Sovětská válka v Afghánistánu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o sovětské válce v Afghánistánu probíhající v letech 1979-1989. O invazi Rudé armády do Afghánistánu roku 1929 pojednává článek Reformy Amanulláha Chána a občanská válka.
Sovětská válka v Afghánistánu
Konflikt: Studená válka
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Trvání: 24. prosinec 1979 – 15. únor 1989
Místo: Afghánistán
Výsledek: Ženevské smlouvy;
Strany
Sovětský svaz SSSR,
Flag of Afghanistan (1980-1987).svg Afghánská D. R.
Flag of Jihad.svg Mudžáhidi
Podpora:
Pákistán Pákistán
USA USA[2]
Saúdská Arábie Saúdská Arábie[3][4]
Čína ČLR[5]

Spojené království Spojené království[6][7]
ÍránÍrán Írán

Velitelé
Sovětské jednotky
Sergej Sokolov,
Boris Gromov,
Valentin Varennikov,
Grigorij Bojarinov
Abdul Hak,
Džaláluddín Hakkání,
Gulbuddín Hekmatjár,
Ismail Chán,
Ahmad Šáh Masúd,
Muhammad Zia-ul-Hak
Rahimuddín Chán
Achtar Abdur Rahmán

Síla
Sovětské jednotky:

Afghánské jednotky

200-250 000[10][11][12][13]
Ztráty
Sovětské jednotky:

14 453 mrtvých (celkem)

  • 9 500 zabito v boji[14]
  • 4 000 zemřelo na zranění[14]
  • 1 000 zemřelo při nemocech nebo nehodách[14]

53 753 zraněných[14] 312 pohřešovaných[15]

Afghánské jednotky: 18 000 mrtvých[16]

Mudžáhidi:

75 000–90 000 mrtvých, 75 000+ zraněných (odhad)[17]

Civilisté (Afghánští):

600 000–2 000 000 mrtvých[18]

6,5 mil. uprchlých mimo Afghánistán[19]

2 mil. bez domova

Kolem 3 mil. Afghánců zraněno (většinou civilistů)[20]

Civilisté (SSSR):

Kolem 100 mrtvých

Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 19791989 mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů usilujícími o svržení komunistické vlády a vyhnání Sovětů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. V důsledku konfliktu byly zabity statisíce afghánských civilistů.

Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly k úspěšnému konci z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Po nástupu socialistického režimu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní záležitosti státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto Kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.

Sovětská okupace[editovat | editovat zdroj]

Sídlo 40. sovětské armády v roce 1987, místo kde byl zabit Amín

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o reakci na sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijských republik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov.[21] Na jejím počátku zastřelily sovětské speciální jednotky afghánského prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl z vůle politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.

Boje 1980 - 1989[editovat | editovat zdroj]

Specnaz vyslýchají zajatého mudžáhida, v pozadí útočné pušky AKM a pancéřovka RPG 7 sovětské provinience.
Mudžáhidi s ukořistěnými sovětskými kanóny, 1984.
Zničená vesnice v Afghanistánu
Americký prezident Ronald Reagan se v roce 1983 setkává v Bílém domě s afghánskými mudžahedíny
Mudžáhid s britskou puškou Lee-Enfield, zastaralou, zavedenou do výzbroje Britského impéria před začátkem 1. světové války.

Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 50 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Temez a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit řady rebelů. Mudžáhidové postupně začali klást odpor, zpočátku soustředíce se pouze na vlastní přežití.

I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože afghánská armáda už nebyla důvěryhodná. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. laškar) a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.

Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.

V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a ČLR. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu. CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.

Role CIA[editovat | editovat zdroj]

Od vypuknutí bojů byly protisovětské jednotky mudžahedínů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. Mudžahedíni a jejich výcvik byl tajně, bez dohledu voličů či Kongresu, dotován USA jako součást boje proti rozpínání Sovětského svazu. Tato myšlenka vzešla z hlav někdejších politických poradců (jako její autor je někdy uváděn Zbigniew Brzezinski) a „inspirací“ pro tento typ nepřímého odboje byla zkušenost Američanů z podobných praktik Sovětů vůči nim v jednom z minulých vzájemných konfliktů, a sice Vietnamské války.

CIA a Saúdská Arábie poskytly prostřednictvím Pákistánu povstalcům zbraně v hodnotě 40 miliard dolarů,[22] včetně 2 tisíc protiletadlových raket Stinger.[23] Celkem CIA se svými spojenci vycvičila a vyzbrojila přes 100 000 afghánských mudžahedínů a zahraničních muslimských bojovníků.[24] Mezi saúdskými dobrovolníky byl i Usáma bin Ládin.[25]

Kromě materiální pomoci CIA pomohly zprostředkovat i volání a výzvy okupovaných Afghánců po společném džihádu (v původním významu: úsilí za udržení islámských tradic) muslimů (nejen) okolních zemí, ve kterých toto náboženství hrálo hlavní roli. Výzvu postupně vyslyšelo a na bojiště se dostalo několik tisícovek bojujících muslimů z celkem 32 zemí[26], zejména Blízkého Východu. Bojů na straně mudžáhidů se mimo jiné údajně zúčastnily i pákistánské speciální jednotky, tzv. Černí čápi, převlečení za afghánské mudžahedíny. S vládou USA a zejména CIA v té době úzce spolupracovala Pákistánská koordinující zpravodajská služba ISI (Inter-Services Inteligence); samotný Pákistán pak zajišťoval logistiku[27] a přesun mudžahedínů na bojiště.

Po stažení[editovat | editovat zdroj]

Stahující se sovětské transportéry BTR

Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století.[28] Dopomohlo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty .

Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony. 5-10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.

Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)

  1. Borer, Douglas A.(1999). Superpowers defeated: Vietnam and Afghanistan compared. London: Cass, 216. ISBN 0714648515. 
  2. "Reagan Doctrine, 1985," United States State Department [online]. State.gov, [cit. 2011-02-20]. [1]. (anglicky) 
  3. Crile, George(2003). Charlie Wilson's War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History. Atlantic Monthly Press. ISBN 0-87113-854-9. 
  4. Saudi Arabia and the Future of Afghanistan
  5. Shichor 157–158
  6. Interview with Dr. Zbigniew Brzezinski – (June 13, 1997). Part 2.] Episode 17. Good Guys, Bad Guys. June 13, 1997.
  7. Corera, Gordon(2011). MI6: Life and Death in the British Secret Service. London: Phoenix. ISBN 978-0753828335. 
  8. Nyrop, Richard F.; Donald M. Seekins(January 1986). Afghanistan: A Country Study. Washington, DC: United States Government Printing Office, XVIII–XXV. 
  9. Mark N. Katz. Middle East Policy Council | Lessons of the Soviet Withdrawal from Afghanistan [online]. Mepc.org, March 9, 2011, [cit. 2011-07-28]. [2]. (anglicky) 
  10. Al Qa'ida's American Connection | Global-Politics.co.uk
  11. The Soviet Invasion of Afghanistan - Total War Center Forums
  12. Soviet or the USA the strongest...
  13. Afghanistan hits Soviet milestone - Army News
  14. a b c d [3]
  15. DK289.A39 1992 Glazami marshala i diplomata : kriticheskiĭ vzgli︠a︡d na vneshni︠u︡i︠u︡ politiku SSSR do i posle 1985 goda / S.F. Akhromeev, G.M. Kornienko, p. 25
  16. Russia's War in Afghanistan – David C. Isby, David Isby – Google Libros. Books.google.es. Ověřeno k February 15, 2012. 
  17. Antonio Giustozzi(2000). War, politics and society in Afghanistan, 1978–1992. Hurst. ISBN 1-85065-396-8. “A tentative estimate for total mujahideen losses in 1980-02 may be in the 150–180,000 range, with maybe half of them killed.” 
  18. Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century [online]. necrometrics.com, [cit. 2012-09-24]. [4]. (anglicky) 
  19. http://www.reflex.cz/clanek/historie/61140/pred-35-lety-sovetsky-svaz-vpadl-do-afghanistanu-a-zahajil-tak-sebedestrukci.html
  20. Hilali, A. (2005). US-Pakistan relationship: Soviet Intervention in Afghanistan. Burlington, VT: Ashgate Publishing Co. (p.198)
  21. "Jurij Andropov byl otcem rozpadu evropského komunismu". Technet.cz. 13. února 2016.
  22. The Nation [online]. 28. ledna 1999. Dostupné online.  
  23. "Afghanistan war logs: US covered up fatal Taliban missile strike on Chinook", The Guardian, 25. června 2010. 
  24. The Brunei Times [online]. 27. prosince 2009, [cit. 2013-12-16]. Dostupné online.  
  25. "Afghánistán". Novinky.
  26. Oil Factor, časový kód 01:00:24
  27. ibid, časový kód 1:00:19
  28. http://afghanistan-na-vlastni-kuzi.abchistory.cz/1988-odchod-vojsk-sssr-z-afghanistanu.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • generál Oleg Sarin a plukovník Lev Dvorecký: Afghánský syndrom
  • generál Boris Gromov: Omezený kontingent
  • ANDREW, Christopher: KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova, East Art Agency Publishers, Praha 1994 – ISBN 80-900049-8-9
  • Vasilij Mitrochin, Christopher Andrew: "Štít a meč – Mitrochinův archiv a Tajná historie KGB"
  • HUDEMA, Marek. Sovětská invaze do Afghánistánu. Historický obzor, 1995, 6 (3/4), s. 61–68.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]