Cech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Privilegium udělené roku 1600 polským králem Zikmundem III. lvovskému cechu klenotníků

Cech je středověké a raně novověké řemeslnické nebo obchodnické sdružení, které hájilo práva a zájmy svých členů, dohlíželo na jakost a cenu výrobků, na výchovu učedníků a skládání mistrovských zkoušek. Plnil též úlohy zastupitelské, náboženské a společenské.

Cechy vznikaly ve středověkých městech hlavně během 13.-15. století, v menších městech ještě i v 16. a 17. století. Rušeny začaly být ve druhé polovině 18. století a především v 19. století, neboť bránily vytváření konkurenčního prostředí a technologickému rozvoji.

Charakteristika cechů[editovat | editovat zdroj]

Zástava řemeslných cechů v Novém Strašecí

Smyslem cechu bylo především hájit zájmy svých členů, dohlížet na kvalitu a cenu zboží, ale také například nedovolovat provozování řemesla někomu, kdo není členem cechu. Toto pokutování bylo podepřeno městskými výsadami, takže nečlen cechu prakticky nemohl své řemeslo vykonávat.[1]

Cech byl ovšem také náboženské bratrstvo, zpravidla měl v městském kostele svůj oltář. Cech měl též svého voleného představeného. Měl také svůj znak či prapor, vlastní privilegia atp. Cech vlastnil také cechovní pokladnu, do níž se platily poplatky za zkoušky a vstup nových členů, pravidelné roční příspěvky, peníze vybrané na pokutách atd.

V cechu byli řemeslníci sdružováni podle jednotlivých oborů, ale velmi časté bylo spojování více řemesel do jednoho cechu, například cech ševců a obuvníků, mlynářů a perníkářů, zedníků a kameníků, krejčích a soukeníků, nebo cech kolářů, bednářů a hrnčířů. V menších městech se takto spojovala do jednoho cechu někdy i velmi různorodá řemesla.

Často se dodnes zachovaly cechovní regule tzv. cechovní pořádky, takže například víme, co musel zájemce splnit, aby byl přijat. Cech také například omezoval počet učedníků a tovaryšů. Zájemce o členství v cechu musel být vyučen u jiného člena cechu. Musel však také předložit tzv. „zachovací list“, který potvrzoval, že zájemce byl zplozen v řádně uzavřeném manželském svazku a byl pokřtěn. Zájemce pochopitelně také musel být měšťanem daného města, tj. musel v něm vlastnit dům.

Cechy nejen potlačovaly konkurenci, ale zároveň konzervovaly technologické postupy, takže se v řemeslech jen těžko prosazovaly novinky. Inovace byla možná, až když modernější způsob výroby schválil celý cech. (V českých zemích se nové výdobytky ve výrobě mnohdy prosazovaly s velkým zpožděním za Evropou.[2])

Protože tento složitý a zcela nekonkurenční řád začal být postupně pro mnohé členy velmi svazujícím, docházelo často, zvláště v raném novověku, k porušování cechovních pravidel. (Velmi běžné bylo například překračování nejvyššího povoleného počtu tovaryšů.) Tato nepružnost a podvazování konkurenčního prostředí se nakonec staly i důvodem zrušení cechů.

Postavení v rámci cechu[editovat | editovat zdroj]

Cech měl své vnitřní uspořádání, které se zakládalo na třech základních stavech v jeho rámci. První byl nejnižší učednický stav, druhý stav tovaryšský a třetí – nejvyšší – byl stav mistrovský.

V rámci cechu si mistři ze svého středu volili cechmistra. Cechmistr představoval cech na veřejnosti a vedl rokování s městskou anebo šlechtickou vrchností. V rámci cechu měl cechmistr prvostupňovou trestně-právní pravomoc. (Mohl soudit a trestat členy cechu za menší přestupky, přečiny ve výrobě a mravní poklesky.) Cechmistr měl na starosti cechovní truhlici, dohlížel na jakost výrobků a vedl porady cechu. Každý z mistrů měl vést příkladný jak soukromý, tak i pracovní život. Bezúhonný soukromý život byl považován za samozřejmost. Starší mistři měli být příkladem pro tovaryše a učedníky, sami očekávali od kolegů a tovaryšů projevy úcty.

Úpadek cechů[editovat | editovat zdroj]

Cechovní uspořádání se stalo terčem kritiky na konci 18. století a na počátku 19. století. Cechům bylo vytýkáno, že brzdí volný obchod, technologické inovace, přenos technologií a rozvoj podnikání. Dle některých pramenů z této doby se cechy stále víc a víc zapojovaly do vzájemných bojů a bojů proti řemeslníkům, kteří do cechů nepatřili. Po celé Evropě rostl sklon bojovat proti vládní kontrole trhu ve prospěch trhu volného (systému laissez faire). Ten rychle rostl a vytvářel si cestu do politického a právní systému.

Vzhledem k industrializaci, modernizaci průmyslu, obchodu a vzestupu silných národních států, které mohly přímo vydávat patenty či ochranu autorských práv, se síla cechů vytratila. Po francouzské revoluci během 19. století cechy vymizely ve většině evropských zemí, kde byly přijaty zákony o volném obchodu.

Kritika cechů[editovat | editovat zdroj]

Dva z nejotevřenějších kritiků cechovního systému byli Jean Jacques Rousseau a Adam Smith. Francouzská revoluce viděla cechy jako poslední pozůstatek feudalismu. Le Chapelierův zákon z roku 1791 zrušil cechy ve Francii úplně.

Také Karel Marx kritizoval ve svém Komunistickém manifestu cechovní systém kvůli rozdělení sociálního postavení ve vztahu utlačovatel versus utlačovaný, které bylo součástí manifestu.

Sheilagh Ogilvie (2004) ukazuje, že cechy negativně ovlivňovaly kvalitu, dovednosti i inovace. To, co ekonomové dnes nazývají "modelem dobývání renty / rent-seeking", přineslo hospodářství jen velké ztráty. Ogilvie také říká, že nevznikly žádné prokazatelně pozitivní externality, a poznamenává, že odvětví se začalo dařit až ve chvíli, kdy se cechy rozpadly. Cechy se udržely po celá staletí především díky tomu, že jejich zdroje často putovaly do rukou politicky silných obchodníků. Na druhou stranu ale Ogilvie souhlasí s tím, že spolky vytvořily sociální kapitál společně sdílených norem, informací, podílových sankcí a kolektivní politické akce. Z tohoto sociálního kapitálu těžili hlavně členové cechů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. [dále jen Janáček]. str. 70.
  2. Janáček. str. 70.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARLOVÁ, Zdeňka. Změny v cechovním zřízení měst pražských po r. 1547. Praha : [s.n.], 1934. Historická studie se zabývá zásadními změnami ve fungování cechovní samosprávy, které v rámci své živnostenské politiky zavedl po porážce stavovského odboje v r. 1547 Ferdinand I. Habsburský.. Dostupné online.  
  • MENDL, Bedřich. Sociální krise a zápasy ve městech čtrnáctého věku. Praha : Historický klub v Praze, 1926. 203 s.  
  • WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Dostupné online. - kapitola První cechy, s. 180-230.  
  • WINTER, Zikmund. Český průmysl a obchod v 16. věku. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1913. Organizace řemeslnických cechů, výklad jejich stanov s odlišnostmi podle druhů řemesel a cizí vlivy na díla uměleckých řemesel (zedníci, kameníci, malíři, rytci a knihtiskaři) v Čechách a v Praze v 16. stol.. Dostupné online.  
  • Zpráva kuratoria městského musea pražského za rok 1911. Praha : vl.n., 1912. Dostupné online. - kapitola Cechovní památky v městském museu pražském, s. 19-45.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]