Estonsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Estonská republika
Eesti Vabariik
vlajka Estonska
vlajka
znak Estonska
znak
Hymna
Mu isamaa, mu õnn ja rõõm
Geografie

Poloha Estonska
Poloha Estonska

Hlavní městoTallinn
Rozloha45 228 km² (132. na světě)
z toho 4,56 % vodní plochy
Nejvyšší bodSuur Munamägi (318 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel1 228 624 (158. na světě, 2020)
Hustota zalidnění28 ob. / km² (144. na světě)
HDI 0,882 (velmi vysoký) (30. na světě, 2018)
Jazykestonština, regionálně võruština, ruština
NáboženstvíOrtodoxní 16,2%, luteránský 9,9%, ostatní křesťané (včetně metodistů, adventistů sedmého dne, římskokatoličtí, letniční) 2,2%, ostatní 0,9%, žádné 54,1%, blíže neurčené 16,7%
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Vznik24. února 1918 (vyhlášení nezávislosti na carském Rusku a Německu)
PrezidentkaKersti Kaljulaidová
Předsedkyně vládyKaja Kallasová
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)20 897 USD (71. na světě, 2019)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1233 EST EE
MPZEST
Telefonní předvolba+372
Národní TLD.ee
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Estonsko (estonsky Eesti), plným názvem Estonská republika (estonsky Eesti Vabariik), je území a stát v severní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu jej odděluje od Finska, přibližně 300 km moře na západě od Švédska. Na východě sousedí Estonsko s Ruskem (ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem) a na jihu s Lotyšskem (nejdelší suchozemská hranice). Území Estonska se skládá z pevniny a 2 222 ostrovů v Baltském moři, které spolu mají plochu 45 227 kilometrů čtverečních, na nichž žije zhruba 1,2 milionu obyvatel. Hlavním městem je Tallinn ležící na severním pobřeží. Dalším významným kulturním centrem je Tartu.

Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci hovořící estonštinou – třetím nejrozšířenějším uralským jazykem blízkým finštině. Estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste.

Území Estonska bylo osídleno zhruba před 11 000 lety. Estonci se stali jedním z posledních evropských národů, který přijal křesťanství, ve 13. století. Po staletích nadvlády Němců, Dánů, Švédů, Poláků a Rusů se v 19. a na počátku 20. století začala formovat zřetelná estonská národní identita. Tento proces vyvrcholil ziskem nezávislosti na Rusku v roce 1920. Nový stát byl zpočátku demokratický, v roce 1934 se však prosadil autoritářský režim. Během druhé světové války bylo Estonsko okupováno Německem i Sovětským svazem. Po válce bylo do Sovětského svazu začleněno jako Estonská sovětská socialistická republika. V roce 1987 začala sovětskou vládu zpochybňovat tzv. zpívající revoluce, která nakonec, 20. srpna 1991, vedla k obnovení nezávislého státu.

Dnes je Estonsko demokratická unitární parlamentní republika rozdělená do patnácti krajů. Od roku 2004 je členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem. Estonsko je považováno za špičku v digitalizaci společnosti (umožňuje například internetové hlasování při volbách) a za zemi s vysokou mírou ekonomické svobody – podle Indexu ekonomické svobody, který sestavuje The Heritage Foundation, je tato svoboda v Estonsku 10. největší na světě (k roku 2020) a zdaleka největší mezi postkomunistickými zeměmi.[1]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce.

Národní park Lahemaa

Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. Až 61 % rozlohy země pokrývají lesy[2]. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Na území Estonska se nachází pět rozsáhlých národních parků, které jsou přizpůsobeny pro turismus. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km². Pobřeží dlouhé 3794 km je členité s mnoha zálivy, zátokami a průlivy. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa.[3]

Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od −3,5 °C na ostrovech do −7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Estonska.

První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga.[4] Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l.[5]

Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi.[6] Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko, roku 1227, když Řád mečových bratří ovládl ostrov Saaremaa a sever Estonska byl po bitvě u Lyndanisse dobyt dánskými křižáky v čele s králem Valdemarem II. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře.[7]

Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédské říše, jižní část součástí Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo pětiny estonské a livonské populace.[8] Přesto období bývalo Estonci nazýváno „zlatými švédskými časy“ (vana hea Rootsi aeg).[9] Toto úsloví vzniklo zvláště v rolnických kruzích (tedy mezi estonsky mluvícím obyvatelstvem), neboť zejména během pozdější fáze švédské vlády v Estonsku švédské úřady provedly řadu reforem, jejichž cílem bylo snížit vliv místní německy mluvící aristokracie ve prospěch estonsky mluvícího rolnictva. Švédové rovněž upevnili luteránství v oblasti a založili kvalitní školství, roku 1632 švédský král Gustav II. Adolf například založil Tartuskou univerzitu.

Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou Ruské říši. Rusové volili opačnou strategii než Švédové a dali německé šlechtě mnohem větší pravomoci. Z toho vznikla "švédská nostalgie". Němci si nicméně připsali zásluhy na rozvoji univerzity v Tartu, z níž se stala jedna z nejproslulejších škol ve východní Evropě. Od poloviny 19. století se začalo rozvíjet estonské národní obrození. Vyhraňovalo se dvěma směry – nejprve vůči němectví a němčině, neboť Baltští Němci představovali kulturní elitu oblasti, později i vůči Rusku a rusifikaci. K významným obrozencům patřili Johann Voldemar Jannsen, Friedrich Reinhold Kreutzwald, Carl Robert Jakobson nebo Jakob Hurt.

Estonsko 1920–1940

Únorová revoluce roku 1917 přinesla Estonsku autonomii, avšak Estonci již ruské moci nevěřili. Když krátce poté ruskou armádu z Estonska vytlačili Němci (v rámci bojů první světové války), Estonci vyhlásili samostatný stát (24. února 1918). Sovětské Rusko i císařské Německo reagovaly vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou podepsanou 2. února 1920.[10] Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (Riigikogu) byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1940.[11]

V průběhu druhé světové války (konkrétně na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin.

Estonci v srpnu 1941 vítají německé jednotky

Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop–Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky.[12] Dne 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých stalinských represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse.[13] V letech 19411944 byla země okupována německou Třetí říší a začleněna do říšského komisariátu Ostland. Po vítězné válce se v rámci Generálního plánu Východ plánovala postupná germanizace regionu. Židovská menšina byla vyhlazena.[14] Někteří Estonci vstupovali do estonské divize Waffen-SS. V roce 1944 byla země osvobozena Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace a vytvoření Estonské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu.

V březnu 1949 rozpoutali Sověti represe. Na Sibiř bylo deportováno 20 722 lidí (2,5% populace). Sovětský režim se rozhodl nejen zakročit proti národně orientovaným silám, ale etnickou homogenitu země zcela rozbít. Zatímco v roce 1941 tvořili etničtí Estonci 90 procent populace, po obrovských přesunech obyvatelstva se tento podíl v roce 1952 snížil na pouhých 48%. Ruku v ruce šla politika rusifikace. Na venkově existovalo protikomunistické partyzánské hnutí známé jako lesní bratři.[15] Zapojilo se do něj asi 30 000 Estonců, ale v 50. letech bylo rozdrceno. Po Stalinově smrti se alespoň zastavil hrozivý pokles podílu Estonců ve společnosti a v polovině 60. let se ustálil na 50 procentech. Za Brežněvovy éry rusifikační tlak znovu zesílil, zejména ve školství, ruština byla zavedena dokonce i do předškolní výchovy. V letech 1987–1988 proběhla série protestních akcí mládeže, zejména na hudebních festivalech, která je někdy nazývána Zpívající revoluce. V dubnu 1988 vznikla Estonská lidová fronta (Rahvarinne). Záhy vznikli estonští zelení a Strana estonské národní nezávislosti, již otevřeně plédující za obnovu samostatného státu. Proslulou protestní akcí se stal baltský řetěz v roce 1989.[16]

Baltský řetěz v Estonsku

Poté, co Estonská lidové fronta triumfovala roku 1990 v několika polosvobodných volbách, jež sovětské úřady umožnily, sovětské vedení vyhlásilo v březnu 1990 hospodářskou blokádou Estonska a aktivovalo ruské bolševické skupiny. Ty během roku 1990 přešly od demonstrací k násilným akcím.[17] V lednu 1991 nakonec došlo na nasazení armádních jednotek a speciálních jednotek OMON. To se setkalo s rozsáhlým mezinárodním odsouzením, k němuž se připojilo i vedení Ruské svazové republiky v čele s Borisem Jelcinem, který se začal stavět proti sovětské vládě. Nejvyšší sovět SSSR ve snaze zachovat jednotu sovětské říše vyhlásil na březen 1991 všesvazové referendum o zachování Sovětského svazu. Baltské republiky jej bojkotovaly, a místo něho vyhlásily vlastní referenda o obnovení suverenity. V Estonsku se referendum konalo 3. března a 77,8 % hlasů podpořilo estonskou samostatnost.[18] Konečným popudem k jejímu vyhlášení se stal vojenský puč v Moskvě 19. srpna 1991. Nejvyšší sovět ESSR vyhlásil obnovení plné státní suverenity Estonska hned 20. srpna, a dočkal se takřka okamžitého uznání od Borise Jelcina, hlavního protihráče pučistů.[19] Estonskou suverenitu uznala během několika týdnů většina západních států a 6. září i Sovětský svaz. 17. září bylo Estonsko přijato do Organizace spojených národů.

Estonsko právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku.[20] Den 20. srpna byl z tohoto důvodu vyhlášen Dnem obnovení nezávislosti, kdežto nejdůležitějším státním svátkem, Dnem nezávislosti, zůstal 24. únor. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004[21] a EU 1. května téhož roku.

Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.[22]

V roce 2011 Estonsko přijalo euro, jakožto první postsovětský stát.[23]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Estonska.
Budova Estonského parlamentu v Tallinnu

Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je pět let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Prezident parlamentu navrhuje šéfa centrální banky, ale také například náčelníka generálního štábu. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů.

Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé čtyři roky. Mandáty se rozdělují na principu poměrného zastoupení. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu a k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem.

Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005, jakožto v první zemi na světě. Do parlamentu se takto prvně volilo o dva roky později.[24] Ve volbách roku 2019 již 44 procent voličů hlasovalo přes internet.[25]

Volba Kajy Kallasové premiérkou v roce 2021 udělala z Estonska jedinou zemi na světě, kde prezidentský i premiérský post zastávala souběžně žena (prezidentkou je od roku 2016 Kersti Kaljulaidová).[26]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Ministři zahraničí pobaltských a severských států v Rize roku 2016

Od obnovení nezávislosti pěstuje Estonsko úzké vztahy se západními zeměmi. Je členem NATO od 29. března 2004 a Evropské unie od 1. května 2004. V roce 2007 vstoupilo do schengenského prostoru a v roce 2011 do eurozóny. V Estonsku sídlí evropská agentura eu-LISA (Agentura Evropské unie pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva), která zahájila svoji činnost na konci roku 2012. Estonsko předsedalo prvně Radě Evropské unie ve druhé polovině roku 2017.[27]

Od počátku 90. let je Estonsko zapojeno také do aktivní trojstranné spolupráce pobaltských států (s Lotyšskem a Litvou) a do spolupráce se severskými zeměmi. Klíčovým orgánem baltské spolupráce je Pobaltská rada. Estonsko ovšem buduje i stále silnější vazby se severskými zeměmi, zejména s Finskem a Švédskem. Platformou je zde především seversko-baltská osmička.[28] V Estonsku jsou ze všech pobaltských zemí nejsilnější snahy definovat se přímo jako severská země. První tuto rukavici zvedl v prosinci 1999 tehdejší estonský ministr zahraničí (a prezident Estonska v letech 2006-2016) Toomas Hendrik Ilves, který takto Estonsko definoval během svého projevu ve švédském Ústavu mezinárodních vztahů.[29] Profesor Tartuské univerzity Andres Kasekamp v roce 2005 uvedl, že lze očekávat, že v budoucnu bude atraktivita severské identity v pobaltských státech růst a nakonec pět severských států plus tři pobaltské státy se "stanou jednotkou".[30]

Vztahy s Ruskem zůstávají naopak spíše chladné, i když existuje určitá praktická spolupráce.

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Estonska.

Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek – krajů (estonsky maakond): Harjumaa, Hiiumaa, Ida-Virumaa, Järvamaa, Jõgevamaa, Läänemaa, Lääne-Virumaa, Pärnumaa, Põlvamaa, Raplamaa, Saaremaa, Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa a Võrumaa.

Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel.

Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Estonska.
Obchodní čtvrť v Tallinnu

Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila sovětský rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace včetně telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní[kdy?].

V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmů ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 % a v roce 2011 byla sazba daně ve výši 21 %.

Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18 500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí.

Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa.

Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a od roku 1999 členem Světové obchodní organizace (WTO). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba estonských euromincí. Zavedení eura se původně plánovalo na 1. ledna 2007. I přes těžký dopad hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Maastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011.[31]

V roce 2017 bylo ohlášeno možné zavedení nové kryptoměny vydávané estonským státem.[32]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Největším letištěm v zemi je Mezinárodní letiště Lennarta Meriho, známé také jako letiště Tallinn-Ülemiste. Sídlí zde estonská národní letecká společnost Nordica. Celkový počet cestujících využívajících letiště se od roku 1998 každoročně zvýšil v průměru o 14,2%. Dne 16. listopadu 2012 dosáhlo letiště v Tallinnu poprvé ve své historii mezník dvou milionů cestujících za rok.[33]

Nejvýznamnějším železničním dopravcem je Eesti Raudtee. Společnost navazuje na tradici estonských železnic Eesti Vabariigi Raudtee (Železnice Estonské republiky) z meziválečného období a proto používá také zkratku EVR. I přes pokus o privatizaci byla společnost renacionalizována a zůstává státní.

Významným mezinárodním uzlem vodní dopravy je tallinnský přístav, jeden z největších přístavních podniků v Baltském moři. Estonská republika zůstává největším akcionářem přístavu a drží 67% společnosti.

Estonsko je první zemí na světě, která zavedla celostátní, veřejně přístupný systém pro nabíjení baterií elektrických vozidel.[34] 165 rychlonabíjecích stanic je vybaveno konektory standardu CHAdeMO. Jsou rozmístěny po celé zemi, včetně ostrovů, a je mezi nimi maximální vzdálenost 40–60 km. Relativně hustá síť stanic s 30minutovým nabíjením má otestovat možnost celoevropské elektromobilní sítě. Síť stanic je hustší než v Norsku, přestože tam je čtyřikrát více elektromobilů.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Estonska.
Estonci během festivalu Märkamisaeg
Tallinnské kostely
Pärnu
Historické centrum Tallinu

Etničtí Estonci tvoří necelých 70 % obyvatelstva a více než 25% tvoří etničtí Rusové. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu z neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina.

Mnoho obyvatel ruského původu je v Estonsku v postavení občanů druhé kategorie bez základních práv, tzv. neobčanů.[35] Nemohou například získat místo ve státní správě.[36] Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.[37]

Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí (zejména etničtí Rusové, z nichž někteří obývají Tallinn, dříve zvaný Revel, od dob carského Ruska), neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky.

Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15 % estonských obyvatel, což je dáno hlavně poklesem porodnosti a emigrací. Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat.[38] Nyní obyvatelstvo Estonska začíná pomalu růst, díky tomu, že imigrace do Estonska je větší než emigrace z Estonska.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že „Bůh existuje“, 54 % věří, že „existuje duch nebo životní síla“ a 26 % nevěří, že „existuje nějaký duch, Bůh nebo životní síla“.[39] Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství představované Estonskou (luterskou) církví. Podle sčítání lidu z roku 2011 se k této církvi hlásí 9,9 procenta obyvatel Estonska. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi. Dle sčítání 2011 bylo pravoslavných věřících v Estonsku 16,2 procenta. Do kategorie "bez vyznání" se přihlásilo 54,1 obyvatel. K různým církvím se hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané.

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Estonská literatura.
Skladatel Arvo Pärt

Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, autor národního eposu Kalevipoeg, sestaveného na základě lidových vyprávění a písní o bohatýrovi Kalevipoegovi.[40] Za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie Pravda a spravedlnost, jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. Průkopníkem realismu a naturalismu v této próze byl na konci 19. století Eduard Vilde. Realistické povídky, ale i temné verše reflektující vlastní psychickou chorobu, psal v té době Juhan Liiv. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõnu Õnnepalu nebo Andrus Kivirähk.

Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav, Eduard Tubin, Rudolf Tobias, Juhan Aavik, Veljo Tormis, Heino EllerArtur Kapp, z interpretů lze jmenovat dirigenty Neemeho Järviho a Paavo Järviho nebo operního pěvce George Otse. V pop music se prosadila například zpěvačka Kerli nebo skupina Vanilla Ninja. Tanel Padar vyhrál Eurovision Song Contest v roce 2001.[41] V metalu si mezinárodní renomé vydobyla kapela Metsatöll. Velkou tradici má Estonský písňový festival (Laulupidu), který je pořádán od roku 1869. Koná se každých pět let v areálu Lauluväljak. Byl zařazen mezi Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO.

Michel Sittow byl významným renesančním malířem, působícím na mnohých panovnických dvorech, mj. v Nizozemsku a Španělsku.[42] Z moderních malířů je ceněno například dílo Konrada Mägiho, který se propracoval k expresionismu. K nejvýznamnějším galeriím patří Estonské umělecké muzeum sídlící v Paláci Kadriorg. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V oblasti filmu, ale i punkové hudby, je originální osobností Tõnu Trubetsky.

V modelingu se prosadila Carmen Kassová.

Věda a vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i biologové Karl Ernst von Baer, Jakob von Uexküll a Alexander von Middendorff. Jako popularizátorka vědy je v Estonsku velmi známá genetička Riin Tammová.

K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman.[43] Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinnu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler, výzkumem paměti proslul Endel Tulving. Významným ekonomem byl Ragnar Nurkse.[44]

Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7–15 let) a jsou povinné pro všechny. Žáci, kteří absolvují základní školu, obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují dvě varianty dalšího studia (obě po třech letech studia). První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá).

Nejslavnější a nejstarší estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu. Vznikla roku 1632. Roku 1919 zde bylo zahájeno vyučování v estonštině. Toho roku byla založena i Tallinnská univerzita, rok předtím Tallinnská technická univerzita. Tyto tři instituce jsou třemi největšími vysokými školami v zemi. Vědecký výzkum organizuje i Estonská akademie věd, založená v roce 1938.

V roce 2018 vláda spustila projekt genetického poradenství estonským občanům. Sto tisíc Estonců si mohlo nechat zdarma analyzovat svou DNA a zjistit, zda není geneticky predisponováno k chorobám jako je cukrovka či kardiovaskulární onemocnění, a podle toho upravit svůj životní styl. Jde o první státem garantovanou službu tohoto druhu na světě.[45]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Diskař Gerd Kanter

Samostatné Estonsko po roce 1991 získalo již osm zlatých olympijských medailí. Tu první získala dráhová cyklistka Erika Salumäeová na olympiádě v Barceloně roku 1992. Další zlato v Sydney 2000 přidal desetibojař Erki Nool.[46] V Pekingu 2008 ho napodobil další atlet, diskař Gerd Kanter.[47] V Tokiu 2020 vystoupal na vrchol stupňů vítězů ženský tým šermířek.[48] Ještě lepší bilanci mají Estonci na olympiádě zimní, zejména díky dvěma běžcům na lyžích a dvojnásobným olympijským vítězům – Andrusu Veerpaluovi (dvě zlata) a Kristině Šmigunové (taktéž dvě olympijská zlata[49]). Ale i meziválečné samostatné Estonsko sbíralo olympijské vavříny – zápasník Kristjan Palusalu přivezl dvě zlaté z Berlína v roce 1936 (z volného stylu i zápasu řecko-římského). I další zlaté brali mezi válkami zápasníci – Eduard Pütsep (1924), Osvald Käpp (1928) a Voldemar Väli (1928). Jediná nezápasnická medaile byla hned ta první a získal ji vzpěrač Alfred Neuland (1920).

Řada Estonců ovšem uspěla i v barvách Sovětského svazu, lze vzpomenout rychlobruslaře Antse Antsona (zlato OH 1964), zápasníka Johannese Kotkase (zlato z OH 1952), vzpěrače Jaana Taltse (zlato z OH 1972), výškaře Jüriho Tarmaka (zlato z OH 1972), cyklistu Aava Pikkuuse (zlato z OH 1976) či basketbalistu Tiita Sokka (zlato z OH 1988).

Mistry světa jsou například oštěpař Andrus Värnik (2005)[50], šermíř Nikolaj Novosjolov (2010, 2013)[51], akrobatická lyžařka Kelly Sildaruová (2019)[52], zápasník August Englas (1953) či veslař Jüri Jaanson (1990). Úspěšný byl i šachista Paul Keres. V roce 2019 se stal mistrem světa v rallye Ott Tänak s vozem Toyota.[53] Mezi další úspěšné sportovce patří Anett Kontaveitová, třináctá tenistka, podle žebříčku WTA, dále fotbalista Ragnar Klavan, hrající za anglický Liverpool FC. Estonsko je relativně úspěšné i v biatlonu, za zmínku stojí 2. místo v závodu dvojic na Mistrovství světa či individuální 2. místo Rolanda Lessinga. Estonská fotbalová liga se nazývá Meistriliiga, nejúspěšnějšími týmy jsou Flora Tallinn a Levandia Tallin. Basketbalový tým BC Kalev Tallin, hraje nejvyšší ruskou basketbalovou soutěž VTB League, kde patří k nejúspěšnějším týmům.

V roce 1993 byl v Estonsku vynalezen nový sport – kiiking.[54]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Country Rankings: World & Global Economy Rankings on Economic Freedom. www.heritage.org [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. EUROPEAN COMMISSION. Land Use/Cover Area frame Survey 2012 Buildings, roads and other artificial areas cover 5% of the EU …and forests 40% [online]. 2013-10-25, [cit. 2016-05-18]. Dostupné online.
  3. World InfoZone, LTD. [cit. 2013-01-19]. Dostupné online. 
  4. Stone Age settlement and economic processes in the Estonian coastal area and Islands. web.archive.org [online]. 2012-03-20 [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  5. Estonica.org - Stone Age. www.estonica.org [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  6. JONUKS, Tõnno; KURISOO, Tuuli. To Be or Not to Be… a Christian: Some New Perspectives on Understanding the Christianisation of Estonia. Medievalists.net [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  7. PAVLÍK, Václav. Sv. Alexandr Něvský porazil slabé Němce, silným Tatarům se ale chytře podvolil. Náš REGION [online]. 2019-05-30 [cit. 2021-02-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-19. 
  8. NEUMANN, J.; LINDGRÉN, S. Great Historical Events That Were Significantly Affected by the Weather: 4, The Great Famines in Finland and Estonia. Bulletin of the American Meteorological Society. 1979, s. 775–787. Dostupné online. ISSN 1520-0477. DOI 10.1175/1520-0477(1979)060<0775:GHETWS>2.0.CO;2. (anglicky) 
  9. KELERTAS, Violeta: Baltic Postcolonialism, p. 397. Google books.
  10. Russian-Estonian Treaty of Tartu - 100 years on. eurotopics.net [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Podrobněji viz LAINOVÁ, Radka. Estonsko v březnu 1934 – legální převrat?. Historický obzor, 2001, 12 (9/10), s. 217–222. ISSN 1210-6097.
  12. ŠAJTAR, Jaroslav. Tohle sovětům nikdy nezapomeneme! Před 80 lety Sovětský svaz brutálně anektoval Pobaltí. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. (česky) 
  13. Sovětské represe a deportace v pobaltských státech. Gulag.online [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  14. Holocaust v Litvě, Lotyšsku a Estonsku | Holocaust. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  15. PLISKA, David. Lesní bratři a Estonsko. NaVychod.org [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  16. Milion a půl lidí z Pobaltí vytvořilo před 30 lety lidský řetěz. Baltská cesta byla předzvěstí pádu SSSR. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (česky) 
  17. PAJUR, Ago, a kol. Baltimaade ajalugu. Tallinn: Avita, 1999. ISBN 9985-2-0131-0. S. 207. (estonsky) 
  18. PAJUR, Ago, a kol. Baltimaade ajalugu. Tallinn: Avita, 1999. ISBN 9985-2-0131-0. S. 209. (estonsky) 
  19. PAJUR, Ago, a kol. Baltimaade ajalugu. Tallinn: Avita, 1999. ISBN 9985-2-0131-0. S. 210. (estonsky) 
  20. Estonsko a Lotyšsko slaví 20 let nezávislosti. ČT24 [online]. Česká televize, 20. 8. 2011 [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  21. Členské země NATO - Přehled členů a rozšiřování NATO. www.natoaktual.cz [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  22. Rusko odstupuje od dohody o hranicích s Estonskem. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  23. Estonsko najelo na euro. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  24. Estonci spustili revoluční volby po internetu. iDNES.cz [online]. 2007-02-26 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  25. In this country, 44% voters just voted online - Times of India. The Times of India [online]. [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. HERZER, Filip. Jediná země, kde vládnou ženy. Estonská prezidentka jmenovala premiérku. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 26. 1. 2021 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  27. Estonsko nastupuje do čela Rady Evropské unie. Cílí na bezpečný kontinent i volný tok dat. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. (česky) 
  28. Nordic-Baltic Co-operation | Välisministeerium. web.archive.org [online]. 2012-05-11 [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  29. Estonia as a Nordic Country | Välisministeerium. web.archive.org [online]. 2011-05-11 [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  30. WIVEL, Anders; MOURITZEN, Hans. The Geopolitics of Euro-Atlantic Integration. [s.l.]: Routledge 263 s. Dostupné online. ISBN 978-1-134-45763-2. (anglicky) Google-Books-ID: 9LyAAgAAQBAJ. 
  31. Estonsko najelo na euro - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  32. KOPŘIVA, Michal. Estonsko připravuje vlastní digitální měnu. Estcoin se má napojit na elektronické občanství. iHNed.cz [online]. Economia, 2017-08-24, rev. 2017-08-24 [cit. 2017-08-25]. Dostupné online. ISSN 1213-7693. 
  33. Vaata, kuidas saabus Tallinna lennujaama kahe miljones reisija. Ärileht - Uudiseid majandusmaailmast [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  34. Estonský primát: Země spouští síť stanic pro elektromobily. E15.cz [online]. [cit. 2021-02-03]. Dostupné online. 
  35. "Lotyšsko se obává ruskojazyčných obyvatel jako rizikového faktoru". Česká televize. 5. dubna 2015.
  36. "Pod evropským svícnem tma". Ekonom.cz. 11. srpna 2005.
  37. "Neobčané v Evropské unii". Oskar Krejčí. 19. srpna 2005.
  38. http://pub.stat.ee/px-web.2001/I_Databas/Population/01Population_indicators_and_composition/02Main_demographic_indicators/02Main_demographic_indicators.asp
  39. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
  40. Kalevipoeg | work by Kreutzwald. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Estonia 2001: old face and a winning song. www.baltictimes.com [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. 
  42. Michel Sittow | ARTMUSEUM.CZ. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2021-01-29]. Dostupné online. 
  43. ZYLKO, Boguslaw. Culture and Semiotics: Notes on Lotman's Conception of Culture. New Literary History. 2001, roč. 32, čís. 2, s. 391–408. Dostupné online [cit. 2021-02-03]. ISSN 0028-6087. 
  44. BASS, Hans H. Ragnar Nurkse's Development Theory: Influences and Perceptions. Příprava vydání Erik Reinert, Jan Kregel, Rainer Kattel. [s.l.]: Anthem Press Dostupné online. ISBN 978-1-84331-819-4. S. 183–202. DOI: 10.7135/UPO9781843318194.011. 
  45. COGHLAN, Andy. Estonia to give genetic testing and advice to 100,000 residents. New Scientist [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. BBC News | EUROPE | Controversial decathalon win for Estonia. news.bbc.co.uk [online]. [cit. 2018-11-19]. Dostupné online. 
  47. BRANCH, John. A good time to be Gerd Kanter. www.nytimes.com. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. (anglicky) 
  48. Women’s épée team delivers Estonia’s first Olympic gold medal in 13 years. Estonian World [online]. 27. 7. 2021 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online. 
  49. Šmigunová má druhé zlato, Neumannová tentokrát bez medaile. iROZHLAS [online]. [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. (česky) 
  50. Oštěpařským králem je Estonec Värnik. iDNES.cz [online]. 2005-08-10 [cit. 2018-11-19]. Dostupné online. 
  51. 2013 Fencing World Championships - Novosjolov wins Men's Epee (Video). www.fencing.net [online]. [cit. 2018-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Šestnáctiletá Sildaruová vládla v U-rampě, v mužích obhájil Blunck. iDNES.cz [online]. 2019-02-09 [cit. 2021-02-09]. Dostupné online. 
  53. Tänak je poprvé mistrem světa v rallye, francouzská éra skončila. www.sport.cz [online]. [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. (česky) 
  54. Kiiking – a wild sport invented in Estonia. Visitestonia.com. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]