První světová válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První světová válka
Konflikt:
ilustrační obrázek
ilustrační obrázek
Trvání: 28. července 191411. listopadu 1918
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Světová válka (Evropa, Afrika a Blízký východ (krátce v Číně a Pacifiku)
Casus belli: Zavraždění následníka rakousko-uherského trůnu Františka d'Este.
Dlouhodobé soupeření evropských mocností, militarismus, imperialismus. (další)
Výsledek: Vítězství Dohody.
Změny území: {{{území}}}
Strany
Dohoda:
Francie Francie

Spojené království Britské impérium

Rusko Ruské impérium (191417)
Italské království Itálie (191518)

US flag 48 stars.svg USA (191718)
Japonsko Japonsko
Flag of Belgium (civil).svg Belgie
State Flag of Serbia (1882-1918).svg Srbsko (191415)
Rumunsko Rumunsko (191618)
Řecké království Řecko (191718)
Portugalsko Portugalsko (191618)
Flag of the Kingdom of Montenegro.svg Černá Hora (191416)

Ústřední mocnosti:
Německé císařství Německé císařství

Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Ottoman flag.svg Osmanská říše
Bulharsko Bulharsko (191518)

Podporovatelé:
Flag of the Emirate of Ha'il.svg Emirát Ha'il
Flag of Azerbaijan.svg Ázerbájdžán
Dervish flag.svg Dervišský stát
Flag of Darfur.svg Dárfúr

Velitelé
Francie Georges Clemenceau
Francie Joseph Joffre
Francie Ferdinand Foch
Francie Robert Nivelle
Spojené království Herbert H. Asquith
Spojené království D. Lloyd George
Spojené království Douglas Haig
Spojené království John Jellicoe
Italské království Viktor Emanuel III.
Italské království Luigi Cadorna
Italské království Armando Diaz
Ruské impérium Mikuláš II.
Ruské impérium Alexej Brusilov
US flag 48 stars.svg Woodrow Wilson
US flag 48 stars.svg John J. Pershing
Německé císařství Vilém II. Pruský
Německé císařství Erich von Falkenhayn
Německé císařství Paul von Hindenburg
Německé císařství Reinhard Scheer
Německé císařství Erich Ludendorff
Rakousko-Uhersko František Josef I.
Rakousko-Uhersko Karel I.
Rakousko-Uhersko Conrad von Hötzendorf
Rakousko-Uhersko Arthur Arz von Straußenburg
Ottoman flag.svg Mehmed V.
Ottoman flag.svg Enver Paša
Bulharsko Ferdinand I.

Flag of the Emirate of Ha'il.svg Saúd bin Abdul-Azíz
Dervish flag.svg Muhammad Abdallah Hassan
Flag of Azerbaijan.svg Fatali Chan Chojski
Flag of Darfur.svg Ali Dinar

Síla
Ruské impérium 12 000 000

Spojené království 8,841,541[1][pozn. 1]

Francie 8 660 000[pozn. 2]

Italské království 5 615 140

US flag 48 stars.svg 4 743 826

Rumunsko 1 234 000

Japonsko 800 000

State Flag of Serbia (1882-1918).svg 707 343

Flag of Belgium.svg 380 000

Flag of Greece (1822-1978).svg 250 000

Celkem: 42 959 850

Německé císařství 13 250 000

Rakousko-Uhersko 7 800 000

Ottoman flag.svg 2 998 321

Bulharsko 1 200 000

Celkem: 25 248 321

Ztráty
Mrtví:
5 525 000
Zranění: 12 831 500
Pohřešovaní: 4 121 000
Mrtví:
4 386 000
Zranění: 8 388 000
Pohřešovaní: 3 629 000
{{{poznámky}}}

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků.[2]

Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiègne. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.[3] Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[4][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji za trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy.[5]

Před válkou[editovat | editovat zdroj]

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu, o kterou usilovalo také Srbsko.

Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Vypuknutí války[editovat | editovat zdroj]

Průběh války
     Dohoda
     Kolonie, dominia a teritoria Dohody a Dohodou okupovaná území
     Ústřední mocnosti
     Kolonie Ústředních mocností a okupovaná území
     Neutrální země

Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi.[6] V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou.[7] Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné,[8] pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy,[9] částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek vyšetřovat rakouskou policií osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu.[10] Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na „lokalizaci“ konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914.[11] Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy.

Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše, po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října).

1914[editovat | editovat zdroj]

Evropa v roce 1914

V německém generálním štábu měli vypracován plán bleskové války (Schlieffenův plán), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně („Zázrak na Marně“) fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.

Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.

Němečtí vojáci s kulometem Maxim

I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.

Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách.

1915[editovat | editovat zdroj]

Sergej Prokudin-Gorskij: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči.

Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezeroStrypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře.[12] Věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[12]

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli).

Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.

Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století.[13]

Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého atlantického oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě.[14]

Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917.[15]

1916[editovat | editovat zdroj]

Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917

Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky.

Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I.

Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách.

Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu.

1917 až březen 1918[editovat | editovat zdroj]

Francouzský útok na německé pozice, 1917
Kanadské jednotky za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy

Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.

Oslepení angličtí vojáci ze čtvrté bitvy u Ypry

Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.

V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna[16] do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.

Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.

Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska.

Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří.

Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ustřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu[17], a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam.

8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.

Závěr války (1918)[editovat | editovat zdroj]

Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918

Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobyla všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo, 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých.

Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli),[18] 30. září Bulharsko, o měsíc později Turecko.

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiègne začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci.[19] 9. listopadu abdikoval Německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku.[19] 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.[20]

Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiègne příměří, čímž první světová válka skončila.[19]


Vývoj podle bojišť[editovat | editovat zdroj]

Balkánská fronta[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherští vojáci popravují Srby

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války).

  • v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět
  • roku 1915 zaútočila na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu
  • roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku
  • 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem
  • v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska

Italská fronta[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka).

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst).

Západní fronta[editovat | editovat zdroj]

Francouzský bajonetový útok
Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka).

Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem.

  • Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
  • květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se o xylylbromid vystřelovaný v 150mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek
  • únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince
  • v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank
  • v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou
  • německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír

Východní fronta[editovat | editovat zdroj]

Ruská pěchota
Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka).

Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi memorandum, ve kterém prohlašuje, že „válka bude znamenat pro Rusko zkázu“. Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko.

Svět[editovat | editovat zdroj]

Turecké dělostřelectvo

Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od AustrálieKarolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.

Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).

Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.

19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.

Důsledky první světové války[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919).

První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes.[21]

Bojové letadlo Rakouska-Uherska Hansa-Brandenburg B.I, vyráběné po válce jako Aero Ae-01

První světová válka přinesla světu značné množství změn:

  1. Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.)
  2. Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii.[22] Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie.[22] Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko).
  3. Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.
  4. Sociální změny – Vlivem úmrtí značného množství mužů došlo k deformaci věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva).
  5. Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky.
  6. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní.
Mapa Evropy 1923

Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Čísla se vztahují na Britské impérium.
  2. Čísla se vztahují na Francii a její kolonie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku World war I na anglické Wikipedii.

  1. British Army statistics of the Great War [online]. 1914-1918.net, [cit. 2011-12-13]. [1]. (anglicky) 
  2. Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Vydavatelství Panorama 1984
  3. Následník trůnu František Ferdinand a jeho choť zavražděni. Lidové noviny [online]. 1914-29-6, roč. 22, čís. 177 [cit. 2013-07-03]. Dostupné online. ISSN 1802-6265.  (čeština) 
  4. http://www.iliteratura.cz/Clanek/33475/clark-christopher-namesicnici-jak-evropa-v-roce-1914-dospela-k-valce
  5. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 25–31.  
  6. Fromkin (2004, str. 165)
  7. Fischer (2004, str. 59)
  8. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 377. (srbochorvatština)  
  9. Fromkin (2004, str. 164)
  10. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha : Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola IX., s. 323. (čeština)  
  11. http://www.vhu.cz/presne-pred-sto-lety-vypukla-prvni-svetova-valka/
  12. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 14-17. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  13. KEENE, Jennifer D. World War I. Westport, Connecticut : Greenwood Press, 2006. ISBN 0-313-33181-2. S. 5. (anglicky)  
  14. HALPERN, Paul G. A Naval History of World War I. New York : Routledge, 1995. ISBN 1-85728-498-4. S. 239. (anglicky)  
  15. ZIEGER, Robert H. America's Great War: World War I and the American experience. Lanham, Maryland : Rowman & Littlefield, 2001. ISBN 0-8476-9645-6. S. 50. (anglicky)  
  16. U.S. Senate: Art & History Home [online]. [cit. 2014-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 37-40
  18. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 73-78
  19. a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 111-115
  20. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno : Barrister a Knižní klub, 1999. ISBN 80-85947-30-7. Kapitola Zhroucení, s. 193. (česky)  
  21. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153.  
  22. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 119

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ASTORRI, Antonella; SALVADORI, Patrizia. První světová válka. Praha : Sun, 2010. 191 s. ISBN 978-80-7371-053-8. (česky)  
  • ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0.  
  • FISCHER, Fritz. Germany's Aims in the First World War. New York : [s.n.], 1967. ISBN 978-0-393-09798-6. (anglicky)  
  • FROMKIN, David. Europe's Last Summer: Why the World Went to War in 1914. New York : [s.n.], 2004. ISBN 978-0-434-00858-2. (anglicky)  
  • GILBERT, Martin. První světová válka : úplná historie. Praha : BB/art, 2005. 759 s. ISBN 80-7341-563-1. (česky)  
  • HOŘČIČKA, Václav. Die Politik der Vereinigten Staaten von Amerika gegenüber Österreich-Ungarn Ende 1915 bis Anfang 1916. Prague Papers on the History of International Relations. 2003, roč. 7, s. 41-56. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-070-2. 
  • JUNG, Peter; PAVLOVIĆ, Darko. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno : Computer Press, 2007. 103 s. ISBN 978-80-251-1520-6. (česky)  
  • KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň : Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2002. 383 s. ISBN 80-7306-062-0.  
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Historie první světové války. Brno : Jota, 2001. 503 s. ISBN 80-7217-164-X.  
  • PICHLÍK, Karel. Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend. Praha : Svoboda, 1968. 499 s.  
  • Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha : Kruh francouzských legionářů, 1928. 325 s.  
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 1. díl. Mým národům. Praha: Libri, 2014. ISBN 80-7277-321-6
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 2. díl. Na frontách Velké války. Praha: Libri, 2014. ISBN 80-7277-322-4
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 3. díl. Do hořkého konce. Praha: Libri, 2014. ISBN 978-80-7277-327-5
  • SIMKINS, Peter; JUKES, Geoffrey; HICKEY, Michael. První světová válka : válka, která měla být poslední. Praha : Brána, 2014. 351 s. ISBN 978-80-7243-684-2. (česky)  
  • VOŽICKÝ, František Pigl. Kronika světové války : 1914-1919. 4. vyd. Praha : nákl. vlast., 1929. 632 s. Dostupné online.  
  • WARNER, Philip. První světová válka. Ostrava : OLDAG, 1997. 306 s. ISBN 80-85954-28-1. (česky)  
  • WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha : Fortuna Libri, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7321-505-7. (česky)  
  • WILLMOTT, H. P.. První světová válka. Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. (česky)  
  • ŽIPEK, Alois. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu. Díl I. Praha : A. Žipek, 1921. 135 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]