Barokní architektura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Palác polského krále Jana III. Sobieského, Varšava, Polsko.

Barokní architektura se vyznačuje především monumentálními stavbami, které porušovaly všechna tehdejší pravidla. Vzniklo množství církevních staveb (kostely, kláštery) a téměř stejné množství světských staveb (městské domy pro šlechtu, kterým se říkalo „hotely“, paláce, letohrádky, zámky, školy a radnice).

Hlavní složky architektury[editovat | editovat zdroj]

Pohled na oltář v kostele sv. Stanislava, Vilnius, Litva

Když porovnáme barokní architekturu s předcházejícími obdobími (gotika a renesance), zjistíme, že se snažila o porušování pravidelnosti a střídmosti, jak to tehdy bylo zvykem. Budovy byly stavěny na nepravidelných a komplikovaných půdorysech, měly množství oblouků a elips; na druhé straně architekti stavěli budovy symetrické, protože hlavní důraz kladli na vnější dojem a ne na funkčnost; a to i za cenu toho, že někde vznikla falešná brána, okno či dveře. Kvůli symetrii budovy se často stávalo, že jedna její část byla využívána jako obytná budova, ale druhá - přestože vypadala úplně stejně - byla využívána jako hospodářská budova.

Avšak nejdůležitější složkou barokní architektury je pohyb. Menší stavby, fontány, ale i sochy bylo potřeba vnímat jako živé organismy, cílem bylo jejich zachycení v nějakém pohybu - s každým úhlem pohledu poskytovaly jiné zobrazení, jiný výraz, jinou podobu. V tomto umění se mazaly hranice mezi architekturou, plastikou a malbou, díky čemuž vznikala celistvá umělecká díla, v nichž nebyla technika práce důležitá; podstatný byl jen výsledek a hlavně dojem, jakým dílo působilo na lidi (například při stejných stropech místností se freskami vytvářela iluze kupolí apod).

Výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Mramorový sál, Belvedér, Vídeň, Rakousko. Jediným skutečným prvkem je fragment okna v horním a dolním levém rohu - všechno ostatní je jen iluze.

Velmi rafinovaně se pracovalo se světlem a prostorem (především u chrámů). Tyto stavby byly světlejší než v dřívějších dobách, přičemž světlo bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit dramatičnost. Stěny, kupole a stropy pokrývaly malby znázorňující nebe s postavami světců nebo mytologických postav, budící pocit kulatosti nebo téměř nekonečně vysokých stropů.

Na výzdobu se používalo velmi často zlato, štuk, barevný umělý mramor a pestré barvy, které jen umocňovaly pocit pompéznosti, vznešenosti, nadřazenosti a nesmírného bohatství, a to jak u chrámových, tak i u světských staveb. Kromě toho vzbuzovaly pocit malosti a nicotnosti, což bylo považováno za správnou cestu k pokoře.

Z materiálů se na stavbu budov používaly především cihly a malta. Stěny byly omítnuté silnou vrstvou malty bez rozdílu stavebního materiálu, ze kterého byly postavené (cihly, kámen nebo obojí), díky čemuž vznikala bohatá štuková výzdoba. V módě byly i klenby různého druhu (kupole, klášterní klenba, křížová klenba), které se často v rámci stavby prolínaly s jinými klenbami, což kladlo vysoké nároky na zručnost a přesnost stavitele.

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Mapa Versailles, Francie, z roku 1746: Je na ní dobře vidět šachovnicové uspořádání ulic, koncentrické body a diagonální osy.

Od středověku se města stavěla podle přesných plánů, které braly ohled na potřeby obchodu, dopravy a bezpečnosti, důraz se kladl i na estetickou stránku. Ideální město bylo předmětem studií; mělo symetrický centrální půdorys a ulice a domy se rozbíhaly do tvaru hvězdy nebo šachovnice. V takovém stylu byla postavena nejen evropská, ale i mnohá koloniální města (Neuf-Brisach, 1689; Kalmar, 1648, nebo Mannheim, který byl postaven hned po ukončení třicetileté války. Mezi nejznámější architekty této doby patřili Gian Lorenzo Bernini, Jacques Perret, Salomon de Brosse nebo Nicodemus Tessin.

V Itálii se architekti museli spokojit s přestavbou už existujících míst, to často zasahovalo do konečného vzhledu města, ale i do jejich plánů, které se často odkláněly od ideálního řešení. V tomto období zde vznikla např. Kolonáda před chrámem sv. Petra ve Vatikánu (Gian Lorenzo Bernini, 1665) nebo náměstí Santa Maria della Pace (Pietro da Cortona, 1656/1657), které se změnilo jen přetvořením existujících starých průčelí domů.

Ve Francii v roce 1635 navrhl Jacques Lemercier město a zámek Richelieu a po roce 1665 dal francouzský král Ludvík XIV. rozšířit lovecký pavilón na zámku Versailles. Stavbou pověřil architekta Louise Le Vau a zahrady měl projektovat Andrého Le Nôtre. Jejich úlohou bylo vytvoření sídelního královského města. Zámek byl postaven mezi parkem a městem Versailles, které s ním tvořilo harmonický celek, a zámek samotný se skládal z množství budov, uspořádaných okolo náměstí. Nová architektura se projevila i v Paříži, kde působil architekt Jules Hardouin-Mansart. Ten projektoval např. dvě hlavní pařížská náměstí – Victoires a Vendôme.

Francouzská hraniční pevnost Neuf-Brisach

V Holandsku začalo v roce 1607 rozšiřování Amsterdamu, který byl v tomto období nejbohatším obchodnickým městem v Evropě. V roce 1634 byl Stockholm povýšen na hlavní město Švédského království. Ležel na několika ostrovech, přičemž na třech hlavních ostrovech se nacházelo středověké území města. To sa později rozšířilo na pevninu v podobě šachovnicových ulic a diagonálních os. Přestavby se ujal Nicodemus Tessin mladší, ale ani jemu se nepodařilo splnit ideál barokního města.

Související články[editovat | editovat zdroj]