Instituce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Instituce (z lat. instituere, ustanovit, zřídit) znamená v sociologii obecně praktikovaný, schvalovaný a předávaný způsob jednání a vztahů. Působí jednak jako mechanismus sociální kontroly a udržování sociálního řádu, jednak jako vzor jednání, který ulehčuje život a usnadňuje spolupráci[1].

V jiných vědách a v běžné řeči se institucemi často míní také organizace, to jest více méně trvalé a účelové společenské útvary s jasnou hranicí, členstvím, vnitřní dělbou činností a tak dále. V sociologii se ovšem obojí většinou odlišuje: „Instituce je způsob, jak lidé v dané kultuře dělají nějakou věc, organizace je způsob, jak při tom svoji činnost koordinují. Bankovnictví je instituce, banka je organizace.“[2]

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Na instituce lze nahlížet nejméně z dvojího hlediska. Z funkcionálního hlediska, charakteristického pro sociologii, lze zkoumat jejich funkci při uspořádávání a řízení společnosti. Německý sociolog Niklas Luhmann pokládá instituce za trvalá a více méně uzavřená uspořádání, nezbytná proto, že spontánní vznik dobrého uspořádání je krajně nepravděpodobný. Význam institucí je v tom, že udržují taková nepravděpodobná uspořádání, že se reprodukují a vyvíjejí. I v jiných ohledech se podle něho instituce podobají živým buňkám.

Z kulturně-antropologického hlediska se instituce obvykle chápou jako více méně závazné vzorce chování, které usnadňují život tím, že určitá jednání dovolují jaksi automatizovat. Zjednodušují orientaci ve světě („redukují komplexitu“), šetří energii a podstatně usnadňuji spolupráci i velkého počtu lidí. Činí jednání druhých srozumitelnějším a předvídatelnějším, takže také podporují vzájemnou důvěru a pocit soudržnosti. Instituce vznikají jistou typizací jednání (institucionalizací) a podle některých u člověka nahrazují chybějící instinkty.

Dějiny pojmu[editovat | editovat zdroj]

Latinské slovo institutio znamená původně ustanovení, a to jak obecně právní, tak také ustanovení určité osoby do úřadu. Později označovalo také zákoník, sbírku písemných ustanovení, v reformaci dogmatiku (Jan Kalvín). Na společnost pojem použil například Jean-Jacques Rousseau, v moderním významu se jím zabýval Herbert Spencer. Podle něho se společnost dělí na funkční orgány čili instituce. Podle E. Durkheima jsou instituce hlavním tématem sociologie.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Jan Keller uvádí mimo jiné tyto příklady institucí: adopce, bohoslužba, úplatek, demokracie, svátek, úřad, školství, manželství, cech, souboj, klientství, bankovnictví, celibát, příbuzenství, trh, stát, válčení, půst, pozdrav a podobně.[3]

Typy institucí[editovat | editovat zdroj]

Zvláštní typ institucí představují totální instituce, v nichž lidé tráví delší dobu bez přerušení, případně i celý život: nemocnice, domovy, polepšovny, věznice, kláštery, léčebny dlouhodobě nemocných a podobně.

Institucionalizace[editovat | editovat zdroj]

Instituce jsou i kulturní vynálezy či konstrukce, které vznikají typizací a kanonizací osvědčených způsobů jednání, které pak společnost prosazuje a někdy i vynucuje. Jakmile k tomu dojde, mohou často působit dojmem něčeho povinného a samozřejmého, co není možné změnit a dokonce ani nemůže být jinak. Původně mohly být spjaty s určitou společností a její kulturou (například řecká demokracie, italské bankovnictví), velmi často je však přejímají a napodobují i další společnosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Haidar, J.I., 2012. "Impact of Business Regulatory Reforms on Economic Growth," Journal of the Japanese and International Economies, Elsevier, vol. 26(3), pages 285–307, September
  2. Jandourek, Sociologický slovník, str. 108.
  3. J. Keller, Úvod do sociologie, str. 54.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jandourek, J., Sociologický slovník. Praha: Portál 2001. Heslo Instituce, str. 108
  • Keller, J., Úvod do sociologie. Praha: SLON 1995
  • Petrusek, M. (red.), Velký sociologický slovník I. Praha: Karolinum 1996, heslo Instituce, str. 435
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Institution. Sv. 4, sl. 418.