Konflikt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Konflikt (z lat. confligó, conflictum) je srážka či střet dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí, případně aktérů (jednotlivci, zájmové skupiny, instituce apod.). Konflikt nastává v případě, kdy se tito aktéři setkávají a činí rozhodnutí v rámci stejného systému nebo se musí dělit o společné zdroje.[1]

Konflikt je průvodním jevem sociálního života. Je nadčasovou kategorií, neboť je součástí každého typu nám známých společností.[2]

Typy konfliktů[editovat | editovat zdroj]

  • názorový nebo mocenský
  • vnitřní (intrapersonální, vnitřní dilema) nebo vnější (interpersonální)
  • Konflikt antagonistický – konflikt vznikající na základě třídní společnosti, představuje střet zájmů sociálních tříd a skupin. Z marxistického pohledu je konflikt za daných výrobních vztahů nesmiřitelný.[1]
  • Konflikt institucionalizovaný – typ konfliktu, ve kterém účastníci sledují konkrétní cíl. Konflikt probíhá podle daných společenských pravidel. Charakteristickým znakem je dlouhé trvání konfliktu, přičemž je společensky uznáván.
  • Konflikt latentní – Konflikt je skrytý, není tedy veřejně rozpoznán ani uznáván, nemůže být řešen přípustnými prostředky, které by společnost přijímala.[1]
  • Konflikt neformální – konflikt neřešený v rámci formálních instancí (úřad, soud atp.), Charakteristické pro tento konflikt je, že se neřídí pomocí postupů upravených pravidly.
  • Konflikt potlačený – konflikt odehrávající se ve velmi propojené sociální skupině, kde není možné projevovat nepřátelské pocity otevřeně, na projev těchto pocitů se nahlíží jako na ohrožení skupiny. Členové skupiny musí tyto *pocity potlačovat, nicméně když se konflikt následně rozpoutá, objevuje se u účastníků nepřiměřená agresivita.[3]
  • Konflikt pravý – zúčastněné strany používají konflikt k dosažení konkrétních cílů, konflikt končí až v době, kdy je dosaženo cílů, případně ekvivalentů cílů.
  • Konflikt nepravý – Konflikt, ve kterém je alespoň pro jednu stranu konflikt samoúčelný, cílem konfliktu je uvolnit napětí.
  • Konflikt sociální – konflikt, pro který je charakteristický protiklad zájmů, ze čehož vznikají spory mezi jednotlivci nebo skupinami. Sociální konflikt představuje spor mezi sociálními vrstvami či třídami, ve kterém se užívá nátlakových prostředků a bojů k dosažení vlastních cílů či odvrácení vlastní porážky. Vztahy mohou být v rámci sociálního konfliktu upraveny pravidly či dokonce zákony (příkladem může být konflikt zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců).

Příklady konfliktů

  • konflikt vztahů – například manželský trojúhelník
  • konflikt hodnot – spor mezi dvojí povinností nebo touhou;
  • konflikt zájmů – mezi zájmem instituce a osoby, jež ji zastupuje
  • konflikt informací – rozpor údajů nebo jejich interpretace
  • konflikt strukturální – mocensky nevyvážené organizační struktury
  • konflikt role – rozdílné definice role v závislosti na vztahu k nositeli

Konflikt bývá doprovázen nejistotou, nervozitou, strachem a může vést k frustraci i agresi. V konfliktu se mísí prvky věcné a iracionální. Pro vyřešení konfliktu je často nutné uvážit více alternativ.

Chování v otevřeném konfliktu

Otevřený konflikt dvou osob může vyvolat jednání, chování nebo reakce partnera, daná například:

  • osobnostními dispozicemi
  • aktuálním psychickým stavem
  • frustrací, nesplněným očekáváním
  • absencí alternativních voleb
  • záměrem jako prostředek k získání převahy
  • nedorozuměním, chybným chápáním chování, projevů, osobností partnera
  • nezvládnutím aktuální role

Druhy motivačních konfliktů

  • konflikt dvou pozitivních motivů – jedince lákají dva cíle, ale nelze se věnovat oběma (např. volba mezi dvěma televizními programy)
  • konflikt dvou negativních motivů – buď splnit nepříjemný úkol nebo přijmout trest za jeho nesplnění
  • konflikt mezi pozitivním a negativním motivem (např. dítě by rádo pohladilo psa, ale bojí se ho)
  • dvojitý konflikt kladné a negativní motivace (dítě by chtělo vylézt na strom a bojí se, chce získat obdiv kamarádů, a zároveň se bojí nezdaru)

Konfliktualismus – Teorie konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Teorie konfliktu zmiňuje význam struktur ve společnosti, které v ní existují. Společnost je rozdělena a existují v ní nerovnosti. Tato teorie se zabývá problematikou moci, nerovnosti a boje, společnost představuje organismus a v něm existují různé skupiny, ty však mohou prosazovat různé zájmy, často své vlastní. Tyto rozdílné zájmy představují možnost vzniknutí konfliktu takřka neustále a všude ve společnosti. Určité skupiny mají ze společenského uspořádání větší prospěch než jiné. Teorie založené na konfliktu ve společnosti zkoumají napětí a vztah mezi dominantními a znevýhodňovanými skupinami ve společnosti, dále zkoumají fungování mechanismů a vztahy kontroly.[4] Tyto třídy však nemusí být chápány pouze jako třídy, může se jednat i o rasové skupiny či politické frakce.[5]

Sociální konflikt existuje v několika formách. Střet zájmů může mít různé podoby, a cílem mohou být materiální zdroje či moc, nicméně v některých případech se nemusí jednat o konflikt v podobě násilí. V regulovaném konkurenčním prostředí existuje nenásilný konflikt, jehož projevy jsou regulovány pravidly, které společnost uznává. Trhy zahrnují konkurenci regulovanou i neregulovanou.[6] Jiné konflikty mohou být násilné a nemusí být regulované žádnými pravidly, v těchto případech účastníci konfliktu využívají své síly a zdroje.

Historie přinejmenším historie Evropy, zaznamenala proměny různých aspektů konfliktu- předmětu, konfliktních skupin, násilí atd. Různé etapy vývoje evropských společností řešily jako své nejdůležitější problémy odlišné předměty konfliktů. Tato skutečnost se odráží v teoriích konfliktů autorů píšících o konfliktu v různých etapách společenského vývoje.[7]

V 19. a ve 20. století se sociologičtí teoretici zabývali teorií konfliktu ve společnosti.[6] V polovině 20. let funkcionalisté již nevěnovali tolik pozornosti teorii konfliktu, ale zaměřili se na jednotkový systém společnosti, který zdůrazňuje sociální integraci a sdílené hodnoty. Funkcionalisté problematiku řešili také, avšak nahlíželi na konflikt jako na patologický stav společnosti, nikoliv jako na normální jev.[6]

V 50. a 60. letech 19. století se sociologové pokoušeli oživit teorii konfliktu. Jednalo se o protiklad, v té době převažující, funkcionalistické teorie. Teorie konfliktu vychází ze základů K. Marxe a G. Simmela.[6] Německý sociolog Georg Simmel nahlížel na konflikt z hlediska forem interakce, které dostatečně pospal ve svém eseji Význam množství v sociálním světě. Hlavním rozdílem Simmelových úvah byla skutečnost, zdali je interakce uskutečněna mezi dvěma či třemi účastníky, popř. skupinou. Sám Simmel představoval během svého života menšinový proud, který se zajímal o fungování sociálního života, nikoli o to, co je předmětem sociálního života.

Simmel tvrdil, že jsou-li dva účastníci interakce, ta mezi nimi funguje do té doby, dokud jedna z jednotek interakční proces nepřeruší, nebo z něj nezmizí. V takovém případě dochází prakticky okamžitě k zániku interakce jako celku. Druhou oblastí Simmelova vidění konfliktu bylo zapojení tří účastníků do interakce. Právě v této situaci proces často sklouzává k tomu, aby byly vytvářeny bližší a intenzivnější vazby dvou jednotek vůči osamocené zbylé jednotce. Jako ilustrace může sloužit manželství s jedním dítětem, kde dítě má v jistém věku sklony k vytváření až nadprůměrné interakce s rodičem opačného pohlaví a současně rodiče stejného pohlaví chápe jako rivala. (viz Oidipovský komplex či Elektřin komplex). Skupinový konflikt Simmel popisoval nejčastěji na konfliktu tří stran. Situace je zde podobná - vztah tří subjektů totiž může mít velmi často tendenci vytvářet nevyrovnané situace, tzv. "přesilové hry". Ony dvoučlenné koalice se však mohou postupem času rozrušit či změnit. To vše se děje díky přinášení nových výsledků a skutečností. Menšinová třetí strana může právě zde postupovat strategicky a snažit se např. rozbíjet vztahy dvoučlenné koalice. Rozbitím staré koalice potom vznikají koalice nové, které generují nové výsledky a skutečnosti. Právě mezi koalicemi často dochází ke konfliktům. Do nich může zasáhnout nezávislá strana, mediátor, který bude fungovat jako arbitr. Simmel tuto skutečnost ilustroval např. v mezinárodním právu a přípravě mírových smluv.[8]

Mezi další sociology, kteří rozvíjeli teorii konfliktu, patří L. Coser, R. Dahrendorf, Samuel Eisenstadt, D. Lockwood[9], Kenneth E. Boulding, Ch. W. Mills a I. Wallerstein.

Kapitalistická společnost se vyvinula do společnosti postkapitalistické a s tím nastaly i změny ve společnosti, i změna role, kterou konflikt představuje. Snížila se násilnost a intenzita konfliktů, což lze považovat za výsledek institucionalizace vzestupné sociální mobility, a také lze pozorovat jev, kdy se absolutní deprivace měnila v deprivaci relativní. Konflikt je v této době možné více regulovat. Společnosti rozhodují demokratickým způsobem, a všichni členové společnosti, účastnící se konfliktu, mají relativně stejnou šanci na získání svých cílů. Průmysl již není vlastněn státem, nicméně lze ve společnosti stále pozorovat různé kvazi-skupiny a zájmové skupiny, což naznačuje existenci jistých tříd a třídních společností.[10]

Představitelé Teorie konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Charles Wright Mills[editovat | editovat zdroj]

Charles Wright Mills se věnoval rozborům tříd a konflikty mezi nimi. Přesto, že nebyl marxistou, byl proti strukturnímu funkcionalismu a imperialistické produkci. Tento pohled na svět odráží i jeho dílo.[11]

Jeho přičiněním se rozmohl pojem „bílé límečky“, tzv. nová střední třída – zaměstnanci, kteří provádí duševní práci (patří sem vědci, odborníci, technokrati i manažeři) a získávají za ni větší finanční odměny a uznání než tzv. límečky modré, tedy dělnická třída. Z těchto bílých límečků se ovšem často stávají „veselí roboti“ – moderní lidé, kteří jsou manipulováni, ztrácí kontrolu nad svým životem a dělají rutinní, nudnou práci a přesto jsou šťastní, což Mills pokládá za hrozné.[12][13]

V rozboru tříd dále pokračoval kritikou společenské elity Spojených států 20. století (generálů, celebrit, politiků a boháčů) a jejich vlivu na celou společnost. Rozdělil jejich moc na tři základní složky: ekonomickou, politickou a vojenskou. Definoval příčinu mocenské síly elity – jednotliví členi mezi sebou udržují osobní vztahy a mají i podobný původ, proto dochází k dohodám a změnám postů napříč jednotlivými mocenskými složkami. Elitářské působení je příčinou jevu, ve kterém se zbytek společnosti stává pasivním, nemá politickou ani společenskou sílu a tím přichází o svou svobodu. Mills zde přichází k zásadní myšlence – pouze bohatí lidé, kteří nemusí přemýšlet o penězích, jsou svobodní.[14] Kritiku vyvolených rozvíjel i dále v návaznosti na Studenou válku - viděl v nejvyšších příčkách společnosti příčinu potenciální Třetí světové války, tentokrát nukleární.[15]

Na konci 50. let přišel s pojmem sociální imaginace. Ve stejnojmenné knize rozebírá nejen svůj pohled na společnost, která představuje konflikt velkých strukturálních otázek (problémy třídy, moci nebo ideologie) a každodenních problémů jednotlivců. Zároveň kritizuje sociologii, která by dle jeho slov měla začít učit chápat jedince a posunout se tak z obecné roviny zkoumání – to samé platí pro jedince samotného.[16]

Ralf Dahrendorf[editovat | editovat zdroj]

Ralf Dahrendorf zastává názor, že třída ve smyslu otevřených politických konfliktů založených na sociálním postavení a zahrnující velké množství lidí je moderním jevem. Domnívá se, že neexistuje žádná kapitalistická ani demokratická společnost. Samotná moderní společnost je pojem, který se těžko přesně chápe. Moderní sociální konflikt ztratil některé z absolutních kvalit historického dělení. (Absolutní se ještě stále zdá být typický pohyb od statusu ke smlouvě. To si myslel již Henry Maine, když napsal roku 1861 Ancient Law.) Konflikt se též změnil na proměnlivější. Cesta od statusu ke smlouvě byla i cestou od statusu ke třídě. Revoluce, ať už politicko-sociální (jakou byl například pád Bastily v roce 1789) či politicko-ekonomická (bolševici v roce 1917), není primárně způsobena tlakem nejchudších tříd (jak předpokládal Marx), ale oslabením těch, co jsou u moci. Podstatný hybný moment změny posledních dvou století je rozšíření občanských práv na nové rozměry společenského postavení. Prohlubováním demokracie vzniká možnost volit politické strany. S nimi spojený boj o moc/autoritu nevytváří pouze nerovnost ve společnosti, ale je rovněž zárodkem pro spory či konflikt.

S moderními revolucemi se kvalita konfliktu změnila. V důsledku toho se do nich zapojilo velké množství lidí a viditelné konflikty se staly motivační silou změny. Třídní konflikt tak vstoupil na scénu. Předmětem těchto sporů jsou tzv. životní šance. Konkrétně jejich nerovné rozdělení. Moderní sociální konflikt se už netýká odstraňování rozdílů, týká se útočení na nerovnosti, které omezují občanskou účast pomocí společenských, ekonomických či politických nástrojů. Tyto nerovnosti mohou tedy být dány nedostatečným vzděláním, horším sociálním postavením apod.

Samuel Eisenstadt[editovat | editovat zdroj]

Jedním z teoretiků konfliktu, kteří vystoupili ve víru 60. let byl také izraelský historický sociolog Shmuel Eisenstadt. Eisenstadt tvrdí, že nové politické systémy vznikaly tehdy, začnou-li vládci sledovat své subjektivní zájmy, namísto aby přijímali tradiční hodnoty a cíle. Svou myšlenku rozpracoval v díle The Political Systems of Empires, která vyšla v r. 1963. Zde se zabýval výzkumem preindustriálních společenství a byrokratických říších v historii, jako např. Egypt, Čína, nebo Řím. Podle Eisenstadta konflikt spočívá v trojstrannosti struktury společnosti: o moc bojuje centrální vláda, tradiční skupiny (majitelé půdy) a nové skupiny (zemědělské či náboženské). Prakticky potom může nastat konflikt mezi novými skupinami a panovníkem, neboť nová uskupení mají často tendenci vzdorovat síle panovníka a centrální byrokracii. Další konflikt poté Eisenstadt vidí v korupčním jednání samotného panovníka, který často slepě sleduje vlastní zájmy. Tyto konflikty a jejich povaha potom stimuluje společnost k posunu a vytváří tlak na změnu uspořádání. Právě onen tlak je podle Eisenstadta příčinou vzniku moderních států, které lze popsat jako takové, kde společnost má blízko k politice. Sám Eisenstadt potom rozlišil dva typy moderního státu - 1) totalitární a despotický a 2) demokratický, kde se skupiny podílí na fungování státu. Eisenstadtovo pojetí konfliktu tedy není pouze otázkou subsystémů (např.: rodina), ale celé společnosti.

Občanská práva byla a jsou jednou ze strategických změn moderního světa. Autor se však domnívá, že práva žen a menšin zůstávají stále neuznané. Podotýká, že rovněž chudoba a dlouhodobá nezaměstnanost jsou současnými problémy občanské společnosti a zdá se, že staré prostředky sociálního státu nejsou schopné se s nimi vypořádat. Jako nový jev po 11. září 2011 uvádí strach ze svobody, kterou lidé postupně nabývali. Jakéhosi antiosvícenství, které člověka zbaví utrpení volby.[17]

David Lockwood[editovat | editovat zdroj]

David Lockwood se zabýval argumentací teoretiků konfliktu z odlišného pohledu. Postihl myšlenku, ve které Parsons ve své teorii vynechal nefunkční integraci, tedy prostor, kde může dojít ke konfliktu. Právě prostor nefunkční integrace může poskytnout možnosti projevit zájmy, které ale mohou být protichůdné. Protichůdné zájmy vedou k rozporu, které mohou, ale nemusí být vyřešeny normativním řádem. Podle Lockwooda by sociologie měla zkoumat povahu konfliktu ve dvou odlišných, ale úzce spolupracujících rovinách: 1)sociální integrace (normativní procesy) 2) systémová integrace (materiální procesy). [18]

Kenneth E. Boulding[editovat | editovat zdroj]

Bouldingova teorie konfliktu, zveřejněna v roce 1963 v knize Conflict and Defense. A General Theory, je založena na teorii her a vyjádřena či argumentačně podpořena jazykem matematiky a logiky. Vysvětlení konfliktu na teorii her činí aktéry konfliktu racionálně jednající hráče orientované na zisk. Vedle peněz ziskem může být jakýkoliv užitek. Boulding tvrdí, že všechny konflikty mají společného jmenovatele. Tato skutečnost si vynucuje vypracovat obecnou teorii. Konflikty operují následujícím pojmovým schématem:

  • Konfliktní strany: Každého konfliktu se zúčastní alespoň dvě strany – „behaviorální jednotky“. Jednotkou je například osoba, rodina, teorie atd.
  • Prostor chování: Pozice jednotky v systému chování je určena hodnotami , jimiž je jednotka definována. Jednotka je ovlivněna pozicemi jednotky v minulosti. Budoucnost jednotky je ovlivněna možnými následnými pozicemi.
  • Soutěž: Na rozdíl od konfliktu není soutěž vědomým jednáním. Je to daleko širší pojem než konflikt. „Každý konflikt je totiž soutěží, avšak ne každá soutěž je konfliktem.“
  • Konflikt: Soutěž, ve které si konfliktní strany uvědomují neslučitelnost možných budoucích pozic. 

Obecné principy konfliktu je možno aplikovat na konflikty v ekonomické, průmyslové, mezinárodní, ideologické či etické oblasti. Do konfliktu se dostávají individua i skupiny. Skupiny zapojené do konfliktu však ihned vytvářejí organizační struktury, a tak se reálným předmětem analýz stávají konflikty mezi individui, mezi individuem a organizací nebo organizacemi. Jednou z podmínek vypuknutí konfliktu je skutečnost, že rozhodnutí každé ze stran musí významně negativně ovlivnit druhou stranu. Mezi organizacemi, které se významně vzájemně neovlivňují, neprobíhá soutěž, a proto mezi nimi nemůže existovat ani konflikt. Organizace, které se vzájemně neovlivňují, nemohou být v konfliktu.

Boulding klade důraz na následnost fází konfliktu. Každý konflikt prochází životním cyklem, jímž je zrod, rozvoj a ukončení konfliktu, ke kterému dojde porážkou jedné ze stran nebo procedurálním řešením konfliktu (usmíření, kompromis nebo rozhodnutí třetí strany). Usmíření nepřátelských stran je nejméně probádaný aspekt našeho vědomí o konfliktu. Závisí na struktuře hodnot konfliktních stran. Podle Bouldinga spočívá naděje lidstva na lepší budoucnost v porozumění procesů ukončení konfliktů a v možnostech jejich kontroly. [19]

Lewis Coser[editovat | editovat zdroj]

Lewis Coser rozvíjel Simmelův pohled na konflikt, tvrdí, že konflikt je běžně funkcionalistický v plurálním komplexu společností. Zastával názor, že existují křížové konflikty, ve kterých účastník představuje spojence v jednom konfliktu, a v dalším je však protivníkem pro dalšího účastníka. Komplexní společnosti vyznačující se pluralitou zájmů a konfliktů vytvářejí vyrovnávací systém, který předchází nestabilitě.[20]

Immanuel Wallerstein[editovat | editovat zdroj]

Immanuel Wallerstein nahlíží na světovou ekonomiku jako na celistvý systém, v němž stojí a získávají silnější postavení základní ekonomické faktory a nad ideologií v globální politice. V jeho teoriích lze najít inspiraci od K. Marxe – kontrast mezi kapitálem a pracovní silou, pohled na vývoj světové ekonomiky – od fází feudalismu a kapitalismu a například hromadění kapitálu.

Karl Marx[editovat | editovat zdroj]

Karl Marx v Komunistickém manifestu popisuje společenskou třídu jako skupinu lidí, kteří v rámci této třídy projevují solidaritu a sounáležitost. Tento děj většinou nastává poté, co společenská vrstva začne pociťovat vykořisťování od jiné třídy. Tehdy si jedinci v rámci třídy začnou uvědomovat, že sdílejí zájmy a identitu, což podle Marxe vede ke vzbouření se proti původcům tohoto vykořisťování.[21]

To, co Marx zdůrazňuje, je, že mezi dvěma hlavními společenskými vrstvami dochází ke střetu zájmů. Tyto kolektivní zájmy jsou navzájem v rozporu, což vede ke konfliktům mezi jednotlivými příslušníky obou společenských tříd.

Marxistická analýza společnosti rozlišuje dvě hlavní skupiny:

  • Proletariát (dělnictvo) zahrnuje všechny, kdo se živí prodejem svých výrobních sil a pobírají mzdu neboli plat za práci, kterou odvedli.
  • Buržoazie zahrnuje každého, jehož příjem nepochází z dělnické práce, ale

z přidané hodnoty, kterou svou prací vytváří dělnictvo. Můžeme mluvit o kumulaci kapitálu. Dělník vyrobí produkt, rozdíl mezi náklady a výnosy ovšem putuje k majiteli továrny.[22] Třídní boj nemusí být jen násilí, stávky a protesty, ale může být také vyjádřen špatnou pracovní morálkou nebo sabotováním pracovního procesu. Ve větším měřítku může být třídní boj projevován členstvím v dělnických nebo socialistických stranách nebo sympatizováním s nimi. Na straně zaměstnavatele to může být lobbování proti zákonům, prosazovaným odbory.

Třídní rozbroje nejsou vždy hrozbou pro kapitalismus, nebo byť jen jednotlivé vlastníky kapitálu. Boj za vyšší mzdy, vedený malou částí pracující třídy, často označovaný jako “ekonomismus”, málokdy přináší požadované výsledky. Ve skutečnosti boj za vyšší mzdy dělnickou třídu spíše oslabuje.

Teorie sociálního konfliktu je na marxismu založená teorie, která říká, že různé společenské vrstvy mají různé množství materiálních i nemateriálních zdrojů (chudí versus bohatí) a že vrstvy, které mají v rukou větší moc, ji využívají k vykořisťování nižších vrstev.

Konfliktualistická teorie tedy vnímá skupiny napříč kapitalistickou společností jako navzájem si škodící, vylučuje současný prospěch všech skupin naráz. Jedna vždy prosperuje na úkor ostatních, nepřipouští žádný způsob produktivní spolupráce nebo společných benefitů. Řešení, které Marx navrhuje pro tento problém, je revoluce proletariátu, která svrhne politickou a ekonomickou dominanci kapitalistů s důrazem na reorganizaci společnosti za účelem zřízení kolektivního hospodářství a masové demokratické kontroly.

Podle Karla Marxe jsou ve všech stratifikovaných společnostech dvě hlavní skupiny: vládnoucí třída a dělnická třída. Vládnoucí třída odvozuje svou moc z vlastnictví půdy a výrobních prostředků. Vykořisťuje a utlačuje dělnickou třídu. Výsledkem je základní střet zájmů obou skupin.[23]

Nejrůznější společenské instituce, jako je například forma státního zřízení a politický režim, jsou prostředky moci vládnoucí třídy a slouží k prosazení jejích zájmů. Marx věřil, že se západní společnost vyvinula na základně čtyř historických období: společnosti prvobytně-pospolné, antické, feudální a kapitalistické. Prvobytně-pospolná společnost je reprezentována prehistorickými společnostmi a je jediným úkazem společnosti beztřídní. Dále jsou již všechny společnosti stratifikovány do dvou hlavních majetkových tříd – pán a jeho otrok v antické společnosti, šlechta a poddaní ve feudální společnosti, kapitalisté a dělníci ve společnosti kapitalistické.

Max Weber[editovat | editovat zdroj]

Max Weber definuje společenskou třídu v ekonomickém kontextu. Podle něj se společnost rozvrstvuje v podmínkách tržního hospodářství, ve kterých se jedinci snaží o ekonomický prospěch. Definuje společenskou třídu jako skupinu jedinců sdílejících podobnou pozici v rámci tržní ekonomiky. Což se odvíjí od faktu, že pobírají mzdu v podobné výši. Tím pádem příslušnost k nějaké třídě můžeme ztotožnit s postavením v rámci tržní ekonomiky. Ti, kteří sdílejí třídní příslušnost, taktéž sdílejí množství životních příležitostí. Jejich ekonomická situace přímo ovlivňuje jejch šance na získání statků, které jsou v jejich společnosti považovány za žádoucí.[24]

Modely konfliktů[editovat | editovat zdroj]

Při analýze textů týkajících se sociálního konfliktu můžeme narazit na řadu modelů. Můžeme jimi rozumět popisy jevů, které uvádějí jejich prvky a vazby mezi nimi a splňují požadavek adekvátního výkladu zkoumaného jevu. Modely jsou tak zvláštním typem teorie. Pro porozumění konfliktu jsou důležité přinejmenším dvě třídy modelů- modely strukturální a modely fázové neboli vývojové.[25]

Model strukturální[editovat | editovat zdroj]

Ten operuje s nejdůležitějšími prvky zkoumaného jevu. Takovým modelem je například souhrn vlastností, které jsou identifikovatelné v případě všech konfliktů. Jsou jimi:

  • předmět sporu
  • charakteristiky konkrétních stran
  • vztahy mezi konfliktními stranami
  • sociální kontext konfliktu
  • prostředky použité v konfliktu
  • efekty konfliktu.[26]

Model fázový[editovat | editovat zdroj]

Fázový nebo také vývojový model konfliktu říká, jakými fázemi by mohl studovaný konflikt procházet. Tyto modely nabývají tří forem:

a) eskalace a deeskalace- je model konfliktního chování, ve kterém po sobě ve spirále následují podmínky konfliktu, manifestace konfliktu, eskalace, deeskalace, ukončení konfliktu a jeho důsledky. V průběhu eskalace a deeskalace se proměňuje mnoho skutečností a konflikt se tak nikdy nevrací do podmínek, které existovaly v okamžiku jeho vypuknutí. Model nepočítá s eventualitou, že může dojít k návratu z určité fáze do fáze předcházející, tedy např. z deeskalace bez ukončení konfliktu do jeho eskalace.

b) eskalace- je model, který pracuje s třemi hlavními stupni, přičemž v rámci každého hlavního stupně existují tři specifické stupně. Tento model počítá se vzájemným zničením soupeřů a tedy v určitých situacích s nevratností konfliktních procesů

c) deeskalace- je soubor propojených procesů, jež znamenají redukci přinucení, tenze, strachu atd. Vychází z přesvědčení, že usmiřování není jednoduše opakem přinucení. V deeskalačním procesu se nachází následující fáze:

  • otevření nového kanálu komunikace
  • změna rétoriky v popisu konfliktního systému
  • odstranění nebo změna přinucení, limitů nebo sankcí
  • změna statusu hlavních zadržených
  • výměna vůdců nebo hlavních úředníků, především jestřábů
  • veřejné uznání určité odpovědnosti za existenci a pokračování konfliktu
  • uznání existence soupeře a práva jeho vůdců reprezentovat skupinu
  • modifikace nebo změna ideologických aspektů ospravedlňujících opuštění cílů sporu nebo násilných akcí
  • časově omezené odstoupení od násilných akcí
  • připuštění participace v neformálních diskuzích o řešení předmětu konfliktu

Uvedené modely jsou východiskem pro analýzy konfliktních událostí nebo našeho vědění o konfliktu. Před započetím zkoumání se musí každý sociolog rozhodnout, jaký model zvolit, a posoudit, zda jeho volba odpovídá předmětu výzkumu.[27]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, s. 128. ISBN 80-7178-535-0.
  2. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN ISBN 978-80-7419-177-0. S. 159.  
  3. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, s. 128;129. ISBN 80-7178-535-0.
  4. GIDDENS, Anthony a Philip W SUTTON. Sociologie. Vyd. 1., aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013, s.39. ISBN 978-80-257-0807-1.
  5. GIDDENS, Anthony a Philip W SUTTON. Sociologie. Vyd. 1., aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013, s.95. ISBN 978-80-257-0807-1.
  6. a b c d ABERCROMBIE, Nicholas, Stephen HILL a Bryan S TURNER. The Penguin dictionary of sociolgy. 2nd ed. London: Penguin Books, 1988, s.48. ISBN 0-14-051184-9.
  7. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 159.  
  8. HARRINGTON, Austin. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 495 s. ISBN 80-7367-093-3.  
  9. ABERCROMBIE, Nicholas, Stephen HILL a Bryan S TURNER. The Penguin dictionary of sociolgy. 2nd ed. London: Penguin Books, 1988, s.48,49. ISBN 0-14-051184-9.
  10. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, s. 128. ISBN 80-7178-535-0.
  11. MARSHALL, Gordon. A dictionary of sociology. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 1998, viii, 710 p. ISBN 0-19-280081-7.
  12. MILLS, C. White collar: the American middle classes. 50th anniversary ed. /. New York, N.Y.: Oxford University Press, 2002, xx, 394 p. ISBN 0-19-515708-7.
  13. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 51. ISBN 80-7178-749-3.
  14. MILLS, C. The power elite. Oxford: Oxford University Press, c1956, 423 s. ISBN 0-19-500680-1.
  15. MILLS, C a John SUMMERS. The politics of truth: selected writings of C. Wright Mills. New York: Oxford University Press, c2008, xii, 296 p. ISBN 978-0-19-534304-5.
  16. MILLS, C. Sociologická imaginace. Vyd. 1. Překlad Václav Dušek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 310 s. MOST (Sociologické nakladatelství), sv. 2. ISBN 80-86429-04-0.
  17. HARRINGTON, Austin. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy.. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 495 s. ISBN 80-7367-093-3.  
  18. HARRINGTON, Austin. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 495 s. ISBN SBN 80-7367-093-3.  
  19. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 172.  
  20. ABERCROMBIE, Nicholas, Stephen HILL a Bryan S TURNER. The Penguin dictionary of sociolgy. 2nd ed. London: Penguin Books, 1988, s.48,49. ISBN 0-14-051184-9.
  21. MARX, Karl. Preface to A Contribution to the Critique of Political Economy. Tr. S. W. Ryanzanskaya, edited by M. Dobb.. vyd. London : Lawrence & Whishart.  
  22. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1.. vyd. Praha : Portál, 2001. 231 s. ISBN 80-7178-535-0.. S. 93.  
  23. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1.. vyd. Praha : Portál, 2001. 231 s. ISBN 80-7178-535-0.. S. 93.  
  24. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1.. vyd. Praha : Portál, 2001. 231 s. ISBN 80-7178-535-0.. S. 94.  
  25. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 148.  
  26. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 149.  
  27. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 150 - 151.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ABERCROMBIE, Nicholas, Stephen HILL a Bryan S TURNER. The Penguin dictionary of sociolgy. 2nd ed. London: Penguin Books, 1988, xi, 319 s. ISBN 0-14-051184-9.
  • CORNELIUS, H. and FAIRE, S. (2006): Everyone Can Win. Sydney, Simon & Schuster.
  • DAHRENDORF, Ralf. Moderný sociálny konflikt: esej o politike slobody. Překlad Ferdinand Pál. Bratislava: Archa, 1991, 320 s. ISBN 80-7115-024-X.
  • DAHRENDORF, Ralf. Pokoušení nesvobody: intelektuálové v časech zkoušek. Vyd. 1. Překlad Jana Zoubková. Jinočany: H, 2008, 228 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7319-065-1.
  • EGGERT, M. A.; FALOZON, W. (2005): Řešení konfliktů. Praha, Portál.
  • GIDDENS, Anthony a Philip W SUTTON. Sociologie. Vyd. 1., aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1.
  • HARRINGTON, AUSTIN, kol. Moderní sociální teorie, Vyd. 1. Praha, Portál, 2006. 496 s. ISBN 80-7367-093-3
  • JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0.
  • MARSHALL, Gordon. A dictionary of sociology. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 1998, viii, 710 p. ISBN 0-19-280081-7.
  • MCCONNELL, J. A. (2001): Mindful mediation: A handbook for buddhist peacemakers. Dehiwala, Buddhist Cultural Centre.
  • MILLS, C. White collar: the American middle classes. 50th anniversary ed. /. New York, N.Y.: Oxford University Press, 2002, xx, 394 p. ISBN 0-19-515708-7.
  • MILLS, C. Sociologická imaginace. Vyd. 1. Překlad Václav Dušek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 310 s. MOST (Sociologické nakladatelství), sv. 2. ISBN 80-86429-04-0.
  • MILLS, C. The power elite. Oxford: Oxford University Press, c1956, 423 s. ISBN 0-19-500680-1.
  • MILLS, C a John SUMMERS. The politics of truth: selected writings of C. Wright Mills. New York: Oxford University Press, c2008, xii, 296 p. ISBN 978-0-19-534304-5.
  • ŠUBRT, Jiří. Historická sociologie: teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Čeněk, 2007, 548 s. ISBN 978-80-7380-061-1.
  • TILLETT, G. (1999): Resolving Conflict a practical approach. Oxford University Press.
  • ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2015, 172 s. Základy sociologie. ISBN 978-80-7419-177-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]