Kosovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o regionu na Balkáně. Další významy jsou uvedeny v článku Kosovo (rozcestník).

Kosovo je území na Balkánském poloostrově, o jehož postavení se stále vedou spory na mezinárodní půdě.

  1. Na základě deklarace nezávislosti z roku 2008 tvoří Kosovskou republiku[1]. Většina demokratických států již samostatnou Kosovskou republiku uznala. Ostatní státy se v současné době k nezávislosti tohoto území vyjadřují.
  2. Srbsko, jehož integrální součástí bylo toto území v letech 1912–1915, 1918–1941 a 1945–1999, je i nadále považuje za svou součást. Podle srbské ústavy z roku 2006 je Autonomní oblast Kosovo a Metochie nedílnou součástí Srbska.[2]

Hlavním městem je v obou případech Priština. Region sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem (zbytkem Srbska).

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Metochie (3 340 km²) v rámci Kosova

Jméno Kosova je citlivou otázkou jak pro Srby, tak pro Albánce. Na „hlavním“ názvu (odvozeném ze slovanského кос – „kos“) se obě etnika shodují – Kosovo (srbsky Косово; albánsky Kosova či Kosovë). Před rokem 1945 Srbové tuto oblast spolu s okolními kraji zahrnovali pod „Staré Srbsko“. Ale druhá část názvu – Metochie (srbsky metochija z řeckého μετόχια – „klášterní panství“) – je předmětem sporu. Srbové tak nazývají západní, s Černou Horou a Albánií hraničící třetinu Kosova, kde měl od středověku až do komunistického znárodnění v r. 1945 velké pozemky Pečský patriarchát Srbské pravoslavné církve. Pro Srby přídavek „a Metochie“ neznamená pouze přesnější geografické určení, ale především symbolizuje starobylý pravoslavný charakter oblasti. Ze stejného důvodu naopak Albánci tento přídavek ostře odmítají a trvají na souhrnném jméně Kosovo, popř. Metochii spolu s přilehlými oblastmi Albánie neoficiálně jmenují jako Rrafshi i Dukagjinit („Dukagjiniho pláň“; podle Leka Dukagjiniho, albánského vládce a slavného zákonodárce z 15. století).

A tak zatímco podle ústavy Srbska je oficiálním názvem území Kosovo a Metochie (srbsky Косово и Метохија, Kosovo i Metohija), nynější separatistická kosovoalbánská vláda, spolu s UNMIK, stejně jako Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 používají výhradně název Kosovo. (Ovšem i v samotném Srbsku se hovorově zpravidla Metochie vynechává, nebo se používá sloučenina Kosmet či zkratka KiM.)

Proměnlivá míra autonomie, skrytý boj mezi převážně muslimskými Albánci a pravoslavnými Srby o převahu, jakož i změny politicko-ekonomického zřízení se opakovaně projevovaly v názvu autonomního Kosova:

  • Autonomní Kosovsko-metochijská oblast (Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast, Territori Autonom i Kosovës dhe Metohisë) – od 1946, v dobové terminologii oblast měla naznačovat nižší míru samosprávy než měla pokrajina, v tomto případě jen Vojvodina
  • Autonomní provincie Kosovo a Metochie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija, Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) – od 1963
  • Socialistická autonomní provincie Kosovo (Socijalistička Autonomna Pokrajina Kosovo; Krahina Socialiste Autonome e Kosovës) – od 1974
  • Autonomní provincie Kosovo a Metochie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija, Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) – od 1990

Změna z roku 1963 zdůraznila povýšení statutu území a jeho větší míru samosprávy, Kosovo se tak dostalo na roveň (rovněž srbské) Vojvodině. V roce 1974 proběhla v celé SFRJ velká státoprávní reforma, která přiznala republikám a autonomním provinciím nové ústavy a širší pravomoci. Kosovu byla z názvu odebrána „Metochie“, aby se vyšlo vstříc místní albánské většině, a přidán atribut „socialistická“ – v souladu s tehdejší politikou státu. Rozpad Jugoslávie a restaurace kapitalismu znamenaly opět změnu názvu kosovské oblasti, a to v opačném duchu: socialismus byl vypuštěn, naopak opět přidán dovětek „a Metochie“. Byl to vnější symbol snahy více Kosovo připoutat k vlastnímu Srbsku.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Kosova.

Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

6.7. století přišli do této oblasti Slované, kteří se stali dominujícím etnikem, postupně vytlačili původní obyvatele k pobřeží či na jih a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu.

Od 11. století tu bylo stavěno mnoho pravoslavných klášterů. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za kolébku (a zároveň i hrob) své středověké státnosti (království Raška a pozdější sjednocené Srbsko) i duchovní centrum země – v městě Peći bylo od 13. století až do r. 1766 sídlo srbského patriarchy. Z kosovského města Prizren ovládal car Dušan IV. Silný (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na postavení byzantského císaře. Následný úpadek srbské a především byzantské říše dal šanci novému nepříteli, Osmanské říši. Postup osmanských Turků směrem do nitra Balkánu vedl nakonec k rozhodnému střetu: 28. června 1389 se odehrála bitva na Kosově poli v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Krvavá bitva skončila z vojenského hlediska nepříliš výrazným vítězstvím Turků, ovšem z politického hlediska znamenala pro Srbsko katastrofu a hluboce ovlivnila následné dějiny Evropy. Turci měli otevřenou cestu k výbojům na sever (už 7 let poté padla Druhá bulharská říše a další státy postupně následovaly).

Během nadvlády Osmanské říše nad balkánskými národy, trvající pět staletí, Albánci, podobně jako nemalá část Slovanů v Bosně – dnešní Bosňáci – přijala tehdejší státní víru, islám. Muslimové byli po všech stránkách zvýhodňováni, méně často např. čelili perzekucím a platili rovněž nižší daně, ale zato museli sloužit ve vojsku. Ke změně etnicko-náboženské situace Balkánu také přispěla „daň krve“ (povinné odvody křesťanských chlapců do janičárských jednotek) a vyvraždění velké části původní slovanské (křesťanské) šlechty Turky.[zdroj?]

Součást Království Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Rodina z Kosova Polje, první polovina 30. let 20. století

Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (19121913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánské národní hnutí vytvořilo a dále začalo sledovat svůj program až o několik desetiletí později než Srbové a další okolní národy, proto byl také počátek jejich národního odporu o toto období opožděn - již za Rusko-Turecké války se srbský stát pokusil území Kosova získat poté, co Rusové vytlačili osmanské síly zpět, přičemž srbská armáda při svém vpádu plenila a vyvražďovala místní albánské (a další, většinově muslimské) obyvatelstvo[3].

Brzy po 1. balkánské válce, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo, Metochii a Albánii do Řecka. Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.

Italský protektorát Albánské království (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Albánské království (1939-1943).

V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později, v roce 1941, kapitulovala Jugoslávie a větší část území Kosova zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Albánské království. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin.[zdroj?] Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.

Socialistická autonomní oblast Kosovo (1945–1987)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Socialistická autonomní oblast Kosovo.

Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím.[zdroj?] Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině.[zdroj?] Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).

V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948 - 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin.[zdroj?] Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení.

Zrušení autonomie a vyostření vztahů (1987–1999)[editovat | editovat zdroj]

Autonomii Kosova výrazně omezila srbská ústava z 28. září 1990.[4], kdy se oblast prakticky dostala pod přímou srbskou správu.

Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Ze strany jugoslávské policie nastaly represe, při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších byly zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou.

Demokratická liga Kosova stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, jako školy (poté, co bylo zakázáno vyučovat v albánštině), včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna.[5] Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé.[zdroj?]

Během let 19931995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně.

Válka v Kosovu a zásah NATO[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Válka v Kosovu a Operace Spojenecká síla.

Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.[6]

Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva.[7] Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat.[zdroj?] Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů.[6] Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami.[6] Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.

Američtí vojáci odvádějí srbského civilistu poté, co v jeho domě našli pušku (červenec 1999)

V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.

Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel.[zdroj?] 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly velkou manifestací vojenských schopností Spojených států. Jde o válku, která byla vedena výlučně jako válka letecká a dostala název Operace Spojenecká síla. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. V letech 1998 - 2000 sehrála roli při řešení kosovské otázky a budoucnosti této srbské provincie americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států.[8] Česká republika se spolu s Maďarskem a Polskem stala členskou zemí NATO 12. března 1999, 12 dnů před zahájením Operace Spojenecká síla, a stala se první zemí bývalého východního bloku, která se k Alianci připojila.[9]

Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců[7] a 100 tisíc Srbů.[7] Někteří příslušníci srbské armády a policie se při operacích v Kosovu dopustili několika excesů, v roce 2009 srbský soud odsoudil 4 bývalé srbské policisty za vraždu 50 albánských civilistů ve městě Suva Reka.[10] 9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova. Přes intenzivní snahu administrativy amerického prezidenta Georga W. Bushe, nově zvoleného v roce 2001, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato je považována za válku nelegitimní.[11] Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska,[12] fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce.

Pod správou OSN a NATO (2000–2008)[editovat | editovat zdroj]

Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo Mise OSN v Kosovu (UNMIK), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force). V roce 1999 byla v Kosovu poblíž města Uroševce vybudována americká vojenská základna Camp Bondsteel.

Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Mise OSN v Kosovu (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků.[6] Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti politickým oponentům z řad Albánců. Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů.[13] Kosovský ochranný sbor též začal podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousední Makedonii, posílal tam své velitele a dodával zbraně.

Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut.[zdroj?]

Nezávislost Kosova[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Kosovská republika a Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova.
Státy podle stanoviska k uznání nezávislosti Kosova:
     Kosovo
     Oficiálně uznaly nezávislost Kosova
     Přislíbily uznat nezávislost Kosova v dohledném čase
     Vyjádřily v této otázce neutralitu či nemají jasné nebo jednotné stanovisko
     Nijak se oficiálně nevyjádřily
     Odmítají jednostranný krok a vyžadují další jednání
     Oficiálně odmítly uznat nezávislost Kosova
Albánci oslavující nezávislost Kosova
Americký viceprezident Joe Biden a separatistický vůdce Hashim Thaçi s Deklarací nezávislosti Kosova

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,[14] oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný. Mezinárodní soudní dvůrHaagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti nebylo porušením mezinárodního práva.[15]

Původně kosovští Albánci plánovali vyhlásit nezávislost 10. prosince 2007, ale vzhledem k prezidentským volbám v Srbsku na začátku roku 2008 byl po konzultacích se západními mocnostmi, které nechtěly svému liberálnímu kandidátovi Tadićovi ve volbách uškodit, termín posunut.[16]

Nezávislost Kosova již uznalo 109[17] zemí a většina členů Evropské unie včetně Spojeného království[18], Francie a Itálie. Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy americké. S nimi také Turecko.[19] V říjnu 2008 nezávislost Kosova uznaly i Černá Hora a Makedonie, dosavadní spojenci Srbska.[20]

Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko nebo Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu.[21]

Ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg v minulosti prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů.[22] Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus,[23] Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf,[24] z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů.[25] Vláda České republiky ale i přesto o uznání nezávislosti Kosova rozhodla, a to dne 21. května 2008Teplicích,[26][27] byť tento bod nebyl na jejím programu. Tehdejší prezident Václav Klaus dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance[28] a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění.[29]

Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu.[30][31][32][33]

Odmítání samostatnosti Kosova přirovnávají mnozí její stoupenci k souhlasu s existencí Protektorátu Čechy a Morava[34][35] v letech 1939–1945.

8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal mezinárodní soudní dvůrHaagu[36], který 22. července 2010 rozhodl, že vyhlášením nezávislosti nebylo porušeno mezinárodní právo.[37]

Představitelé Albánie a Kosova se čas od času vyjadřují, že jejich cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, tzv. Velké Albánie, což bylo i konečným cílem UČK před bombardováním Jugoslávie. Ideu sloučit Kosovo s Albánií vyjádřil např. bývalý mluvčí UČK, nyní předseda kosovského parlamentu, Jakup Krasniqi, nebo albánský premiér Sali Berisha.[38]

Činnost Kosovského státu[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 se kosovský ústavní soud zabýval stížností, že druhý prezident Kosova Fatmir Sejdiu v rozporu s ústavou zároveň zastával prezidentský post i funkci předsedy politické strany. V září 2010 na prezidentskou funkci rezignoval.[39]

V únoru 2011 kosovský zákonodárný sbor ve třetím kole volby prostou většinou zvolil prezidentem Kosova kontroverzního magnáta Behgjeta Pacolliho, předsedu strany Aliance pro nové Kosovo, ten se ujal funkce 22. února 2011. Opoziční poslanci z Demokratické ligy Kosova a Aliance pro budoucnost Kosova volbu kvůli Pacolliho minulosti bojkotovali a následně proti volbě podali stížnost k ústavnímu soudu s tím, že sbor při volbě nebyl usnášeníschopný a někteří poslanci byli před třetím kolem zastrašováni. Ústavní soud dal stěžovatelům v březnu za pravdu a volbu zrušil. Opozici na Pacollim vadilo především to, že svým podnikáním má úzké vazby k Rusku, které samostatnost Kosova neuznává.[39]

Sedmého dubna 2011 byla parlamentem hned v prvním kole jako nová prezidentka země zvolená Atifete Jahjagová.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Oblast je zejména na severozápadě a jihu obklopena horami s nadmořskou výškou nad 2 000 m, zbytek tvoří rovná povodí řek a mírně kopcovitá krajina položená v průměru 400–700 m nad mořem. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami jsou Bílý Drin, Sitnica, Binačka Morava. Nejvyšší hora Đeravica, ležící u hranice s Albánií měří 2 656 m. Nejnižším bodem je řeka Bílý Drin (Drini i Bardhë/Beli Drim) 297 m na hranici s Albánií.

Oblast obsahuje rozsáhlá ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit (až 14 miliard tun), kaolin nebo bauxit.[zdroj?]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Kosova.

Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Dnes je i dříve velmi chudá země kvůli válce na tom ještě hůře. Oficiálním platidlem v zemi je euro, stejně jako v Černé Hoře, přestože Kosovo není členem eurozóny. Dříve se zde používala německá marka a ještě před ní oficiální jugoslávský dinár. V srbských enklávách v Kosovu – například v Kosovské Mitrovici – je dodnes uznávané platidlo srbský dinár[zdroj?].

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Etnické složení Kosova v roce 2011

V Kosovu žije přibližně 1 900 000 obyvatel (odhad 2014), z čehož Albánci tvoří 92 %, Srbů je 5,3 %, přičemž jsou soustředěni zejména na severu země.[40] Další etnika tvoří Bosňáci, Gorani, Romové, Turci, Aškalové a Egypťané.[41]

Negramotnost se pohybuje kolem 16 procent, z toho většina jsou ženy.[zdroj?] Do školy chodí pravidelně jen méně než 20 % dětí starších 12 let[zdroj?], střední vzdělání dokončuje pouze necelých pět procent[zdroj?]. V obzvláště složité situaci se nacházejí menšiny a znevýhodněné skupiny obyvatelstva, jako jsou zrakově, sluchově či mentálně postižení. Na místě se věnují problému integrace do většinové společnosti mezinárodní humanitární organizace, poskytují potřebné vybavení či pomáhají sjednat legislativní podmínky. Působí zde mj. organizace Člověk v tísni či ADRA.[42]

Historie demografie Kosova[editovat | editovat zdroj]

Změny podílu dvou nejpočetnějších etnik na celé kosovské populaci ve 20. století

Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr jednotlivých národností, neboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše prováděla svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat[zdroj?], přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné. Obyvatelstvo pravoslavné, které obývalo Kosovo a přilehlé regiony v dobách středověku v raných etapách nadvlády Osmanské říše nad Kosovem migrovalo postupně tento region opouštělo.

19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické)[zdroj?], tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako převažující etnikum Srby, jindy Albánce.[zdroj?]

Velmi přesný obraz etnického složení oblasti dalo sčítání lidu z jara roku 1913, provedené srbskými úřady krátce po obsazení Kosova. Ve dvou okruzích, které dnes považujeme za Kosovo, žilo 467 634 lidí. V Prištinském okruhu tehdy žilo 240 209 lidí, z toho 186 172 (77,5 %) muslimů, 49 482 (20,6 %) pravoslavných, 4190 katolíků a 365 židů. Dle etnické struktury zde přebývalo 159 619 (66,5 %) muslimských Albánců, 47 052 (19,6 %) Srbů a 19 683 (8,2 %) Turků (vč. slovanských muslimů). Prizrenský okruh obývalo 227 425 lidí, z nichž 116 740 (51,3 %) Albánců, 49 185 (21,6 %) slovanských muslimů, 33 443 (14,7 %) Srbů a 4309 ostatních. Vedle toho v Mitrovickém srezu Novopazarského okruhu, v současné době připadající Kosovu, žilo 23 479 lidí, mezi nimi 10 613 (45,2 %) Srbů, 7961 (33,9 %) slovanských muslimů a 4905 (20,9 %) Albánců.[43] Metochie přešla pod správu Černé Hory, která podobné sčítání neprovedla.

První moderní sčítání lidu v Kosovu odehrálo v roce 1921 v rámci celojugoslávského censu. Ve čtyřech okruzích, které dnes považujeme za součást Kosova, žilo 428 283 lidí, z toho 92 952 (21,7 %) pravoslavných a 319 028 (74,5 %) muslimů. V oblasti mateřského jazyka 113 848 (26,6 %) se přihlásilo k srbskému nebo chorvatskému jazyku a 278 441 (65,0 %) k albánštině.[44] V jednotlivých okruzích následovně:

  • Okruh Zvečan: 70 137 (19 288 pravoslavných a 50 205 muslimů, 20 679 srbský neboli chorvatský jazyk a 42 275 albánština
  • Okruh Kosovo: 171 285 (42 935 pravoslavných a 124 336 muslimů, 47 229 srbský neboli chorvatský jazyk a 108 541 albánština)
  • Okruh Metochie: 90 080 (16 247 pravoslavných a 65 581 muslimů, 17 761 srbský neboli chorvatský jazyk a 70 409 albánština)
  • Okruh Prizren: 96 781 (14 482 pravoslavných a 78 906 muslimů, 28 179 srbský neboli chorvatský jazyk a 57 216 albánština)

Další sčítání roku 1931 bylo provedeno již po dokonané správní reformě. Oblast dnešního Kosova byla rozdělena mezi Vardarskou, Zetskou a Moravskou bánovinu, dopočtem jednotlivých srezů přesto můžeme dopočítat jednotlivé údaje. Celkově Kosovo obývalo 552 064 lidí, z toho 387 604 (70,2 %) muslimů a 150 745 (27,3 %) pravoslavných.[45]

  • Moravská bánovina:
    • Vučitrn 32 248 (pravoslavní 8 698, muslimové 23 353)
    • Lab 34 797 (pravoslavní 7 604, muslimové 34 797)
  • Zetská bánovina:
    • Drenica: 25 811 (pravoslavní 4 267, muslimové 21 517)
    • Đakovica: 45 378 (pravoslavní 6 739, muslimové 32 810)
    • Istok: 25 918 (pravoslavní 9 600, muslimové 14 836)
    • Kosovska Mitrovica: 30 788 (pravoslavní 17 245, muslimové 12 623)
    • Peć: 44 688 (pravoslavní 13 013, muslimové 29 320)
    • Podrima: 36 191 (pravoslavní 3 918, muslimové 31 597)
  • Vardarská bánovina:
    • Gnjilane: 91 037 (pravoslavní 30 939, muslimové 57 851)
    • Gora: 14 127 (pravoslavní 228, muslimové 13 877)
    • Gračanica: 57 858 (pravoslavní 21 910, muslimové 32 411)
    • Kačanik: 12 466 (pravoslavní 699, muslimové 11 731)
    • Nerodimlje: 38 383 (pravoslavní 13 090, muslimové 24 894)
    • Podgora: 16 220 (pravoslavní 2 539, muslimové 13 558)
    • Šar Planica: 46 154 (pravoslavní 10 256, muslimové 32 429)

Za druhé světové války se větší část území Kosova stalo součástí Albánského království.[46] Tehdy bylo zhruba 100 tisíc Srbů vyhnáno a 10 tisíc zavražděno, čímž došlo ke snížení srbské populace (část vyhnaných se po válce ovšem vrátila).[zdroj?] Někteří[zdroj?] srbští historikové tvrdí, že v průběhu druhé světové války se do Kosova přistěhovalo až 100 000 Albánců z Albánie, tento údaj je ovšem patrně značně přehnaný.

Kosovskoalbánští věřící v mešitě sultána Mehmeda Fatiha v Prištině, 9. května 2014

V letech 19481968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost[zdroj?] Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Ještě drastičtěji klesal podíl Černohorců. Jugoslávské politické vedení se situací pokoušelo zabývat, avšak kromě rozsáhlých apelů na zastavení vystěhovalectví Srbů a Černohorců z Kosova žádného většího úspěchu nedosáhlo.[zdroj?] Kromě problémů mezietnického soužití totiž byly hlavními důvody vystěhovalectví nealbánského obyvatelstva důvody ekonomické, protože pro Srby, či Černohorce, nebo Bosňáky nebylo problém hledat práci v republikách, kde byly státotvornými národy.

Rostoucí etnické napětí v autonomní oblasti gradovalo na konci 80. let díky krokům Miloševičova režimu, prostřednictvím kterých albánské obyvatelstvo dále znerovnoprávnil a přímo mu odepřel některá základní práva a toto vedlo k jeho další radikalizaci [47] a k dalšímu zrychlení etnických změn, když zesílil počet odcházejících Srbů, kteří teď kromě ekonomických podnětů měli i pádné politické důvody, proč se z Kosova odstěhovat. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější.[zdroj?]

V roce 1999 sílící proud uprchlíků vyvolaný boji a nyní již i cíleným terorem jugoslávské armády, která zahájila cílené etnické čištění některých částí Kosova[zdroj?], vyústil v tzv. operaci Spojenecká síla - útok leteckých sil NATO na Jugoslávii. Během bojů mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou uprchlo ze země 150 tisíc Albánců, během vrcholného vyhrocení agrese Srbských jednotek a následné intervence NATO dalších 863 tisíc Albánců. Tito se po ukončení bojů a obsazení země vojsky NATO do země vrátili. Počet nealbánských uprchlíků, jejichž masový exodus začal s ústupem jugoslávské armády a byl podpořen i „excesy“ ze strany UÇK, je těžké odhadnout, k současnému datu se udává v rozmezí 65-250 tisíc. Další Srbové, zejména majitelé domů a pozemků, mají své domy buď vypálené, nebo zabrané Albánci a nemohou se domoci práva, aby jim nemovitosti byly vráceny.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/kontaktni_cizi_urad/index.html Ministerstvo zahraničí - Velvyslanectví Kosovské republiky
  2. Ústava Srbska, (srbsky)
  3. P. Hradečný - Dějiny Albánie, Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny ISBN 978-80-7106-939-3, EAN: 9788071069393
  4. PELIKÁN, Jan. Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1995, roč. 82, čís. 1, s. 28. ISSN 0037-6922.  
  5. Bob Allen: Why Kosovo? The Anatomy of the Needless War., červenec 1999, anglicky, Canadian Centre for Policy Alternatives, ISBN 0-88627-963-1
  6. a b c d DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. (česky)  
  7. a b c Košťál, Martin: Globalisté útočí - Od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo; Kontingent Pres, Praha 2008
  8. KŘÍŽ, Zdeněk. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2012. 134 s. ISBN ISBN.  
  9. Co znamená pro ČR členství v Severoatlantické alianci. Natoactual. , roč. Factbox č. 3/2012.  
  10. http://novinky.cz/zahranicni/evropa/167226-v-srbsku-odsoudili-byvale-policisty-za-masakry-v-kosovu.html
  11. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. , roč. 2012, čís. 4, s. 12-24. [ISSN Dostupné online].  
  12. Plné znění rezoluce č. 1244 (anglicky) (pdf)
  13. http://www.kosovo.net/default2.html
  14. Deklarace nezávislosti Kosova, 17. 2. 2008 (anglicky)
  15. Průlom pro Kosovo: nezávislost na Srbsku posvětil haagský soud
  16. KOŠŤÁL, Martin. Globalisté útočí : od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát KOSOVO. Vyd. 1. Praha : Kontingent Press, 2008 108 s., [8] s. obr. příl ISBN 978-80-254-2469-8. s. 82
  17. http://en.wikipedia.org/wiki/International_recognition_of_the_Republic_of_Kosovo#UN_member_states
  18. Odpověď Srbů Česku: Odvolali kvůli Kosovu velvyslance [online]. Praha: Aktuálně.cz, 23. 5. 2008. Dostupné online. (česky) 
  19. USA uznaly nezávislost Kosova, ČTK, 18. 2. 2008
  20. [Nezávislé Kosovo uznali i spojenci Srbska Černá Hora a Makedonie], iDnes.cz, 10. 10. 2008, ČTK
  21. Kosovo vyhlásilo nezávislost a už létají kameny, iDnes 17. 2. 2008
  22. Schwarzenberg: Kosovo uznáme, až tak učiní valná většina států EU, ČTK, 18. 2. 2008
  23. Klaus nepodporuje uznání Kosova, novinky.cz, 17. 2. 2008
  24. Nezávislost Kosova vzbudila nadšení i odpor, iDnes.cz, 17. 2. 2008
  25. Vláda nemohla uznání Kosova lépe načasovat, Britské listy, 22. května 2008
  26. Tisková zpráva na serveru Úřadu vlády ČR, kterou vláda ČR uznává nezávislost Kosova
  27. Zpráva o uznání nezávislosti Kosova Českou republikou na blic.co.yu
  28. Stydím se, řekl Klaus o uznání Kosova [online]. iDNES.cz, rev. 23. května 2008. Dostupné online. (česky) 
  29. Václav Klaus: Jak jsem se styděl [online]. iDNES.cz, rev. 24. května 2008. Dostupné online. (česky) 
  30. Štěpán Kotrba: Kosovo: Země Dohody i země Osy podepisují nový Mnichov
  31. Czech diplomat likens Kosovo crisis to Munich 1938
  32. Stanislav Kliment: Mnichované
  33. Mary Mostert: Bush's Kosovo policy, like Chamberlain's Munich policy, could lead to war
  34. Člověk v tísni
  35. Česká televize
  36. OSN poslala kauzu Kosovo k haagskému soudu [online]. aktuálně.cz, 2008-10-08. Dostupné online. (česky) 
  37. Soud v Haagu: Kosovo je legitimní stát [online]. lidovky.cz, 2010-07-23, [cit. 2010-08-20]. Dostupné online. (česky) 
  38. Šéf kosovského parlamentu podpořil ideu Velké Albánie [online]. novinky.cz, 2010-01-01, [cit. 2010-06-16]. Dostupné online. (česky) 
  39. a b Volba prezidenta Kosova byla protiústavní, v sále sedělo málo poslanců, 20. 3. 2011, stf (Petr Štefan)
  40. Enti i Statistikës së Kosovës [online]. Statistický úřad republiky Kosovo, [cit. 2008-05-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  41. CIA The World Factbook - Kosovo [online]. CIA, rev. 31. březen 2014, [cit. 2014-05-13]. Dostupné online. (angličtina) 
  42. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/kosovo/zdravi-a-socialni-sluzby-4
  43. JAGODIĆ, Miloš. Novi krajevi Srbije (1912–1915). Beograd : Filozofski fakultet, 2013. S. 126–129.  
  44. Definitivni rezultati popisa stanovništva od 31 januara 1921. god.. Sarajevo : [s.n.], 1932.  
  45. Definitivni rezultati popisa od 31. marta 1931. godine. Knjiga II. Beograd : [s.n.], 1938.  
  46. HRUŠKOVÁ, Adéla. KOŘENY, VÝVOJ A ŘEŠENÍ ETNICKÉHO KONFLIKTU NA ÚZEMÍ KOSOVA (bakalářská práce). Praha : [s.n.], 2010. 45 s. Dostupné online. S. 9.  
  47. Miranda Vickers, Albanians: A Modern History, Londýn, 2002

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. (česky)  
  • ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie – Srbsko –Kósovo. Kosovská otázka ve 20. století. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5476-9. (česky)  
  • VICKERS, Miranda. The Albanians: A Modern History. Londýn, 1995, ib Tauris, ISBN 1-85043-749-1
  • HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie (vybrané kapitoly). Praha, 2008, Lidové Noviny. ISBN 80-7106-939-6
  • GIRGLE, Patrik. Kosovo. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-330-5. (česky)  
  • DVOŘÁK, Martin. Kosovo na vlastní kůži. [s.l.] : Studio No-Ban, 2000. ISBN 80-238-6538-2. (česky)  
  • ACHTERHUIS, Hans. Politika dobrých úmyslů. Brno : Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-78-1. (česky)  
  • IGNATIEFF, Michael. Virtuální válka. Praha : Themis, 2001. ISBN 80-7312-001-1. (česky)  
  • Савременици о Косову и Метохији 1852-1912, избор, предговор и објашњења Душан Т. Батаковић, Београд : Српска књижевна задруга, 1988. ISBN 86-379-0083-6
  • Dušan T. Bataković, The Kosovo Chronicles, Plato Books, Belgrade 1992.
  • R. Petrović, M. Blagojević, The Migration of the Serbs and Montenegrins from Kosovo and Metohija, SASA, Belgrade 1992,
  • Kosovo. La spirale de la haine, L'Age d'Homme, Lausanne 1998.
  • Kosovo-Kosova. Confrontation or Coexistence, Nijmegen: University of Nijmegen & Political Cultural Centre 042 1996.
  • Kosovo. Avoiding Another Balkan War,Thanos Veremis & Evangelos Kofos, (eds.), Athens:Eliamep & University of Athens, 1998.
  • Kosovo. Contending Voices on Balkan Interventions, William Joseph Buckley, ed.,William B. Eerdmans, Grand Rapids, Michigan & Cambridge U. K 2000
  • Kosovo and Metohija. Living in the Enclave, D. T. Bataković (ed.), Institute for Balkan Studies, Belgrade 2007, 314 p. ISBN 978-86-7179-052-9
  • Jean-Arnault Dérens, Kosovo. Année zéro, préface de Marek Antoni Nowick,i Paris: Paris-Méditerranée, 2004.
  • Dušan T. Bataković, Kosovo. Un conflit sans fin? Lausanne: L'Age d'Homme 2008. 322 p. ISBN 978-2-8251-3875-5
  • Dušan T. Bataković, Serbia's Kosovo Drama. A Historical Perspective, Belgrade: Čigoja Štampa, 2012, 369 p. ISBN 978-86-7558-903-7
  • PELIKÁN, JAN: Novými cestami. Kosovo v letech 1958-1969. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7308-508-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 42°40′ s. š., 21°10′ v. d.