Italština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Italština (Italiano)
Rozšíření: Itálie Itálie

San Marino San Marino
Francie Francie
Chorvatsko Chorvatsko
Vatikán Vatikán
Švýcarsko Švýcarsko

Počet mluvčích:

76 miliónů

Klasifikace:

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor: Accademia della Crusca
Úřední jazyk: Itálie, Švýcarsko, San Marino, Vatikán, Slovinsko (místní jazyk), Istrijská župa (Chorvatsko)
Kódy
ISO 639-1: it
---
ita (B) ita (T)
SIL: ITN
Wikipedie
it.wikipedia.org

Italština (archaicky vlaština, tak se ale někdy označuje také arumunština) je románský jazyk, kterým mluví asi 70 milionů rodilých mluvčích, žijících převážně v Itálii.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Italština je úředním jazykem v Itálii, San Marinu a švýcarských kantonech Ticino a Grigioni. Je také po latině druhým oficiálním jazykem ve Vatikáně a v některých částech Slovinska a Chorvatska, kde jsou italské menšiny. Mluví jí také skupiny imigrantů v Lucembursku, USA, Venezuele, Brazílii, Argentině, Kanadě a Austrálii. Je také rozšířena na sousední soustroví Malta a v Albánii.

Nářečí[editovat | editovat zdroj]

Mezi uznávané dialekty patří toskánský, piemontský, abruzzský, apulský, umbrijský, lazijský, marchigianský, cicolansko-reatonsko-aqualský, moliský a další. Sicilština, sardština a benátština bývají označovány jak za dialekty, tak i za samostatné jazyky. Kromě nich se dá hovořit o dialektech i v souvislosti s každým městem.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Italština vznikla postupným vývojem z hovorové (vulgární) latiny. První texty, které mohou být označeny za italštinu, se datují na začátek 9. století (indovinello veronese, viz níže). Italština byl poprvé formalizována ve 14. století prací Dante Alighieriho, který smíchal jihoitalské dialekty se svojí rodnou toskánštinou. Moderní italština je postavena na toskánském dialektu. Ostatní dialekty mají samostatný vývoj z latiny, jsou však ovlivněny různými jinými jazyky podle dějin místa, kde se používají. Např. jihoitalské dialekty jsou silně ovlivněny španělštinou a (byť jen částečně) arabštinou. Základní změny v italském jazyce vůči latině jsou následující:

  • Slovní zásoba
    • Některé kořeny zmizely úplně nebo byly potlačeny a nahrazeny v každodenní mluvě novými. Např. lat. bellum (válka) bylo nahrazeno původně gótským slovem guerra. Původní kořen se však dodnes nachází v odvozených slovech jako bellicoso, debellare, ribelle apod. Často se místo slova z klasické latiny zachovala jeho varianta z vulgární latiny, často dokonce slangu - např. místo slova odvozeného od latinského kořene equus (kůň) se v italštině používá vulgárnělatinské cavallo (původní latinský kořen se zachoval v málo užívaném adjektivu equestre - jízdní). Podobně místo původního latinského kořene caput (hlava) se užívá odvozenina z původně slangového výrazu testa (latinský kořen se však zachoval ve slově capo - šéf). K podobným změnám došlo ve všech románských jazycích.
    • Italština se obohatila o slova přejatá z jiných jazyků či moderní novotvary jako automobile, aeroplano apd.
  • Skloňování a časování
    • V italštině se prosadilo (na rozdíl od latinského skloňování pomocí pádových koncovek) skloňování předložkové. Genitiv se obvykle tvoří předložkou di, dativ a, akusativ je bezpředložkový. Tyto pádové předložky jsou původem skutečnými latinskými předložkami de, ad apod.
    • Se zánikem pádových koncovek se ustálila nová podoba substantiva/adjektiva (v italštině jediná), a to z latinského akuzativu. Např. it. tempo je lat. tempus (ak. tempus), it. mano z lat. manus (ak. manum; podobně jako v latině je toto slovo ženského rodu, ač má mužskou koncovku), it. migliore z lat. melior (ak. meliorem) apod.
    • U sloves došlo k vytváření minulých časů s pomocným slovesem (avere nebo essere) a k posunu významu použití jednotlivých časů. V otázce použití časů však hodně závisí na oblasti.
  • Přízvuk, délka slabik a výslovnost
    • Výslovnost je měkčí, a to v případě např. gi/ge, ci/ce, gli apod.
    • V italštině došlo k zániku přirozené délky slabik, zůstala jen délka polohová. Největší vliv na délku slabik má však slovní přízvuk, který slabiku výrazně prodlužuje. K tomuto jevu, který se objevil již v pozdní starověké latině (viz poezii Commodianovu), je velmi patrný v dnešní hovorové italštině, kde přízvučná slabika často potlačuje slabiky okolní (srov. hovorové come devo fa'? namísto come devo fare?)
    • Italština změnila výslovnost většiny kořenů. Viz např. novus > nuovo, signum > segno apod. Také došlo ke změně výslovnosti hlásek. Např. préteritum/imperfektum, v latině tvořené koncovou příopnou ba, se v italštině tvoří příponou v(a) apod.
  • Člen a rod
    • V italštině se objevily členy, jak určitý (il/lo/l'/la), tak neurčitý (un/una/un'). Člen určitý vznikl z latinského ukazovacího zájmena ille/illa, neurčiný je číslovkou jeden/jedna.
    • Při přechodu z latiny se ztratilo neutrum, které však je částečně prakticky odlišováno v některých tvarech (např. plurál jinak maskulinního slova uovo (vejce, pl. uova) nebo u některých zájmen, používaných pouze pro věci, jako esso).
  • Větná stavba
    • Větná stavba je jednodušší, více využívá vedlejších vět než klasická latina. Infinitivní vazby s akuzativem či nominativem prakticky (až na výjimky) neexistují.
    • Ve vedlejších větách je omezeno používání povinných konjunktivů. To se týká především souslednosti časové a časových a vztažných vět. Pokud zde italština používá konjunktiv, jedná se o významový rozdíl vůči použití indikativu.

K těmto změnám docházelo postupně. Velmi pěkně je tento postup patrný při četbě italských středověkých a renesančních textů (Torquato Tasso, Dante Alighieri apod.).

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

Prvním textem zaznamenaným vulgární (tj. lidovou) italštinou literárního charakteru je tzv. veronská hádanka (indovinello veronese) z počátku 9. století. Jejím řešením není nic jiného než symbol psaní: bílé pole je nepopsaný list, černé semeno písmena a býci pero. Zní:

Se pareba boues, 
alba pratalia araba 
& albo uersorio teneba 
& negro semen seminaba.
Tlačil před sebou býky, 
oral bílé pole, 
držel bílý pluh
a zaséval černé semeno.

Abeceda a výslovnost[editovat | editovat zdroj]

velké: А À B C D E É È F G H I Ì J K L M N O Ò P Q R S T U Ù V W X Y Z
malé: a à b c d e é è f g h i ì j k l m n o ò p q r s t u ù v w x y z
výslovnost: a a (přízv.) b k nebo č d e e (přízv.) e (přízv.) f g nebo dž nevyslovuje se i i (přízv.) j jen v ciz. sl. l m n o o (přízv.) p ku r s t u u (přízv.) v jen v ciz. sl. jen v ciz. sl. jen v ciz. sl. c nebo dz
  • přízvučné slabiky (většinou předposlední) následované souhláskou a samohláskou, skupinou r + souhláska nebo st se vyslovují dlouze, jinak krátce.
  • c se čte jako k před a, o, u, souhláskou a ve skupinách che, chi.
  • c se čte jako č před e, i a ve skupinách cia [ča], cio [čo], ciu [ču].
  • g se čte jako g před a, o, u, souhláskou a ve skupinách ghe, ghi.
  • g se čte jako dž před e, i a ve skupinách gia [dža], gio [džo], giu [džu].
  • scia, sce, sci, scio, sciu se čte š [ša, še, ši, šo, šu]
  • z se čte někdy jako c, někdy jako dz (neexistuje přesné pravidlo, nutná praxe)
  • skupina gl se čte jako změkčené ľ
  • zdvojené souhlásky (bb, ss, tt,…) se čtou dlouze

Vzor[editovat | editovat zdroj]

  • italština – italiano
  • ano –
  • ne – no
  • samozřejmě! – certo!/certamente
  • ahoj! – ciao! (neformálně)/salve! (obecně)
  • jak se máte? – come stai? (neformálně)/come sta? (formálně)/come va? (obecně)

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Slovní zásoba vychází z latiny buď přímo, nebo zpětným přejímáním z jiných románských jazyků. Část slovní zásoby pochází i z germánských jazyků, je možné nalézt i vliv arabštiny apod.

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

italsky

Tutti gli esseri umani nascono liberi ed eguali in dignità e diritti. Essi sono dotati di ragione e di coscienza e devono agire gli uni verso gli altri in spirito di fratellanza.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Wiktionary
Italská edice Wikislovníku, svobodného slovníku/tezauru