Kaliningradská oblast

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kaliningradská oblast
Калининградская область
KALININGRAD de.svg
Kaliningradská oblast – znak
znak
Kaliningradská oblast – vlajka
vlajka
Geografie
Kaliningrad in Russia.svg
Hlavní město Kaliningrad
Souřadnice
Rozloha 15 100 km²
Časové pásmo UTC+2[1]
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 945 000
Hustota zalidnění 62,6 obyv./km²
Jazyk ruština
Náboženství Pravoslaví
Správa regionu
Nadřazený celek Severozápadní federální okruh
Druh celku oblast
Vznik 1946
gubernátor Anton Alichanov
Označení vozidel 39 a 91
Oficiální web gov39.ru
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kaliningradská oblast je ruská exkláva na pobřeží Baltského moře. Tato nejzápadnější oblast Ruské federace sousedí na východě s Litvou a na jihu s Polskem. Kromě Kaliningradu (česky Královce, německy Königsbergu) jsou dalšími významnými městy říční přístav Sovětsk (česky Tylže, německy Tilsit), železniční uzel Čerňagovsk (německy Insterburg) a přístav Baltijsk (česky Pilava, německy Pillau). Podle sčítání lidu z roku 2010 žilo v oblasti necelých 950 tisíc lidí, z velké většiny Rusů.

V dnešní době má na místním pobřeží Baltská flotila svou námořní základnu. Místní přístavy jsou jediné ruské přístupy k Baltskému moři, které přes zimu nezamrzají. V plánu je postavit novou jadernou elektrárnu, tzv. Baltskou JE. V Kaliningradu stojí Baltská federální univerzita Immanuela Kanta, která navazuje na historii Královecké univerzity Albertina založené v roce 1544.

Geografická poloha[editovat | editovat zdroj]

Celá oblast se vyznačuje jemně zvlněným nížinným charakterem s morénovými pahorkatinami. Nejvyšší kopce nepřevyšují 230 m. n. m. Mezi největší řeky patří Pregola, protékající Kaliningradem a Němen, který tvoří přírodní hranici s Litvou. Dále protékají územím menší řeky Węgorapa a Instruč, které na svém soutoku tvoří právě řeku Pregolu, a Lava, která je její levý přítok. Na severu se nachází Kurský záliv, který od Balského moře dělí tzv. Kurská kosa. Jedná se o poloostrov dlouhý cirka 100 km a široký jen od 400 m do 3,8 km. Jihovýchod oblasti jsou hustě zalesněné. Nachází se zde největší lesní porost (250 km²) tzv. Romincké vřesoviště (rusky Červený les) a ledovcové Vištyterské jezero. Na západě ční do Baltského moře Sambijský poloostrov, kde se nachází největší světové zásoby jantaru. Jih pobřeží je lemován Viselským zálivem, který je taky od vlastního moře oddělen kosou. V tomto případě se jedná o tzv. Viselskou kosu (délka 60 km, šířka 600 m až 2 km).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Středověk a starší novověk[editovat | editovat zdroj]

Původně byla Kaliningradská oblast obydlená národem Sambů, kteří patřili mezi kmeny starých Prusů. Zalesněná a bažinatá země, obývaná těmito roztroušenými a politicky nejednotnými kmeny, byla roku 1283 dobyta Řádem německých rytířů. Křižáci založili v roce 1255 na počest českého krále Přemysla Otakara II. město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad), který se stal hlavním sídlem. Do oblasti se začali proudit němečtí osadníci, kteří postupně Prusy asimilovali. Albrecht Braniborský nechal řád v roce 1525 sekularizovat, a založil tak Pruské vévodství. V roce 1618 došlo k sjednocení Pruska s Braniborskem a oblast se stala součástí Pruska pod vládou Hohenzollernů. Po prvním dělení Polska (1772) vznikla provincie Východní Prusko, která přetrvala až do roku 1945.

Od 19. století do roku 1945[editovat | editovat zdroj]

Německé letovisko v Cranzu (dnešní Zelenogradsk)

V roce 1871 vzniklo Německé císařství a Východní Prusko bylo jeho nejvýchodnějším území. První světová válka zasáhla jeho východní oblasti v letech 1914 - 1915, kdy byly dobity ruskými vojsky a dnešní Nestěrov (německy Stallupönen) byl při bojích těžce poničen. Po roce 1919 byla celá oblast oddělena od samotného Německa tzv. polským koridorem, který zaručoval nově vzniklému Polsku přístup k moři. Následně bylo území severně od řeky Němen včetně významného přístavu Klaipeda (německy Memel) dáno pod mezinárodní správu a nakonec se stalo v roce 1924 součástí Litvy. Ztráta přístavu a oddělení od vlastního státu se na místní ekonomice podepsaly velice negativně.

S nástupem nacismu přestaly oficiálním místům vyhovovat názvy sídel, které vznikly z původních pruských jmen, a tak v roce 1938 tak došlo k plošnému přejmenování. Příkladem může být dnešní Krasnoznamensk, který nesl jméno Lasdehnen znamenající v pruštině lískový keř. Novým jménem je stal Hasselberg, což je překlad jména z pruštiny do němčiny. Během druhé světové války byla většina velkých měst jako Tylže, Insterburg či Královec vystavena bombardování a při ústupových bojích Wehrmachtu s Rudou armádou byla historická centra téměř srovnána se zemí. Díky tomu se v Kaliningradské oblasti dochovalo velmi málo původních památek. Na konci druhé světové války začala německá operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupujícími Sověty. Rudá armáda dobyla Královec 9.dubna 1945. Postupimská dohoda přiřkla v roce 1945 jižní část Východního Pruska Polsku a severní část Sovětskému svazu, a tak vznikla Kaliningradská oblast. Zbývající německé obyvatelstvo bylo odsunuto do Německa a jejich místo zabrali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. V roce 1946 došlo k další vlně přejmenování všech sídel. Pro příklad Královec se změnil na Kaliningrad podle sovětského politika Kalinina, Tylže na Sovětsk na počest nového politického uspořádání, Insterburg byl přejmenován na Čerňachovsk podle sovětského generála, který padl při dobývání Královce a již zmíněný jednou přejmenovaný Hasselberg byl pojmenován Krasnoznamensk, znamenající rusky Rudý prapor. Poválečné názvy přežily i pád Sovětského svazu.

Moderní doba[editovat | editovat zdroj]

Letecký pohled na moderní Kaliningrad

S obnovou oblasti se započalo se začátkem Studené války. Místní přístavy se staly strategickými kotvišti pro Baltskou flotilu a následně byl Kaliningrad uzavřen pro všechny cizince. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Na místní ekonomice se podepsalo velmi negativně přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace a růst nezaměstnanost. K dalšímu zhoršení došlo po snížení stavu místní ruské vojenské posádky, která zaměstnávala mnoho místních obyvatel. K oživení došlo až s přidělení statusu Speciální ekonomické zóny, kvůli které mohou firmy platit snížené výrobní daně. Od té doby postavily v oblasti svoji montovnu aut a nákladních automobilů GM, BMW či Kia. Dalším pozitivním vlivem pro ekonomiku bylo oživení turismu a lázeňství na pobřeží Baltského moře. V roce 2007 došlo k otevření nového civilního letiště.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidí z roku 2010 žilo v oblasti 941 873 obyvatel. Což sice je mírný pokles od posledního sčítání v roce 2002 (955 281 obyvatel), ale i tak Kaliningradská oblast patří k jedné z mála ruských oblastí, kde od rozpadu Sovětského svazu došlo k nárůstu počtu obyvatel. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 měla oblast 871 283 obyvatel.

Města[editovat | editovat zdroj]

Historie všech měst v Kaliningradské oblasti byla významně ovlivněna výsledkem druhé světové války. V období leden 1944 - duben 1945 došlo k námořní evakuaci většiny německého obyvatelstva do dnešního Německa a po příchodu Rudé armády byl i zbytek Němců odsunut. Populace většiny měst tak klesla téměř na nulu a ne všechna města se podařilo dosídlit. Kaliningrad se dostal na předválečnou úroveň obyvatelstva až po roce 1979. Sovětsk předválečných 60 tiscích obyvatel již nikdy nedosáhl a podobný osud potkal většinu vnitrozemních sídel. Na druhou stranu přístavní města jako například Baltijsk či Zelenogradsk mají díky růstu rekreace a lázeňství několikanásobně více obyvatel než před válkou.

Pořadí Město Znak Rajón Obyvatelé Původně německy Česky
1. Kaliningrad Coat of arms of Kaliningrad.svg Město oblastního významu 431 902 Königsberg Královec
2. Sovětsk Gerb Sovetsk.png Město oblastního významu 41 705 Tilsit Tylže
3. Čerňachovsk Coat of Arms of Chernyakhovsk (Kaliningrad oblast).png Čerňachovský 40 449 Insterburg
4. Baltijsk Coat of Arms of Baltiysk (Kaliningrad oblast).png Baltijský 32 697 Pillau Pilava
5. Gusev Coat of Arms of Gusev (Kaliningrad oblast).png Gusevský 28 260 Gumbinnen Gabin
6. Svetly Coat of Arms of Svetly (Kaliningrad oblast).png Město oblastního významu 21 375 Zimmerbude
7. Gvardějsk Coat of Arms of Gvardeisk (Kaliningrad oblast).png Gvardějský 13 899 Tapiau Tapiava
8. Zelenogradsk Coat of Arms of Zelenogradsk (Kaliningrad oblast).png Zelenogradský 13 026 Cranz
9. Gurjevsk Coat of Arms of Guryevsk (Kaliningrad oblast).png Gurjevský 12 431 Neuhausen
10 Něman Coat of Arms of Neman (Kaliningrad oblast).png Němanský 11 798 Ragnit

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Národnostně je oblast téměř homogenní. Z předválečné německy či litevsky mluvící populace se nedochovalo nic. Po roce 1991 ale začali do oblasti emigrovat Němci a Poláci, kteří do té doby žili v Kazachstánu či na Sibiři. Národnostní složení v roce 2010 tak bylo následující:

Z vývoje národnostních menšin za dob Sovětského svazu a následně Ruské federace jde vypozorovat výrazný pokles, který nastal po roce 1989. Od pádu komunismu se snížil počet obyvatel hlásících se k jiné než ruské národnosti na polovinu.

Sčítání lidu[2] 1959 1970 1979 1989 2002 2010
Rusové 473 861 (77,6%) 564 469 (77,1%) 632 717 (78,3%) 683 563 (78,5%) 786 885 (82,4%) 772 534 (86,4%)
Ukrajinci 35 717 (5,8%) 48 044 (6,6%) 54 656 (6,8%) 62 750 (7,2%) 47 229 (4,9%) 32 771 (3,7%)
Bělorusové 57 178 (9,4%) 68 808 (9,4%) 72 465 (9,0%) 73 926 (8,5%) 50 748 (5,3%) 32 497 (3,6%)
Litevci 21 262 (3,5%) 23 376 (3,2%) 19 647 (2,4%) 18 116 (2,1%) 13 937 (1,5%) 9 769 (1,1%)

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Oblast byla do roku 1945 převážně evangelická (povětšinou luteránská) s malými menšinami židů a katolíků. Dominantní luteráni byli organizováni pod tzv. Pruskou unii. Po odsunu Němců byly místní evangelické kostely buď zničeny nebo přesvěceny pro potřeby ruského pravoslaví. Od té doby je pravoslaví dominantní církví. V roce 2012 se k němu hlásilo 30,9% obyvatel, dalších 34% obyvatel se hlásí k víře ale bez konkrétní církve. Za ateisty se prohlásilo 21,6% obyvatel a katolíci tvořili 1%.

Baltská jaderná elektrárna[editovat | editovat zdroj]

Kaliningradská oblast měla mít od roku 2016 vlastní jadernou elektrárnu. V roce 2008 podepsala místní vláda a agentura Rosatom smlouvu na výstavbu a 25. února 2010 guvernér oblasti Georgij Boos spolu se šéfem Rosatom Sergejem Kirijenkem položili její základní kámen. Dokončena měla být v roce 2016 a zatím je jediným akcionářem ruská vláda. Jednalo se o projekt, velmi důležitý z mnoha hledisek – je to první elektrárna, kterou Rusko staví "na zelené louce" (předtím pouze dokončovalo staré projekty z dob SSSR)[3], zajistí oblast energií a navíc může změnit energetický profil regionu, neboť Polsko, Bělorusko ani pobaltské země funkčními jadernými elektrárnami nedisponují [4].

Stavba elektrárny započala v roce 2011 budováním pomocných objektů a vytvořením základové desky prvního bloku. Vzhledem k tomu, že se původní exportní cíle v rámci vývozu elektřiny nepodařilo naplnit, v polovině roku 2013 byla stavba elektrány pozastavena. Šéf Rosatomu Sergej Kirijenko nařídil provést studii možnosti využití menších reaktorů, které by odpovídaly energetickým potřebám regionu. Jednat se mělo o reaktor VVER-640 pro první blok a KLT-40 S pro druhý. Ani v roce 2018 nebylo zatím rozhodnuto o dalším osudu projektu.

Kaliningradská oblast v obrazech[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky) 
  2. Переписи населения Российской Империи, СССР, 15 новых независимых государств Census of the Russian Empire, Soviet Union, 15 new independent states. demoscope.ru [online]. [cit. 2019-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-14. 
  3. První betonářské práce začnou na Baltské JE už příští rok
  4. Lotyšsko se v budoucnu neobejde bez jaderné energie

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]