Přeskočit na obsah

Bosňáci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bosňáci
Bošnjaci
Bosňácké obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině
Bosňácké obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině
Populace
cca 2,5 mil. (spodní odhad) [note 1]
Země s významnou populací
Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 1 769 592[1]
TureckoTurecko Turecko115 000, původ cca 2 000 000[2]
SrbskoSrbsko Srbsko153 801[3]
RakouskoRakousko Rakousko108 047 (2001)[4]
USA Spojené státy americké98 766 (2000)[5]
NěmeckoNěmecko Německo157 455 (2013)[6]
ŠvédskoŠvédsko Švédsko55 465 (2006)[7]
Černá HoraČerná Hora Černá Hora53 605 (2011)[8]
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko46 773 (2005)[9]
SlovinskoSlovinsko Slovinsko21 542 (2002)[10]
KanadaKanada Kanada28 730 (2006)[11]
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko31 479 (2011)[12]
AustrálieAustrálie Austrálie17 993 (2001)[13]
Severní MakedonieSeverní Makedonie Severní Makedonie17 018 (2002)[14]
NorskoNorsko Norsko15 667 (2007)[15]
BelgieBelgie Belgie2 182 (2008)[16]
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko2 038 (2006)[17]
KosovoKosovo Kosovo27 533 (2011)[18]
Jazyk(y)
bosenština
Náboženství
sunnitský islám, nepraktikující muslimové[19][20][21] a bez vyznání[22]
Příbuzné národy
ostatní Jižní Slované, především bosenští Srbové a bosenští Chorvati

Bosňáci (bosensky Bošnjaci, Бошњаци) jsou jihoslovanský národ s islámskou tradicí, který obývá především Bosnu a Hercegovinu a území Sandžak. (Zatímco Bosňané jsou obyvatelé Bosny a Hercegoviny bez ohledu na národnost a vyznání.)

Bosňáci své pojmenování odvozují od Bosny, která byla mezi 15. a 19. stoletím součástí Osmanské říše. Pro pochopení národotvorných procesů v jihovýchodní Evropě je nutné uvést, že ne všichni slovanští muslimové na Balkáně jsou Bosňáci. Dalšími islamizovanými Slovany jsou například Goranci v Kosovu, Torbeši v Severní Makedonii a Pomaci v Bulharsku, kteří nepřijali národní identitu většinové populace země, a nadále si uchovávají své specifické etnonáboženské vědomí.[23]

Bosňáci považují za svou mateřskou zemi Bosnu a Hercegovinu. Úzce spojeni jsou s historickými oblastmi Bosenské krajiny (v užším slova smyslu s Cazinskou krajinou a jejími městy Bihać, Cazin, Velika Kladuša), centrální Bosny (města Sarajevo, Zenica, Tuzla), východní Bosny (města Goražde, Zvornik, Višegrad), Hercegoviny (města Mostar, Konjic, Stolac) a Sandžaku (města Novi Pazar, Pljevlja), hraničního území mezi Srbskem a Černou Horou.

Název

[editovat | editovat zdroj]
Bosňáci u řeky Driny v Goražde roku 1895

Ve středověké Bosně se obyvatelstvo nazývalo Bošnjani (Bossinensis, Bossnenses-Bossinensium, Bossignanus-Bosignanis, Bosignani, Bošnjani), o čemž svědčí mnoho písemných historických pramenů 14. a 15. století: 1389[24], 1390[25], 1391[26], 1400[27], 1404[28], 1407[29], 1412[30], 1419[31], 1421[32], 1422[33], 1427[34], 1428[35], 1430[36], 1436[37], 1438[38], 1440[39], 1441[40], 1449[41], 1465[42],1477[43]. Jazyk těchto Bosňanů byl nejčastěji označován za bosenský. Zmiňují se o něm dvě smlouvy z 3. července 1436 (dokumenty jsou v kotorském archivu).

Podle hesla Bosniak v Oxford English Dictionary byl první doložený výskyt slova „Bosniak“ v angličtině zaznamenán anglickým diplomatem a historikem Paulem Rycautem v roce 1680 ve tvaru Bosnack, příbuzném s postklasickým latinským Bosniacus (1682 nebo dříve), francouzským Bosniaque (1695 nebo dříve) nebo německým Bosniak (1737 nebo dříve).[44] Moderní pravopis se objevuje v Penny Cyclopaedia z roku 1836 (V. 231/1): „Obyvatelé Bosny se skládají z Bosniaků, rasy slovanského původu.“[45] Ve slovanských jazycích je -ak běžná přípona tvořící maskulina, například také v etonymech Polák a Slovák. V tomto smyslu je „Bosniak“ etymologicky ekvivalentní svému neetnickému protějšku „Bosnian“ („Bosňan“), který pronikl do angličtiny přibližně ve stejné době prostřednictvím střední francouzštiny Bosnien: tedy označení pro rodáka z Bosny.[46]

Z pohledu Bosňáků jsou bosanstvo (bosenskost) a bošnjaštvo (bosňáctví) úzce a vzájemně propojené, protože Bosňáci spojují svou identitu s Bosnou a Hercegovinou.[47]

Nejstarší doklad bosenského etnonyma je historický termín Bošnjanin (latinsky: Bosniensis), kterým se označovali obyvatelé středověkého Bosenského království.[48] Do 15. století byla přípona -(n)in nahrazena příponou -ak, čímž vznikl současný tvar Bošnjak (Bosňák), poprvé doložený v diplomatické korespondenci bosenského krále Tvrtka II., který v roce 1440 vyslal delegaci (Apparatu virisque insignis) k polskému králi a uherskému panovníkovi Vladislavu Varnenčíkovi (1440–1444) a zdůraznil společný slovanský původ a jazyk mezi Bosňáky a Poláky.[49][50][51] Lexikografický ústav Miroslava Krleži tak definuje pojem Bosňák jako „označení pro poddané bosenských vládců v předosmanské éře, poddané sultánů během osmanské éry a současné označení pro nejpočetnější z trojice konstitutivních národů v Bosně a Hercegovině. Bosňák, stejně jako starší termín Bošnjanin (lat. Bosnensis), je původně označením obyvatel středověkého bosenského státu.“[52]

Lingvisté nejčastěji odvozují toponymum Bosna od stejnojmenné řeky, která je podle všeobecného mínění hydronymem předslovanského původu[53][54] a snad byla poprvé zmíněna v 1. století n. l. římským historikem Markem Velleiem Paterculem jako Bathinus flumen.[55]

Lingvista Petar Skok vyjádřil názor, že chronologická proměna tohoto hydronyma od římských dob až po jeho konečnou slavicizaci probíhala v následujícím pořadí: Bassanus > Bassenus > Bassinus > Bosina > Bosьna > Bosna.[56]

Podle anglického medievisty Willama Millera v díle Essays on the Latin Orient (1921) slovanští osadníci v Bosně „přizpůsobili latinské označení […] Basante svému vlastnímu idiomu tím, že řeku nazvali Bosna a sami sebe Bosňáky […]“.[57]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Původ

[editovat | editovat zdroj]

Raní Slované, lidé ze severovýchodní Evropy, se usadili na území Bosny a Hercegoviny (a sousedních oblastí) po 6. století (během období stěhování národů) a byli tvořeni malými kmenovými jednotkami pocházejícími z jediné slovanské konfederace známé Byzantincům jako Sklavíni (zatímco příbuzní Antové zhruba osídlili východní části Balkánu).[58][59]

Nedávné anglofonní bádání má tendenci zlehčovat roli migrací. Například Timothy Gregory předpokládá, že „nyní se obecně uznává, že lidé, kteří žili na Balkáně po slovanských ‚invazích‘, byli pravděpodobně z velké části ti samí, kteří tam žili dříve, i když vytvoření nových politických skupin a příchod malého počtu přistěhovalců způsobil, že se lidé začali vnímat jako odlišní od svých sousedů, včetně Byzantinců.“[60] Archeologické důkazy však vykreslují obraz rozsáhlého vylidnění, snad taktického přesídlení byzantského obyvatelstva z provinčních vnitrozemí do přímořských měst po roce 620 n. l.[61]

V bývalé jugoslávské historiografii je druhá migrace „srbských“ a „chorvatských“ kmenů (různě kladená do 7.–9. století) chápána jako migrace elit, které se prosadily na početnějším a „beztvarém“ slovanském obyvatelstvu,,[58][62][63] nicméně takové paradigma je třeba empiricky upřesnit.

Prameny z 8. století zmiňují raně slovanskojazyčné útvary, jako byli Gadčané v severní Dalmácii, knížectví Slovanů v Dolní Panonii a knížectví Srbů (Sorabos), o nichž se „říkalo, že ovládají velkou část Dalmácie“.[64]

Nejstarší zmínka o Bosně jako takové se objevuje v díle De Administrando Imperio, které napsal byzantský císař Konstantin Porfyrogennetos (vládl 913–959). Na konci 32. kapitoly („O Srbech a o zemi, v níž nyní sídlí“) po podrobném politickém přehledu Porfyrogennetos uvádí, že srbský kníže se vždy podroboval Římu, a to přednostně před regionálními rivaly Říma, Bulhary. Poté uvádí dva seznamy kastra oikoumena (obývaných měst): první jsou ta „en tē baptismenē Serbia“ („v pokřtěném Srbsku“; šest měst), druhý „εἱς τὸ χορίον Βόσονα, τὸ Κάτερα καί τὸ Δεσνήκ / eis to chorion Bosona, to Katera kai to Desnēk“ („v území Bosona, [města] Katera a Desnik“).[65]

Podle Tibora Živkoviće to naznačuje, že z pohledu Byzance v 10. století byla Bosna územím v rámci srbského knížectví.[66] Významné je i implicitní rozlišení, které Porfyrogennetos činí mezi „pokřtěným Srbskem“ a územím Bosona.

Následně mohla být Bosna formálně vazalem různých vládců z Chorvatska a Duklji, ale do konce 12. století začala tvořit samostatný celek pod autonomním vládcem Banem Kulinem, který se nazýval Bosňanem.[67]

Ve 14. století vzniklo bosenské království soustředěné kolem řeky Bosny. Jeho obyvatelé, pokud nepoužívali místní (okresní, regionální) názvy, se označovali jako Bosňané.[68]

Po dobytí Bosny Osmanskou říší v polovině 15. století proběhla rychlá a rozsáhlá vlna konverzí od křesťanství k islámu a na počátku 17. století byli přibližně dvě třetiny Bosňanů muslimy.[69][70] Navíc se časem do společné bosňácké jednoty asimiloval i menší počet konvertitů mimo Bosnu. Patřili k nim Chorvati (zejména z tzv. Tureckého Chorvatska), muslimové ze Slavonie, kteří po rakousko-turecké válce uprchli do Bosny, srbští a černohorští muhádžirové (v Sandžaku zejména islamizovaní potomci starohercegovských a horských kmenů z oblasti Brda, jako byli Rovčani, Moračani, Drobnjaci a Kuči), a také poslovanštění Valaši,[71] Albánci[71] a němečtí Sasové.[71]

Bosňáci jsou obecně definováni jako jihoslovanský národ na území bývalé Jugoslávie, jehož příslušníci se ztotožňují s Bosnou a Hercegovinou jako se svým etnickým státem a jsou součástí takového společného národa, přičemž většina z nich je muslimského vyznání. Přesto mohou mít představitelé a intelektuálové bosňácké komunity různé představy o tom, co znamená být Bosňákem. Někteří mohou zdůrazňovat islámské dědictví, zatímco jiní kladou důraz na čistě sekulární a národní charakter bosňácké identity a její spojení s bosenským územím a historií.[72]

Během osmanské vlády byla multikonfesní společnost Bosny vymezována především vírou, a nikoli etnickým či národním pojetím, a výraz „Bosňák“ se tak stal označením všech obyvatel Bosny jakožto teritoriální určení. Když Rakousko-Uhersko obsadilo Bosnu a Hercegovinu v roce 1878, národní identifikace v moderním smyslu byla pro Bosňany obou – křesťanského i muslimského – vyznání do značné míry cizím pojmem a výrazně zaostávala za romantickým nacionalismem tehdejší Evropy. V tomto ohledu se křesťanští Bosňané před 19. stoletím, zejména před rakouskou okupací, sami neoznačovali ani za Srby, ani za Chorvaty, kdy byla současná tříetnická realita Bosny a Hercegoviny nastavena na základě náboženské příslušnosti.[73] U bosenských muslimů byl tento proces ještě více oddálen, a to mimo jiné i kvůli snaze zachovat si místní privilegia, která jim poskytovala sociální struktura osmanské Bosny.[74]

Příchod Slovanů

[editovat | editovat zdroj]

Západní Balkán byl znovu dobyt na „barbarech“ byzantským císařem Justiniánem (vládl 527–565). Sklavíni (Slované) podnikali nájezdy na západní Balkán, včetně Bosny, v 6. století.[75] De Administrando Imperio (DAI; kolem roku 960) zmiňuje Bosnu (Βοσωνα/Bosona) jako „malou zemi“ (nebo „malou krajinu“,[76] řecky χοριον Βοσωνα/horion Bosona) patřící k Byzanci,[76] která byla osídlena slovanskými skupinami spolu s územím při řece Bosně, Zahumljem a Travunijí (obě zahrnovala část dnešní Bosny a Hercegoviny). Toto je první zmínka o bosenské entitě; nešlo o národní entitu, ale o geografickou, uvedenou výhradně jako nedílnou součást Byzance.[76] Někteří badatelé tvrdí, že zahrnutí Bosny do Srbska pouze odráží stav v době sepsání DAI.[77] V raném středověku se podle Fina Jr. zdá, že dnešní západní Bosna a Hercegovina byla součástí Chorvatska, zatímco zbytek byl rozdělen mezi Chorvatsko a Srbsko.[67]

Po smrti srbského vládce Časlava (vládl cca 927–960) se Bosna zdá být odtržená od srbského státu a stala se politicky nezávislou.[78] Na přelomu 10. století Bosnu krátce podrobilo Bulharsko, poté se stala součástí Byzantské říše.[78] V 11. století byla Bosna součástí srbského státu Duklja.[78][79]

V roce 1137 anektovalo většinu bosenského území Uherské království, poté ji roku 1167 krátce ztratilo ve prospěch Byzance, než ji v 80. letech 12. století znovu získalo. Před rokem 1180 (za vlády bána Kulina) se části Bosny nacházely krátce v srbských nebo chorvatských jednotkách.[80] Anto Babić poznamenává, že „Bosna je několikrát zmíněna jako země rovnocenného významu a na stejné úrovni jako všechny ostatní [jihoslovanské] země této oblasti.“[81]

Středověká Bosna

[editovat | editovat zdroj]

Křesťanské misie z Říma a Konstantinopole se již od 9. století šířily Balkánem, přičemž katolicismus se pevně uchytil v Chorvatsku, zatímco pravoslaví převládlo v Bulharsku, Makedonii a nakonec i ve většině Srbska. Bosna, ležící mezi těmito oblastmi, zůstala jakýmsi „územím nikoho“ – díky svému hornatému terénu a špatné dopravní dostupnosti. Do 12. století byla většina Bosňanů pravděpodobně ovlivněna formálně katolickou vírou, která se však vyznačovala rozšířenou negramotností a především nedostatkem znalostí latiny mezi bosenským klérem. Právě v tomto období získala Bosna nezávislost na uherské svrchovanosti, a to během vlády bána Kulina (1180–1204), jehož období znamenalo počátek nábožensko-politické kontroverze spojené s tzv. Bosenskou církví. Uhři, rozhořčení bosenským prosazováním nezávislosti, začali označovat její nejednotné křesťanství za herezi, čímž si vytvořili záminku k obnovení své moci v Bosně. Jejich pokusy o získání bosenské loajality prostřednictvím nastolení vlastní církevní jurisdikce však selhaly, což Uhry přimělo požádat papežství o vyhlášení křížové výpravy. Ta nakonec vedla k uherské invazi do Bosny a válce v letech 1235–1241. Přestože Uhři zaznamenali určité postupné úspěchy proti houževnatému bosenskému odporu, byli nakonec nuceni ustoupit po mongolském vpádu do Uher. Na žádost Uherska byla Bosna papežem podřízena uherskému arcibiskupovi, avšak Bosňané to odmítli a uherský biskup byl z Bosny vyhnán. Odmítajíce napojení na mezinárodní katolicismus, Bosňané si upevnili vlastní nezávislou církev, známou jako Bosenská církev, kterou odsoudily jako heretickou jak římskokatolická, tak pravoslavná církev. Tradiční badatelé tvrdí, že Bosenská církev měla dualistický, novomanichejský či bogomilský charakter – tedy že odmítala všemohoucího Boha, Trojici, kostely, kříž, kult svatých i náboženské umění. Někteří historici, např. John Fine, však zdůrazňují domácí důkazy, které nasvědčují tomu, že si Bosenská církev po celé středověké období zachovala základní prvky katolické teologie.[82] Většina badatelů se shoduje, že příslušníci Bosenské církve sami sebe nazývali několika jmény: dobri Bošnjani nebo Bošnjani („dobří Bosňané“ nebo prostě „Bosňané“), Krstjani („křesťané“), dobri mužje („dobří muži“), dobri ljudi („dobří lidé“) či boni homines (po vzoru dualistických skupin v Itálii). Katolické prameny je označovaly jako patarini (patarény), zatímco Srbové jim říkali Babuni (podle hory Babuna) – což byl srbský termín pro bogomily. Osmané je označovali jako kristianlar, zatímco pravoslavní i katolíci byli nazýváni gebir nebo kafir, což znamená „nevěřící“.[83]

Bosenský stát byl výrazně posílen za vlády bána Štěpána II. (cca 1318–1353), který upravoval vztahy s Uherským královstvím a rozšířil území Bosny, přičemž zahrnul katolické i pravoslavné oblasti – zejména po dobytí Zahumlje (zhruba dnešní Hercegovina) z rukou srbské dynastie Nemanjićů. V 40. letech 14. století byly proti údajným „heretikům“ v Bosně zahájeny františkánské mise; do té doby v Bosně po téměř století nepůsobili žádní katoličtí duchovní ani církevní struktury. Roku 1347 se Štěpán II. stal prvním bosenským vládcem, který přijal katolicismus, jenž se od té doby stal – alespoň formálně – náboženstvím všech středověkých bosenských panovníků, s výjimkou možná Štěpána Ostoji (1398–1404, 1409–1418), který udržoval blízké vztahy s Bosenskou církví. Bosenská šlechta poté často činila formální přísahy k potlačení „heretických hnutí“, avšak ve skutečnosti byl bosenský stát až do osmanské invaze v roce 1463 charakterizován náboženskou pluralitou a tolerancí.[84]

Ve 70. letech 14. století se Bosenský banát proměnil v mocné Bosenské království, když byl Tvrtko I. korunován roku 1377 za prvního bosenského krále. Stát se dále rozšířil na sousední srbská a chorvatská území. Ani po vzniku království se však neutvořila jednotná bosenská identita – náboženská rozmanitost, nezávisle smýšlející šlechta a drsný horský terén bránily kulturní i politické jednotě. Jak napsal Noel Malcolm: „Jediné, co lze rozumně říci o etnické identitě Bosňanů, je toto: byli to Slované, kteří žili v Bosně.“[85]

Jazyk

[editovat | editovat zdroj]
Nauk karstianski za narod slovinski (Křesťanská nauka pro slovanský lid), napsaná Matijou Divkovićem, je považována za první tištěnou knihu v bosenském jazyce. Vyšla v Benátkách roku 1611.
Nauk karstianski za narod slovinski (Křesťanská nauka pro slovanský lid), napsaná Matijou Divkovićem, je považována za první tištěnou knihu v bosenském jazyce. Vyšla v Benátkách roku 1611.
Bosenská gramatika z roku 1890, jejímž neoznačeným autorem je Frano Vuletić.
Bosenská gramatika z roku 1890, jejímž neoznačeným autorem je Frano Vuletić.
Slovník bosenského jazyka Magbuli 'arif neboli Potur Šahidija, napsaný Muhamedem Hevajim Uskufim Bosnevim v roce 1631 za použití bosenské varianty persko-arabského písma.
Slovník bosenského jazyka Magbuli 'arif neboli Potur Šahidija, napsaný Muhamedem Hevajim Uskufim Bosnevim v roce 1631 za použití bosenské varianty persko-arabského písma.

Bosňáci nazývají svůj mateřský jazyk bosenštinou (bosanski jezik, босански језик). Standardní bosenština je považována za variantu srbochorvatštiny, vzájemně srozumitelnou s chorvatštinou a srbštinou, které jsou všechny založeny na štokavském dialektu.[86][87] V důsledku toho se občas používají parafráze jako srbochorvatsko-bosenština (SCB) nebo bosenská/chorvatská/srbská (BCS), predvším v angličtině.

Na úrovni lidové mluvy jsou Bosňáci jazykově homogennější než Srbové nebo Chorvati, kteří vedle štokavštiny hovoří i nestandardními dialekty. Pokud jde o slovní zásobu, bosenština se vyznačuje větším počtem výpůjček z osmanské turečtiny (stejně jako z arabštiny a perštiny), tzv. orientalismů, ve srovnání s ostatními variantami srbochorvatštiny.

První oficiální slovník bosenského jazyka byl vydán v roce 1992.[88] Staroslověnština je doložena nejméně od doby Bosenského království; Kulinova listina, napsaná cyrilicí, zůstává jedním z nejstarších dochovaných jihoslovanských státních dokumentů.

Moderní bosenský jazyk používá především latinku. Cyrilice (lidově označovaná jako bosenská cyrilice nebo bosančica) se však užívala mnohem dříve, což je patrné ze středověkých listin a na monumentálních náhrobních kamenech (stećci), rozesetých po celé krajině. Jedním z nejvýznamnějších dokumentů je Kulinova listina, kterou bosenští autoři považují za jeden z nejstarších oficiálních zaznamenaných dokumentů napsaných bosenskou cyrilicí.[89][90] Používání cyrilice bylo z velké části nahrazeno arabicí (matufovicí), bosenskou variantou persko-arabského písma, po zavedení islámu v 15. století – nejprve mezi elitami, později mezi širokou veřejností – a běžně se užívalo až do 19. století.[91]

Kultura

[editovat | editovat zdroj]

Folklór

[editovat | editovat zdroj]
Řeka Buna, poblíž města Blagaj v jižní Hercegovině. Blagaj se nachází u pramene řeky Buna a historické tekije (tekija neboli dervišský klášter). Blagajská tekija byla postavena kolem roku 1520 s prvky osmanské architektury a středomořského stylu[92][93] a je považována za národní památku.

V Bosně a Hercegovině existuje mnoho známek pohanských praktik, které byly nejprve přeneseny do křesťanství a později do islámu – například využívání horských vrcholů jako míst uctívání a jména pohanských bohů, jako Perun a Thor, která přetrvala v ústní tradici až do 20. století.[94] Přítomny jsou také slovanské tradice jako draci a víly. Víly jsou často zmiňovány v bosňáckých eposech, poezii a lidových písních. Známé jsou gorske vile – víly z hor, které tančí na sytě zelených loukách. Kult „pohanského“ Peruna přetrval jako den Eliáše Hromovládce, který byl dalším významným svátkem pro bosenské muslimy. Muhamed Hadžijahić uvádí: „V muslimském slavení tohoto svátku vidíme stopy dávných pohanských tradic spojených s kultem slunce a deště.“ Tato tradice je mezi bosenskými muslimy známa jako Aliđun a mezi Srby jako Ilijevdan.

Předslovanské vlivy jsou mnohem vzácnější, ale existují. Byly nalezeny i určité prvky paleobalkánských vír.[95] Jednou z těchto tradic, která by mohla pocházet z předslovanské éry, je bosňácký zvyk vázat koňskou lebku na provaz a spouštět ji do řeky Bosny, aby se odvrátilo sucho.[96] Djevojačka pećina (Dívčí jeskyně) je tradičním místem „Dešťové modlitby“ u Kladaně na severovýchodě Bosny, kde se bosenské muslimky a muslimové scházejí, aby se modlili za duši dívky, jejíž hrob se údajně nachází u vchodu do jeskyně. Tato tradice má předislámský původ a je to místo, kde vykonávali poutě i příslušníci středověké bosenské církve.

Dalším poutním místem bosenských muslimů je Ajvatovica u Prusace ve střední Bosně a Hercegovině, což je největší islámská tradiční, náboženská a kulturní událost v Evropě. Je to místo, kde si zbožní Bosňáci připomínají a děkují zakladateli tohoto svatého místa, Ajvaz-dedovi, jehož čtyřicetidenní modlitby byly vyslyšeny Alláhem a z rozštěpené skály zázračně vytryskla tolik potřebná voda. Ačkoli pouť v Ajvatovici označuje 16. století jako dobu konverze Bosňáků k islámu.[97]

Národní hrdinové jsou obvykle historické postavy, jejichž životy a bojové dovednosti jsou zdůrazňovány. Patří k nim například bán Kulin, zakladatel středověké Bosny, který získal až legendární postavení. Historik William Miller napsal v roce 1921, že „i dnes lidé považují Kulina za oblíbence víl a jeho vládu za zlatý věk.“[98]

Bosňácký folklor má dlouhou tradici, která sahá až do 15. století. Obecně jej lze charakterizovat jako směsici slovanských a orientálních vlivů. Prolínají se zde tradice ryze bosenské, dále pak jihoslovanské, albánské, turecké, arabské a také soudobé evropské.[99]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]
Bosňáci v tradičních úborech
Bosňácké dívky tančící tradiční tanec kolo.

Hudba, potažmo ústní (mluvená i zpívaná) kultura má u Bosňáků nezanedbatelné postavení, které čerpá svou sílu i osobitost převážné z doby nadvlády osmanské říše. Obecně se hudební folklór člení na epickou (mužskou, heroickou) a lyrickou (ženskou) část. Tomu odpovídají jak používané nástroje, tak melodie a rytmus. Stabilní kořeny má na venkově (izvorna muzika) i ve městech (sevdalinky, iláhije, kasídy).[100]

V období turecké nadvlády vznikly dnes již legendární baladické ženské písně, sevdalinky, opěvující nešťastnou lásku, přátelství a velikost bosenských rodáků. Původně se rozvíjely ve dvou největších městech, Sarajevu a Mostaru, ale brzy se rozšířily na celé území tehdejšího Sandžaku (od 1580 ejáletu, nato od 1864 vilájetu) Bosna.

Z té doby pochází také tradice zpěvu iláhijí (náboženských písní opěvujících Alláha) a kasíd (světských písní). Iláhije se staly doménou především muslimských mnichů, dervišů, kteří se tehdy shlukovali v početných klášterech, tekijích. Nejstarší zmínka o stavbě tekije na území Bosny a Hercegoviny pochází z roku 1462.

Soudobým fenoménem bosňácké hudby je izvorna muzika (původní, ryzí hudba), která se poprvé objevila v období kolem I. světové války na severovýchodě Bosny a Hercegoviny. Jejími středisky jsou dodnes města Kalesija, Zvornik a Bratunac. Zpívaná je obvykle jedním zpěvákem za doprovodu dvou houslistů a hráče na čtyřstrunný drnkací strunný nástroj, šargiju.

Tanec

[editovat | editovat zdroj]

Klasickým slovanským tancem je kolo, nejinak tomu je u Bosňáků. Jeho podoba se však může v jednotlivých regionech značně lišit. V jiných podobách se lidový tanec příliš neujal, jak je možné vidět dodnes.

Báje a pověsti

[editovat | editovat zdroj]
Bosňáci kolem roku 1906

Hlavním motivem bosňáckých bájí a pověstí jsou osudy bosenských velikánů za turecké vlády. Jejich typickými hrdiny (gáziji, gazi, junáky) jsou bojovníci ve službách Osmanské říše. Mezi nimi vyniká Alija Đerzelez, Adni Mahmud-paša Anđelović (1420–1474), Jakub-paša Hadum (2. pol. 15. stol.–po 1510), bratři Mujo, Halil a Omer Hrnjicové (17. stol.), Mustaj-beg Lički (17. stol.), Ali-paša Rizvanbegović (1783–1851), Smail-aga Čengić (1780–1840) a Husein-kapetan Gradašćević (1802–1834). K dalším významným osobnostem patří osmanský místodržící v Bosně Gazi Husrev-beg (1480–1541) a velkovezír Mehmed-paša Sokolović Sokollu (1506–1579).[101][102][103]

Zcela výjimečné postavení má také pověst o středověkém slovanském bánu Kulinovi, prvním velkém vládci v letech 1180–1204, který položil základ bosenské státnosti a nezávislosti. V části Balkánu – zejména v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku, v Srbsku a v Černé Hoře – se používá rčení od (dob) Kulina Bána ve významu od počátku věků, z hodně dávné doby.[104][105][106]

Svátky

[editovat | editovat zdroj]

Většina Bosňáků vyznává již po pět staletí islám, čemuž také odpovídá i většina národních svátků. Prvním z nich je svátek přerušení půstu Ramazanski bajram, třídenní slavnost zakončující postní měsíc ramadán. Druhým je připomínka oběti následující po pouti do Mekky (hadždž) Kurban-bajram. V minulosti se oslavoval rovněž příchod nového islámského roku a narození Posla Muhammada.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Islám v Bosně a Hercegovině.
Gazi Husrev-begova mešita v Sarajevu
Janja je čistě bosňácká obec v Republice srbské (BiH)

Tradičním[107][108] náboženstvím Bosňáků je sunnitský islám,[109] ale modernizační evropské trendy způsobily, že se mnoho lidí odklonilo od duchovního života a praktikuje ateismus. Postavení islámu je již po pět staletí pevně zakořeněnou součástí života tohoto národa a představuje, společně s bosenským jazykem a existencí Bosny a Hercegoviny, jeden ze základních pilířů bosňácké identity. Historicky hrál súfismus významnou roli také mezi bosenskými muslimy, kteří měli tendenci upřednostňovat více mainstreamové sunnitské řády, jako byly Nakšbandíja, Rifá‘íja a Kádiríja. Existují také Bosňáci, které lze zařadit mezi nede-nominační muslimy a kulturní muslimy.[110] Bosenskou islámskou komunitu ovlivnily i jiné proudy islámu než převládající hanafijská škola v Bosně a Hercegovině, zejména od války v 90. letech.[111] Postavení súfismu v Bosně během osmanské éry bylo právně stejné jako v jiných částech říše. Bosensko-súfijští autoři produkovali literaturu často v orientálních jazycích (arabštině a turečtině), i když někteří psali také v srbochorvatštině,[112] například Abdurrahman Sirri (1785–1846/47) a Abdulwahāb Žepčewī (1773–1821). Dalším súfijcem z Bosny byl šajch Hamza Bali, jehož nauky byly považovány za odporující oficiálnímu výkladu islámu. Jeho stoupenci, hamzevije, vytvořili náboženské hnutí, které je často popisováno jako sekta úzce spojená s taríkou bajramí-melamí.[113][114] Dalším významným bosenským súfijcem byl Hasan Kafi Pruščak, súfijský myslitel a nejvýznamnější osobnost vědecké literatury a intelektuálního života Bosňáků 16. století.

Praktikování islámu je většinou omezeno na nutné vykonávání každodenních modliteb, společnou páteční modlitbu (džumu) a dodržování největších muslimských svátků, jako jsou svátek přerušení půstu a svátek oběti. O mnoho řidčeji se vidí zahalené ženy, tolik typický obrázek z většiny arabských zemí.

Jednou z rozdílností od ostatních muslimů je požívání alkoholu, což můžeme objevit ale i u jiných národů s muslimskou většinou (např. Turků). Naopak zákaz konzumace vepřového masa byl vždy striktně dodržován.[zdroj?]

Během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995) objevily tendence šířit rigidní podobu islámu, wahhábismus, rozšířenou v Saúdské Arábii a Kataru. Tato konzervativní větev sunnitského islámu však v bosenskohercegovské společnosti nezanechala významnější stopy.[zdroj?]

V průzkumu veřejného mínění z roku 1998 se 78,3 % Bosňáků ve Federaci Bosny a Hercegoviny označilo za věřící.[115] Bosničtí muslimové bývají často popisováni jako umírnění, sekulární a proevropsky orientovaní ve srovnání s jinými muslimskými skupinami.[116] Bosňáci byli popsáni jako „kulturní muslimové“[117] nebo „progresivní muslimové“.[118] Přesto, že za nadvlády Osmanské říše patřili k nejhorlivějším zastáncům tohoto náboženství. Během 20. století však došlo díky evropskému vlivu k postupné liberalizaci a oslabování islámských hodnot. Dnes patří do skupiny tzv. evropských muslimů, kteří jsou ovlivněni jak východní (orientální), tak západní (evropskou) kulturou.

Kjell Magnusson poukazuje na to, že náboženství hrálo velkou roli v procesech, které utvářely národní hnutí a vznik nových států na Balkáně po ústupu Osmanů, protože Osmané rozlišovali národy podle jejich náboženské příslušnosti.[119] Ačkoli dnes hraje náboženství jen malou roli v každodenním životě etnických skupin Bosny a Hercegoviny, následující stereotypy jsou stále poměrně aktuální, a to, že Srbové jsou pravoslavní, Chorvati katolíci a Bosňáci muslimové; ti původní Bosňané, kteří zůstali křesťany a v průběhu času nepřestoupili k islámu, se začali identifikovat jako etničtí Srbové nebo Chorvati, což pomáhá vysvětlit zdánlivý etnický mix v Bosně a Hercegovině. Přesto však existuje několik jednotlivců, kteří zmíněný vzorec „porušují“ a aktivně vyznávají jiná náboženství, často v důsledku smíšených manželství.[120]

Jména a příjmení

[editovat | editovat zdroj]

Bosňácká příjmení jsou, stejně jako u většiny západních Jihoslovanů, zakončena deminutivními příponami -ić a -ović. Původně přízviska nosili jen příslušníci významných panských rodin, a to coby patronymum (Filip > Filipov > Filipović); jejich užívání se ustálilo až v 19. století po rakousko-uherském záboru Bosny a Hercegoviny. V zásadě platí, že starší jsou příjmení s příponou -ić (např. Ramo > Ramić) než -ović (Ramo > Ramović). V Hercegovině jsou častější příjmení bez deminutivních přípon (Begeta, Ćumurija, Efica, Kajtaz, Kurt).

Původ středověkých příjmení není zcela jasný, nejčastěji se odvozují od rodných jmen (např. Kotroman > Kotromanić, Kulin > Kulinić). Většina bosňáckých příjmení má ale svůj původ v období osmanské vlády, kdy byl patrný vliv islámské kultury. Mnoho jmen naznačuje povolání, které zakladatel rodu vykonával (Lagumdžija – minér, Dizdar – strážce pevnosti, Spahić – spahija = kavalerista, Pašić – paša = generál, Softić < softa = žák v medrese, Mujezinović – mujezin = muezin), nebo jeho sociální postavení (Kapetanović < kapetan, Agović < aga, Ajanović < ajan, Begović < beg), dovednost, znalost či jinou charakteristiku (např. Hadži… < hadžija – vykonal-li pouť do Mekky, Hafiz… < hafiz – znalec Koránu, Kara… < kara – černý, tmavé pleti). Četná jsou také složená příjmení, odkazující na urozený či vznešený původ jako např. Dervišhalidović (syn derviše, mnicha, Halida) nebo Izetbegović (syn Izeta, který byl begem, vysokým úředníkem a velkostatkářem). Některá bosňácká příjmení naznačují etnický původ zakladatele rodu. Mnoho takových bosňáckých příjmení má albánský, vlašský, turkický nebo arabský původ, např. Arnautović, Arnaut < Arnaut = Albánec, Vlahić < Vlah = Vlach či Arumun, Arapović < Arap/Arapin = Arab, Misrija < Egypťan, Tatarević < Tatarin = Tatar).[121] Existují také některá příjmení, o nichž se předpokládá, že jsou předslovanského původu. Některé příklady takových příjmení mohou být ilyrského nebo keltského původu, například příjmení Mataruga a Motoruga.[122]

Křestní jména nebo rodná jména mezi Bosňáky mají převážně arabské, perské nebo turecké kořeny, jako například Osman, Mehmed, Muhamed, Mirza, Alija, Ismet, Kemal, Hasan, Ibrahim, Irfan, Mustafa, Ahmed, Husein, Hamza, Haris, Halid, Refik, Tarik, Faruk, Abdulah, Amer, Sulejman, Mahir, Enver a mnohá další. Jihoslovanská rodná jména jako „Zlatan“ nebo „Zlatko“ se rovněž vyskytují, především mezi nereligiózními Bosňáky.

Pozoruhodné však je, že vzhledem ke struktuře bosenského jazyka byla mnohá muslimská rodná jména pozměněna tak, aby vznikla jedinečná bosňácká jména. Některá orientální rodná jména byla zkrácena. Například: Huso je zkratka pro Husein, Ahmo pro Ahmed a Meho pro Mehmed. Jedním z příkladů jsou bosňácké humorné postavy Mujo a Suljo, jejichž rodná jména jsou bosňácké zkrácené formy jmen Mustafa a Sulejman.

Ještě častější je přetváření rodných jmen, která jsou v arabštině nebo turečtině vyhrazena jednomu pohlaví, tak, aby se dala použít i pro opačné pohlaví. V bosenském jazyce prosté odebrání písmene „a“ změní tradičně ženské „Jasmina“ na oblíbené mužské jméno Jasmin. Podobně přidáním „a“ k typicky mužskému „Mahir“ vzniká ženská podoba Mahira.

Symboly

[editovat | editovat zdroj]
Erb dynastie Kotromanićů na rubu z 14. století – s lilií, která je dnes používána jako bosňácký národní symbol a dříve byla zobrazena na vlajce Republiky Bosna a Hercegovina.

Tradičními bosňáckými barvami jsou zelená, bílá, žlutá a modrá. Dvěma nejvýznamnějšími symboly Bosňáků jsou půlměsíc a lilie. Erb s lilií je zdobený šesti zlatými liliemi, označovanými také jako Lillicum Bosniacum, původní lilie tohoto regionu.[123] Tento bosňácký národní symbol vychází z erbu středověkého Bosenského království a byl zvláště používán v období vlády bosenského krále Tvrtka I. Podle některých zdrojů erb Bosny se šesti zlatými liliemi pochází z francouzského kapetovského rodu Anjou.[124] Člen této dynastie, Ludvík I. Uherský, byl ženatý s Alžbětou Bosenskou, dcerou bána Štěpána II. Bosenského, přičemž Tvrtko I. následně přijal heraldickou lilii jako symbol bosenského království na znamení rodinných vztahů mezi Anjouovci a bosenskou královskou rodinou. Je také pravděpodobné, že Bosňané přijali, nebo jim byla udělena, lilie na jejich erbu jako odměna za podporu strany Anjouovců.

Tento emblém byl obnoven v roce 1992 jako symbol bosenské státnosti a představoval vlajku Republiky Bosna a Hercegovina v letech 1992–1998. Přestože státní insignie byla v roce 1999 na žádost ostatních dvou etnických skupin nahrazena, vlajka Federace Bosny a Hercegoviny stále nese motiv lilie vedle chorvatské šachovnice. Bosenská lilie se rovněž objevuje na vlajkách a erbech mnoha kantonů, obcí, měst a vesnic. Stále se používá jako oficiální insignie bosňáckého pluku Ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny.[125] Lilie se běžně vyskytuje také jako ornament v mešitách a na muslimských náhrobcích. Švédský historik Senimir Resić uvádí, že emblém lilie (symbolizující křesťanský středověk), který se v roce 1992 stal národním symbolem Bosňáků, měl v době války a islamofobie upozornit západní svět na křesťanskou a středověkou evropskou minulost bosenských muslimů.[126]

Další bosňácká vlajka pochází z osmanského období a tvoří ji bílý půlměsíc a hvězda na zeleném poli. Vlajka byla rovněž symbolem krátce existující nezávislé Bosny v 19. století a bosenského povstání proti Turkům vedeného Huseinem Gradaščevićem.

  • Národní vlajka Bosňáků, kterou v 90. letech 20. století neúspěšně prosazovala Strana demokratické akce
    Národní vlajka Bosňáků, kterou v 90. letech 20. století neúspěšně prosazovala Strana demokratické akce
  • Vlajka Republiky Bosny a Hercegoviny v letech 1992–1998, nejčastěji užívaný nacionální symbol bosňáckého národa
    Vlajka Republiky Bosny a Hercegoviny v letech 1992–1998, nejčastěji užívaný nacionální symbol bosňáckého národa
  • Národní vlajka Bosňáků v Sandžaku (1991), která vychází z předosmanského erbu bosenského středověké královského rodu Kontromanićů
    Národní vlajka Bosňáků v Sandžaku (1991), která vychází z předosmanského erbu bosenského středověké královského rodu Kontromanićů

Současnost

[editovat | editovat zdroj]
Mapa světa s bosenskou diasporou (včetně Bosňáků).
     Bosna a Hercegovina
     + 100 000
     + 10 000
     + 1 000

V Evropě, Turecku i v Severní Americe v zemích jako Spojené státy a Kanada existuje významná bosňácká diaspora .

Turecko: Komunita v Turecku má svůj původ převážně v exodu muslimů z Bosenského ejáletu, k němuž docházelo v 19. a na počátku 20. století v důsledku rozpadu osmanské vlády na Balkáně. Podle odhadů zadaných tureckou Radou národní bezpečnosti v roce 2008 je až 2 miliony tureckých občanů bosňáckého původu.[127] Bosňáci většinou žijí v oblasti Marmara na severozápadě země. Největší bosňácká komunita v Turecku se nachází v Istanbulu; čtvrť Yenibosna (dříve Saraybosna, podle Sarajeva) zažila prudkou migraci z osmanského Balkánu po vzniku Turecké republiky. Významné bosňácké komunity jsou také v İzmiru, Karamürselu, Yalově, Burse a Edirne.

Spojené státy: První Bosňané přišli kolem 60. let 19. století. Podle odhadu z roku 2000 žije ve Spojených státech přibližně 350 000 osob bosenského původu. Bosňáci stáli v čele při zakládání muslimské komunity v Chicagu. V roce 1906 založili Džemijetul Hajrije (Dobročinná společnost) v Illinois, aby uchovávali náboženské a národní tradice komunity a poskytovali vzájemnou pomoc při pohřbech a nemocech. Organizace založila pobočky v Gary v Indianě v roce 1913 a v Butte v Montaně v roce 1916 a je nejstarší existující muslimskou organizací ve Spojených státech. Existuje množství bosňáckých kulturních, sportovních a náboženských spolků. Bosensky psané noviny a další periodika vycházejí v mnoha státech; největšími novinami ve Spojených státech jsou "Sabah" vydávané v St. Louis. V době vrcholu bosenské přítomnosti žilo ve St. Louis 70 000 Bosňanů.[128]

Kanada: Podle sčítání lidu z roku 2001 se 25 665 osob přihlásilo k bosenskému původu.[129] Velká většina bosenských Kanaďanů emigrovala do Kanady během a po bosenské válce, ačkoli bosenská migrace sahá až do 19. století.[129] Tradičními centry pobytu a kultury pro lidi z Bosny a Hercegoviny jsou Toronto, Montreal a Vancouver. Existuje množství bosňáckých kulturních, sportovních a náboženských spolků, bosensky psané noviny a další periodika jsou vydávány v mnoha provinciích. Největší bosenskou organizací v Kanadě je Kongres severoamerických Bosňáků.[130]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zahraniční sčítání lidu nebo vládní odhady často kategorizují bosenskou diasporu na základě státní/národní příslušnosti, nikoliv podle sub-národních etnik, což znamená, že Bosňáci jsou zařazováni společně s ostatními etnickými skupinami z Bosny a Hercegoviny. Tím je zastřen přesný počet Bosňáků v těchto zemích. Celosvětová bosenská diaspora je však odhadována na přibližně dva miliony lidí, z nichž většina je považována za Bosňáky. Halilovich, Hariz & Hasic, Jasmin & Karabegovic, Dzeneta & Karamehic-Muratovic, Ajlina & Oruc, Nermin. (2018). Mapping the Bosnian-Herzegovinian Diaspora: Utilizing the Socio-Economic Potential of the Diaspora for Development of BiH.. [s.l.]: International Organization for Migration, Ministry of Human Rights and Refugees B&H, 2018. Dostupné online. 

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Bosni i Hercegovini, 2013. Rezultati popisa [online]. [cit. 2017-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-30. 
  2. ↑ Turkiska Riksförbundet - İşte Türkiye'deki Kürt nüfusu. trf.nu [online]. [cit. 2008-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-07. 
  3. ↑ Коначни резултати Пописа становништва, домаћинстава и станова 2022. [online]. [cit. 2023-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-06-08. 
  4. ↑ [Součet občanů Bosny a Hercegoviny ftp://www.statistik.at/pub/neuerscheinungen/vzaustriaweb.pdf[nedostupný zdroj] Stistik.at]
  5. ↑ [Součet osob s původem v Bosně a Hercegovině https://archive.today/20200212034353/http://factfinder.census.gov/servlet/DTTable?_bm=y&-state=dt&-ds_name=DEC_2000_SF3_U&-mt_name=DEC_2000_SF3_U_PCT019&-redoLog=true&-_caller=geoselect&-geo_id=01000US&-geo_id=NBSP&-format=&-_lang=en American FactFinder]
  6. ↑ [Součet občanů Bosny a Hercegoviny https://www.destatis.de/DE/Publikationen/Thematisch/Bevoelkerung/MigrationIntegration/AuslaendBevoelkerung2010200137004.pdf?__blob=publicationFile Archivováno 13. 7. 2014 na Wayback Machine.]
  7. ↑ [Součet osob narozených v Bosně a Hercegovině http://www.scb.se/statistik/_publikationer/BE0101_2006A01_BR_03_BE0107TAB.pdf Archivováno 26. 3. 2009 na Wayback Machine. Tabeller över Sveriges befolkning 2006]
  8. ↑ [1]
  9. ↑ [Součet občanů z Bosny a Hercegoviny http://www.bfs.admin.ch/bfs/portal/de/index/themen/01/22/publ.Document.88215.pdf Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine. Ausländerinnen und Ausländer in der Schweiz]
  10. ↑ Statistični urad RS - Popis 2002. www.stat.si [online]. [cit. 2008-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-05-30. 
  11. ↑ [Součet osob s původem v Bosně a Hercegovině http://www.statcan.gc.ca/tables-tableaux/sum-som/l01/cst01/demo24a-eng.htm]
  12. ↑ Archivovaná kopie. www.dzs.hr [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-22. 
  13. ↑ [Součet osob s původem v Bosně a Hercegovině http://www.ausstats.abs.gov.au/ausstats/free.nsf/Lookup/C41A78D7568811B9CA256E9D0077CA12/$File/20540_2001%20(corrigendum).pdf]
  14. ↑ [2]
  15. ↑ Statistik sentralbyra. www.ssb.no [online]. [cit. 2008-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-12. 
  16. ↑ Statistiques Population étrangère
  17. ↑ 2006 INE. Anuario Estadístico de España 2006
  18. ↑ Archivovaná kopie. ask.rks-gov.net [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-01. 
  19. ↑ "Chapter 1: Religious Affiliation". The World’s Muslims: Unity and Diversity. Pew Research Center's Religion & Public Life Project. August 9, 2012
  20. ↑ JEFFRIES, Ian. Balkans: A Post-Communist History. [s.l.]: [s.n.], 2007. S. 330. 
  21. ↑ Marko Attila Hoare (2014), Bosnian Muslims in the Second World War, Pp 3.
  22. ↑ Sabrina P. Ramet. Religion and Politics in Post-Socialist Central and Southeastern Europe: Challenges Since 1989. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2014. S. 157. 
  23. ↑ KARČIĆ, Fikret. Muslimani Balkana: "Istočno pitanje" u XX. vijeku. 3. vyd. Sarajevo; Beograd: Centar za napredne studije; Balkanski centar za Bliski istok, 2017. 
  24. ↑ „Ego Ratchus Comenouich de Bosna confiteor quod quandam meam ancillam seu sreuam nomine Agnetem etatis annorum XIIII vel circa de genere Bossinensium, confitentem sponte esse servam meam in presentia notarii et testium infrascriptorum, dedi, vendidi et tradi ser Johannutio de Presto Angelo de Siragusio, presenti, ementi et recipienti dictam seruam pro pretio ducatorum XV auri, quos ego Ratchus confiteor habuisse et recepisse et tegnisse pro integra et completa solutione dicte vendictionis dicte serue. Ser Petrus de Saracha judex et ser Stephanus de Lucaris testis” (07.11. 1389.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Diversa Notariae, Svezak X, Folija 76 verso; „Ego quidem Bogaueç Vochoeuich Bossinensis de Souisochi confiteor quod sponte et ex certa scientia dedi, vendidi et tradidi magistro Johanni condam magistri Marchi de Papia unum meum seruum puerulum etatis annorum nouem vel circha nomine Milcho de genere et nactione Bossinensium, pro precio ducatorum auri quatuor, quos confiteor integre recepisse” (09.11. 1389.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Diversa Notariae, Svezak X, Folija 77.
  25. ↑ „Nos Vtiesen et Braychus fratres Nicolich de Ragusio confitemur quod de nostra certa scientia et sponte dedimus, vendidimus et tradidimus Bonsignorio filio Petroni de Missena insule Sicilie presenti, ementi et recipienti unum nostrum servum empticium nomine Radoe etatis decem et octo annorum vel circha de genere et nactione Bossinensium” (26.05. 1390.g.), Михaило Динић, Из дубровaчког aрхивa, Књигa III, САНУ, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Треће одељење 22, Беогрaд 1967, 55.
  26. ↑ „Ego Radoslaua filia condam Turdos de genere Bossinensium sponte mea confiteor quod ego sum serua empticia Marini Radoste de Ragusio, quia de mea voluntate me emit a Vocoslauo Peruoseuich de Bosna pro yperperis XXVI et grossos VIII, cui Marino domino meo promicto seruire et obedire tanquam domino et de me possit facere omne velle suum tanquam de re sua propria. Ser Marinus de Slauçe judex et ser Marinus de Ragnina testis” (21.02. 1391.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Diversa Notariae, Svezak X, Folija 144 verso.
  27. ↑ „Ego Jacobus Salvatoris mercator civis Barchinonie vendo vobis Egidio Znarhostalerio et civi Cesarauguste licet absenti et vestris quandam servam sclavam et captivam meam, vocatam hoc nomine Araditcam, in etate decemocto annorum vel circa constitutam que est de nascione Bosanasiorum” (24.07. 1400.g.), Ненaд Фејић, Документи о продaји и ослобaђaњу робљa из Босне и Дубровникa у Кaтaлонији (XIV и XV век), Miscellanea 10, Беогрaд 1982, 14.
  28. ↑ „Ego Symon de Fabris de Bononia ad presens stipendiarius equester comunis Ragusii. In guerra qum dictum comune habet presentialiter cum hereticis Bossinensibus confiteor et ex certa mea scientia et bono amore nomine et titullo donationis pure, libere, simplicis et irrevocabilis inter vivos que nulla ingratitudinis causa vel offensa revocari possit dedi, transtuli et donavi circumspecto viro ser Jacobo de Ugodonicis de Bononia ad presens notario et canzellario comunis Ragusii presenti et vice et nomine Lodouici de Podestis speciarii a Serpe in Bononia stipulanti et recipienti unam meam servam de genere Bossinensium in scvlauicho nomine Rada et in latino Allegrina filiam [prazan prostor] de Crayna servam meam captivam et acuisitam per me justo titullo guerre in suprascriptis partibus Bossine” (02.05. 1404.g.), Михaило Динић, Из дубровaчког aрхивa, Књигa III, САНУ, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Треће одељење 22, Беогрaд 1967, 83-84.
  29. ↑ „писaније почтене вaше пријaзни примисмо и рaзумјесмо што нaм' уписaсте зa кнезa Гр'гурa Вл'косaликјa кaко дa гa имaмо зa пријaтељa и дa је уфaн' у нaaс'. Нaш почтени пријaтељу Бог' је вје од' постaн'јa них дједa и прaдједa и пaкје них нaши пр'ви и мии имaлих смо зa многоср'дaчне и љубиме пријaтеље и дaнaс' је имaмо. А зa вaшу љубaв' и одвише што би смо могли море прити к'ди му је угодно слободно у нaше мјесто кaко прходе и друзи племенити људ'је Бошњaне” (13.09. 1407.g.), Љубомир Стојaновић, Стaре српске повеље и писмa, I/1, СКА, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Прво одељење, Споменици нa српском језику 19, Беогрaд - Сремски Кaрловци 1929, 275.
  30. ↑ „Marchus de Pratomaiori, presbiter, prior capelle Undecim Mille Virginum constructe in sede Barchinonie ... Preterea dimitto Elenam, alias Magdalenam de genere Bocinorum, francham liberam et alforram, et ab omni jugi juri, dominio et servitute exemptam” (27.10. 1412.g.), Ненaд Фејић, Документи о продaји и ослобaђaњу робљa из Босне и Дубровникa у Кaтaлонији (XIV и XV век), Miscellanea 10, Беогрaд 1982, 32.
  31. ↑ „a томуи свидоци нaши добри Бошнaне од Босне воеводa Петaр Пaвловић’ з брaтиом” (05.03. 1419.g.), Љубомир Стојaновић, Стaре српске повеље и писмa, I/1, СКА, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Прво одељење, Споменици нa српском језику 19, Беогрaд - Сремски Кaрловци 1929, 556.
  32. ↑ „unam meam sclavam etatis annorum decem vel circa nomine Millizam de genere Bossignanorum” (02.05. 1421.g.), Михaило Динић, Из дубровaчког aрхивa, Књигa III, САНУ, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Треће одељење 22, Беогрaд 1967, 97; „a всему томуи свидоци нaши добри Бошнaне влaстеле и веоможaне русaгa ... воеводa Јурaи Воисaлић’ з брaтиом’” (18.08. 1421.g.), Љубомир Стојaновић, Стaре српске повеље и писмa, I/1, СКА, Зборник зa историју, језик и књижевност српског нaродa, Прво одељење, Споменици нa српском језику 19, Беогрaд - Сремски Кaрловци 1929, 508.
  33. ↑ „Ser Polo de Resti comes quondam Canalis coram nobili et sapienti viro ser Dobre de Binzola honor vicerectore Ragusii sedente pro ser Nicola de Goze Rectore absente conqueritur supra Branchum comitem castri Socho, hominem voyuode Radossaui et supra XXVII famulis ipsius Branchy quorum nomina sunt hec, videlicet, Ghoyssauus et Bude fratres Stiepchouich, Dobrossauus et Bogossauus fratres Boghixich, Boghich et Bogdien fratres Branchouich, Braychus Pribilouich, Radoctha et Milich et Radiscam qui stant prope castrum Socho, Radascin et Ratchus fratres qui stant prope castrum predictum et Vochaç Milosseuich de Dubrauzich et Radogna custos porte castri predicti, Vochassin Bossignanus et unius aliter Vocassinus similiter Bossignanus. Eo quia dicti accusati de mense februarii propelapsi more predonico et violenter acceperunt accusatori predicto res infrascriptas, videlicet, yperperorum quadraginta, grossis IIII, paruulum XV, tazias tres argenti, cuslerios sex argenti, centuras duas argenti, modicum argenti, copertorium unum a lecto de panno fodratum marturini, copertorium unum de tela, perniçam unam, duo paria lentiaminum ...” (04.04. 1422.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Lam. de foris, Svezak V, Folija 34 verso.
  34. ↑ „Radossauus Tolcouich de Stagno coram nobili et sapienti viro domino Rectore ser Andrea Jo. de Volzo conqueritur supra Jaxam filium Vlacote Cranchouich. Eo quia die primo huius mensis dum idem Radosaus foret cum nauigio onusto sale ad os fluuius Narenti prope Striseuo tunc dictus Jaxa misit duos suos famulos de Narente, videlicet, Stipanum Stanichnich et Radouaç ad dictum nauigium cum quibus famulis venerunt in aliqui Bosinenses et acceperunt nauigium predictum quod est Marci Dobrillouich et acceperunt modia de Dalmatia quatriginta quinquaginta sex salis dicti Radossaui qui erat in dicto nauigio” (06.05. 1427.g.), Državni arhiv Dubrovnik, Serija - Lamenta de foris, Serija VI, Folija 180
  35. ↑ „Ego Radmil Vochoeuich dictus Bosignanin de Gorasde confiteor quod super me et omnia mea bona obligo me dare ets oluere Petro Pantella ducatos auri decemnouem usque ad tres menses proxime futuros. Et sit de presenti viagio et si ultra etc. Renuntiando etc. Judex et testis ut supra” (22.10. 1428.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Debita Notariae, Svezak XIV, Folija 228.
  36. ↑ „Captum fuit quod officiales exactores imprestiti dare debeant de camera ex denariis ipsius imprestiti pro dando Radiç et quatuor suis sociis Bosignanis qui tribus mensibus steterunt ad seruicia nostra ad yperperos XXII pro quolibet iuxta partem rogatorum hodie captam in totum yperperos centum decem” (31.08. 1430.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Consilium Minus, Svezak V, Folija 58 verso.
  37. ↑ „Radouano Cristich Soto Creseuo. Rector di Ragusa com li zudesi de la sua corte allo detto citadin nostro Ragusino Radouan Cristich in Soto Creseuo salute. A nostra audientia e venuto che per certo deposito il qual dicete auer auuto in casa soto terra cerchate ouer cercare volete et domandar la rason vostra sopra Andrusco Pribilouich nostro Raguseo auanti lo re et altri valiosi suoi Bosignani, non obstante che voi et esso Andrusco seti nostri Ragusei, la qual cosa e contra le usanze et ordeni nostri e de la quale ne pigliamo maraueglia pero per la presente nostra vi scriuemo et comandiamo che omnino debiate essare per tal casone ad andare ne dimandare ne usare vostra rason auanti lo re ne valiosi Schiaui ne alla raxon schiaua, ma se pur vostra rason cercare et dimandare volete di qua fate de auer consolato alli nostri Ragusei segondo lo usato et auanti essi a ora usate vostra rason ouer di qua venete o mandate vostro procurador ad usar vostra rason auanti, non o consoli nostri perche rason vi sera fatta come se conuien. E guardate altramente non fate perche se in obediente sereti si fata mente per vedremo come di bisogno sera che dela disobedientia vostra altri pigliarano exemplio. Datur Ragusi adi XI octobris 1436” (11.10. 1436.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Lettere di Levante, Svezak XII, Folija 45.
  38. ↑ „Miloslauus de Draceviça ad revertendum Stanislaue eius uxori. Reverendissimus in Christo pater et dominus Marinus Contareno Dei et Apostolice sedis gratia episcopus Catharensis. Sedens in iure in episcopali palatio Catarensi intellecta petitione Stanislaue uxoris Miloslaui de Draçeuiça dicentis se fuisse copulatam legiptimo matrimonio dicto Miroslauo, qui more Bosignanorum et patarinorum alia recepta coniuge ipsam a se expulit nulla causa” (31.10. 1438.g.), Ђуро Тошић, Примјер брaчне бигaмије 'more Bosignanorum et patarinorum', Miscellanea Nova serija XXII, Беогрaд 2004, 124.
  39. ↑ „Radosauus Pribisaligh coram domino Rectore ser Jacobo de Sorgo fecit lamentum supra Vocxam Miobratouich Bosignanum, dicens quod dedit eis tres capras ad custodiendum et ad rationem utilitatem et non restituerit ei nisi duas” (24.07. 1440.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Lamenta de foris, Svezak XIII, Folija 282 verso; „Ego Dabisiuus Vochouich Bosinensis de Boraz confiteor quod super me et omnia mea bona obligo me dare et soluere ser Junio Mi. de Crieua yperperos ducentos et octuaginta nouem in hunc modum, videlicet, perperos sexaginta tres usque ad duos annos proxime futuros et sit successiue de anno in anno usque completa solutionem tocius debiti predictorum yperperorum CCLXXXVIIII. Et in casu quo in aliquo dictorum terminorum se fellero ad soluendum ut supradictum est quod tunc possim cogi realiter et personaliter ad soluendum totum debitum ad omnem voluntatem dicti creditoris. Et sit de presenti viagio. Et si ultra etc. Renuntiantes etc. Hec autem carta etc. Judex et testis ut supra. Et similiter dare et soluere ser Johanni de Lampre ducatos auri quadriginta ad omnem voluntatem dicti ser Johannis. Et sit de presenti viagio. Et si ultra etc. Renuntiantes etc. Hec autem carta etc. Judex et testis ut supra” (14.09. 1440.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Debita Notariae, Svezak XX, Folija 67 verso.
  40. ↑ „Radetta peliçarius coram domino Rectore ser Johanne Ja. de Gondola fecit lamentum supra Milissam Radoeuigh petrarium et supra eius fratrem Vitomir et supra Radoliam tabernarium pulcellarum sancte Clare, dicens quod cum ipse Radetta esset in plaido in curia domini archiepiscopi habuerunt verba simul et dicti accusati minati fuerunt ipsi Radette. Et postea recedentes inuaserunt ipsum Radettam supra scalas palatii et verberauerunt ipsum scalpando ipsum per capillas et percutiendo ipsum supra faciem cum pugnis usque ad sanguinis effusionem. [Testes:] Dom Johannes Antonii petrarii, magister Johannes Gazolus, Nouach de Cataro qui vendit candelas ante sanctam Mariam, Radosauus peliçarius Bosignanus, Vladislauus Goisalich peliçarius, magister Petrus de Mediolano petrarius” (05.12. 1441.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Lam. de intus, Svezak II, Folija 13.
  41. ↑ „Jacobus de Bizia et Natalis de Bono tanquam procuratores Stepani Stoissalich coram domino Rectore ser Michaele de Proculo fecerunt lamentum supra Vuoch Gliubissich, dicentes quod his diebus preteritis cum Radossauus famulus dicti Stepani veniret Strebeniza cum certa quantitate argenti dicti Stepani, dictus Vuoch cum Vocichna et Radossauo fratribus Banouichi nobilibus hominibus Iuanis Paulouich agressus fuit ipsius Radossauum famulum Stepani sub Boraz in domo dohanerii. Et quod dictus Vuoch volebat sibi accipere bisacias cum argento dicando, ego sum natus ex Bossignanis, licet sum natus Ragusii et intendo esse Bossignanus et non Raguseus. Ragusei per vim mihi acceperunt denarios meos et eos posuerunt in comunni et emerunt possessiones prout eis placuit. Et quia Stepanus Stoissalich qui erat unus ex meis tutoribus fuit causa quod dicti denarii ponerentur in omni volo preualere me supra bonis dicti Stepani” (26.10. 1449.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Lam. de foris, Svezak XXII, Folija 264.
  42. ↑ „Vuchaz Obrinouich Bosnensis confessus fuit se retrohabuisse et recepisse a ser Johanne Mar. de Restis ibi presente dante, consignante et restituente duas miliars magnas argenti aurati” (07.02. 1465.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Diversa Notariae, Svezak XLVIII, Folija 110.
  43. ↑ „Ego Radoe Craicinouich Bosnensis confiteor quod super me et omnia mea bona pro resto et saldo omnium rationum per me per elapsum depositarum et datarum in depositum ser Andree Fran. de Sorgo seu alicui ex aius filiis et pro resto omnium rationum quas simul habuimus agere quacumque ratione vel causa, obligo me dare et soluere dicto ser Andree Fran. de Sorgo presenti et acceptanti ducatos auri quadraginta quinque cum dimidio ad voluntatem creditoris. Sub pena etc. Renuntiando etc. Hec autem carta etc. Judex et testis ut supra” (30.08. 1477.g.), Državni arhiv u Dubrovniku, Serija - Debita Notariae, Svezak XLVI, Folija 47.
  44. ↑ Oxford English Dictionary. 3rd. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, September 2005. Kapitola Bosniak. 
  45. ↑ Charles Knight. The Penny Cyclopaedia. London: The Society for the Diffusion of Useful Knowledge, 1836. Dostupné online. S. 231. 
  46. ↑ Oxford English Dictionary. 3rd. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, September 2005. Kapitola Bosnian. 
  47. ↑ Matjaž Klemenčič. Immigrants in American History: Arrival, Adaptation, and Integration. Redakce Elliott Robert Barkan. [s.l.]: ABC-CLIO, 2013. ISBN 9781598842197. Kapitola Bosniaks (Muslims) and Bosniak Americans, 1870–1940, s. 229. 
  48. ↑ Pål Kolstø. Myths and boundaries in south-eastern Europe. [s.l.]: Hurst & Co., 2005. Dostupné online. ISBN 9781850657675. , p. 120; ..medieval Bosnia was a country of one people, of the single Bosnian people called the Bošnjani, who belonged to three confessions.
  49. ↑ Vjekoslav Klaić. Poviest Bosne do propasti kraljevstva. [s.l.]: Troškom piščevim, 1882. Dostupné online. S. 278. ; Bošnjakom isti pradjedovi bili, koji i Poljakom (the ancestors of the Bosniak, same as those of the Pole)
  50. ↑ Jędrzej Moraczewski. Dzieje Rzeczypospolitej Polskiej. [s.l.]: Nakładem i drukiem N. Kamieńskiego, 1844, 1844. Dostupné online. S. 259. 
  51. ↑ Muhamed Hadžijahić – Od tradicije do identiteta: geneza nacionalnog pitanja bosanskih Muslimana, 1974, p. 7; "Kralj Stjepan Tvrtković poslao je odmah ovome kralju "sjajno poslanstvo odličnih muževa", veli Vladislavov biograf pa nastavlja: "Ovi su, ispričavši porijeklo svoga plemena isticali, da su Bošnjacima bili isti pradjedovi kao i Poljacima te da im je zajednički jezik kojim govore i da se radi te srodnosti jezika i porijekla njihov kralj Tvrtko II živo raduje, što je Vladislav – kako se je pronio glas – sretan u svojim pothvatima"
  52. ↑ Hrvatska enciklopedija (LZMK) – Bošnjaci Šablona:Blockquote
  53. ↑ Indira Šabić. Onomastička analiza bosanskohercegovačkih srednjovjekovnih administrativnih tekstova i stećaka. [s.l.]: Sveučilište Josipa Jurja Strossmayera, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-14. S. 165–167. 
  54. ↑ Džavid Haverić. History of the Bosnian Muslim Community in Australia: Settlement Experience in Victoria. [s.l.]: Institute for Community, Ethnicity and Policy Alternatives, ICEPA, Victoria University, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-30. S. 17. 
  55. ↑ Salmedin Mesihović. Ilirike. [s.l.]: Filozofski fakultet u Sarajevu, 2014. Dostupné online. ISBN 9789958031106. S. 80. 
  56. ↑ Indira Šabić. Onomastička analiza bosanskohercegovačkih srednjovjekovnih administrativnih tekstova i stećaka. [s.l.]: Sveučilište Josipa Jurja Strossmayera, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-14. S. 165. 
  57. ↑ William Miller. Essays on the Latin Orient. [s.l.]: [s.n.], 2014. Dostupné online. ISBN 9781107455535. S. 464. 
  58. ↑ a b Donia a Fine 1994, s. ?.
  59. ↑ Hupchick, Dennis P. The Balkans from Constantinople to Communism, pp. 28–30. Palgrave Macmillan (2004)
  60. ↑ T. E. Gregory, A History of Byzantium. Wiley- Blackwell, 2010. p. 169
  61. ↑ The Beginning of the Middle Ages in the Balkans. Millenium, 2010. Florin Curta. "The archaeological evidence is incontrovertible: during the seventh century, the Balkans, especially the central and northern areas seem to have experienced something of a demographic collapse, with large tracts of land left without any inhabitants. The first open, rural settlements in the Balkans in more than 150 years appeared in the north, along the valley of the river Danube, and were most likely in the borderlands of the Avar qaganate and its sphere of influence."
  62. ↑ Fine 1991, s. ?.
  63. ↑ Heather, Peter. Empires and Barbarians: The Fall of Rome and the Birth of Europe. [s.l.]: Oxford University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9780199752720. , pp. 404–406
  64. ↑ The Origin of the Royal Frankish Annal's Information about the Serbs in Dalmatia.Tibor Zivkovic. УДК: 94(=163.41)(497.13)"08"(093)
  65. ↑ De administrando imperio. Constantine Porphyrogenitus. Washington, 1993; repr. of 1967 edition, Dumbarton Oaks Texts #1, pp. 160 & 161. Online at https://archive.org/details/porphyrogenitus-1967-dai/page/161/mode/2up
  66. ↑ On the Beginnings of Bosnia in the Middle Ages. Tibor Zivkovic. Spomenica akademika Marka Šunjića (1927 – 1998), Sarajevo 2010, 161-180
  67. ↑ a b Fine 1991, s. 53.
  68. ↑ Pinson 1994, s. 19.
  69. ↑ Malcolm 1996, s. 71.
  70. ↑ Gábor Ágoston; ALAN MASTERS. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing, 2009. Dostupné online. ISBN 9781438110257. S. 146. 
  71. ↑ a b c Imamović, Mustafa. Historija Bošnjaka: Osmanska država i islamska civilizacija. [s.l.]: Bošnjačka zajednica kulture Preporod, Matični odbor, 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-24. , pp. 199.
  72. ↑ Religion and the Cold War: A Global Perspective. Redakce Philip Emil Muehlenbeck. [s.l.]: Vanderbilt University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9780826518521. S. 183. 
  73. ↑ Donia & Fine 1994, s. 73: "Moreover, the translation of one's religious denomination to Serb or Croat nationality also had no relevance to the area's population, since Bosnians before the nineteenth century had not described themselves as either Serbs or Croats"
  74. ↑ Bougarel 2018, s. 10.
  75. ↑ Fine 1991, s. 32.
  76. ↑ a b c Kaimakamova a Salamon 2007, s. 244.
  77. ↑ Basic 2009, s. 123.
  78. ↑ a b c Bulić 2013, s. 157.
  79. ↑ Fine 1991, s. 202.
  80. ↑ Donia a Fine 1994, s. 14–16.
  81. ↑ Anto Babić, Iz istorije srednjovjekovne Bosne, (Sarajevo:Svjetlost,1972), p. 64.
  82. ↑ Pinson 1994, s. 4–8.
  83. ↑ Velikonja 2003, s. 39-30.
  84. ↑ Pinson 1994, s. 6–8.
  85. ↑ Malcolm 1996, s. 12.
  86. ↑ Benjamin W. Fortson IV, Indo-European Language and Culture: An Introduction, 2nd ed. (2010, Blackwell), pg. 431, "Because of their mutual intelligibility, Serbian, Croatian, and Bosnian are usually thought of as constituting one language called Serbo-Croatian."
  87. ↑ Václav Blažek, "On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey" retrieved 20 Oct 2010 Archivováno 4. 2. 2012 na Wayback Machine., pp. 15–16.
  88. ↑ Peter Jordan. Atlas Ost- und Südosteuropa: Bevölkerung aktuelle Karten zu Ökologie, Bevölkerung und Wirtschaft. [s.l.]: Österreichisches Ost- und Südosteuropa-Institut, 1989. Dostupné online. ISBN 978-3-443-28526-5. S. 21. 
  89. ↑ MAHMUTĆEHAJIĆ, Rusmir. Sarajevo essays: politics, ideology, and tradition. [s.l.]: State University of New York Press, 2003. Dostupné online. ISBN 9780791456378. S. 252. 
  90. ↑ BALIĆ, Smail. Die Kultur der Bosniaken, Supplement I: Inventar des bosnischen literarischen Erbes in orientalischen Sprachen. [s.l.]: Adolf Holzhausens, Vienna, 1978. S. 111. 
  91. ↑ DOBRAĆA, Kasim. Katalog Arapskih, Turskih i Perzijskih Rukopisa (Catalogue of the Arabic, Turkish and Persian Manuscripts in the Gazihusrevbegova Library, Sarajevo). [s.l.]: [s.n.], 1963. 
  92. ↑ The natural and architectural ensemble of Blagaj [online]. [cit. 2009-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-02-17. 
  93. ↑ Tekke in Blagaj on the Buna Spring, the natural and architectural ensemble of Blagaj [online]. [cit. 2009-05-22]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  94. ↑ Muhamed Hadžijahić, "Sinkretistički elementi", p. 304–305 (mountain tops), p. 309–313 (God's names).
  95. ↑ Glasnik zemaljskog muzeja, 01/07/1894 – Vjerske starine iz Bosne i Hercegovine Scridb: Glasnik Zemaljskog Muzeja 1894./god.6 knj.1 [online]. [cit. 2017-09-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-24. 
  96. ↑ Ibrahim Pašić. Predslavenski korijeni Bošnjaka: Tračko ime Bosna i Tračani u Bosni. [s.l.]: BZK "PREPOROD", 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-07. S. 405. 
  97. ↑ Vjekoslav Perica. Balkan Idols: Religion and Nationalism in Yugoslav States. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9780195174298. S. 86. 
  98. ↑ MILLER, William. Bosnia before the Turkish Conquest. The English Historical Review. October 1898, s. 643–666. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-21. doi:10.1093/ehr/xiii.lii.643. 
  99. ↑ HANGI, Antun. Život i običaji Muhamedanaca u Bosni i Hercegovini. Mostar: Osvit, 1900. 
  100. ↑ MAGLAJLIĆ, Munib. Usmena lirska pjesma, balada i romansa. Sarajevo: Institut za književnost, 1991. 
  101. ↑ BUTUROVIĆ, Đenana. Epska narodna tradicija Muslimana Bosne i Hercegovine od početka 16. vijeka do pojave zbirke Koste Hörmanna (1888). Sarajevo: Zemaljski muzej, 1974. 
  102. ↑ BUTUROVIĆ, Đenana. Muslimanska epika u historijskom razvoju narodne poezije jugoslovenskih naroda. Sarajevo: [s.n.], 1980. 
  103. ↑ BUTUROVIĆ, Đenana. Bosanskomuslimanska usmena epika. Sarajevo: Institut za književnost, 1992. 
  104. ↑ Článek na portálu rts.rs (srbsky)
  105. ↑ Článek na portálu niskevesti.rs (srbsky)
  106. ↑ Článek na portálu frontslobode.ba (bosensky). www.frontslobode.ba [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-11. 
  107. ↑ Islamic Studies. [s.l.]: Islamic Research Institute, 2001. Dostupné online. S. 136. 
  108. ↑ Velikonja 2003, s. 64, 277.
  109. ↑ BAGHERZADEH, Alireza. "L'ingérence iranienne en Bosnie-Herzégovine," in Xavier Bougarel and Nathalie Clayer, eds., Le Nouvel Islam balkanique. [s.l.]: [s.n.], 2001. S. 397–428. 
  110. ↑ Jeffries, Ian (2007). Balkans: A Post-Communist History. p. 330.
  111. ↑ Gaši, Ašk, Melamisufism i Bosnien, En dold gemenskap, Lund Studies in History of Religions. Volume 45., p. 38. Department of History and Anthropology of Religions, Lund University, Lund, Sweden
  112. ↑ Šabanović 1973
  113. ↑ Ćehajić 1986:69ff; Hadžijahić 1977:91ff.
  114. ↑ ASCERIC-TODD, Ines. A subaltern hero: The 1573 execution of Sheikh Hamza Bali as part of the 'Sunnitisation' of the Ottoman Empire. [s.l.]: Gerlach Press, 2022-05-18. Dostupné online. ISBN 9783959941525. S. 193–210. (English) 
  115. ↑ Velikonja 2003, s. 261.
  116. ↑ Bringa 2002:24; Bringa 1995:7.
  117. ↑ JEFFRIES, Ian. Balkans: A Post-Communist History. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. S. 330. 
  118. ↑ Hoare 2014, s. 3.
  119. ↑ Magnusson 1994:336; Olsson 1994:24.
  120. ↑ Gaši, Ašk, Melamisufism i Bosnien, En dold gemenskap, Lund Studies in History of Religions. Volume 27., p. 38. Department of History and Anthropology of Religions, Lund University, Lund, Sweden
  121. ↑ ZIROJEVIĆ, Olga. Oko posebnosti Bošnjaka. Helsinška povelja. 2012, roč. XVII, čís. 165–166, s. 56–57. Dostupné online. 
  122. ↑ E. Çabej, Ilirishtja dhe Shqipja, Studime gjuhesore IV, Prishtine 1987., p. 202.
  123. ↑ "Republic of Bosnia and Herzegovina, 1992–1998". Flagspot.net. Retrieved 3 February 2012.
  124. ↑ SFOR – Bosnia and Herzegovina in ten flags [online]. [cit. 2016-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2016. 
  125. ↑ Zakon o zastavi Bosne i Hercegovine [online]. [cit. 2010-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-11-19. 
  126. ↑ Senimir Resić. En historia om Balkan – Jugoslaviens uppgång och fall. [s.l.]: Historiska Media, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-29. S. 294. 
  127. ↑ Milliyet. Türkiye'deki Kürtlerin sayısı! [online]. www.milliyet.com.tr, 2008-06-06 [cit. 2013-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-09. (turecky) 
  128. ↑ DELKIC, Melina. 'It's Not the Same': Why War Refugees Who Helped Revive St. Louis Are Leaving. The New York Times. 2019-08-18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  129. ↑ a b immigration-online.org [online]. [cit. 2016-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2012. 
  130. ↑ Congress of North American Bosniaks [online]. [cit. 2016-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HLADKÝ, Ladislav. Bosenští Muslimové (Bosňáci) − proces vzniku národa. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 112–118.
  • MUJANOVIĆ, Mihad: Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí v letech 1878-1918. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ISBN 978-80-7308-766-1
  • ALLWORTH, Edward. Muslim Communities Reemerge: Historical Perspectives on Nationality, Politics, and Opposition in the Former Soviet Union and Yugoslavia. [s.l.]: Duke University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-1490-5. 
  • BASIC, Denis. The Roots of the Religious, Ethnic, and National Identity of the Bosnian-Herzegovinian Muslims. [s.l.]: University of Washington, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-06-28. ISBN 9781109124637. 
  • BOUGAREL, Xavier. Islam and Nationhood in Bosnia-Herzegovina: Surviving Empires. New York: Bloomsbury Publishing, 2018. ISBN 9781350003613. 
  • BOUGAREL, Xavier. Rasprave o nacionalnom identitetu Bošnjaka – Zbornik radova. [s.l.]: Institut Za Istoriju, 2009. Kapitola Od "Muslimana" do "Bošnjaka": pitanje nacionalnog imena bosanskih muslimana. 
  • BULIĆ, Dejan. The World of the Slavs: Studies of the East, West and South Slavs: Civitas, Oppidas, Villas and Archeological Evidence (7th to 11th Centuries AD). Belgrade: The Institute for History, 2013. ISBN 9788677431044. Kapitola The Fortifications of the Late Antiquity and the Early Byzantine Period on the Later Territory of the South-Slavic Principalities, and their re-occupation, s. 137–234. 
  • DONIA, Robert J.; FINE, John Van Antwerp Jr. Bosnia and Hercegovina: A Tradition Betrayed. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 1994. Dostupné online. ISBN 978-1-85065-212-0. 
  • DŽAJA, Srećko Matko. Konfesionalnost i nacionalnost Bosne i Hercegovine. Mostar: ZIRAL, 1999. ISBN 9536364212. (chorvatsky) 
  • Etnička obilježja stanovništva: rezultati za Republiku i po opštinama. Sarajevo: Agency for Statistics of the Republic of Bosnia and Herzegovina, 1993. Dostupné online. (srbochorvatsky) 
  • FINE, John Van Antwerp Jr. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. [s.l.]: University of Michigan Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-472-08149-3. 
  • Friedman, Francine "The Bosnian Muslims: The Making of a Yugoslav Nation," in Melissa Bokovoy, Jill Irvine, and Carol Lilly, eds., State-Society Relations in Yugoslavia, 1945–1992, 1997
  • HADŽIJAHIĆ, Muhamed. Porijeklo bosanskih Muslimana. Sarajevo: Bosna, 1990. (srbochorvatsky) 
  • HOARE, Marko Attila. The Bosnian Muslims in the Second World War. [s.l.]: Oxford University Press, 1 February 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-19-936531-9. (anglicky) 
  • KAIMAKAMOVA, Miliana; SALAMON, Maciej. Byzantium, new peoples, new powers: the Byzantino-Slav contact zone, from the ninth to the fifteenth century. [s.l.]: Towarzystwo Wydawnicze "Historia Iagellonica", 2007. Dostupné online. ISBN 978-83-88737-83-1. 
  • KARČIĆ, Fikret. The Bosniaks and the Challenges of Modernity: Late Ottoman and Hapsburg Times. [s.l.]: [s.n.], 1995. 
  • MALCOLM, Noel. Bosnia: A Short History. 2nd. vyd. [s.l.]: New York University Press, 1996. ISBN 978-0-8147-5561-7. 
  • PINSON, Mark. The Muslims of Bosnia-Herzegovina: Their Historic Development from the Middle Ages to the Dissolution of Yugoslavia. [s.l.]: Harvard University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-932885-09-8. 
  • RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2004. [s.l.]: Indiana University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-253-34656-8. 
  • REDŽIĆ, Enver. Bosnia and Herzegovina in the Second World War. [s.l.]: Frank Cass, 2005. ISBN 0-7146-5625-9. 
  • TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration. [s.l.]: Stanford University Press, 2001. ISBN 978-0-8047-0857-9. 
  • VELIKONJA, Mitja. Religious Separation and Political Intolerance in Bosnia-Herzegovina. [s.l.]: Texas A&M University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-58544-226-3. 

Časopisy

  • BABUNA, Aydin. Nationalism and the Bosnian muslims. East European Quarterly. 1999, s. 195–. 
  • BANDŽOVIĆ, Safet. Iseljavanje muslimanskog stanovništva iz Kneževine Srbije u Bosanski vilajet (1862-1867) [online]. Sarajevo: Ibn Sina - Naučnoistraživački institut Sarajevo, 2001 [cit. 2025-08-24]. Dostupné online. (bosensky) 
  • DŽAJA, Srećko Matko. Katoličanstvo u Bosni i Hercegovini od Kulina bana do austro-ugarske okupacije. Croatica Christiana periodica. Catholicism in Bosnia and Herzegovina from Ban Kulin to Austrian-Hungairan occupation: Catholic Faculty of Theology, University of Zagreb, 1992. Dostupné online [cit. 3 November 2025]. (chorvatsky) 
  • Bauer, Deron. The ethno-religious identity of Bosnian Muslims: A literature-based ethnography. Fuller Theological Seminary, School of Intercultural Studies, 2012.
  • FRIEDMAN, Francine. The muslim slavs of Bosnia and Herzegovina (with reference to the Sandzak of Novi Pazar): Islam as national identity. Nationalities Papers. 2000, s. 165–180. doi:10.1080/00905990050002498. S2CID 154938106. 
  • HAMOURTZIADOU, Lily. The Bosniaks: from nation to threat. Journal of Southern Europe and the Balkans. 2002, s. 141–156. doi:10.1080/1461319022000021594. S2CID 153647785. 
  • KOFMAN, Daniel. Self-determination in a multiethnic state: Bosnians, Bosniaks, Croats and Serbs. Reconstructing Multiethnic Societies: The Case of Bosnia-Herzegovina. 2001, s. 31–62. 
  • KURTIĆ, Najil. Novine u Bosni u osmanskom periodu i nacionalno samoidentificiranje Bošnjaka. Bosanski jezik. 2013, s. 107–125. Dostupné online [cit. 6 February 2024]. (bosensky) 
  • LARISE, Dunja. The Islamic Community in Bosnia and Herzegovina and nation building by muslims/Bosniaks in the Western Balkans. Nationalities Papers. 2015, s. 195–212. doi:10.1080/00905992.2014.998186. S2CID 128622843. 
  • LOPASIC, Alexander. Bosnian muslims: a search for identity. Bulletin. 1981, s. 115–125. doi:10.1080/13530198108705319. 
  • LOMONOSOV, Matvey. Illyrianism in Bosnian style: Balkan antiquity in contemporary national mythology and identity construction among the Bosniaks. The South Slav Journal. 2012, s. 61–83. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • MOAČANIN, Nenad. Stanovništvo Bosanskog ejaleta u 18. stoljeću prema popisima glavarine. Rad Hrvatske akademije znanosti i umjetnosti. Razred za društvene znanosti. 2013, s. 95–120. Dostupné online [cit. 1 November 2025]. (chorvatsky) 
  • RAMČILOVIĆ, Zećir. Demografske promjene nakon Berlinskog kongresa (1878) u Bosni i Hercegovini. Historijski Pregledi. Tuzla: Centar za istraživanje moderne i savremene historije Tuzla, 2019. Dostupné online [cit. 6 January 2024]. (bosensky) 
  • RAMET, Pedro. Primordial ethnicity or modern nationalism: The case of Yugoslavia's Muslims. Nationalities Papers. 1985, s. 165–187. doi:10.1080/00905998508408020. S2CID 162161893. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Bosňáci na Wikimedia Commons
Slovanské národnostní skupiny
Východní Slované

Aljašští Kreolové • Bělorusové (Běloruští Lotyši • Běloruští Litevci • Polští Bělorusové • Běloruští Rusové) • Rusové (Kozáci (Albazinci • Bajkalští kozáci • Donští kozáci • Kubáňští kozáci • Nekrasovští kozáci • Sibiřští kozáci • Těrekští kozáci • Grebenští kozáci)) • Duchoborové • Gorjunové • Guranové • Ruští Charbinové • Kamčadalové • Kamenščikové • Karymové • Lipované • Molokané • Polechové • Pomorové • Semejskijové • Sibiřané • Ruští Starožilové • Rusíni (Lemkové • Panonští Rusíni • Rumunští Rusíni) • Ukrajinci (Bojkové • Kozáci (Záporožští kozáci • Kubáňští kozáci) • Huculové • Podlašukové • Polešukové • Podoljanové • Litvíni) • Rutheni • Gente Ruthenus, natione Polonus • Rus • Všerusové • Sověti

Západní Slované
Jižní Slované

Bosňáci (Bošňáčtí Albánci • Bosňáčtí Chorvati • Bosňáčtí Kosované • Bosňáčtí Černohorci • Srbští Bosňáci) • Bulhaři (Anatolští Bulhaři • Banátští Bulhaři • Besarábští Bulhaři • Bulharští Albánci • Bulharští Chorvati • Bulharští Maďaři • Italští Bulhaři • Bulharští Makedonci • Pomaci • Thráčtí Bulhaři) • Chorvati (Bunjevci • bosenští Chorvati • Burgenlandští Chorvati • Chorvatští muslimové • Janjevci • Krašovani • Moliští Chorvati • Šokci) • Gorani • Makedonci (Makedonští Albánci • Makedonští Bulhaři • Mijaci • Torbeši) • Černohorci • Muslimani • Resiané • Srbové (Bosenští Srbové • Kosovští Srbové • Srbští Makedonci • Černohorští Srbové • Chorvatští Srbové • Vojvodští Srbové • Srbští muslimové) • Šopi • Řečtí Slované • Slovinci (Korutanští Slovinci • Chorvatští Slovinci • Maďarští Slovinci • Italští Slovinci • Prekmurjenští Slovinci • Slavia Friulana) • Jugoslávci

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bosňáci&oldid=25392212“