Alberto Vojtěch Frič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příbuzenstvo
dědeček Josef František Frič
strýc Antonín Frič
strýc Josef Václav Frič
strýc Václav Frič
otec Vojtěch Frič
teta Anna Sázavská
bratranec Jan Ludvík Frič
bratranec Josef Jan Frič
dcera Herminia Ferreira Fric
syn Ivan Frič
vnuk Roberto Ferreira Fric

Alberto Vojtěch Frič (8. září 1882, Praha4. prosince 1944 tamtéž) byl český etnograf, cestovatel, botanik, fotograf a spisovatel. Jihoameričtí indiáni jej pojmenovali Karaí Pukú (česky Dlouhý lovec), v Evropě byl znám též jako Lovec kaktusů.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Frič se narodil v rodině právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče. Již od mládí vykazoval výjimečné nadání v přírodovědných oborech, které ho zajímaly. Jako malý kluk si přinesl domů kaktus Echinopsis eyriesii, původně jen jako rekvizitu pro pomstu na strážníkovi, který ho vždycky šacoval, zda nepřenáší vejce bez zaplacení patřičných poplatků. Nalézt po hmatu velmi pichlavý kaktus byla pro strážníka velmi bolestivá zkušenost a kaktus tak splnil svůj účel, byl tedy dán na okno a dlouhou dobu ponecháván bez povšimnutí. Posléze však vykvetl a to upoutalo Fričovu pozornost. Sám o tom později napsal: „Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…“ Nově objevený svět Friče nadchnul. V 15 letech již byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě a odborníci evropského formátu mu zasílali žádosti o konzultace při jejich určování a zvali jej na vědecké konference.

Mimo rozsáhlých znalostí o kaktusech samozřejmě sbíral také kaktusy samotné, v roce 1899 však celá jeho kolekce umrzla. Frič se poté rozhodl založit novou, z kaktusů, které si sám sesbírá. V letech 19011929 podnikl 7 cest do Jižní Ameriky a jednu do Severní, kde se soustředil jednak na sběr kaktusů, jednak objevování nových končin a sběr etnografických materiálů o divoce žijících indiánských kmenech.

Na svých cestách pořizoval botanické a etnografické fotografie a je považován za průkopníka české krajinářské a cestopisné fotografie.[1]

Cesty[editovat | editovat zdroj]

Celkově na svých cestách strávil A. V. Frič téměř 12 let.

První cesta 10. V. 1901 - 5. VII. 1902[editovat | editovat zdroj]

Matto Grosso, Paraná
Cucura, Šavantes

Fričova první cesta vedla do divokých končin Mato Grossa, kde se setkal s indiány kmene Šavantes. Z cesty se musel předčasně vrátit, neboť utrpěl strašlivá zranění při souboji s jaguárem. Šelma Friče zaskočila a on ji stihl výstřelem pouze zranit, načež se s ní střetl tělo na tělo. Ať už zvíře poté zabil nožem nebo opožděně zaúčinkovalo předchozí zranění, následky střetu byly pro Friče velmi zlé. Téměř zemřel, nejdříve ho celé týdny léčili indiáni a poté se musel vrátit do Evropy. Jakkoliv ale nešlo o zážitek, který by si někdy přál prožít znovu, v jistém smyslu pro něj znamenal požehnání. Nestal se pouze mužem, který zabil jaguára, což by mu už samo o sobě vyneslo velkou úctu a vážnost mezi indiány. Byl víc, byl mužem, který přežil v objetí jaguára. Takový člověk se už nepočítal mezi obyčejné smrtelníky. Téměř posvátná úcta, kterou byl díky tomuto obestřen, umožnila Fričovi později dosáhnout cílů, kterých by jinak dosáhnout nemohl.

Druhá cesta 11. VIII. 1903 - 17. IX. 1905[editovat | editovat zdroj]

Uruguay, Argentina, Grand Chaco, Pilcomayo
Anganité, Bororó, Karraim, Pilagá, Sanapaná, Toba,

Na své druhé cestě Frič prozkoumal pro paraguayskou vládu tok řeky Pilcomayo a proplul jím, což se nepodařilo žádné z předcházejících více než 20 expedic. Přitom též objevil hrob španělského geodeta Ibarrety († 1898) a zjistil, že ho zabili indiáni v rozmíšce, kterou svým neuváženým chováním vyvolal. Při této výpravě strávil delší čas u indiánského kmene Čamakoko (Chamacoco) v povodí řeky Paraguay a oženil se zde po indiánském způsobu s indiánkou Lora-y (česky Černá kachna). Z jejich svazku se narodila dcera Herminia (* asi v září 1905, zemřela 10. března 2009). Poté, kdy odjel domů (léto 1905), se s ní už zřejmě nesetkal.

Třetí cesta 21. VIII. 1906 - VIII. 1908[editovat | editovat zdroj]

Brazílie, Argentina, Paraguay
Čamakoko, Kainganu, Ššeta-Kuruton, Pehunče, Pikunče, Pulche, Rankelče, Tehuelche

Ze své třetí cesty si přivezl z Ameriky do Prahy Čerwuiše, indiána z kmene Čamakoko, v Praze byl v letech 1908–1909. Důvodem byla záhadná nemoc decimující Čerwuiše i jeho kmen a Frič chtěl, aby jej prohlédli lékaři specialisté. Nakonec nemoc objasnil student mediciny oboru parazitologie, který si jednoho dne přišel uctivě vyprosit vzorek fekálií od Fričova indiánského hosta. Nemoc způsobili dosud u indiánů neznámí střevní parazité (Ancylostoma duodenale) a k léčbě stačilo použít silné projímadlo.

Související informace naleznete také v článku Čerwuiš.

Během třetí cesty se mu rovněž podařilo najít a získat pozůstalost po italském fotografovi Guido Boggianim, který byl za nejasných okolností zabit indiány v roce 1901. Z kaktusů bylo významným objevem Gymnocalycium mihanovichii.

Čtvrtá cesta 1909 - 1912[editovat | editovat zdroj]

Paraguay, Argentina
Čamakoko, Kaďuvej

Začala roku 1909 a Frič během ní dopravil Čerwuiše a patřičné léky ke kmenu Čamakoko (Chamacoco) v severní části Gran ChacaParaguayi. Přesné datování cesty není známo. Z této cesty Frič dopravil do Prahy 3 živé exempláře bahníků.

Pátá cesta 28. V. 1919 - 11. VI. 1920[editovat | editovat zdroj]

Uruguay, Argentina

Šestá cesta 12. IV. 1923 - 26. II. 1924[editovat | editovat zdroj]

Mexiko, USA
Tarahumara

Jediná cesta po Severní Americe. Svým významem však vydala za ostatní cesty po Jižní Americe.

Sedmá cesta I. 1927 - VI. 1927[editovat | editovat zdroj]

Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay,

Osmá cesta 25. X. 1928 - 29. III. 1929[editovat | editovat zdroj]

Uruguay, Argentina, Bolívie, Peru

Tato poslední cesta po Jižní Americe byla z hlediska kaktusářství nejvýznamnější, neboť Frič objevil nová, dosud neznámá naleziště vysokohorských kaktusů rodů Parodia, Lobivia, Rebutia, Neowerdermania, Oreocereus a dalších a spustil celosvětový zájem až horečku o jihoamerické kaktusy.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Po návratu ze své 5. cesty se Frič oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana (* 1922). Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi, které je v jeho rodné zemi dost malé. Početné potomstvo (8 dětí) po sobě zanechala i Fričova jihoamerická dcera, kterou při svém odjezdu předal do péče náčelníka Magpioty a jejíž synové hrdě nosí jméno Fric. Obě větve rodiny se o sobě dozvěděly až v roce 2000, kdy Hermínu objevili čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Číhák putující po stopách Čerwuiše.

Rod Neowerdermannia A.V.F. je rod zvláštních andských kaktusů, které domorodci užívají jako zeleninu. Typový druh Neowerdermannia vorwerkii, sběr VZ176

Frič a kaktusy[editovat | editovat zdroj]

Frič se postupně vypracoval na odborníka světového formátu, byl považován za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů [2] a shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby. Sbírka zanikla během druhé světové války, neboť se mu přes všechnu snahu nepodařilo sehnat dost topiva a kaktusy ve sklenících umrzly. (Nebyl to první případ už dříve mu čeští celníci na hranicích během zimy nechali kaktusy po otevření krabic zasypat sněhem a umrznout.[3]). Sbíral je všude, od Mato Grossa přes Gran Chaco až po strmé stráně And ve výšce přes 5 000  m n. m. Navštívil kvůli nim i Střední a Severní Ameriku (1923). Publikoval velké množství fotografií krajiny porostlé kaktusy a zpopularizoval pěstování kaktusů, zejména ve střední Evropě.

Odborníky fascinoval, když v botanické zahradě umístěné v hlavním městě Mexika objevil druh Astrophytum asterias, který již byl považován za vyhynulý (bylo to tím paradoxnější, že zahradu odborníci na kaktusy často navštěvovali). Prováděl výzkum kaktusů s narkotizačními účinky (tzv. narkokaktusy), někdy je přitom zkoušel i sám na sobě. Zjistil například, že některé potlačují závrať, čehož využíval v Andách.

Jeho objevy byly obrovské, horší to ale bylo s publikací výsledků. Friče nijak nelákala ani tvorba strohých vědeckých prací, ani taxonomie jako striktní věda pro práci s názvy. Proto spousta jím objevených druhů byla nakonec přisouzena jiným, neboť se nepřiměl k tomu, aby je podrobně a přesně vědecky popsal. Jediné větší botanické práce, které snesou nejpřísnější měřítka vědecké práce (myšleno po formální stránce), jsou jeho Index kaktusů a unikátní herbář o několika stech položkách, nacházející se v Národním muzeu.

Po ukončení svých výprav se zabýval jednak pěstěním kaktusů, jednak šlechtěním a křížením exotických plodin a rostlin, velkých úspěchů dosáhl u rajčat.

Po Fričovi je pojmenován časopis Friciana.

Alberto Vojtěch Frič má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Frič.[4]

Frič a indiáni[editovat | editovat zdroj]

Frič během svých cest navštívil desítky kmenů a sestavil slovníky 36 indiánských jazyků. Pořídil o nich stovky fotografií a přivezl do Evropy tisíce upomínkových předmětů. Často se jedná o jediné podrobné materiály o tom, jak tito indiáni žili předtím, než byli zásadněji ovlivněni (nebo vybiti) bělochy. Celkově mezi nimi prožil asi deset let života a byly to podle jeho vlastních slov nádherné roky, bez ohledu na jaguára a další nehody a nemoci, které ho potkaly. Nejvíce času strávil u kmene Čamakoko, z něhož pocházela jeho indiánská žena.

Frič později velice vzpomínal na své pobyty u nich a dával najevo, že se u nich cítil lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti. Když byl mezi nimi, byl v podstatě indiánem, oblékal se jako oni a choval se jako oni. Později o tom napsal: „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“

Nutno podotknout, že zatímco jako kaktusář byl Frič ctěn doma i ve světě, jako amatérský etnograf a znalec indiánů získal popularitu zejména v zahraničí, zatímco v Čechách byl přehlížen. Mnoho jeho sbírek skončilo v zahraničí, zejména v New Yorku a Petrohradě (byl oficiálním dodavatelem tamního Muzea antropologie a etnografie a členem-korespondentem Ruské akademie věd), jen malá část je k vidění v Náprstkově muzeu. I většina jeho odbornějších prací o indiánech vyšla v cizině (v německy mluvících zemích, Anglii, Rusku či v jihoamerických zemích).

Frič jako spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Psal odborné knihy i dobrodružné knihy pro mládež, v nichž čerpal ze svých zážitků na cestách. Ty druhé byly v Čechách velmi populární a dočkaly se několika vydání, doprovázené kresbami Zdeňka Buriana. Stěžejním dílem v oblasti etnografie jsou Indiáni Jižní Ameriky, v nichž na podkladu cestopisných črt popisuje indiánské zvyklosti. Vzpomínky na cestu do Evropy s indiánem kmene Čamakoko (1908–9), které vycházely za druhé světové války v časopise Pestrý týden, vydalo knižně v roce 2000 nakladatelství Titanic pod názvem Čerwuiš, aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu.[p 1]

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Okupace zastihla Friče v Praze. Na protest proti ní odmítal opouštět svůj byt. Jeden kaktus, který si přivezl z cest údajně pojmenoval po Hitlerovi. Když mu jeden návštěvník pogratuloval k této skvělé myšlence, která se bude okupantům jistě líbit, Frič ho uzemnil komentářem, že to udělal proto, že ten kaktus je nedomrlý, nemocný a brzy chcípne. Poté mu ukázal nádherný a zdravý kaktus, který pojmenoval po Einsteinovi (Rebutia einsteinii). Ve svých sklenících údajně ukrýval zbraně.

V roce 1944 se škrábl o hřebík a onemocněl tetanem. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři raději zůstali u standardní léčby, která spočívala ve zmírňování bolestí. Během své nemoci a umírání lékařům pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Mnoho jeho poznámek a dosud nepublikovaných prací po jeho smrti zmizelo.

Kaktusy pojmenované dle Friče[editovat | editovat zdroj]

Fričovým jménem bylo pojmenováno téměř třicet druhů kaktusů [5]. Zde jsou některé z nich:

  • Gymnocalycium fricianum
  • Parodia friciana
  • Cephalocereus fricii
  • Cereus fricii
  • Echinocactus fricii
  • Echinopsis fricii
  • Griseocactus fricii
  • Lobivia fricii
  • Lophophora fricii
  • Malacocarpus fricii
  • Notocactus fricii
  • Pilocereus fricii
  • Stenocereus fricii
  • Subpilocereus fricii
  • Wigginsia fricii
  • Cleiostocactus straussii var. fricii

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Bylo, jest a bude, Praha 1918
  • Kalera Marsal, vlastním nákladem D. Fričové, Praha 1921
  • Indiáni Jižní Ameriky, Novina, Praha 1943, Mladá fronta, Praha 1957, přepracované a rozšířené vydání Orbis, Praha 1977
  • Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu, Titanic–Global, Praha 1993; Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu“, Titanic, Praha 2000 (2., rozšířené vydání)

O kaktusech[editovat | editovat zdroj]

  • Kaktusy sukkulenty a jejich pěstění (spolu s J. Seidlem), Praha 1924
  • O kaktech a jejich narkotických účincích, Sfinx, Praha 1924 (2. přeprac. vydání DharmaGaia–Maťa–Titanic– Pisces, Praha 1995)
  • Kaktusová příloha Život v přírodě (spolu s J. Seidlem), Praha 1925
  • Abablehnung (spolu s Kurtem Kreuzingerem), Praha 1935
  • Svět kaktusů podle Friče, lexikon kaktusů v zahradnickém a ovocnicko-vinařském slovníku naučném,1931 – 1942, reprint sestavil Matis, Dráb, 1994

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Cihly, Přerov 1918
  • Zákon pralesa, Praha 1921
  • Mezi indiány, A. Koníček, Praha 1918
  • Strýček Indián, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (9., přepracované vydání Titanic– Madagaskar, Praha 1994)
  • Dlouhý lovec, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (7., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)
  • Hadí ostrov, Toužimský a Moravec, Praha 1947 (6., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)

Životopis[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, Praha, 1983

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Alberto Vojtěch Frič na stránkách Pavla Scheuflera
  2. [1] kaktusy pojmenované Fričem na stránkách The International Plant Names Index (IPNI)
  3. A.V.Frič-O kaktech a jejich narkotických účincích
  4. BRUMMITT, Richard Kenneth; POWELL, C. E.. Authors of Plant Names. Kew : Royal Botanical Gardens, 1992. Mezinárodní rejstřík jmen rostlin je zapracován do seznamu botaniků a mykologů dle zkratek. Dostupné online. ISBN 1-84246-085-4. (anglicky) 
  5. [2] kaktusy pojmenované Fričovým jménem na stránkách The International Plant Names Index (IPNI)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ve třetím vydání (a současně jako e-kniha) v roce 2011 byla nově nově zařazena první kapitola a především překvapivý závěr, který propojil sto let starý příběh se současností

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  
  • Kamila Šimková-Broulová: Za vše může katus, Lidé a Země 03/2006, str. 94–95
  • Kamila Šimková-Broulová: Po stopách Karaí Pukú, Lidé a Země 03/2006, str. 18–24
  • Nebezpečné výpravy za dobrodružstvím, LN 3. ledna 2001, str. 24
  • Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, Praha, 1983, 430 stran

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]