Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele

Česko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek jsou přesměrována hesla Česká republika a ČR. Další významy jsou uvedeny v článcích Česká republika (rozcestník)ČR (rozcestník).
Česká republika
Vlajka Česka
Vlajka
Znak Česka
Znak
Hymna: Kde domov můj
Geografie

EU location CZE.svg Poloha Česka

Hlavní město: Praha
Rozloha: 78 866[1] km² (113. na světě)
z toho 2 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Sněžka (1603 m n. m.)
Časové pásmo: +1
+2 (letní čas)
Poloha: 50°0′ s. š., 16°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 10 553 843[2] (84. na světě, 1. leden 2016)
Hustota zalidnění: 133 ob. / km² (87. na světě)
HDI: 0,870[3][pozn. 1] (velmi vysoký) (28. na světě, 2015)
Jazyk: čeština
slovenština (částečně úřední na celém území; jazyk uznané tradiční národnostní menšiny),[pozn. 2] polština (částečně úřední na části území; jazyk uznané tradiční národnostní menšiny)
běloruština, bulharština, chorvatština, maďarština, němčina, romština, rusínština, ruština, řečtina, srbština, ukrajinština, vietnamština (jazyky uznaných tradičních národnostních menšin)[pozn. 3]
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: - cca 870 (České knížectví)
- 1198 (České království)
- 28. října 1918 (Československo)
- 1. ledna 1969 (Česká socialistická republika)
- 1. ledna 1993 (Česká republika) (republika byla ustavena československým ústavním zákonem 143/1968 Sb. jako jedna ze dvou součástí federace, samostatnou se stala 1. ledna 1993 rozdělením Československa)
Prezident: Miloš Zeman
Předseda vlády: Bohuslav Sobotka
Měna: koruna česká (CZK)
HDP/obyv. (PPP): 32 622[7] USD (39. na světě, 2016)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 203 CZE CZ
MPZ: CZ
Telefonní předvolba: +420
Národní TLD: .cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě.[8][pozn. 4] Jako formálně svrchovaný národní stát vznikla tehdejší Česká socialistická republika 1. ledna 1969 v rámci federalizace Československa. Od 6. března 1990 nese tento stát název Česká republika. Dne 1. ledna 1993 se v souvislosti se zánikem Československa stal subjektem mezinárodního práva a od téhož data je účinná ústava, podle jejíž preambule navazuje novodobý český stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Podle ústavy je Česká republika parlamentní, demokratický právní státliberálním státním režimem[12]politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky.

Česko je vyspělá země s tržním hospodářstvím, která dle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce hodnoceným státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak velmi nízko se v porovnání s jinými státy umísťuje v podílu obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč většinou obyvatel.[13] Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem.

Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance,[14] Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie,[15] součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur.

Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to ČechyMorava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České RakousyČeské Slezsko. Česká republika má rozlohu 78 866 km2. Sousedí na západěNěmeckem (délka hranice 810 km), na severuPolskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihuRakouskem (466 km). Administrativně se Česká republika dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je zároveň i jedním z krajů. V roce 2016 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel.[2] Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti.

Obsah

Historické státní útvary na území Česka

Český lev v červeném poli, dnešní malý státní znak, se poprvé objevil ve 13. století

Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byla v druhé polovině 9. století Velká Morava,[16] jíž však předcházel nadkmenový svaz Sámovy říše.[17][18] Když Velkomoravská říše kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát, od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do Habsburské monarchie, jejíž vládci využili vítězství na Bílé hoře (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti. Korunními zeměmi Habsburků, po roce 1749 navzájem de facto zcela nespojitými, zůstaly České království, Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko až do konce 1. světové války v roce 1918. Od roku 1804 byly tyto země součástí Rakouska a poté od roku 1867 Rakousko-Uherska. Na něm byla politicko-vojenskou akcí získána v roce 1918 nezávislost a ve spojenectví s geograficky a jazykově blízkým národem Slováků vytvořeno Československo jako národní stát národa Československého (od roku 1969 oficiálně národů českého a slovenského). Ten krátce po svém vzniku odebral svým zemím jejich zemské svobody, které, s výjimkou Slovenska, měly za Rakouska-Uherska ve formě vlastních zemských zákonů, ústavy, zemských sněmů a dalších. Jeho součástí poté České země byly (s výjimkou období tzv. Protektorátu Čechy a Morava) až do roku 1992, kdy bylo Československo jako stát rozděleno; Česká republika se však k tradici československé státnosti, stejně jako k tradici státnosti zemí Koruny české, hlásí v preambuli své ústavy.

Česká republika byla formálně zřízena k 1. lednu 1969 v rámci federalizace Československé socialistické republiky pod názvem Česká socialistická republika. Převratné politické změny po listopadu 1989 znamenaly nejen změnu názvu federace (Česká a Slovenská Federativní Republika) a v jejím rámci i České republiky (od března 1990 Česká republika, poté, co Ústavní zákon vypustil slovo „socialistická“), ale především stále větší státoprávní požadavky ze strany slovenských nacionalistů. Zánik Československa proběhl bez referenda. K 1. lednu 1993 federace zanikla dvoustrannou politickou dohodou.[19][20][21] Suverénními nástupnickými státy se staly Slovenská republika a Česká republika. Současně nabyla účinnosti její první novodobá ústava, tedy Ústava České republiky.

Název a státní symboly

Podrobnější informace naleznete v článcích Spor o užití slova Česko a Státní symboly České republiky.
Koruna z českých korunovačních klenotů je čtvrtá nejstarší v Evropě

O území Česka se hovoří jako o Českých zemích,[zdroj?] což je pomocný historicko-geografický termín, který je používán jako obecné označení pro území geograficky odpovídající Česku (tzn. tři historické České země – Čechy, Morava a česká část Slezska[zdroj?]).[zdroj?] Termín vychází z tradičního zemského členění politického útvaru na území dnešní České republiky, které vydrželo od středověku[kdy?] až do roku 1928[zdroj?] (kdy byla Morava a České Slezsko spojeny do jednotné země Moravskoslezské), resp. do roku 1949, kdy byly země zrušeny, nicméně i poté se jako České země označovala česká část Československa.[zdroj?] Vymezení pojmu České země kolísá.[zdroj?] Součástí území Česka jsou i tzv. České Rakousy, které byly do roku 1919 součástí Dolních Rakous.

Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko[22][23][24][25][26][27] se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).[28]

Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující celé České země,[29] v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu „Čechy“. Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost.[30] Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro celé České země.[23] V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček.[23] Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý,[23] Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí.[31] Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky,[32] po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil,[23] zachoval si však jistou míru kontroverznosti a mnozí lidé jej pociťují jako novotvar.[33]

Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj? Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka).

Historie

Související informace naleznete také v článku Dějiny Česka.

Původní osídlení

Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové).

Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se spíše o nadkmenový svaz. V letech 830833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již prvním státním útvarem. Čechy se od ní odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary.

Středověk

Související informace naleznete také v článcích České knížectví, České království a země Koruny české.
České knížectví za Boleslava I. a Boleslava II.
Země Koruny české v 15. až 17. století

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně samostatného středověkého státu v rámci Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav).

České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal dědičně český královský titul, který poté potvrdil císař, papež a roku 1212 i Zlatá bula sicilská Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I., jakož i další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Přemysl Otakar II. vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat území přes Polsko až k Baltskému moři, a jeho syn Václav III. i uherské území. Svého mocenského vrcholu stát dosáhl za posledních Přemyslovců a Karla IV. (1316–1378), který v roce 1348 ustanovil tzv. země Koruny české a pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Lužice (do 1635) a Slezsko (do 1742).

Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici se napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci proměnilo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436.

Novověk

V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze.

Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel.[34] Roku 1627 bylo v Česku vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali Český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn.

Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto zrušeny, ale i nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771-72 zemřelo nejméně 250 000 lidí,[35] což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům.[36] Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhala centralizace monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování kultury i jazyka se koncem 18. století začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. Ve druhé polovině 19. století nastal v Česku i významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska byla soustředěna v Českých zemích.

Československo

Podrobnější informace naleznete v článku První republika.
První republika po sloučení Moravy a Slezska do země Moravskoslezské v roce 1928

V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v legiích.[37] Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti Centrálním mocnostem a posléze i proti bolševikům.[38] Po porážce Rakouska-Uherska byly 28. října 1918 země Koruny české, část Uherského království a Podkarpatská Rus sjednocený do nového státního útvaru Československa. Přes svůj deklarovaný národní charakter mělo Československo na svém území významné německé, maďarské, polské a rusínské národnostní menšiny. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Prvním prezidentem Československa byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. V období od vzniku státu až do zániku první republiky bylo Československo unitárním státem a zůstalo jediným demokratickým státem ve střední Evropě.[39]

Německá menšina v pohraničí se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti a intenzivní nacistické propagandy radikalizovala a začala požadovat odtržení od Československa.[zdroj?] Tyto snahy reprezentovala SdP vedená Konradem Henleinem. Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou (podepsána Německem, Francií, Británií a Itálií) donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany k jednání přizváni nebyli a vojenská aliance Československo mělo s Francií a Británií se ukázala jako zbytečná. Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika.

Protektorát Čechy a Morava

Související informace naleznete také v článku Protektorát Čechy a Morava.
Památník v Praze věnovaný parašutistům, kteří provedli atentát na R. Heidricha

Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy a Frýdku, zatímco zbytek, včetně východní poloviny československého Těšínska, byl připojen k Německu). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí, na který nacisté reagovali terorem. V průběhu druhé světové války zde nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněným Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem z roku 1956, odhaduje se že během války zemřelo 360 000 Čechoslováků.[40]

Poválečné Československo

Československo po federalizaci v roce 1969
Hořící sovětský tank během invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze roku 1968.

V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Od března 1945 postupovala sovětská armáda na české území z Ostravska a od Bratislavy, později i ze severu k Praze a k demarkační linii osvobodila zhruba dvě třetiny Čech. O zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice, se postarala americká armáda. Při osvobozování Československa zahynulo 140 000 vojáků Rudé armády, po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. čs. armádního sboru.[41] Osvobození také pomohlo české květnové povstání. Došlo však poté k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska nebo omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování klíčových podniků, jako např. těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd.[42][43][44]

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa, která už v květnu 1946 vyhrála parlamentní volby; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro, bylo potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991, a režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody.

Poválečné Československo nebylo plně unitární, ale mělo asymetrickou strukturu. Na Slovensku působila zákonodárná Slovenská národní rada a do roku 1960 též její výkonný orgán Sbor pověřenců, zatímco Česko obdobné orgány nemělo. Zatímco vzájemné hranice Čech, Moravy a Slezska byly poválečným krajským dělením rozrušeny, hranice mezi Českem a Slovenskem krajské členění respektovalo a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Záležitosti, které na Slovensku spadaly do působnosti SNR či Sboru pověřenců, tak pro kraje v českých zemích vykonával československý parlament a vláda. Některé československé právní předpisy tak měly územní působnost omezenou na české kraje. Příkladem je státní ochrana přírody. Slovenská národní rada přijala zákon č. 1/1955 Zb. SNR, o štátnej ochrane prírody, platný jen pro slovenské kraje. Následně československé Národní shromáždění přijalo československý zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který však byl od počátku účinný pouze pro české kraje.

Česká socialistická republika a Česká republika v rámci federace

Václav Havel, pozdější první prezident samostatné České republiky, během událostí v listopadu 1989
Česká republika je součástí společného trhu EU i Schengenského prostoru

Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila reformu demokracie a obnovila svobodné podnikání, ale zároveň dramatický nárůst kriminality,[45] značné zadlužení státu[46] a prohlubování federalizace až k rozpadu státu. Z názvu federálního státu a obou národních států bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický[pozn. 5] a Česká republika získala své vlastní státní symboly.[pozn. 6]

Od roku 1990 začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do dosud do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, však rychle narůstaly rozpory, které vedly k rychlému rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992 a dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

Samostatná Česká republika

Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.[47]

Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Od svého vzniku do 13. července 2009 však nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska.[48] Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[49] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. Stávající Česká republika je v zahraničí občas kritizována kvůli značné korupci politických elit.[50]

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Česka.
Satelitní pohled na Česko v srpnu 2003
Lyžařský resort v Krkonoších

Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km², z toho 2 % tvoří vodní plochy.

Geologie, geomorfologie a půdy

Související informace naleznete také v článku Geomorfologické členění Česka.

Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor.

Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m.

Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě.

Hydrologie a podnebí

Podrobnější informace naleznete v článku Podnebí Česka.

Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf.

Fauna a flora

Podrobnější informace naleznete v článcích Fauna Česka a Flóra Česka.

Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století.[51] V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin.[52] Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orly a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně.[53] Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých.[54]

Ochrana životního prostředí

Podrobnější informace naleznete v článcích Životní prostředí v Česku a Chráněná území v Česku.

Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.[55][56]

Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016[57]):

Politický systém

Související informace naleznete také v článku Politický systém Česka.

Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu.

Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.

Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví.

Vláda

Podrobnější informace naleznete v článku Vláda České republiky.

Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně.

Zahraniční vztahy

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Česka.
Země, ve kterých má Česká republika svá velvyslanectví
Vízové požadavký pro české občany: bezvízový vztup do 167 zemí dle tzv. Visa Restriction Index 2016[58]
     Svoboda pohybu
     Vízum není požadováno
     Víza udělována při příjezdu
     Elektronické vízum (eVisa)
     Předem schválená víza při příjezdu
     Víza požadována před příjezdem

Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států.[59] Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d’affaires[60]) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty.

Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vztupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.[58]

Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají Premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny.[61] Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem[62] a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými[63] a s Izraelem.[64] Současný český prezident Miloš Zeman se snaží zlepšit vztahy s RuskemČínou.

Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.[65]

Ozbrojené síly

Podrobnější informace naleznete v článku Armáda České republiky.
Čeští vojáci na hlídce během mise KFOR v Kosovu

Armáda České republiky se skládá z letectva, pozemních sil a podpůrných jednotek. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců.

České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států.

Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ.

Lidská práva

Podrobnější informace naleznete v článku Lidská práva v Česku.

Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí,[66] kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení,[67] nebo nezákonné sterilizace romských žen,[68] za které se vláda omluvila.[69] Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory[70] a v psychiatrických léčebnách.[71]

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Česka, Kraje v Česku, Okresy v Česku a CZ-NUTS.

Kraje

Kraje a historické země ČR
7 územních krajů sídlo kraje
Středočeský kraj Praha
Jihočeský kraj České Budějovice  
Západočeský kraj Plzeň
Severočeský kraj Ústí nad Labem
Východočeský kraj Hradec Králové
Jihomoravský kraj Brno
Severomoravský kraj Ostrava

Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.

Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.

Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.

Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku.


14 samosprávných krajů    krajské město obyvatel[2]

Hlavní město Praha (A) 1 267 449
Středočeský kraj (S) Praha 1 326 857
Jihočeský kraj (C) České Budějovice 637 834
Plzeňský kraj (P) Plzeň 576 635
Karlovarský kraj (K) Karlovy Vary 297 804
Ústecký kraj (U) Ústí nad Labem 822 850
Liberecký kraj (L) Liberec 439 639
Královéhradecký kraj (H) Hradec Králové 551 421
Pardubický kraj (E) Pardubice 516 149
Vysočina (J) Jihlava 509 475
Jihomoravský kraj (B) Brno 1 175 023
Olomoucký kraj (M) Olomouc 634 720
Zlínský kraj (Z) Zlín 584 676
Moravskoslezský kraj (T) Ostrava 1 213 311

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou.

Obce a jejich správní obvody

V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. typu“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.

NUTS

Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka.

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.

Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.

Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2.

Ekonomika

Obecná charakteristika

Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Česka a Státní dluh České republiky.
Evropské státy podle HDP na obyvatele

Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů.[72] Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU.[73] Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu „rozvojových zemí“, dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. „plátcům“, kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015).[74] Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším.[75] V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě.[76] Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent).[77] Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě.[78] S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě.[79] ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord.[80] Největším zahraničním obchodním partnerem země je Německo.[81] Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP.[82] Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění).[83] Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii.[84] Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.[85] K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP).[86] Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun.[87] V roce 2014 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 214 miliard korun.[88] K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů.[89] Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-.[90] Podle poradenské sítě BDO byla k roku 2016 Česká republika 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory.[91]

Vývoj ekonomiky

Podrobnější informace naleznete v článku Hospodářské dějiny Česka.
Vítkovické železárny v polovině 19. století
Značka kdysi slavného strojírenského koncernu ČKD, který po mnoha fúzích vznikl roku 1927

V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal u nás masově rozvíjet, byl textilní. V 18. století byl osamocen. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.[92] Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví - firma Baťa či zbrojařství - Zbrojovka Brno). Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, computerovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česká republika získala z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedla.[93] Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost.

Největší firmy

Související informace naleznete také v článcích Seznam největších českých firem podle tržeb, Seznam největších zaměstnavatelů v Česku a Seznam nejbohatších lidí v České republice.
Logo Avast Software, české softwarové firmy

I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem.

Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš).[94] Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) - k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem)[95][96] či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral).

Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Porsche, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco).

Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky. V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageteterie Bageterie Boulevard).

V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank Ono, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a jemném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec.

Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny - BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia, nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris.[97]

Zemědělství

Podrobnější informace naleznete v článku Zemědělství v Česku.

Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů).

Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4 264 hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy.

Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů.

Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU.[98] Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví.

K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.[99]

Průmysl

Podrobnější informace naleznete v článcích Průmysl v Česku a Průmyslová revoluce v Česku.
Škoda Auto je jedním z největších výrobců automobilů ve střední Evropě. V roce 2010 prodala 762.500 vozů, a uvedla, že plánuje zdvojnásobit tržby do roku 2018. Roku 2014 prodala rekordní počet 1 037 226 vozů.

Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici.

Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2010 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady 1 072 209 automobilů. Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin a Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily.[100] Továrna Laurin a Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda.

Těžba

Podrobnější informace naleznete v článku Těžba v Česku.

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům.

Telekomunikace a IT

V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace.[zdroj?] Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na Telefónica O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii.[zdroj?] V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země.[82]

Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.[101]

Doprava

Související informace naleznete také v článcích Dálnice v Česku, Rychlostní silnice v Česku, Železniční doprava v Česku a Městská hromadná doprava v Česku.

Silniční síť

Délka silniční dopravní sítě v roce 2010 činila 55 653 km. Z toho 734 km tvořily dálnice, 422 km rychlostní komunikace a 6 255 km silnice 1. třídy.[102]

Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, a dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk). Dokončení dálnice D8, plánované na rok 2016, komplikuje dostavba úseku přes CHKO České středohoří. Dlouhodobě naplánovaná je také dostavba dálnice D11, spojující Prahu s Hradcem Králové a polskou hranicí, a dálnice D3, která má spojit Prahu s Českými Budějovicemi a rakouskou hranicí. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic a rychlostních komunikací platí motoristé dálniční poplatek.

Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje.[103] V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí.

Železnice

Pendolino (elektrická jednotka řady 680) Českých drah

Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných.[104] Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich rychlost omezena na 160 km/h.

Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.[105]

Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava.

Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci.

Letectví

Nyní největší letadlo ČSA, Airbus A330-300, na Letišti Václava Havla

Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes letiště Václava Havla Praha (Praha-Ruzyně), které ročně přepraví kolem 12 milionů pasažérů.[106] Stavba letiště (nynější Terminál 3 jih) byla zahájena v roce 1933 a od 5. dubna 1937 nahradilo kapacitně nevyhovující letiště ve Kbelích. Konstrukce letiště vyprojektovaná architektem Adolfem Benšem byla na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži v roce 1937 oceněna zlatou medailí.[107] Roku 1968 byl otevřen nový Terminál 1 (sever) a roku 2006 Terminál 2. V současnosti letiště spojuje Českou republiku se 111 místy po celém světě. V Česku je celkem 46 letišť se zpevněným povrchem, z nichž 6 vypravuje veřejné mezinárodní lety. Kromě pražského letiště Václava Havla to jsou letiště Brno-Tuřany, letiště Karlovy Vary, letiště Kunovice, letiště Leoše Janáčka Ostrava a letiště Pardubice. Hlavním českým leteckým dopravcem jsou České aerolinie.

Vodní doprava

Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská.

Městská hromadná doprava

Klasický design trasy A Pražského metra, stanice Malostranská

V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století - koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín.

Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice. Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě).

Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni).[108]

Energetika

Podrobnější informace naleznete v článku Energetika v Česku.

Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín.[109] ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.[82]

Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska.[110] Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa.

Maloobchod

Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě.[111]

Cestovní ruch

Podrobnější informace naleznete v článku Cestovní ruch v Česku.
Zámek Český Krumlov
Zámek Lednice
Zámek Hluboká

České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což představuje 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu silné koruny, opadl.

Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.[112]

Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha (1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice v Praze (739 800), Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).[113]

Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako 4. nejlepší na světě.[114] Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.[115]

Z hradů a zámků jsou krom Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, zámek Konopiště, Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.[116]

Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy, v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice.

Z kulturních institucí jsou nejnavštěvovanější Národní muzeum v Praze, Národní galerie Praha, Národní technické muzeum v Praze, Národní zemědělské muzeum v Praze, Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře.

Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.[116]

Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku a slovácký verbuňk.[117]

Některé lokality mají zvláštní význam pro spjatost s českými dějinami nebo mýty - hora Říp, Vyšehrad, hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha.

Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR.

Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava.

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Česka.
Vývoj populace v českých zemích (ČSÚ)
Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna
1857 7 016 531 1950 8 896 133 −16,7 %
1869 7 617 230 +8,6 % 1961 9 571 531 +7,6 %
1880 8 222 013 +7,9 % 1970 9 807 697 +2,5 %
1890 8 665 421 +5,4 % 1980 10 291 927 +4,9 %
1900 9 372 214 +8,2 % 1991 10 302 215 +0,1 %
1910 10 078 637 +7,5 % 2001 10 230 060 −0,7 %
1921 10 009 587 −0,7 % 2011 10 526 214 +2,9 %
1930 10 674 386 +6,6 %

V roce 2015 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 553 843 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost - příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2015 41,9 roku. Nejlidnatějším krajem byl Středočeský, s 1 326 876 obyvateli. Byl jediným krajem, kde žilo více lidí než v Praze. Ta měla 1 267 449 obyvatel.[118]

Etnické složení

V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou,[119] v obou případech rovněž hovořící převážně česky.

Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle;[120] politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození.[121] Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě.[122]

Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou.

Náboženství

Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Česku.
Svatý Rostislav, kníže Velkomoravské říše, za jehož panování se uskutečnila cyrilometodějská misie.
Náboženství v Česku (2011)[123]
Nedeklarované
  
44,7 %
Nevěřící
  
34,5 %
Římskokatolické
  
10,4 %
Jiné náboženství
  
9,1 %
Evangelické (protestantské)
  
0,5 %
Husitské
  
0,4 %
Pravoslavné
  
0,2 %
Svědkové Jehovovi
  
0,1 %
Slezská evangelická církev
  
0,1 %

Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[124]

Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo.[125]

Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %).[126] Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob.

Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.[127]

Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání.

Etnografické skupiny

Valašské kroje

V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati,[128] Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé.[129] Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu.

Cizinci

V roce 2015 žilo v České republice přibližně 467 600 cizinců (4,5 %). Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 20 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (13 %), Ruska (8 %), Německa (4 %) a Polska (4 %). I tak ale zůstává Česko poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie - z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity.[130] Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %.[131]

Největší města podle počtu obyvatel

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst v Česku podle počtu obyvatel.

Praha
Praha
Brno
Brno
Ostrava
Ostrava

Pořadí Město Kraj Počet obyvatel
(k 1. 1. 2016)[132]

Plzeň
Plzeň
Liberec
Liberec
Olomouc
Olomouc

1. Praha hlavní město Praha 1 267 449
2. Brno Jihomoravský kraj 377 028
3. Ostrava Moravskoslezský kraj 292 681
4. Plzeň Plzeňský kraj 169 858
5. Liberec Liberecký kraj 103 288
6. Olomouc Olomoucký kraj 100 154
7. České Budějovice Jihočeský kraj 93 513
8. Ústí nad Labem Ústecký kraj 93 248
9. Hradec Králové Královéhradecký kraj 92 891
10. Pardubice Pardubický kraj 89 638
12. Zlín Zlínský kraj 75 171
11. Havířov Moravskoslezský kraj 74 101
13. Kladno Středočeský kraj 68 466
14. Most Ústecký kraj 67 002
15. Opava Moravskoslezský kraj 57 676
16. Frýdek-Místek Moravskoslezský kraj 56 879
17. Karviná Moravskoslezský kraj 55 163
18. Jihlava Kraj Vysočina 50 714
19. Teplice Ústecký kraj 49 959
20. Děčín Ústecký kraj 49 739

Kultura

Literatura

Podrobnější informace naleznete v článku Česká literatura.
Milan Kundera

Počátky české literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova kronika) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem - májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes), ruchovci (Svatopluk Čech), lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zejm. po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadil Patrik Ouředník a Jáchym Topol.

K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka.

Divadlo

Podrobnější informace naleznete v článku České divadlo.
Národní divadlo nabízí operu, balet i činohru

České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář.[133] Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén - popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí.

V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška).

V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie).

Ve druhé polovině 20. století se rozvíjela divadla malých forem jako Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel.

Film

Podrobnější informace naleznete v článku Česká kinematografie.
Miloš Forman

Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Vážnější umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit také Karlu Kachyňovi, Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi či Karlu Zemanovi.

30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček, Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka, Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka.

Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003).

Mezinárodního věhlasu došel český loutkový a animovaný film (Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer, Břetislav Pojar). K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek.

Hudba

Podrobnější informace naleznete v článku Česká hudba.
Antonín Dvořák

Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času).

První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu.

Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské).

Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Heinrich Biber, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Dismas Zelenka, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi, Leopold Koželuh či Adam Michna z Otradovic. V národním obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek.

Toto byla základna, na níž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská).

Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Vítězslav Novák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Alois Hába, Ervín Schulhoff, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Na Moravě se narodil světově proslulý skladatel Gustav Mahler.

Prosadili se i interpreti. Dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann nebo Karel Ančerl. Houslisté Jan Kubelík, František Benda, Vojtěch Živný nebo Jan Křtitel Václav Kalivoda. Violoncellista David Popper či cembalistka Zuzana Růžičková. Také pěvkyně Ema Destinnová, z těles pak orchestr Česká filharmonie.

Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro.

Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal, v populární hudbě Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody).

Výtvarné umění

Podrobnější informace naleznete v článku České výtvarné umění.
Oltář s Nejsvětější Trojicí od Mistra litoměřického oltáře
Letadlo od Josefa Čapka

U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě.

Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik.

Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff.

V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně.

Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák.

Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek.

Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní.

Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun.

Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru.

Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma).

Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada - a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě.

Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce - v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna).

Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka.

V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler.

K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik.

Architektura

Podrobnější informace naleznete v článku Česká architektura.
Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře
Karlova Koruna
Dům U černé Matky Boží

Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu.

Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. (viz též Gotická architektura v Česku)

Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). (viz též Barokní architektura v Česku)

Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola).

Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně, vila Tugendhat v Brně), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič.

Z architektury 2. poloviny 20. století je stále více doceňována česká verze brutalismu, zejména z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka.

V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořil ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově), ale nakonec se ukázalo, po opadnutí porevolučního nadšení, že velká architektonická jména bude obtížné do ČR přilákat. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře.

Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. Podíleli se na rozvoji zejména Vídně, stejně jako český stavitel Josef Hlávka.

Videoherní tvorba

Podrobnější informace naleznete v článku Český videoherní průmysl.

V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V příštích letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky.[134]

Populární kultura

Spejbl a Hurvínek

Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara.[135] Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana.[136] Význačnou roli sehrává též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek.[137] Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize - cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře.[138] Kvalitní televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott.

Festivaly, přehlídky, ceny

Karlovarský filmový festival se tradičně koná v hotelu Thermal

Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.[139]

Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal, pravděpodobně nejnavštěvovanější kulturní akce v ČR.[140]

K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov, loutkářská Skupova Plzeň či na moderní cirkus a akrobacii zaměřená Letní Letná. Divadlo i hudbu spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha.

V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds.[141] Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice.

Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření - na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy mohou na festival Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha.

Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích.

Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce.

Věda a vzdělávání

Věda a technika

Podrobnější informace naleznete v článku Česká věda.

Humanitní a sociální vědy

Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem).

Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann) a historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo národopisec Vojta Náprstek.

Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano.

Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu.

Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera.

V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím Pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání.

Přírodní, exaktní a technické vědy

Jaroslav Heyrovský
Družice Magion

Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě.

Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Jan Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu.

Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii.

Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande.

I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein.

Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích.

Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77.

Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg.

Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle.[142] Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex.[143] Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek).

Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS.[144] Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.).

Školství

Podrobnější informace naleznete v článcích Vzdělávání v Česku a Seznam vysokých škol v Česku.
Podíl vysokoškolsky vzdělaných v městech ČR
Karolinum - sídlo Karlovy univerzity v Praze

Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol.

Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).[145]

Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.[146]

Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.-300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.[147]

Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.[148]

Podle sčítání z roku 2011 činí podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).[149]

Podle informací OECD z roku 2007 Česká republika směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %.[150] Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD.

Sport

Podrobnější informace naleznete v článku Sport v Česku.
Čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu, Emil Zátopek
Josef Masopust u odhalení své sochy v Praze v roce 2012

Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR dle velikosti členské základny: fotbal, tenis, hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování.[151] Nejsledovanější sporty jsou: hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal.[152]

Čeští sportovci dosáhli významných mezinárodních úspěchů. Gymnastka Věra Čáslavská má sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968), legendární běžec Emil Zátopek má čtyři (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté mají oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) a rychlobruslařka Martina Sáblíková (2× 2010, 1× 2014). Dvě pak rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky.

Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem v tzv. open éře je Jan Kodeš (1973), v minulosti triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou (v žebříčku ATP), jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala jako jediná Češka Martina Navrátilová (332 týdnů). Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Krom toho mužstva Československa a ČR vyhrála třikrát Davis Cup (1980, 2012, 2013) a devětkrát Fed Cup (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015).

Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s Liverpoolem), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s Atléticem Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa 1934, Milan Baroš mistrovství Evropy 2004. Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Karel Poborský, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. K dalším úspěšným fotbalistům patří František Plánička, Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý a Tomáš Rosický. Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. Roku 1976 Československo vyhrálo Mistrovství Evropy. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec.

Jaromír Jágr hovoří k fanouškům po výhře na MS 2010

V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Jágr je co do počtu bodů nejlepším aktivním střelcem v NHL a třetím nejlepším v celé historii této ligy.[153] Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s Pittsburghem Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, s Detroitem Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhrál Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň, především slavná generace čtyřicátých (Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník, Jaroslav Drobný) a sedmdesátých let (Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa). Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka.

Sportovní hala Folimanka basketbalové USK Praha

České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA.

Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.[154]

Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy.

Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz a Věra Menčíková. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1.

Tělovýchova

Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolků Sokol (od něho se odštěpila časem levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel). Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší byla ta pořádaná Sokolem, tzv. všesokolské slety. Na ně v éře socialismu navázaly tzv. spartakiády, pořádané státním ČSTV.

Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský.

Další charakteristiky

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článcích Česká kuchyně a České pivo.
Svíčková na smetaně s českými knedlíky
Pilsner Urquell bylo prvním pivem plzeňského typu na světě

Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková).

Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné.

Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česká republika má nejvyšší spotřebu piva na hlavu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou.

Svátky

Podrobnější informace naleznete v článku Český státní svátek.

Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti.

Dny pracovního klidu
Datum Název Popis
1. leden Den obnovy samostatného českého státu Vznik České republiky v roce 1993.
Pohyblivý svátek (březen-duben) Velký pátek¹ Křesťanský svátek. Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista na kříži.
Pohyblivý svátek (březen-duben) Velikonoční pondělí¹ Křesťanský svátek, tradice vítání jara. Následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně.
1. květen Svátek práce¹ Sociálně demokratickou internacionálou prosazená vzpomínka na dělnickou stávku v Chicagu roku 1886. Od 1. května 1886 platila v USA osmihodinová pracovní doba.
8. květen Den vítězství Konec druhé světové války v Evropě.
5. červenec Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu roku 863.
6. červenec Den upálení mistra Jana Husa Upálení kněze a reformátora mistra Jana Husa během Kostnického koncilu roku 1415.
28. září Den české státnosti Zavraždění knížete Svatého Václava roku 935 (929) ve Staré Boleslavi.
28. říjen Den vzniku samostatného československého státu Vznik Československa roku 1918.
17. listopad Den boje za svobodu a demokracii Připomínka studentských demonstrací a následného uzavření českých vysokých škol německými okupanty v roce 1939 a studentské demonstrace z roku 1989, která odstartovala Sametovou revoluci.
(Mezinárodní den studentstva)
24. prosinec Štědrý den¹ Večerní oslava Vánoc.
25. prosinec 1. svátek vánoční¹ V katolické a evangelické liturgii oslava narození Ježíše Krista.
26. prosinec 2. svátek vánoční¹ V katolické a evangelické liturgii připomínka prvního křesťanského mučedníka Štěpána.

¹ Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností.

Odkazy

Poznámky

  1. "Základní index HDI", - ve kterém je ČR s hodnotou "0,870" na "28. místě" -, ukazuje teoreticky dosažitelný potenciál lidského rozvoje, pokud by neexistovaly různé nerovnosti mezi lidmi. "Narovnaný HDI" naproti tomu indikuje reálnou situaci. Narovnaný HDI má hodnotu "0,826", čímž se ČR v narovnaném rozvoji řadí na "14. místo".[3]
  2. Například správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) stanoví: „V řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském“ (§ 16, odstavec 1).[4]
  3. Občané náležející k menšinám, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, mají právo jednat před správními úřady a soudy ve svém jazyce. Článek 25 Listiny základních práv a svobod stanoví, že občané příslušející k národnostním a etnickým menšinám mají za podmínek stanovených zákonem zaručeno právo na vzdělání v jejich jazyku a právo užívat jejich jazyka v úředním styku. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v § 16 (Jednací jazyk), odstavci 4 stanoví, že „Občan České republiky příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky, má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu v tomto případě nese správní orgán.“ Současně zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, v § 9 (Právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy) zajišťuje stejné právo i pro jednání před soudy. Oficiálně uznanými tradičními menšinami jsou Bělorusové, Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Romové, Rusíni, Rusové, Řekové, Slováci, Srbové, Ukrajinci a Vietnamci.[5] Status národnostní menšiny zatím nemají, ale usilují o něj: Mongolové.[6]
  4. Některé systémy řadí Českou republiku do Evropy východní[9][10][11] a tzv. středovýchodní (například polský historik Jerzy Kłoczowski).
  5. Název Česká republika byl zaveden ústavním zákonem č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990; 29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.
  6. Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. s účinností od 13. března 1990. Zákon definuje českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku.

Reference

  1. Česko v databázi UNdata (anglicky)
  2. a b c Počet obyvatel v regionech soudržnosti, krajích a okresech České republiky k 1. 1. 2016 [online]. Český statistický úřad, 2016-04-29, [cit. 2016-04-30]. Dostupné online.  
  3. a b UNDP: Summary Human Development Report 2013, strana 16
  4. Správní řád, § 16 odstavec 1
  5. Rada vlády pro národnostní menšiny
  6. Čeští Vietnamci chtějí status menšiny, pomoci jim může sčítání lidu
  7. IMF Czech Republic estmate
  8. CENTRAL EUROPE programme
  9. United Nations Statistics Division- Standard Country and Area Codes Classifications (M49)
  10. Population Division, DESA, United Nations: World Population Ageing 1950–2050
  11. Multilingual Thesaurus of the European Union
  12. Jan Filip: Ústavní právo České republiky 1. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, ISBN 80-210-3254-5, s. 145
  13. Česko má zdravou páteř ekonomiky, ne jako my, srovnávají země Chorvati, iDNES.cz, 6. června 2013
  14. NATO e-Library: Basic texts
  15. Členské státy Evropské unie - European Union website, the official EU website - European Commission [online]. 2016-06-16, [cit. 2016-10-13]. Dostupné online. (česky) 
  16. Historická geografie českého státu, PhDr. Slavomír Horák, Masarykova univerzita, fsps.muni.cz
  17. Předvelkomoravské období – Sámova říše, http://www.mojebrno.wz.cz
  18. Česká národnostní otázka ve střední Evropě, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc., http://www.ceskenarodnilisty.cz
  19. Rozdělení Československa potvrzeno, http://www.neaktuality.cz
  20. Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992, http://www.e-polis.cz
  21. 1992: Rozpad Československa, iVysílání — Česká televize
  22. Česko (archivovaná verze z 9. března 2013), Na co se nás často ptáte, Jazyková poradna, Ústav pro jazyk český AV ČR, Středisko společných činností AV ČR, nedatováno
  23. a b c d e Česko, heslo v Internetové jazykové příručce, 2008–2014 Ústav pro jazyk český AV ČR, naposledy změněno 8. ledna 2012
  24. ČSN EN ISO 3166–1 (Kódy pro názvy zemí a jejich částí) z února 1999, Český normalizační institut v Praze
  25. Seznam jmen států a jejich územních částí – Český úřad zeměměřický a katastrální
  26. Sdělení Ministerstva školství č.j. 27686/99-20
  27. Sdělení ČSÚ dle zákona 489/2003 Sb. o vydání Číselníku zemí (ČZEM)
  28. Vláda schválila doplnění jednoslovného názvu Česko v cizích jazycích do databází OSN
  29. ZÍDEK, Petr. „Česko“ je starší, než se myslelo. Lidové noviny. 2016-04-27, s. 3.  
  30. Česko versus Češsko O jazyku společenství, o vlivu prostředí na jazyk a o mluvě řemeslní čili profesní. – ČRo Plzeň – informace, rady, zábava, dechovka (Český rozhlas)
  31. Funkční rozlišování spisovných názvů Česká republika a Česko a jejich cizojazyčných ekvivalentů. Těsnopisecký záznam ze 7. veřejného slyšení Senátu Parlamentu České republiky, 11. 5. 2004
  32. Leoš Jeleček: Jméno Czechia/Česko po šestnácti letech, Geografické rozhledy, 2009, přepis na webu Czechia – články, statě analýzy
  33. např. Jiří Gruša: Česko – návod k použití, Barrister & Principal, 2. vydání, 2009
  34. Obyvatelstvo České republiky v dlouhodobé perspektivě [online]. Geografické rozhledy. Dostupné online.  
  35. Deštivé roky 1770–1772. Vesmír 75, 455, 1996/8
  36. Hladomor. Český rozhlas.
  37. ŠEDIVÝ, Ivan. Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala [online]. www.zpravy.idnes.cz, 2008-08-27, [cit. 2013-05-28]. Dostupné online.  
  38. Vojáci si v Den ozbrojených sil připomínali legionářské tradice – Zprávy ČRo7 Radio Praha
  39. BALOUN, Pavel. J. Harna / Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. Srovnávací sonda.. ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy. 2008-10-15, čís. 12. Dostupné online [cit. 2013-06-04].  
  40. NACISTICKÁPERZEKUCE OBYVATEL ČESKÝCH ZEMÍ (Studijní materiál pro učitele dějepisu)
  41. "A Companion to Russian History". Abbott Gleason (2009). Wiley-Blackwell. s.409. ISBN 1-4051-3560-3
  42. Dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
  43. Dekret presidenta republiky č. 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank.
  44. Dekret presidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven.
  45. Kriminalita po Listopadu v Česku výrazně vzrostla. Novinky.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  46. Státní dluh Česka loni poprvé po dvaceti letech klesl. Novinky.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  47. Česká republika se stala součástí schengenského prostoru, Ministerstvo vnitra ČR
  48. Lichtenštejnsko po 16 letech uzná Českou republiku – Novinky.cz
  49. Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko – informace na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky
  50. The Economist píše: Česku vládnou zkorumpovaní politici – Aktuálně.cz
  51. http://www.hnutiduha.cz/sites/default/files/publikace/typo3/Druhova_skladba_ceskych_lesu.pdf
  52. Portál české flóry. flora.upol.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  53. WWW.MCCANNDIGITAL.CZ. Flora a fauna. www.czech.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  54. Beran L., Kubíková J., Špryňar P., 2006: Výsledky výzkumu bezobratlých v CHKO Kokořínsko. [Results of invertebrate investigation in Kokořínsko Protected Landscape Area]. – In: Beran L. et al., 2006: Bezobratlí Kokořínska. [Invertebrates of Kokořínsko]. – Bohemia centralis, Praha, 27: 577-582.
  55. Křivoklátsko se zřejmě dočká puncu národního parku [online]. ˇXT24, 2009-2-18, [cit. 2010-02-25]. Dostupné online. (čeština) 
  56. Nový národní park Křivoklátsko. Na tahu jsou poslanci [online]. 2015-10-20, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  57. Souhrnný přehled. drusop.nature.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  58. a b Global Ranking - Visa Restriction Index 2016. Henley & Partners. 23. únor 2016
  59. The Czech Republic's Membership in International Organizations [online]. United States State Department, [cit. 2015-08-08]. [1]. (anglicky) 
  60. Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic. Diplomatic Protocol, Diplomatic List, May 3, 2016. http://www.mzv.cz/file/442309/DL2016_05_03.pdf (anglicky).
  61. About the Visegrad Group [online]. [cit. 2015-08-08]. [2]. (anglicky) 
  62. Společné prohlášení ke strategickému dialogu mezi Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo jako novém rámci pro česko-německé vztahy [online]. German embassy in the Czech Republic, [cit. 2015-08-08]. [3]. (anglicky) 
  63. Czech-U.S. Relations [online]. ministerstvo zahraničí ČR, [cit. 2015-08-08]. [4]. (anglicky) 
  64. Czech Vote Against Palestine: Only European Nation At UN To Vote Against Palestinian State Was Czech Republic [online]. The Huffington Post, [cit. 2015-08-08]. [5]. (anglicky) 
  65. "Czechs with few mates", The Economist, 30 August 2007. Ověřeno k 8 August 2015.  Zdroj se vztahuje na období do roku 2007.
  66. KOMÁREK, Michal. Diskriminace Romů v českých školách jako evropský problém [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  67. Evropská komise žádá Česko o data kvůli diskriminaci Romů ve školách. iDNES.cz [online]. 2014-09-25 [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  68. Evropský soud tlačí vládu k odškodnění za nedobrovolné sterilizace romských žen - Liga lidských práv. llp.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  69. Vláda: Litujeme nezákonných sterilizací romských žen. Lidovky.cz [online]. 2009-11-23 [cit. 2015-01-28]. Dostupné online.  
  70. V některých zařízeních pro seniory hrozila klientům podvýživa, upozornila ombudsmanka [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  71. ECHO24. Česko opět čelí kritice za klecová lůžka v ústavech pro duševně choré - Echo24.cz [online]. 2014-06-27, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  72. The World Factbook — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  73. Češi předstihli Slovince. Jsou nejbohatší z postkomunistických zemí. iDNES.cz [online]. 2015-06-17 [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  74. Česko je v kvalitě života na 22. místě na světě, dokonce před Itálií [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  75. http://hdr.undp.org/sites/default/files/2015_human_development_report.pdf
  76. WWW.TYDEN.CZ. Bohatství stoupá. Průměrný Čech vlastní 305 tisíc korun [online]. 2015-09-29, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  77. Pět procent Čechů vlastní 45 procent bohatství - Echo24.cz [online]. 2015-04-15, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  78. TYDEN.CZ. Příjmová nerovnost? Češi jsou rovnostáři [online]. 2014-12-30, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  79. http://www.mpsv.cz/cs/17826
  80. Český export přesáhl loni 3,9 bilionu Kč, byl největší v historii | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  81. Fakta o obchodě Česka se zahraničím | Statistika&My - měsíčník Českého statistického úřadu. www.statistikaamy.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  82. a b c The World Factbook — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  83. EDOTACE. Zdanění v EU - struktura a efektivita výběru daní - eDOTACE. www.edotace.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  84. Česko má nejnižší nezaměstnanost z celé EU, předběhlo už i Německo [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  85. Česko je sedmou nejméně zadluženou zemí EU [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  86. ČSÚ: Míru zadlužení porušuje většina zemí EU, Česko ne | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  87. Dluhy českých domácností v červnu stouply na 1,369 bilionu korun | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  88. "Z ČR na dividendách odplynulo do zahraničí 214 miliard Kč". Novinky. 21. června 2015.
  89. Počet dolarových milionářů v ČR stoupl o osm pct na 23.200 lidí | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  90. Agentura S&P potvrdila rating České republiky na stupni AA- | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  91. BDO: Nejatraktivnější pro investory je Hongkong, ČR na 26. místě | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  92. MRÁZEK, Otakar. Vývoj průmyslu v českých zemích a na Slovensku od manufaktury do roku 1918. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1964. 490 s.  
  93. ČR v pololetí získala z EU o 66,6 miliardy Kč více, než zaplatila | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  94. Největší zaměstnavatelé v Česku. Nový žebříček vedou policie a pošta. Aktuálně.cz - Víte co se právě děje [online].  [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.  
  95. ÚŠELA, Jan. Avast kupuje konkurenční AVG. Vznikne český antivirový gigant s více než 400 miliony uživatelů [online]. 2016-07-07, [cit. 2016-09-04]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  96. Skvělá zpráva pro české podnikání: Spojení IT hvězd Avast a AVG | Téma. Lidovky.cz [online]. 2016-07-12 [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  97. 100 nejvýznamnějších firem. www.czechtop100.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  98. V čem je české zemědělství jiné? | Statistika&My - měsíčník Českého statistického úřadu. www.statistikaamy.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  99. Zemědělství (eAGRI). eagri.cz [online].  [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.  
  100. kol.: Československé dějiny v datech, Praha, Svoboda 1987.
  101. Avast not done with deal-making after AVG buy, but no rush [online]. Reuters, 2016-09-30. Dostupné online. (Anglicky) 
  102. Ročenka dopravy; Ministerstvo dopravy
  103. Vnější příčiny úmrtí v ČR v letech 1994 až 2006 PDF
  104. Dopravní infrastruktura – časové řady. ČSÚ, 1.8.2011
  105. Statistická ročenka České republiky 2011 – 19. DOPRAVA, INFORMAČNÍ A KOMUNIKAČNÍ ČINNOSTI. ČSÚ, 1.8.2011
  106. http://www.prg.aero/en/business-section/aviation-business/statistics-and-reports/prague-airport-traffic-reports/Contents.2/0/37679C3FB1FFAD5FD274BA49D56647FE/resource.pdf
  107. http://www.prg.aero/cs/o-letisti-praha/tiskove-centrum/tiskove-zpravy/vystavba-ruzynskeho-letiste-zacala-pred-osmdesati-lety/
  108. Praha má čtvrtou nejlepší MHD v Evropě, v testu jí pomohlo levné jízdné. iDNES.cz [online]. 2010-02-18 [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  109. Česko si zapsalo rekord. Vyvezlo nejvíc elektřiny
  110. Plynovod Gazela startuje, posílí energetickou bezpečnost země
  111. TELEVIZE, Česká. Nákupní centra stále rostou, budou ale menší [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  112. Top 100 City Destinations Ranking - 2013 Data [online]. 2015-01-27, [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. (en-US) 
  113. Nejnavštěvovanější místa v ČR: opět vede Pražský hrad, umístily se i méně známé lokality [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  114. Zoo Praha je čtvrtá nejlepší na světě [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  115. Žebříček nejlepších zoo na světě podle magazínu Forbes [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  116. a b NOVOTNÝ, Jiří. TOP 100 Nejnavštěvovanější místa v ČR - České hrady a zámky. www.hrady-zamky-cr.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  117. S.R.O., World Media Partners,. Dvanáct českých divů světa. www.unesco-czech.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  118. Počet obyvatel ČR se loni kvůli imigraci zvýšil na 10,55 mil. | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  119. Český statistický úřad: Obyvatelstvo podle národnosti podle krajů
  120. Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  121. „Moravané“
  122. „Český statistický úřad: První Československé sčítání lidu 1921“. „Český statistický úřad: Národnosti v ČR od r. 1921“.
  123. Population by religious belief and by municipality size groups [online]. Czech Statistical Office, [cit. 2012-04-23]. [6]. (anglicky) 
  124. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
  125. Obyvatelstvo podle náboženské víry podle krajů
  126. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001, data za celou republiku
  127. Podrobné údaje – Náboženská víra podle krajů
  128. Moravští Chorvaté
  129. Hubinger a kol. (1985), str. 69
  130. Cizinců v Česku přibylo. Nejvíce jich přichází z Ukrajiny a Slovenska
  131. Foreign citizens in EU
  132. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2016 [online]. Český statistický úřad, 2016-04-29, [cit. 2016-04-30]. Dostupné online.  
  133. HRABÁK, Josef; HAVRÁNEK, Bohuslav, a kol. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha : ČSAV, 1957. 851 s. Dostupné online. S. 247.  
  134. PROS, Marek. Videohry jsou největším kulturní exportem Česka, tvrdí odborník. Aktuálně.cz [online]. 2014-03-04 [cit. 2014-04-20]. Dostupné online.  
  135. ČESKÁ TELEVIZE. Kniha mého srdce — Česká televize. www.ceskatelevize.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  136. Největší Čech: Jára Cimrman. iDNES.cz [online]. 2005-02-02 [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  137. Čtyřlístek slaví [online]. 2015-11-12, [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  138. ČESKÁ TELEVIZE. Nejlepší Večerníček — Česká televize. Česká televize [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  139. WWW.MCCANNDIGITAL.CZ. Hudební festivaly klasické hudby a jazzu. www.czech.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  140. Signal festival se stal se nejnavštěvovanější událostí roku, předčil i MFFKV | Informuji.cz [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  141. Nejlepší hudební festivaly v ČR pro letošní rok 2015 | Magazín | TripZone.cz. magazin.tripzone.cz [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  142. The History of Contact Lenses. Retrieved 3 March 2009.
  143. Velikáni české vědy [online]. [cit. 2010-11-01]. [7]. (anglicky) 
  144. Faces of the Presidency [online]. EU2009.cz, [cit. 2009-01-08]. [8]. (anglicky) 
  145. http://www.msmt.cz/file/12782/download/
  146. https://vsmonitor.wordpress.com/2014/09/30/mezinarodni-zebricek-vysokych-skol-qs-2014/
  147. https://vsmonitor.wordpress.com/2014/08/26/sanghajsky-zebricek-vysokych-skol-v-roce-2014/
  148. http://archiv.ihned.cz/c1-63417720-nejlepsi-vysoke-skoly-v-cesku-special-hn
  149. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 (záložka „Vše o území“)
  150. Češi skrblí na vzdělání, říká mezinárodní studie. Aktuálně.cz - Víte co se právě děje [online].  [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  
  151. Golf, florbal a hokejbal pronikly mezi nejoblíbenější české sporty
  152. Výsledky průzkumu ČEŠI A SPORT [online]. Sport Invest, 2015-07-20. Dostupné online.  
  153. NHL STATISTICS, ALL-TIME Career Points [online]. [cit. 2015-05-24]. [9]. (anglicky) 
  154. SEZNAM.CZ. Jícha dobyl svět! Čech byl vyhlášen nejlepším házenkářem planety za rok 2010 [online]. [cit. 2016-09-05]. Dostupné online.  

Související články

Externí odkazy