Itálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Repubblica italiana
Italská republika
vlajka Itálie
vlajka
znak Itálie
znak
Hymna: Fratelli d'Italia
Geografie

EU location ITA.svg Poloha Itálie

Hlavní město: Řím (Roma)
Rozloha: 301 338 km² (69. na světě)
z toho 2,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (Monte Bianco) (4810 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 43°0′ s. š., 12°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 62 007 540 (23. na světě, 2016[1])
Hustota zalidnění: 194 ob. / km² (55. na světě)
HDI: 0,881 (velmi vysoký) (25. na světě, 2012)
Jazyk: italština
Náboženství: 83,3 % křesťané, převážně katolíci
12,4 % bez vyznání
3,7 muslimové
0,2 % buddhisté
0,1 % hinduisté
0,3 % jiná vyznání
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 17. března 1861 (sjednocení městských států)
Prezident: Sergio Mattarella
Předseda vlády: Paolo Gentiloni
Měna: euro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF)
HDP/obyv. (PPP): 36 030[2] USD (29. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 380 ITA IT
MPZ: I
Telefonní předvolba: +39
Národní TLD: .it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.

Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členem OSN, NATO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru, Eurozóny a G7.

Hlavním městem je od roku 1870 Řím.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie.

Sjednocená Itálie vznikla až roku 1861 jako království spojením mnoha menších států. V první světové válce byla nejprve členem Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohody. Po válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války byla na straně hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. se pak z několika osad konsolidovalo nové město Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Mussolini řeční

Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například Benátsko nebo Papežský stát) byly připojovány postupně v následujících letech. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915, po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a mohla si ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války. V roce 1922 se po pochodu na Řím stal předsedou vlády Benito Mussolini. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu. Postupně ovládl zemi. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu.

Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945–1993 měla Itálie 52 vlád.

Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie.

Vodstvo a členění státu[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek Itálie

Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).

Moře[editovat | editovat zdroj]

Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.

Seznam geografických útvarů[editovat | editovat zdroj]

Gardské jezero v severní Itálii

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Administrativní rozdělení
Podrobnější informace naleznete v článku Italské provincie.

Itálie se dělí na 20 krajů (regioni),[3] z toho 5 má autonomní status.

Region Hlavní město Obyvatel (2011)[4][nedostupný zdroj]
Abruzzo L'Aquila 1 307 309
Apulie (Puglia) Bari 4 052 566
Basilicata Potenza 578 036
Benátsko (Veneto) Benátky (Venezia) 4 857 210
Kampánie (Campania) Neapol (Napoli) 5 766 810
Emilia-Romagna Bologna 4 342 135
Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) Terst (Trieste) 1 218 985
Kalábrie (Calabria) Catanzaro 1 959 050
Lazio Řím (Roma) 5 502 886
Ligurie (Liguria) Janov (Genova) 1 570 694
Lombardie (Lombardia) Milán (Milano) 9 704 151
Marche Ancona 1 541 319
Molise Campobasso 313 660
Piemont (Piemonte) Turín (Torino) 4 363 916
Sardinie (Sardegna) Cagliari 1 639 362
Sicílie (Sicilia) Palermo 5 002 904
Toskánsko (Toscana) Florencie (Firenze) 3 672 202
Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige) Trident (Trento) 1 029 475
Umbrie (Umbria) Perugia 884 268
Valle d'Aosta Aosta 126 806

Oblasti se dále (až od roku 2013) dělí na celkem 109 provincií.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Poslanecká sněmovna má 630 členů, senát 326, z toho 10 na doživotí (bývalí prezidenti a jiní ústavní činitelé).

Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií, Západním Německem, Lucemburskem a Francií je zakladatelem Evropské unie (EU).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Itálie.

Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Vinice v oblasti Chianti. Itálie patří mezi největší producenty vína

Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie.

Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie.

Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti.

Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999).

Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 855 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Benátky

Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. [5] Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47).

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Itálie.

S 62 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii.[6] Část imigrantů pocházela z Rumunska.[7]

Města[editovat | editovat zdroj]

Mapa Itálie

Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst.

Nejlidnatější města[editovat | editovat zdroj]

  • Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel)
  • Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel)
  • Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel)
  • Turín (Torino) (903 000 obyvatel)
  • Palermo (687 000 obyvatel)
  • Janov (Genova) (610 000 obyvatel)
  • Bologna (374 000 obyvatel)
  • Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel)
  • Bari (317 000 obyvatel)
  • Catania (313 000 obyvatel)
  • Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel)

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.

V souvislosti s arabským jarem a válkou v Sýrii je Itálie vystavena náporu všemožných migrantů z arabských zemí, kteří se do země snaží dostat přes středozemní moře.

Imigranti podle zemí
Země 2013[8]
RumunskoRumunsko Rumunsko 1 081 400
AlbánieAlbánie Albánie 495 709
MarokoMaroko Maroko 454 773
ČínaČína Čína 256 846
UkrajinaUkrajina Ukrajina 219 050
FilipínyFilipíny Filipíny 162 655
MoldavskoMoldavsko Moldavsko 149 434

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kopule katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii

V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85–90 %). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté nebo valdenští evangelíci a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám.

Státní a náboženské svátky[editovat | editovat zdroj]

  • 1. leden – Nový rok (Capodanno)
  • 6. leden – Tři králové (Epifania)
  • Pasquetta – Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
  • 25. duben – Den osvobození (Festa della Liberazione)
  • 1. květen – Svátek práce (Festa del Lavoro)
  • 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto)
  • 1. listopad – Svátek všech svatých (Ognissanti)
  • 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione)
  • 25. prosinec – Narození páně (Natale)
  • 26. prosinec – Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano)

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Čtyři z nejslavnějších světových malířů, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Raffael Santi a Tizian, pocházeli z Itálie. I výše zmíněný Leonardo da Vinci byl krom jiného významným malířem. Moderní malířství pak nepopiratelně a zásadně ovlivnil Amedeo Modigliani. Ze starších autorů je stále více doceňován též Caravaggio. Také extravagantní pokusy (známé portréty z ovoce) Giuseppeho Arcimbolda docenili až některé moderní umělecké směry, například surrealismus.

O životě většiny jmenovaných bychom věděli jen málo, nebýt zakladatele kunsthistorie Giorgia Vasariho. Jeho snahy byly usnadněny tím, že Itálie byla několik století epicentrem výtvarného umění a dějiny italského malířství jsou z velké části dějinami malířství evropského. Již v gotice se objevili někteří vrcholní tvůrci (Cimabue, Duccio di Buoninsegna, Simone Martini). Průkopníkem perspektivy v malířství byl Paolo Uccello. Ovšem vrcholným obdobím italského výtvarného umění byla bezpochyby renesance. Krom již uvedených jsou v dějinách umění vyzdvihováni Giotto di Bondone, Tintoretto, Masaccio, Paolo Veronese, Fra Angelico, Andrea Mantegna, Giorgione, Andrea del Verrocchio, Piero della Francesca, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio, Giovanni Bellini, Antonio Allegri da Correggio, Andrea del Sarto, Antonello da Messina, Filippo Lippi, Pinturicchio, Pisanello či Vittore Carpaccio. S manýrismem jsou spjati Bronzino, Parmigianino a Pontormo. Rokokovým klasikem je Giovanni Battista Tiepolo. Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou Guido Reni a Artemisia Gentileschiová. Významným krajinářem 18. století byl Giovanni Antonio Canal. Do epochy romantismu spadá dílo Francesca Hayeze. Představitelem surrealismu byl Giorgio de Chirico.

Sochař Donatello se stal přímo symbolem své disciplíny. Renesanční sochařství rozvíjel Jacopo Sansovino, umění reliéfů v této epoše pak Lorenzo Ghiberti. Neoklasicistické sochy tvořil Antonio Canova, manýristické Benvenuto Cellini.

Ve Florencii prosadil renesanční architekturu Filippo Brunelleschi, hlavním architektem slavné benátské renesanční éry byl Andrea Palladio, do Milána a Říma tento styl vnesl Donato Bramante. Gian Lorenzo Bernini je zřejmě nejvýznamnějším barokním architektem. Významnými modernistickými architekty jsou Renzo Piano, Richard Rogers (rodák z Florencie) či Aldo Rossi.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějšími italskými skladateli vážné hudby jsou Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Gioacchino Rossini, Antonio Vivaldi či Ruggero Leoncavallo. K zakladatelům žánru opery patří například též Claudio Monteverdi či Vincenzo Bellini. Neapolskou operní školu založil Alessandro Scarlatti. Jako skladatel madrigalů proslul Carlo Gesualdo. Ennio Morricone je možná nejslavnějším autorem filmové hudby všech dob. I Nino Rota se proslavil filmovou hudbou, především k filmu Kmotr.

Z interpretů dosáhli velké proslulosti tenoři Enrico Caruso, Luciano Pavarotti a Andrea Bocelli. Houslový virtuóz Niccolò Paganini se stal přímo ikonickou postavou svého oboru, stejně jako Antonio Stradivari v houslařství. Bartolomeo Cristofori je považován za vynálezce klavíru.

V oblasti populární hudby, kde tradičně dominují Britové a Američané, se dokázal celosvětově prosadit Eros Ramazzotti a někteří představitelé tzv. italopopu 70. let jako Toto Cutugno nebo skupina Ricchi e Poveri. První velký mezinárodní italský pop hit Volare z roku 1958 napsal Domenico Modugno.

Film[editovat | editovat zdroj]

Federico Fellini při natáčení Amarcordu

Velikou tradici má v Itálii filmové umění, režiséři Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini či Vittorio de Sica, zhusta představitelé tzv. neorealismu, patří ke klasikům světového filmu.

Řadu ocenění z filmových festivalů nastřádal režisér Bernardo Bertolucci. Oscara získal Giuseppe Tornatore a Roberto Benigni, šestkrát na něj byl nominován Mario Monicelli. Významnými tvůrci byli i Franco Zeffirelli či Francesco Rosi. Mnoho z těchto režisérů se prosadilo díky schopnostem filmových producentů, jakými byli Carlo Ponti a Dino De Laurentiis. Pier Paolo Pasolini dráždí dodnes diváky i filmové teoretiky svými avantgardními pokusy. Sergio Leone se pak prosadil v Hollywoodu.

V neorealistických snímcích se proslavil herec Marcello Mastroianni. Celosvětová sláva neminula ani herečky Sofii Lorenovou, Claudii Cardinalovou, Ginu Lollobrigidu a Isabellu Rosselliniovou. Oscara získala Anna Magnani.

Zejména v 70. a 80. letech byla italská kinematografie, podobně jako francouzská, schopná konkurovat Hollywoodu i v oblasti populárního filmu, zejména v žánru komedie. Za hranice své země pronikli Paolo Villaggio (známý ze série ztřeštěných komedií o účetním Fantozzim) či dvojice Bud Spencer a Terence Hill (vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti).

V modelingu (a nakonec i ve filmu) se prosadila modelka Monica Bellucci.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italská literatura.

Carlo Goldoni a Luigi Pirandello patří k nejslavnějším světovým dramatikům.

Také v oblasti prózy a poezie je několik Italů, kteří patří do kánonu světové kultury, zejména Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccacio. Pro vývoj italské literatury byl velmi významný též Torquato Tasso či Giacomo Leopardi. Utopií Sluneční stát se proslavil Tommaso Campanella. Spisovatel Ludovico Ariosto je autorem pojmu humanismus. Klíčovým představitelem tzv. Risorgimenta byl Alessandro Manzoni. Vpravdě renesančním, tedy všestranným umělcem byl Leon Battista Alberti. K důležitým autorům patřili též Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Ugo Foscolo, Antonio Tabucchi či představitel verismu Giovanni Verga.

V žádné učebnici světové literatury nemůže chybět zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti. Důležitým teoretikem futurismu byl i Umberto Boccioni. Dario Fo, Eugenio Montale, Grazia Deleddaová, Salvatore Quasimodo a Giosuè Carducci získali Nobelovu cenu za literaturu. Alberto Moravia ukázal světu ve 2. polovině 20. století literární podobu neorealismu. Z dalších poválečných autorů zaujal zejména Umberto Eco, představitel postmodernismu. V jeho stopách silně esejistické prózy jde Claudio Magris. Za hranice pronikli též Primo Levi, Dino Buzzati, Cesare Pavese, Italo Calvino, Natalia Ginzburgová či Elsa Morante, Moraviova manželka.

Nejvýznamnějšími představiteli dětské literatury jsou Gianni Rodari a Edmondo De Amicis, dobrodružné pak Emilio Salgari, tvůrce slavného Sandokana. Nejslavnějším italským komiksovým autorem je Hugo Pratt. Operními libretisty Pietro Metastasio, Arrigo Boito či Lorenzo da Ponte. Novinářkou pak Oriana Fallaciová.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italská kuchyně.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Itálie byla dlouho též centrem evropské vědy, jak dokazují jména všestranného renesančního génia Leonarda da Vinciho, vynálezce barometru Evangelistu Torricelliho, astronomů Galilea Galileiho a Giordana Bruna, fyziků Guglielma Marconiho a Alessandra Voltu. Z moderní éry lze vzpomenout fyzika Enrica Fermiho či Ritu Levi-Montalciniovou. Nobelovu cenu za fyziku má krom uvedených též Emilio Gino Segrè, Carlo Rubbia a Riccardo Giacconi. Nobelovu cenu za fyziologii Mario Capecchi, Renato Dulbecco, Salvador Luria, Daniel Bovet a Camillo Golgi. Za chemii pak Giulio Natta.

Voltovým oponentem při výzkumu elektřiny byl Luigi Galvani. Leonardo Fibonacci byl patrně nejvýznamnějším středověkým matematikem, který mj. do Evropy zavedl arabské číslice. Turínský matematik Joseph-Louis Lagrange založil variační počet. Zakladatelem teorie množin byl Giuseppe Peano. Teorii pravděpodobnosti ustavoval Gerolamo Cardano. Matematik Niccolò Fontana Tartaglia studoval dráhy dělových koulí. První ženou, která napsala učebnici matematiky a stala se profesorkou této vědy, byla Maria Gaetana Agnesiová. Matematickou biologii provozoval Vito Volterra.

Amedeo Avogadro započal moderní výzkum plynů. Zakladatelem histologie byl Marcello Malpighi, experimentální biologie Francesco Redi, účetnictví Luca Pacioli. Bonaventura Cavalieri byl významný geometr a průkopník optiky. Saturnovy měsíce objevil Janovan Giovanni Domenico Cassini. Giuseppe Piazzi objevil první trpasličí planetku, povrch Marsu mapoval Giovanni Schiaparelli. Lazzaro Spallanzani proslul výzkumem netopýrů, a tím pádem echolokace. Přístroj vynálezce Antonia Meucciho je někdy považován za první telefon. Rozvoj knihtisku ovlivnil tiskař Aldus Manutius.

V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli zakladatel moderní politické filozofie Niccolò Machiavelli či nejvýznamnější scholastický myslitel Tomáš Akvinský. Italské osvícenství reprezentoval především Giambattista Vico. Klasikem humanistické filozofie je Pico della Mirandola. Platónským filozofem, ale také významným hermetikem byl Marsilio Ficino. Raným filozofickým odpůrcem trestu smrti byl Cesare Beccaria. Velice vlivnou reinterpretaci marxismu nabídl filozof Antonio Gramsci. V posledních letech je hojně citován filozof Gianni Vattimo, tzv. filozofii informace rozvíjí oxfordský profesor Luciano Floridi. Maria Montessori vytvořila unikátní pedagogický systém. Významným sociologem a ekonomem byl Vilfredo Pareto. Franco Modigliani získal roku 1985 Nobelovu cenu za ekonomii. V medicejské éře sepsal důležité Dějiny Itálie historik Francesco Guicciardini. Významným historikem a také prezidentem mezinárodního PEN klubu byl Benedetto Croce. Nepravost Konstantinovy donace prokázal filolog Lorenzo Valla. Klasikem hudební teorie je benediktinský mnich Guido z Arezza. Objevitelem v Údolí králů se stal archeolog Giovanni Battista Belzoni. Ač ji vedl do slepých uliček, moderní kriminologii zakládal Cesare Lombroso.

Sport[editovat | editovat zdroj]

K legendárním italským fotbalistům patří Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Luis Monti, Paolo Rossi, Paolo Maldini, Roberto Baggio, Fabio Cannavaro či Andrea Pirlo. Alberto Tomba je nejslavnějším italským sjezdovým lyžařem, se třemi zlatými olympijskými medailemi. Čtyři zlaté z olympiád má plavkyně Federica Pellegriniová. Nejslavnějším horolezcem světa je Reinhold Messner, rodák z italského Brixenu.

Velmi populární je v Itálii též motorový sport: Valentino Rossi je zřejmě nejslavnějším motocyklovým jezdcem všech dob, automobilový závodník Enzo Ferrari po konci své kariéry založil proslulou automobilku, jíž dal jméno.

Valentino Rossi je nejznámější závodník na motorkách v MOTO GP.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  3. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha : Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Turistické cíle, s. 13.  
  4. Sčítání lidu v roce 2011
  5. PDF dal sito del turismo mondiale
  6. Evropa v pohybu. 1. vyd. [s.l.] : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 308 s. ISBN 80-7106-559-5.  
  7. BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 308.  
  8. Statistiche demografiche ISTAT [online]. . Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-721-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]