Irena Dousková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Irena Dousková
Irena Dousková
Irena Dousková
Narození 18. srpna 1964 (50 let)
Příbram
Alma mater Univerzita Karlova
Povolání spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Irena Dousková (* 18. srpna 1964 Příbram) je česká spisovatelka, především prozaička.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová v 70. letech změněno, jednalo se o otcovo příjmení. Spisovatelka přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983-1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxi se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka (např.: týdeník Svobodný hlas, Mladá fronta, časopis České stomatologické komory, časopis Židovské liberální unie Hatikva, měsíčník Maskil). V současnosti působí jako spisovatelka z povolání.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila nejprve jako básnířka, a to roku 1988. Vystupovala jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole. Roku 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 básnická sbírka, jež měla recesní název Kadění a byla vytištěna v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Časopisecky autorka publikovala např.: v Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu, Tvaru aj. O několik let později se autorka začala věnovat převážně tvorbě prozaické. Od počátku jejímu vypravěčskému charakteru nejvíce vyhovovaly především žánry střední epiky.

Charakteristika tvorby[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní charakteristické rysy autorčiny tvorby, a to jak básnické, tak i převažující tvorby prozaické patří úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o judaismus.

Čtenářsky nejoblíbenějším a ze strany literární kritiky nejúspěšnějším textem se stala autorčina druhá próza, román Hrdý Budžes. Podle tohoto románu vzniklo stejnojmenné divadelní představení s Bárou Hrzánovou v hlavní roli (Divadlo Antonína Dvořáka Příbram).

Na počátku devadesátých let vydala sbírku básní Pražský zázrak. Její prozaická prvotina je román v dopisech Goldstein píše dceři. Druhá kniha Hrdý Budžes. Její třetí kniha nese název Někdo s nožem, dále se věnuje žánru povídky: sbírky povídek Doktor Kott a Čím se liší tato noc. Na knihu Hrdý Budžes autorka navazuje prózou Oněgin byl Rusák, kterou spolu s režisérem Janem Bornou zdramatizovala pro pražské Divadlo v Dlouhé. V roce 2009 vychází sbírka Bez Karkulky, po prozaické tvorbě se autorka tímto dílem vrátila k básním. V této sbírce vystupuje jako básnířka úzkosti ale i naděje. Roku 2011 vychází kniha s názvem Darda. Tento tragikomický příběh představuje závěrečnou část autorčiny volné trilogie -Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, Darda. Medvědí tanec je prozatím posledním prozaickým dílem, jež vyšlo v roce 2014. Román přináší pozoruhodný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • 1992 – Pražský zázrak
  • 2009 - Bez Karkulky

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • 1997 – Goldstein píše dceři
  • 1998 – Hrdý Budžes
  • 2000 – Někdo s nožem
  • 2002 – Doktor Kott přemítá
  • 2004 – Čím se liší tato noc
  • 2006 – Oněgin byl Rusák
  • 2008 – O bílých slonech
  • 2011 – Darda
  • 2014 – Medvědí tanec

Příspěvky ve sbornících[editovat | editovat zdroj]

  • 2004 – Možná mi porozumíš
  • 2007 – Povídky o ženách
  • 2008 – Šťastné a veselé 2
  • 2009 – Ženy vidí za roh
  • 2010 – Nauč mě milovat

Scénáristika[editovat | editovat zdroj]

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Hrdý Budžes

Jak jsem nedostala slepák

Lampiónovej průvod se pěkně vydařil. Koupila jsem si krásnej růžovej lampión s modrejma kytičkama, ale shořel mi hned odpoledne, když jsem si ho chtěla vyzkoušet. Musela jsem si jít pro novej a ten už tak hezkej nebyl, už měli jenom žlutý a zelený. Ale hlavně, že mě Pepa s Kačenkou pustili. Málem mě nepustili, protože nechtěli, abych šla sama, a se mnou jít taky nechtěli. Lampiónovej průvod se dělá kvůli Velký říjnový socialistický revoluci a tu voni neslavěj. Nakonec Kačenka přemluvila Pepu, aby šel jako v povzdálí za tím průvodem, tam, co už je tma, a vyzvednul si mě, až to skončí. Šli jsme od sochy Vladimíra Iljiče Lenina až k soše Klementa Gottwalda, přes celej Ničín. Pořád jsem se ohlížela, jestli nezahlídnu Pepu. Neviděla jsem ho, ale hned jak byl konec, najednou se odněkud vynořil, úplná bojovka.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]