Chomutov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
statutární město Chomutov
Celkový pohled ze severozápadu
Celkový pohled ze severozápadu
NUTS 5: CZ0422 562971
kraj (NUTS 3): Ústecký (CZ042)
okres (NUTS 4): Chomutov (CZ0422)
historická země: Čechy
katastrální výměra: 29,26 km²
počet obyvatel: 48 710 (2016)[1] (e)
nadmořská výška: 330 m n. m.
PSČ: 430 01 – 431 01
zákl. sídelní jednotky: 30
části obce: 1
městské části / obvody: 0
katastrální území: 2
adresa magistrátu: Magistrát města Chomutova
Zborovská 4602
430 28 Chomutov
podatelna@chomutov-mesto.cz
primátor(ka): Daniel Černý (nestr. za SZ)
www.chomutov-mesto.cz
Chomutov na mapě
Chomutov
Red pog.svg
Chomutov
Chomutov, Česko

Chomutov (německy Komotau) je okresní město v Ústeckém kraji, 49 km jihozápadně od Ústí nad Labem. Od 1. července 2006 je statutárním městem. Zaujímá plochu 29,26 km² a žije zde necelých 49 tisíc obyvatel. Je 22. největším městem České republiky, pátým v Ústeckém kraji a největším v okrese Chomutov.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města je odvozen z osobního jména Chomút, Chomout ve významu Chomoutův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje například ve tvarech: Fridericus de Chomutov, filius Nacherati, fratribus hospitalis s. Marieae Theutunicorum dat oppidum Chomutov cum villis (1252), Chomontowe (1261), in Cometave (1281), in Chomutow (1290), in oppido Comatow (1321), in Chomatow (1325), in Chomotov (1330), de Chomutow (1332), comentur ze Comentow (1355), Comotaw (1369), de Chomutoua (1389), w Chomutowie (1455), Kommotau (1787) nebo Komotau, Kommotau a Kommothau (1846).[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Chomutov v 17. století (Václav Hollar)
Centrum Chomutova s přehlídkou nacistických obrněných jednotek po obsazení Sudet
Dokument Historie Chomutova

Středověk[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o Chomutově pochází z 29. března 1252, kdy Bedřich Načeradec z Chomutova daroval městečko řádu německých rytířů, kteří zde roku 1254 zřídili svou komendu. Původní dřevěné hrazení bylo ve 2. polovině 14. století vystřídáno hradbami kamennými. Roku 1396 udělil komtur Albrecht z Dubé městu pečeť se znakem. Němečtí rytíři drželi chomutovské panství do roku 1411, kdy jim je po bitvě u Grunwaldu král Václav IV. (s výjimkou patronátu nad kostely) odňal. 16. března 1421 byl Chomutov dobyt a vypleněn husity. Poté město střídalo šlechtické majitele; naposledy jimi byli Hasištejnští z Lobkovic, kteří ve městě jako na jednom z prvních míst v Čechách prosazovali tvrdou rekatolizaci (1589 zde byla založena chomutovská jezuitská kolej). Roku 1591 se měšťané proti jezuitům vzbouřili a vyplenili jejich sídlo, za což byli dva z vůdců vzpoury popraveni. Po odsouzení Jiřího Popela st. z Lobkovic mu byl roku 1594 Chomutov zkonfiskován Rudolfem II. Roku 1605 se chomutovští vykoupili z poddanství a od té doby byl Chomutov královským městem.

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším hornickým podnikem u Chomutova byl kamencový důl Kryštof chomutovského (původně pražského) měšťana Lazara Grohmana. Nacházel se spolu s vitriolovou hutí v prostoru dnešního Kamencového jezera. První písemná zmínka o dolu pochází z roku 1558 z privilegia vydaného Janem z Veitmile. Vytěžená surovina se zpracovávala na kamenec přímo na místě v huti, jejíž roční produkce se pohybovala v řádech desítek tun (např. v roce 1563 to bylo 62 t). Od roku 1770 se v huti začalo topit uhlím, které dodával důl v Pohlodech. Podmáčené území si po polovině 17. století vynutilo nákladnou stavbu asi 1500 m dlouhé odvodňovací štoly směrem k Otvicím, jejíž zhroucení v roce 1810 vedlo k zatopení dolu a ukončení provozu. Vzápětí sice byly učiněny pokusy o nové odvodnění a obnovení produkce, ale nebyly úspěšné.[3]

Na přelomu 50. a 60. let 18. století byla postavena císařská silnice spojující Chomutov s Prahou, podél níž se rozvinula zástavba i na pravém břehu Chomutovky. Třebaže Chomutov ležel při této důležité spojnici do Saska, rostl až do poloviny 19. století jen pozvolna. Obrat nastal až v 70. letech 19. století napojením na železniční tratě vedoucí podél Krušných hor a ku Praze. V této době byly u Chomutova otevřeny hnědouhelné doly a roku 1870 založeny železárny; které po roce 1887 prosluly jako Mannesmannovy válcovny trub; roku 1890 se zde na prvním místě na světě začaly vyrábět bezešvé ocelové trubky. K válcovnám, situovaným na východním okraji města, přibyla roku 1917 jižně od Chomutova zbrojní pobočka kladenské Poldi, po válce přeorientovaná také na hutní výrobu.

Těžba hnědého uhlí[editovat | editovat zdroj]

Největším chomutovským hnědouhelným dolem byl Důl Jan Žižka uzavřený až v roce 1992.[4] Prvním podnikem v jeho dolovém poli byla šachta Augusta otevřená v 60. letech 19. století. Během hospodářské krize v roce 1874 změnila majitele a dostala nové jméno Karel. Roku 1895 ho koupily blízké Mannessmannovy závody. Po poškození šachty Karel požárem byla v roce 1904 otevřena nová těžná jáma Julius hluboká 105 m a v roce 1946 přejmenovaná na Důl Jan Žižka. Ve stejné době, kdy byla otevřena Augusta, byl mezi Otvicemi a zaniklými Michanicemi otevřen důl Hugo spojený vlečkou s hlavní železniční tratí u Kamencového jezera. V 70. letech 19. století byl opuštěn s celkovou těžbou kolem 60 000 tun. Třetím významným chomutovským dolem byl Max na jižním okraji města. Vznikl také v 60. letech 19. století a již tehdy dosáhl hloubky přes 100 m. Těžily se v něm dvě sloje: svrchní (1,5–3 m) a spodní (5–6 m). Kromě nich se dobývaly také proplástky, které se používaly jako surovina pro výrobu kamence. Do uzavření v roce 1887 se v něm ročně vytěžilo 5–6 tisíc tun kamenečných surovin a za dobu jeho existence až 800 000 tun uhlí.[5] Další doly se nacházely v Horní Vsi.[6]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Roku 1928 byla k Chomutovu připojena Horní Ves (dnešní severozápadní část města). V souvislosti s Mnichovskou dohodou muselo být většinově německé město v říjnu 1938 odstoupeno nacistickému Německu, stalo se součástí Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland) a v jejím rámci vládního obvodu Ústí nad Labem. Chomutov byl osvobozen na samém konci války, 8. května 1945, a to jednotkami Rudé armády. V následujících měsících bylo německé obyvatelstvo z města vyhnáno.

Náměstí 1. máje
Experimentální domy s mezonetovými byty na sídlišti Březenecká

V 60.–80. letech 20. století došlo k rozsáhlé přestavbě města, která se výrazněji nedotkla historického jádra, jež je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Plán na výstavbu sídlišť mezi Chomutovem a Jirkovem vznikal v 60. letech 20. století. Vycházel z předpokladu, že v roce 1975 bude žít v chomutovsko-jirkovské aglomeraci 95 000 lidí. O výstavbě sídlišť Březenecká a Kamenná bylo rozhodnuto v roce 1966 a v letech 19701971 také o sídlištích Zahradní a Písečná, přestože se s výstavbou druhých dvou počítalo až po roce 1980.[7]

Počet obyvatel některých sídlišť v Chomutově v roce 2013[8]
Sídliště Počet obyvatel
Březenecká 7 380
Kamenná 3 274
Písečná 3 485
Pod Černým vrchem 3 606
U Jitřenky 3 293
U Luny 3 017
U Severky 1 187
Zadní Vinohrady 2 072
Zahradní 5 109

Jejich součástí se měly stát kromě až šestnáctipodlažních domů také nová nemocnice, gymnázium, bazén, domov důchodců, podzemní garáže a další objekty běžné vybavenosti. Z velkých plánů nakonec zůstaly jen kino s knihovnou (zbořeny během října a listopadu 2012),[9] fotbalové hřiště s tenisovými kurty a obchodní centrum.[7]

Sídliště Březenecká, Kamenná, Zahradní a Písečná spojují Chomutov s Jirkovem jako městskou aglomeraci s přibližně 68 000 obyvateli.[8]

Sídliště Březenecká a Kamenná byla postavena v letech 19701985. Dominantou obou sídlišť měly být tzv. experimentální domy s mezonetovými byty nadlehčené nadzemními pilíři. Ve stylu Le Corbusierovy koncepce je inspirován marseillským kolektivním domem Unité d’habitation navrhl architekt Rudolf Bergr. Velké časové skluzy způsobené neobvyklým pracovním postupem způsobily, že z plánovaných šestnácti domů byly postaveny pouze tři. Na Březenecké byly částečně nahrazeny vybudováním tří třídílných třináctipodlažních domů v Holešické ulici a výstavbou Hutnické ulice na místě plánovaného domova důchodců.[7] Oproti původním plánům, které počítaly se zahájením stavby po roce 1980, byla výstavba sídlišť Zahradní a Písečná zahájena už před rokem 1975. Důvodem bylo relativně snadné napojení na existující inženýrské sítě, horkovod z Komořan, budovaný čtyřproudový úsek silnice I/13 a také možnost využít občanskou vybavenost v Jirkově. Stavba proto byla zahájena v sousedství Jirkova a pohltila malé osady Keprtovo Pole a Kamenný Lom.[7]

Po roce 1990 prošla většina panelových domů na sídlištích rekonstrukcí a v rámci projektu Sídliště – místo pro život, bylo vybudováno několik dětských hřišť, postupně jsou opravovány chodníky a rozšiřují se parkoviště.[10]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Město s historickým jádrem na levém břehu říčky Chomutovky v nadmořské výšce 340 m se rozkládá v Chomutovsko-teplické (mostecké) pánvi při úpatí Krušných hor. Terén je z větší části rovinatý, pouze okrajové čtvrti na severu a severovýchodě vystupují do svahů o několik desítek metrů. Na severovýchodě stavebně splývá s městem Jirkov.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Před zavedením pravidelného sčítání lidu v Chomutově žilo 1 129 (1702), 2 967 (1811) a 4 014 (1843) obyvatel.[zdroj?]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[11][8]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 8 183 11 707 15 280 19 813 24 869 28 010 33 279 28 848 33 070 40 051 51 769 53 107 51 007 48 328
Domy 692 875 985 1 286 1 545 1 776 2 818 3 428 3 387 3 412 3 542 3 660 3 631 3 996

Struktura obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 271 domech 20 894 obyvatel, z nichž bylo 10 037 žen. 1869 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 18 042 k německé a 103 k židovské. Žilo zde 18 770 římských katolíků, 825 evangelíků, 80 příslušníků Církve československé husitské a 483 židů.[12] Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 818 domech 33 279 obyvatel. 4 449 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 27 609 k německé. Žilo zde 28 570 římských katolíků, 1 311 evangelíků, 529 příslušníků Církve československé husitské a 444 židů.[13]

Židovská komunita[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zmínka o židovském osídlení Chomutova pochází z roku 1421. V roce 1517 byli židé z města vypovězeni a početnější komunita v Chomutově poté existovala až od poloviny 19. století. Největšího početního rozmachu se dočkala v roce 1880, kdy v Chomutově žilo 562 židů (pro srovnání v roce 1930 šlo o 444 osob). Židovská obec zdecimovaná holocaustem byla po druhé světové válce obnovena a připojena k židovské obci v Ústí nad Labem.[14]

V Chomutově stály postupně tři synagogy. První dvě středověké beze stopy zmizely. Novodobá synagoga, postavená v roce 1876 v novorománském slohu, stávala na nároží ulic Mostecká a Karla Buriana. V listopadu 1938 byla vypálena během Křišťálové noci a posléze zbořena. Do dnešní doby se dochoval židovský hřbitov, který se nachází v sousedství městského hřbitova v Beethovenově ulici. V 80. letech byl hřbitov přeměněn na park a v 90. letech v důsledku koncentrace sociálně patologických jevů uzavřen. Otevřen byl po rekonstrukci v roce 2008 a jeho součástí je pamětní deska a pomník.[15]

Německá komunita[editovat | editovat zdroj]

Památník obětem tzv. divokého odsunu z Chomutova do německému Maltheuernu

V roce 1930 žilo v Chomutově přes 27 tisíc Němců, tj. přes 80 % veškerého obyvatelstva.[13] Podle Mnichovské dohody z roku 1938 se Chomutov stal součástí Německem obsazených Sudet, a Češi i Židé byli vyhnáni na území tzv. druhé republiky.

Podle odhadů pamětníků mělo na počátku května 1945 žít v Chomutově na šedesát tisíc osob (před válkou v roce 1939 mělo město 33 475 obyvatel), z toho asi osmdesát Čechů, kteří ve městě zůstali po říjnu 1938. Z 8. na 9. května 1945 bylo město obsazeno oddílem Rudé armády pod velením majora Nosova. Čeští obyvatelé Chomutova, jakož i místní němečtí antifašisté a komunisté, založili dvanáctičlenný Československý národní výbor, jehož předsedou byl zvolen Josef Černý. Československý národní výbor byl později přeměněn na Národní revoluční výbor a všichni němečtí členové z něj byli vyloučeni. Tento byl ještě později přeměněn na Místní národní komisi.[16]

Po nezbytném zprovoznění základních funkcí města, což trvalo asi do konce května, vydala chomutovská MSK nařízení, že „všichni Němci musí nosit na levém rukávu viditelnou bílou pásku“. Navíc bylo trestné používání československé trikolory Němci a označování domů, v nichž bydleli, československými a rudými vlajkami. Tyto domy měly být nadále označeny bílými prapory. Všechny ulice ve městě byly přejmenovány českými názvy. Dne 9. června byla vydána vyhláška, podle které se musely dostavit „všechny osoby německé národnosti mužského pohlaví ve stáří 13–65 let nejpozději do deseti hodin na bývalé hřiště DFK Chomutov u parku. Ženy, děti a starci nesmí opouštěti své byty.“ Podle vzpomínek pamětníků se dostavilo pět až osm tisíc Němců. Ti byli posléze třídenním pěším pochodem za asistence vojska vyhnáni po trase přes Jirkov – KundraticeDřínovJezeří do Nové Vsi v Horách. Během pochodu bylo údajně ubito, zastřeleno či jinak přišlo o život několik desítek osob. Českému doprovodu se však nepodařilo dojednat přechod do Německa, a proto byli všichni odvedeni do Záluží, kde někteří z nich zůstali až do roku 1946.[16]

Na přelomu května a června vzniklo internační středisko v objektu bývalé sklárny v ulici Na Moráni, ve kterém bylo v noci ze 6. na 7. června zabito několik desítek Němců. Od 2. července začaly odjíždět transportní vlaky s německým obyvatelstvem přes Křimov a Reitzenhain do Německa. Do 8. září 1945 tak bylo v celkem patnácti železničních transportech odsunuto přes patnáct tisíc dalších Němců z Chomutova a vesnic v jeho okolí. V Chomutově smělo zůstat (na základě individuálního přezkoumání svých aktivit během okupace) jen několik set Němců, zejména antifašistů a komunistů.[16]

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Katastrální území Chomutova

Město Chomutov se skládá ze dvou katastrálních území – Chomutov I a Chomutov II. Nedělí se na žádné místní části.

Správní území[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Okres Chomutov a Obvod obce s rozšířenou působností Chomutov.

Chomutov je okresním městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Chomutov se skládá ze 44 obcí, ORP z 25 obcí.

Zastupitelstvo a starosta[editovat | editovat zdroj]

Starostové

  • 1800–1807 Franz Grönert
  • 1807–1839 Jakob Dobrauer
  • 1839–1850 Rudolf Grünewald
  • 1850–1958 Georg Löw (starosta)|Georg Löw
  • 1858–1870 Josef John (starosta)|Josef John
  • 1870–1877 JUDr. Heinrich Schmatz
  • 1877–1881 Franz Tschörner
  • 1881–1897 JUDr. Franz Schreiter (starosta)|Franz Schreiter
  • 1897–1910 Anton Schiefer
  • 1910–1933 JUDr. Ernst Storch
  • 1933–1938 Viktor Herbich
  • 1938–1945 Eduard Fiedler

Předsedové národních výborů

  • 1946–1947 Václav Strejc
  • 1947–1948 Ing. Jaroslav Dosoudil
  • 1948–1949 Bohumil Dobiáš
  • 1949–1950 František Aubrecht
  • 1950–1952 Jaroslav Albrecht
  • 1952–1953 Jaroslav Třešňák
  • 1953–1954 Josef Jakl
  • 1954–1956 Bohumil Voldřich
  • 1956–1957 František Aubrecht
  • 1957–1960 Josef Kincl
  • 1960–1970 Jaroslav Chuchel
  • 1970–1971 Ing. Josef Pavlík
  • 1971–1981 Jaromír Franče
  • 1981–1989 Václav Šedivý

Starostové

Primátoři

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Služby[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází mnoho obchodů a nákupních center. Z větších obchodních řetězců lze jmenovat např. Baumax, Kaufland, Globus, Baumarkt, Lidl, Billa, Penny Market nebo Tesco.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Městem procházejí silnice č. 7 (PrahaSlanýLouny – Chomutov – Hora Svatého Šebestiána) a č. 13 (Karlovy VaryOstrovKlášterec nad Ohří – Chomutov – MostTepliceDěčínNový Bor – Liberec – Frýdlant).

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Město Chomutov má dvě železniční stanice: Stanice Chomutov: na tratích 124, 130, 133, 137, 140. Stanice Chomutov město: na tratích 130, 133. Železniční tratě spojené s Chomutovem jsou:

Městská hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Trolejbusová doprava v Chomutově a v Jirkově a Městská autobusová doprava v Ústeckém kraji#Chomutov a Jirkov.

Městskou dopravu zajišťují autobusy a od roku 1995 také trolejbusy (nejnovější trolejbusový provoz v Česku). Provozovatelem patnácti autobusových a šesti trolejbusových linek je Dopravní podnik měst Chomutova a Jirkova (akciová společnost na níž má podíl 84,16 % Statutární město Chomutov a 15,84 % město Jirkov).

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

V roce 1591 se Jiří Popel z Lobkovic rozhodl založit v Chomutově jezuitskou školu. Gymnázium jezuité spravovali až do zrušení řádu v roce 1773. Poté bylo gymnázium pod správu cisterciáckého kláštera v Oseku a v roce 1909 bylo gymnázium zestátněno. Od roku 1932 německé gymnázium fungovalo v nové budově v Mostecké ulici.[17]

Německá měšťanská škola působila od roku 1854 v památkově chráněné pozdně klasicistní budově na Husově náměstí. Česká škola byla otevřena až v roce 1905 a zpočátku měla jen dvě třídy, ve kterých se šedesát českých dětí učilo dvakrát týdně český jazyk. Roku 1862 se začalo vyučovat v nové dívčí škole, kterou provozoval řád sester Svatého kříže. V její budově z roku 1877 sídlí Střední zdravotnická škola založená v roce 1970. V poslední čtvrtině devatenáctého století byla otevřena novogotická budova učitelského ústavu v Beethovenově ulici (1874) a pozdně klasicistní budova Školy císaře Františka Josefa v ulici Na Příkopech.[18]

České gymnázium bylo založeno v Chomutově až v roce 1935, ale protože nemělo svou budovu, probíhala výuka v budově tzv. Masarykovy školy a v pronajatých prostorách. Budovu gymnázia se nepodařilo vybudovat a česká výuka byla na několik let přerušena vzhledem k připojení Sudet ke Třetí říši a k vypuknutí 2. světové války. Česká výuka byla obnovena v roce 1945 po odsunu Němců, a to v budově bývalého německého gymnázia, v němž škola sídlí dodnes.

Založení průmyslové školy v Chomutově, dnes Střední průmyslová a Vyšší odborná, je bezprostředně spjato s intenzivním rozvojem průmyslu ve městě na samém počátku 70. let 19. století. Plány pro první budovu školy vytvořil stavební a strojní inženýr Theodor Reuter, který se stal také prvním ředitelem školy. Slavnostní položení základního kamene k novostavbě se konalo 16. července 1874. Náklady na stavbu, prováděnou městem ve vlastní režii, činily 70 000 rakouských zlatých. Budova stála v tehdejší Pražské ulici, byla přízemní a měla celkem 17 místností. Stavba nové a větší budovy školy na dnešní Školní ulici byla zahájena na podzim 1901. Stavební práce pokračovaly natolik úspěšně, že již po necelém roce, 16. září 1902, začalo vyučování v nové budově, která svému účelu slouží doposud.

V roce 2016 v Chomutově působí městem zřizovaných čtrnáct mateřských, devět základních a jedna speciální škola v Palachově ulici. Město je také zřizovatelem Základní umělecké školy T. G. Masaryka a Střediska volného času Domeček Chomutov.[19] Kromě nich je zde také jedna soukromá základní škola.[20] Jednotlivé školy jsou uvedené v seznamu:

  • Základní škola Chomutov, Zahradní 5265
  • Základní škola Chomutov, Na Příkopech 895
  • Základní škola Chomutov, Kadaňská 2334
  • Základní škola Chomutov, Písečná 5144
  • Základní škola Chomutov, Hornická 4387
  • Základní škola Chomutov, Školní 1480
  • Základní škola Chomutov, Akademika Heyrovského 4539
  • Základní škola Chomutov, Březenecká 4679
  • Základní škola a Mateřská škola, 17. listopadu 4728
  • Základní škola a mateřská škola Duhová cesta

Střední školy jsou v Chomutově celkem čtyři:

  • Gymnázium,
  • Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola,
  • Střední odborná škola energetická a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola,
  • Střední škola technická, gastronomická a automobilní.[21]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Chomutově.
Sloup Nejsvětější Trojice v pozadí vlevo s budovou radnice
Městská věž s kostelem Nanebevzetí Panny Marie

Středem historického města je protáhlé, podloubím lemované náměstí 1. máje s barokním sloupem Nejsvětější Trojice od Ambrože Laurentise z roku 1697 obklopeným sedmi sochami světců z let 17251732.[22] Při severozápadní straně náměstí stojí budova původní řádové komendy později přestavěné na renesanční zámek, který je od roku 1607 městskou radnicí. K radnici přiléhá nejcennější stavba ve městě, raně gotický kostel svaté Kateřiny, dokončený roku 1281.[23] Na protější straně severní části náměstí stojí pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 15181542 a v k němu přistavěná sousedství 53 m vysoká Městská věž postavená po velkém požáru města v roce 1525, která v letní sezóně slouží jako vyhlídka.

V jihovýchodním rohu náměstí stojí raně barokní kostel svatého Ignáce s dvojicí věží v severním průčelí postavený pro jezuity Carlem Luragem v letech 16631671. K východní straně kostela přiléhá tzv. Špejchar, budova z počátku 17. století, v níž měli jezuité původní kostel později upravený na divadelní sál.[24] Středisko knihovnických a kulturní služeb v něm provozuje galerii.[25] V jižním sousedství kostela svatého Ignáce se nachází Jezuitská kolej z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, ve které sídlí Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov.[26]

Z měšťanských domů na náměstí 1. máje je významný barokně upravený nárožní dům čp. 4 na náměstí s gotickou dispozicí, který byl až do počátku sedmnáctého století městskou radnicí a v devatenáctém století sídlem městského soudu. Interiér a podloubí pozdně gotického domu čp. 9 (tzv. Collinova domu) z konce patnáctého století jsou zaklenuté sklípkovými klenbami.[27]

Ve městě je rozmístěna řada barokních plastik, z nichž se však většina nenachází na svém původním místě a některé pochází ze zaniklých sídel chomutovského okresu.[28] Mnoho plastik, kamenných náhrobků a božích muk a architektonických článků je uloženo a zpřístupněno v lapidáriu Oblastního muzea.[29]

Zaniklé památky[editovat | editovat zdroj]

V bývalém Dolním předměstí v místech parku, kde stojí novorenesanční budova okresního soudu z roku 1871, se nacházel hřbitov s kostelem svatého Wolfganga. Kostel byl zrušen již v roce 1798,[30] ale jeho budovu zbořili až po otevření nového hřbitova v Beethovenově ulici po roce 1859.[31] Během stavby Městských lázní byl v roce 1972 odstřelen novogotický evangelický kostel na rozhraní Farského a Mánesovy ulice.[32] Kromě nich na území města zanikla řada menších kaplí. Na počátku nacistické okupace byla během tzv. "Křišťálové noci" vypálena a zničena zdejší synagoga.

Bezručovo údolí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Přírodní park Bezručovo údolí.

Na severozápadním okraji města začíná Bezručovo údolí; 13 km dlouhé a až 200 m hluboké lesnaté údolí Chomutovky. V roce 2002 bylo vyhlášeno jako přírodní park a jeho část v roce 2013 jako přírodní památka. Severně od města se zvedá vrch Strážiště (511 m n. m.). Na vrcholu stojí hotel s bývalou vyhlídkovou věží.

Kamencové jezero[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kamencové jezero.

Kamencové jezero – jde o vodní plochu nacházející se na severovýchodním okraji Chomutova v nadmořské výšce 337 m, která vznikla koncem 18. století zatopením prostoru po těžbě kamencových břidlic z let 15581785. S rozměry 240 na 676 m zaujímá rozlohu 16,3 ha, maximální hloubka je 3,25 m a objem 285 000 m³. Vysoký obsah kamence ve vodě (kolem 1 %) z Kamencového jezera činí malé „Mrtvé moře“, neboť zabraňuje růstu řas a sinic. V letních měsících je vyhledávaným místem ke koupání. Jako přírodní útvar je jedinečné a i ve světovém měřítku ojedinělé. Podle pověstí je jediné na světě – druhé kamencové jezero v Kanadě prý vyschlo – ovšem voda s podobným složením se vyskytuje v mnoha jiných jezerech. Jen toto jedno má však takovou rozlohu a jako jediné na světě je využíváno k rekreaci.[zdroj?]

Podkrušnohorský zoopark[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Podkrušnohorský zoopark Chomutov.

Podkrušnohorský zoopark je zoologická zahrada zaměřená na chov evropských a asijských zvířat (vlk, zubr, medvěd, tuleň atd.), Zoopark ze severní strany přiléhá ke Kamencovému jezeru a svojí rozlohou je největším zoo v České republice. Součástí zooparku je i Kaštanka, která je považována za nejstarší a nejsevernější sad památných stromů kaštanovníků setých v České republice. V minulosti byl součástí parku i recesistický výběh ropáka bahnomilného, který ale zoo zrušilo, když se stal předmětem soudního sporu, protože byl vytvořen bez vědomí výtvarnice Barbary Šalamounové, která vytvořila výtvarnou podobu ropáků pro studentský film Jana Svěráka.[33]

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Vlastníci města[editovat | editovat zdroj]

Většinu 15. století, po vyhnání řádu německých rytířů, Chomutov spravovala královská komora, která město postupně zastavila řadě šlechticů. Obvykle však známe jen rok udělení města do zástavy.[34]

  • do roku 1252: Bedřich z Chomutova – první známý majitel města
  • 1252–1411: řád německých rytířů
  • 1411–1488: královská komora, zástavní držitelé:
    • 1414: Půta z Illburka
    • 1416: Václav IV.
    • 1424: Mikuláš Chudý z Lobkovic
    • 1436: Jakoubek z Vřesovic
    • 1441–1452: Jan z Vřesovic
    • 1454: Mikuláš II. z Lobkovic
    • 1455–1465: Jan Calta z Kamenné Hory
    • 1465: Burian z Gutštejna
    • 1465–1483: Bonuše (Anna), dcera Jana Calty z Kamenné Hory
    • 1483–1488: Beneš z Veitmile
  • 1488–1496: Beneš z Veitmile
  • 1496–1513: bratři Jan, Michal, Kryštof, Šebestián z Veitmile a jejich strýcové Ladislav a Zikmund (Michal, Kryštof, Ladislav a Zikmund postupně umírají)
  • 1513–1529: bratři Jan a Šebestián z Veitmile
  • 1529–1549: Šebestián z Veitmile
  • 1549–1560: Jan z Veitmile a 2 jeho bratranci
  • 1560–1571: Ferdinand II. Tyrolský
  • 1571–1583: Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic
  • 1583–1588: Bohuslav Jáchym z Lobkovic
  • 1588–1594: Jiří Popel z Lobkovic
  • 1594–1605: královská komora (správci Jan Vřesovec na Podsedicích a Hans z Zettelbergu)
  • 1605–1918: svobodné královské město

Ostatní osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2005 uděluje Magistrát města Chomutova ocenění významným osobnostem, které se zasloužily o veřejný život ve městě nebo šíření jeho dobrého jména. Seznam držitelů ceny je uveden v článku cena Jiřího Popela z Lobkovic.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

V blízkosti městského parku na pěší zóně za obchodním domem Chomutovka se nachází Sloup partnerství, na němž je kromě jiného umístěna i mramorová deska, která uvádí partnerská města Chomutova (Bernburg, Annaberg-Buchholz, Arenzano a Trnava) včetně roku uzavření smlouvy o partnerství.[35]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2016. Praha. 29. dubna 2016. Dostupné online. [cit. 2016-09-03]
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam změny (CH–L). Svazek II. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1949. 706 s. S. 34.  
  3. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov : Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 81–85. Dále jen Dějiny hornictví. 
  4. ŠTRBÁŇ, Ivan. Báňská historie Mostecka [online]. Český montánní klub, 2005, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  5. Dějiny hornictví, str. 123–124
  6. Dějiny hornictví, str. 125
  7. a b c d RAK, Petr; PACHNER, Jaroslav. Chomutovská uličnice. Ústí nad Labem : albis international, 2005. ISBN 80-86971-02-3. Kapitola Sídliště mezi Chomutovem a Jirkovem, s. 92–96. Dále jen Rak, Pachner 2005. 
  8. a b c Český statistický úřad Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha : Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 289.  
  9. KINŠT, Petr. Jak bourali Evropu [online]. 2012-11-12, [cit. 2014-05-06]. Dostupné online.  
  10. KASSAL, Tomáš. Chomutov mění sídliště na přání. Dospělí chtějí zeleň, děti graffiti [online]. Ústí nad Labem: MAFRA, 2013-05-15, [cit. 2014-05-06]. Dostupné online.  
  11. Český statistický úřad Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha : Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377.  
  12. Statistický lexikon obcí v Republice československé 1921. Díl I. Země Česká. Praha : Orbis, 1924. 598 s. S. 209.  
  13. a b Statistický lexikon obcí v Republice československé 1930. Díl I. Země Česká. Praha : Orbis, 1934. 613 s. S. 99.  
  14. ROZKOŠNÁ, Blanka; JAKUBEC, Pavel. Židovské památky Čech: historie a památky židovského osídlení Čech. Brno : Era, 2004. 480 s. ISBN 80-86517-64-0. S. 170.  
  15. ZYKLOVÁ, Martina. Židé se v Chomutově dočkali znovuotevření hřbitova [online]. Chomutovský deník, 2008-05-21, [cit. 2012-03-23]. Dostupné online.  
  16. a b c Kronika města Chomutova 1945. Dodatečný zápis [online]. Příprava vydání Petr Rak. Město Chomutov, 2006, [cit. 2016-12-03]. Dostupné online.  
  17. Binterová 1997, s. 73
  18. Binterová 1997, s. 57–58
  19. Školy a vzdělávání [online]. Statutární město Chomutov, [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.  
  20. Kontakt [online]. Základní škola a mateřská škola Duhová cesta, [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.  
  21. Střední školy – Chomutov [online]. Školy online, [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.  
  22. POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: A/J. Svazek I. Praha : Academia, 1977. 644 s. Heslo Chomutov, s. 521. Dále jen Poche 1977. 
  23. ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Chomutov – zámek, s. 171–174.  
  24. Poche 1977, s. 520
  25. Galerie Špejchar [online]. Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov, [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.  
  26. Poche 1977, s. 520
  27. Binterová 1997, s. 107
  28. Binterová 1997, s. 110
  29. Binterová 1997, s. 105
  30. Poche 1977, s. 523
  31. Kostel svatého Wolfganga [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice, [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.  
  32. Rak, Pachner 2005, s. 91
  33. SMYČKOVÁ, Lenka. Matka ropáka vyhlásila boj zoo. Vzali mi ho, ať platí [online]. Economia, 2009-05-05, [cit. 2014-10-30]. Dostupné online.  
  34. BINTEROVÁ, Zdena, a kol. Dějiny Chomutova. Chomutov : Městský úřad Chomutov, 1997. 116 s. S. 7–30. Dále jen Binterová 1997. 
  35. Partnerská města [online]. Statutární město Chomutov, [cit. 2015-08-13]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • In RAK, Petr. Comotovia 2005. Sborník příspěvků z konference věnované výročí 400 let vykoupení Chomutova z poddanství (1605–2005). Chomutov : Město Chomutov, 2006. ISBN 80-86971-20-1.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]