Wikipedista:Kyjevtroleje/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

{{Tento řádek neměňte}}

Vaše editace obsahuje nové odkazy formou URL. Abychom wiki ochránili před automatizovaným spamováním, žádáme vás o opsání textu z následujícího obrázku (více informací): CAPTCHA Bezpečnostní kontrola g´e´ ´ {{Upravit bibliografii|}} {{Upravit část|Úvodní část je formulována nešťastně a obsahuje informace pro úvod nevhodné či neúplné. Lze se inspirovat například u anglické verze.}} {{Upravit citace}}{{Aktuální}} {{pahýl}} {{globalizovat}}{{Aktualizovat}}{{Pracuje se}}{{upravit}}{{kategorizovat}}{{upravit část}} {{Neověřeno}} {{Neověřeno část}} {{Upravit externí odkazy}} {{Upravit bibliografii}} {{Upravit reference}} {{Wikifikovat}} {{Vlastní výzkum}}{{Sloučit|Stupňování v řečtině}}{{Vyjmout|Jať}}{{NPOV}} Â (A se stříškou, minuskule â) je písmeno inarijskosámské, rumunské a vietnamské abecedy. Vyskytuje se též ve francouzské, friulské, fríské, portugalské, turecké, valonské a velšské abecedě jako varianta písmene A.

Používá se v systému latinské transliterace ruštiny a ukrajinštiny podle ISO 9: 1995 jako ekvivalent písmene Я.

V Unicode má majuskulní tvar kód U+00C2 a minuskulní U+00E2.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku  na anglické Wikipedii.

Kategorie:Písmena latinky



Latin letter Ųų.png

Ų (minuskule ų) (litevsky u nosinė, švédsky svansförsett u), je písmeno latinky. Vyskytuje se v litevštině, elvdalštině a hocąkštině. V litevštině je velké písmeno Ų jen hypotetické, vyskytující se jen v titulcích, psaných velkými písmeny, na začátku slova se nikdy nevyskytuje. Ų je již jen jako historický grafický příznak, podobně jako v češtině ú nebo ů, v litevštině se někdy vyslovuje jako poněkud delší než "u".

Použití v Unikódu

Velké písmeno Ų
HTML Klávesa Alt Unicode
&#370 Alt + 0172 $0172


Malé písmeno ų
HTML Klávesa Alt Unicode
&#371 Alt + 0173 $0173



U

Běloruština (Беларуская мова, Biełaruskaja mova)
Idioma bielorruso.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Bělorusko, Polsko, dále země bývalého SSSR
Počet mluvčích 7,5 milionů
Klasifikace
Písmo cyrilice, méně používaná latinka
Postavení
Regulátor Národní akademie věd Běloruska (Нацыянальная акадэмія навук Беларусі)
Úřední jazyk Bělorusko, 12 okresů Podleského vojvodstvíPolsku
Kódy
ISO 639-1 be
ISO 639-2 bel (B)
bel (T)
Ethnologue RUW
Wikipedie
be.wikipedia.org
be-x-old.wikipedia.org

Běloruština je východoslovanský jazyk, příbuzný polštině, ukrajinštině a ruštině. Od všech se v mnoha rysech liší.

Rozšíření

Podle sčítání obyvatelstva v Bělorusku v roce 1999 prohlásilo běloruštinu za tzv. rodný (mateřský) jazyk kolem 7 miliónů osob (74 % obyvatelstva státu), ale za „jazyk, kterým obvykle hovoří doma“ jen asi 3,5 milionu (37 % obyvatelstva). Běloruštinou se dále mluví nebo píše ve východní části Polska a v diaspoře v zemích bývalého SSSR, v USA a jinde. Počet uživatelů tohoto jazyka mimo území bývalého Sovětského svazu je odhadován na 1 milión. V Bělorusku je běloruština od roku 1990 státním jazykem a od referenda v roce 1995, resp. od roku 1998, kdy byla podle výsledků referenda změněna ústava, sdílí tento status s ruštinou. Výsledkem je dominantní užívání ruštiny ve všech sférách společenského života s výjimkou národní literatury, částečně hudby a národní kultury všeobecně; v omezené míře ji užívají i státní orgány a povinně je vyučována ve školách jako předmět, v menšině škol je užívána i jako jazyk vyučovací, převažuje však ruština. Naopak velmi rozšířena je běloruština mezi běloruskou politickou opozicí a na Internetu.

Nářečí

Nářečí běloruštiny se dělí na menší podleskou skupinu (na jihozápadě v Podlesí), která má velmi blízko k ukrajinským nářečím, a hlavní běloruský masiv. Ten se dále člení na tři velké skupiny nářečí: tzv. jihozápadní skupinu, středněběloruská nářečí a severovýchodní skupinu. Všechny tři skupiny se pak dělí na menší. Nářečí přecházejí plynule do ruštiny a ukrajinštiny (tzv. dialektní kontinua). Původní dialektní kontinua směrem do polského území začíná štěpit státní hranice mezi Běloruskem a Polskem.

Historie

Taraškievič, Branisłaŭ. Biełaruskaja gramatyka dla škoł, 1931

Počátky spisovné běloruštiny se kladou do 16. století, kdy se ve Velkoknížectví litevském používal jako úřední tzv. „ruský“ jazyk, obsahující regionalismy z Vilna (dnešního VilniusuLitvě) a oblasti na jihovýchod od něj (v dnešním Bělorusku). Tento „ruský“ jazyk Velkoknížectví litevského je v Bělorusku pojmenováván jako „staroběloruština“ (na Ukrajině jako „staroukrajinština“).

17. století začala na území dnešního Běloruska dominovat v písemné komunikaci polština, udržovala se církevní slovanština. Novodobý běloruský spisovný jazyk vznikal během 19. století, ovšem na základě nářečí a bez návaznosti na „staroběloruský“ jazyk.

První kodifikační prací v jazykovědném slova smyslu je „Běloruská gramatika pro školy“ (1918) z pera běloruského jazykovědce Branislava Taraškieviče, která fixovala („kodifikovala“) spisovnou normu a byla předlohou pro jazykové učebnice běloruštiny.

Ve 20. letech 20. století, v souvislosti se sovětskou politikou „korenizaciji“ (rozvoje národních kultur a ekonomik), nastalo příznivé období pro spisovnou běloruštinu, jak pro její status, tak pro dopracování její struktury a slovní zásoby pro potřeby dané doby. Toto tzv. obrození (adradženně) běloruštiny a běloruské kultury však bylo zastaveno na začátku 30. let po změně Stalinovy politiky nasměrované na eliminaci regionálních (národních) mocenských elit. Mnoho lidí, kteří se zasloužili o rozvoj běloruského jazyka a kultury, bylo posláno do vyhnanství nebo popraveno.

S výjimkou krátkého období nacistické okupace za druhé světové války se běloruština jen obtížně prosazuje vedle ruštiny, která má převahu zejména ve městech. Ve velkých městech se však soustřeďuje běloruskojazyčná inteligence, která vyvíjí aktivity ve prospěch spisovné běloruštiny. Ke zlepšení postavení běloruštiny došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu, jehož důsledkem byl mj. vznik nezávislého Běloruska (1991), a to tím, že nabyla statusu státního jazyka (zákonem z roku 1990). Ruština si nicméně i nadále drží v Bělorusku silnou pozici, což souvisí s politikou prezidenta Lukašenka, orientovanou na sovětské (tj. ruskojazyčné) politické, společenské a kulturní modely (Lukašenko se snaží na veřejnosti mluvit téměř výhradně rusky. V projevech však dělá chyby a plete gramatiku i slovíčka obou jazyků dohromady)[zdroj?]. Postavení běloruštiny se opět ztížilo zvláště poté, co byl udělen status státního jazyka také ruštině (referendem z roku 1995). V průběhu druhé poloviny 20. století až dodnes (2006) se postupně jazykově rusifikuje běloruský venkov, který byl donedávna považován jazykovědci za hlavní sociální bázi mluvené běloruštiny. Osud běloruštiny coby běžného komunikačního prostředku tak pro nejbližší desetiletí stále není jistý.

Abeceda a výslovnost

Běloruština se píše cyrilicí, existuje však i běloruská verze latinky, která se vytvořila už v 19. století; některé běloruskojazyčně písemné památky jsou psány také arabským písmem (jde o muslimské texty poslovanštělých Lipeckých Tatarů z 16. století; na rozdíl od latinky se arabské písmo už dnes nepoužívá). Běloruská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké: А Б В Г Д ДЖ ДЗ Е Ё Ж З І Й К Л М Н О П Р С Т У Ў Ф Х Ц Ч Ш Ы Ь Э Ю Я
malé: а б в г д дж дз е ё ж з і й к л м н о п р с т у ў ф х ц ч ш ы ь э ю я
přepis: a b v h d dz je jo ž z i j k l m n o p r s t u ŭ f ch c č š y ́ e ju ja
výslovnost: a b v h d dz je jo ž z i j k l m n o p r s t u w f ch c č š y - (měkký znak) e ju ja
  • Původní slovanské [g] se změnilo na hlásku [ɣ], která je podobná českému [h] (její artikulace je však oproti [h] posunuta směrem výš v dutině ústní a k artikulaci se užívá zadní části jazyka, tj. jako u novořecké gammy neboli českého „ch“, od kterého se liší jen tím, že je znělé). K označení hlásky [g] (vyskytuje se pouze v několika málo slovech cizího původu, např. ганак, гвалт) sloužilo do roku 1933 písmeno Ґ, které nyní není „oficiální“ součástí běloruské abecedy.
  • Mnohem častěji než v ruštině se používá písmeno Э, zejména ve slovech převzatých z jiných jazyků (srov. bělorusky тэатр, універсітэт/універсытэт – rusky театр, университет). To znamená, že v takových slovech se v běloruštině vyskytuje před hláskou [e] souhláska tvrdá, zatímco v ruštině měkká (bělorusky teatr, uňiversitet, rusky těatr, uňiversitět).
  • Běloruština má párovou měkkost souhlásek (tj. například tvrdé v a měkké v, tvrdé l a měkké l atd.). Nemá ovšem měkké r, což je rozdíl oproti ruštině (běl. рэктар, rus. ректор). Dále nemá měkké, ale vždy tvrdé š a č (ruské ч se oproti tomu vyslovuje vždy jen měkce, srov. běl. чысты, rus. чистый).
  • Podobně jako v ruštině se nepřízvučné О nevyslovuje jako [o], ale přibližuje se k [a] (tento jev se nazývá ákání, аканне). Oproti ruštině je však tento posun k [a] výraznější. Je také odražen v pravopisu, proto je písmeno A v běloruských textech velmi časté (srov. bělorusky малако, rusky молоко). Podobné je to v pozici před přízvukem s kombinací měkká souhláska + E, které se v běloruštině posouvá také k [a] (tzv. jakání, яканне), zatímco v ruštině spíše k [i]. Výjimkou jsou převzatá slova z cizích jazyků a některé další skupiny slov (např. метро se v běloruštině vyslovuje nikoli [mjatro], jako by tomu bylo u slov domácího původu, ale [mjetro], zatímco v ruštině spíše [mitro]).
  • Pro běloruštinu typické historické hláskové změny (resp. odlišnosti v porovnání s češtinou): [ď] → [dz'] (velmi měkké [dz]), [ť] → [c'] (velmi měkké [c]).
  • Podobně jako [dz'] a [c'] je i [s'] a [z'] velmi měkké – přední část jazyka je přiklopena k dásním a tvrdému patru více, než je to v ruštině u měkkého [s'] a [z'], tj. výslovnost se přibližuje k polským Ś a Ź. Tedy například mezi běloruským сена a ruským сено (seno) je rozdíl nejen ve výslovnosti poslední samohlásky (u běloruštiny výraznější [a]), ale i ve výslovnosti měkkého [s'] na začátku slova.

Gramatika

Běloruština si zachovala 5. pád a střídání souhlásek při skloňování (нага = noha, назе = noze).

Slovní zásoba

Běloruská slovní zásoba má blíže západoslovanským jazykům než ruština.

Řekli o postavení běloruštiny

  • ŠUSTROVÁ, Petruška. Bělorusky se mluví skoro jen na venkově a ve městech ji zhusta pokládají za příznak křupanství, ve školách se učí skoro výhradně rusky a v běloruštině toho vychází pramálo.[1]
  • VJAČORKA, Vincuk. Strategií běloruské vlády je prodávat nadřazenost ruštiny v Bělorusku "za různé výsady a geopolitické výhody. Úřady potřebují běloruštinu jen k tomu, aby občas mohly východního souseda postrašit, ale nikoliv k tomu, aby umožnili svobodným lidem hovořit bělorusky nahlas a s důstojností. Opoziční shromáždění je jednou z mála příležitostí, kdy je možno v Bělorusku slyšet běloruštinu. Navzdory tomu, že má země dva oficiální jazyky, běloruštinu a ruštinu, státní televize vysílá své hlavní zpravodajství rusky.[2]

Ukázkový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání běloruštiny s ukrajinštinou a ruštinou je text uveden v těchto třech jazycích (po původní cyrilské podobě následuje i český přepis do latinky).

bělorusky Усе людзi нараджаюцца вольнымi i роўнымi ў сваёй годнасьцi i правох. Яны надзелены розумам i сумленьнем i павiнны ставiцца адзiн да аднаго ў духу братэрства.
ukrajinsky Всі люди народжуються вільними і рівними у своїй гідності та правах. Вони наділені розумом і совістю і повинні діяти у відношенні один до одного в дусі братерства.
rusky Все люди рождаются свободными и равными в своём достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.
bělorusky (přepis) Usie ludzi naradžajucca volnymi i roŭnymi ŭ svajoj hodnaści i pravoch. Jany nadzieleny rozumam i sumleńniem i pavinny stavicca adzin da adnaho ŭ duchu bratierstva.
ukrajinsky (přepis) Vsi lyudy narodzhuyut'sya vilnymy i rivnymy u svoyiy hidnosti ta pravakh. Vony nadileni rozumom i sovist'yu i povynni diyaty u vidnoshenni odyn do odnoho v dusi braterstva.
rusky (přepis) Vse lyudi rozhdayutsya svobodnymi i ravnymi v svoyom dostoinstve i pravakh. Oni nadeleny razumom i soves'yu i dolzhny postupat' v otnoshenii drug druga v dukhe bratstva.
polština Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są obdarzeni rozumem i sumieniem oraz powinni postępować wobec innych ludzi w duchu braterstwa.
česky Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Reference

  1. ŠUSTROVÁ, Petruška. Sovětská říše podle abecedy…. babylonrevue.cz. 2017-04-26. Dostupné online [cit. 2017-11-14]. (česky) 
  2. TARAS, Anton. Proč nemluví Bělorusové bělorusky.... Britské listy. 2011-11-07. Dostupné online [cit. 2017-11-14]. (anglicky) 

Literatura o běloruštině v češtině

  • Brandner, A.: Běloruština – historie a perspektivy. Universitas: Revue Masarykovy univerzity v Brně, č. 3, 1998, s. 7–13.
  • Giger, M.: Jazyk jako symbol a rituál: otázka funkčních domén běloruštiny. In A. Ivanova a J. Tuček (red.): Cesty k národnímu obrození: běloruský a český model. Praha: UK FHS, 2006, s. 284–310.
  • Sloboda, M.: Běloruština – jazyk pro zvláštní příležitosti. Plav – měsíčník pro světovou literaturu, 2007, roč. III, č. 4, s. 2–5.
  • Smatryčenka, S.: Jak se mluví v Bělorusku (stručný rozbor jazykové situace). Čeština doma a ve světě, roč. 13, č. 1–2, 2005, s. 53–61.
  • Synková, H.: Ruština nebo běloruština? Běloruská nacionální opozice na pozadí jazykového konfliktu. Cargo, č. 2, 2000.

Literatura o běloruštině v jiných jazycích

  • Калита И. В.: Современная Беларусь: языки и национальная идентичность. Ústí nad Labem 2010, ISBN 978-80-7414-324-3, 300 s. s. 112-190. Dostupné online

Související články

Externí odkazy

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Běloruska Kategorie:Podleské vojvodství Kategorie:Živé jazyky

Bosenština (Bosanski jezik/Босански језик)
Rozšíření Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo
Počet mluvčích 2–2 500 000
Klasifikace
Písmo Latinka, Cyrilice (jen historické dokumenty)
Postavení
Regulátor Institut za jezik Univerziteta u Sarajevu
Úřední jazyk Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
Kódy
ISO 639-1 bs
ISO 639-2 bos (B)
bos (T)
Ethnologue BWF
Wikipedie
bs.wikipedia.org

Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany.[1][2][3] Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.)[4], Srbsku (138 871)[5], Černé Hoře (33 077)[6], Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856)[7], západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu[8] srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině,[9][10] která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký).

Bosenština má pět dialektů: východohercegovský (600 000 mluvčích), zetsko-sjenický (220 000 mluvčích), východobosenský (800 000 mluvčích), novoštokavský ikavský či mladší ikavský (200 000 mluvčích) a kosovsko-resavský (70 000 mluvčích, v Sandžaku).

Základní prvky bosenského jazyka

Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku.[11] Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.

Bosenčice v 15. století, latinka a arabice
  • kulturní památky specifického bosenského jazyka jsou psány:
    • hlaholicí (glagoljica), dochovalo se jen velmi málo ukázek užití tohoto písma, několik písemných dokumentů a nevelké množství stečků s vyrytými hlaholskými znaky
    • bosenčicí (bosančica), zvláštní typ cyrilice, který se dále rozvinul v psací písmo (kurzívu) pojmenovanou begovsko pismo, begovské písmo, nejstarší památkou je Humačka ploča (Chlumská deska) z 10. století
      • stećci, kamenné náhrobky ze 12.–15. století
      • povelje, úřední listiny, vydávané bosenskými bány a králi ve 12.–15. století
      • knihy františkánských mnichů
    • arabicí (arebica), upravené arabské písmo na slovanskou abecedu – literatura alhamijado
    • latinkou (latinica), hojně užívané písmo až za doby rakousko-uherské okupace a postupně převládlo nad bosenčicí

Specifika bosenského jazyka

Humačka ploča 10./11. stol.

Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku, 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika, 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (Pravopis bosanskoga jezika, 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (Gramatika bosanskoga jezika, 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće Gramatika bosanskog jezika, 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům.[12]

V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (Institut za jezik), Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskoga jezika, 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (Rječnik stranih riječi bosanskog jezika, 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk.

nejznatelnější rozdíly mezi srbochorvatskými jazyky
česky bosensky srbsky chorvatsky
káva kahva kafa kava
kněz svećenik sveštenik svećenik
kuchař kuhar kuvar kuhar
lehce lahko lako lako
měkké mehko meko meko
milion milion milion milijun
šálek fildžan šolja šalica
talíř tanjir tanjir tanjur
vliv utjecaj uticaj utjecaj

Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková:

leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište

Bosenština používá latinku i cyrilici
l. velké: A B C Č Ć D Đ E F G H I J K L LJ M N NJ O P R S Š T U V Z Ž
l. malé: a b c č ć d đ e f g h i j k l lj m n nj o p r s š t u v z ž
c. velké: А Б Ц Ч Ћ Д Џ Ђ Е Ф Г Х И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Ш Т У В З Ж
c. malé: а б ц ч ћ д џ ђ е ф г х и ј к л љ м н њ о п р с ш т у в з ж

Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.

Odkazy

Reference

  1. David Dalby, Linguasphere (1999/2000, Linguasphere Observatory), pg. 445, 53-AAA-g, "Srpski+Hrvatski, Serbo-Croatian".
  2. Benjamin V. Fortson, IV, Indo-European Language and Culture: An Introduction, 2nd ed. (2010, Blackwell), pg. 431, "Because of their mutual intelligibility, Serbian, Croatian, and Bosnian are usually thought of as constituting one language called Serbo-Croatian."
  3. Václav Blažek, "On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey" retrieved 20 Oct 2010, pp. 15–16.
  4. POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013. REZULTATI POPISA [online]. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, Juni 2016. [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. 
  5. Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Republici Srbiji 2011. Knjiga 4: Veroispovest, maternji jezik i nacionalna pripadnost [online]. Beograd: Republički zavod za statistiku, 2013 [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. 
  6. Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Crnoj Gori 2011. godine [online]. Podgorica: [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. 
  7. 3. STANOVNIŠTVO PREMA MATERINSKOM JEZIKU – DETALJNA KLASIFIKACIJA – POPIS 2011 [online]. Državni zavod za statistiku [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. 
  8. KORDIĆ, Snježana. I dalje jedan jezik. Sarajevske sveske. Sarajevo: 2005, čís. 10, s. 83–89. Dostupné online. ISSN 1512-8539. (srbochorvatština) 
  9. KAFADAR, Enisa. Bosnisch, Kroatisch, Serbisch – Wie spricht man eigentlich in Bosnien-Herzegowina?. In: HENN-MEMMESHEIMER, Beate; FRANZ, Joachim. Die Ordnung des Standard und die Differenzierung der Diskurse; Teil 1. Frankfurt am Main: Lang, 2009. Dostupné online. S. 103. (němčina)
  10. KORDIĆ, Snježana. Jezična politika: prosvjećivati ili zamagljivati?. In: GAVRIĆ, Saša. Jezička/e politika/e u Bosni i Hercegovini i njemačkom govornom području: zbornik radova predstavljenih na istoimenoj konferenciji održanoj 22. marta 2011. godine u Sarajevu. Sarajevo: Goethe-Institut Bosnien und Herzegowina ; Ambasada Republike Austrije ; Ambasada Švicarske konfederacije, 2011. Dostupné online. ISBN 978-9958-1959-0-7. S. 60–66. (srbochorvatština)
  11. RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička prilike u Bosni i Hercegovini, s. 154. (srbština) 
  12. RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Između balkanizacije i evropeizacije, s. 146. (srbština) 

Související články

Externí odkazy

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Kosova Kategorie:Živé jazyky

Bulharština (български език, bălgarski ezik)
Bul1.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Bulharsko, Severní Makedonie, Řecko, Srbsko, Moldavsko, Rumunsko, Turecko
Počet mluvčích

asi 8-9 milionů ve světě

7 milionů v Bulharsku
Klasifikace
Písmo Cyrilice
Postavení
Regulátor Ústav pro jazyk bulharský při Bulharské akademii věd (Институт за български език)
Úřední jazyk Bulharsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1 bg
ISO 639-2 bul (B)
bul (T)
Ethnologue BUL
Wikipedie
bg.wikipedia.org

Bulharština je jihoslovanský jazyk zapisující se cyrilicí. Nejblíže má dle mnohých odhadů k makedonštině (viz Gramelová, L., Navýchod)[zdroj?] a podle mínění některých bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. V tomto případě jde o velmi kontroverzní politické téma.

Etymologie

Slovem Bulhaři (българи) [bŭlgari] se původně označovalo národ ze střední Asie, jehož jazyk neměl nic společného se slovanskými jazyky. Bulhaři se v 7. století usadili na Balkáně a byli asimilováni místním slovanským obyvatelstvem; dali mu však své jméno a zanechali stopy jak ve slovní zásobě slovanské bulharštiny, tak v její gramatice.[zdroj?]

Rozšíření

Kromě Bulharska se bulharsky mluví v sousedních a dalších zemích, kam v minulosti Bulhaři emigrovali: Kanada, Řecko, Maďarsko, Izrael, Severní Makedonie, Moldavsko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA. Celkový počet mluvčích se odhaduje na 9 miliónů, z toho 8 miliónů ve vlastním Bulharsku, kde tvoří 85 % populace.

Historie

Bulharština má ze všech slovanských jazyků nejdéle psanou formu. Rozlišujeme starobulharštinu (9.11. století), střední bulharštinu (12.15. století) a moderní bulharštinu (od 16. století). Dnešní pravopis se ustálil v 19. století.

Abeceda a výslovnost

První bulharské prameny jsou psány hlaholicí, ale už ve starobulharském období byla tato abeceda nahrazena cyrilicí, později modernizovanou. Od ruské cyrilice (azbuky), která je v Česku známější, se liší následujícím:

  • Е se čte [e], neměkčí předchozí souhlásku.
  • Ё ([jo]) chybí, někdy se píše ьо.
  • И neměkčí předchozí souhlásku – ди, ти, ни - [dy], [ty], [ny].
  • Э (ruské [e]) chybí.
  • Щ se čte [št].
  • Ъ označuje samohlásku [ə], do latinky se přepisuje jako ŭ. Tento znak je nazýván „er goljam“ (velký jer) a po úpravě písemné formy jazyka se objevuje na začátku slova zcela výjimečně. Často jím bývá nahrazena libovolná samohláska, která se vyslovuje nezněle. Obvyklé je použití pro přepis cizích slov/jmen např. Carol – Kъpoл. Více se dočtete ve článku Šva.
  • Ы (jery, [y]) chybí. Používá se jen jedno i a nerozlišuje se tvrdé a měkké.

Bulharská abeceda:

velké: А Б В Г Д Е Ж З И Й К Л М Н О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Ш Щ Ъ Ь Ю Я
malé: а б в г д е ж з и й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ъ ь ю я
přepis: a b v g d e zh z i ĭ k l m n o p r s t u f kh ts ch sh sht ŭ ' yu ya
výslovnost a b v g d e ʒ z i j k l m n o p r s t u f x ts ʃ ʃt ə/ou ʲ ju, ʲu ja, ʲa

Přepis současně udává i českou výslovnost,   písmeno х se přepisuje kh (také ch v nelingvistických textech, např. chán Asparuch), čte se [ch], a výše zmíněného ъ/ŭ.

V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. „rukopisném stylu“[1], ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д (kurzivou д) píše podobně jako malé „g“ v latince, písmeno т (kurzivou т) jako malé „m“ v latince, písmeno и (kurzivou и) jako malé „u“ v latince, písmeno п (kurzivou п) jako malé „n“ v latince, písmeno г (kurzivou г) jako zrcadlově otočené „s“ v latince, písmeno к (kurzivou к) jako malé „k“ v latince a písmeno л (kurzivou л) se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené „v“ tedy podobně jako řecká Λ.[2][3]

V roce 1945 byly z bulharské cyrilice odstraněny znaky, které neexistovaly v ruské azbuce, jež byla sama reformována v roce 1917. Bulharské písmo a pravopis se tak vzdálily od svých staroslověnských kořenů, aby se vše přizpůsobilo sovětské praxi. Od 27. února 1945 měly v Bulharsku právní platnost pouze dokumenty vytištěné s použitím nového písma.

Jednoduchá transkripce

Bulharský přepis cyrilice do latinky se vyvíjel a v 90. letech 20. století vyústil v Jednoduchý systém transliterace bulharštiny orientovaný na angličtinu a používající výhradně znaky základní latinky a jejich spřežky, podobně jako čínský pchin-jin. V roce 2009 byl uzákoněn.

Gramatika

Bulharština má některé rysy, které ji odlišují od většiny ostatních slovanských jazyků. Téměř chybí skloňování podstatných jmen, naopak se vyvinul člen (nikoli jako samostatné slovo jako v západoevropských jazycích, nýbrž jako přípona jmen, ke kterým člen patří). Slovesa nemají infinitiv, zato mají mnoho staro- a předslovanských tvarů, které z jiných jazyků vymizely. Existují zvláštní slovesné tvary pro děje, které mluvčí neviděl, slyšel o nich z druhé ruky či má o nich pochybnosti.

Bulharská mluvnice vychází ze stejných principů jako mluvnice ostatních slovanských jazyků, vyznačuje se však určitými zvláštnostmi:

Člen

Bulharština spolu s makedonštinou se od ostatních slovanských jazyků odlišují tím, že mají gramatický člen, a to postponovaný (postpozitivní), tedy takový, který se připojuje za příslušný výraz (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno nebo číslovku). Graficky tvoří s daným slovem jednu jednotku (slovo a člen se píše dohromady). Existence členu i jeho realizace v postpozici (podobně jako např. v rumunštině) je jedním z dokladů vzájemného ovlivňování jazyků Balkánského jazykového svazu.

K označování známých osob a věcí se používá určitý člen (ve významu „ten“).

  • човекът – (ten) člověk, жената – (ta) žena, морето – (to) moře, мъжете – (ti) muži
  • старият човек – (ten) starý člověk
  • моята жена – (ta) moje žena

Podstatná a přídavná jména

V bulharštině došlo ke ztrátě pádových koncovek. Z původních 7 pádů zůstal pouze tvar nominativu (1. pádu) a vokativu (5. pádu – podobně jako v češtině u podstatných jmen mužského a ženského rodu v jednotném čísle). České pády se v bulharštině vyjadřují pomocí předložek.

Rod přídavného jména se shoduje s rodem podstatného jména. Rodové koncovky se rozlišují pouze v jednotném čísle (добър – dobrý, добра – dobrá, добро – dobré), v množném čísle je společný tvar pro všechny tři rody (добри – dobří, dobré i dobrá).

Přídavná jména se stupňují pomocí předpon по- a най- (добър – dobrý, по-добър – lepší, най-добър – nejlepší).

Zájmena

Osobní zájmena mají zjednodušené skloňování oproti češtině – mají méně tvarů (základní – podmětový – a předmětový). Předmětové tvary jsou i v bulharštině dlouhé (мене – mně) a krátké (ми – mi). Oba tvary se ve větě často používají současně (мене ми се присъни тази нощ – zdálo se mi dnes v noci). Krátkého tvaru osobního zájmena se často užívá místo zájmena přivlastňovacího (майка ми – moje matka).

Ostatní zájmena mají ve všech pádech stejný tvar.

Slovesa

Bulharština nemá zvláštní tvar pro infinitiv. Vyjadřuje se opisně pomocí částice да a tvaru slovesa v přítomném čase (искаш да купиш – chceš koupit). Ve slovnících se slovesa uvádějí v 1. osobě jednotného čísla přítomného času.

Bulharština si zachovala systém čtyř minulých časů, které v češtině zanikly již ve středověku.

  • Jednoduché minulé časy:
    • Aorist – minulý čas ukončený (написах – napsal jsem)
    • Imperfektum – minulý čas neukončený (пишех – psal jsem)
  • Složené minulé časy:
    • Perfektum – neurčitý minulý čas (předpřítomný), tvoří se stejným způsobem jako minulý čas v češtině s tím rozdílem, že tvar pomocného slovesa být (съм) je zachován i ve 3. osobě (написал е – napsal, написали са – bylo napsáno).
    • Plusquamperfektum – předminulý čas (написал бях – byl jsem napsal – [už předtím, dříve než])

Kromě toho existuje i tzv. forma nepřímé výpovědi, která vyjadřuje děje, které mluvčí osobně nezažil. Používá se často ve vyprávěních historických událostí a pohádek a do češtiny se může překládat použitím příslovce prý. Tento způsob vyjadřování je hojně využíván novináři. Běžně se používá ve 3. osobě minulého času (aoristu nebo imperfekta). Má podobné tvary jako perfektum, ve 3. osobě však nejsou pomocné tvary е (je) nebo са (jsou), např. той написал това – on to (prý) napsal.

Budoucí čas se vyjadřuje pomocí slovesa ще (nečasuje se), a to jak u dokonavých, tak i nedokonavých sloves:

  • ще чакам – budu čekat
  • ще почакам – počkám
  • ще бъде – bude

Předbudoucí čas se tvoří slovesem ще, přítomným časem slovesa být a příčestím minulým významového slovesa. Vyjadřuje (např. jako v angličtině, španělštině či němčině) děj, který se odehraje před jiným budoucím dějem.

  • ще съм учил – doslova: budu jsem učil (budu se učit před nějakým jiným budoucím dějem)

Futurum preteritum – budoucnost v minulosti- čas, který vyjadřuje děj budoucí v minulosti. Např. chtěl jsem něco udělat. Tvoří se slovesem щях (=imperfektum slovesa ще, ale na rozdíl od něj se časuje), částicí да a přítomným časem významového slovesa:

  • щях да уча – chtěl jsem se učit

Futurum exaktum preteritumpředbudoucnost v minulosti- jedná se o velmi speciální čas. Bulharština je jedna z mála (možná i jediná) řečí, která používá tento čas. Vyjadřuje děj budoucí v minulosti jako futurum preteritum (viz výše), který má ovšem vztah k jiné události v budoucnosti, nebo následuje v souslednosti po tomto ději. ('Chtěl jsem se učit a pak jsem se chtěl dívat na televizi', nebo 'Chtěl jsem jít studovat obchodní akademii, ale oni mi to chtěli rozmluvit'). K jeho složení použijeme opět щях, částici да, přítomný čas slovesa být a příčestí minulé významového slovesa.

  • щях да съм учил – chtěl jsem se učit (ale potom následuje ještě další děj...)

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání bulharštiny s makedonštinou je text uveden v obou jazycích.

bulharsky Bсички човешки същества се раждат свободни и равни по достойнство и права. Tе са надарени с разум и съвест и следва да се отнасят помежду си в дух на братство.
přepis Vsichki choveshki sŭshtestva se razhdat svobodni i ravni po dostoĭnstvo i prava. Te sa nadareni s razum i sŭvest i sledva da se otnasjat pomezhdu si v dukh na bratstvo.
česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

Literatura

{{Upravit citace}}

  • Gladková, H. Učebnice bulharštiny - I. díl. 1. vyd. Praha: FF UK. 1996. 173 S.
  • Heřman, Sáva. Cvičebnice bulharštiny. 1. vyd. Praha: SPN. 1955. 171 S.
  • Kufnerová Z., Panev, P. Bulharština pro samouky. 1. vyd. Praha: SPN. 1987. 334 S.
  • Kufnerová, Z. Stručná mluvnice bulharštiny. 1. vyd. Praha: Academia. 1990. 309 S.
  • Nikolaev N., Nikolaevová R., Hora K. Bulharština pro samouky. 4. vyd. Praha: SPN. 1977. 247 S.

Externí odkazy

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bulharska Kategorie:Jazyky Řecka Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie Kategorie:Živé jazyky Seznam jazyků řazený podle abecedy. Viz též seznam řazený podle příslušnosti k jazykovým rodinám a podle zeměpisné blízkosti. Seznamy nejsou a ani nemohou být úplné. Na světě je kolem 7 000 jazyků a ne u všech panuje shoda, zda jde o samostatný jazyk nebo pouze o dialekt jiného jazyka.

V závorce za českým názvem jazyka je uveden kód jazyka podle ISO 639-1 (2 znaky) nebo ISO 639-2 (3 znaky), který odkazuje na Wikipedii v tomto jazyce. Pokud jazyk nemá třípísmenný kód ani podle ISO 639-2, je místo něj uveden kód, který identifikuje Wikipedii v daném jazyce.

A

B

C

Č

D

E

F

G

H

Ch

I

J

K

L

M

N

O

P

Q

R

Ř

S

Š

T

U

V

W

X

Y

Z

Související články

Jazyků

Kildinská sámština
Sami languages large.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření poloostrov Kola, Rusko (v mapě č. 8)
Počet mluvčích asi 500 (2007)[1]
Klasifikace
Písmo Cyrilice
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk není úředním
Kódy
ISO 639-1 není
ISO 639-2 není
ISO 639-3 sjd
Ethnologue SJD
Wikipedie
testovací verze

Kildinská sámština (Кӣллт са̄мь кӣлл, „Kīllt sām' kīll“) je východosámský jazykugrofinské větve uralských jazyků. Mluví jí zhruba 500–600 lidí v severozápadním Rusku na poloostrově Kola, což z ní činí jazyk s největším počtem mluvčích mezi východosámskými jazyky.[1][2] V běžné každodenní mluvě ji však používá pouze okolo 100 lidí.[2] Má čtyři dialekty a je zapisována cyrilicí.

Abeceda a výslovnost

Kildinská sámština používá cyrilici od 80. let 19. století. Dlouhá samohláska se značí pomocí macronu (např. ū). V případě, že má písmeno i dieresi, píše se macron nad ní.

А а Ӓ ӓ Б б В в Г г Д д Е е Ё ё Ж ж З з Һ һ '
/a/ /ʲa/ /b/ /v/ /ɡ/ /d/ /je/, /ʲe/ /jo/, /ʲo/ /ʒ/ /z/ /ʰ/
И и Й й Ҋ ҋ Ј ј К к Л л Ӆ ӆ М м Ӎ ӎ Н н Ӊ ӊ
/i/, /ji/, /ʲi/ /j/ /j̊/ /k/ /l/ /l̥/ /m/ /m̥/ /n/ /n̥/
Ӈ ӈ О о П п Р р Ҏ ҏ С с Т т У у Ф ф Х х Ц ц
/ŋ/ /о/ /p/ /r/ /r̥/ /s/ /t/ /u/ /f/ /x/ /ts/
Ч ч Ш ш Щ щ Ъ ъ Ы ы Ь ь Ҍ ҍ Э э Ӭ ӭ Ю ю Я я
/ʧ/ /ʃ/ /ç/ /ɨ/ /ʲ/ /ʲ/ /e/ /ʲe/ /ju/, /ʲu/ /ja/, /ʲa/

Odkazy

Reference

  1. a b Ethnologue
  2. a b Omniglot

Kategorie:Sámské jazyky Kategorie:Jazyky Ruska

ISO 9' (anglicky Transliteration of Cyrillic characters into Latin characters – Slavic and non-Slavic languages, v českém překladu Transliterace cyrilice do latinky – slovanské a neslovanské jazyky[1]) je mezinárodní standard ISO pro transliteraci cyrilice do latinky aktuálně ve vydání z roku 1995. V poslední verzi se jedná o důsledně bijektivní (tedy pro jeden znak původní abecedy je zaveden znak v transliterační latince) systém transliterace pro cyrilici všech jazyků, což je docíleno obohacením latinky o bohatý systém diakritiky.

Převodní tabulka

ISO 9:1995
cyrilice latinka Unicode
А а A a 0410 0430 0041 0061
Ӑ ӑ Ă ă 04D0 04D1 0102 0103
Ӓ ӓ Ä ä 04D2 04D3 00C4 00E4
Ә ә 04D8 04D9 0041+030B 0061+030B
Б б B b 0411 0431 0042 0062
В в V v 0412 0432 0056 0076
Г г G g 0413 0433 0047 0067
Ґ ґ 0490 0491 0047+0300 0067+0300
Ҕ ҕ Ğ ğ 0494 0495 011E 011F
Ғ ғ Ġ ġ 0492 0493 0120 0121
Д д D d 0414 0434 0044 0064
Ђ ђ Đ đ 0402 0452 0110 0111
Ѓ ѓ Ǵ ǵ 0403 0453 01F4 01F5
Е е E e 0415 0435 0045 0065
Ё ё Ë ë 0401 0451 00CB 00EB
Ӗ ӗ Ĕ ĕ 04D6 04D7 0114 0115
Є є Ê ê 0404 0454 00CA 00EA
Ҽ ҽ 04BC 04BD 0043+0306 0063+0306
Ҿ ҿ Ç̆ ç̆ 04BE 04BF 00C7+0306 00E7+0306
Ж ж Ž ž 0416 0436 017D 017E
Ӂ ӂ 04C1 04C2 005A+0306 007A+0306
Ӝ ӝ 04DC 04DD 005A+0304 007A+0304
Җ җ Ž̧ ž̧ 0496 0497 017D+0327 017E+0327
З з Z z 0417 0437 005A 007A
Ӟ ӟ 04DE 04DF 005A+0308 007A+0308
Ѕ ѕ 0405 0455 1E90 1E91
Ӡ ӡ Ź ź 04E0 04E1 0179 017A
И и I i 0418 0438 0049 0069
Ӥ ӥ Î î 04E4 04E5 00CE 00EE
І і Í í 0406 0456 00CC 00EC
Ї ї Í̈ í̈ 0407 0457 00CF 00EF
Й й J j 0419 0439 004A 006A
Ј ј ǰ 0408 0458 004A+030C 01F0
К к K k 041A 043A 004B 006B
Қ қ Ķ ķ 049A 049B 0136 0137
Ҟ ҟ 049E 049F 004B+0304 006B+0304
Л л L l 041B 043B 004C 006C
Љ љ 0409 0459 004C+0302 006C+0302
М м M m 041C 043C 004D 006D
Н н N n 041D 043D 004E 006E
Њ њ 040A 045A 004E+0302 006E+0302
Ҥ ҥ 04A4 04A5 1E44 1E45
Ң ң 04A2 04A3 1E46 1E47
О о O o 041E 043E 004F 006F
Ӧ ӧ Ö ö 04E6 04E7 00D6 00F6
Ө ө Ô ô 04E8 04E9 00D4 00F4
П п P p 041F 043F 0050 0070
Ҧ ҧ 04A6 04A7 1E54 1E55
Р р R r 0420 0440 0052 0072
С с S s 0421 0441 0053 0073
Ҫ ҫ Ç ç 04AA 04AB 00C7 00E7
Т т T t 0422 0442 0054 0074
Ҭ ҭ Ţ ţ 04AC 04AD 0162 0163
Ћ ћ Ć ć 040B 045B 0106 0107
Ќ ќ 040C 045C 1E30 1E31
У у U u 0423 0443 0055 0075
У́ у́ Ú ú 0423+0301 0443+0301 00DA 00FA
Ў ў Ŭ ŭ 040E 045E 016C 016D
Ӱ ӱ Ü ü 04F0 04F1 00DC 00FC
Ӳ ӳ Ű ű 04F2 04F3 0170 0171
Ү ү Ù ù 04AE 04AF 00D9 00F9
Ф ф F f 0424 0444 0046 0066
Х х H h 0425 0445 0048 0068
Ҳ ҳ 04B2 04B3 1E28 1E29
Һ һ 04BA 04BB 1E24 1E25
Ц ц C c 0426 0446 0043 0063
Ҵ ҵ 04B4 04B5 0043+0304 0063+0304
Ч ч Č č 0427 0447 010C 010D
Ӵ ӵ 04F4 04F5 0043+0308 0063+0308
Ҷ ҷ Ç ç 04CB 04CC 00C7 00E7
Џ џ 040F 045F 0044+0302 0064+0302
Ш ш Š š 0428 0448 0160 0161
Щ щ Ŝ ŝ 0429 0449 015C 015D
Ъ ъ ʺ 042A 044A 02BA
2035 2019
Ы ы Y y 042B 044B 0059 0079
Ӹ ӹ Ÿ ÿ 04F8 04F9 0178 00FF
Ь ь ʹ 042C 044C 02B9
Э э É é 042D 044D 00C8 00E8
Ю ю Û û 042E 044E 00DB 00FB
Я я Â â 042F 044F 00C2 00E2
Ѣ ѣ Ě ě 048C 048D 011A 011B
Ѫ ѫ Ǎ ǎ 046A 046B 01CD 01CE
Ѳ ѳ 0472 0473 0046+0300 0066+0300
Ѵ ѵ 0474 0475 1EF2 1EF3
Ҩ ҩ Ò ò 04A8 04A9 00D2 00F2
Ӏ 04C0 2021

Adaptace jako národní standardy

Důležité je přijetí standardu ISO 9 jako standard GOST 7.79 vytvářený Ruskem a přejímaný i dalšími státy, v kterých se používají jazyky zapisované cyrilicí (Společenství nezávislých států, tedy Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán).

Přijat byl i v jiných státech. V Německu je přijat systém DIN 1460:1982, což je adaptace ISO/R 9:1968 pro slovanské cyrilice a v roce 2010 byl standard doplněn a aktualizován DIN 1460-2:2010, který přejímá standard ISO 9:1995 pro neslovanské cyrilice.


V Česku byl standard přijat roku 2003 jako ČSN ISO 9 (ČSN 01 0185:2002), ovšem knihovny tento systém nepoužívají a zůstaly u staré normy ČSN 01 0185:1977.[2]

Vydání

  • ISO/R 9:1954. International system for the transliteration of Cyrillic characters. In: Unesco bulletin for libraries 10 (1956), S. 135–137. – ISSN 0041-5243.
  • ISO/R 9:1968. International system for the transliteration of Slavic Cyrillic characters. In: Information transfer. 2nd edition. Genève: ISO, 1982 (ISO standards handbook 1), S. 13–18. – ISBN 92-67-10058-0.
  • ISO 9:1986. Documentation – Transliteration of Slavic Cyrillic characters into Latin characters. In: Documentation and information. 3rd edition. Genève: ISO, 1988 (ISO standards handbook 1), S. 353–360. – ISBN 92-67-10144-7.
  • ISO 9:1995. Information and documentation – Transliteration of Cyrillic characters into Latin characters – Slavic and non-Slavic languages. In: Bibliotheks- und Dokumentationswesen. Berlin: Beuth, 2002 (DIN-Taschenbuch 343), S. 230–245. – ISBN 3-410-15311-X.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku ISO 9 na německé Wikipedii.

  1. http://www.technicke-normy-csn.cz/010185-csn-iso-9_4_65539.'html
  2. Edita Lichtenbergová (ed). Doporučení pro přepis nelatinkových písem do latinky. Praha 2004, 2. vydání 2006.

9 Kategorie:Cyrilice Kategorie:Převody písma

Perština (فارسی)
Idioma persa.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Írán, Irák, Omán, Katar, Tádžikistán, Spojené arabské emiráty, Afghánistán, Pákistán, Indie, Uzbekistán, Izrael
Počet mluvčích 71 milionů – 110 milionů
Klasifikace
Písmo perská abeceda, arabské písmo, v Izraeli hebrejské písmo (alefbet) a další
Postavení
Regulátor
Úřední jazyk Írán, Tádžikistán, Afghánistán
Kódy
ISO 639-1 fa
ISO 639-2 per (B)
fas (T)
Ethnologue různé
Wikipedie
http://fa.wikipedia.org/
světle zelená oblast naznačuje rozšíření perštiny

Perština, (místní název: فارسی [fɒːɾˈsiː], fārsī[1]) je indoevropský jazyk. Spolu s daríjštinou (afghánskou perštinou), tádžičtinou, pahlavštinou, hazárštinou, dehwárštinou, darwázštinou, ajmáqštinou, džidštinou, tatštinou, buchárštinou, lorštinou, kumzárštinou a lárštinou patří do jihozápadní skupiny íránských jazyků.

Je jediným úředním jazykem Íránské islámské republiky (přes 71 milionů obyvatel) a jejím východním dialektem, tj. daríjštinou, hovoří dalších cca 7 milionů obyvatel Afghánistánu (5,6 mil.) - zde je druhým úředním jazykem, Pákistánu (1 mil.) aj. Velmi podobná dnešní moderní perštině je i tádžičtina (jediný úřední jazyk pro cca 6 mil. obyvatel Tádžikistánu).

Obecně lze říci, že afghánská a tádžická nářečí jsou archaičtější a mluvnicky bohatší než současná moderní íránská perština. Z pochopitelných důvodů lze v daríjštině nalézt mnoho výpůjček z paštúnštiny a v tádžičtině zase slova přejatá z ruštiny. Íránská perština hojně přejímala slova z arabštiny a částečně i z turečtiny a francouzštiny. Jazyky fársí, darí a tádžikí se od sebe liší asi jako čeština a slovenština - jen (původních) společných výrazů je podstatně méně.

Historie jazyka

Z historického hlediska lze perský jazyk rozdělit na tři období:

Stará perština

Podrobnější informace naleznete na stránce Stará perština.

Byl jazyk používající klínového písma. V době vlády dynastie Achamejnovců se stal úředním jazykem Perské říše, která se rozprostírala od Baktrie přes Médii, Babylónii, Lýdii až do Egypta. Klínopis je obrázkové písmo, které vzniklo v Mezopotámii a bylo zavedeno Sumery v 4. tisíciletí př. n. l. Peršané začali klínové písmo používat až od 1. století př. n. l. Tento typ písma je vůbec nejstarším typem písma na světě. Píše se zleva doprava. Klínové písmo rozluštil v 19. století Georg Friedrich Grotefend na základě vícejazyčného historického nápisu perského krále Dáreia I. na skále v Bísutúnu (skála v Kermánšáhu v Íránu).

Stará perština se nám zachovala v klínových nápisech.

Klínové písmo

Podrobnější informace naleznete na stránce Klínové písmo.

Ve Starém Íránu (tak Peršané svou zemi skutečně označovali) byly všechny úřední dokumenty psány klínovým písmem ve třech jazycích: starou perštinou, jazykem Elamitů a babylónštinou. Babylónština a elamština se psala na hliněné destičky převážně ve východních částech říše, zatímco na západě se psalo staropersky na papyrus. Nejznámější místa, kde se lze setkat s klínovými nápisy ve staré perštině, jsou Bísotún v Kermanšáhu, Persepolis, Súsy a skalní reliéf Ganj Náme nedaleko Hamadánu. Obsahem textů jsou hlavně oslavné ódy na boha Ahuramazdu a činy Achamejnovských králů.

Old Persian da.pngOld Persian a.pngOld Persian ra.pngOld Persian ya.png Old Persian va.pngOld Persian u.pngOld Persian ša.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian xa.png Old Persian ša.pngOld Persian a.pngOld Persian ya.pngOld Persian θa.pngOld Persian i.pngOld Persian ya.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian va.pngOld Persian za.pngOld Persian ra.pngOld Persian ka.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian xa.pngOld Persian ša.pngOld Persian a.pngOld Persian ya.pngOld Persian θa.pngOld Persian i.pngOld Persian ya.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian xa.pngOld Persian ša.pngOld Persian a.pngOld Persian ya.pngOld Persian θa.pngOld Persian i.pngOld Persian ya.pngOld Persian a.pngOld Persian na.pngOld Persian a.pngOld Persian ma.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian xa.pngOld Persian ša.pngOld Persian a.pngOld Persian ya.pngOld Persian θa.pngOld Persian i.pngOld Persian ya.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian da.pngOld Persian ha.pngOld Persian ya.pngOld Persian u.pngOld Persian na.pngOld Persian a.pngOld Persian ma.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian vi.pngOld Persian i.pngOld Persian ša.pngOld Persian ta-ti.pngOld Persian a.pngOld Persian sa.pngOld Persian pa.pngOld Persian ha.pngOld Persian ya.pngOld Persian a.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian pa.pngOld Persian u.pngOld Persian ça.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian ha.pngOld Persian xa.pngOld Persian a.pngOld Persian ma.pngOld Persian na.pngOld Persian i.pngOld Persian ša.pngOld Persian i.pngOld Persian ya.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian ha.pngOld Persian ya.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian i.pngOld Persian ma.pngOld Persian a.pngOld Persian ma.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian ta-ti.pngOld Persian ca.pngOld Persian ra.pngOld Persian ma.pngOldPersian-WORD DIVIDER.svgOld Persian a.pngOld Persian ku.pngOld Persian u.pngOld Persian na.pngOld Persian u.pngOld Persian ša.png

  • doslovný překlad do moderní perštiny:
    • داریوش/ است/ شاه بزرگ شاه شاهان شاه کشورها پسر ویشتاسپ هخامنشی که این / تچر /را ساخت
  • český překlad:
    • Dareios, velký král, král králů, král zemí, syn Víštásapa z rodu Achaimenovců, postavil tento palác.

Střední perština

Pahlavský text z 4. století n. l
Podrobnější informace naleznete na stránce Střední perština.

Středoperské písmo označované také jako pahlavské se vyvinulo z aramejského písma asi ve 2. století př. n. l. a bylo používáno v období Parthské říše a v raném období vlády Sásánovců. Sásánovci později toto písmo upravili. Pahlavské písmo se píše zprava doleva a vodorovně. V jazyce pahlaví se zachovaly hlavně náboženské texty zoroastrismu. Do pahlavského jazyka byly přeloženy texty z Avesty. Z hlediska gramatiky nebyl tak složitý jako stará perština.

Středoperský jazyk měl dva hlavní dialekty:

  • dialekt Arsakovců (severozápadní)
  • dialekt Sasánovců (jihozápadní)
Nápis Eránšahr - Írán v pahlavském písmu

Moderní perština

Rozvoj perštiny byl v 7. století n. l. kvůli arabské invazi do Íránu a následnou islamizací přerušen. Místo perštiny zaujala arabština jako jazyk náboženský, kulturní a úřední. Na rozdíl od ostatních jazyků zemí, jichž Arabové dobyli, se perština udržela mezi prostým lidem. V 10. století za vlády Abbásovců se poprvé objevily snahy zavést perštinu jako literární jazyk. Později se v perštině psaly nejen básně, ale i vědecké spisy o lécích a jiné.

Moderní perština se píše arabským písmem obohaceným o čtyři vlastní písmena.

Perská abeceda

Podrobnější informace naleznete na stránce Perská abeceda.
písmena arabská

ض ص ث ق ف غ ع ه خ ح ج ش س ی ب ل ا ت ن م ک ظ ط ز ر ذ د و

písmena perská

چ پ گ ژ

Fonologie

Samohlásky teheránské perštiny

Moderní íránská perština má 6 samohlásek a 22 souhlásek. Protože se jedná o indoevropský jazyk příbuzný jazykům slovanským, nemá pro českého mluvčího žádné obtížně vyslovitelné zvuky.

Gramatika

Perština je jediný aglutinační jazyk z indoíránských jazyků. Pořadí větných členů je PodmětPředmětSloveso. Perština nemá rody. Má čas přítomný, budoucí, minulý (perfektum, plusquamperfektum).

příklad
  • persky:من دانشجو هستم.
  • přepis: Man dánešdžú hastam
  • překlad: Já jsem student
  • První místo podmět (já), na druhém předmět (student), na třetím sloveso (jsem).

Podstatná jména

Perština nerozlišuje rody. Množné číslo (plurál) se tvoří obecně připojením koncovky -há (ها) za podstatné jméno nebo koncovku -án (ان), která se užívá jen pro podstatná jména životná. V perštině lze použít také arabské plurály.

příklad
  • مسجدها
    • mešity
  • طالبان
    • studenti
  • مسجدها / مساجد
    • mešity

Ezáfetová vazba

Ezáfetová vazba označuje spojení podstatného jména s přívlastky, jež mohou být vyjádřeny přídavným, dalším podstatným jménem, osobním zájmenem nebo řadovou číslovkou. Vyslovuje se jako neznělé e, po samohlásce jako je.

příklad
  • شهر شیراز
    • šahr-e šíráz
    • město Šíráz
  • جمهوری اسلامی ایران
    • Džamhúrí-je Islámí-je Írán
    • Íránská islámská republika

Zájmena

zájmena osobní
  • من
    • man
  • تو
    • to
    • ty
  • او / وی/
    • ú / vej/
    • on
  • ما
    • my
  • شما
    • šomá
    • vy / Vy
  • ایشان / آنها / آنان
    • íšán/ánhá/ánán
    • oni

Slovesa

V perštině existují dva typy sloves:

  • jednoduchá (nepravidelná)
  • složená

Infinitiv slovesa

Infinitiv nemá stejnou funkci jako v češtině, ale má charakter podstatného jména slovesného.

příklad
  • persky: از دیدن شما خوشم میآید
  • přepis: Az dídan-e šomá chošam míjád.
  • česky: Jsem rád, že Vás vidím.

Slovesa jednoduchá

Slovníkový tvar je vždy v infinitivu. Odtržením koncovky –an (ن) dostaneme 3. osobu jednotného čísla v minulém čase. Mimo to je nutné naučit se ještě tvar slovesa v přítomném čase, který je nepravidelný.

Minulý čas

Příklad minulého času u slovesa dělat / kardan/ کردن

singulár
  • 1.kardam کردم
  • 2.kardí کردی
  • 3.kard کرد
plurál
  • 1. kardím کردیم
  • 2. kardíd کردید
  • 3. kardand کردند

Přítomný čas

V přítomném čase má sloveso dělat nepravidelný tvar kon کن, k přítomnému kmeni připojujeme předponu mí می

  • 1. míkonam می کنم
  • 2. míkoní می کنی
  • 3. míkonad می کند
plurál
  • 1. míkoním می کنیم
  • 2. míkonídمی کنید
  • 3. míkonand می کنند

Slovesa složená

Slovesa složená se skládají ze dvou částí: první část tvoří podstatné nebo přídavné jméno a druhou sloveso jednoduché. Při časování sloves je první část slovesa beze změny a časujeme pouze druhou část. Sloveso pracovat کار کردن (kár kardan) podstatné jméno kár (práce) کار se nemění. Časujeme pouze kardan podle vzoru.

Budoucí čas

Budoucí čas se tvoří přidáním slovesa chwástan v přítomném čase před 3. osobu minulého času slovesa. Časujeme pouze sloveso chwástan / cháh / v přítomném čase, následující sloveso se nemění.

příklad
  • Budu dělat / Man cháham kard /من خواهم کرد

U složených sloves vložíme sloveso chwástan mezi první a druhou část slovesa.

příklad
  • Budu pracovat / Man kár cháham kard /من کار خواهم کرد

V hovorovém jazyce se budoucí čas používá jen zřídka, obvykle je nahrazován časem přítomným prostým.

Odkazy

Reference

  1. arabština nemá hlásku p a nahrazuje ji příbuznými zvuky (Arabové/muslimové dobyli a ovládli Persii v polovině 7. století)

Externí odkazy

Kategorie:Jihozápadní íránské jazyky Kategorie:Jazyky Íránu Kategorie:Jazyky Tádžikistánu Kategorie:Jazyky Afghánistánu Kategorie:Jazyky Iráku Kategorie:Jazyky Pákistánu Kategorie:Jazyky Uzbekistánu

Ruština (русский язык)
Ruština ve světě.svg
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření

Rusko Rusko
SNS SNS
Gruzie Gruzie
Lotyšsko Lotyšsko
Estonsko Estonsko
Izrael Izrael
Finsko Finsko
Turkmenistán Turkmenistán
Uzbekistán Uzbekistán
Mongolsko Mongolsko
Tádžikistán Tádžikistán
Kazachstán Kazachstán
Bělorusko Bělorusko
Ukrajina Ukrajina
Arménie Arménie

Abcházie Abcházie
Počet mluvčích 278 milionů
Klasifikace
Písmo Cyrilice (tzv. Azbuka)
Postavení
Regulátor Ruská akademie věd (Росси́йская Акаде́мия Нау́к)
Úřední jazyk
Kódy
ISO 639-1 ru
ISO 639-2 rus (B)
rus (T)
Ethnologue RUS
Wikipedie
ru.wikipedia.org

Ruština (rusky: zvuk русский язык [ˈruskʲɪj jɪˈzɨk]) je nejužívanější slovanský jazyk, jehož studiem se zaobírá filologický obor, zvaný rusistika. Ruština je největším mateřským jazykem v Evropě, jedním ze šesti úředních jazyků OSN, jedním z dvou úředních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a druhým nejrozšířenějším jazykem na internetu po angličtině.[1]

Rozšíření

Mapa míry znalosti ruštiny v Evropské unii

Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí doposud i v mnoha jinak většinově jinojazyčných zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.

V době velmocenského postavení Sovětského svazu (SSSR) po druhé světové válce se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP.[2] V řadě z nich se ruština povinně vyučovala na školách,[3] např. v Československu do roku 1990.[4] Avšak s rozpadem bývalého Sovětského svazu se postavení ruštiny v těchto bývalých republikách změnilo, a to – i jako symbol odporu, či nezávislosti – ve prospěch místních národních jazyků.[5]

V mnoha zemích světa včetně USA a Západní Evropy si zájemci o slovanské jazyky volí nejčastěji ruštinu jako první z těchto řečí pro své sebevzdělávání.

Ruština je oficiálním jazykem v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku v Abcházii a Jižní Osetii. Významné ruské menšiny žijí na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli.

Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.[6] Sovětský svaz byl a jeho nástupnický stát Ruská federace je totiž tzv. jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta.[7]

Historie

Podrobnější informace naleznete na stránce Staroruština.

Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech.

Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury.

V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.

Abeceda a výslovnost

Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké: А Б В Г Д Е Ё Ж З И Й К Л М Н О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Ш Щ Ъ Ы Ь Э Ю Я
malé а б в г д е ё ж з и й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ъ ы ь э ю я
přepis a b v g d ye yo zh z i y k l m n o p r s t u f kh ts ch sh shch " y ' e yu ya
výslovnost a b v g d je jo ž z i j k l m n o p r s t u f ch c č š šš́ tvrdý znak y měkký znak e ju ja
Abeceda
  • Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y – zatímco И se čte podobně jako české I (o něco měkčeji), Ы je výrazně tvrdší (artikuluje se více vzadu)
  • Měkký znak a Е́, Ё́, И, Ю, Я změkč́ují předcházející souhlásku, např́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, „vyčerpá“ se na změkčení.
  • Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд čti [vjezd].
  • Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod., kde se vyznačuje čárkou nad samohláskou. Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např.: мама [máma], хочу [chačú], барабан [barabán]. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např.
    • замок [zámъk] – hrad, замо́к [zamók] – zámek,
    • сто́ит [stóit] – stojí (o penězích), стоит [staít] – něco stojí někde, nachází se,
    • плачу [pláču] – pláču, плачу [plačú] – platím.
  • Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. молоко se čte jako [mъlakó]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода čti [svabóda].
  • Ё (čteno [JO]) je původem přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují - pokud nevznikne nejednoznačnost ve významu slova napíší místo něj Е.
  • Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny (a ovšem češtiny a slovenštiny) se v ruštině praslovanské [g] nezměnilo na [h] (stejně, jako v polštině a jihoslovanských jazycích).
  • Й - poměrně zvláštní písmeno. V českém jazyce je ekvivalentem J, ovšem v ruštině se čte (samotné písmeno, ne ve slově) jako "í kratkoje", doslova přeloženo krátké i. Zřejmě je zde spojitost s češtinskými nabodeníčky.

Gramatika

Podrobnější informace naleznete na stránce Ruská gramatika.

Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice:

Skloňování
  • Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu).
Časování
  • Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „е“ (делает [dělajet], играем [igrajem] ...) a v druhém časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „i“ (варит [varit], увидим [uvidim]). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování.
Stavba věty
  • Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem.
  • V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být: я написал = ja napisal = napsal jsem.
  • V přítomném čase chybí spona (významové sloveso být ), např.: он учитель = on učitel = (on) je učitel.

Slovní zásoba

Lexikum ruštiny obsahuje vedle základní slovní zásoby slovanského původu také četné výpůjčky. Ve starší vrstvě lexika se objeují výpůjčky z řečtiny (монета = moneta = mince, школа= škola = škola), ugrofinských (лягушка= ljaguška = žába) a především z turkických jazyků: лошадь = lošaď = kůň (vedle slovanského конь);Деньги = děngi = peníze; кабан = kaban = kanec, Цепь=cep = řetěz, Тюрьма= ťurma = věznice;товар= tovar = zboźí). V novější zásobě se objevují slova přejatá z nizozemštiny (зонт = zont = deštník), němčiny, francouzštiny: (Бульвар=bulvar = bulvár, ulice; Газета= gazeta = noviny) a angličtiny. Ruština má cca 500 000 slov.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

rusky

Все люди рождаются свободными и равными в своём достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.

přepis

Vse ljudi roždajutsja svobodnymi i ravnymi v svojom dostoinstve i pravach. Oni naděleny razumom i sovesťju i dolžny postupať v otnošenii drug druga v duche bratstva.

přepis na IPA

fsʲe ˈlʲʉdʲɪ r̠ɐʐˈd̪ajut͡sə svɐˈbod̪nɨmʲɪ ɪ‿ˈr̠avnɨmʲɪ f‿svɐˈjom d̪ɐˈst̪oi̯nst̪vʲə ɪ‿pr̠ɐˈvax ‖ ɐˈnʲɪ nədʲəlʲɪˈnɨ ˈr̠azuməm ɪ‿ˈsovʲɪsʲtʲju ɪ‿d̪ɐɫʐˈnɨ pəst̪uˈpatʲ v‿ət̪nɐˈʂɛnʲɪɪ d̪r̠ug ˈd̪r̠ugə v‿ˈd̪uxʲə ˈbr̠at͡st̪vɐ

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

  1. Russian is now the second most used language on the web [online]. Internet World Stats. Dostupné online. 
  2. PROCHÁZKOVÁ, Petra. Ruština je jako světový jazyk na ústupu. Předbíhá ji i bengálština | Svět. Lidovky.cz [online]. 2010-06-07 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 
  3. MAŠÍNOVÁ, Lucie. Žáci si do ruských vět přidávali česká slova, vzpomíná Jana Jirásková. Kolínský deník. 2014-11-13. Dostupné online [cit. 2017-12-15]. (česky) 
  4. CHALUPA, Kristián. Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku? — HlídacíPes.org. HlídacíPes.org. 2017-07-07. Dostupné online [cit. 2017-12-15]. (česky) 
  5. Na troskách sovětské říše se rusky moc nemluví. iDNES.cz [online]. 2002-06-26 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 
  6. RADIMSKÝ, Jan. Italské a vybrané francouzské neologismy z oblasti informatiky a nových médií (1990-1996). [s.l.]: Jan Radimský 119 s. Dostupné online. ISBN 9788070406243. (česky) Google-Books-ID: dkTsdVx1qEUC. 
  7. Rusko vetovalo návrh příměří a zřízení bezletové zóny v Aleppu. iDNES.cz [online]. 2016-10-08 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 

Literatura

  • KUPRINA, Tamara Vladimirovna; ŽURAVLJOVA, Julia. Rusky nebo anglicky: Neologizace v polyfunkční stylistické kultuře. Auspicia. 2007, čís. 1, s. 10-13. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  • UMANCEV, Aleksandr Aleksejevič. Ruská čítanka pro pokročilé. II. nezměněné. vyd. Praha: Samcovo knihkupectví, 1945. 221 s. 
  • KOPECKIJ, Leontij Vasil'jevič. Ruština pro Čechy. 3., uprav.. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1945. 252 s. 

Související články

Externí odkazy

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Izraele Kategorie:Jazyky Tatarstánu Kategorie:Jazyky Baškortostánu Kategorie:Jazyky Čečenska Kategorie:Jazyky Altajské republiky Kategorie:Jazyky Čuvašska Kategorie:Jazyky Chakasie Kategorie:Jazyky OSN Kategorie:Jazyky Běloruska Kategorie:Jazyky Gruzie Kategorie:Jazyky Moldavska Kategorie:Jazyky Podněstří Kategorie:Jazyky Mordvinska Kategorie:Jazyky Ukrajiny Kategorie:Jazyky Asie Kategorie:Živé jazyky

Čínština (汉语, 漢語, 中文)
New-Map-Sinophone World.PNG
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Brunej, Filipíny, Čína, Indonésie, Malajsie, Mongolsko, Singapur, Čínská republika, Thajsko a čínské komunity po celém světě
Počet mluvčích 873 milionů – 1,2 miliardy (1. místo na světě v počtu mluvčích)
Klasifikace Tibeto-čínské jazyky, Sino-thajské jazyky
Písmo Čínské znaky
Postavení
Regulátor Čína – různé instituce
Tchaj-wan – Mandarin Promotion Council (國語推行委員會)
Singapur – Promote Mandarin Council/Speak Mandarin Campaign (讲华语运动)
Úřední jazyk Čína, Čínská republika, Singapur; jeden ze 6 jazyků OSN
Kódy
ISO 639-1 zh
ISO 639-2 chi (B)
zho (T)
Ethnologue CHN
Wikipedie
http://zh.wikipedia.org

Čínština, neboli čínské jazyky (汉语 / 漢語; Chan-jü nebo 中文; Čung-wen), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do sinotibetské jazykové rodiny. Přesto, že jsou svými mluvčími často označovány za pouhé dialekty, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité a čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků (tou druhou jsou tibetobarmské jazyky). Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7-13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou severočínské dialekty, které mají 960 milionů rodilých mluvčích; následuje Wu s 80 miliony mluvčími. Důležitá je kantonština, která se používá v Hongkongu.

Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Čínské lidové republice a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a čínských komunitách v jiných zemích.

Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština, která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků OSN.

Formy

V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua ). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk', huà 话 'řeč').

Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.

Typologická charakteristika

Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik:

Analytický jazyk
Čínština coby analytický jazyk využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině).
Slabičný jazyk
V čínštině se kryje hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky 语素 (yǔsù), se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku.
Tónový jazyk
Každá slabika je realizována v určitém tónu (= hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky.

Genealogická charakteristika

Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky.

Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV.

Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, malajština a thajština. (3) sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština.

Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.

Jazyky

Rozmístění čínských jazyků (dialektů) na mapě

Čínské jazyky (dialekty) se v psané formě mohou lišit odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem – japonštinou), ale též je v některých dialektech užíváno mnoho znaků unikátních, které se ve standardní čínštině neobjevují. Tyto znaky však mohou mít v každém čínském dialektu odlišnou výslovnost. Mluvené formy dialektů jsou si mnohdy nesrozumitelné a to i ve stejných skupinách. Jihozápadní čínština vs. pekingská čínština, popř. šanghajština a ningpoština (oba spadají pod dialekty Wu).

Čínština se obvykle dělí na 7 jazykových skupin, což je převážně založeno na odlišném vývoji znělých iniciál ze staré čínštiny:

  1. Severočínské dialekty – 960 miliónů mluvčích (tj. převážná většina mluvčích i území mimo jihovýchodní oblast), pro mnohé mluvčí jiných dialektů je to společný dorozumívací jazyk; na těchto nářečích je založena standardní čínština, úřední jazyk ČLR, Tchaj-wanu i Singapuru
  2. Wu (nejznámějším dialektem wu je šanghajština – cca 10 miliónů mluvčích) – 80 miliónů mluvčích v Šanghaji a okolí
  3. Min (též známý jako fuťienský dialekt) – 70 miliónů mluvčích zejména v jihovýchodní provincii Fu-ťien a na Tchaj-wanu
  4. Jüe – 60 miliónů mluvčích v jihovýchodní provincii Kuang-tung. Zahrnuje kantonštinu, což je nejobvyklejší jazyk zámořských čínských komunit a úřední jazyk Hongkongu
  5. Siang – 40 miliónů mluvčích
  6. Hakka – 35 miliónů mluvčích roztroušených po Číně, Tchaj-wanu i celém světě
  7. Kan – 25 miliónů mluvčích

Jazykový atlas Číny z roku 1987 rozeznává ještě tyto skupiny:[1]

  1. Ťin – 45 milionů mluvčích (často se spojuje se severočínskými dialekty)
  2. Chuej – 4,6 milionu mluvčích (často se spojuje s wu)
  3. Pching-chua – 2 miliony mluvčích (často se spojuje s jüe)

Kromě dialektů čínštiny se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: tibetština, mongolština, ujgurština a čuangština.

Historie čínštiny

Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho:

  1. stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.). Starou čínštinu je záhodno rozdělit na:
  2. střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.), kterou je možno rozčlenit na dvě přibližně stejně dlouhá období,
  3. nová čínština (13. stol. – 19. stol.)
  4. současná čínština (od r. 1919).

Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost.

Fonetika a fonologie, tóny

Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, g, k, h, z, c, s, zh, ch, sh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i , ia, ie, iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik.

Více o tónování

Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (pǔtōnghuà) a u dialektů jižní a střední části Číny.

V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou:

  1. rovná, vysoká, značí se rovnou čárou
  2. stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava
  3. stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu „Cože?!!!“), značí se háčkem
  4. klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině).

Klasickým příkladem je slabika „ma“ –

  • „ma1“ znamená matka, 妈,
  • „ma2“ konopí, 麻,
  • „ma3“ – kůň, 马,
  • „ma4“ – nadávat, spílat, hubovat, 骂.

Věta „matka nadává koni“ by se tedy řekla „ma1 ma4 ma3“, pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika „yi“:

  • yi1 – jedna (číslovka), 一,
  • yi2 – obřad, 仪,
  • yi3 – myslet (v moderní čínštině velmi používané slovo, součást mnoha složených slov a frekventované pomocné sloveso), 以,
  • yi4 – sto milionů (číslovka a synonymum pro „hodně“), 亿.

Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování založené na různých výškových úrovních, nejde o absolutní tóny, ale relativní, neboť výška hlasu je u lidí relativní a vysoký tón v podání urostlého horníka se zakouřenými plícemi bude v každém případě mnohem níž, než nízký tón v podání šestnáctileté dívky. Spíše jde o relativní vztahy – první tón je rovný a vyšší, než třetí, čtvrtý začíná vysoko a končí nízko atd. Proto je při učení se čínštině důležité nejen naučit se rozpoznat tón v izolovaném slově (například na nahrávkách se slovy ve čtyřech tónech za sebou), ale co nejdříve naučit se rozlišovat je v běžném rychlém hovoru. V mnoha čínských dialektech je tomu jinak, například v šanghajském existuje „absolutně vysoký“ x „absolutně nízký“ tón.

Tónování není neměnné, frekventovaná slova jako například číslovka „yi1“ (jeden) nebo záporka „bu4“ se mohou vyslovovat v jiném tónu podle toho, jaké slovo následuje, aby se celé spojení vyslovovalo snáze – např. před slovem ve 4. tónu se yi1 mění na yi2 (zkuste vyslovit oboje a ucítíte, že 2. a 4. tón po sobě se vyslovují mnohem lépe a snáze). Při rychlé mluvě se někdy tóny u nepřízvučných slov zcela ztrácejí, což rodilým mluvčím nevadí, jelikož jejich význam pochopí z kontextu.

Kromě slovní intonace existuje v čínštině i větná intonace, jak ji známe z evropských jazyků – celková stoupavá intonace při otázce atd. Skloubit tyto dva prvky činí cizincům, kteří se učí čínsky, velké potíže, protože se často naučí velmi obstojně rozpoznat tóny v hovoru a používat čtyři základní intonace, ale nedokáží si je natolik „zpřirozenit“, že zvládnou i větné intonace. Podle toho také Číňané dokáží podle sluchu velmi dobře poznat cizince.

I přes systém intonací existuje v čínštině velké množství slov, která se vyslovují stejně včetně intonace, ale zapisují se jiným znakem s odlišným významem, tzv. homonym. Například ji1 může být „slepice“, 鸡, ale také například „základ“, 基. V mluvě se tento problém řeší používáním většinou jednoznačných složených slov (i když i tady existují úplná homonyma). Ale studentům čínštiny to může činit problémy ve chvíli, když už mají nějaký komunikační základ, ale chybí jim dostatečně velká slovní zásoba na to, aby si z kontextu mohli vždy domyslet ten správný význam.

Co se týče učení se tónům, spíše než otázka sluchu nebo schopností je to otázka vytrvalosti a zvyku, při pravidelném tréninku to zvládá každý, kdo má o čínštinu zájem.

Zajímavé je, že díky používání významotvorných intonací mají Číňané průměrně vytříbenější hudební sluch než Evropané, a je mezi nimi i vyšší procento lidí s tzv. absolutním sluchem (schopností napevno si zapamatovat výšku určitého tónu).

Čínské znakové písmo

Podrobnější informace naleznete na stránce Čínské znaky.

Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l., přesněji od roku cca 1200 př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn.

Čínský znak se většinou vztahuje k jedné jazykové jednotce, která je vždy sepětím zvukové formy a významu. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice na úrovni fonetické, a zpravidla i morfému na úrovni jazykové. Vzhledem k tomu, že stará čínština byla jazyk, v němž většina slov čítala jeden morfém, lze říci, že jeden znak odpovídal jednomu slovu. Tato situace je dnes však diametrálně odlišná. Stává se poměrně často, že jeden znak má více čtení a naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže.

Znak se téměř vždy skládá z více součástek a zpravidla (v 90% případů) se znaky skládají z dvou základních součástí:

  • fonetikum naznačuje výslovnost a
  • radikál naznačuje významovou kategorii).

Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové. Existují dvě varianty čínských znaků:

  • nové (zjednodušené), zavedené reformou ve 20. století, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a
  • tradiční (složité), které se používají na Tchaj-wanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách.

Transkripce čínštiny

Transkripce je způsob, jak jedním písmem, zpravidla abecedou, např. latinkou, zapsat znaky jiného písma, zde čínských znaků. Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální zejména dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti.

  • V české literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se standardním českým přepisem z r. 1951, jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen (např. „ch“ se v něm čte jako „ch“, a ne jako anglické „č“), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém, pro cizince včetně Číňanů však není použitelný.
  • Ve sféře médií, hospodářství a politice při mezinárodním styku je praktické následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce pchin-jin, kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. qin přečteme ne jako „kvin“, ale jako čchin, xie jako sie, jia jako ťia.
  • V anglických textech se ještě můžeme setkat s Wade-Gilesovou transkripcí, která se používala jako nejčastější přepis v anglofonních zemích do doby, než se jako mezinárodní standard prosadil pinyin.

Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. Ve standardní čínštině zapsané

  • českou transkripcí dostaneme tvar „Pej-ťing“ a
  • v pchinjinu to samé slovo vypadá jako „Beijing“.

Stojí za zmínku, že světovými médii pomalu opouštěný „Peking“ je pozůstatkem starších transkripcí z 18. století, kdy se tento název skutečně vyslovoval zhruba jako „Pak-king“ i v severních dialektech (dnes se tak vyslovuje pouze v jižních, v severních došlo k tzv. posunu, např. ki → ťi atd.)

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

čínsky (tradičně)

人人生而自由,在尊嚴和平等權利。他們賦有理性和良心,並應在相互友愛精神。

čínsky (zjednodušeně)

人人生而自由,在尊严和平等权利。他们赋有理性和良心,并应在相互友爱精神。

pinyin

Rén rén shēng ér zìyóu, zài zūnyán hé píngděng quánlì. Tāmen fùyǒu lǐxìng hé liángxīn, bìng yīng zài xiānghù yǒu'ài jīngshén.

český přepis

Žen žen šeng er c'-jou, caj cun-jen che pching-teng čchüan-li. Tcha-men fu-jou li-sing che liang-sin, ping jing caj siang-chu jou-aj ťing-šen.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Reference

  1. Wurm, Stephen Adolphe; Li, Rong; Baumann, Theo; Lee, Mei W. (1987), Language Atlas of China, Longman, ISBN 978-962-359-085-3.

Literatura

  1. Jaroslav Průšek: Učebnice mluvené čínštiny. Vyšší lidová škola Tomáše Bati, Zlín 1938, 153 pp.
  2. O. Švarný, J. Bartůšek, J. Kalousková a Ťing-jü Rotterová: Úvod do hovorové čínštiny. SPN, Praha 1967, sv. I., 458 pp., sv. II., 606 pp.
  3. O. Švarný, O. Lomová a Tchang Jün-ling Rusková: Gramatika hovorové čínštiny v příkladech [skriptum], Vydavateľstvo Univerzity Komenského, Bratislava, díl I., 1991, 307 pp., díl II., 1993, 567 pp.
  4. Oldřich Švarný: Učební slovník jazyka čínského I., Univerzita Palackého, Olomouc 1998, 289 pp.
  5. Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
  6. Daniel Kane: Knížka o čínštině, DesertRose s.r.o., 2009, 207 pp.

Externí odkazy

Ukázka čínského písma Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.

Kategorie:Sinotibetské jazyky Kategorie:Jazyky Číny Kategorie:Jazyky OSN Kategorie:Tchaj-wan Kategorie:Jazyky Singapuru Kategorie:Živé jazyky

Další významy jsou uvedeny na stránce Kyjevtroleje/Pískoviště (rozcestník).
Srbština (српски jезик, srpski jezik)
Rozšíření Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Severní Makedonie, Srbsko, Turecko
Počet mluvčích 12 miliónů[1]
Klasifikace
Písmo Cyrilice, Latinka
Postavení
Regulátor Matice srbská
Úřední jazyk Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, uznávána jako jazyk menšiny v Severní Makedonii
Kódy
ISO 639-1 sr
ISO 639-2 scc (B)
srp (T)
Ethnologue SDD
Wikipedie
sr.wikipedia.org
Srbština v srbochorvatštiny (2006)

Srbština je jazyk srbského obyvatelstva v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a dalších zemích v Evropě, Americe a Asii. V podstatě jde o jiný název pro v Srbsku užívanou variantu[2] srbochorvatštiny, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Dialekty

Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.

  • ekavština (jat se vyslovuje jako e/é) – používá se pouze v Srbsku, kde je z velké míry převažující výslovnost (Bělehrad, Vojvodina, Kosovo, východní, centrální a jižní Srbsko).
  • jekavština (jat se vyslovuje jako i/je/ě) – jediná výslovnost v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku, v Srbsku pouze ve západní části (pořád ustupuje pod vlivem médií)

Rozšíření

Počty mluvčích podle zemí:

Podle Statutu Rady vlády pro národnostní menšiny je srbština jeden z 12 menšinových jazyků v ČR.

Historie

Podrobnější informace naleznete na stránce Historický vývoj srbštiny.

Nejstarší srbská literatura pochází ze středověku a patří do ní taková díla jako Miroslavovo evangelium (Мирослављево јеванђеље, 1192) a Dušanův zákoník (Душанов законик). Zachovalo se jen málo ze sekulární středověké literatury, ale to, co zbylo, ukazuje, že tehdejší srbské písemnictví šlo s dobou[zdroj?]. Například Alexandreida (Роман о Александруepos o Alexandru Velikém) nebo srbský překlad Tristana a Isoldy.

Koncem 15. století bylo Srbsko dobyto Osmanskou říší a po příštích 345 let nebylo moc příležitostí pro sekulární psanou tvorbu. Konzervoval se tak do jisté míry středověký stav. Přesto z té doby pocházejí některá nejlepší srbská díla. Nejdůležitější je srbská epická poezie. Je známo, že Goethe se učil srbsky, aby si mohl číst srbské eposy v originále.[zdroj?] Hlavním útočištěm psaného jazyka v té době byly kláštery, ty se však držely církevní staroslověnštiny. Šířila se také lidová slovesnost a vznikaly různé ústně předávané příběhy a mýty.

Ve středověku došlo k několika změnám, na základě kterých se srbský jazyk odchýlil od ostatních slovanských. Podobně jako i v jiných jazycích se například l na konci některých slov (čital, sokol, oral, sol) změnilo postupně v současné o (čitao, soko, orao, so). První tištěná srbská kniha byla vyrobena v Cetinje v roce 1494, pouhých 40 let po Gutenbergově vynálezu knihtisku.

Vuk Karadžić, reformátor jazyka

Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé objevily v Hercegovině a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí.

Koncem 18. století se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala němčina a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat Rusko, odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejícího se panslavismu začala ruština nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i staroslověnština. Vznikl proto jazyk slavenosrbský, který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky.

Počátkem 19. století Vuk Karadžić reformoval srbskou cyrilici na fonetickém principu piš, jak mluvíš, a čti, jak je napsáno (podle zásady známé v srbštině jako piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano) a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i Srpski rječnik.[3] Taková radikální změna sice byla zpočátku vnímána s nelibostí. Proti novému jazyku se postavila nejen církev s metropolitou Stevanem Stratimirovićem[4] (protože mnohé z řečtiny přijaté výrazy byly nyní odstraňovány), ale i řada literátů - z nichž byl nejznámější tehdejší jihouherský spisovatel Milovan Vidaković. V druhé polovině 19. století – roku 1864[3] – si však reformovaná verze jazyka podle Karadžiće našla cestu a rozšířila se. Nebylo by tomu ovšem bez nastupující nové generace srbských literátů v čele s Brankem Radičevićem a dalšími.

Během 20. století byla srbština považována za východní větev srbochorvatského jazyka, který se snažil efektivním způsobem využít blízkosti Srbů a Chorvatů a jejich jazyků, které jsou oba v moderní podobě založené na štokavském nářečí. Po roce 1990 se však v souvislosti s politickými událostmi kodifikovaly oba jazyky odděleně jako srbský a chorvatský. Odpadla tak potřeba řešit mnohé věci unikátním způsobem; připouštěním značného množství synonym (pro chorvatskou i srbskou verzi). V Srbsku začala přirozeně dominovat ekavština, která však v Bosně a Hercegovině používána nikdy nebyla, avšak v souvislosti s událostmi poloviny 90. let začala mírně pronikat i tam.

Odlišnosti od ostatních jazyků

Na rozdíl například od češtiny, ale i dalších jazyků, základ psané srbštiny vychází z mluveného slova. Odstraňují se tak nadbytečné hlásky a psaná podoba doslova kopíruje výslovnost slova (francuski místo francuzski). Cizí slova se přejímají takto také, a to z důvodu, aby jejich podoba v cyrilici byla dobře vyslovitelná.

Od chorvatštiny a dalších jazyků, které tvořily spolu jednu srbochorvatštinu, se srbština liší jednak slovy, která byla převzata z východní řecké vzdělanosti a přejímáním cizích slov ve fonetickém tvaru. Mezi další velké odlišnosti pak patří také odlišné časování některých sloves. Srbská slovesa si uchovávají původní tvar, kdežto časování chorvatských je ovlivněno německým jazykem.

Rysy srbského pravopisu

Srbský pravopis je z historických důvodů založen na výrazně fonetickém principu, byť se místy objevují i prvky opačného přístupu, tedy pravopisu etymologického. Oproti češtině je proto větší tendence odstraňovat nadbytečné skupiny hlásek.[5] Dochází k časté asimilaci (pod + pisati → potpisati), nebo odstraňování jednotlivých hlásek pro zjednodušení výslovnosti (bez + šuma → bešumni). Vypadává skupina -stn- a některé jí podobné (rastao → rasla, mesto → mesni). Kromě toho se také často využívá vkladného a[6], které odděluje složitější shluky hlásek a umožňuje tak opět zjednodušit výslovnost. Toto vkladné a se objevuje ve skloňování v různých případech, v jiných zase mizí (nom. pas → gen. psa).

Pro tvary infinitivu se používá tzv. dakanje, tedy tvar s určitou osobou spojený se slovem „da“, například „da gledaš“ pro sloveso „gledati“ (vidět).

Abeceda a výslovnost

Hlavním písmem pro zápis srbštiny je cyrilice, používá se však i latinka (v hojné míře např. na internetu). Srbská abeceda je následující:

velké: А Б В Г Д Ђ Е Ж З И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Т Ћ У Ф Х Ц Ч Џ Ш
malé: а б в г д ђ е ж з и ј к л љ м н њ о п р с т ћ у ф х ц ч џ ш
přepis: a b v g d đ, dj e ž z i j k l lj m n nj o p r s t ć́ u f h c č š
výslovnost: a b v g d e ž z i j k l ľ m n ň o p r s t č-ť u f ch c č š

Všechny hlásky odpovídají zhruba těm českým. Výjimkou je ć a đ, které jsou pro české mluvčí (ale i pro jiné národy) obtížně vyslovitelné. Dvouhlásky v srbštině prakticky neexistují, pouze v ijekavské variantě se zachovalo -ie-, to se však vyslovuje běžně jako -je-.[7] Dalším místem, kde se lze v srbštině s dvojhláskami setkat, jsou citoslovce, nebo slova přejatá z cizích jazyků, a to hlavně angličtiny a francouzštiny.[7]

Slovní zásoba

Srbská slovní zásoba je původem z různých zdrojů. Původní staroslovanská slova, která má srbština společná třeba s dnešní češtinou a ruštinou, doplnila v pozdějších dobách i výraziva jiná. Srbský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. V moderní době přicházejí do srbského jazyka slova mezinárodního charakteru, hlavně z angličtiny. Tato slova však nezdomácňují tak rychle, jako je tomu v jiných jazycích,[zdroj?] byť na první pohled je možné vidět jisté zdání, které vytváří hlavně fonetický přepis. Ve skloňování slova zůstávají celá (metro, genitiv metroa), někdy se neskloňují vůbec.

Dvě srbská slova se rozšířila do mnoha dalších jazyků: vampýr (вампир) a slivovice (шљивовица).[zdroj?]

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky

Сви људи се рађају слободни и једнаки у достојанству и правима. Они су обдарени разумом и свешћу и треба да се односе једни према другима у духу братства.

přepis

Svi ljudi se rađaju slobodni i jednaki u dostojanstvu i pravima. Oni su obdareni razumom i svešću i treba da se odnose jedna prema drugima u duhu bratstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

  1. [1]
  2. KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
  3. a b MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 13. (srbština) 
  4. MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Protivnici Vukove reforme, s. 9. (srbština) 
  5. SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §8, s. 18. (čeština) 
  6. SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §9, s. 20. (čeština) 
  7. a b SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §2, s. 11. (čeština) 

Související články

Literatura

  • VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online. 

Externí odkazy

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Srbska Kategorie:Jazyky Černé Hory Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Kosova Kategorie:Jazyky Severní Makedonie Kategorie:Jazyky Rumunska

Srbochorvatština (српскохрватски jезик, hrvatskosrpski jezik)
Rozšíření do roku 1992 Jugoslávie,
dnes status nejasný
Počet mluvčích v době přijetí myšlenky jednotného jazyka 16,5 milionu[1]
Klasifikace
Písmo latinka, cyrilice
Postavení
Regulátor Matice srbská, Matice chorvatská
Úřední jazyk do roku 1992 Jugoslávie
Kódy
ISO 639-1 není
ISO 639-2 není
Ethnologue HBS
Wikipedie
sh.wikipedia.org
Etnopolitické varianty srbochorvatštiny (2006)

Jako srbochorvatština nebo zastarale srbocharvátština (српскохрватски/srpskohrvatski, popř. hrvatskosrpski/хрватскосрпски, někdy také psáno se spojovníkem) byl v letech 18501991/1992[zdroj?] (s přestávkami) označován jazyk, který je dnes [kým?] pod vlivem politického vývoje po rozpadu Jugoslávie považován za čtyři samostatné jazyky[2]: srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu.

Na základě důkladné sociolingvistické analýzy docházejí někteří lingvisté k závěru, že Srbové, Chorvati, Bosňané a Černohorci hovoří fakticky jedním standardním jazykem a že tento jazyk má čtyři národní varianty: srbskou, chorvatskou, bosenskou a černohorskou.[3][4] Charakter tohoto jazyka je v souladu se sociolingvistickou klasifikací polycentrický (či pluricentrický).[5][6] Situace srbochorvatštiny se srovnává se situací angličtiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny – což jsou polycentrické standardní jazyky, kterými se hovoří ve více státech.[7][8]

Podle názoru většiny Chorvatů se jedná o umělý konstrukt 19. a 20. století na úrovni československého jazyka.[zdroj?] Podle názoru většiny Srbů je to přirozený společný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců psaný dvěma různými abecedami, s několika variantami a dialekty a pouze s drobnými odchylkami v lexiku a morfologii.

Rozšíření

Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou varianty srbochorvatštiny (chorvatština, srbština, bosenština a černohorština) hlavním jazykem v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Většina obyvatel Slovinska a Severní Makedonie, jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem, stále ještě srbochorvatštině celkem dobře rozumí.

Dialekty

Základní dělení je podle výslovnosti zájmena co, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):

  • štokavština (štokavci) – nejrozšířenější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře:
    • ekavština (ekavci) – úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako e/é;
    • jekavština (jekavci) – úřední výslovnost v Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako je/ije/ijé/i;
    • ikavština (ikavci) – nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.
  • kajkavština (kajkavci) – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.
  • čakavština (čakavci) – nářečí v Dalmácii (na ostrovech) a Istrii.

Historie a potíže s názvem

Území, kde hovoří srbochorvatsky nadpoloviční většina obyvatel

Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatské redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15.17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie.

19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části „sblíží, upraví a sjednotí“.[9] Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla „jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví“,[10] či „ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazyka“.[9] Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavská štokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru).

Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byly aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku, zaveden zvlášť chorvatský jazyk, který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu.

Rozšíření jazyků v Bosně a Hercegovině podle sčítání lidu z roku 2013

Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Hlavní politickou silou, která budila v Bělehradu u komunistického vedení zděšení, byla Matice chorvatská. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název „srbochorvatština“ vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící „standardní jazykový výraz“ (standardni jezički izraz).[11] V Chorvatsku se užívaly různé termíny; „chorvatskosrbský jazyk“, „srbský neboli chorvatský“, „srbský a chorvatský“.[12]

Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijímána jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem.

Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro které není přijatelný ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina (historicky to přitom byla synonyma) vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny[zdroj?], ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali.

Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory jako úřední řeč deklarována černohorština (místo dřívější srbštiny), čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu.

Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní.[13] Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou.[14] Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.

Abeceda a výslovnost

Související informace naleznete také na stránkách Gajica a Karadžićova reforma srbské cyrilice.

Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek.

  • Chorvatština používá písmena s háčkem, která převzala z češtiny: Č, Š, Ž
  • Kromě toho má i měkké Ć (měkčí než Č, převzato z polštiny) a Đ (výslovností někde mezi (českým) Ď a DŽ; někdy se opisuje též jako DJ, ale to způsobuje mnoho nejednoznačností)
  • LJ [ľ], NJ [ň] a DŽ jsou spřežky. Projevuje se to na jejich řazení v abecedě (např. LJ je až po LZ), nebo třeba v křížovkách, kde se píší do jednoho okénka. Výjimkou jsou slova, ve kterých se k sobě dostalo D a Ž (L a J, N a J) morfologickými procesy a vyslovuje se jako dva zvuky místo jako jeden. Třeba slovo nadživjeti (předpona nad-). V cyrilici tento problém odpadá, místo „наџивети“ se napíše „надживети“.
  • Chorvatské H (a srbské Х) se čte jako naše [ch].
  • Е se nečte [je], ale [e].
  • V srbské cyrilici oproti ruské chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
  • Navíc jsou písmena Ђ (Đ), Ј (J), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ).
  • J v srbské cyrilici vypadá stejně jako v latince.
  • Černohorština má o 2 písmena více: С́ (Ś), З' (Ź).

Chorvatská abeceda vypadá následovně:

velké:
malé:
A B C Č Ć D Đ E F G H I J K L LJ M N NJ O P R S Š T U V Z Ž
a b c č ć d đ e f g h i j k l lj m n nj o p r s š t u v z ž
srbský
ekvivalent
А Б Ц Ч Ћ Д Џ Ђ Е Ф Г Х И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Ш Т У В З Ж
а б ц ч ћ д џ ђ е ф г х и ј к л љ м н њ о п р с ш т у в з ж

Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш

Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk.[15]

Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (vuk = vlk). Na konci slabik se L mění v O (kupio = koupil).

Gramatika

Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).

Slovní zásoba

Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština, stejně jako čeština, je puristický jazyk (nahrazuje výpůjčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není.[16] Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) vs. srbská geografija (geografie). Srbština nemá problém přejímat cizí slova a běžně je používat, a to nejen ze západoevropských jazyků, ale paradoxně i z chorvatštiny samé.[16] Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře.

V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica. Chorvatština (v srbochorvatské terminologii „západní varianta“) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština („východní varianta“) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem.

Příklad: Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru.

Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky)

Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)

Kuhinjska so je spoj natrija i hlora. (srbsky)

Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky (cyrilice)

Cвa људскa бићa рaђajу сe слoбoднa и jeднaкa у дoстojaнству и прaвимa. Oнa су oбдaрeнa рaзумoм и свeшћу и трeбa jeдни прeмa другимa дa пoступajу у духу брaтствa.

srbsky (latinka)

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i svešću i treba jedni prema drugima da postupaju u duhu bratstva.

bosensky (latinka)

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i treba da jedno prema drugome postupaju u duhu bratstva.

bosensky (cyrilice)

Cвa љyдскa бићa paђajy сe слoбoднa и jeднaкa y дoстojaнствy и пpaвимa. Oнa сy oбдapeнa paзyмoм и свиjeшћy и тpeбa дa jeднo пpeмa дpyгoмe пoстyпajy y дyхy бpaтствa.

chorvatsky

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedna prema drugima postupati u duhu bratstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Zajímavosti

Dvojjazyčná chorvatsko-srbská cedule ve vsi Dalj
  • Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RSE/RS) vysílá mj. v jazyce, který nazývá jihoslovanština, jižní slovanština, angl. South Slavic.[17][18][19]
  • Devadesát procent v Srbsku odvysílaných kreslených filmů pro děti je namluveno chorvatsky, protože dabing do srbštiny stojí od osmi do patnácti eur za minutu. Srbské děti tudíž mluví místo srbsky chorvatsky.[20]
  • Srbská vláda plánuje zavést daňové úlevy pro veřejné instituce a firmy, které používají cyrilici.[21]
  • Televizní společnost Al-Džazíra Balkán (angl. Al Jazeera Balkans, AJB) sídlící v bosenském Sarajevu vysílá dle rodného jazyka redaktora v bosenštině, chorvatštině a srbštině.[22][23][24]
  • Hudební kanál MTV Adria vysílá pro Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Chorvatsko, Severní Makedonii, Slovinsko a Srbsko.
  • V chorvatské Východní Slavonii se v létě 2013 v souvislosti se vstupem Chorvatska do EU a dodržováním Evropské charty regionálních či menšinových jazyků objevily dvojjazyčné chorvatsko-srbské nápisy.[25][26]

Odkazy

Reference

  1. RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička situacija u SFR Jugoslaviji, s. 43. (srbština) 
  2. hbs na ISO 639-3 [online]. ISO 639-3. Dostupné online. 
  3. KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. 430 s. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. (srbochorvatština) 
  4. GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München: Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34). ISBN 978-3-929075-79-3. (němčina) 
  5. BUNČIĆ, Daniel. Die (Re-)Nationalisierung der serbokroatischen Standards. In: KEMPGEN, Sebastian. Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress, Ohrid, 2008. München: Sagner, 2008. S. 93. (němčina)
  6. KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN 978-953-260-054-4. S. 83–108. (srbochorvatština)
  7. BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945-1991). Würzburg: Ergon, 2002. 200 s. (Beiträge zur Südasienforschung ; vol. 192). ISBN 3-89913-253-X. (němčina) 
  8. THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l’étude d’une langue à l’identité des langues. Revue des études slaves. 2003, roč. 74, čís. 2-3, s. 311–325. Dostupné online [cit. 2013-07-13]. ISSN 0080-2557. (francouzština) 
  9. a b MILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština) 
  10. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 243. (srbochorvatština) 
  11. RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 42. (srbština) 
  12. RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 40. (srbština) 
  13. KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie. 2009, roč. 45, čís. 2, s. 210–215. Dostupné online. ISSN 0044-2356. (němčina) 
  14. KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
  15. KORDIĆ, Snježana. Serbo-Croatian. München a Newcastle: Lincom Europa, 1997, 2. vydání 2006. (Languages of the World/Materials 148). ISBN 3-89586-161-8. S. 8. (angličtina)  Contents.
  16. a b RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola O evropeizaciji u eksternoj ravni, s. 59. (srbština) 
  17. RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14. 
  18. RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-13. 
  19. Slobodna Evropa [online]. Dostupné online. 
  20. Srbské děti mluví chorvatsky, může za to televize
  21. Srbsko chce chránit cyrilici. Širší využití mají zajistit daňové úlevy
  22. Al Jazeera Balkans
  23. Televize Al Džazíra expanduje. Od pátku vysílá také na Balkáně
  24. Al-Džazíra vysílá už rok na Balkáně. A vydobyla si tam respekt
  25. Chorvatský Vukovar zaplavily nápisy psané srbskou cyrilicí. Unie to vyžaduje, lidé se bouří
  26. Na smíření nemyslí. Srbštinu tady nechceme, bouří se vukovarští Chorvaté

Literatura

  • Robert D. Greenberg, JEZIK I IDENTITET NA BALKANU: raspad srpsko-hrvatskoga
  • VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Srbska Kategorie:Jazyky Černé Hory Kategorie:Jazyky Chorvatska

Rumunština (Română)
Map Roumanophone World.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Rumunsko, Moldavsko, Maďarsko, Izrael, Vojvodina (Severní Srbsko)
Počet mluvčích 25 miliónů
Klasifikace
Písmo Latinka, cyrilice (do r. 1860), ruská azbuka (v Moldavské republice do r. 1989, v Podněsteří i v současnosti)
Postavení
Regulátor Academia Română
Úřední jazyk Rumunsko, Moldavsko, Srbsko (Vojvodina), Evropská unie
Kódy
ISO 639-1 ro
ISO 639-2 rum (B)
ron (T)
Ethnologue RUM
Wikipedie
ro.wikipedia.org

Rumunština, rumunsky limba română, je románský jazyk s asi 25 miliony mluvčími, převážně v Rumunsku, v oblasti Vojvodina v Srbsku a v Moldavsku, kde se z historických a politických důvodů nazývá moldavština.

Historie

Mapa rozšíření rumunštiny a jejích dialektů po Balkánu

Předtím, než v roce 106 dobyli zemi Římané a udělali z ní svoji provincii, bylo území dnešního Rumunska obydleno indoevropskými Dáky. Po příchodu Římanů se stala úředním jazykem lidová latina. Mezi lety 271275 ztratili Římané nad územím kontrolu. Co se s latinsky mluvícím obyvatelstvem dělo potom, není známo.

Kvůli své geografické izolaci je rumunština pravděpodobně první románský jazyk, který se oddělil od latiny a až do moderní doby nebyl ovlivňován jinými románskými jazyky.

Jmenná morfologie rumunštiny je oproti ostatním románským jazykům konzervativní. Zachovala si skloňování, stejně tak jako střední rod. Slovesná morfologie zaznamenala stejný posun ke složenému perfektu a futuru jako v ostatních románských jazycích.

Dialekty rumunštiny byly sjednoceny pravděpodobně mezi 7. a 10. stoletím, kdy bylo území ovlivňováno byzantskou říší a slovanskými jazyky.

Rumunština je jediný románský jazyk, který nebyl ovlivňován římskokatolickou, ale pravoslavnou církví, tureckou a slovanskou kulturou.

Romanizace jazyka

Neacşův dokument - nejstarší dochovaná psaná forma rumunského jazyka

Počátky vědomé romanizace jazyka nacházíme koncem 18. století v díle sedmihradských řeckokatolických (uniátských) kněží, zvlášť Jana Samuela Kleina (též Clain, romanizováno na Ioan Micu). V Sedmihradsku byla církevní unie z 16. století, to jest podřízení pravoslavné církve pod římskou jurisdikci, poměrně úspěšná (asi pět procent rumunských věřících bylo a je „uniáty“). Propagace „latinského původu“ byla v zájmu rumunské uniátské elity, poskytovala totiž možnost zatlačovat řeckou, respektive slovanskou ortodoxii a stavět se jako „rovnocenná“ čelem ke katolickým Maďarům. I co se týče právního postavení „Valachů“ v habsburské říši, byla církevní unie i „znovunalezené románství“ výhodou. V gramatice sepsané Janem Kleinem-Micu i v jeho slovnících jsou místo slov, odvozených z jazyků slovanských, maďarštiny a turečtiny, novotvary (neologismy), tvořené na základě latiny. Latinská abeceda, která se rovněž začala používat v Sedmihradsku (Transylvánii), se po roce 1815 prosadila i v Moldavsku a Valašsku, kde do konce 19. století úplně vytlačila dosud používanou cyrilici. Od poloviny 19. století byla rumunština (valaština, moldavština) natolik očištěna podle francouzského a italského vzoru, že lze téměř hovořit o novém konstruování jazyka. To, co v dnešní rumunštině zní tak zřetelně „latinsky“, není tedy antickým dědictvím, nýbrž novou konstrukcí, vzniklou v 19. století. V Rumunsku i v Moldavsku dlouho přetrvával fenomén dvou národních jazyků, umělého spisovného a literárního jazyka a tradičního lidového jazyka. Na rozdíl od jiných zemí, kupříkladu Řecka, zde se však literární jazyk prosadil jako jazyk státní.

Příklad romanizace jazyka v názvu "rumunský jazyk"

  • 1. Limba rumânească – původní název
  • 2. Limba românească – nahrazení "u" za "o", název je podobnější slovu "Roma" (Řím)
  • 3. Limba română – odstranění slovanského gramatického tvaru "-ască"; současný název

Moldavština oproti rumunštině zachovala svůj originální název: "Limba moldovenească".

Kontakty s jinými jazyky

Rumunština podle původu slov[1][2]
Románský
78%
Slovanský
14%
Germánský (německé vlivy, anglické výpůjčky)
2.54%
Řecký
1.7%
Ostatní
5.49%

Dáčtina

Dáčtina byl indoevropský jazyk, kterým mluvili staří Dákové. Byl to první jazyk, který ovlivnil latinu v Dákii.

V dnešní rumunštině je okolo 300 slov, o kterých se předpokládá, že jsou z dáčtiny (např.: balaur=drak, brânză=sýr, mal=břeh).

Balkánský jazykový svaz

Přestože je většina rumunské gramatiky a morfologie založená na latině, jsou v ní jevy, které sdílí jen s ostatními jazyky v balkánském jazykovém svazu. Mezi sdílené jevy patří určitý člen následující po řídícím slovu, splynutí genitivu a dativu, způsob tvoření futura a perfekta a absence infinitivu.

Slovanské jazyky

Zdrojem slovanského vlivu je v největší míře staroslověnština, která byla až do 18. století liturgickým jazykem v Rumunsku, a také bulharština, ukrajinština a srbština. Až 20 % slovní zásoby je slovanského původu (např.: iubi=milovat, glas=hlas, nevoie=potřeba, prieten=přítel, da=ano), nicméně mnoho slovanských slov jsou archaizmy, takže se odhaduje, že slovanská slovní zásoba představuje dnes už jen 10 % moderního jazyka. Mezi další slovanské vlivy patří např. zachování původního latinského fonému /h/, který nezůstal v žádném jiném dnešním románském jazyce.

Další vlivy

  • řečtina (např.: folos < ófelos = užitek, buzunar < buzunára = kapsa, proaspăt < prósfatos = čerstvý)
  • maďarština (např.: oraş < város = město, a cheltui < költeni = utrácet, a făgădui < fogadni = slíbit)
  • turečtina (např.: cafea < kahve = káva, cutie < kuta = krabice, papuc < papuç = papuče)
  • němčina (např.: cartof < Kartoffel = brambor, bere < Bier = pivo, șurub < Schraube = šroub)

Mezinárodní slova

Od 19. století si rumunština vypůjčuje mnoho slov z jiných románských jazyků, především francouzštiny a italštiny. Odhaduje se, že v rumunštině je kolem 38 % slov vypůjčených z italštiny a francouzštiny, takže spolu se slovy domácího původu tvoří kolem 80 % slovní zásoby slova s původem v latině.

Některá latinská slova byla do rumunštiny přijata dvakrát, poprvé jako součást původní slovní zásoby a podruhé jako přejatá slova.

Např:

  • bratr/bratrský: frate/fratern
  • prst/prstní: deget/digital
  • voda/vodní: apă/acvatic
  • oko/oční: ochi/ocular

Rozšíření

názevová variace slova 'burtă' (břicho) na území Rumunska

Rumunštinou se mluví hlavně v Rumunsku, Moldavsku, Maďarsku, Srbsku a Bulharsku.

Oficiální postavení

Rumunština je oficiální jazyk Rumunska a Moldavské republiky, kde se lze z politických důvodů setkat i s označením moldavština (např. v ústavě, naopak na školním vysvědčení je uvedena rumunština). I podle jednoho z jazykových zákonů je rumunština a moldavština stejný jazyk.

Úřady v Moldavské podněsterské republice (Podněstří) trvají na užívání ruské azbuky místo latinky. Existují však školy, které vyučují v latince. Lpění na užívání rumunštiny v azbuce je projevem rusifikace rumunskojazyčného obyvatelstva. Rodiče raději posílají své děti do ruských škol, kde se jim dostane výuky standardní ruštiny, místo do škol, kde děti naučí málo využitelný pravopis rumunštiny v azbuce.

Ve Vojvodině má oficiálně stejný status jako srbština, ale ve skutečnosti je tam méně důležitá.

V ostatních částech Srbska a na Ukrajině mají rumunské komunity malá práva, co se týče ochrany a používání jejich jazyka.

Rumunština je jedním z pěti jazyků, které se používají bohoslužbách na Hoře Athos.

Dialekty

De facto existují čtyři „rumunské“ jazyky. Jen dva (rumunština / moldavština a makedorumunština) existují v písemné podobě.

(Dako)rumunština – na sever od Dunaje (Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina). (Dako)rumunština má pět nářečí:

  • moldavské (považované za jazyk, limba moldovenească) – Moldavsko, Podněstří, Bukovina a východní Sedmihradsko
  • valašské (dialect „popular“) – Valašsko, Dobrudža a jižní Sedmihradsko
  • marmarošské (dialect de Maramureş) – Marmaroš
  • krišanské (dialect de Crișana) – Krišana a západní Sedmihradsko
  • banacké (dialect de Banat) – Banát.

Makedorumunština (Arumunština)Řecko, Severní Makedonie, Bulharsko, Srbsko, Albánie.

Meglenorumunština – severní Řecko.

IstrorumunštinaIstrie, Chorvatsko.

Gramatika

Rumunská jména rozeznávají 3 rody (mužský, ženský a střední), 2 čísla (singulár a plurál) a 5 pádů (nominativ, akuzativ, dativ, genitiv a vokativ). Členy, většina adjektiv a zájmena se shodují se svým řídícím jménem.

Rumunština je jediný románský jazyk, jehož určitý člen se připojuje na konec jména a ne před slovo.

Rumunština má čtyři slovesné třídy a pět způsobů (indikativ, konjunktiv, imperativ, prezumptiv a supinum)

Fonologie

Rumunština má 7 samohlásek a 20 souhlásek.

Hláskové změny

Kvůli izolaci rumunštiny je hláskový vývoj odlišný od vývoje ostatních románských jazyků, ale některé změny sdílí s italštinou (např. [kl] > [kj] – lat. clarus > rum. chiar, it. chiaro) a dalmátštinou (např. [gn] > [mn] – lat. cognatus > rum. cumnat, dalm. comnut).

Mezi důležité hláskové změny patří:

  • diftongizace e, i, o – lat. cera > rum. ceară (vosk)
  • jotacizmus [e] > [i] – lat. herba > rum. iarbă (tráva)
  • veláry [k], [g] > labiály [p], [b], [m] – lat. octo > rum. opt (osm)
  • rotacizmus [l] > [r] – lat. caelum > rum. cer (nebe)
  • palatalizace dentál [d], [t] před [e] a [i] – lat. deus > rum. zeu (bůh), lat. tenem > rum. ţine (držet)

Psaná podoba

První psaný záznam románského jazyka, kterým se mluvilo ve středověku na Balkáně, byla zapsána byzantským kronikářem v 6. století o vojenské expedici proti Avarům. Je to věta mezkaře doprovázejícího byzantská vojska „Torna, torna, fratre!“ (Vrať se, vrať se, bratře!), kterou zavolal na společníka, když uviděl, že z mezka spadl náklad.

Nejstarší psaný text v rumunštině je dopis z roku 1521, v němž Neacșu z Câmpulungu píše starostovi Brašova o hrozícím útoku Turků. Byl napsán cyrilicí jako většina tehdejších textů. Nejstarší text latinkou byl v 16. století napsán v Transylvánii podle konvencí maďarštiny.

V pozdním 18. století rumunští učenci, majíce na paměti původ rumunštiny v latině, převzali italský pravopis a přizpůsobili ho rumunštině. Cyrilice se, i když stále méně, používala až do roku 1860, kdy byl pravopis poprvé normován.

V Moldavské SSR se do roku 1989 používala upravená ruská cyrilice.

Abeceda

písmeno: a ă â b c d e f g h i î j l m n o p r s ş t ţ u v x z
výslovnost: a ə ɨ b k, č d e f g, dž h, ch i ɨ ž l m n o p r s š t c u, w v kz, gz z

Poznámky:

  • ce, ci se čte [če], [či]
  • che, chi se čte [k´e], [k´i]
  • ca, co, cu se čte [ka], [ko], [ku]
  • ge, gi se čte [dže], [dži]
  • ghe, ghi se čte [g´e], [g´i]
  • ga, go, gu se čte [ga], [go], [gu]
  • nepřízvučné i na konci slova se vyslovuje tak krátce, že netvoří slabiku, ale palatalizuje případnou předchozí souhlásku
  • ă se vyslovuje jako neurčitá souhláska [ə] stejně jako v angličtině
  • na začátku a na konci slova se píše î, uprostřed â (do reformy pravopisu v r. 1993 se všude psalo î) a vyslovuje se jako u bez zaokrouhlení rtů.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

rumunština

Toate ființele umane se nasc libere și egale în demnitate și în drepturi. Ele sunt înzestrate cu rațiune și conștiință și trebuie să se comporte unii față de altele în spiritul fraternității.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Otčenáš

Latina Italština Rumunština
Pater noster, qui es in caelis: Padre nostro, che sei nei cieli, Tatăl nostru carele ești în ceruri,
sanctificetur Nomen Tuum; sia santificato il tuo nome. sfințească-se numele tău.
adveniat Regnum Tuum; Venga il tuo regno. Vie împărăția ta.
fiat voluntas Tua, sicut in caelo, et in terra. Sia fatta la tua volontà, come in cielo così in terra. Facă-se voia ta, precum în cer, așa și pe pământ.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie; Dacci oggi il nostro pane quotidiano Pâinea noastră cea de toate zilele, dă-ne-o nouă astăzi,
et dimitte nobis debita nostra, e rimetti a noi i nostri debiti, și ne iartă nouă păcatele noastre,
Sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; come noi li rimettiamo ai nostri debitori. precum și noi iertăm greșiților noștri.
Et ne nos inducas in tentationem; E non ci indurre in tentazione, Și nu ne duce pe noi în ispită,
sed libera nos a Malo. ma liberaci dal male. ci ne izbăvește de cel rău.

Reference

  1. Marius Sala (coord), Mihaela Bîrlădeanu, Maria Iliescu, Liliana Macarie, Ioana Nichita, Mariana Ploae-Hanganu, Maria Theban, Ioana Vintilă-Rădulescu, Vocabularul reprezentativ al limbilor romanice (VRLR) (Bucharest: Editura Științifică și Enciclopedică, 1988).
  2. Vocabularul reprezentativ diferă de vocabularul fundamental (VF) și de fondul principal lexical (FP). Cf. SCL (Studii și cercetări lingvistice), an XXVII (1976), nr. 1, p. 61-66 și SCL (1974) nr. 3, p. 247. Cf. Theodor Hristea, "Structura generală a lexicului românesc", Sinteze de limba română, eds., Theodor Hristea (coord.), Mioara Avram, Grigore Brâncuș, Gheorghe Bulgăr, Georgeta Ciompec, Ion Diaconescu, Rodica Bogza-Irimie & Flora Șuteu (Bucharest: 1984), 13.

Externí odkazy

Kategorie:Balkanorománské jazyky Kategorie:Jazyky Rumunska Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie Kategorie:Živé jazyky

Ukrajinština (українська мова, ukrayins'ka mova)
Idioma ucraniano.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Ukrajina, Podněstří a některé příhraniční oblasti sousedních států (Rusko, Bělorusko, Polsko, Slovensko,Moldavsko, Rumunsko)
Počet mluvčích 40 milionů
Klasifikace
Písmo Cyrilice
Postavení
Regulátor Národní akademie věd Ukrajiny (Національна академія наук України)
Úřední jazyk Ukrajina, Moldavsko (Podněstří), Srbsko[zdroj?]
Kódy
ISO 639-1 uk
ISO 639-2 ukr (B)
ukr (T)
Ethnologue UKR
Wikipedie
uk.wikipedia.org

Ukrajinský jazyk neboli ukrajinština (zastarale rusínština) je východoslovanský jazyk, náležící mezi slovanské jazyky, tj. do rodiny tzv. indoevropských jazyků, jehož hlubším studiem se zabývá filologicky zaměřený obor, zvaný ukrajinistika.

Po jazykové stránce je nejvíce příbuzný s běloruštinou, poté s polštinou a slovenštinou.[1] Vyvinula se z východních nářečí praslovanštiny.

Rozšíření

Ukrajinština je úředním jazykem druhého největšího evropského státu Ukrajiny. Ve východní a jižní části jejího území si ovšem konkuruje s ruštinou, ukrajinsky se tam mluví hlavně na venkově; na Donbasu a na Krymu je používanější ruština (na Krymu ukrajinský jazyk považují za mateřský 3,3% obyvatel [2]), avšak ve střední a především v západní části země ukrajinština převažuje zcela jednoznačně. Vedle Ukrajiny má ukrajinština status oficiálního jazyka také v neuznané separatistické republice Podněstří a v několika obcích ve Vojvodině. Kromě toho používá ukrajinštinu ukrajinská menšina především na východním Slovensku, v jihovýchodním Polsku, České republice, Spojených státech a jinde.

Nářečí

Nářečí přecházejí plynule do polštiny a běloruštiny. Zvláštním jevem je tzv. suržyk, smíšený jazyk s převážně ukrajinskou gramatikou a výslovností, silně ovlivněný ruskou slovní zásobou.

Historie

Od 10. století se na ukrajinském území (Kyjevská Rus) spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ukrajinština pronikala do církevních textů od 16. století, o století později už lze hovořit o spisovném jazyku. V 19. století se rozvíjela ukrajinská literatura, čerpající z lidové slovesnosti.

V 19. století a na začátku 20. století byla označována ruskými[3] i ukrajinskými autory[4][5] termínem maloruština nebo maloruské nářečí. Název vycházel z koncepce např. A. I. Sobolenského, S. K. Buliče a částečně N. S. Trubeckého, podle které jsou ukrajinské jazyky jen nářečím ruského jazyka.

Filozofové a slavisté už v druhé polovině 19. století považovali ukrajinštinu za samostatný jazyk (Vladimir Ivanovič Dal, Pavlo Hnatovyč Žyteckyj, Fedir Jevhenovyč Korš, Alexej Alexandrovič Šachmatov, Pavel Jozef Šafárik, Franc Miklošič).

Po událostech, spojených s anexí Krymu Ruskou federací, byl v první polovině roku 2017 Nejvyšší radou Ukrajiny přijat zákon, výrazně omezující užívání ruštiny v ukrajinské celostátní, místy i regionální televizi ve prospěch ukrajinštiny.[6]

Ě

Abeceda a výslovnost

Ukrajinština se píše cyrilicí. Ukrajinská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké: А Б В Г Ґ Д Е Є Ж З И І Ї Й К Л М Н О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Ш Щ Ь Ю Я
malé: а б в г ґ д е є ж з и і ї й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ь ю я
kurzíva: а б в г ґ д е є ж з и і ї й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ь ю я
přepis: a b v h g d e ye zh z y i yi y k l m n o p r s t u f kh ts ch sh shch ' yu ya
výslovnost: a b v h g d e je ž z y i ji j k l m n o p r s t u f ch c č š šč měkký znak ju ja

Narozdíl od písmene ї které se přepisuje ï a né ji ale čte se ji.

  • V písmu se využívá též apostrof ('), který má obdobnou funkci jako tvrdý znak v ruštině.
  • G se změnilo na H, stejně jako v češtině. K označení skutečného G (vyskytuje se pouze v cizích slovech) slouží písmeno Ґ - např. ґрунт = grunt. Hláska H se před G upřednostňuje až do té míry, že se na Ukrajině váží na hramy, případně cestovatel, který jede na Ukrajinu, vyplňuje imihracijnu kartku. Ve skutečnosti se nepoužívá vůbec slouží jako příloha.
  • Velmi často se používá I (ikavismus) tam kde jiné slovanské jazyky mají Ě[7][8], O nebo E, a to i v jednoslabičných slovech (bis = běs, pid = pod, lid = led).
  • Na začátek slov, která by v češtině začínala samohláskou O, se předsouvá V (jako v obecné češtině): він = on.
  • Na rozdíl od ruštiny a běloruštiny se nepřízvučné O nemění na A.

Slovní zásoba

Ukrajinská slovní zásoba má blíže západoslovanským jazykům (zejména polštině) než ruština.

Fotogalerie

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání ukrajinštiny s ruštinou je text uveden v obou jazycích. V písmu se od ruštiny dá snadno odlišit znakem, který se v latince používá pro i.

Všeobecná deklarace lidských práv

ukrajinsky

Всі люди народжуються вільними і рівними у своїй гідності та правах. Вони наділені розумом та сумлінням і повинні діяти у відношенні один до одного в дусі братерства.

přepis

Vsi lyudy narodzhuyutʹsya vilʹnymy i rivnymy u svoyiy hidnosti ta pravakh. Vony nadileni rozumom ta sumlinnyam i povynni diyaty u vidnoshenni odyn do odnoho v dusi braterstva.

rusky

Все люди рождаются свободными и равными в своëм достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.

přepis

Vse lyudi rozhdayutsya svobodnymi i ravnymi v svoëm dostoinstve i pravakh. Oni nadeleny razumom i sovest'yu i dolzhny postupat' v otnoshenii drug druga v dukhe bratstva.

číst

Vsě ljudi raždajutsa svabodnymi i ravnymi v svajom dastoinstvě i pravach. Ani nadělěny razumom i sověsťju i dalžny pastupať v atnašenii drug druga v duche bratstva.

ukrajinska evro-latinka

Vsi ľudy narodžujuť śa viľnymy i rivnymy u svojij hidnosti ta pravach. Vony nadileni rozumom i sumlinn'am i povynni dijaty u vidnošenni odyn do odnoho v dusi braterstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

  1. Мови Європи: відстані між мовами за словниковим складом Archivováno 1. 5. 2015 na Wayback Machine. (ukrajinsky)
  2. Росстат: подавляющее большинство крымчан считают родным языком русский. РИА Новости [online]. 20150319T1234+0300Z [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. (rusky) 
  3. Florinskij T. D.: Malorusskij jazyk i "ukrajinsko-ruskij" literaturnyj separatizm. Sankt Peterburg. 1900
  4. Kostomarov M. I.: Slavianska mifologija. Kyjiv. 1847. str. 350.
  5. I. Koljarevskyj Вергилиева Энеида на малороссийский диалект (Vergíliova Eneida v maloruském nářečí)
  6. V ukrajinských televizích bude převažovat ukrajinština. Parlament přijal zákon, který omezí ruštinu. Aktuálně.cz. 2017-05-23. Dostupné online [cit. 2017-06-16]. (česky) 
  7. Ukrainische Sprache. www.uni-protokolle.de [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 
  8. BECKER, LEE A. On the Phonetic Nature of the Origin of Ukrainian Ikavism. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1980, roč. 22, čís. 3, s. 400–407. Dostupné online [cit. 2019-04-05]. ISSN 0008-5006. 

Související články

Externí odkazy

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Polska Kategorie:Jazyky Ukrajiny Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Podněstří Kategorie:Jazyky Moldavska

Zkratka:
  • WP:EK

Představte si situaci, v níž chronologicky následují tyto kroky:

  1. Alenka na libovolné stránce klikne na „editovat“.
  2. Bedřich na stejné stránce klikne na „editovat“.
  3. Alenka dokončí své úpravy a klikne na „Zveřejnit změny“, čímž se článek uloží v Alenčině verzi.
  4. Bedřich dokončí své úpravy a klikne na „Zveřejnit změny“. Bedřichovi se zobrazí stránka „Editační konflikt“.

Vzhled stránky editační konflikt

Nahoře je Alenkou uložená verze stránky.

Dole se nachází text, který se Bedřich chystal uložit.

Uprostřed je porovnání rozdílů mezi oběma verzemi.

Řešení editačního konfliktu

Pokud Bedřich prováděl pouze drobné úpravy, zatímco Alenka v textu zavedla zásadnější změny, může se Bedřich rozhodnout, že vyjde z Alenčiny verze, do které doplní své úpravy. Při ukládání by měl do shrnutí editace vložit informaci „editační konflikt“, aby Alenku upozornil, že je vhodné úpravy zkontrolovat.

Pokud Bedřich výrazně upravoval text, zatímco Alenka prováděla jenom drobné úpravy, může Bedřich začít od své verze textu. Jedna možnost je okopírovat spodní text namísto horního a uložit danou stránku s příslušným shrnutím („editační konflikt, pracuji na sloučení změn“). Poté může Bedřich využít stránku historie a v další editaci do stránky přidat Alenčiny úpravy.

Pokud dělali velké úpravy jak Alenka, tak Bedřich, situace je komplikovanější a oba musí spolupracovat na vyřešení situace. Pokud např. oba vkládali novou část na stejné téma, může být nejlepším řešením nejprve uložit Bedřichovu verzi a poté se společně rozhodnout, která z verzí je lepší a tu tam ponechat.

Bedřich nesmí prostě přemazat Alenčiny změny těmi svými. Pokud si nejste jisti, použijte funkci „rozdíl“ na stránce historie či v seznamu posledních změn.

Pokud vznikne editační konflikt v diskusi, např. Pod lípou nebo v diskusi u některého článku, často se po vyřešení konfliktu daný úryvek označí zmínkou o proběhlém editačním konfliktu. Tuto zmínku je možné vložit pomocí šablony {{ek}}.

Skryté editační konflikty

Někteří Wikipedisté upravují články tak, že si nejprve okopírují původní verzi článku do textového editoru, ve kterém pracují na množství úprav. Nakonec okopírují výslednou verzi a uloží ji do Wikipedie v jediné editaci. Pokud mezitím někdo jiný provedl nějaké změny v článku, mohou být ztraceny. Proto by měli ti, kteří pracují takovým způsobem, vždy překontrolovat provedené změny pomocí funkce „rozdíl“, případně zkontrolovat změny stránky v historii editací, aby omylem nesmazali cizí práci.

Omyly

Někdy se v průběhu slučování stanou chyby – např. mohou být některé z Alenčiných úprav přehlédnutím smazány. Nebo se Bedřich může domnívat, že Alenčiny úpravy již nejsou smysluplné. V takových situacích se očekává, že se oba dohodnou na vyřešení konfliktu.

Je zcela nepřijatelné, aby Alenka prostě článek vrátila ke své verzi a zrušila tím Bedřichovy rozsáhlé změny jenom proto, že Bedřich omylem způsobil ztrátu Alenčiných drobných úprav. To by bylo nesmírně důležité zvláště v případě, že stránku poté editoval třeba Cyril nebo Daniel.

Alenka by v takovém případě měla stránku znovu editovat, vložit do ní své úpravy a uložit ji s patřičným shrnutím editace, např. „vrácen odkaz omylem odstraněný Bedřichem“.

Prevence

Editační konflikty jsou nepříjemné, proto je dobré jim předcházet. Třeba needitováním stránky, které byly před minutou několikrát upravovány a počkat si, až se stav „uklidní“. Nebo editováním pouze jedné sekce celého článku tlačítky Editovat nebo Editovat zdroj u každé sekce. Pokud Alenka edituje jednu sekci a Bedřich jinou, nijak si nepřekáží a obě editace se v pořádku uloží. Můžete dát také předem vědět, že na stránce budete pracovat, a tím předejít skrytým editačním konfliktům, pomocí šablony Pracuje se. V budoucnu také může být do softwaru MediaWiki přidán nástroj na automatické řešení editačních konfliktů.

Kategorie:Nápověda:Editace

Makedonština (Македонски jaзик, Makedonski jazik)
MapOfMacedonianSpeakers.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Severní Makedonie, Albánie,
Bulharsko, Řecko
Počet mluvčích 3,0 milionů
Klasifikace
Písmo Cyrilice
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk Severní Makedonie, uznávána jako
jazyk menšiny v Albánii,
Rumunsku, Srbsku.
Kódy
ISO 639-1 mk
ISO 639-2 mac (B)
mkd (T)
Ethnologue MKJ
Wikipedie
mk.wikipedia.org
Tento článek je o jihoslovanském jazyku. O helénském jazyku pojednává článek Antická makedonština.

Makedonština je jihoslovanský jazyk zapisovaný upravenou cyrilicí. Nejblíže má k bulharštině (viz Gramelová, L.; Navýchod) a podle mínění některých[zdroj?] bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. Otázka jazykového sebeurčení Makedonců je velmi kontroverzní politické téma. Pro rozlišení od antické (helénské) makedonštiny je zejména řeckými autory označován slavomakedonština.

Řecko[kdo?] považuje jméno tohoto jazyka za neoprávněně užívané, protože jedinou pravou makedonštinou je podle nich řecký dialekt, kterým mluvil starověký vládce Alexandr Veliký, třebaže „řeckost“ tohoto jazyka nebyla přesvědčivě prokázána.[zdroj?] Podle nich přišli Slované na toto území až dávno po pádu Makedonské říše, a je tudíž historicky nesprávné říkat slovanskému jazyku makedonština. Nicméně zbytek světa včetně mezinárodních tiskových agentur a lingvistů název makedonština uznává a používá. Bilaterální vztahy Řecka a Severní Makedonie jsou tímto tématem dlouhodobě velice poznamenané.

Za otce myšlenky, že Makedonci jsou samostatný národ nezávislý na Bulharech a že makedonština je svébytný jazyk, je považován spisovatel Ďordi Pulevski. Z etnografického hlediska tuto myšlenku rozvinul a prokázal Krste Misirkov. Makedonská národní identita má epicentrum v protiturecké vzpouře vedené revolucionáři Goce Delčevem, Janem Sandanskim, Dame Gruevem, Pitu Gulim či Dimitarem Vlahovem, o nichž se také zpívá v severomakedonské hymně a kteří jsou považováni za zakladatele národa, ač Bulhaři je považují za Bulhary. Někteří přední zastánci makedonské národní identity, například Krste Misirkov nebo Venko Markovski, se ovšem později sami přiklonili k bulharské identitě a byli pak makedonskými vlastenci považováni za zrádce.

V období královské Jugoslávie (1918–1941) byla makedonština považována za srbský dialekt, podobně jako nebyla uznávána celá makedonská národní identita. Ke změně došlo až po vytvoření socialistické Jugoslávie a obnově po druhé světové válce. Makedonština byla zdokumentována a kodifikována a v republice začala vznikat divadla, hrající hry v makedonském jazyce, podobně jako začaly vycházet knihy v této řeči.

Rozšíření

Kromě státu Severní Makedonie, kde je úředním jazykem, je makedonština státem uznaným menšinovým jazykem v albánském okresu Korçë. Rodilí mluvčí také žijí roztroušeně v sousedním Srbsku a Černé Hoře, Řecku a Albánii.

Abeceda a výslovnost

Makedonština se píše cyrilicí. Od známější ruské cyrilice (tj. azbuky) se liší následovně:

  • Navíc písmena Ѓ, Ѕ, Ј, Ќ, Љ, Њ, Џ.
  • Chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
  • Е se nečte [je], ale [e].

Makedonská abeceda (azbuka - азбука) tedy vypadá následovně:

velké: А Б В Г Ѓ Д Е Ж Ѕ З И Ј К Ќ Л Љ М Н Њ О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Џ Ш
malé: а б в г ѓ д е ж ѕ з и ј к ќ л љ м н њ о п р с т у ф х ц ч џ ш
přepis: a b v g ǵ d e ž dz z i j k l lj m n nj o p r s t u f h c č š

Přepis více méně přibližuje i českou výslovnost. Љ je měkké [ľ], Њ se čte jako [ň], Ѓ a Ќ jsou blízká českým [ď] resp. [ť].

Gramatika

Podobně jako bulharština, ale na rozdíl od ostatních slovanských jazyků, nemá makedonština pády u substantiv, ale má zase tři různé určité členy, které připojuje jako přípony za jména.

Vlastnictví se vyjadřuje předložkou на, např. домот на пријателот (dům přítele), což se vyvinulo pod vlivem vlaštiny z домот пријателутому (přívlastek má tvar dativu, neboť v makedonštině před zánikem nominální deklinace splynul dativ s genitivem). V některých jihozápadních dialektech se ještě dativ zachoval jako živá gramatická forma.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání bulharštiny s makedonštinou je text uveden v obou jazycích.

makedonsky

Ситe чoвeчки суштeствa сe раѓаат слoбoдни и eднaкви пo дoстoинствo и прaвa. Tиe сe oбдaрeни сo рaзум и сoвeст и трeбa дa сe oднeсувaaт eдeн кoн друг вo дуxoт нa oпштo чoвeчкaтa припaднoст.

přepis

Site čovečki suštestva se raǵaat slobodni i ednakvi po dostoinstvo i prava. Tie se obdareni so razum i sovest i treba da se odnesuvaat eden kon drug vo duhot na opšto čovečkata pripadnost.

bulharsky

Bсички човешки същества се раждат свободни и равни по достойнство и права. Tе са надарени с разум и съвест и следва да се отнасят помежду си в дух на братство.

přepis

Vsichki choveshki sŭshtestva se razhdat svobodni i ravni po dostoĭnstvo i prava. Te sa nadareni s razum i sŭvest i sledva da se otnasyat pomezhdu si v dukh na bratstvo.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Literatura

  • Kubeš, Branka. Učebnice makedonštiny. 1. díl. Praha, FF UK. 1988. 301 S.
  • Mareš, František Václav. Makedonská gramatika. Skopje, 1994. 86 S.
  • Ribarová, Zdeňka. Cvičebnice makedonštiny. 1. vyd. Brno, FF MU. 1998. 166 S.
  • Hora, Karel. Makedonsko-český slovník s makedonskou gramatikou (Václava Františka Mareše). 1. vyd. Praha, Euroslavica. 1999. 638 S.
  • Stefania, Dragi; Dorovský, Ivan. Česko-makedonský a makedonsko-český slovník. Brno, MU. 1994, 1995, 2002. 312-317 S.

Externí odkazy

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Albánie Kategorie:Jazyky Severní Makedonie Kategorie:Jazyky Řecka Kategorie:Makedonie (region)

Altajština (Алтай тили)
Rozšíření Altajsko, Ruská federace, Mongolsko, Čína
Počet mluvčích 67 tisíc
Klasifikace
Písmo cyrilice
Postavení
Regulátor není
Úřední jazyk Altajsko
Kódy
ISO 639-1 tut
ISO 639-2 atv (B)
alt (T)
Ethnologue ATV
Wikipedie
není

Altajština je Západoturkický jazyk, který je nejvíce příbuzný s kyrgyzštinou, takže se řadí mezi kypčacké jazyky (kypčacko-kyrgyzské jazyky). Je oficiálním jazykem v Altajsku, Rusko, ale mluví se s ním i v Mongolsku a Číně.

Hlavní zájmena

Hlavní zájmena
Jednotné číslo Množné číslo
Altajština Čeština Altajština Čeština
мен бис my
сен ty (formálně) слер vy (formálně)
ол (ol) on,ona,ono олор oni,ony,ona

Písmo

Od roku 1938 se altajština zapisuje upravenou cyrilicí s přidanými znaky:
Јј, Ҥҥ, Ӧӧ, Ӱӱ

Kategorie:Jazyky Altajské republiky Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Mongolska Kategorie:Jazyky Číny

Tamilština (தமிழ்)
Tamil Verbreitung.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Indie, Srí Lanka, Malajsie, Singapur, Réunion, Mauricius
Počet mluvčích 74 miliónů (1996)
Klasifikace
Písmo Tamilské písmo
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk Tamilnádu, Puduččéri, Srí Lanka, Singapur, Malajsie, Mauricius
Kódy
ISO 639-1 ta
ISO 639-2 není
ISO 639-3 tam
Ethnologue tam
Wikipedie
ta.wikipedia.org

Tamilština (தமிழ் || Thamizh) je dravidský jazyk, který používají především Tamilové v Indii, na Srí Lance, v Malajsii, v Singapuru a menší společenství v řadě dalších států. Tamilština má mezi všemi drávidskými jazyky nejstarší dochovanou literaturu. V roce 1996 byla s více než 74 miliony mluvčích 8. nejrozšířenějším jazykem na světě. Je jedním z úředních jazyků v Indii, Singapuru, Malajsii a na Srí Lance.

Tamilská literární tradice trvá nepřetržitě již více než 2000 let. Existuje v ní značný rozdíl mezi mluveným a knižním jazykem, ale díky vysoké prestiži literárních památek se v mluveném jazyce dodnes uchovala řada prastarých výrazů a forem.

Historie

Sada rukopisů křesťanských modliteb v tamilštině z 15. či 16. století, zapsaných na palmových listech.

Přesný původ tamilštiny, jako i ostatních drávidských jazyků, neznáme, ale na rozdíl od indoevropských jazyků severní Indie (např. hindština, bengálština, pandžábština) nejsou drávidské jazyky příbuzné sanskrtu ani jazykům Evropy. Někteří autoři předpokládají, že nositelé Harappské kultury, jejichž písmo se dosud nepodařilo rozluštit, mluvili některým z drávidských nebo blízce příbuzných jazyků. Nejstarší literární díla v tamilštině, pocházející přibližně z 2. století př. n. l. v jižní Indii a na Srí Lance dochovala buď v podobě opsaných rukopisů na palmových listech, nebo ústní tradicí. Jejich přesná datace je obtížná a lze ji určit spíše z vnějších záznamů a vlastních lingvistických důkazů.

Rozšíření

Tamilština je mateřským jazykem většiny obyvatel jihoindického státu Tamil Nádu a severní, východní a severovýchodní Srí Lanky. Jazyk používají též menšiny v jiných částech Indie a Srí Lanky, především v indických státech Karnátaka, Kérala a Maháráštra.

V současné době existují početné skupiny tamilsky hovořících potomků obyvatel těchto států v Singapuru, Malajsii, Jihoafrické republice a na Mauriciu. Mnozí z obyvatel Guyany, Fidži, Surinamu a Trinidadu a Tobaga jsou tamilského původu, ale jazyk ovládá jen málo z nich.

Skupiny novodobých emigrantů i ekonomických přistěhovalců, např. techniků, informatiků, lékařů a akademiků, ze Srí Lanky a Indie existují v Kanadě (zejména v Torontu), Austrálii, USA a většině západoevropských zemí.

Právní postavení

Tamilština je úředním jazykem indického státu Tamil Nádu a unijních území Andaman a Nikobar a zároveň jedním z 23 ústavou uznaných úředních jazyků Indie. Tamilština je rovněž úředním jazykem Srí Lanky a Singapuru a ústava ji uznává v Jihoafrické republice, Malajsii a na Mauriciu.

Písmo

Tamilština je fonetický jazyk a podléhá přesným pravidlům elize (vypouštění hlásek) a eufonie (zvukomalebnosti). V současnosti používané písmo se nejspíše vyvinulo z bráhmanského písma v období krále Ašóky. Pozdější variantou písma, zvanou grantha, se psaly tamilské i sanskrtské texty. Další úpravy písmo prodělalo po vynálezu knihtisku, zejména pak ve 20. století; jejich smyslem bylo především zjednodušení písmen pro tisk.

Hláskosloví

Tamilská abeceda sestává z 12 samohlásek a 18 souhlásek. Jejich kombinací vzniká 216 složených písmen. Připočteme-li i zvláštní znak “aaytha ezutthu”, vznikne celkem 247 písmen.

Mluvnice

Většinu tamilské gramatiky podrobně pojednala již nejstarší tamilská mluvnice, zvaná Tolkáppiyam. Současné tamilské písmo většinou vychází z gramatiky 13. století.

Stejně jako ostatní drávidské jazyky je tamilština jazyk aglutinační. Tamilská slova se tudíž skládají z lexikálního kořene, k němuž se připojují jednotlivé významové přípony a v menší míře i předpony. Přípony jsou odvozovací (mění slovní druh nebo význam slova) nebo ohýbací (označují mluvnické kategorie osoby, čísla, způsobu, času atd.). Délce či rozsahu aglutinace (rozšiřování slova) se nekladou žádné meze, takže mohou vznikat i velmi dlouhá slova, jimž v češtině může odpovídat celá řada slov nebo i celá věta.

Příklad:

Tamil language.png
aasiriyar vakuppukkuL nuzhainthaar.
avar uLLE nuzhainthavudan maaNavarkaL ezhunthanar.
vaLavan mattum than arukil ninRu kondiruntha maaNavi kanimozhiyudan pEsik kondirunthaan.
naan avanai echarithEn.

Což česky znamená:

Do třídy vstoupil učitel.
Jakmile vstoupil, studenti se postavili.
Pouze Valavan se bavil s Kanimozhim, který stál vedle něho.
Řekl jsem mu, ať dává pozor.

Externí odkazy

Kategorie:Drávidské jazyky Kategorie:Živé jazyky Kategorie:Jazyky Indie Kategorie:Jazyky Srí Lanky

Toto je seznam jazyků, které jsou nebo byly zapisovány latinkou, u některých jazyků, o kterých neexistuje článek, je uvedena i jejich abeceda (a také u jazyků, u kterých není jejich abeceda zmíněna v článku o nich).

Evropské jazyky

Baltské jazyky

Germánské jazyky

Keltské jazyky

Románské jazyky

Semitské jazyky

Slovanské jazyky

Turkické jazyky

Ugrofinské jazyky

Asijské jazyky

Austroasijské jazyky

Austronéské jazyky

Čukotsko-kamčatské jazyky

Íránské jazyky

Turkické jazyky

Africké jazyky


Jihoamerické jazyky

Severoamerické jazyky

Eskymácké jazyky

Indiánské jazyky

Muskogské jazyky

jazyky Oceánie

Umělé jazyky

Reference

  1. http://www.omniglot.com/writing/arvanitic.php
  2. http://www.omniglot.com/writing/alsatian.htm
  3. http://www.omniglot.com/writing/cimbrian.htm
  4. http://www.omniglot.com/writing/scots.htm
  5. http://www.omniglot.com/writing/breton.htm
  6. http://www.omniglot.com/writing/cornish.htm
  7. http://www.omniglot.com/writing/aragonese.php
  8. http://www.omniglot.com/writing/venetian.htm
  9. http://www.omniglot.com/writing/lombard.htm
  10. http://www.omniglot.com/writing/neapolitan.php
  11. http://www.omniglot.com/writing/piedmontese.htm
  12. http://www.omniglot.com/writing/sardinian.htm
  13. http://www.omniglot.com/writing/sicilian.htm
  14. http://www.omniglot.com/writing/karelian.htm
  15. http://www.omniglot.com/writing/saami.htm
  16. http://www.omniglot.com/writing/bikol.php
  17. http://www.omniglot.com/writing/cebuano.htm
  18. http://www.omniglot.com/writing/dawan.php
  19. http://www.omniglot.com/writing/hiligaynon.htm
  20. http://www.omniglot.com/writing/indonesian.htm
  21. http://www.omniglot.com/writing/waray.php
  22. http://www.omniglot.com/writing/wakhi.php
  23. http://www.omniglot.com/writing/afar.htm
  24. http://www.omniglot.com/writing/dholuo.php
  25. http://www.omniglot.com/writing/duala.php
  26. http://www.omniglot.com/writing/ewondo.php
  27. http://www.omniglot.com/writing/ganda.php
  28. http://www.omniglot.com/writing/herero.php
  29. http://www.omniglot.com/writing/chichewa.php
  30. http://www.omniglot.com/writing/nama.htm
  31. http://www.omniglot.com/writing/oromo.htm
  32. http://www.omniglot.com/writing/oshiwambo.php
  33. http://www.omniglot.com/writing/swahili.htm
  34. http://www.omniglot.com/writing/tshiluba.php
  35. http://www.omniglot.com/writing/alabama.php
  36. http://www.omniglot.com/writing/zuni.htm
  37. http://www.omniglot.com/writing/cheyenne.htm
  38. http://www.omniglot.com/writing/hotcak.htm
  39. http://www.omniglot.com/writing/mohawk.htm
  40. http://www.omniglot.com/writing/chickasaw.htm
  41. http://www.omniglot.com/writing/choctaw.htm
  42. http://www.omniglot.com/writing/creek.htm
  43. http://www.omniglot.com/writing/drehu.php
  44. http://www.omniglot.com/writing/hawaiian.htm
  45. http://www.omniglot.com/writing/niuean.php
  46. http://www.omniglot.com/writing/samoan.htm
  47. ZAMENHOF, L. L. Fundamento de Esperanto. [s.l.]: [s.n.], 1905. Dostupné online. S. str. 1, 12, 17, 22, 27. 
  48. http://www.omniglot.com/writing/interglossa.htm
  49. http://www.omniglot.com/writing/lfn.htm
  50. http://www.omniglot.com/writing/novial.htm

Poznámky


Související články

latinka Kategorie:Latinka

internetové encyklopedii, kterou může každý upravovat.

Kultura Kultura
Geografie Geografie
Historie Historie

Matematika Matematika
Lidé Lidé
Filosofie Filosofie

Věda Věda
Společnost Společnost
Technologie Technologie

Česká verze Wikipedie zahájila svoji činnost v roce 2002, nyní má již 449 965 článků.
Prohlédněte si nejlepší z nich, na pískovišti si vyzkoušejte, jak se edituje, nebo diskutujte na stránce Pod lípou.
PrůvodceNápovědaČasté dotazy (FAQ) • Nový dotazA–ZPortál Wikipedie (rychlá orientace) • Pod lípouKontakt

j j j

název
Nestor úzkozobý
obrázek
Soubor:Norfolk Kaka.jpg
šířka (obrázku)
popisek (obrázku)
Kresba nestora
anotace

Nestor úzkozobý, známý také jako nestor norfolkský (Nestor productus), je vyhynulý druh papouška, který náleží do čeledi kakapovití (Strigopidae) a rodu nestor (Nestor). Jeho nejbližší příbuzný je nestor kaka (Nestor meridionalis) z Nového Zélandu. Nestor úzkozobý byl statný papoušek, asi 38 cm velký, jemuž vynesl jméno dlouhý, dolů zahnutý zobák. Nestor úzkozobý se vyskytoval na ostrově Norfolk a také na dvou malých blízkých ostrovech Phillip Island a Nepean Island. Biologie tohoto druhu zůstala neprobádána a je v mnoha ohledech hádankou. Podobně jako nestor kaka mohl nestor úzkozobý obývat lesní oblasti a žít buď solitérně, nebo v menších skupinkách. Jednalo se o špatného letce, který často pobýval na zemi. Druh nebyl plachý a v zajetí se dal snadno ochočit. Hnízdil pravděpodobně ve stromových dutinách a snůška činila asi 4 vejce, avšak i tyto údaje jsou sporné.

Druh poprvé popsal britský ornitolog John Gould roku 1836 pod původním vědeckým jménem Plyctolophus productus. Již tehdy byl pták na pokraji vyhynutí. Ostrov Norfolk byl objeven roku 1774 během druhé plavby Jamese Cooka a od roku 1788 sloužil jako trestanecká kolonie. To s sebou přineslo jak ničení lesních porostů, tak lov papoušků pro maso a introdukci nových predátorů. Již na konci 30. let 19. století nebyl nestor úzkozobý na Norfolku nalezen. Menší populace pravděpodobně přežívaly na ostrově Phillip, kde však byly vystaveny vlivu vysazených prasat, koz a králíků, kteří měli negativní vliv na tamní vegetaci. Poslední známý jedinec nestora úzkozobého uhynul v zajetí v Londýně někdy po roce 1851. Některé exempláře a fosilní pozůstatky schraňují muzea po celém světě, jeden exemplář náleží i Národnímu muzeu v Praze.


nominace (NČ / DČ / české / ostatní)
rok (formát: RRRR)
týden (formát: TT)
poznámka (k návrhu)

návrh
+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 1. 3. 2020, 10:35 (CET)
recenze ({{čt/ano| --~~~~}} / {{čt/ne| --~~~~}} / {{čt/komentář| --~~~~}})
  1. +1Ano --Bazi (diskuse) 26. 3. 2020, 15:26 (CET)
Letensky kolotoc 2016-05-31 6.jpg