Papežský stát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Církevní stát
Stato della Chiesa (it)
Status Ecclesiae (la)
7541870
interregna
17981799[ ↓ 1],
18091814 a 1849[ ↓ 2]
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Noi vogliam Dio, Vergine Maria (1815–1857),
Marcia trionfale (1857–1870)
geografie
Mapa
Papežský stát na mapě Evropy roku 1789
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
754 – založení
1177 – nezávislost na Svaté říši římské
1929Městský stát Vatikán
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Byzantská říše Byzantská říše
Ravennský exarchát Ravennský exarchát
Italské království (Svatá říše římská) Italské království (Svatá říše římská)
Spoletské vévodství Spoletské vévodství
Ferrarské vévodství Ferrarské vévodství
Vévodství Urbino Vévodství Urbino
Římská republika (1798–1799) Římská republika (1798–1799)
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Římská republika (1849) Římská republika (1849)
Italské království (1805–1814) Italské království (1805–1814)
Nástupnické:
Římská komuna (1144–1193) Římská komuna (1144–1193)
Avignonské papežství Avignonské papežství
Anconská republika Anconská republika
Římská republika (1798–1799) Římská republika (1798–1799)
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Římská republika (1849) Římská republika (1849)
Italské království Italské království
Městský stát Vatikán Městský stát Vatikán

Papežský stát (latinsky Status Pontificus), resp. Církevní stát (italsky Stato della Chiesa, latinsky Status Ecclesiae, případně Patrimonium Sancti Petri) je název státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století po rok 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států. V současné době se pojem papežský stát může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže měl být Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I.[1] Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.

Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III. daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis.[2] Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Papežský stát roku 1700 zahrnující Benevento a Pontecorvo v Itálii a Comtat Venaissin s Avignonem

V letech 17961797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně utéct a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež musel požádat o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

Papežský stát roku 1815 po Napoleonských válkách

Sjednocování Itálie však pokračovalo a papež přišel postupně o velkou část území. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papeži, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu, a proto k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránské smlouvy. Ta potvrzovala suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území; papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.[pozn. 1]

Historické symboly papežského státu[editovat | editovat zdroj]

Církevní gonfalon byl v období renesance prapor Papežského státu, jež plnil funkci spíše vojenské standarty (latinsky Vexillum, italsky Gonfalone di Santa Romana Chiesa, příležitostně Vessilio di San Pietro, tj. prapor svatého Petra) a která náležela úřadu papežského gonfaloniéra.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy k infoboxu[editovat | editovat zdroj]

  1. 17981799 Flag of the Repubblica Romana 1798.svg Římská republika
  2. 1849 Flag of the Roman Republic (19th century).svg Římská republika

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Itálie vyplatila papeži 750 milionů lir v hotovosti a jednu miliardu lir v cenných papírech (podle tehdejšího kurzu to bylo celkem asi 90 milionů dolarů). Pro správu těchto prostředků vytvořil Pius XI. zvláštní úřad a do jeho čela jmenoval finančníka Bernardina Nogaru.[3] Uvedená částka finanční náhrady je specifikována v článku č. 1 Finanční úmluvy, která byla součástí Lateránských smluv.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. [Heslo „Laterán", str. 690.]
  2. TEICHOVÁ, Alice, ed. et al. Dějiny středověku. 1. díl. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 257 s. cnb001709099. [Stať „Konec byzantského papežství" na str. 158–159; autorka Barbara Krzemieńska.]
  3. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Papežství 20. století. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 319 s. cnb000141706. S. 153.
  4. Text Lateránských smluv na oficiálních stránkách Vatikánu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
  • LOZINSKIJ, Samuil Goracijevič. Dějiny papežství. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 327 s. ISBN 80-7012-000-2.
  • Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
  • Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.

Související články[editovat | editovat zdroj]