Jaroslav Foglar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Foglar
Jaroslav Foglar.jpg
Narození 6. července 1907
Praha-Nové Město, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 23. ledna 1999 (91 let)
Praha-Krč, Česká republikaČesko Česká republika
Pseudonym Jestřáb
Povolání spisovatel, skautský vůdce
Národnost česká
Státní příslušnost Česká republika
Vzdělání obchodní škola v Praze
Žánr Dobrodružná literatura
Témata knihy pro mládež
Významná díla Hoši od Bobří řeky
Rychlé šípy
Přístav volá
Podpis Podpis
„Přátelství – to nejcennější, co člověk může získat.“
Logo Wikimedia Commons multimédia na Commons
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha23. ledna 1999, Praha) byl český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový pedagog. Pod svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po značnou část svého života chlapecký (zpočátku klasický skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Jako autor je nejvíce znám příběhy chlapeckého klubu Rychlé šípy, knihami Hoši od Bobří řeky, Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině, Záhada hlavolamu, Tajemství Velkého Vonta a jinými.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.[1]

V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.[1]

V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace.[2] Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci, čehož využil. Ohnivci byli o rok později sloučeni s legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka).[3]

Hrob Jaroslava Foglara na Vinohradském hřbitově v Praze

Počátky dospělosti[editovat | editovat zdroj]

Podpis Jaroslava Foglara

V roce 1924 skončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co.[4] Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.[5]

O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.[3]

První publikační úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla.[6] Jeho první, skutečně doloženou, publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by Skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.[7]

V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšla jeho první kniha. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem Dr. Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor.

V roce 1937 se zřejmě poprvé podílel na výrobě filmového díla a to jako autor libreta k propagačnímu skautskému filmu Pojď s námi![8] V roce 1938 zřejmě poprvé hovořil v rozhlase a to ve svém samostatném pořadu Zkušenosti skautského vůdce.[9]

Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – komiks Rychlé šípy, kreslený JUDr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé, rozšířené vydání 2011).[10]

Protektorát a Třetí republika[editovat | editovat zdroj]

Roku 1941 byl Mladý hlasatel zastaven nacisty. Po zastavení Mladého hlasatele krátce působil jako externí spolupracovník protektorátního časopisu Správný kluk vydávaného Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Na jeho stránkách vycházel jeho komiks Svorní gambusíni.[11]

Během válečných let také působil ve funkci technického redaktora v Melantrichu.[3] Bez přerušení pokračoval ve vedení svého oddílu, byť kvůli nacistickému zákazu Skauta už chlapci například nesměli nosit skautské stejnokroje.

Těsně po válce redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948.

Potíže v období komunistických vlád[editovat | editovat zdroj]

Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).[3]

Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal „vázací akt“ spolupráce. Byl veden pod krycím jménem „Šípek“ a registračním číslem 2299 na II. správě MV - kontrarozvědky u KS SNB Praha (se vzájemným využitím informací s III. správou MV - vnitřním zpravodajstvím). V rámci tohoto uvázání podal několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. V březnu 1956 napsal „řídícímu důstojníkovi“ dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis skutečně uzavřela a odložila.

Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl v letech 19481962 publikačně nijak činný.[7] Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl vstřícný Vlastislav Toman. V letech 19631966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas.[11]. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskuzi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však pro něj znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem, publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Karlem Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Památník Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce

Po revoluci roku 1989 měl plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. V nakladatelství Olympia vydal stínadelskou trilogii Dobrodružství v temných uličkách (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta), ve velkých nákladech začaly vycházet i jeho další knihy. Hned v několika časopisech se začal objevovat seriál Rychlé šípy. Bezprostřední porevoluční atmosféra tak představovala nejen oživení zájmu o jeho dílo, ale i jistou občanskou satisfakci.

Současně byl konfrontován s drsnou realitou zhoršující se celospolečenské situace. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů.[12] Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek.[13][14] Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, ale podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a nedožitým devadesátinám dr. Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci.

Samotný závěr jeho života byl na jednu stranu spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Vyšlo jubilejní 15. vydání knihy Hoši od Bobří řeky s pamětním listem. V listopadu roku 1998 vyšlo v nakladatelství Olympia 1. kompletní knižní vydání Rychlých šípů se všemi dosud vydanými příběhy. Zároveň však bylo poznamenáno mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti.

Zemřel dne 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Ohlasy na dílo Jaroslava Foglara[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo ovlivnilo významnou část populace Československa a dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech politických režimů měl mnoho příznivců a přátel, ale také mnoho kritiků nebo dokonce nepřátel. Zároveň měl mnoho napodobitelů i několik epigonů. Svým celoživotním zaměřením na zážitkovou výchovu mladých pro řadu lidí velkým inspirátorem.

Na dílo, zejména stínadelskou trilogii o Rychlých šípech, navazuje řada dalších autorů - například Svatopluk Hrnčíř s několika pokračování knihy Ostrov Uctívačů ginga[15] či Jaroslav Velinský (Kapitán Kid) s dílem Poslední tajemství Jana T.[16].

Už v 60. vznikl v okruhu sběratelů Klub přátel Jaroslava Foglara, po sametové revoluci pak na něj navázalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara, fungující dodnes[17]. Původně sběratelský kroužek se dnes snaží propagovat Foglarovo dílo mezi současnou mládeží a funguje jako běžné sdružení dětí a mládeže. Podle možností se také snaží navázat i na myšlenku dětských čtenářských klubů, kterou v šedesátých letech 20. století rozvíjel i časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, byť Miloš Dvorský na přehledné analýze statistik ukazuje[18], že to není nijak snadné.

Vedle literárního odkazu se zvláště jeho kritici snažili opakovaně zpochybnit jeho morální profil. Zčásti si za to mohl on sám, který ve své osobě dlouhodobě budoval kult osobnosti. Částečně za to mohli někteří jeho skalní příznivci, kteří odmítali vidět běžné lidské nedostatky v osobnosti svého oblíbeného spisovatele. Zčásti prostě sám provokoval různé literární kritiky svými dokonalými hrdiny, ale údajně nedostatečně vytříbeným spisovatelstvím (vytýkalo se mu například, že jeho knihy jsou vlastně jen beletrizované příručky). Několikrát byl také zneužit mediálně jako snadná mediální kauza. To lze říci i o dvou častých tématech postkomunistického období, kdy spisovatelova údajná kolaborace s režimem a údajná homosexualita na určitou dobu v očích veřejnosti značně zastínily celoživotní práci pro děti a mládež.

Spolupráce s StB[editovat | editovat zdroj]

Šlo o jednu z mála veřejných osob, které se ke svým stykům se Státní bezpečností samy veřejně přiznaly dávno před zveřejněním porevolučních seznamů agentů StB (tzv. Cibulkovy seznamy a jiné podobné publikace).[zdroj?] Učinil tak dokonce několikrát a to dávno předtím, než se z těchto „honů na agenty“ stalo mediálně zajímavé téma porevoluční doby.

V roce 2002 jej Jaroslav Hanzel, který spisovatele na sklonku socialismu krátce, ale intenzivně propagoval,[zdroj?] najednou veřejně v týdeníku Reflex obvinil z udavačství.[zdroj?] Mediálně vděčná kauza (autor ctnostných příběhů coby agent StB) měla zásadní vadu – Hanzel se s ním kdysi ve zlém rozešel a byl vůči němu silně zaujatý.[zdroj?] Především však své tvrzení o jeho udavačství opíral o neupřesněné svědectví z druhé ruky. Pravdou navíc je, že StB o něj v důsledku jeho apoliticky labilní povahy přestala jevit už v padesátých letech zájem.[zdroj?] V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem „Jestřáb“ jako potenciální nepřítel socialistického státu.[3]

Spekulace o sexuální orientaci[editovat | editovat zdroj]

Jeho líčení přátelských vztahů mezi chlapci i literární opěvování chlapeckých povah i opálených těl, jeho celoživotní působení mezi chlapeckou mládeží i staromládenecký život s matkou zavdávaly (je příznačné, že převážně až po spisovatelově smrti) příčinu k opakovaným spekulacím o jeho sexuální orientaci. Nejvýrazněji toto obvinění rozvířil již zmíněný Jaroslav Hanzel, který se po jeho smrti zapojil do soudního sporu o dědictví, vedeného mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara. Redaktor Reflexu Jan Potůček dostal od Hanzela někdy okolo roku 1999 rozsáhlou cyklostylovanou „lékařskou zprávu“ o jeho údajné homosexualitě. Potůček ji vyhodnotil jako velmi amatérskou analýzu osobnosti, založenou na citátech z foglarovek, deníků a vyjádření bývalých členů Foglarova oddílu. Byť Potůček zprávu nikde na Hanzelovu žádost, později její existenci potvrdil (Hanzel ji naopak popřel), protože se mezitím dostala i do dalších rukou.[19] Hanzel nicméně na Foglarově homoerotickém cítění trval, což dokládal opět některými neověřitelnými svědectvími z druhé či třetí ruky.[20]

Provokativní představa chlapeckého spisovatele jako gaye vyvolala řadu polemik. Někteří autoři najednou začali s naprostou samozřejmostí psát o množství sexuality, která se na stránkách jeho děl údajně objevuje.[21],[22] Zikmund-Lender dokonce provedl výzkum mezi gayi nad 30 let, a zjišťoval jak vnímali Foglarovo dílo. (Většina z nich vyjadřovala k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, zobrazené v těchto knihách, vesměs jako neerotické.)[23] Byť se tedy na této úrovni snažili někteří Foglara i hájit, laická veřejnost většinou postřehla jen pomyslnou provokativní mlhu o podivné Foglarově sexualitě. Do tohoto kontextu hledání sexuality zapadá i názor sexuologa Petra Weisse, podle něhož Hans Christian Andersen, Lewis Caroll i Jaroslav Foglar byli pedofily.[24]

Znalci jeho díla vesměs jakékoli spekulace o spisovatelově sexuální orientaci odmítali. Souhlasí s tím, že ve svých dílech používal téměř výhradně chlapecké postavy. V Chatě v Jezerní kotlině je to Pavel Zeman a Ludva Grygar, Přístav volá je příběhem Jiřího Dražana a Ládi Vilemína, v knize Když duben přichází jsou hlavními hrdiny Lubor Klement a Vojta Řezina. Znalci jeho díla to zdůvodňují však především dříve běžným pojetím oddělené výchovy chlapců a děvčat. Miloš Zapletal souhlasí, že žádný z hrdinů jeho chlapeckých románů nepokukuje po děvčatech. Ani on sám se nikdy neoženil a skoro všechen volný čas věnoval vedení chlapeckého skautského oddílu. Zapletal uzavírá, že v tomto smyslu zcela určitě „normální“ nebyl, ale „s jistotou prohlašuje“, že jeho nesmírně silná motivace neměla nic společného se sexuální orientací.

Pečlivá analýza jeho děl ukazuje, že především v počátcích své tvorby a rovněž v jejím závěru se kladné postavy děvčat v jeho díle objevovaly. Většinou sice jako postavy vedlejší, nicméně ne vždy. – Jiřka, Lenka a Martina z Historie Svorné sedmy a především Vlasta objevující se v několika příbězích Rychlých šípů, jsou postavy dějově poměrně zásadní.[25] O jednoznačně heterosexuální orientaci Jaroslava Foglara svědčí také spisovatelovy deníky a další dochované archiválie.[25]

Dalším dokladem jeho heterosexuality je podle Miloše Zapletala skutečnost, že se v jeho blízkosti během života objevila řada žen, o které buď projevil zájem nebo se do něj zamilovaly. Jeho první velkou láskou byla během studia na obchodní škole Božena Voldřichová. Později, v roce 1927 byl tak okouzlen Jiřinou Kalousovou, že jí umožnil účast na táborovém programu a věnoval jí pak vlastnoruční opis táborové kroniky. V roce 1947 si do deníku napsal, že se ožení s M. M., o 18 let mladší spolupracovnicí z časopisu Vpřed a úspěšnou skautskou vedoucí, která jej obdivovala jako svůj vzor – vztah trval rok a půl. Vztah k oddílu byl podle Zapletala Foglarovou největší a nejstálejší láskou. Později opakovaně litoval, že nezaložil vlastní rodinu. Vynahrazoval si to tím, že navštěvoval rodinu svého bratra a dlouhé hodiny si hrál s jeho dětmi; synovec Petr se později stal i členem jeho oddílu. Za přesvědčivý důkaz toho, že měl k chlapcům vztah výhradně výchovný a pedagogický, nikoli sexuální, považuje Miloš Zapletal skutečnost, že si ze stovek chlapců, které po několik desetiletí vedl, nikdy nikdo nestěžoval na nějaké obtěžování nebo zneužívání a že nic takového proti němu nikdy nezneužili ani jeho osobní nepřátelé, kterých měl vždycky dost, ani Státní bezpečnost, která se neodvážila nic podobného ani naznačit.[26]

Pokud jde o jím celoživotně propagovaný kult těla, který někteří jeho odpůrci v posledních letech rovněž označovali jako „úchylku“ Miloš Dvorský opakovaně zdůrazňuje jeho vzory z dětství (např. film Zorro mstitel), nebo vliv organizace Wandervogel. Podle Dvorského není v jeho díle vidět nic víc, než ideály antické kalokagathie v podobě, jak byla tato filozofie na počátku 20. století popularizována skrze organizace typu Wandervogel, Junák, Sokol a jiné podobné.[10]

Charakter tvorby[editovat | editovat zdroj]

Motivy[editovat | editovat zdroj]

Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé, nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází).

Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem.

V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením od okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku.

Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina "za městem", kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí.

Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním.

Autorský styl[editovat | editovat zdroj]

Foglarův literární styl má několik typických rysů. Jedním z nich je časté používání nezvyklých, až bizarních jmen vedlejších postav, jejich příjmení mnohdy nemají žádný reálný předobraz (Dabinel, Hačiřík, Komour, Losna, Mažňák, Macíř, Mencíř, Murkač, Šprundibour a jiné), vymyšlené je ostatně i příjmení Tleskač. Dále je často přítomen svérázný humor, dialogický nebo situační. Některá jeho díla jsou vysloveně humoristická, jako Tábor smůly, Nováček Bubáček píše deník nebo řada dílů komiksu o Rychlých šípech.

Výchovná a poučná stránka je u Foglara někdy tak zdůrazněna, že některé pasáže mají až charakter ilustrované příručky (např. román Hoši od Bobří řeky obsahuje přesné návody jak lovit bobříky, jinde jsou podrobně popsána pravidla hry vhodné na tábor, některé díly Rychlých šípů učí jak skákat do záchranné plachty, jak ze čtyř rukou zrobit nosítka apod.), nebo je mezi kapitoly vložen přímo seznam zásad správného chování. Nebývá to ale na úkor čtivosti celku.

Foglar používá kultivovaný, ale poutavý jazyk. Mluva jeho chlapeckých hrdinů zejména ve starších dílech působí dnes již poněkud archaicky, ale koresponduje s celkovou atmosférou děl. Posun k současnějšímu jazyku je patrný např. v novějším románu Modrá rokle, kde mají také některé postavy moderně cizokrajně znějící jména (Denny, Altar). Mnohé romány nejsou prosty upřímného patosu, opěvujícího zpravidla krásy nevinného chlapectví, přátelství, jara a přírody.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Většina jeho děl vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Alternativní detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na badatelském webu Vontové.org.[27]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

Příručky pro práci s mládeží[editovat | editovat zdroj]

Kreslené seriály[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Filmy a seriály podle námětu Jaroslava Foglara[editovat | editovat zdroj]

Literatura o Foglarovi[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • DVORSKÝ, Miloš: Mýtus zvaný Stínadla. NZB, Praha, 2010, ISBN 978-80-904272-2-8, Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha, 2011, ISBN 978-80-904272-5-9
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  
  • HAMANOVÁ, Růžena – LÁBUSOVÁ, Dorota (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar : sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar. Památník národního písemnictví. Praha, 2008. ISBN 978-80-85085-88-4
  • HOJER, Jindřich, ČERNÝ, Václav a kol.: Jestřábe, díky – Jaroslavu Foglarovi Hoši od Bobří řeky a přátelé. Ostrov, Praha, 2000, ISBN 80-86289-12-5
  • JIRÁSEK, Ivo (ed.): Fenomén Foglar. Prázdninová škola Lipnice. Praha, 2007. ISBN 978-80-239-9736-1
  • MIKULA, Lumír: Causa Jaroslav Foglar. Ostrava, 1991.
  • NOSEK, Václav: Jestřábí perutě. Praha, 1999
  • PÍREK, Zdeněk: Čtenářské kluby Jaroslava Foglara. Brno, 1990.
  • POLÁK, Jiří: Poselství žlutého kvítku. Praha, 2003
  • RABA, Jiří: Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách. Praha, 2005
  • SOHR, Stanislav: Zase zní píseň úplňku. Karviná, 1968
  • ZACHARIÁŠ, Jiří: Stoletý hoch od Bobří řeky. Praha, Ostrov, 2007
  • ZAPLETAL, Miloš: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Knižní klub, Praha, 2007. ISBN 978-80-242-1902-8

Články[editovat | editovat zdroj]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 rozhodlo zastupitelstvo města Dobříš o pojmenování několika nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara. K původně navržené ulici Jaroslava Foglara přibyly ještě ulice Rychlých šípů, Ke Stínadlům, Jana Tleskače a Velkého Vonta[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Foglar, Jaroslav: Život v poklusu. [Vlastní životopis]. 3., upr. a dopl. vyd. Praha 2005. ISBN 80-7033-879-2
  2. Příbuzenstvo Jaroslava Foglara, reprodukce dobového náborového inzerátu na webu Vontové.org
  3. a b c d e Jaroslav Foglar – Stručný životopis
  4. Jaroslav Foglar a Mezinárodní obchodní zpravodajství Wys Muller & Co., Vontove.org, abcRedakce.cz
  5. Jaroslav Foglar jako zaměstnanec u firmy Oskar Stein, velkoobchod papírem, Vontove.org, abcRedakce.cz
  6. Jaroslav Foglar – Básně Měsíční noci, Biograf a Píseň snílka
  7. a b Tvorba Jaroslava Foglara
  8. Skautský film Pojď s námi! (1937)
  9. Skautský film Jaroslav Foglar – Stručný životopis, novinový výstřižek z roku 1938
  10. a b DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla. Praha : NZB, 238. 2011 s. Dále jen Dvorský. Dostupné online. ISBN 978-80-904272-5-9.  
  11. a b TOMAN, Vlastislav. Můj život s ABC – ábíčkem. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Ostrov, 2005. ISBN 80-86289-38-9.  
  12. http://vontove-foglar-stinadla.abchistory.cz/jaroslav-foglar-foglarovky-stinadla-stara-praha.htm
  13. In ŽĎÁRSKÝ, Robert. Internet - rizikový faktor dětského vývoje. Brno : Sdružení přátel Jaroslava Foglara, 2009. ISBN 978-80-254-6252-2. S. 68-69.
  14. Hrozí dětem nebezpečí na internetu?
  15. Ostrov Uctívačů ginga
  16. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T.. Praha : Baset, 2003. ISBN 80-7340-011-1.  
  17. iKlubovna: SPJF
  18. Dvorský, s. 198
  19. Dalo se věřit Foglarovi?, Články Jana Potůčka, 4. 8. 2004, vyšlo v Reflexu č. 32, 5. 8. 2004
  20. Jaroslav Hanzel: Druhá závěť Jaroslava Foglara, Reflex.cz, 2. 4. 2005, původní zveřejnění 11. 7. 2002. Plné znění odpovědi MUDr. Jaroslava Hanzela dle § 11 a násl. ObčZ ve znění zákona č. 46/2000 Sb. a přináležející.
  21. Jan Stern: Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství. Úvod do freud-strukturalistického studia populární kultury, Britské listy, 7. 9. 2005
  22. Jiří Kuběna: „Starořecký Erós Rychlých šípů“, in: Fenomén Foglar, sborník, vydala Prázdninová škola Lipnice, Lipnice, 2008
  23. Ladislav Zikmund-Lederer: Foglar, ideologie a „teplí hoši“, Colour Planet, 5. 9. 2009, autor je teoretik umění, kurátor a ředitel Kotěrova centra
  24. Som „úchylák“ - čo s tým? (Nový čas, Slovensko, 27. 5. 2002)
  25. a b Děvčata, dívky a ženy v životě Jaroslava Foglara
  26. Miloš Zapletal: Záhady a tajemství Jaroslava Folgara, Euromedia Group, Praha, 2007, kap. Ženy ve Foglarově životě, str. 240 a násl.
  27. Tvorba Jaroslava Foglara, vydaná i nevydaná díla J. F.
  28. Město Dobříš má nově ulice Jaroslava Foglara, Ke Stínadlům, Rychlých šípů, Jana Tleskače a Velkého Vonta

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]