Papežský stát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Církevní stát
Stato Pontificio (it)
Stato della Chiesa (it)
Patrimonio di San Pietro (it)
Status Ecclesiasticus (la)
Patrimonium Sancti Petri (la)
7541870
(interregna 17981799[↓ 1], 18091814, 1849[↓ 2])
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna Marcia trionfale (1857–1870)
Geografie
Mapa
Papežský stát na mapě Evropy roku 1789
Mapa2
Papežský stát roku 1815 po Napoleonských válkách
Obyvatelstvo
Státní útvar
Vznik
754 – založení
1177 – nezávislost na Svaté říši římské
1929Městský stát Vatikán
Zánik
Státní útvary a území
Předcházející
Byzantská říše Byzantská říše
Ravennský exarchát Ravennský exarchát
Langobardské království Langobardské království
Římská komuna Římská komuna
Spoletské vévodství Spoletské vévodství
Vévodství Castro Vévodství Castro
Panství Rimini Panství Rimini
Avignonské papežství Avignonské papežství
Urbinské vévodství Urbinské vévodství
Anconská republika Anconská republika
Ferrarské vévodství Ferrarské vévodství
Římská republika (18. století) Římská republika (18. století)
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Římská republika (19. století) Římská republika (19. století)
Republika Cospaia Republika Cospaia
Knížectví Pontecorvo Knížectví Pontecorvo
Italské království Italské království
Následující
Římská komuna Římská komuna
Republika Cospaia Republika Cospaia
Parmské vévodství Parmské vévodství
Vévodství Castro Vévodství Castro
Anconská republika (18. století) Anconská republika (18. století)
Tiberská republika Tiberská republika
Římská republika (18. století) Římská republika (18. století)
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Římská republika (19. století) Římská republika (19. století)
Knížectví Pontecorvo Knížectví Pontecorvo
Italské království Italské království

Papežský stát (italsky Stato Pontificio, latinsky Status Pontificus, neboli také Dicio Pontificia), respektive Církevní stát (italsky Stato della Chiesa, latinsky Status Ecclesiasticus, také Patrimonium Sancti Petri), je název státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století do roku 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států.

V současné době se pojem „papežský stát“ může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I.[1] Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.

Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III., který potřeboval papežovu podporu pro svržení merovejské dynastie, po porážce Langobardského království daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis.[2]. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Papežský stát roku 1700 zahrnující Benevento a Pontecorvo v Itálii a hrabství VenaissinAvignonem

V letech 17961797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně uprchnout a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež však požádal o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

Sjednocování Itálie (Risorgimento) však pokračovalo a papež Pius IX. přišel postupně o velkou část území svého státu. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papežové, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu. K ukončení sporu s italským státem došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránských smluv. Ty potvrzovaly suverenitu Vatikánu a malých exteritoriálních území (několika bazilik a paláce v Castel Gandolfu). Papež se však definitivně vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Italského království. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.[pozn. 1]

Symbolika[editovat | editovat zdroj]

Historické vlajky[editovat | editovat zdroj]

Po vlajkách papežského státu a praporech (korouhvích) papežů je od dob renesance znám typ církevního gonfalonu (italsky Gonfalone di Santa Romana Chiesa), který plnil spíše funkci vojenské standarty (latinsky vexillum, případně Vessilio di San Pietro, „prapor svatého Petra“) a náležel úřadu papežského gonfaloniéra.

grafika období využití popis
do 19. století papežská námořní vlajka bílá s postavami svatých Petra a Pavla
14. století gonfalon z období papeže Bonifáce VIII.
(12941303)
svatopetrské klíče
počátek
16. století
prapor užívaný papežským vojenským stratégem Jacopo Pesaro spjatý s papežem Alexandrem VI. (14921503)
10. léta
16. století
gonfalon papeže Lva X. (15131521) gonfalon se znakem Medicejů
20. léta
16. století
gonfalon kolem roku 1520 zlatý (žlutý) gonfalon se stříbrným (bílým) štítem a svatopetrskými klíči
40. léta
16. století
gonfalon za pontifikátu Pavla III. (kolem roku 1540) červená se svatopetrskými klíči a tiárou
16691771 vlajka zaznamenaná u papežských lodí s ukřižovaným Kristem a s postavami svatých Petra a Pavla
do roku 1870 vlajka užívaná pěšími oddíly vojska Papežského státu žluto-bílá bikolóra
18031825 vlajka zaznamenaná u papežských obchodních lodí bílá
18251870 vlajka zaznamenaná u papežských obchodních lodí žluto-bílá
1870 vlajka vyvěšená na Porta Pia v době obsazení Říma (1870)[5] žluto-bílá se zjednodušeným papežským znakem

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy k infoboxu[editovat | editovat zdroj]

  1. Římská republikaŘímská republika Římská republika (17981799)
  2. Římská republikaŘímská republika Římská republika (1849)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Itálie vyplatila papeži 750 milionů lir v hotovosti a jednu miliardu lir v cenných papírech (podle tehdejších kurz měn to bylo celkem asi 90 milionů amerických dolarů). Pro správu těchto prostředků vytvořil Pius XI. zvláštní úřad a do jeho čela jmenoval finančníka Bernardina Nogaru.[3] Uvedená částka finanční náhrady je specifikována v článku č. 1 Finanční úmluvy, která byla součástí Lateránských smluv.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. [Heslo „Laterán", str. 690.]
  2. TEICHOVÁ, Alice, ed. et al. Dějiny středověku. 1. díl. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 257 s. cnb001709099. [Stať „Konec byzantského papežství" na str. 158–159; autorka Barbara Krzemieńska.]
  3. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Papežství 20. století. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 319 s. cnb000141706. S. 153.
  4. Text Lateránských smluv na oficiálních stránkách Vatikánu
  5. Becker, W. 2014: "Vatican Flags"

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
  • LOZINSKIJ, Samuil Goracijevič. Dějiny papežství. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 327 s. ISBN 80-7012-000-2.
  • Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
  • Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.
  • Becker, W. 2018: Vatican Flags. ‎ North American Vexillological Association

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]