých Budějovicích vyzbrojenému MIGy 21.[8] V roce 1972 zahájil studium na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moskvě. V roce 1975 dostal vyznamenání Za službu vlasti. Po absolvování akademie se v roce 1976[7] vrátil nakrátko k mateřskému útvaru.
[editovat] Kosmonaut
V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu výzkumu vesmíru Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. V Praze probíhal výběr od června 1976. Z pilotů vojenského letectva bylo vybráno 24 kandidátů, včetně Remka. Měl výborné výsledky při testech – při práci pod časovým tlakem, při zátěži, při testech orgánu rovnováhy, trpěl však rýmou a nadváhou[9] – musel shodit 12 kg.[10] Postupně se počet kandidátů snížil na 8 a pak na čtyři – Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška.[9][11] Po dalším kole testů už ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku zůstali Remek a Pelčák. V listopadu 1976 byl Remek povýšen na kapitána.[12]
Od prosince 1976 se v Hvězdném městečku s Oldřichem Pelčákem a dalšími kandidáty z Polska a NDR začal připravovat ke kosmickému letu. V červnu 1977 byly sestaveny posádky pro budoucí československo-sovětský let. První posádku tvořili sovětský kosmonaut plukovník Alexej Gubarev (velitel), který měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4, a kapitán Vladimír Remek ve funkci kosmonaut-výzkumník. Záložní nováček podplukovník Jurij Isaulov a Oldřich Pelčák. Isaulova záhy nahradil inženýr Nikolaj Rukavišnikov, který absolvoval dva lety (Sojuz 10 a Sojuz 16) celkem v délce 8 dnů.[12]
Do vesmíru Gubarev s Remkem odstartovali z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 v 15:28 UTC v lodi Sojuz 28. Byla to první mezinárodní posádka v rámci programu Interkosmos i v historii kosmických letů vůbec.[7] Se stanicí Saljut 6 se Sojuz 28 spojil 3. března v 17:06 UTC, po spojení se kosmonauti přivítali se členy dlouhodobé posádky stanice Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem.
Pracovní den kosmonautů trval od 6 do 21 hodin,[13] zahrnoval i dvě hodiny cvičení.[9] Takřka na poslední chvíli bylo do výcviku Gubareva a Remka zahrnuto i ovládání zubní vrtačky. Romaněnko a Grečko na Saljutu 6 si totiž začali stěžovat na bolesti zubů. Po příletu Gubarev s Remkem sdělili kolegům, že jim zuby ošetří. Poté co vyšlo najevo, že se ošetřování zubů začali učit před dvěma týdny, byli odmítnuti. Ovšem stížnosti na zuby řídící středisko už neslyšelo.[14][15]
V následujících dnech kosmonauti uskutečnili několik televizních reportáží, pomáhali stálé posádce a věnovali se vlastnímu vědeckému programu. Experimenty připravené československými vědci byly:[16]
- Chorella-1, zkoumající rozmnožování řas.
- Tepelná výměna-2, srovnávající naměřenou teplotu těla s pocity kosmonautů.
- Oxymetr, měření okysličení tkání kosmonautů. Při zahájení prací kosmonauti zjistili poruchu napájení přístroje, zdroj sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, měření však už neproběhlo kompletně.[13]
- Supos, spočívající ve zjišťování psychologického stavu kosmonautů před, během a po letu.
- Extinkce, ve kterém Remek sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.
- Morava-splav, který využíval sovětskou pec Splav-1 k roztavení a pomalému (45 hodin)[13] chladnutí vzorků chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného a olovnatého.[16]
Remek patřil k většině kosmonautů, kteří z počátku letu trpěli nevolností způsobenou nezvykem organizmu na stav beztíže. Výjimečný ovšem byl otevřeným popisem svých obtíží, jeho sovětští kolegové se totiž obávali, že přiznáním potíží přijdou o šanci znova letět do vesmíru.[9] Třetí den letu, 4. března ve 14 a 20 hodin, proběhla tradiční tisková konference s kosmonauty, v tomto případě vysílaná československou televizí v přímém přenosu. Pro Remka nedopadla dobře, stále ještě trpěl nevolností a po více než roce v ruském prostředí byl pro něj rozhovor o letu a prováděných experimentech v češtině obtížný, těžce hledal správná slova.[9][17]
Po splnění programu letu se 10. března Gubarev s Remkem rozloučili s hostiteli, v 10:23 UTC oddělili se Sojuzem 28 od stanice a v 14:45 UTC přistáli v Kazachstánu, asi 135 km severně od Arkalyku.[16] Celková délka Remkova letu činila 190 hodin a 18 minut.[18]
Důvody, proč byla vybrána posádka Gubarev-Remek, zatímco Nikolaj Rukavišnikov a Oldřich Pelčák zůstali jako náhradníci, jsou dodnes předmětem diskuzí. Pravděpodobně ležely v soupeření mezi zainteresovanými sovětskými institucemi. Na neúspěch letu Sojuzu 25 v říjnu 1977 byly posádky sestavovány vždy s nejméně jedním kosmonautem se zkušenostmi z předchozího letu. U mezinárodních posádek to musel být sovětský velitel, což při nedostatku zkušených vojenských kosmonautů z oddílu CPK přineslo nutnost zařadit na velitelskou pozici také kosmonauty – inženýry z Eněrgije. Prolomení dlouhá léta platícího pravidla „velitel je voják“ se pochopitelně zástupci CPK, a vojáci obecně, bránili.[19]
V této situaci měla Gubarevova posádka výhodu proti Rukavišnikovi s Pelčákem, prostě proto, že Rukavišnikov nebyl voják. I u závěrečných zkoušek (ve kterých byla dvojice Gubarev–Remek hodnocena jako o něco lepší)[9] se projevila zákulisní rivalita, když obě soupeřící skupiny nařkly protistranu, že napovídala „své“ posádce.[19]
[editovat] Voják, obchodník, diplomat
Po návratu do vlasti rok působil na Hlavní politické správě ČSLA,[20] poté byl vedoucím pracovníkem ve Výzkumném ústavu letectva v Praze-Kbelích.[7] V roce 1979 o svém životě, výcviku i samotném letu napsal s pomocí Karla Richtera knihu Pod námi planeta Země. Další knihou vydanou téhož roku byla Splněné naděje.[21]
Coby známá osobnost působil ve veřejných organizacích. Roku 1980 se stal členem Světové rady míru, byl členem předsednictva ÚV Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Roku 1990 se stal předsedou Společnosti přátel národů východu (transformovaného SČSP),[22] v jejím čele zůstal i po přejmenování na Česko-ruskou společnost roku 2006.[23]
Od roku 1985 studoval na Vojenskou akademii Generálního štábu v Moskvě, absolvoval ji o tři roky později. V následujících dvou letech sloužil v Brně ve funkci zástupce velitele 2. divize PVOS (protivzdušné obrany státu). Už od roku 1967 byl členem KSČ, v roce 1990 musel jako voják členství ve straně podle zákona ukončit. V letech 1990–1995 byl ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. V červnu 1995 odešel do zálohy v hodnosti plukovníka.[7]
Poté působil jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Ruské federaci, kde využíval své staré kontakty a prestiž kosmonauta. Byl mimo jiné generálním ředitelem společného podniku CZ-Turbo-GAZ v Nižném Novgorodu a v Moskvě, kde působil od roku 2001 jako ředitel zastoupení. V letech 2002 až 2004 byl obchodním radou a vedoucím obchodně ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Moskvě.[7]
[editovat] Evropský poslanec
V červnu 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu na kandidátce KSČM jako nestraník. S ostatními komunistickými poslanci vstoupil do frakce Evropské spojené levice a Severské zelené levice (EUL/NGL), byl členem parlamentního výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, parlamentní delegace EU-Rusko a náhradníkem výboru pro dopravu a cestovní ruch.[24] Patřil k nejaktivnějším českým poslancům, věnoval se zejména letectví a kosmonautice. Byl oceňovaný pro svůj přehled v otázkách týkajících se navigačního systému Galileo, ale i pro znalost Ruska.[25]
Ve volbách 2009 svůj mandát obhájil na dalších 5 let.[26] Stal se členem rozpočtového výboru, a náhradníkem výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, zůstal v parlamentní delegaci EU-Rusko.[24] Kanceláře má mj. v Bruselu a Štrasburku.
[editovat] Ocenění
Dne 16. března 1978, několik dní po letu, obdržel sovětský titul hrdina Sovětského svazu s Leninovým řádem, československý čestný titul letec-kosmonaut ČSSR a titul hrdina Československé socialistické republiky s Řádem Klementa Gottwalda. Byl vyznamenán medailí „Za službu vlasti“.[12]
Dne 24. září 1978 objevil Antonín Mrkos pozorováním z Hvězdárny na Kleti planetku obíhající v hlavním pásu, kterou pojmenoval po Vladimíru Remkovi – Remek (číslo 2552).[12]
K 30. výročí letu do vesmíru jej v roce 2008 vyznamenal Svaz letců ČR vyznamenáním spolu s dalšími význačnými letci.[27] Při 50. výročí letu prvního kosmonauta Jurije Gagarina, 12. dubna 2011, mu ruský prezident Dmitrij Medveděv udělil medaili „Za zásluhy o dobývání kosmu“, v Radě federace obdržel řád Jurije Gagarina.[pozn. 2][28]
[editovat] Odkazy
[editovat] Poznámky
- ↑ Jozef Remek byl v letech 1973–1975 náměstek ministra národní obrany a náčelník letectva a vojsk protivzdušné obrany státu, poté do roku 1989 velitel letectva.[3]
- ↑ Rada federace je horní komora ruského parlamentu. Řád Jurije Gagarina je vyznamenání Mezinárodního společenského fondu pro podporu letectví a kosmonautiky (Международный общественный фонд поддержки авиации и космонавтики).
[editovat] Reference
- ↑ Evropská kosmická agentura. Global space event in the Golden City [online]. 2010-9-7, [cit. 2011-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Evropská kosmická agentura. First European in space meets first European Space Station commander [online]. 2011-10-12, [cit. 2011-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MINAŘÍK, Pavel; ŠRÁMEK, Pavel. Velitelé letectva a protivzdušné obrany státu (PVOS) [online]. Československá armáda (vojenství.cz), [cit. 2011-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Historie [online]. Brno : Hvězdárna a planetárium Brno, [cit. 2011-11-07]. Kapitola Léta šedesátá – umělé i skutečné hvězdy. Dostupné online.
- ↑ CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha : Práce, 1987. Kapitola První mezinárodní, s. 80.
- ↑ HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2003-3-2, [cit. 2011-11-11]. Kapitola Sojuz 28 v L+K č. 5/1978. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 442.
- ↑ On-line rozhovor : Ptejte se prvního a zatím posledního Čechoslováka ve vesmíru [online]. Praha : technet.idnes.cz, 2008-3-10, [cit. 2011-11-07]. Strana 2. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f PACNER, Karel. Před třiceti lety: jak se dostal první Čechoslovák do vesmíru [online]. Praha : technet.idnes.cz, 2008-2-29, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ KRUPIČKA, J.; KROULÍK, J.. S československou vlajkou na rukávu. Letectví a kosmonautika, 1978, čís. 7–15. Dostupné online. ISSN 0024-1156.
- ↑ VÁCLAVÍK, Michal. Před třiceti roky vzlétl do kosmu československý kosmonaut [online]. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky, 2008-2-28, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ a b c d IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva : [cit. 2008-11-16]. Kapitola Vladimír Remek. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c SOBOTKA, Petr. Jak probíhal let Vladimíra Remka [online]. Praha : Český rozhlas. Leonardo, 2008-2-29, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ bar. Remek letěl do vesmíru vrtat kosmonautům zuby [online]. aktuálně.cz, 2008-3-1, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ FUCIMANOVÁ, Pavla. Remek: do kosmu jsme vezli i zubní vrtačku [online]. Naše Frýdecko-Místecko.cz, 2009-4-17, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ a b c HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 200-3-2, [cit. 2011-10-09]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.
- ↑ On-line rozhovor : Ptejte se prvního a zatím posledního Čechoslováka ve vesmíru [online]. Praha : technet.idnes.cz, 2008-3-10, [cit. 2011-11-07]. Strana 1. Dostupné online.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Vladimír Remek, s. 413.
- ↑ a b PŘIBYL, Tomáš. Jak to bylo s výběrem posádek?. Letectví a kosmonautika, březen 2008, čís. 3, s. 13–14. ISSN 0024-1156.
- ↑ Vladimír Remek: Prvý od nás. Život, 10 2008. Dostupné online.
- ↑ Vladimír Remek. Českopis, březen 2008, roč. 3, čís. 3, s. 70. ISSN 1801-7258.
- ↑ Ing. Vladimír Remek [online]. Naši politici o.s., rev. 2011-7-18, [cit. 2011-10-16]. Dostupné online.
- ↑ Schválen nový název: Česko-ruská společnost. Zpravodaj České rady Česko-ruské společnosti, 3 2006, čís. 1/2. Dostupné online.
- ↑ a b Evropský parlament. Vladimír Remek [online]. [cit. 2011-11-14]. Dostupné online.
- ↑ tva. Čeští europoslanci: Hvězdy, průměr i neviditelní. iHNed.cz [online]. 2008-6-4 [cit. 2011-10-9]. Dostupné online.
- ↑ Volby do Evropského parlamentu konané na území České republiky ve dnech 05.06. - 06.06.2009
- ↑ Svaz letců ocenil vesmírného veterána Remka [online]. Novinky.cz, 2008-11-14, [cit. 2011-10-09]. Dostupné online.
- ↑ JUST, Jiří. Remek: Zaplať pánbůh, že USA s Ruskem v kosmu nesoutěží [online]. Moskva : aktuálně.cz, 2011-4-12, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
[editovat] Literatura
- REMEK, Vladimír; RICHTER, Karel. Pod námi planeta Země. Praha : Naše Vojsko, 1979.
- GUBAREV, Alexej; REMEK, Vladimír. Splněné naděje. Praha : Panorama, 1979.
[editovat] Externí odkazy
- REMEK, Vladimír. "Per aspera ad astra" – "Přes překážky ke hvězdám" [online]. Praha : 2010, rev. 2011-10-7, [cit. 2011-11-14]. Osobní webové stránky Vladimíra Remka. Dostupné online.
- Evropský parlament : Informační kancelář v České republice. Remek Vladimír, Ing. [online]. Praha : [cit. 2011-11-14]. Životopis, kontaktní údaje, fotografie. Dostupné online.
- HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2011-9-11, [cit. 2011-11-10]. Kapitola Remek, V.. Dostupné online.
- HOLUB, Aleš; LÁLA, Petr. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2003-3-2, [cit. 2011-11-10]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.
- ŠVANDRLÍK, Richard. Vladimír Remek první československý kosmonaut [online]. Mariánské Lázně : Hamelika, [cit. 2011-11-14]. Starší životopis. Dostupné online.
