Rozpad Sovětského svazu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tanky na Rudém náměstí během pokusu o puč v roce 1991

Svaz sovětských socialistických republik zanikl dne 26. prosince 1991 deklarací č. 142-H Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, který oficiálně uznal rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Deklarace uznala nezávislost dvanácti svazových republik a vytvořila Společenství nezávislých států. Předchozího dne, 25. prosince 1991, Michail Gorbačov rezignoval na post prezidenta Sovětského svazu, čímž tato funkce zanikla. Rozpad SSSR znamenal konec studené války.

Rozpad SSSR přinesl pro postsovětské republiky enormní ekonomické potíže a hospodářský propad, který byl horší než Velká hospodářská krize v USA ve 30. letech 20. století. Některé, jako baltské státy, se z propadu poměrně rychle zotavily, jiné však dodnes mají nižší HDP na hlavu než v roce 1991. Některé státy, např. baltské státy a Gruzie, se rovněž od Ruska odvrátily a orientují se na spolupráci s Evropskou unií a NATO, zatímco jiné, například Bělorusko a Kazachstán, udržují nadále s Ruskem úzké styky a jsou členy ruských organizací jako je Eurasijský ekonomický svaz.

Průběh rozpadu[editovat | editovat zdroj]

Michail Gorbačov v roce 1987

V březnu 1985 byl vybrán za generálního tajemníka KSSS tehdy mladý Michail Gorbačov, ve víře, že přinese změnu. V létě 1987 zahájil Gorbačov program tzv. Perestrojky a demokratizace. V roce 1988 bylo například zakotveno do zákonů v určité míře soukromé vlastnictví. Gorbačov však při provádění těchto výrazných změn narazil na problémy, kterým nebyl schopen čelit. Jednalo se hlavně o nedostatky, kterými byla hospodářská vyčerpanost, technologická zaostalost a národnostní i náboženské tlaky. V rámci mnohých opatření také byly staženy sovětské jednotky z Afghánistánu, kde roky trvající boje nepřinesly úspěch. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech; kritizována byla bytová situace, šíření drog, alkoholismus a korupce. Později začali být přehodnocovány i dříve oficiálně pozitivní osobnosti dějin SSSR, například Lenin, což vedlo k ještě větší nespokojenosti a vůli po změně.

Vnitrozemským problémem se staly spory o Náhorní Karabach, který byl součástí Ázerbajdžánské SSR, ale obývaný Armény. Arménská SSR vydala rezoluci požadující připojení oblasti k svému území, avšak tomu nebylo vyhověno. Mezi oběma stranami se tak začaly objevovat násilnosti, které centrální vláda vyřešila posílením přítomnosti policejních a vojenských sil v regionu; z oblasti odešly první vlny uprchlíků. Ideál jednotného sovětského lidu tak byl velmi zdiskreditován, nyní již i veřejně a v televizi.

V březnu a dubnu 1989 se konaly volby do nově zřízeného (dodatkem k ústavě SSSR) Výboru lidových zástupců. Poprvé byli připuštěni kromě oficiálních kandidátů i kandidáti nezávislí. Uspěli však i radikalisté; pozice vládnoucích sil byla částečně oslabena, komunistická strana však stále ještě držela moc. Dne 15. března 1990 se stal Gorbačov prezidentem SSSR (abdikoval 25. prosince následujícího roku).[1]

SSSR se proto na začátku 90. let začal rozpadat. Nejprve se odtrhly pobaltské republiky, když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily nezávislost. Zpočátku byla povstání potlačena silou – například v Litvě, Lotyšsku či Estonsku –, později, na podzim roku 1991, však byla Moskva nucena uznat právo svazových republik na sebeurčení tak, jak to garantovala ústava z roku 1977.

19. srpna 1991 proběhl v SSSR pokus o puč. Stalo se tak těsně předtím, než měla být podepsána nová smlouva o reorganizaci Svazu ve volnější federaci republik, kterou podporovaly hlavně středoasijské republiky. Konzervativní křídlo komunistické strany však vycítilo obavy z rozpadu země, ztráty výsadního postavení strany v zemi a pokus o kontrarevoluci. Byl vyhlášen výjimečný stav a zřízen státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP SSSR), v jehož čele zasedli pučisté (Oleg Baklanov, Vladimir Krjučkov, Valentin Pavlov, Boris Pugo, Vasilij Starodubcev a další).[2] Gorbačov byl internován na Krymu a odstaven od moci – oficiálně kvůli zdravotním komplikacím. Státní výbor mezitím pozastavil vydávání všech nekomunistických deníků, obnovil cenzuru a vydal prohlášení, které vysílala všechna rádia i televize. V Moskvě se mezitím obyvatelé zabarikádovali v Bílém domě, hlavní administrativní budově RSFSR, a čekali na příjezd armády, jež tam byla povolána.

Převrat po třech dnech (21. srpna) nakonec zkrachoval; pučisté ztratili podporu veřejnosti. Gorbačov na Krymu okamžitě prohlásil všechna rozhodnutí GČKP SSSR za neplatná. Situaci navíc pomohl zastavit tehdejší prezident RSFSR Boris Jelcin, který rovněž přišel do Bílého domu podpořit Moskvany a zároveň prohlásil celý puč za nezákonný.[3] Pučisté byli nakonec pozatýkáni ještě na letišti, když se Gorbačov vracel z Krymu.

Vliv Borise Jelcina neustále rostl. 23. srpna 1991 zakázal svým výnosem KS Sovětského svazu. Moskvu a některé další oblasti však zasáhl nedostatek potravin, který si vynutil znovuobnovení přídělového systému.

Vztahy mezi jednotlivými republikami se však nadále horšily. Ty stejně jako Pobaltí totiž také plánovaly vyhlášení vlastní nezávislosti či ji už dokonce vyhlásily – například na Ukrajinské SSR se 1. prosince konalo referendum o nezávislosti, kde 90% hlasujících bylo pro. Spolupráci jednotlivých republik se nakonec představitelé 15 svazových republik rozhodli řešit vytvořením mezistátní organizace, Společenství nezávislých států. S nezávislostí všech se zde již počítalo. Bělověžská dohoda o vytvoření tohoto uskupení, uzavřená mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem 8. prosince 1991[4] ve své preambuli fakticky ukončila existenci SSSR.[5] 26. prosince uznalo USA bývalé republiky za nezávislé.[6] Oficiálně přestal Sovětský svaz existovat 31. prosince 1991, kdy byla ze stožáru Kremlu stažena vlajka SSSR a nahradila ji vlajka Ruska.

Události roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Pobaltí a Moldavsko[editovat | editovat zdroj]

V srpnu došlo k demonstracím za nezávislost v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Moldavsku. Protest proti sovětské okupaci pobaltských republik (známý též jako „Zpívající revoluce“) dosáhl gigantických rozměrů, když 23. srpna 1989 více jak dva miliony občanů vytvořily při 50. výročí sovětsko-německého paktu lidský řetěz spojující hlavní města Tallinn, Rigu a Vilnius. Svobodu ale pobaltské státy získaly až s rozpadem SSSR v roce 1991.

Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

Studenti ze Lvova byli pozváni ukrajinskou komunitou v Litvě na vystoupení do Vilniusu a viděli tam takovou míru svobody, jakou předtím nespatřili. Kontakty mezi baltskými a ukrajinskými společenskými hnutími byly známkou toho, že sovětští vůdci ztrácejí kontrolu nad vnitřními hranicemi ve státě.

Ukrajinci spolupracovali s litevským národním hnutím při přípravě ukrajinských samizdatových novin Postup, jehož první vydání vyšlo koncem března. V té době vstoupilo hnutí Společenství Lva do volební kampaně do Kongresu lidových zástupců SSSR. První číslo Postupu zveřejnilo program kandidáta Společenství Lva Rostyslava Bratuně: požadoval ekonomickou samostatnost a politickou suverenitu a ochranu práv jednotlivce, životní úrovně a životního prostředí.

Bratuň (a mnoho dalších nezávislých kandidátů) získal křeslo v kongresu. Kongres se stal ohniskem glasnosti, protože nezávislí kandidáti využívali své imunity a přicházeli s tématy, jaká byla do té doby tabu, a to často v živém televizním vysílání. Díky demonstracím, které probíhaly v létě ve Lvově, bylo vytvořeno Lidové hnutí Ukrajiny za perestrojku neboli Ruch.

17. září se ve Lvově sešlo 150 000 lidí, aby požadovali legalizaci uniatské církve; městské úřady byly bezmocné.

Režim se rozhodl 1. října k odvetnému úderu. Při oslavách Dne Lvova zaútočila policie na dav veselících se lidí a nemilosrdně je zbila. Reakcí na to byl založen stávkový výbor. Během několika dalších měsíců uspořádal výbor několik protestů, k nimž patřila i jednodenní generální stávka (27. října).

Demonstrace nedosáhly vítězství jako v jiných zemích, Ukrajina vyhlásila svou suverenitu až v červenci 1990.

Gruzie[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako v Pobaltí, Moldavsku a na Ukrajině, i v Gruzii sílilo od roku 1988 napětí mezi příznivci odtržení země od SSSR a sovětskou vládou. Toto napětí bylo navíc spjato s rostoucím nacionalismem uvnitř Gruzínské SSR (menšiny Abcházů a Osetů požadovaly vlastní odtržení od Gruzie). Jarní protesty Gruzínů v roce 1989 vyústily v masakr 9. dubna, kdy při jedné z demonstrací sovětské represivní složky začaly střílet do lidí. Nicméně sovětskému vedení se v konečném důsledku nepodařilo zabránit konečnému osamostatnění Gruzie v roce 1991 (v souvislosti s rozpadem SSSR), ani občanské válce, která se v zemi rozhořela v letech 1991–1993 (viz Gruzínsko-abchazský konflikt).

Příčiny rozpadu[editovat | editovat zdroj]

V boji o světovou dominanci byl SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně za vlády Ronalda Reagana (19811989), který zvýšil americké náklady na zbrojení (a zemi tak zadlužil) a prohlásil Sovětský svaz za říši zla. Aby sověti dohnali americké tempo, museli náklady na zbrojení zvýšit nikoliv o několik procent HDP jako američané, ale o téměř desítky procent. Nutnost reakce na novou americkou raketovou techniku, politiku tzv. Hvězdných válek a neúspěšné válečné tažení v Afghánistánu tak předznamenalo ještě větší problémy než za časů Brežněvovy stagnace.

To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.[7] Docházelo například ke kolapsu kolektivního zemědělství a obilniny tak bylo nutné dovážet z USA a Kanady, a to i přesto, že SSSR patřil k největším zemědělským producentům.

V této době zemi také zasáhla Černobylská havárie (duben 1986), která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonností zvýšila.

Národnostní příčiny a decentralizace moci[editovat | editovat zdroj]

Ázebrajdžánská známka s fotkami z černého ledna

V období probíhajících decentralizačních reforem se místní komunistické strany v jednotlivých oblastech měnily na lokální centra moci, která byla stále méně závislá na Moskvě. Nepokoje, které proběhly poté, co byl roku 1986 kvůli korupci vyměněn první tajemník komunistické strany v Kazachstánu (původem Kazach) za jiného funkcionáře, který však byl Rus, ukázaly citlivost národnostní otázky, kterou se dlouhou dobu dařilo tvrdými protiopatřeními potlačovat. Do popředí tak pomalu vystupovala otázka křivd způsobených neruských národům. Mnoho příslušníků neruských národů vidělo za křivdami a bezprávími, které jim způsobil režim, Rusy. Důvodem však bylo v převážné míře to, že o ruské obyvatelstvo se opíralo carské Rusko, jehož struktury do značné míry Sovětský svaz přejal. Právě ruské obyvatelstvo bylo nejčastěji využíváno jako mobilní pracovní síla, či jako řídící element vysílaný do všech koutů země. Ruština se však stala preferovanou jako jazyk inteligence a to i přesto, že stát garantoval rozvoj všech národů a národností, ba i jejich tradic a kultury. Na druhé straně ale důkladně sledoval a potlačoval vše, co bylo z politického a ideologického hlediska považováno za nacionalismus. Na Rusy v tomto případě dopadá vina za chyby režimu z velké části neprávem. RSFR například neměla nikdy svou vlastní stranu, která by bránila její zájmy, tak jak je měly ostatní republiky. Problémem byla také rychle rostoucí populace středoasijských, převážně muslimských republik, jejichž obyvatelstvo na rozdíl od slovanského (ruského obzvláště) nebylo ochotno stěhovat se do jiných oblastí, natož osídlovat řídce obydlenou Sibiř. Ta se mimochodem vylidňovala během celého poválečného období, a to i přesto, že stát přistěhovalce do těchto oblastí země zvýhodňoval. V rámci "glasnosti" se koncem 80. let v SSSR otevřeně mluvilo o zločinech, ale i problémech režimu, což však vůbec nevedlo k jejich řešení, ale spíše k jejich rozmazávání. Mnoho obyvatel bylo zaskočeno, ba až znechuceno režimem, který to všechno způsobil. Vládla deziluze. Po neúspěšném puči v srpnu 1991, byla většina obyvatelstva svazových republik natolik zhnusena děním v zemi, že nikdo nezasáhl, když se v tomto okamžiku oddělily od země pobaltské republiky. Moci v zemích se tehdy rozhodly chopit místní elity, které dovršily rozpad země v prosinci 1991 zrušením SSSR a vytvořením jeho nepodařené "demokratické" náhrady ve formě Společenství nezávislých států.

Ekonomické a sociální problémy[editovat | editovat zdroj]

Postupné zpomalování ekonomického růstu SSSR patrné od poloviny 70. let bylo způsobeno tím, že země prošla fází, kdy čerpala z extenzivního růstu. Centrálně plánovaná ekonomika v tomto období dosáhla zenitu své výkonnosti a začala upadat. Zemědělství stagnovalo již delší dobu. Průmyslová výroba potřebovala v tomto období nutné reformy, ale Brežněvova administrativa se je obávala začít. Velká část finančních prostředků státu se vynakládala na zbrojení - v průměru 10% až 18% HDP. Stát plýtval prostředky na podporu svých spojenců v konfliktech po celém světě. Prakticky všechny tyto prostředky byly nenávratně ztraceny. Výdaje na zbrojení ještě zvýšil i Afghánský konflikt, do kterého Brežněv zbytečně zemi zatáhl. Na zbrojení se orientoval i prakticky veškerý výzkumný potenciál. Civilní sektor byl zanedbáván, což ještě více zvýraznilo sovětské zaostávání ve špičkových technologiích, zejména elektronice. V 80. letech se již začal projevovat nedostatek spotřebního zboží a některých druhů potravin. Vzrůstal význam šedé ekonomiky. Odhady říkají, že dosahovala 10 - 25% celkového HDP, přičemž tvořila 30 - 40% celkových příjmů obyvatelstva. Ekonomická krize se prohlubovala hlavně v období po smrti Brežněva. V roce 1984 54% exportu země tvořil vývoz ropy a zemního plynu. Sovětský svaz stále více připomínal země třetího světa, když až 40% jeho dovozu tvořily potraviny. Krizi prohloubil i pokles cen ropy na světových trzích. Stav ekonomiky byl hlavním podnětem, který vedl Gorbačova k zahájení reforem. Ten však už po dvou letech musel uznat, že i hospodářští plánovači z Moskvy ztratili představu o tom, podle jakých zákonů vlastně sovětská ekonomika funguje. Reformy však také příliš nepomáhaly. Zákon o státním podniku například opravňoval zaměstnance volit ředitele podniku. To vedlo mnohé ředitele velkých průmyslových podniků k populistickým krokům, a tak namísto investic do modernizace výroby utráceli na neadekvátní zvyšování platů zaměstnanců. Zpomaloval růst hospodářství. Kolchozy přestaly být ochotné prodávat státu zemědělské produkty za nízké (státem určené) výkupní ceny. Jednotlivé republiky se bránily odlivu potravin a výrobků do centra. Teprve v roce 1991 se stát odhodlal přiblížit uměle udržované ceny některých výrobků jejich tržní hodnotě. Jako většina Gorbačovových reforem, i toto byl jen polovičatý krok, protože stát se stále pokoušel držet cenovou hladinu ve svých rukou. Na některé druhy zboží bylo nutné čekat v dlouhých frontách. Často ani to nezaručilo, že kupující zboží obdržel. Začaly se projevovat občanské nepokoje (například protesty horníků v Doněcké pánvi roce 1989), národnostní třenice a všeobecná deziluze přestavbou komunismu. Definitivním hřebíkem do rakve byl puč zorganizovaný zastánci tvrdého křídla Strany 18. srpna v Moskvě.

Puč 18. srpna 1991[editovat | editovat zdroj]

Ruský prezident Boris Jeltcin promlouvá z věže tanku během puče v srpnu 1991.

18. srpna 1991 se členové konzervativního vedení strany v čele s Vladimirem Krjučkovem pokusili o převrat. Zatkli Gorbačova, který se v té době nacházel na Krymu, ve více městech vyhlásili výjimečný stav a tanky zaútočily na budovu parlamentu (Bílý dům). Pučistické tanky však zastavily rozhořčené davy Moskvanů a jednotky armády, které zůstaly loajální legitimnímu vedení země. Při střetech zemřeli 3 lidé. Jedním z politiků, kteří se podíleli na potlačení puče byl Jelcin, který se angažoval přímo v ulicích, například i známým projevem z věže tanku. Přesto, že se Gorbačov zanedlouho vrátil do Moskvy, ztratil již fakticky všechnu svou moc. Formální vládu nad Sovětským svazem převzala ruská vláda. Jelcin 23. srpna zakázal činnost komunistické strany na území Ruska, o den později Gorbačov odstoupil ze své funkce generálního tajemníka, sjezd lidových poslanců schválil změny v ústavě. V tomto období fakticky vládu nad každou z republik převzaly lokální vlády. Dne 6. září moskevská vláda uznala nezávislost tří pobaltských republik – Litvy, Lotyšska a Estonska. Vůdcové Ukrajiny (Leonid Kravčuk), Běloruska (Stanislav Šuškevič) a Ruska (Boris Jelcin) se po referendu, ve kterém se obyvatelé Ukrajiny rozhodli oddělit od SSSR, 8. prosince 1991 dohodli na vzniku slovanského trojspolku. Většina ostatních bývalých svazových republik (s výjimkou pobaltských republik a Gruzie) je následovala a 21. prosince se v Alma-Atě dohodla na vzniku Společenství nezávislých států.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Informace na stránkách soviethistory.org
  2. Zpráva na ceskenoviny.cz
  3. Informace na stránkách Jaromíra Štětiny, shrnutí událostí
  4. Informace na stránkách nato.int
  5. Informace na stránkách ceskenoviny.cz
  6. Informace ohledně rozpadu SSSR
  7. http://dejiny.wz.cz/studena/bitvy/sssr/sssr.html Článek o dějinách SSSR

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]