Kamila Moučková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kamila Moučková
Kamila Moučková v roce 2010
Kamila Moučková v roce 2010
Rodné jménoKamila Nová
Narození8. dubna 1928
Jihlava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí24. listopadu 2020 (ve věku 92 let)
Praha
Povolánítelevizní moderátorka, spisovatelka, rozhlasová moderátorka, divadelní herečka, filmová herečka a hlasatelka
Oceněnímzz Za vynikající práci (1968, 1989 vráceno)
mzz Medaile Za zásluhy
(1. stupeň, 2013)
Čestné občanství hlavního města Prahy (2016)
ChoťMiloš Willig (1947–1949)
Josef Moučka (1949–1959)
Partner(ka)Jiří Zahajský
DětiKateřina Willigová
Barbora Moučková
Ondřej Moučka
RodičeVilém Nový
PodpisKamila Moučková – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamila Moučková, rozená Nová[1] (8. dubna 1928 Jihlava24. listopadu 2020),[2] byla česká rozhlasová hlasatelka, moderátorka, recitátorka a lokální politička. Byla první televizní moderátorkou zpráv v Československu a v Evropě. Jako vůbec první v roce 1968 ohlásila z televizní obrazovky Československé televize invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dne 12. dubna 2008 byla uvedena do Dvorany slávy TýTý.[3] Byla nositelkou státního vyznamenání, medaile Za zásluhy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pochází z politicky velmi angažované a pronásledované rodiny, což formovalo její život. Narodila se v Jihlavě jako dcera novináře a politika Viléma Nového (1904–1987), mj. pozdějšího člena ÚV KSČ. Díky politické činnosti rodiny vyrůstala jako dítě v období Protektorátu Čechy a Morava a války bez rodičů. Otec po mnichovské dohodě odešel do exilu do Velké Británie, kde v Londýně pod svým vlastním jménem působil jako hlasatel v české sekci BBC. Důsledkem jeho činnosti byla pak v roce 1942 zatčena i její matka, kterou do konce války věznili v koncentračním táboře v Ravensbrücku[1]

Kamila Moučková tak od roku 1942 žila u příbuzných v Polné, kde chodila na základní školu a s místními ochotníky hrála divadlo.[1] Poté vystudovala Státní čs. reformní reálné gymnázium v Jihlavě. Po návratu matky z koncentračního tábora [1] se vrátila zpět do Jihlavy. Od roku 1946 byla členkou KSČ.[4] Rok po válce vystupovala jako herečka v teplickém divadle, poté v letech 1946–1948 v Horáckém divadle v Jihlavě.[1] V roce 1949 byl její otec zatčen státní bezpečností a ještě před procesem se Slánským byl jako jeden z prvních odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu a do roku 1954 vězněn.[5]

Moučková navzdory tomu v té době pracovala sedm let (1949–1956) jako hlasatelka Československého rozhlasu, poté přešla do Československé televize, kde se stala hlasatelkou a moderátorkou zpravodajských pořadů. Byla první hlasatelkou nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat od 1. ledna 1957. Stala se tak první televizní moderátorkou zpráv v Československu i v Evropě, do té doby byla tato profese svěřována výhradně mužům.[6]

Na jaře roku 1968[7] jí prezident Ludvík Svoboda propůjčil státní vyznamenání Za vynikající práci.[8] V roce 1989 jej na znamení protestu vrátila.[9]

Během pražského jara a při následném obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu, v den příchodu cizích armád 21. srpna vysílala celý den, až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci.[1] 17. dubna 1970 vláda vydala dekret, jímž byla Kamila Moučková odvolána z vysílání televize. Poté krátce působila v dabingu, roku 1970 ji z ČST propustili.

Do roku 1989 pracovala na různých pozicích, např. jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka. Angažovala se v disentu a stala se jednou z prvních signatářek Charty 77.[1][4] V letech 19901993 se vrátila do ČST (mimo jiné moderovala pořad Objektiv). Od roku 1994 spolupracovala s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a byla činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST).

V roce 1996 neúspěšně kandidovala jako nestraník za ODA do Senátu v mosteckém volebním obvodu.[10] Téhož roku vydala první životopisnou knihu Říkali jí lvice.[1] Na druhé nazvané Nejsem žádná lvice se autorsky podílela Petra Braunová.[11] V roce 1994 kandidovala z 28. místa na kandidátce ODA ve volbách do zastupitelstva městské části Praha 1. Díky preferenčním hlasům se dostala na 2. místo, 1. místo tehdy obsadil Petr Pithart. Čtyři roky byla poté zastupitelkou za městskou část Praha 1.[12][13]

V dubnu 2013 obdržela Cenu Arnošta Lustiga pro rok 2012. Profesor Jan Pirk výběr zdůvodnil slovy: „Její morální kvality se v plné míře prokázaly při Pražském jaru 1968 … Všichni dobře víme, jakým perzekucím byla pak díky své návazné protirežimní činnosti vystavena. Přes veškerý nátlak však nikdy od svých názorů neustoupila.“[11]

V roce 2013 vydala své první CD Samota není osamění ve spolupráci se skladatelem Richardem Pachmanem. Dvojalbum obsahuje básně, texty a fejetony v podání Kamily Moučkové doplněné skladbami a písněmi Richarda Pachmana.[14]

Dne 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy 1. třídy za zásluhy o stát v oblasti kultury.[15] Ve vydavatelství Zeď vyšla v roce 2019 kniha rozhovorů s otázkami Světlany Witowské Hlavou proti zdi.

Zemřela dne 24. listopadu 2020 ve věku 92 let.[16]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1947–1949 byla vdaná za Miloše Williga, hereckého kolegu z Horáckého divadla; z jejich vztahu vzešla dcera Kateřina (která později též podepsala Chartu 77[17]). Krátce po rozvodu se provdala za lékaře Josefa Moučku, se kterým měla dceru Barboru a syna Ondřeje. Po rozvodu v roce 1959[18][19][20] udržovala tři dekády partnerský vztah s hercem Jiřím Zahajským.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná: Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola Moučková Kamila, s. 104–105. 
  2. Zemřela Kamila Moučková. Divákům ČST v roce 1968 ohlásila vpád vojsk [online]. Česká televize, 2020-11-24 [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. 
  3. TýTý si odnesli Václav Moravec, Hana Maciuchová a tradičně Gott s Bílou
  4. a b Zemřela Kamila Moučková. Bylo jí 92 let. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-11-24 [cit. 2020-11-25]. Dostupné online. 
  5. Kamila Moučková u Jana Krause. Parlamentní Listy [online]. Seznam.cz, 2020-11-25 [cit. 2022-09-22]. Dostupné online. 
  6. Události. www.ceskatelevize.cz [online]. 25. listopadu 2020. Dostupné online. 
  7. Kamila Moučková: Příště si s sebou vezmu bombu a tu hrůzu odpálím. Jihlavský deník. 2013-11-05. Dostupné online [cit. 2020-10-22]. 
  8. Návštěva u Kamily Moučkové: I upřímnost je statečnost. Deník.cz. 2013-05-11. Dostupné online [cit. 2020-10-22]. 
  9. Sbírka odňatých a vrácených vyznamenání 1962–2011. www.prazskyhradarchiv.cz [online]. Archiv Kanceláře prezidenta republiky. Dostupné online. 
  10. Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 15. 11. - 16. 11. 1996
  11. a b c Laureátkou Ceny Arnošta Lustiga je jubilantka Kamila Moučková Archivováno 2. 6. 2020 na Wayback Machine., ČT24, 8.4.2013
  12. "Jsem stará spokojená ženská,“ říká Kamila Moučková [online]. Česká televize, 1.7.2013 [cit. 2020-11-25]. Dostupné online. 
  13. KAMILE MOUČKOVÉ bylo Zastupitelstvem MČ Praha 1 odsouhlaseno udělení Čestného občanství Prahy 1 | Piráti Praha 1. praha1.pirati.cz [online]. [cit. 2020-11-25]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  14. Kamila Moučková / Richard Pachman „Samota není osamění“. www.kultura21.cz [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. 
  15. Předávání státních vyznamenání prezidentem republiky 2013. www.ceskatelevize.cz [online]. Dostupné online. 
  16. Zemřela hlasatelka Kamila Moučková, symbol vysílání v srpnu 1968. iDNES.cz [online]. 2020-11-24 [cit. 2020-11-25]. Dostupné online. 
  17. Úplný seznam zveřejněných signatářů Charty 77 – W
  18. Kamila Moučková [online]. Pametnaroda.cz [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. 
  19. MOUČKOVÁ, Kamila; KUBIŠOVÁ, Marta; JEŽEK, Vlastimil; TICHÝ, Zdeněk A. Lásky za časů bezčasí : Rozhovor dvou výjimečných žen. Řitka: DARANUS, 2009. ISBN 978-80-86983-73-8. S. 52–53. 
  20. ČTK. Bývalá hlasatelka Moučková ukázala, jak bydlí: Tady se odehrával můj život i vztah se Zahajským [online]. Tyden.cz, 2012-12-17 [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]