Baltské státy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Poloha Baltských států v Evropě
Prezidentská trojka Pobaltí a tehdejší prezident USA George W. Bush (2005)

Název Baltské státy, také známé jako Pobaltské země, Pobaltské republiky, Pobaltské národy nebo jednoduše Pobaltí, je společné označení pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, tři menší suverénní státy na východním pobřeží Baltského moře. Tyto tři státy mají kromě polohy společnou především historii spojenou s nadvládou Ruska a provázanou mnohými kulturnímiekonomickými svazky. Jistou podobnost, tři vodorovné pruhy, mají i jejich vlajky. Někdy se k nim také připočítává ruská Kaliningradská oblast. Pro zahrnutí dalších států Baltského moře se používá termín Baltský region a sdružuje je Rada států Baltského moře.

Termín se nepoužívá v kontextu kulturních oblastí, národní identity nebo jazyka, protože zatímco většina lidí v Lotyšsku a Litvě jsou Baltové, většina lidí v Estonsku jsou Baltofinové. Tyto tři země nevytvářejí oficiální unii, ale zapojují se do mezivládní a parlamentní spolupráce.[1] Nejdůležitějšími oblastmi spolupráce mezi těmito třemi zeměmi jsou zahraniční a bezpečnostní politika, obrana, energetika a doprava.

Všechny tři země jsou členy NATO, eurozóny, OECD a Evropské unie. Estonsko je také nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. Všechny tři jsou Světovou bankou klasifikovány jako ekonomiky s vysokými příjmy a udržují velmi vysoký index lidského rozvoje.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Od konce 18. století byly všechny tři země pod nadvládou Ruského impéria. Nezávislost tyto státy získaly po první světové válce v roce 1918. Po Říjnové revoluci (1917) nově ustanovené sovětské Rusko podepsalo kapitulaci a opustilo spojence Dohody uzavřením brestlitevského míru s Ústředními mocnostmi. Pobaltí do konce války zůstávalo v německé sféře vlivu zvané Ober Ost, Litva byla nominálně nezávislá, na území Lotyšska a Estonska, historického Livonska, postupně vzniklo Spojené baltské vévodství pod vedením baltských Němců.

Poválečné obnovování imperiální říše Sovětským svazem (Ukrajina, Bělorusko) bylo namířeno i proti Baltským státům, které svou nezávislost musely vybojovat v litevské, lotyšské a estonské osvobozenecké válce.

Samostatnost pobaltských republik ukončil nacisticko-sovětský pakt Ribbentrop–Molotov o rozdělení sfér vlivu a jejich potvrzení moskevskou smlouvou v roce 1939 na začátku druhé světové války. V roce 1940 Sovětský svaz napadl a anektoval všechny tři baltské státy. Zdání legitimity se snažil vyvolat tvrzením o „ochraně“ a uspořádáním plebiscitů. Po napadení Sovětského svazu Německem se Pobaltí dostalo v letech 19411944 za linii východní fronty. S vítězným postupem Rudé armády se Pobaltí vrátilo zpět do oblasti ovládané Sovětským svazem, přičemž rozdělení Evropy na sféry vlivu bylo potvrzeno zejména na jaltské konferenci (1945) a po válce vedlo ke vzniku Železné opony. Tak bylo potvrzeno zahrnutí pobaltských republik do Sovětského svazu jako tři její svazové republiky.

Téma obnovení nezávislosti pobaltských republik se oživilo v druhé polovině 80. let v době uvolnění sovětských poměrů za Michaila Gorbačova. Toto úsilí získalo označení zpívající revoluce a její nejznámější manifestací se stal tzv. baltský řetěz, živý řetěz vytvořený v srpnu 1989 asi dvěma miliony pobaltských občanů, který spojil všechna tři hlavní města. Pobaltské republiky byly první, které na jaře 1990 vyhlásily nezávislost na Sovětském svazu. Ten se tomu neúspěšně pokusil vojensky zabránit v lednu 1991. Následovala nezávislost dalších republik a když se směřování vývoje nepodařilo zabránit srpnovým pučem, na konci roku 1991 došlo definitivně k rozpadu Sovětského svazu.

Baltské státy se přihlásily ke kontinuitě s předválečnými republikami a sovětskou éru považují za období okupace. Na rozdíl od ostatních bývalých sovětských republik se nestaly součástí Společenství nezávislých států, ale začaly se orientovat na Západ. Na jaře 2004 se společně s dalšími státy staly členy Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Současní vůdci[editovat | editovat zdroj]

Měna[editovat | editovat zdroj]

Všechny země používají jako měnu euro.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Litevština a lotyština jsou dva zástupci jinak vymřelých baltských jazyků, jednou z větví indoevropských jazyků, mezi které patří většina evropských jazyků. Výrazně odlišná je estonština, která se řadí do baltofinské skupiny ugrofinských jazyků, mezi které patří finština a maďarština.

Dalšími jazyky oblasti jsou ruština a vymírající baltofinské jazyky (především livonština). Německojazyčné obyvatelstvo, které v Pobaltí sídlilo již od středověku, po staletích odešlo v roce 1939 následkem uplatnění tajných dodatků paktu Ribbentrop–Molotov.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Statistiky[editovat | editovat zdroj]

Stát Estonsko Lotyšsko Litva
Vlajka
Flag of Estonia.svg
Flag of Latvia.svg
Flag of Lithuania.svg
Hlavní město Tallinn Riga Vilnius
Nezávislost
  • do 13. století
  • 24. února 1918
  • 20. srpna 1991
  • do 13. století
  • 18. listopadu 1918
  • 21. srpna 1991
  • do 18. století
  • 16. února 1918
  • 11. března 1990
Politický systém Parlamentní republika Parlamentní republika Poloprezidentská republika
Parlament Riigikogu Saeima Seimas
Současný prezident Alar Karis Egils Levits Gitanas Nausėda
Populace (2019)[4] 1 324 820 1 919 968 2 794 184
Populace (2008)[4] 1 338 440 2 191 810 3 212 605
Populace (2000) 1 376 743 2 375 000
Hustota zalidnění (2019) 29,3 ob./km² 29,7 ob./km² 42,8 ob./km²
Rozloha 45 228 km² 64 589 km² 65 300 km²
Vodní plocha 6,28 % 3,62 % 4,01 %
Nominální HDP celkem (2018)[5] 25,65 miliard € 20,73 miliard € 45,11 miliard €
Nominální HDP na obyvatele (2018)[5] 19 500 € 15 300 € 16 100 €
HDP v PPP na obyvatele (2018)[6] 25 100 € 21 700 € 24 900 €
Giniho koeficient[7] 34,8 34,5 37,9
Index lidského rozvoje (2017) 0,871 0,847 0,858
Národní TLD .ee .lv .lt
Telefonní předvolba +372 +371 +370

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

Známým dálkovým autobusovým dopravcem v Pobaltí je společnost Ecolines, svými autobusy obsluhuje 21 zemí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Baltic Cooperation | Ministry of Foreign Affairs. vm.ee [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Colombia and Lithuania join the OECD. France 24 [online]. 2018-05-30 [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Baltic Cooperation | Ministry of Foreign Affairs. vm.ee [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Population on 1 January (tps00001) [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Gross domestic product at market prices [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Purchasing power adjusted GDP per capita [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Country Comparison :: Distribution of family income - Gini index [online]. CIA Factbook [cit. 2019-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-20. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠVEC, Luboš. Dějiny Pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 423 s. ISBN 80-7106-154-9. 
  • ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha: Radioservis, 2002. 181 s. ISBN 80-86212-26-2. 
  • LAINOVÁ Radka: Pobaltí 1918-1922, Historický obzor č. 7-8/1994, str. 156-161

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální statistiky pobaltských států[editovat | editovat zdroj]