Německé císařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Německá říše
Deutsches Reich
1871–1918
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Heil dir im Siegerkranz – oficiální
(neoficiálně také Deutschlandlied
a Die Wacht am Rhein)
Motto: Gott mit uns
geografie
Mapa
Německé císařství 1871-1918
rozloha:
540 858 km² (roku 1910)
nejvyšší bod:
nejdelší řeka:
Rýn nebo Visla
obyvatelstvo
počet obyvatel:
1871: 41 058 792
1890: 49 428 470
1910: 64 925 993
národnostní složení:
data z roku 1890:
62,8 % protestantské,
35,8 % římskokatolické,
1,1 % židovské
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Severoněmecký spolek Severoněmecký spolek
Bavorské království Bavorské království
Württemberské království Württemberské království
Bádenské velkovévodství Bádenské velkovévodství
Hesenské velkovévodství Hesenské velkovévodství
Nástupnické:
Výmarská republika Výmarská republika
Druhá Polská republika Druhá Polská republika
Sárské teritorium Sárské teritorium
Svobodné město Gdaňsk Svobodné město Gdaňsk
Litevská republika Litevská republika
Alsaská republika rad Alsaská republika rad
Saská republika rad Saská republika rad
Bavorská republika rad Bavorská republika rad
První republika První republika
Belgie Belgie
Dánsko Dánsko
Třetí francouzská republika Třetí francouzská republika

Německé císařství, oficiálním názvem Německá říše (německy Deutsches Reich), v době hitlerovského Německa přezdívaná jako „druhá říše“, bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce.

Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce a v jeho čele stanuli Hohenzollernové. Prvním císařem se stal Vilém I. a říšským kancléřem Otto von Bismarck. Vilém I. panoval do roku 1888 kdy nastoupil na německý trůn jeho syn Fridrich III., který zemřel ještě téhož roku, takže na trůn nastoupil Vilém II., který byl posledním císařem a vládl do roku 1918, kdy abdikoval. Téhož roku Německé císařství zaniklo.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Německé císařství zahrnovalo 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.[1]

Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a kulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií.

Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Vilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek nakonec izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.

Vznik císařství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sjednocení Německa.

O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“. Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. Ve válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku,(1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein). Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto prusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.

Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik Severoněmeckého spolku, který ovládalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie. Ovšem aby nevypadal Bismarck jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala emžská depeše, která ho měla vlákat do války. Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. V roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, kterou Prusko v bitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ní byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlové sále ve Versailles. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Pro Francii byla tato porážka a její následky natolik ponižující, že to byl jeden z důvodů pro rozpoutání první světové války.[zdroj?]

Politika Německého císařství[editovat | editovat zdroj]

Vyhlášení německého císařství (Anton von Werner, 1877)

Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]

Německé císařství bylo federací států, občas nazývaným[zdroj?] jako quasi-konstituční monarchie, v čele s pruským králem jako dědičným předsedou majícími titul německého císaře (něm. Deutscher Kaiser). Oficiálním jazykem byl němčina. Stát byl díky svému válečnému vzniku militaristický stát, kde byla služba v armádě považována za čest.[zdroj?] Hlavní náplní[zdroj?] vnitřní politiky byl Kulturkampf (boj protestantských elit proti katolické církvi), germanizace neněmeckých obyvatel (Poláci, Francouzi) a zárodky sociálního státu ve snaze předejít nepokojům.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

V zahraniční politice se snažilo Německo o kolonizaci zámořských území, ovšem kvůli pozdnímu vzniku toho na něj mnoho nezbylo (Togoland, Kamerun, Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Německá Nová Guinea a několik menších území), většinu území si již rozebrala Velká Británie spolu s Francií. S těmito zeměmi Německo soutěžilo nejen ekonomicky (Německo, Velká Británie, Francie, Rusko a USA byly největší světové mocnosti), ale i vojensky. Německo si vybudovalo největší a nejlepší armádu na světě a spojilo se s Rakouskem-Uherskem a Itálií do aliance - Trojspolku. Během první světové války k nim přibyla i Osmanská říše (1914) a Bulharsko (1915), zatímco Itálie naopak zahájila válku v roce 1915 na straně Dohody.

První světová válka a zánik císařství[editovat | editovat zdroj]

V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (VB, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, díky které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. 6. 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu. V důsledku tohoto atentátu vypukla první světová válka. Přes značný postup byly německé armády zadrženy Francouzi na řece Marně. Německo bylo nuceno bojovat na 2 frontách. Díky námořní blokádě začalo Německo už roku 1915 hladovět. Rusko sice v roce 1917 z války vystoupilo, ovšem díky vstupu Spojených států amerických do války v témže roce bylo jasné, že Německo nemůže vyhrát. V listopadu se úplně vyčerpané Německo vzdalo. Kvůli revoluci v Berlíně prchl císař Vilém II. Pruský do Nizozemska, což byl konec císařství.

Spolkové země[editovat | editovat zdroj]

Německé císařství v době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí, z nichž byly 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví a 3 hanzovní města (Hamburk, Brémy a Lübeck), a říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko. Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60% rozlohy.

Německé císařství a jeho spolkové země.
Karte Deutsches Reich, Verwaltungsgliederung 1900-01-01.png

Království (Königreiche)[editovat | editovat zdroj]

Velkovévodství (Großherzogtümer)[editovat | editovat zdroj]

Vévodství (Herzogtümer)[editovat | editovat zdroj]

Knížectví (Fürstentümer)[editovat | editovat zdroj]

Svobodná hanzovní města (Freie Hansestädte)[editovat | editovat zdroj]

Říšská země (Reichsland)[editovat | editovat zdroj]

Němečtí císařové[editovat | editovat zdroj]

Dynastie: Hohenzollernové

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. F.-W. Henning: Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKŘIVAN, Aleš. Der Untergang des alten Großmächtekonzerts – zur Außenpolitik Deutschlands und Österreich-Ungarns am Vorabend des Ersten Weltkrieges. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 75-89. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • STELLNER, František. Na německém císařském dvoře (1871-1918). Historický obzor, 1999, 10 (7/8), s. 146-152. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]