Finsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Finská republika
Suomen Tasavalta
Republiken Finland
vlajka Finska
vlajka
znak Finska
znak
Hymna: Maamme
Geografie

EU-Finland.svg Poloha Finska

Hlavní město: Helsinky (Helsinki)
Rozloha: 338 432 km² (63. na světě)
z toho 9,4 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Halti (1328 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 65° s. š., 27° v. d.
Geodata (OSM): OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 5 535 400 (116. na světě, 2018)
Hustota zalidnění: 16,04 ob. / km² (165. na světě)
HDI: 0,871 (velmi vysoký) (16. na světě, 2010)
Jazyk: finština, švédština
Náboženství: evangelická luteránská církev 72,0 %, pravoslavní 1,1 % [1]
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 6. prosince 1917 (uznána 22. prosince) (nezávislost na Rusku)
Prezident: Sauli Niinistö
Předseda vlády: Sanna Marinová
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 40 979[2] USD (23. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 246 FIN FI
MPZ: FIN (dříve SF)
Telefonní předvolba: +358
Národní TLD: .fi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 12. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článkůNápověda

Finsko (finsky zvuk Suomi; švédsky zvuk Finland), oficiálně Finská republika (finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland)[pozn. 1] je severský stát v severní Evropě omývaný Baltským mořem, Botnickým zálivem a Finským zálivem, hraničící s Norskem na severu, Švédskem na severozápadě a Ruskem na východě. Hlavním a největším městem jsou Helsinky. Další významná města jsou Espoo, Vantaa, Tampere, Oulu a Turku.

Země má 5,5 milionu obyvatel (k roku 2019),[3] z nichž většina žije ve střední a jižní části země a mluví finsky, baltofinským jazykem z rodiny uralských jazyků, nepříbuzným se skandinávskými jazyky.[4] Finsko je osmá největší země v Evropě a nejřídčeji osídlená země v Evropské unii. Je parlamentní republikou skládající se z 311 obcí,[5] a jednoho autonomního území, Alandských ostrovů. Více než 1,4 milionu lidí žije v metropolitní oblasti Velké Helsinky, která produkuje třetinu hrubého domácího produktu země. Švédština je druhým oficiálním jazykem Finska, zejména v některých pobřežních oblastech a na Alandách. Na severu země, v Laponsku, je tradiční místo života Sámů, domorodých ugrofinských obyvatel. Velká většina Finů je členem Evangelické luteránské církve.[6]

Finsko bylo osídleno po skončení poslední doby ledové, přibližně kolem roku 9 000 př. n. l.[7] Kultury hřebenové keramiky z doby kolem roku 5200 př. n. l. přinesla první hrnčířství a kultura se šńůrovou keramikou se shoduje se začátkem zemědělství v letech 3000 až 2500 př. n. l. Doba bronzová a doba železná byla charakterizována rozsáhlými kontakty s jinými kulturami ve Fennoskandinávii a v Pobaltí. V té době mělo Finsko tři hlavní kulturní oblasti - Jihozápadní Finsko, Tavastii a Karelii.[8] Od konce 13. století se Finsko postupně stalo nedílnou součástí Švédska díky severním křížovým výpravám a švédskou částečnou kolonizaci pobřežního Finska, což se dodnes odráží v rozšíření švédského jazyka a jeho oficiálním postavení.

V roce 1809 bylo Finsko přičleněno do Ruské říše jako autonomní Finské velkoknížectví. V roce 1906 se Finsko stalo prvním evropským státem, který udělil všem dospělým občanům právo volit, a prvním na světě, který dal všem dospělým občanům právo kandidovat do veřejné funkce.[9] Po ruské revoluci v roce 1917 Finsko vyhlásilo nezávislost. V roce 1918 byl rodící se stát rozdělen občanskou válkou; bolševiky nakloněná Rudá gardou, podporovaná sovětským Ruskem, bojovala proti Bílé gardě, podporovanou Německou říší. Po krátkém pokusu o založení království se země stala republikou. Ve druhé světové válce ztratilo ve prospěch Sovětského svazu části Karélie, Sally, Kuusama a Petsama.

Finsko zůstávalo do padesátých let 20. století převážně zemědělskou zemí. Po druhé světové válce kvůli válečným reparací požadovaných Sovětským svazem bylo přinuceno se industrializovat. Země rychle rozvinula ve vyspělou ekonomiku a zároveň vybudovala rozsáhlý sociální stát založený na severském modelu, což vedlo k rozsáhlé prosperitě a vysokému příjmu na hlavu.[10] Finsko je špičkovým hráčem v řadě ukazatelů národního výkonu, včetně vzdělávání, hospodářské konkurenceschopnosti, občanských svobod, kvality života a lidského rozvoje.[11][12][13][14] V roce 2015 bylo Finsko na prvním místě v rámci indexu Světového lidského kapitálu[15] a Indexu svobody tisku a jako nejstabilnější země na světě v letech 2011–2016 v Indexu nestabilních států[16] a na druhém místě ve zprávě Světové míry nerovnosti mezi pohlavími.[17] Také se umístilo na prvním místě ve zprávě Nejšťastnější země světa za roky 2018 a 2019.[18]

Finsko se v roce 1955 stalo členem Organizace spojených národů a přijalo oficiální politiku neutrality. Finsko-sovětská smlouva z roku 1948 dala Sovětskému svazu určitý vliv na finskou domácí politiku během studené války. Finsko se v roce 1969 připojilo k Organizaci pro hospodářskou spolupráci, v roce 1994 k Partnerství pro mír s NATO a v roce 1995 vstoupilo do Evropské unie, v roce 1997 do Euroatlantické rady partnerství[19] a do Eurozóny na jejím počátku v roce 1999.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Za nejranější písemnou podobu jména Finsko jsou považovány tři runové kameny. Dva byli nalezeni ve švédské provincii Uppland a je na nich nápis finlonti (U 582). Třetí byl nalezen na Gotlandu. Je na něm nápis finlandi (G 319) a je datován až do 13. století.[20] Jméno lze považovat za příbuzné s názvem kmene Finns, který je zmíněn poprvé v datové době v roce 98 n. l. (sporný význam).

Suomi[editovat | editovat zdroj]

Jméno Suomi (finský název Finska) má nejistý původ, ale kandidátem na původ je protobaltské slovo *źemē, které znamená „země“. Kromě jazyků blízkých k finštině (baltofinské jazyky) se tento název používá také v baltských jazycích lotyštině a litevštině. Alternativně bylo navrženo indoevropské slovo *gʰm-on „muž“ (srov. gótské guma, latinské homo), která byla vypůjčeno jako *ćoma. Slovo původně odkazovalo pouze na historickou provincii Finsko a později na severní pobřeží Finského zálivu, přičemž severní regiony, jako je Ostrobothnia, byly až do pozdějšího období vyloučeny. Dřívější teorie navrhovaly odvození od suomaa (slatiništní půda) nebo suoniemi (slatiništní mys), ale tito jsou nyní považovány za zastaralé. Někteří vědci navrhli společnou etymologii se slovem saame (Sámové, fino-ugriští lidé z Laponska) a Häme (provincie ve vnitrozemí), ale tato teorie je nejistá.[21]

Nejstarší dochovalé použití slova Suomi je z roku 811 v královských letopisech Annales regni Francorum, kde je použito jako jméno osoby spojené s mírovou smlouvou.[22][23]

Pojetí[editovat | editovat zdroj]

V nejstarších historických pramenech z 12. a 13. století se termín Finsko týká pobřežní oblasti kolem Turku od Perniö po Uusikaupunki. Tato oblast se později stala známá jako vlastní Finsko, na rozdíl od názvu země Finsko. Finsko se stalo běžným názvem pro celou zemi ve staletém procesu, který začal, když katolická církev zřídila v Nousiainenu, v severní části provincie Suomi, misionářskou diecézi možná někdy už ve 12. století.[24]

Zpustošení Finska během Velké severní války (1714–1721) a během Rusko-Švédské války (1741–1743) způsobily, že Švédsko začalo klást velké důraz na obranu své východní poloviny před Ruskem. Tyto zkušenosti z 18. století vytvořily pocit sdíleného osudu, který ve spojení s jedinečným finským jazykem vedl k přijetí rozšířeného pojetí Finska.[25]

Zastaralý český název pro Finsko je také Čuchonsko.[26]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska.

Prehistorie[editovat | editovat zdroj]

Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci.[27]

Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství.[28] Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie.

Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky.

Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200[28]2500 př. n. l.[27] se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l.[28] Výrazná změna v kultuře svědčí o příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí,[27][28] které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk.[28]

Doba bronzová (1500500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50 n. l., která byla dříve spojována s příchodem Finů, což podporují i lingvistické teorie. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují.[27] Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí.[29]

Švédská a ruská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Finské velkoknížectví.
Žďáření ve Finsku v 19. století

Téměř sedmsetletá příslušnost Finska ke Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Švédové podnikli ve 12. a 13. století celkem tři křížové výpravy do Finska, které měly za následek christianizaci Finů a švédskou kolonizaci Finska. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve kterém se tiskla jen náboženská literatura. Kolem roku 1697 během malé doby ledové zasáhl Finsko ničivý hladomor, který zahubil až 1/3 populace.[30]

V letech 18081809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišné kultury, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem ve vývoji formování moderního finského národa se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892.


Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Bílé jednotky za občanské války
Územní vývoj Finska
Finsko 1920–1940

Krátce po Říjnové revoluci v Rusku, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.

Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila finsky a protože velká část z jejich předků byla chudými rolníky.

V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.

Během druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé v zimní válce v letech 19391940 a znovu v pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Finské jednotky se také zúčastnily obležení Leningradu. Na tuto válku navazovala laponská válka v letech 19441945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. „YYA dohoda“ (zkratka slov ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus, což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Urho Kekkonen (19561981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní politici, jako třeba Karl-August Fagerholm, se naopak snažili sovětskému vlivu umíněně čelit.

Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko díky němu mohlo nabrat nový geopolitický kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus, oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Finsko se nacházejí v Finsko
··························Polární kruh···················································

Finsko je jednou z nejsevernějších zemí světa, leží přibližně mezi 60 ° a 70 ° severní šířky a 20 ° a 32 ° východní délky. Ze světových metropolí severněji než Helsinky leží pouze Reykjavík. Vzdálenost z nejjižnějšího bodu - Hanko v Uusimaě - k nejsevernějšímu bodu - Nuorgamu v Laponsku - je 1160 km.

Finsko má asi 168 000 jezer (s plochou větší než 500 m2) a 179 000 ostrovů.[31] Jeho největší jezero, Saimaa, je čtvrtým největším v Evropě. Finská jezerní oblast je oblastí s největším počtem jezer v zemi. Největší koncentrace ostrovů je na jihozápadě, v Ostrovním moři mezi kontinentálním Finskem a hlavním ostrovem Aland.

Většina geomorfologie Finska je výsledkem doby ledové. Ledovce byly ve Fennoskandinávii mocnější a vydržely déle ve srovnání se zbytkem Evropy. Jejich erodující účinky zanechaly finskou krajinu většinou rovinatou, jen s několika kopci a málo horami. Nejvyšší bod Finska, Halti s nadmořskou výškou 1324 m, leží na úplném severu Laponska na hranici mezi Finskem a Norskem. Nejvyšší horou, jejíž vrchol zcela leží ve Finsku, je Ridnitšohkka vysoká 1316 m, ležící hned vedle Halti.

Labuť, finský národní pták

Ustupující ledovce zanechaly morénové usazeniny ve formách eskerů. Jedná se o hřebeny vrstevnatého štěrku a písku, které se táhne od severozápadu na jihovýchod, kde kdysi v dávné minulosti ležel okraj ledovce. Mezi největší z nich patří tři hřebeny Salpausselkä, které se táhnou přes celé jižní Finsko.

Ve Finsku je stále výrazný postglaciální vzestup podloží, které bylo během poslední doby ledové stlačeno obrovskou vahou ledu, který následně roztál. Efekt je nejsilnější kolem Botnického zálivu (i na Švédské straně), kde země neustále stoupá rychlostí asi 1 cm za rok. V důsledku toho se původní mořské dno postupně mění na suchou pevninu: rozloha země se zvětšuje asi o 7 km2 ročně.[32] Relativně vzato Finsko stoupá z moře.[33]

Krajina je pokryta převážně jehličnatými tajgovými lesy a slatiništi s málo obdělávanou půdou. Z celkové plochy Finska tvoří 10 % jezera, řeky a nádrže a 78 % lesy. Les je tvořen borovicemi, smrky, břízami a dalšími druhy stromů.[34] Finsko je největším producentem dřeva v Evropě a jedním z největších na světě. Nejběžnějším typem horniny je žula. Je to všudypřítomný prvek krajiny, viditelná všude tam, kde není půdní pokryv. Moréna nebo till je nejběžnějším typem půdy pokrytou tenkou vrstvou humusu biologického původu. Vývoj podzolového profilu je patrný na většině lesních půd s výjimkou případů, které jsou špatné odvodněny. Glejosoly a rašeliniště zabírají špatně odvodněné oblasti.

Biodiverzita[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je finský národní živočich.

Fytogeograficky se Finsko rozprostírá v arktických, středoevropských a severoevropských provinciích cirkumboreální oblasti. Podle Světového fondu na ochranu přírody lze území Finska rozdělit do tří ekoregionů: skandinávská a ruská tajga, sarmatické smíšené lesy a skandinávský les horských bříz a pastvin. Tajga pokrývá většinu Finska od severních částí jižních provincií až po sever od Laponska. Na jihozápadním pobřeží, jižně od linie Helsinky - Rauma, jsou lesy smíšené, které jsou typičtější v oblasti Baltského moře. Na úplném severu Finska, poblíž hranice stromů a Severního ledového oceánu, jsou běžné lesy tvořené horskou břízou.

Finsko má podobně rozmanitou a rozsáhlou škálu fauny. V současné době zde žije šedesát původních druhů savců, 248 hnízdících druhů ptáků, více než 70 druhů ryb a 11 druhů plazů a žab, mnoho přišlo ze sousedních zemí před tisíci lety.[35] Z velkých divokých zvířat ve Finsku žije medvěd hnědý (národní živočich), vlk obecný, rosomák sibiřský a los evropský. Tři z nejvýraznějších ptáků jsou labuť zpěvná, velká evropská labuť a národní pták Finska; tetřev hlušec, velký, černě speřený člen rodiny tetřevů; a výr velký. Ten je považován za ukazatel propojitelnosti starého lesa a jeho početnost klesá kvůli fragmentaci krajiny.[36] Nejběžnějšími rozmnožujícími se ptáky jsou budníček větší, pěnkava obecná a drozd cvrčala.[37] Ze sedmdesáti druhů sladkovodních ryb je několik druhů hojných, např. štika obecná a okoun. Losos obecný zůstává oblíben pro milovníky muškaření.

Ohrožený tuleň kroužkovaný, jeden ze tří druhů tuleňů na světě, žije pouze v systému jezer Saimaa v jihovýchodním Finsku, dnes v počtu pouze 390 tuleňů.[38] Stal se znakem Finského svazu pro ochranu přírody.[39]

Ochrana životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Národní park Lemmenjoki
Podrobnější informace naleznete v článku Národní parky ve Finsku.

Asi devět procent finské pevniny je pod různými stupni ochrany přírody.[40] Na severu země, kde je hustota obyvatelstva nízká a většina půdy je ve vlastnictví státu, je tento podíl ještě vyšší. K listopadu 2019 existovalo 40 národních parků o rozloze 9 892 km² (2,7 % z celkové plochy Finska), včetně laponských národních parků Lemmenjoki a Urho Kekkonen, z nichž každý zaujímá plochu více než 2 500 km2. Za ochranu životního prostředí odpovídá finské Ministerstvo životního prostředí. Jeho hlavními cíli jsou ochrana biologické rozmanitosti, ochrana krajiny, udržitelné využívání přírodních zdrojů, ale také rekreační využívání přírodních oblastí.[41]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Hlavním faktorem ovlivňujícím finské klima je zeměpisná poloha země mezi 60. a 70. severní rovnoběžkou v pobřežní zóně euroasijského kontinentu. V klimatické klasifikaci dle Köppena leží celé Finsko v boreální zóně, charakterizované teplými léty a mrazivými zimami. V rámci země se teplota mírně liší mezi jižními pobřežními regiony a úplným severem, což ukazuje vlastnosti jak oceánského, tak i kontinentálního podnebí. Finsko je natolik blízko Atlantského oceánu, že jej neustále zahřívá stálý Golfský proud. Ten v kombinaci se zmírňujícími účinky Baltského moře a četných vnitrozemských jezer vysvětluje neobvykle teplé klima ve srovnání s jinými regiony, ležícími na stejné zeměpisné šířce jako je Aljaška, Sibiř a jižní Grónsko.[42]

Průměrné teploty ve Finsku v °C[43]
Místo únor červenec
Helsinky −4,9 17,2
Jyväskylä −8,7 16,0
Sodankylä −12,7 14,3

Zimy v jižním Finsku (když průměrná denní teplota zůstává pod 0 °C) trvají obvykle asi 100 dnů a ve vnitrozemí sníh obvykle pokrývá zemi od konce listopadu do dubna a v pobřežních oblastech, jako jsou Helsinky, sníh často leží na zemi od konce prosince do konce března.[44] I na jihu mohou za nejtvrdších zimních nocí teploty klesat na -30 °C, i když v pobřežních oblastech, jako jsou Helsinky, jsou teploty pod -30 °C vzácné. Klimatické léto (když průměrná denní teplota je větší než 10 °C) v jižním Finsku trvá přibližně od konce května do poloviny září a ve vnitrozemí může teplota za nejteplejších dnů v července dosáhnout více než 35 °C.[42] Ačkoli většina Finska leží v pásmu tajgy, nejjižnější pobřežní oblasti jsou někdy klasifikovány jako hemiboreální.[45]

Národní park Pyhä-Luosto v Laponsku

V severním Finsku, zejména v Laponsku, jsou zimy dlouhé a chladné, zatímco léta jsou relativně teplá, ale krátká. V nejdrsnějších zimních dnech v Laponsku lze pozorovat pokles teploty na −45 °C. Zima na severu trvá asi 200 dní s trvalou sněhovou pokrývkou od poloviny října do začátku května. Léta na severu jsou poměrně krátká, pouze dva až tři měsíce, ale během vln veder mohou být maximální denní teploty stále nad 25 °C.[42] V žádné části Finska se nevyskytuje arktická tundra, ale na laponských fellech se vyskytuje alpinská tundra.[45]

Finské klima je pouze v nejjižnějších regionech vhodné pro pěstování obilovin, zatímco severní oblasti jsou vhodné pro chov zvířat.[46]

Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem a lze zde vidět půlnoční slunce, čím se cestuje dále k severu, tím více dní. Na nejsevernějším bodě Finska slunce nezapadá 73 po sobě jdoucích dnů v létě a v zimě vůbec nevyjde po dobu 51 dnů.[42]

Provincie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Provincie ve Finsku.

Finsko se skládá z 19 provincií zvaných ve finštině maakunta a ve švédštině landskap. Provincie jsou řízeny regionálními radami, které slouží jako fóra spolupráce pro obce v provincii. Hlavní role provincií jsou regionální plánování a rozvoj podnikání a vzdělávání. Kromě toho veřejné zdravotnické služby jsou obvykle organizovány podle provincií. V současnosti je jedinou provincií, kde se konají lidové volby do rady, Kainuu. Ostatní provinční rady jsou voleny obecními radami, přičemž každá obec vysílá zástupce v poměru k počtu obyvatel.

Kromě spolupráce mezi obcemi, která je v kompetenci provinčních rad, má každá provincie také státní středisko zaměstnanosti a hospodářského rozvoje, které je odpovědné za místní správu zaměstnanosti, zemědělství, rybolovu, lesnictví a podnikání. Provinční úřady finských ozbrojených sil jsou odpovědné za přípravu provinční obrany a za správu branné povinnosti v provincii.

Provincie představují dialektální, kulturní a ekonomické variace lépe než bývalé kraje, které byly čistě správními divizemi ústřední vlády. Historicky jsou provincie rozděleními historických provincií Finska, oblastí, které přesněji reprezentují dialekt a kulturu.

Finský stát v roce 2010 vytvořil šest regionálních státních správních agentur, z nichž každá je zodpovědná za jednu z provincí zvaných alue ve finštině a region ve švédštině; Kromě toho Alandy jsou označeny za sedmou oblast. Ty přebírají některé z úkolů dřívějších historických krajů ve Finsku (lääni / län), které byly zrušeny.[47]

Provincie Název provincie
ve finštině
Název provincie
ve švédštině
Správní sídlo Rozloha
[km²]
Obyvatelstvo Bývalý kraj
1 Lapin maakunnan vaakuna.svg Laponsko Lappi Lappland Rovaniemi &0000000000098946.00000098 946 &0000000000184145.000000184 145 Laponsko
2 Pohjois-Pohjanmaan vaakuna.svg Severní Pohjanmaa Pohjois-Pohjanmaa Norra Österbotten Oulu &0000000000037120.00000037 120 &0000000000374928.000000374 928 Oulu
3 Kainuu.vaakuna.svg Kainuu Kainuu Kajanaland Kajaani &0000000000024452.00000024 452 &0000000000084065.00000084 065
4 Pohjois-Karjala.vaakuna.svg Severní Karélie Pohjois-Karjala Norra Karelen Joensuu &0000000000021585.00000021 585 &0000000000168000.000000168 000 Východní Finsko
5 Pohjois-Savo.vaakuna.svg Severní Savo Pohjois-Savo Norra Savolax Kuopio &0000000000020366.00000020 366 &0000000000249498.000000249 498
6 Etelä-Savo.vaakuna.svg Jižní Savo Etelä-Savo Södra Savolax Mikkeli &0000000000014137.00000014 137 &0000000000159948.000000159 948
7 Etelä-Pohjanmaan maakunnan vaakuna.svg Jižní Pohjanmaa Etelä-Pohjanmaa Södra Österbotten Seinäjoki &0000000000013459.00000013 459 &0000000000194542.000000194 542 Západní Finsko
8 Pohjanmaan maakunnan vaakuna.svg Pohjanmaa Pohjanmaa Österbotten Vaasa &0000000000007676.0000007 676 &0000000000173435.000000173 435
9 Pirkanmaa.vaakuna.svg Pirkanmaa Pirkanmaa Birkaland Tampere &0000000000014658.00000014 658 &0000000000473836.000000473 836
10 Satakunta.vaakuna.svg Satakunta Satakunta Satakunda Pori &0000000000008289.0000008 289 &0000000000235416.000000235 416
11 Keski-Pohjanmaa.vaakuna.svg Střední Pohjanmaa Keski-Pohjanmaa Mellersta Österbotten Kokkola &0000000000005474.0000005 474 &0000000000070918.00000070 918
12 Keski-Suomi Coat of Arms.svg Střední Finsko Keski-Suomi Mellersta Finland Jyväskylä &0000000000019388.00000019 388 &0000000000265000.000000265 000
13 Varsinais-Suomen.vaakuna.svg Vlastní Finsko Varsinais-Suomi Egentliga Finland Turku &0000000000010623.00000010 623 &0000000000457789.000000457 789
14 Etelä-Karjala.vaakuna.svg Jižní Karélie Etelä-Karjala Södra Karelen Lappeenranta &0000000000007240.0000007 240 &0000000000138000.000000138 000 Jižní Finsko
15 Päijät-Häme.vaakuna.svg Päijät-Häme Päijät-Häme Päijänne Tavastland Lahti &0000000000005133.0000005 133 &0000000000199866.000000199 866
16 Kanta-Häme.vaakuna.svg Kanta-Häme Kanta-Häme Egentliga Tavastland Hämeenlinna &0000000000005204.0000005 204 &0000000000165886.000000165 886
17 Uusimaa.vaakuna.svg Uusimaa Uusimaa Nyland Helsinky &0000000000009568.0000009 568 &0000000001474103.0000001 474 103
18 Kymenlaakson maakunnan vaakuna.svg Kymenlaakso Kymenlaakso Kymmenedalen Kotka &0000000000005106.0000005 106 &0000000000186111.000000186 111
19 Coat of arms of Åland.svg Alandy Ahvenanmaa Åland Mariehamn &0000000000006784.0000006 784 &0000000000027111.00000027 111 Alandy
Provincie Finska

Provincie Východní Uusimaa (Itä-Uusimaa) byla spojena s provincí Uusimaa dne 1. ledna 2011.[48]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Finska, Seutukunta, Obce Finska a Historické provincie Finska.

Základními správními jednotkami Finska jsou obce, které se mohou také nazývat městy. Připadá na ně polovina veřejných výdajů. Výdaje jsou financovány z obecních daní z příjmu, státními dotacemi a dalšími příjmy. K roku 2017 existovalo 311 obcí,[5] většina z nich má méně než 6 000 obyvatel.

Kromě obcí byly vytvořeny i dvě mezilehlé úrovně. Obce spolupracují v sedmdesáti subregionech a devatenácti provinciích. Řídí je členské obce a mají pouze omezené pravomoci. Autonomní provincie Alandy má stálou demokraticky zvolenou regionální radu. Sámové mají v Laponsku poloautonomní Sámskou domorodou radu pro otázky týkající se jazyka a kultury.

V následujícím tabulce počet obyvatel zahrnuje obyvatele celé obce (kunta/kommun), nejen v zastavěné oblasti. Rozloha území je uvedena v km² a hustota v obyvatelích na km² (rozlohy území). Údaje jsou k 31. lednu 2019. Region hlavního města - zahrnující Helsinky, Vantaa, Espoo a Kauniainen - tvoří souvislé souměstí s více než 1,1 miliony obyvatel. Společná správa je však omezena na dobrovolnou spolupráci všech obcí, např. v helsinské metropolitní radě.

Město Obyvatel Plocha[49] Hustota osídlení Regionalní mapa Mapa hustoty obyvatel
Helsinki.vaakuna.svg Helsinki 650 058 213,75 3 041
Obce (tenké hranice) a provincie (tlusté hranice) Finska (2009)
Hustoty obyvatel finských obcí
Espoo.vaakuna.svg Espoo 284 444 312,26 911
Tampere.vaakuna.svg Tampere 235 615 525,03 449
Vantaa.vaakuna.svg Vantaa 228 678 238,37 959
Oulu.vaakuna.svg Oulu 203 750 1410,17 144
Turku.vaakuna.svg Turku 191 603 245,67 780
Jyväskylä.vaakuna.svg Jyväskylä 141 374 1170,99 121
Lahti.vaakuna.svg Lahti 120 081 459,47 261
Kuopio.vaakuna.svg Kuopio 118 667 1597,39 74
Kouvola.vaakuna.2009.svg Kouvola 83 149 2 558,24 33
Porin vaakuna.svg Pori 84 318 834.06 101
Joensuu.vaakuna.svg Joensuu 76 543 2 381,76 32
Lappeenranta.vaakuna.svg Lappeenranta 72 661 1433,36 51
Hämeenlinna.vaakuna.svg Hämeenlinna 67 530 1785,76 38
Vaasa.vaakuna.svg Vaasa 67 588 188,81 358

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Finska.
Hlavní budova finského parlamentu

Finsko je parlamentní republika. Většina výkonné moci náleží vládě (resp. Státní radě), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv.

Podle finské Ústavy je nejvyšším zákonodárným sborem jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Tvoří ho 200 poslanců. Parlament může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Zákony navrhuje Státní rada, nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům.

Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy.

Juha Sipilä, od května 2015 předseda vlády Finska

Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné volební právo. Strany v něm zastoupené jsou

Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění spíše mírně.

Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu je ústavnost zákonů ve Finsku ověřována jen hlasováním v parlamentu. Nicméně parlamentní Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon.

Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita.

Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Finsko je členem EU, není však členem NATO, byť se Finsko (spolu se Švédskem) již několikrát připojilo k silám rychlé reakce NATO. V zemi je povinná vojenská služba; každý muž je povinen ji po dovršení 18 let absolvovat v délce 165, 255 nebo 347 dní. Lze ji nahradit civilní službou. Vojenským výcvikem prošlo 80 % finských mužů. K vojenskému výcviku se mohou dobrovolně přihlásit i ženy, okolo 500 ročně jich tak činí. Ochota bránit zemi se zbraní v ruce je ve Finsku 76 %, nejvyšší v Evropě. Finská armáda má 34 700 příslušníků ve zbrani, z toho 25 % jsou profesionální vojáci.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Finska.
Administrativní dělení Finska
finské provincie
finské provincie
centra pro rozvoj, dopravu a živ. prostředí
ely-keskus
regionální úřady
aluehallintovirasto

Ve Finsku je zaveden několikastupňový systém administrativního dělení území. Nejnižším celkem je kunta (obec), další úrovní je seutukunta (okres), vyšší stupněm je maakunta (provincie). Nad provinciemi figurují následně úřady aluehallintovirasto (oblastní správní úřad) a elinkeino-, liikenne- ja ympäristökeskus (zkráceně ely-keskus; centrum pro hospodářský rozvoj, dopravu a životní prostředí). Tyto dva úřady vznikly 1. ledna 2010, kdy nahradily do té doby používaný systém dělení území Finska do 6 krajů.

V roce 2013 bylo ve Finsku 320 obcí, 70 okresů a 19 provincií.[51][52]

Alandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální alandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Alandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie.

Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a identita lidí jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Finska.
Helsinky

Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví elektroniky a telekomunikací (jmenujme firmu Nokia). Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží.

Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní sektory.

V energetice Finsko sází na jadernou energii. Třetina spotřebované energie ve Finsku pochází z jádra. Finsko chce stavět i nové reaktory, a to na severu země.[53]

Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští, léta finské ekonomice dominovat.

V posledních letech byl finský průmysl zasažen slábnoucím postavením kdysi velké firmy Nokia a snižující se poptávkou po dřevě.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Finsko zatím nemá dobudovanou dálniční síť. Železniční síť také není hustá, ale je vybudována tak, aby spojovala východ a západ a také sever a jih země. Největším leteckým dopravcem je polostátní Finnair, pátá nejstarší letecká společnost na světě. Největším letištěm je Letiště Helsinky-Vantaa. Nejvytíženějšími přístavy jsou Helsinky, Turku, Vaasa a Oulu. Helsinky jsou jediným finským městem, které má metro. Je to nejsevernější metro na světě, otevřeno bylo v roce 1982, má dvě trasy s 25 stanicemi.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Finska.

Jazykové skupiny[editovat | editovat zdroj]

Jazyky obcí v roce 2009
Legenda:
     jednojazyčně finské
     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, švédština menšiny
     dvojjazyčné, švédština jazyk většiny, finština menšiny
     jednojazyčně švédské
     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, sámština menšiny

Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 87,6 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,2 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédům patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska.

Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština (1,4 %)[1] a estonština (0,9%), arabština (0,5%), somálština (0,4%) a angličtina (0,4%). V Laponsku žije asi 6 500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3 000 z nich. Asi 90 % Finů ovládá angličtinu[54].

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Ve Finsku působí dvě státní církve mající právo vybírat církevní daň a požívající další zákonná privilegia – Finské evangelické luteránské církvi[55] a Finské pravoslavné církvi[56]. Finská legislativa nicméně zaručuje svobodu vyznání a zakládání jiných náboženských společenství[57], jež zahrnují poměrně malé skupiny protestantů, římských katolíků, muslimů a židů. V roce 2018 bylo 69,8 % obyvatel členy evangelické luteránské církve, 1,1 % členy pravoslavné církve a 1,6 % obyvatel náleželo ostatním náboženským společenstvím.[1]

Rozmístění a přesuny obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota suverernity a nezávislosti na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci, slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska a Severní Ameriky. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Přes milion obyvatel Spojených států a Kanady dnes uvádí, že má finské předky.

Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší než u západních sousedů. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, ti se ale často považují za etnické Finy. Nejpočetnější přistěhovalecké skupiny ve Finsku jsou Estonci, Rusové, Iráčané, Číňané, Švédové, Thajci, a Somálci.[58] .

Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Espoo, Tampere, Vantaa, Oulu, a Turku přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 203 000 obyvateli.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem finského písemnictví a tvůrcem spisovné finštiny byl Mikael Agricola. Lingvista Elias Lönnrot sesbíral a sestavil soubor národních mýtů, pohádek a poezie nazvaný Kalevala. Styl Kalevaly se snažil napodobit básník Eino Leino. Aleksis Kivi napsal první významný finský román, Juhani Aho byl prvním finským profesionálním spisovatelem. Svými historickými romány posiloval národní vědomí Zachris Topelius, paradoxně ve švédštině. Pozici národního básníka drží Johan Ludvig Runeberg, ač psal rovněž švédsky, stejně jako asi nejvýznamnější avantgardní autorka Edith Södergranová. Ve 20. století došli uznání Väinö Linna či Bo Carpelan, avšak zdaleka nejznámějším finským spisovatelem ve světě se stal Mika Waltari, autor proslulého románu Egypťan Sinuhet. Frans Eemil Sillanpää získal Nobelovu cenu za literaturu. Ze současných autorů je ceněna Sofi Oksanenová či humorista Arto Paasilinna (Autobus sebevrahů aj.). Tove Janssonová byla významnou, byť švédsky píšící, finskou autorkou literatury pro děti, je tvůrkyní oblíbených pohádek o Mumíncích.

Významným sochařem byl Wäinö Aaltonen. Malíř Akseli Gallen-Kallela se proslavil ilustracemi k výše zmíněné Kalevale. Průkopnicí modernismu, byť doceněnou až s odstupem, byla Helene Schjerfbecková. Gay kulturu silně ovlivnil svými erotickými kresbami Touko Laaksonen známý jako Tom of Finland.

Nejvýznamnějším finským architektem je Alvar Aalto. Klíčovými figurami byli rovněž Eero Saarinen a jeho otec Eliel Saarinen. Současnou finskou architekturu a také uměleckou krajinotvorbu reprezentuje Marco Casagrande. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána námořní obranná pevnost Suomenlinna a dřevěný kostel v Petäjävesi z 18. století. Zápisu se dočkalo i centrum města Rauma, Stará Rauma, a pohřebiště z doby bronzové Sammallahdenmäki. Hrad v Turku je spolu s katedrálou v Turku nejstarší finskou stavbou. Hrad Olavinlinna je nejsevernějším dosud stojícím středověkým hradem. K nejvýznamnějším sakrálním stavbám patří Evangelická katedrála v Helsinkách a Chrám Zesnutí Bohorodičky v Helsinkách, obě stavby jsou produktem historismu 19. století. Od roku 1969 je atrakcí Helsinek Kostel na Temppeliaukio, vytesaný ve skále. Esencí modernismu je hala Finlandia-talo z dílny Alvara Aalta, secese Hlavní nádraží v Helsinkách, dílo Eliela Saarinena.

Nejúspěšnějším filmovým režisérem je Aki Kaurismäki. Renny Harlin se prosadil jako režisér hollywoodských béčkových filmů, Mauritz Stiller kdysi objevil Gretu Garbo.

Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikal zejména Jean Sibelius. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Esa-Pekku Salonena. Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely, například Sonata Arctica, Sunrise Avenue, Stratovarius, Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Waltari, Turmion Kätilöt, Lordi, Korpiklaani a mnoho dalších. Známou sólovou zpěvačkou je Tarja Turunen a ze zpěváků například Timo Kotipelto. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s písní Hard Rock Hallelujah. Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě.

Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.

Finská kuchyně vyniká střídmostí a jednoduchostí. Hodně se konzumují ryby a mléčné výrobky. Za místní specialitu je považováno například sobí, medvědí nebo losí maso. Finové jsou největší konzumenti kávy na světě (na hlavu).[59]

Věda a školství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Školství ve Finsku.

Programátor Linus Torvalds je tvůrcem jádra svobodného operačního systému Linux. Artturi Ilmari Virtanen získal Nobelovu cenu za chemii, Ragnar Granit za fyziologii. Významným astronomem, optikem a také esperantistou byl Yrjö Väisälä, astronomii se věnovala též Liisi Otermaová. Chemik Johan Gadolin objevil yttrium. Matematik Lars Ahlfors získal jako první v historii prestižní Fieldsovu medaili.

Nejslavnějším finským filozofem je Georg Henrik von Wright, představitel analytické filozofie. Jeho žákem byl Jaakko Hintikka. Ve vědecké folkloristice vynikl Antti Aarne, zejména díky své typologii pohádek. Bengt Holmström získal Nobelovu cenu za ekonomii.

Finsko od 90. let masivně investovalo do školství a vzdělávání. Světové ekonomické fórum vyhodnotilo finský vysokoškolský systém jako nejlepší na světě. Do základní školy chodí děti od 7 let. Povinná školní docházka trvá až do 16 let. Vysokoškolské vzdělání má 33 % Finů. Drtivá většina škol je veřejných či přímo státních. Studium je na všech úrovních zdarma, mnohde dostávají studenti zdarma i obědy, svačiny a všechny školní pomůcky. Vysokoškoláci čerpají navíc z pestré škály stipendií, které jim povětšinou pokrývají životní náklady během studia.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Běžec Paavo Nurmi

Finové jsou nejúspěšnějším národem na olympijských hrách, v přepočtu medailí na obyvatele. Mimořádných výsledků dosahovali zejména před druhou světovou válkou. Například na olympiádě v Paříži roku 1924 získali druhý největší počet medailí ze všech národů, a to přesto, že Finsko mělo tehdy pouze 3,2 milionu obyvatel. Devět zlatých olympijských medailí vybojoval za svou kariéru fenomenální meziválečný běžec Paavo Nurmi, čtyři zlaté získali jeho kolegové, běžci Lasse Virén, Ville Ritola a Hannes Kolehmainen. Tři má veslař Pertti Karppinen. Jakousi národní disciplínou je hod oštěpem - Finové v něm získali již osm zlatých olympijských medailí. Na olympiádách v Antverpách 1920 a v Los Angeles 1932 obsadili Finové v oštěpu všechny medailové příčky. Finům ovšem sedí i zimní sporty, takže začali dosahovat výborných výsledků i na olympiádách zimních - čtyři zlaté získal skokan na lyžích Matti Nykänen, pět rychlobruslař Clas Thunberg. Finové jedny olympijské hry i uspořádaly - letní hry roku 1952 v Helsinkách.

Řada Finů se proslavila v motorovém sportu. Mistry světa v rallye závodech se stali Markku Alén, Ari Vatanen, Hannu Mikkola, Timo Salonen, Juha Kankkunen, Tommi Mäkinen a Marcus Grönholm. Ve formuli 1 se prosadili Keke Rosberg, Mika Häkkinen či Kimi Räikkönen. Mistrem světa v závodech silničních motocyklů se stal Jarno Saarinen. Juha Salminen vybojoval 13 titulů mistra světa v závodech enduro.

Nejpopulárnějším sportem ve Finsku je lední hokej a finská hokejová reprezentace třikrát vyhrála mistrovství světa, v letech 1995, 2011 a 2019. Nejslavnějšími finskými hokejisty jsou Teemu Selänne, Jari Kurri, Saku Koivu a Esa Tikkanen, z gólmanů Miikka Kiprusoff, Tuukka Rask či Pekka Rinne (všichni tři jsou držiteli Vezina Trophy v NHL). Podobně jako jiné severské týmy Finové dominují ve florbalu, muži mají na kontě čtyři tituly mistrů světa (2008, 2010, 2016, 2018), ženy dva (1999, 2001). Tradičním finským sportem je pesäpallo, hra podobná baseballu. Největší hráčskou základnu má dnes ovšem již fotbal, byť finská reprezentace zatím nedosáhla výraznějšího úspěchu. Nejslavnějšími finskými fotbalisty jsou Jari Litmanen a Sami Hyypiä.

K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží ke standardnímu vybavení finské domácnosti.

Svátky[editovat | editovat zdroj]

Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské). Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a slavnost Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat.

Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a slavnost Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot.

Do roku 2009 musely mít obchody ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou byly letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Po roce 2009 zákon reguluje otevírací dobu obchodů s více než 400 m2. Tyto obchody mohou mít v sobotu otevřeno od 7,00 do 18,00 a v neděli od 12,00 do 18,00. V ostatní dny jsou otevřeny mezi 7,00 a 21,00. Výjimkou jsou oficiální svátky, kdy jsou tyto obchody zavřené.[60] Obchody s méně než 400 m2 plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den matek (druhá neděle v květnu) nebo Den otců (druhá neděle v listopadu). Zákon jejich otevírací dobu ale nijak nereguluje.

Další poznámky[editovat | editovat zdroj]

  • Datový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku)
  • Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky: typ Schuko, (označení F), stejné jako v Německu a většině Evropy (české spotřebiče s francouzským typem vidlice E/F - EuroSchuko lze používat normálně)
  • PSČ: 5 číslic
  • Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS/LTE
  • Měrná soustava: SI (metrická)

Postavení v mezinárodních žebříčcích[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. „Finská republika„“ nebo Suomen tasavalta ve finštině, Republiken Finland ve švédštině a Suoma dásseváldi v sámštině je dlouhý protokolární název, který však není zákonem definován. Legislativa uznává pouze krátký název.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Finland na anglické Wikipedii.

  1. a b c Väestö - Tilastokeskus
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. TILASTOKESKUS. Population [online]. [cit. 2018-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Finland in Figures: Population [online]. Population Register Centre, 27 March 2014 [cit. 2014-04-01]. Dostupné online. (Finnish) 
  5. a b Kotisivu - Kuntaliiton Kunnat.net [online]. Suomen Kuntaliitto [cit. 2015-05-06]. Dostupné online. (Finnish) 
  6. United States Department of State [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Georg Haggren; PETRI HALINEN; MIKA LAVENTO; SAMI RANINEN; ANNA WESSMAN. Muinaisuutemme jäljet. Helsinki: Gaudeamus, 2015. ISBN 978-952-495-363-4. S. 23. (anglicky) 
  8. Georg Haggren; PETRI HALINEN; MIKA LAVENTO; SAMI RANINEN; ANNA WESSMAN. Muinaisuutemme jäljet. Helsinki: Gaudeamus, 2015. ISBN 9789524953634. S. 339. (anglicky) 
  9. Parliament of Finland. History of the Finnish Parliament [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2015. (anglicky) 
  10. Finland [online]. International Monetary Fund [cit. 2013-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Finland: World Audit Democracy Profile [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 October 2013. (anglicky) 
  12. Tertiary education graduation rates—Education: Key Tables from OECD. www.oecd-ilibrary.org. OECD iLibrary, 14 June 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2011. DOI:10.1787/20755120-table1. (anglicky)  Archivováno 30. 4. 2011 na Wayback Machine
  13. Her er verdens mest konkurransedyktige land—Makro og politikk [online]. E24.no, 9 September 2010 [cit. 2011-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2010. (anglicky) 
  14. The 2009 Legatum Prosperity Index [online]. Prosperity.com [cit. 2010-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 October 2009. (anglicky) 
  15. Human Capital Report 2015 [online]. [cit. 2015-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Fragile States Index 2016 [online]. Fundforpeace.org [cit. 2016-11-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2017. (anglicky) 
  17. Gender Gap Report. [s.l.]: WEF Dostupné online. (anglicky) 
  18. HETTER, Katia. This is the world's happiest country in 2019. CNN. 26 March 2019. Dostupné online [cit. 31 March 2019]. (anglicky) 
  19. Relations with Finland. NATO (13 January 2016)
  20. National Archives Service, Finland (in English) [online]. [cit. 2007-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. kotikielenseura.fi, SUOMI (TTAVIA ETYMOLOGIOITA).
  22. Annesl Regni Francorum [online]. [cit. 2018-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. HEIKKILÄ, Mikko K. Keskiajan suomen kielen dokumentoitu sanasto ensiesiintymisvuosineen. [s.l.]: Mediapinta, 2017. ISBN 978-952-236-859-1. S. 44. (anglicky) 
  24. SALO, Unto. Suomen museo 2003: "The Origins of Finland and Häme". Helsinki: Suomen muinaismuistoyhdistys, 2004. ISBN 978-951-9057-55-2. S. 55. (anglicky) 
  25. LINDBERG, Johan. Finlands historia: 1700-talet [online]. 26 May 2016 [cit. 2017-11-30]. Dostupné online. (Swedish) 
  26. Slovník spisovného jazyka českého I. A–M. Redakce Bohumil Havránek. 1. vyd. Sešit 3. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 8. 1958. 4 svazky (1311 s.). 
  27. a b c d JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Suomen historia, Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-406-8. S. 7-12. 
  28. a b c d e Archivovaná kopie [online]. [cit. 2007-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-10-2007. 
  29. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2008-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-07. 
  30. NEUMANN, J.; LINDGRÉN, S. Great Historical Events That Were Significantly Affected by the Weather: 4, The Great Famines in Finland and Estonia, 1695–97. Bulletin of the American Meteorological Society. 1979, s. st. 775–787. Dostupné online. ISSN 1520-0477. (anglicky) 
  31. Statistics Finland, Environment and Natural Resources [online]. 2019-01-24 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Trends in sea level variability [online]. 24 August 2004 [cit. 2007-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 February 2007. (anglicky) 
  33. "Finland." Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Ultimate Reference Suite. Chicago: Encyclopædia Britannica, 2011.
  34. Euroopan metsäisin maa [online]. 2013 [cit. 2016-04-30]. Dostupné online. (finsky) 
  35. Saimaa Ringed Seal [online]. [cit. 2018-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Nutritional and genetic adaptation of galliform birds: implications for hand-rearing and restocking [online]. [cit. 2008-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. BirdLife Finland [online]. [cit. 2007-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. SOS: Save our seals [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 September 2015. (anglicky) 
  39. SOS: Save our seals [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 September 2015. (anglicky) 
  40. The Ministry of the Environment > Nature reserves and other. www.ym.fi [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Finland's environmental administration - environment.fi. www.ymparisto.fi [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. a b c d Finland's climate [online]. Finnish Meteorological Institute [cit. 2012-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Dostupné online. 
  44. The climate in Finland (finnish) [online]. [cit. 2015-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. a b HAVAS, Paavo. Pohjoiset alueet / yleiskuvaus [online]. [cit. 2012-12-03]. Dostupné online. (Finnish) 
  46. Finland's Northern Conditions: Challenges and Opportunities for Agriculture [online]. Ministry of Agriculture and Forestry, Finland [cit. 2012-12-03]. S. 1–4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2012. (anglicky) 
  47. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-15. 
  48. Valtioneuvosto päätti Uudenmaan ja Itä-Uudenmaan maakuntien yhdistämisestä [online]. Ministry of Finance, 22 October 2009 [cit. 2010-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 August 2011. (Finnish) 
  49. https://www.maanmittauslaitos.fi/sites/maanmittauslaitos.fi/files/attachments/2018/01/Suomen_pa_2018_kunta_maakunta.pdf
  50. "Ve Finsku vyhrála volby opozice vedená podnikatelem, druzí jsou nacionalisté". Novinky. 20. dubna 2015.
  51. Population Structure [online]. finský statistický úřad (Talastokeskus) [cit. 2012-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-18. (finsky) 
  52. Vuonna 2013 kuntia on 320 [online]. Kunnat.net [cit. 2013-10-14]. Dostupné online. (finsky) 
  53. Finsko. Aktuálně.cz. 2016-04-22. Dostupné online [cit. 2017-11-29]. (česky) 
  54. RUUSKANEN, Suomen virallinen tilasto (SVT): Aikuiskoulutukseen osallistuminen [verkkojulkaisu]. ISSN=2489-6918. Kielitaito 2017, 2. Englantia osataan parhaiten. Timo [online]. Helsinki: Tilastokeskus / Statistics Finland, 2017 [cit. 2019-02-22]. Dostupné online. 
  55. Zákon č. 1054/1993, Kirkkolaki. [cit. 2017-12-24]. Dostupné online.
  56. Zákon č. 985/2006, Laki ortodoksisesta kirkosta. [cit. 2017-12-24]. Dostupné online.
  57. Zákon č. 453/2003, Uskonnonvapauslaki. [cit. 2017-12-24]. Dostupné online.
  58. TILASTOKESKUS, Biggest nationality groups 2018. Population structure. FINLAND IN FIGURES 2018. Finland in Figures [online]. Statistics Finland, 2019 [cit. 2019-05-22]. Dostupné online. 
  59. Google Fusion Tables. fusiontables.google.com [online]. [cit. 2017-11-30]. Dostupné online. 
  60. FINLEX. Laki vähittäiskaupan sekä parturi- ja kampaamoliikkeen aukioloajoista [online]. Finlex.fi, 27.11.2009 [cit. 2013-03-29]. Dostupné online. (finsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEJKALOVÁ, Markéta. Finsko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-207-4. 
  • JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-406-8. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]