Monako

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Monacké knížectví
Principauté de Monaco
vlajka Monaka
vlajka
znak Monaka
znak
Hymna
A Marcia de Muneghu
Geografie

Poloha Monaka
Poloha Monaka

Hlavní městoMonaco-Ville
Rozloha2,02 km² (193. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bodChemin des Révoires (161 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel38 350 (188. na světě, odhad 2020)
Hustota zalidnění18 948 ob. / km² (2. na světě)
HDI1,088 (toto nejsou údaje UNDP) (velmi vysoký) (1.. na světě, 2014)
Jazykfrancouzština, italština, monegaština, angličtina
Náboženstvířímskokatolické 90 %
Státní útvar
Státní zřízeníkonstituční monarchie, knížectví
Vznik1419 (prosazení dědičného nároku rodu Grimaldi)
KnížeAlbert II.
Státní ministrPierre Dartout
Měnaeuro (EUR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1492 MCO MC
MPZMC
Telefonní předvolba+377
Národní TLD.mc
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Monako (francouzsky Monaco), plným názvem Monacké knížectví (francouzsky Principauté de Monaco), je městský stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviery – Azurového pobřeží. Monako má rozlohu 2,02 km2 s počtem obyvatel 37 800. Je to nejmenší stát západní Evropy. Jde o druhý nejmenší stát na světě (po Vatikánu) a současně zemi s druhou největší hustotou osídlení (19 009 obyvatel na km²). Jeho jediným sousedem je Francie. Pevninská hranice činí 4,4 km a hranice s pobřežím je dlouhá 4,1 km. Nejlidnatější a nejslavnější čtvrtí tohoto městského státu je Monte Carlo. Monako je díky svým daňovým zákonům oblíbené mezi bohatými lidmi, ale často ho vyhledávají i turisté. Patří k hlavním ekonomickým mocnostem ve Středomoří. V roce 2014 tvořili milionáři 30 % populace, což je více než v Ženevě nebo Curychu. Stát nemá daň z příjmu a i jiné daně jsou nízké, často je Monako označované za daňový ráj. Stát je konstituční monarchií. Kníže (v současnosti Albert II.) má nicméně značný politický vliv, nesouměřitelný s jinými konstitučními monarchiemi. Rod Grimaldiů vládne v Monaku již od roku 1297. Úředním jazykem je francouzština, významnou roli hraje ale i jazyk monégasque a italština, neboť Itálie je blízkou, byť nikoli sousední zemí. Monako je členem Mezinárodní organizace frankofonie. Nezávislost na Francii Monako získalo roku 1861. Francie dnes zajišťuje jen vojenskou ochranu státu, jinak je zahraniční politika Monaka samostatná (byť vlastní hlas v OSN získalo až v roce 1993). K největším společenským událostem v zemi patří každoročně závod Formule 1, Grand Prix Monaka. Místní fotbalový klub AS Monako, který hraje francouzskou ligu, sehrává roli neformální státní reprezentace (kterou jinak Monako v žádném sportu nemá). Monako není členem Evropské unie, ale podílí se na řadě eurounijních politik (např. celní unie) a užívá také jako svou měnu euro.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Na konci 13. století padla monacká pevnost do rukou Françoise Grimaldieho, poté, co (podle legendy) využil lsti, žádaje o vstup do pevnosti v rouše františkánského mnicha. Monako Grimaldiovci definitivně ovládli v roce 1419, od 15. století převážně pod francouzskou ochranou (vláda tohoto rodu, s výjimkou několika kratších období, pokračuje dodnes). V roce 1793 bylo Monako francouzskými revolučními vojsky dobyto a pod francouzskou správou zůstalo až do roku 1814. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu dohodnuto, že nadále bude Monako pod protektorátem Sardinie. V revolučním roce 1848 přišlo Monako o 95 % svého území, když dvě monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od něj. Zbývající část Monaka získala svrchovanost v roce 1861, kdy byla s Francií uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Od roku 1850 se ale Monako potýkalo s těžkou hospodářskou situací, jelikož územní ztráta z roku 1848 znamenala i ztrátu ekonomickou, především omezením výnosů z prodeje citronů, pomerančů a oliv. Monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl ekonomickou situaci své malé země za každou cenu zlepšit a tak byly v roce 1856 na území Monaka vybudovány první přímořské lázně s kasinem. Skutečný rozkvět pak přišel se založením čtvrti Monte Carlo, kde bylo kasino otevřeno v roce 1866, a napojením Monte Carla na železnici z Francie. Od roku 1865 bylo Monako v celní unii s Francií. Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II. V letech 19631993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od roku 1993 má absolutní většinu Campora. V témže roce se Monako stalo členem OSN.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na zamračené Monako

Monako je suverénní městský stát rozdělený na pět čtvrtí, ležící na francouzské riviéře v západní Evropě. Malé knížectví se prostírá na Azurovém pobřeží (fr. Côte d’Azur) jen 8 km od italské hranice na výběžku Přímořských Alp. Území má rozlohu pouhých 202 hektarů s šířkou od 340 m do 1 700 m. Od skalnatého pobřeží stoupá terén terasovitě k pohoří. První linie vrcholků, jen pár stovek metrů od moře, dosahuje výšky mezi cca 1100–1300 m nad mořem – ty už ale leží ve Francii. Stejně tak sráz pohoří pokračuje i pod vodní hladinou, takže hloubka moře se vzdáleností od monackého přístavu rapidně narůstá (což mimo jiné umožňuje i kotvení lodí s větším ponorem).

Monako má několik městských částí: vlastní Monako se starým městem, knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou Katedrálou Neposkvrněné Matky Boží a oceánografickým muzeem, založeným v roce 1910; Nové m. La Condamine s přístavem, bankami a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou (vybudováno v letech 18781879) a kongresovým centrem a městskou tratí Formule 1, dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přírodním parkem a sportovními areály i novým jachtovým přístavem. Mírné přímořské podnebí dovoluje růst i velmi pestré mediteránní vegetaci.

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Monako je městský stát - tvoří jej tedy jediné město. Prakticky celé území státu je zastavěno, cena půdy je v Monaku velmi vysoká. Zástavba Monaka a sousedních francouzských obcí (Beausoleil, La Turbie, Cap-d'Ail) je prakticky souvislá. Na mnoha místech prochází státní hranice ulicemi, aniž by byla nějak viditelně vyznačena.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Monako má teplé středomořské klima, které ovlivňuje oceánské, vlhké subtropické podnebí. V důsledku jsou zde teplá a suchá léta a mírné, deštivé zimy. Deštivé období přichází v měsíci říjnu a listopadu. Chladných sezon je ovšem v poměru s těmi teplejšími mnohem méně. Letní odpoledne nebývají obzvlášť horká. Teplota zřídka překročí 30 °C. Nejteplejším a nejsušším měsícem je červenec. Noční teploty jsou také mírné a to díky poměrně vysokým teplotám moře v letních obdobích. Celkově se v tomto období pohybujeme mezi 20–30 °C. Co se týče zimy, sníh a námraza jsou zde velmi vzácným jevem. S tím se můžeme setkat maximálně jednou, až dvakrát za deset let.

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Státní zřízení[editovat | editovat zdroj]

Podle ústavy z roku 1962 je Monako dědičnou konstituční monarchií – vláda přechází na mužského potomka hlavy státu. Tím je kníže, jako poradní orgány má k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete jeden státní ministr se třemi vládními rady. Zákonodárnou moc vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. V zahraničních vztazích zastupuje Monako Francie. Také právní systém je vybudován podle francouzského vzoru.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Monako je druhý nejmenší a zároveň nejhustěji osídlený stát na světě. Skládá se pouze z jedné samosprávní obce. Mezi státem a městem Monako neexistuje žádný geografický rozdíl. Monako se dělí na 4 historické městské čtvrti (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille). Monaco-Ville je původní, staré město známe také jako „skála Monaka“. Monte Carlo - jedna z hlavních obytných a rekreačních čtvrtí. La Condamine - jihozápadní část Monaka, jejíž součást tvoří přístav Port Hercules. V současnosti je stát rozdělen do 10 městských čtvrtí.

Členství[editovat | editovat zdroj]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Největší část tvoří Francouzi (28,4%), následně tzv. Monegaskové (21,6%) obyvatelé, kteří se narodili na území knížectví, Italové (18,7%), Britové (7,5%), Belgičané (2,8%), Němci (2,5%), Švýcaři (2,5%) a Spojené státy zastupuje 1,2% .

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Oficiálními jazyky Monaka jsou francouzština a italština. Angličtinu využívá americká, britská, kanadská a irská část obyvatel. Tradičním, národním jazykem je Monégasque, dialekt románského jazyka, kterým se také hovoří v italské oblasti Ligurie. V Monaku je to jazyk, kterým mluví velmi málo obyvatel. S dialektem se například můžeme setkat při pohledu na pouliční reklamy v původním, opevněném a zároveň hlavním městě knížectví.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství 83,2 %, bez vyznání 12,9 %, judaismus 2,9 %, islám 0,8 %, jiné vyznání 0,5 %. 

Římskokatolická církev[editovat | editovat zdroj]

Oficiálním náboženstvím je katolictví se svobodou jiných náboženství. V Monaku se nachází pět římskokatolických farností a jedna katedrála, která slouží jako biskupství monackého arcibiskupa.

Anglikánská církev[editovat | editovat zdroj]

V Monaku se nachází jeden anglikánský kostel, ležící na Avenue de Grande Bretagnee v Monte Carlu. 

Muslimové[editovat | editovat zdroj]

Muslimská populace Monaka se skládá asi z 280 lidí. Příslušníci tohoto náboženství však nejsou občany,[zdroj?] ale pouze obyvateli knížectví. Většina muslimských obyvatel jsou Arabové. Další část tvoří turecká menšina. V Monaku se nenachází žádná mešita.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitějším hospodářským odvětvím knížectví je celoroční cestovní ruch. Velký význam má kromě toho i sektor služeb, bankovnictví a pojišťovnictví. Státní příjmy vytváří převážně daň z přidané hodnoty a daň z obratu, dále státní monopoly jako telefon, pošta, daň z tabákových výrobků, vydávání známek aj. Přímé daně se pro občany Monaka nevybírají (jen Francouzi podléhají francouzským daňovým předpisům). V průmyslovém sektoru převládají malé a střední podniky v oboru chemie (hlavně farmacie a kosmetika), dále v produkci plastických hmot a elektroniky. S Francií je Monako spojeno měnovou, hosp. a celní unií. HDP podle parity kupní síly představuje asi 870 mil. US $, tj. 27 188 na 1 obyvatele (2003).

Historickou úlohu v jeho dějinách sehrálo vyhlášené kasino, které po ztrátě Mentonu a Roquebrune pomohlo Monaku postupně se přeorientovat na cestovní ruch. Na konci 19. století byly výnosy z kasina dostatečné na to, aby mohly být uvolněny některé daně pro místní občany. Tehdy kasino generovalo většinu příjmů do státní pokladny. V současnosti je to zhruba 4 % a většinu přebral sektor služeb. V Monaku sídlí mnoho bank, finančních společností, peněžních ústavů a jiných společností. Neméně významnou složkou příjmů státu je cestovní ruch, orientovaný pro bohatší i běžné návštěvníky, pro které je Monako jen krátkodobá zastávka v rámci delšího výletu. Viditelná je i snaha Monaka hostovat významné evropské i celosvětové události z oblasti kultury a sportu. Některé vybrané monacké závody vyrábějí delikátní zařízení pro evropskou a americkou kosmickou agenturu.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

  • V druhé polovině 19. století byla do Monaka přivedena železnice z Francie.
  • Ve městě je zavedena městská autobusová doprava.
  • Hlavní monacký přístav doznal v posledních letech úprav – přibyla dvě velká mola pro kotvení lodí s velkým ponorem. V přístavu taktéž funguje přívoz.
  • Nejbližším mezinárodním letištěm je francouzské Nice, bohatší návštěvníci z něj do Monaka využívají vrtulníkové přepravy.
  • Pro návštěvníky, kteří si chtějí Monako prohlédnout, je zavedeno několik výhledových autokarů a turistické vláčky. Ostatní turisté mohou využít několikapatrové parkování u budovy Oceánografického muzea.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Oceánografické muzeum

V Monaku se narodil básník, šansoniér a hudební skladatel Léo Ferré[1], skladatel Honoré Langlé[2] či dirigent Franz Schreker.[3] Francouzská zpěvačka Séverine vyhrála jako reprezentantka Monaka v roce 1971 soutěž Eurovision Song Contest.[4] Krátkou úspěšnou pěveckou kariéru prožila princezna Stéphanie Monacká, dcera knížete Rainiera III. a jeho ženy, bývalé hollywoodské herečky, Grace Kellyové. Nahrála i duet s Michaelem Jacksonem.[5] Monako má též operní dům Opéra de Monte-Carlo, který je jediným operním domem na světě, jež je součástí kasina. Rodákem je také sochař 19. století François Joseph Bosio, autor sousoší na Napoleonově vítězném oblouku v Paříži (Arc de Triomphe du Carrousel). Průkopníkem literatury v jazyku monégasque, který je pro Monako typický, byl Louis Notari. Je rovněž autorem textu monacké hymny.[6]

V Monaku se narodil i filmař Armand Gatti. V současnosti patří k nejvýznamnějším monackým umělcům filmová režisérka Danièle Thompsonová. Od roku 1961 se každoročně koná Mezinárodní televizní festival v Monte Carlu. Hlavní cena se nazývá Zlatá nymfa a jde patrně o nejprestižnější evropské televizní ocenění vůbec. Hlavně v 60. letech 20. století tuto cenu několikrát získaly i české televizní filmy.[7] Festival se koná v kongresovém centru Grimaldi Forum, kde je rovněž domácí scéna Filharmonie Monte Carla, a kde se také mimo jiné tradičně konají rozlosování evropských pohárových soutěží pořádaných federací UEFA.

K nejvýznamnějším vědeckým institucím v Monaku patří Oceánografické muzeum (Musée océanographique).[8] Jeho ředitelem byl v letech 1957-1988 Jacques-Yves Cousteau.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Monacká kuchyně.

Kuchyně Monaka je podobná italské kuchyni, hojně používá ryby a mořské plody. Nejznámějším tradičním pokrmem v Monaku jsou taštičky barbajuan.[9] Je to pečivo nejčastěji naplněné sýrem, rýži, pórkem nebo špenátem. Národním jídlem je stocafi, pokrm ze sušené tresky, která je uvařená v rajčatové omáčce s černými olivami, česnekem a další zeleninou.[10] Omáčka se dolévá vínem nebo koňakem. Jako příloha jsou podávány brambory. Oblíbený je též Pan Bagmat, což je sendvič s masem a čerstvou zeleninou. Často je obložen tuňákem nebo ančovičkami. Dále může obsahovat vařená vejce, kapary, zelený salát, plátky rajčat, olivy a olivový olej na zálivku. Spolu s Francouzi milují Monačané bouillabaissu, tradiční rybí polévku, s Italy panini, předpečené pečivo se šunkou, sýrem a zeleninou. Známým dezertem je Crepe Suzette, což jsou palačinky polité likérem Grand Marnier a zapálené. Toto sladké jídlo objevil v roce 1896 šéfkuchař Henri Charpentiera. Servíroval je budoucímu králi Anglie Edwardu VII. Omylem jídlo zapálil, přesto jej králi nabídl. Králi a jeho dívce Suzette palačinky chutnaly, proto jsou po ní pojmenovány. Dalšími známými sladkostmi jsou fougasse, sladké pečivo ochucené pomeranči, zdobené oříšky, rozinkami nebo anýzem, a koláčky socca z kukuřičné mouky. K nejoblíbenějším nápojům patří francouzská a italská vína.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Proslulých "devět oblouků" Stade Louis II., domácí půdy klubu AS Monaco

Sportovním klenotem malého státu je fotbalový klub AS Monaco, který hraje francouzskou ligu. Své zápasy hraje na Stade Louis II. Klub je osminásobným mistrem Francie, finalista Ligy mistrů 2003/04 nebo finalista Poháru vítězů pohárů 1991/92. Hrála za něj řada slavných, především francouzských, fotbalistů jako Manuel Amoros, Lilian Thuram, Youri Djorkaeff, Thierry Henry nebo Kylian Mbappé. Z hráčů jiných národností lze jmenovat legendárního argentinského střelce Delio Onnise, Němce Jürgen Klinsmanna, Liberijce George Weaha, Španěla Fernanda Morientese, Kolumbijce Radamela Falcaa. Z Čechů v klubu působil Jaroslav Plašil.[11] Trénovali ho osobnosti jako Arsène Wenger nebo Didier Deschamps.

V Monaku se každoročně koná Velká cena Monaka, jež je součástí seriálu Formule 1. Jezdí se na okruhu Circuit de Monaco, který je tvořen ulicemi Monte Carla. Jde o jeden ze závodů Formule 1, který se jezdí v ulicích města a nikoli na specializovaném autodromu (Další jsou v Baku, Džiddě a Marina Bay). Díky tomu je milován fanoušky a občas proklínán závodníky, kteří si stěžují na malou možnost v úzkých ulicích předjet soupeře. Nelson Piquet to komentoval proslulou větou: „Automobilové závody v Monaku jsou jako jízda na kole po obýváku.“[12] V roce 1955 dokonce Alberto Ascari při vyjetí z trati spadl do moře.

Dalším významným závodem je Rallye Monte Carlo, jedna z nejstarších soutěží v rallye, založená roku 1911 princem Albertem I. Monackým. Byla součástí Mistrovství světa v rallye, v posledních letech pak šampionátu Intercontinental Rally Challenge.

Automobilový sport má v Monaku vůbec silné zázemí, nejslavnějšími monackými sportovci jsou právě automobiloví závodníci, jako například meziválečná legenda Louis Chiron. Jeho nezapomenutelný styl jízdy dal již ve 30. letech vzniknout okřídlenému rčení „jede jako Širón“, jímž jsou i v současnosti častováni rychle a riskantně jedoucí šoféři.[13][14] Z Monaka pochází rovněž pilot Formule 1 Charles Lecrerc, celkově čtvrtý v sezóně 2019, nebo Daniel Elena, rallyový navigátor a spolujezdec Sébastiena Loeba, s nímž získal devět titulů mistra světa.

Moldavský emigrant Ghenadie Tulbea vybojoval pro Monako v roce 2014 historickou první medaili z mistrovství Evropy v judu.

Zajímavostí je, že i panovník Albert II. Monacký je vášnivým sportovcem. V letech 1988, 1992, 1994, 1998 a 2002 se zúčastnil zimních olympijských her v jízdě na bobech a v letech 1985 a 1986 se účastnil rallye Paříž-Dakar. Dne 16. dubna 2006 pokořil jako první úřadující hlava státu severní pól, v lednu 2009 dobyl jižní pól a stal se tak první hlavou státu, která stanula na obou pólech planety.[15] Od roku 1994 je předsedou Monackého olympijského výboru a je také osobním přítelem řady sportovců, kteří se rozhodli v Monaku žít - jakkoli jsou obvykle podezíráni z toho, že tak činí jen kvůli tomu, aby se vyhnuli vyšším daním ve svých mateřských zemích. K takovým monackým rezidentům patřili a patří Lewis Hamilton, Björn Borg nebo Novak Djokovic.[16] Z českých sportovců je to Petra Kvitová, Tomáš Berdych nebo Jan Koller.[17][18]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Školství je zavedeno podle italského vzoru.
  • Zemědělská výroba v Monaku neexistuje – potraviny se dováží (to se projevuje i na jejich ceně).
  • V zástavbě se často objevují tzv. „zelené zahrady“ – zeleň na střechách domů.
  • Monako nemá vlastní armádu, pouze policii a gardu – pomoc v případě napadení poskytne (podle dohody) Francie.
  • Monako je prakticky celé pokryto sítí CCTV kamer. Policie je považována za velice profesionální, přísnou a nesmlouvavou; míra násilné kriminality je zde nízká.
  • V tamním kasinu mohou jako krupiéři pracovat pouze obyvatelé Monaka. Ti v něm naopak mají zakázáno hrát.
  • Vzhledem k řadě daňových osvobození je považováno za daňový ráj, sídlí zde tisíce firem. Na francouzské občany a firmy se ale tato osvobození nevztahují.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HAWKINS, Peter. The career of Léo Ferré: a Bourdieusian analysis. Volume !. La revue des musiques populaires. 2003-10-15, čís. 2 : 2, s. 55–67. Dostupné online [cit. 2021-02-10]. ISSN 1634-5495. DOI 10.4000/volume.2250. (anglicky) 
  2. Langlé, Honoré (François Marie) | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  3. BLACKBURN, Robert. Franz Schreker, 1878-1934. The Musical Times. 1978, roč. 119, čís. 1621, s. 224–228. Dostupné online [cit. 2021-02-10]. ISSN 0027-4666. DOI 10.2307/959687. 
  4. Dublin 1971. Eurovision.tv [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Grace’s children: Who is Princess Stéphanie of Monaco?. Royalcentral.co.uk [online]. 25. 11. 2019 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  6. Louis Notari – the Father of Monegasque Literature. Hello Monaco [online]. 12. 5. 2018 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  7. Nejvýznamnější ceny a ocenění: Československá televize do roku 1992. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  8. Děti chtějí žraloky a Nema. Oceánografické muzeum v Monaku má pro ně ještě mnohem víc. Radiožurnál [online]. 2018-03-21 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  9. HOWARD, Holly. A Brief History of Barbagiuan, Monaco's National Dish. Culture Trip [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  10. Best-Country: Monaco – Cuisine. www.best-country.com [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Jaroslav Plašil, le diamant brut poli au pied du Rocher. AS Monaco [online]. 2021-01-05 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. BOHUSLAV, Tomáš. Nablýskané, leč mnohými proklínané. Závodit v Monaku je jako "jezdit na kole v obýváku". Euro [online]. 24. 5. 2019 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  13. TOMÍČEK, Matěj. Jezdí jako širón. Nejstarší pilot historie F1. iDNES.cz [online]. 2020-05-22 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  14. "Jezdíš jako Širón!" Legendární pilot uhranul Brno, za války dělal šoféra Pétainovi. Aktuálně.cz [online]. 2019-08-03 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  15. Monacký kníže Albert II. jako první panovník dobyl severní i jižní pól. iDNES.cz [online]. 2018-03-15 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. 
  16. Famous Sportswomen And Sportsmen In Monaco [online]. Jetset Times, 2018-10-18 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Kvitová není jediná. Seznam sportovců, kteří utekli do daňových rájů, ale chybí | Domov. Lidovky.cz [online]. 2014-07-12 [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  18. Kanonýr Koller střídá život v Praze a v Monaku: Kamarádím tam s Djokovičem. Blesk Sport [online]. [cit. 2021-02-10]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]