Hugo Haas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hugo Haas
alt =
Hugo Haas ve filmu Pickup
Rodné jméno Hugo Haas
Narození 19. února 1901
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. prosince 1968 (67 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Aktivní roky 19251964
Manžel/ka Maria "Bibi" Haas roz. von Bibíkoff (Marie Bibikovová)[1] (sňatek 1938)
Rodiče Lipmann Haas[1], Elka (Olga) Haas roz. Epstein[1]
Umělecké ceny
Státní filmová cena (1937)
Příbuzenstvo
bratr Pavel Haas
Podpis Huga Haase (před rokem 1931)

Hugo Haas (19. února 1901 Brno[1]1. prosince 1968 Vídeň) byl československý režisér a herec.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Brně v domě č. 11 na Biskupské ulici v Brně v rodině židovského majitele obchodu s obuví U Zajíce Lipmanna (Zikmunda) Haase a jeho manželky Elky (Olgy), rozené Espteinové, která emigrovala z Oděsy. Strýc z matčiny strany byl hercem ve Vídni. Hugův o dva roky starší bratr Pavel Haas se stal hudebním skladatelem. Rodina se brzy přestěhovala do nově postaveného bytového domu na Biskupské 8, který byl v secesním slohu postaven v letech 1907–1909 architektem Maximem Johannem Monterem. Židovská rodina se proti tehdejším zvykům hlásila k českému prostředí.[2] Spolu s bratrem studoval zpěv na brněnské konzervatoři (mj. také fonetiku u Leoše Janáčka).

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování v roce 1920 mu ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech nabídl místo a zde působil dva roky. Následovalo angažmá také v Národním divadle Ostravě a Olomouci (sezóna 1923/1924). V roce 1924 odešel do pražského Divadla komedie. Odtud jej angažoval Jaroslav Kvapil v roce 1924[3] do Divadla na Vinohradech. Zde působil až do roku 1929. V roce 1930[4] jej Karel Hugo Hilar přijal do souboru činohry Národního divadla v Praze, kde působil až do roku 1939. V Národním divadle hrál např. v inscenacích Karla Hugo Hilara, J. Frejky a K. Dostala (Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku). Mezi nejvýznamnější role patřil doktor Galén v Bílé nemoci, kterou pro něj napsal přítel Karel Čapek. Jeho poslední rolí v Národním divadle byla v roce 1939 postava ředitele Busmana v Čapkově R.U.R.[4]

Film[editovat | editovat zdroj]

V němém filmu si poprvé zahrál roli notáře Voborského v adaptaci divadelní veselohry Františka Ferdinanda Šamberka Jedenácté přikázání v roce 1923. (O dvanáct let později si roli zahrál znovu v již zvukovém stejnojmenném filmu režírovaném Martinem Fričem.) S příchodem zvukového filmu mohl uplatnit svůj komediální talent hned v roce 1931 ve filmu Muži v offsidu, kterým Svatopluk Innemann. Do roku 1938 si zahrál asi ve třiceti filmech. V roce 1936 poprvé režíroval spolu s Otakarem Vávrou film Velbloud uchem jehly. Později ještě režíroval filmy Kvočna (hudbu pro film složil bratra Pavel Haas), Děvčata, nedejte se!, Bílá nemoc a Co se šeptá. Naposled hrál v komedii Miroslava Cikána Andula vyhrála, která byla do kin uvedena 2. prosince 1938. Film byl natočen podle povídky Olgy Scheinpflugové.[5]

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1939 dostal z Národního divadla výpověď kvůli židovskému původu.[4] a v dubnu uprchl s manželkou Bibi přes Paříž, Španělsko a Lisabon do USA. Jejich syna Ivana se ujal bratr Pavel Haas s manželkou. Otec Lipmann[1] (Zikmund) i bratr Pavel zahynuli během války v koncentračním táboře.

Do roku 1942 hrál divadlo v anglickém jazyce (spolupráce s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem, např. role Galilea), vyučoval v herecké škole Actor´s Laboratory. Prosadil se v i v Hollywoodu nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Koncem padesátých let se vrátil do Evropy. Po krátkém pobytu v Itálii se roku 1961 usadil ve Vídni, kde občas účinkoval v televizi. S výjimkou krátké návštěvy při oslavách výročí Národního divadla v roce 1963 už se do vlasti nevrátil.

Zemřel ve Vídni 1. prosince 1968 a jeho urna[6] byla uložena do rodinného hrobu na Židovském hřbitově v Brně vedle jeho matky Olgy, syna Ivana Michaela a Sofie (Soni) (manželky bratra Pavla)[7].

Hugo Haas a lidé[editovat | editovat zdroj]

Hrob s kenotafem Huga Haase na brněnském Židovském hřbitově

S mnoha umělci jej spojovalo dlouholeté přátelství, společní známí i podobný způsob nazírání na divadelní tvorbu. Díky podobnému smýšlení mu nechal Karel Čapek velký prostor při ztvárnění doktora Galéna, hlavního hrdiny Čapkovy hry Bílá nemoc, a dokonce ani nezasahoval do zfilmování dramatu, kterého se Hugo ujal jako režisér. Haase se hluboce dotkla smrt Karla Čapka, stejně jako jejich společného přítele Karla Poláčka. Mezi důvěrné přátelé, se kterými udržoval písemnou korespondenci i po svém nuceném odchodu do exilu, patřila i Čapkova manželka, herečka Olga Scheinpflugová.

Jeho nejčastějšími partnerkami byly na pražských scénách Vinohradského a Národního divadla herečky Andula Sedláčková, Jiřina Šejbalová a Olga Scheinpflugová.

Jako režisér a hlavní herec si mohl své partnerky ve filmu vybírat, ale samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Mnohokrát se mu stala filmovou partnerkou Adina Mandlová (Ať žije nebožtík, Děvčata nedejte se!, Mazlíček, Život je pes). Po jeho boku se objevila rovněž i Věra Ferbasová (jako jeho nemanželská dcera ve snímku Mravnost nade vše a nevěsta v komedii Andula vyhrála). Ve filmech Velbloud uchem jehly a Okénko si zahrál manžela Antonie Nedošinské. Jako Haasovy partnerky se představily také Suzanne Marwille (Sestra Angelika), Lída Baarová (Madla z cihelny, Okénko) a Jiřina Štěpničková (Jedenácté přikázání, Velbloud uchem jehly - role dcery).

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

V emigraci[editovat | editovat zdroj]

  • 1964 Pianola (natočeno snad už v Rakousku, film hráli kdysi v Československé televizi, údajně jeho poslední film)
  • 1962 Paradise Alley
  • 1960 "Bonanza"
  • 1960 "Adventures in Paradise"
  • 1959 Born to Be Loved
  • 1956-57 "Telephone Time" (TV seriál)
  • 1957 Lizzie
  • 1957 Hit and Run
  • 1956 Edge of Hell
  • 1955 The Tender Trap
  • 1953-54 "The Ford Television Theatre" (TV seriál)
  • 1954 The Other Woman
  • 1954 Bait
  • 1953 Thy Neighbor's Wife
  • 1953 One Girl's Confession
  • 1952 Strange Fascination
  • 1951 The Girl on the Bridge
  • 1951 Hlídač č. 47 (originál Pickup)
  • 1950 Vendetta
  • 1950 King Solomon's Mines
  • 1949 The Fighting Kentuckian
  • 1949 "Your Show Time" (TV seriál)
  • 1948 For the Love of Mary
  • 1948 Casbah
  • 1948 My Girl Tisa
  • 1947 Merton of the Movies
  • 1947 The Foxes of Harrow
  • 1947 Northwest Outpost
  • 1947 Fiesta
  • 1947 The Private Affairs of Bel Ami
  • 1947 Leben des Galilei
  • 1946 Holiday in Mexico
  • 1946 Two Smart People
  • 1945 Dakota
  • 1945 What Next, Corporal Hargrove?
  • 1945 Jealousy
  • 1945 A Bell for Adano
  • 1945 Documents secrets
  • 1944 The Princess and the Pirate
  • 1944 Mrs. Parkington
  • 1944 Strange Affair
  • 1944 Summer Storm
  • 1944 Days of Glory

V Československu[editovat | editovat zdroj]

filmový plakát k filmu Velbloud uchem jehly (1936)
filmový plakát k filmu Poslední muž (1934) s Hugo Haasem v hlavní roli

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Matriční záznam o narození a obřízce
  2. WEIMANN, Mojmír. Pavel Haas a jeho Šarlatán [online]. OperaPlus.cz, 2015-03-01, [cit. 2015-03-01]. Dostupné online. (česky) 
  3. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  4. a b c Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128
  5. FIGLÁROVÁ, Jana. Postava Hugo Haase v české meziválečné kinematografii [online]. Brno: 2009-08-13, [cit. 2015-03-01]. Dostupné online. (česky) 
  6. Židovský hřbitov v Brně
  7. Židovský hřbitov v Brně

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 12, 24
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 76, 81, 95–6, 102, 106, 161, 173, 176–8, 182–3, 219, 237–240, 275
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 17, 23, 34, 39, 68, 75, 78–9, 112–3, 133, 136–7, 146–7, 184, 201, foto 16, 31, 60, 75, 160, 161, 189–194, 196, 283, 287–290, 342–3, 368–370, 372–3
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 14–6, 280, 308, 324, 357–8, 397, 405
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 61, 73, 105, 115, 123, 135, 143, 152, 159, 179, 191, 213–4, 218–9, 225, 230, 237, 296, 330, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252, 259, ISBN 80-200-0782-2
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 113, 211, 322–324, 338.
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 139
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 99, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 333–335.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 38, 46–8
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 117, 433, 449, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 29, 143, 145, 171, 248, 250, 254, 340, 352, 357, 463, 566–7, 597, 610, 636–7, 647, 651, 657
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128–9
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 216, 218–9, 226, 395
  • MATĚJKOVÁ, Jolana. Hugo Haas – život je pes. Praha : XYZ, 2005. 297 s. ISBN 80-86864-18-9.  
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 37–9, 42, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 179
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 374–377.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 31, 35–6, 41, 43, 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 73, ISBN 80-903399-5-6
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 19, 20, 43, 67
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 390.  
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, 92, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 88, 135, 142, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 19, 27, 50, 166, 177, 180, 233, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 153, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]