Hans Kelsen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hans Kelsen

Hans Kelsen (11. října 1881 Praha19. dubna 1973 Orinda u Berkeley, Kalifornie) byl rakouský právní teoretik, právní filozof a státovědec. Zabýval se zejména teorií práva, ústavním právem a mezinárodním právem. Je zakladatelem právně-filozofického směru nazývaného ryzí nauka právní, na který navazovala normativní teorie práva.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hans Kelsen se narodil 11. října 1881 v Praze, v německy mluvící židovské rodině, ale brzy se přestěhoval do Vídně, kde získal vzdělání. V roce 1906 zde získal titul doktora práv.

V roce 1911 se úspěšně habilitoval prací "Hlavní problémy státoprávní nauky odvozené z nauky o právním výroku" (Hauptprobleme der Staatsrechtlehre entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze) a začal působit na vídeňské právnické fakultě jako soukromý docent. Po první světové válce se stal profesorem ústavního práva. Podílel se na tvorbě ústavy Rakouské republiky (která platí dodnes) a stal se přísedícím ústavního soudu.

Po roce 1930 musel opustit z politických důvodů Rakousko a jeho působištěm se stal německý Kolín nad Rýnem. Z politických důvodů však musel opustit po roce 1933 i toto místo a dále působil v Ženevě a v letech 1936-1938 také na německé právnické fakultě v Praze. V roce 1940 opustil Evropu a po krátkém působení na Harvardově univerzitě se stal profesorem na University of Berkeley v Kalifornii, kde působil až do své smrti 19. dubna 1973.

Myšlení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle se Hans Kelsen inspiroval zejména trasnscendentální filozofií Immanuela Kanta, v interpretaci marburské školy (zejména Hermanna Cohena). To se projevuje především ve striktním požadavku na oddělení práva od jiných věd a v důsledném uplatňování normativních metod zkoumání práva. Kant inspiroval Kelsena pouze ve filozofické rovině, nikoli v rovině právně-teoretické (Kant byl zastáncem přirozeného práva). Myšlenkovými předchůdci Hanse Kelsena v právní teorii byli spíše Jeremy Bentham a John Austin a jejich rozkazní teorie. Sám Kelsen se označoval za žáka německého právníka a státovědce Georga Jellinka.

Kelsen významně ovlivnil řadu zejména britských právníků, mimo jiné H. L. A. Harta a J. Raze, z českých autorů brněnského Františka Weyra. Kelsenovým kolegou, ale výslovným protivníkem byl naopak německý právní teoretik absolutní svrchovanosti státu Carl Schmitt.

Suverenita je problematický pojem, z něhož nelze získat nic víc, než co jsme do jeho definice účelově vložili.
— H. Kelsen, Peace through law, 1944.

Teorie práva a státověda[editovat | editovat zdroj]

V ústavním právu se Kelsen pokládá za tvůrce evropského modelu ústavního soudu jako nejvyššího ochránce demokracie. Tento model, odlišný od ústavního soudnictví v USA, převzala řada dalších zemí (od roku 1921 i Československo).

V oblasti teorie práva se Hans Kelsen proslavil asi nejvíce. Vytvořil nový právně-teoretický směr, označovaný jako ryzí nauka právní. Základem této teorie je přísné oddělení práva a morálky. Právo je podle něj vnitřně souladný, hierarchicky uspořádaný systém norem. Hierarchie právního řádu spočívá v tom, že nižší normy (např. vyhlášky) musí být v souladu s vyššími normami (např. zákony, ústava). Pyramidální struktura právního řádu je dnes všeobecně přijímána.

Vytvořil také teoretický pojem „základní norma“ (Grundnorm), což je nejvyšší norma, stojící nad ústavou. Ta v Kelsenově pojetí umožňuje chápat právní řád jako platný. Tato teoretická konstrukce se stala v právní teorii předmětem mnoha sporů a byla všeobecně diskutována. Zabýval se též problematikou platnosti a účinnosti právních norem. V pozdějším období své vědecké kariéry se věnoval především normám jako takovým, podílel se na tvorbě mezinárodního práva a napsal rozsáhlý komentář k právu OSN.

Kelsen ostře vystupoval proti dosavadní právní teorii jak se vyvinula v 19. století. Vytýkal jí míšení práva s mimoprávními jevy (morálka, náboženství, sociologie) a prosazoval přísně juristický přístup k právu. Odmítal také tzv. dualismy v právu (tedy rozlišování objektivního a subjektivního práva, veřejného a soukromého práva, atp.). Sám však říkal, že nechce připsat vědě o právu nový směr, že chce pouze vytvořit normativní vědecké základy srovnatelné s jinými vědními obory.

Během své vědecké kariéry spolupracoval též s tzv. brněnskou školou normativní teorie, zejména s jejím čelným představitelem Františkem Weyrem. Společně vydávali mezinárodní časopis Revue internationale de la théorie du droit.

Demokracie je forma státu, která se nejméně brání svým protivníkům.
— H. Kelsen, Verteidigung der Demokratie, 1934.

Díla z oblasti teorie práva a státovědy[editovat | editovat zdroj]

  • "Hlavní problémy státoprávní nauky odvozené z nauky o právním výroku" (Hauptprobleme der Staatsrechtlehre entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze, 1911)
  • "Obecná nauka o státu" (Allgemeine Staatslehre, 1925)
  • "Ryzí nauka právní" (Reine Rechtslehre, 1934)
  • "Obecná teorie práva a státu" (General Theory of Law and State, 1945)
  • "Ryzí nauka právní" (Reine Rechtslehre - 2. přepracované vydání 1960)
  • "Obecná teorie norem" (Allgemeine Theorie der Normen 1979)

Ústavní a mezinárodní právo[editovat | editovat zdroj]

  • "Ústavní zákony Rakouské republiky" (Die Verfassungsgesetze der Republik Österreich - komentář k rakouské ústavě)
  • "Problém suverenity a teorie mezinárodního práva" (Das Problem der Souveränität und Theorie des Völkerrechs)
  • The Law of United Nations (komentář k Chartě OSN)
  • "Zásady mezinárodního práva" (Principles of International Law)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Kelsen, K reformě Společnosti národů. Praha 1938
  • H. Kelsen, O podstatě a hodnotě demokracie. Praha 1933
  • H. Kelsen, Všeobecná teorie norem. Brno 2000

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]