Italská literatura

Italská literatura je literatura psaná v italštině hlavně na území Itálie. Rovněž do ní lze zařazovat literaturu psanou Italy nebo literaturu napsanou v jiných jazycích, které se používají v Itálii, často v těch, které jsou úzce spjaty s moderní italštinou. Jeden z prvních příkladů italské literatury je tradiční lyrická poezie psaná v okcitánštině, která do Itálie pronikla do konce 12. století. Od roku 1230 se sicilská básnická škola stala pozoruhodnou jako první ve standardní italštině. Dante, jeden z největších italských básníků, je pozoruhodný díky své Božské komedii. Francesco Petrarca prováděl klasický výzkum a psal lyriku.

Původ

Na konci 5. století vpadli severští dobyvatelé na území rozpadající se Římského impéria. Římská říše se postupně rozpadla, ale latinská tradice se držela při životě díky Cassiodoriovi, Boetiovi, Symmachovi.

V Ravenně vzniklo pod Theodorich Velkým nové království Gótů. Svobodná umění vzkvétala, gótští králové se obklopovali mistry rétoriky a gramatiky. V Itálii také zůstaly některé školy ateistické a právě v nich vyrostlo několik skutečně výjimečných lidí jako Magnus Felix Ennodius, básník spíše pohanský než křesťanský, Arator, Venantius Fortunatus, Venantius Jovannicius, Felix Gramatik, Petr z Pisy, Paulinus z Aquilei a mnoho jiných.

Italové si nikdy nelibovali v teologickém studiu a ti, kteří na něm záviseli, preferovali Paříž před Itálií. Italy přitahovalo něco praktičtější, pozitivnější – obzvláště studium římského práva. To přispělo pozdějšímu založení středověkých univerzit ve městech Bologna, Padova, Vicenza, Neapol, Salerno, Modena a Parma. Ty zase pomáhaly šířit kulturu a připravovat půdu pro vývoj nové literatury v lidové řeči. Přetrvávání klasických tradic, zanícení pro památky Říma, zvláště politické zájmy, které se projevily ve válkách lombarských komun proti říši Štaufů, duch inklinující více k praxi než k teorii – toto vše mělo silný vliv na osud italské literatury.

Zatímco se legendy, příběhy, epické básně a satira objevovaly a šířily ze všech stran, Itálii byly tato hnutí buď cizí nebo v nich hrály zvláštní roli. Známe například čím byly trojské tradice ve středověku – a měli bychom si myslet, že v Itálii – zemi Říma, přetrvávající památky Aeneas, Vergilius – by měly být obzvlášť rozvinuté. Nebylo to však tak. V Evropě se objevila zvláštní kniha, nikdo přesně neví kdy, Historia de excidio Troiae napsána údajně jistým Darésem, očitým svědkem trojské války. Ve středověku se stala tato kniha základem mnoha prací. Benoît de Sainte-Maure sestavil na jejím základě velmi dlouhou francouzskou báseň, která se zase stala zdrojem pro jiné básníky jako Herbort von Fritzlar a Konrad von Würzburg. Nyní k italskému fenoménu – zatímco Benoît de Sainte-More napsal svou báseň ve francouzštině, berouc materiál z latinské historie, dva němečtí spisovatelé vytvořili ve svém jazyce téměř originální dílo – na druhé straně Ital podle Benoita sestavil v latině Historia Destruction Troiae; byl jím Guido delle Colonne z Messiny, jeden z básníků Sicilské školy píšících v lidovém jazyce. Guido byl imitátor provensálštiny; rozuměl francouzsky a přesto napsal svou knihu latinsky, čímž změnil trubadúrskou romanci na seriózní historii.

Stejně se stalo s jinými velkými legendami. Legenda o Alexandrovi Velkém inspirovala v Itálii jeho latinské dvojče Qualichino z Arezza. Celá Evropa byla plná Krále Artuše. Italové se spokojili s překladem a zkrácením francouzských románů. Dokonce i náboženské legendy mají v Itálii pouze slabé kořeny. Jacobus de Voragine sbírající své životy svatých zůstal pouze historikem, učencům, téměř kritikem pochybujícím o věcech, které popisoval. Itálie nemělo žádnou z knih, ve kterých je středověk tak zvláštně zobrazen, ať už v jeho asketickém nebo rytířském pojetí. Intelektuální život v Itálii se projevil ve zvláštní, pozitivní, téměř vědecké formě, ve studiu římského práva, v záznamech Farfa, Marsicana a jiných, v překladech Aristotela, v učeních salernské školy, krátce v Milionu Marca Pola, v dlouhé sérii faktů, které se zdají být odděleny od faktů středověku a na druhé straně sjednocené s klasickým Římem a renesancí.

Latina v Itálii měla neměnnost a vývoj nového národního jazyka byl velmi pomalý, předcházely mu dvě období italské literatury v cizích jazycích a francouzštině. Mnozí Italové jako Albert Malaspina (12. století), Ferrarino Trogni da Ferrara, Lanfranc Cigala, Bertolome Zorzi, Sordello, Rambertino Buvalelli, Nicoletto da Torino psali básně v provensálštině opěvující válku a lásku. Žili na dvorech nebo mezi lidmi, navykajíc je na nové zvuky a harmonie.

V téže době existovala i jiná poezie epického druhu psaná v smíšeném jazyce založeném na francouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů, které se soustavně míchaly. Můžeme to pozorovat na hybridních slovech podle zvuků podle pravidel obou jazyků, francouzská slova s italskými koncovkami. Systém vokalizace ve slovech blížící se italo-latinskému použití, něco, co patří najednou oběma jazykům, jakoby pokus o vzájemné překlenutí při splynutí. Patří sem chansons de geste, Macaire, Entre en Espagne, Prise de Pampelune (autor Niccolò da Verona) a jiné. To vše předcházelo příchodu čistě italské literatury.

Vznik lidové literatury

Jak pokračoval boj mezi francouzštinou a italštinou, francouzština prohrávala. Znovu se objevovaly hybridní tvary, ale už nepřevažovaly. V dílech Buovo d'Antona a Rainaldo e Lesengrino je jasně cítit benátský dialekt, ačkoli jazyk je ovlivněn francouzskými tvary. Tato díla, která Graziadio Isaia Ascoli nazval miste (smíšené), přímo předcházely čistě italskou literaturu.

Dnes je prokázáno, že určitý druh literatury existoval již před 13. stoletím: Ritmo cassinese, Ritmo su Sant'Alessio, Laudes creaturarum, Ritmo Lucchese, Ritmo Laurenziana, Ritmo Bellunese klasifikuje Segre et al. jako "Archaická díla" (Componimenti Arcaici): "tak se označují první literární díla v běžné italštině, která se datují od posledních dekád 12. století do časných dekád 13. století." (Segre, 1997). Ale jak poukazuje, tato literatura nemá zatím jednotné stylistické nebo lingvistické vlastnosti. Tento raný vývoj však probíhal na celém poloostrově, rozdíl byl pouze v předmětu umění. Na severu byly poeti Giacomino da Verona a Bonvicino da Riva zvláště zbožní a měli být lidem recitováni. Byly psány v dialektu smíšeného z milánštiny a benátštiny a jejich styl nesl silné znaky francouzské popisné poezie. Lze je považovat za součást populární poezie v širším smyslu slova. Tento druh kompozice byl možná povzbuzen starým severoitalským zvykem poslouchat na náměstích a při cestách písním žonglérů. Stejným davem, které těšily romantické příběhy a které poslouchali příběhy zkaženosti Macaire a neštěstí Floris a Blancheflour, jiný žonglér zpíval o hrůzách Babilonia Infernale a požehnanosti Gerusalemme Eccles, a zpěváci zbožné poezie soutěžili v chansons de geste.

Sicilská škola

Literatura s uniformnějšími znaky se objevila na jihu Itálie, zvláště po roce 1230, který označuje začátek tzv. Sicilské školy. Její význam je spíše v jazyce (vytvoření první standardní italštiny) jako v předmětu – písně o lásce z části tvořeny na základě poezie v provensálštině importované na jih Normany a Šváby pod vedením Fridricha II. Ačkoli může vypadat uměle, tak se tato poezie liší od francouzské v jejím pojetí ženy, určitě platoničtějším a méně erotickém. Znak, který se dále rozvíjel Dolce stil nově později ve 13. století v Bologni a Florencii. Na rozdíl od italských trubadúrů není ani řádek napsán ve francouzštině. Namísto toho se běžný repertoár rytířských termínů přizpůsobil italské fonetice, čímž vznikla nová italské slova. Francouzské přípony -iÀre a -ce vytvořily stovky italských slov končících na -iera a -za jako riv-íra, costan-za. Takové přípony a předpony si přisvojili Dante jeho současníci a převzala je další generace italských spisovatelů. K této "škole" patřil Enzo, sardinský král, Pier delle Vigne, Inghilfredi, Guido a Odo delle Colonne, Jacopo d'Aquino, Rugieri Pugliese, Giacomo da Lentini, Arrigo Testa a jiní. Nejznámější je No m'aggio posto in core od Giacoma da Lentiniho, hlavy hnutí, ale i poezie napsaná samotným Fridrichem. Giacomo da Lentinimu se také připisuje vynalezení Sonetu, který později zdokonalil Dante a Petrarca.

Nevýhodou poezie sicilské školy byla cenzura nastolená Fridrichem II.: Do literatury nesměla vstoupit žádná politická témata. V tomto ohledu byla severní literatura, stále rozdělena do komun nebo městských států s poměrně demokratickou vládou schopna poskytovat nové myšlenky, a přesně to dělal žánr sirventés a později Danteho komedie: jeho řádky jsou plné invektiv současných politických vůdců a dokonce papežů. Přestože během vlády Fridricha (a později Manfrediho) převažovaly konvenční písně o lásce, v contraste (za autora se považuje Cielo d'Alcamo) nacházíme zajímavého reprezentanta spontánnější poezie o níž samotní moderní italští kritici mnoho napsali. Tento contraste (rozpor) mezi dvěma milenci v sicilském dialektu jistě není třeba považovat za nejstarší či jedinou báseň populárního druhu. Bezpochyby patří do dob vládce Fridricha II. (Ne později než roku 1250) a je významná jako důkaz, že zde existovala populární poezie nezávislá od literatury. Dnes se většina kritiků shoduje na tom, že contraste Ciela d'Alcamo je pravděpodobně učenecké přepracování některého ztraceného lidového rýmu a má nejblíže k druhu literatury, která zanikla nebo snad byla pohlcena starou sicilskou literaturou. Její rozlišovacím znamením je, že měla právě opačné kvality než poezie básníků sicilské školy, přestože se diskutuje, že její styl zrazuje hloubku znalostí Fridrichovy poezie. Byl zde pravděpodobně satirický záměr v mysli anonymní básníka. Je energická ve vyjadřování pocitů a zdá se, že jejím zdrojem je skutečný sentiment. V cílovém contraste je vše původní, pro konvenčnost zde není místo. Je poznamenána jižanskou smyslností.

Básně sicilské školy byly napsány v prvním známém italském standardu. Tito básníci ho vypracovali pod vedením Frederika II. Kombinuje mnohé typické rysy sicilštiny a v menší, ale nezanedbatelné míře dialekt Apulie a jiné jižní dialekty s mnoha latinskými a francouzskými slovy. Z lingvistických studií sicilské školy Danteho se vyvinuly jeho styly Illustre, Cardinale, aulic, curialis, které později oživil Guittone d'Arezzo v Toskánsku. Prvotní forma těchto básní se stala tímto prvním standardem, ale v Toskánsku se vyskytla v mírně pozměněné formě, protože toskánští přepisovači vnímali pětisamohláskový jihoitalský systém jako sedmisamohláskový. V důsledku toho texty, které italští studenti četli ve své antologii, obsahují verše, které se navzájem nerýmují (někdy sic. -i> -e, -u> -o) a které mohou vysvětlit nedostatek popularity u moderních čtenářů během 19. a 20. století. Ačkoli mnoho z těchto textů bylo obnoveno, musíme se na takové vydání dívat jako na pochybné náhrady originálů, které bohužel mohou být navždy ztraceny.

Náboženská poezie středního severu

Ve 13. století se v Itálii uchytilo silné náboženské hnutí, jehož příčinou i důsledkem byl vznik dvou velkých řádů – svatých františkánů a dominikánů. O Františkovi z Assisi vznikla legenda, ve které přirozeně převládají imaginární prvky: zázraky a zjevení světce, jeho schopnost mluvit se zvířaty. František nebyl jen velkým mystikem a reformátorem katolické církve, je významně moderní přiřazováním morálního smyslu přírodě. Přestože byl František učencem, byl na hony vzdálen rafinované poezii Frederikova dvora. Připisují se mu mnohé básně. Legenda říká, že v osmnáctém roce jeho pokání, téměř v extázi, nadiktoval Cantico del Sole. Ačkoli o tom existují pochybnosti, tato hymna se připisuje jemu. Je to první velké básnické dílo severní Itálie, napsané veršem význačným asonancí, básnickým prostředkem rozšířeným především v severní Evropě. Ostatní básně, dříve po dlouhou dobu připisované sv. Františkovi, v současné době době postrádají autentičnost.

Básník, který prezentoval celou sílu a šířku svého náboženského cítění v Umbrii byl Jacopo dei Benedetti z Todi, známý jako Jacopone da Todi. Nejen že byl Jacopone posedlý mysticismem sv. Františka, byl také silným satiristou, který neváhal kritizovat korupci a církev zosobňovanou Bonifácem VII., papežem, který pronásledoval jeho i Danteho. Náhlé úmrtí Jacoponeovy ženy narušilo jeho mentální zdraví a poté, co prodal veškerý svůj majetek a rozdal jej chudým, oblékl si hadry a vyžíval se, když se mu vysmívali, následovaný davem, který na něj volal Jacopone, Jacopone. Není známo, zda to je pravda. Co víme je, že intenzivní vášeň musela pohnout s jeho srdcem a držela nad ním despotickou ruku, vášeň božské lásky. Pod jejím vlivem Jacopone trpěl roky a roky nejtěžšími utrpením, ventilujíc své náboženské opojení ve svých básních. Není v něm propracované umění, není v něm ani náznak úmyslné snahy; je v něm jen pocit, který ho absorboval, fascinoval a pronikal jím. Jeho poezie byla v něm a tryskala na povrch, ani ne tak ve slovech jako ve vzlycích a nářcích, které jakoby patřily skutečnému monomaniakovi. Ale Jacopone byl mystik, který se ze své poustevnické cely díval na svět a obzvláště sledoval papežství, svými slovy stíhající Celestýna V. a Bonifáce VIII. Uvrhli ho do vězení, spoutali řetězy, ale jeho duch se povznesl k Bohu a to mu stačilo. Stejný pocit, který ho nutil vylít své pocity v extatických písních božské lásky a ponižovat se, ho přiměl kritizovat ty, kteří sešli z nebeské cesty, ať byli papeži, církevními hodnostáři nebo kněžími. V Jacoponeovi byla silná originalita a v období počátků italské literatury patřil k nejvýznamnějším spisovatelům.

Náboženské hnutí v Umbrii následoval další literární fenomén, fenomén zbožného dramatu. V roce 1258 starý poustevník Raniero Fasano opustil jeskyni, kde žil po mnoho let, a najednou se objevil v Perugii. Ty časy byly pro Itálii velmi smutné. Hádky v městech, skupiny Ghibellinov a Guelfi, papežské interdiktem a exkomunikace, represe vládnoucí strany, krutost a tyranie šlechty, mor a hlad udržovaly občany v neustálém napětí a strachu. Neklid v Perugii vybudil Fasaniho, který se prohlásil za Božího posla, aby odhaloval zjevení a ohlašoval světu strašné katastrofy. Pod vlivem strachu se zformovala skupina flagelantů Compagnie di Disciplinanti, kteří se v pokání trestali do krve a zpívali lauda v dialogu se svými bratry.

Tato lauda, úzce spjaté s liturgií, byly prvními příklady dramatu v lidové italštině. Byla napsána v umbrijském dialektu, v osmislabičných verších a samozřejmě neměla žádnou uměleckou hodnotu. Jejich vývoj byl však rychlý. Už v 13. století se v Devozioni del Giovedi e Venerdi Santo objevují dramatické prvky, přestože jsou stále spjaty s liturgickým úřadem. V di un Monaco c / fe and al servizio di Dio (o knězi který vstoupil do služeb Božích) lze již rozeznat směřování k určité formě, kterou toto literární dílo mělo v následujících stoletích.

V 13. století se centrem dění co do literárního dění i politického života stalo Toskánsko. Toskánci mluvili dialektem, který nejblíže připomínal mateřský jazyk – latinu, která se vzápětí stala téměř výhradně jazykem literatury a která byla na konci 13. století považována za významnější než ostatní; „Lingua Tusca magis apta est ad literam sive literaturam“ – tak píše Antonio da Tempo z Padovy, narozený kolem roku 1275. Jelikož Toskánsko bylo velmi málo nebo nebylo vůbec ovlivněno germánskou invazí, nikdy se zde neujal feudální systém. Probíhaly zde divoké vnitřní boje, ale neoslabily jeho život; naopak mu daly novou krev a posílily jej a (zvláště po konečném pádu Hohenstaufovcovo v bitvě u Benevento v roce 1266) ustanovily jej první italskou provincií. Od roku 1266 se ve Florencii rozběhla hnutí politických reforem, které v roce 1282 vyústily do setkání Priori delle Arti a vzniku malých cechů (Arti Minori).Tento model později převzala Siena s institucí Magistrato dei Nove, dále Lucca, Pistoia a další guelfská města v Toskánsku, která zavedla podobné lidové instituce. Tímto způsobem převzaly cechy vládu do svých rukou a nastalo období sociální a politické prosperity.

Není tedy divu, že i literatura rostla do nevídaných výšin. V Toskánsku také existovala populární poezie o lásce; byla zde škola imitátorů Sicilanů s vůdcem Dante z Majano; ale její literární originalita se ubírala jiným směrem - směrem humorné a satirické poezie. Zcela demokratický styl vlády vytvořil novou formu poezie, která stála v nejsilnějším protikladu k středověkému mystickému a rytířskému stylu. Z klášterů a hradů se ozývala zbožná modlitba k Bohu či k nějaké svaté; v ulicích měst se však ke všemu, co se dřív dělo, přistupovalo s posměchem nebo s kousavým sarkasmem. Folgore di San Gimignano se směje, když ve svých sonetech vypráví skupině sienských mladíků o tom, čím se lidé zabývají v jednotlivých měsících roku, nebo když skupinu florentských chlapců seznamuje s radostmi každého dne v týdnu. Ceně della Chitarra se směje, když paroduje Folgorovy sonety. Sonety Rustico di Filippo jsou napůl zábava, napůl satira; smích a pláč, žert a uštipačnosť – vše můžeme najít u Cecco Angiolieriho ze Sieny, nejstaršího humoristy, kterého známe, vzdáleného předchůdce Rabelaise a Montaigna.

V Toskánsku se zrodil i další druh poezie. Guittone d'Arezzo přizpůsobil rytířskou poezii národním tématům a provensálské formy latině. Pokoušel se o politickou poezii a ačkoli jeho práce je plná největších nejasností, připravil cestu pro Boloňskou školu. V 13. století byla Bologna městem vědy a objevila se zde filozofické poezie. Guido Guinicelli byl poeta nové umělecké vlny. Změnily a rozšířily se v něm myšlenky rytířství; zpívá o lásce a spolu s ní o urozenosti mysli. Myšlenka vládnoucí v Guinicelliho Canzoni není ničím nevlastním jeho subjektivitě. Jeho spekulativní mysl zvyklá putovat v polích filozofie přenáší své produkty do jeho umění. Guinicelliho poezie nese jednu z chyb Guittona d'Arezzo: příliš zdůvodňuje; chybí mu představivost; jeho poezie je výsledkem intelektu spíše než hravosti a srdce. Ale i tak představuje velký krok v historii italského umění obzvláště kvůli jeho úzkému spojení s Danteho lyrickou poezií.

Předtím, než přijdeme k Dantovi, musíme poznamenat další fakta. V 13. století existovalo několik alegorických básní. Jedna z nich je od Brunetta Latiniho, který, jak je známo, měl pro Allighieriho velkou slabost. Jeho „Tesoretto“ je krátká báseň v sedmisyllabických verších s dvojveršími, v níž autor vypráví, jak se ztratil v divočině a setkal se s dámou zosobňující Přírodu, od níž získal mnoho poučení. Čteme tu vidění, jinotaje, morální ponaučení – tři prvky, které znovu nacházíme v Divina Commedia.

Francesco da Barberino, učený právník, sekretář biskupů, soudce a notář napsal dvě malé alegorické básně Documenti d'amore a Del Reggimenti e dei costumi delle donne. Stejně jako Tesoretto nemají hodnotu jako umělecké dílo, ale na druhou stranu jsou historicky významné. Čtvrtým alegorickým dílem byla Intelligenza; někteří označují za jejího autora Dina Compagniho, ale pravděpodobně není jeho, ale je pouze verzí francouzské básně.

Zatímco poezie v 13. století byla hojná a různorodá, próza zaostávala. Nejstarší exemplář se datuje do roku 1231 a sestává z krátkých poznámek záznamů a výdajů Mattasala di Spinello dei Lambertini ze Sieny. V letech 1253 a 1260 vznikly i obchodní dopisy jiných Sieňanů.

Nejsou to však známky literární prózy, jaké nacházíme ve francouzštině. V polovině století jistý Aldobrando či Aldobrandini (není známo, zda byl z Florencie nebo Sieny) napsal knihu pro Beatrice ze Savoje, hraběnku Provence, nazvanou Le Régime du corps. V roce 1267 Martino da Canale napsal v obdobném langue d'oil dějiny Benátek. Rusticiano z Pisy, dlouhou dobu na dvoře Eduarda I., sestavil mnohé rytířské romance podle the Artušovského cyklu a následně napsal cesty Marca Pola, které mu snad nadiktoval sám velký cestovatel. A nakonec Brunette Latini s jeho Tesoro.

Další v řadě originálních prací v langue d'oil jsou překlady nebo adaptace. Z náboženských legend pocházejí některé bajky; romance o Juliu Caesarovi; několik krátkých dějin starověkých rytířů. Tavola rotonda; překlady Viaggi Marca Pola a Tesoro Latiniho. Ve stejnou dobu se objevily překlady asketických prací a prací s poučením z latiny, záznamů a zápisků o rétorice a proslovech. Donedávna bylo stále možné odhadnout jako nejstarší práce italské prózy Cronaca Mattea Spinella da Giovenazzo, a Cronaca Ricordana Malespiniho. Ale bylo prokázáno, že obě byly sestaveny v mnohem pozdější době. Proto nejstarší prózou je vědecká práce Composizione del mondo od mnicha Ristora z Arezza, který žil asi v polovině 13. století. Tato kniha shrnuje poznatky z astronomie a geografie. Ristoro byl v těchto tématech nadřazený ostatním spisovatelem té doby, protože se zdá, že byl důsledným pozorovatelem přírodních jevů a mnohé věci, které popisuje, byly výsledkem jeho osobních bádání. Další dílo je De regimine Rector, od Fra Paolino, minoritního benátského žebravé kněze, který byl pravděpodobně biskupem v Pozzuoli a také napsal latinské historické zápisky. Jeho pojednání úzce souvisí s dílem Egidia Colonny De regimine principum. Je napsáno v benátském dialektu.

13. století bylo velmi bohaté na příběhy. Existuje sbírka pod názvem Cento Novelle Antiche obsahující příběhy vybrané z orientálních, řeckých a trojských tradic, ze starověké a středověké historie, z legend o Británii, Provence a Itálii a z Bible, z místních italských tradic, jakož i příběhů o zvířatech a mytologie. Tato kniha vzdáleně připomíná španělskou sbírku El Conde Lucanor. Zvláštností italské knihy je, že příběhy jsou velmi krátké a působí jako pouhé črty, které vypravěč postupně doplňuje. Další romány vytvořil Francesco Barberino ve své práci Del reggimenlo e dei costumi delle donne, ale jejich význam je mnohem menší. Celkově nacházíme v italských románech 13. století málo originality a reflektují pouze zlomek velmi bohaté francouzské literatury. Pozornost si zaslouží i Lettere od Fra Guittone d'Arezzo, který napsal mnohé básně a také několik prozaických listů, jejichž náměty jsou morální a nábožné. Láska k starověku, římským tradicím a jeho jazyce byla u Guittona tak silná, že se pokoušel psát italsky v latinském stylu, což však vedlo k nejasným a neohrabaným textům. Za svůj vzor si vzal Senecu, a proto jeho próza nabyla bombastického stylu, který byl podle jeho názoru velmi umělecký, avšak ve skutečnosti byl cizí pravému duchu umění a vyústil spíše v grotesku.

Spontánní vývoj italské literatury

V roce 1282, kdy byla stanovena florentské Arti minoři, začalo období Nové literatury, které nepatří do období prvních toskánských začátků, ale k pokroku. Školy umělců jako Lapo Gianni, Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia a Dante Alighieri udělali lyrickou poezii výlučně toskánskou. Všechny novinky a poetická síla, která přinesla tato škola, která byla vskutku začátkem italského umění sestává z toho, co Dante vyjádřil jako Quando Amore Spira, noto, ed a quel NIODE Chei detta dentro, ve significando, což znamená síla vyjadřování pocitů duše tak, jak je inspiruje láska, ale vhodným a elegantním způsobem, dávajíc hmotě tvar, a s průřezovými uměními.

"Toskánska lyrická poezie", první skutečné italské umění, je předvojem tohoto uměleckého spojení v spontánnosti a zároveň záměrné práce mysli. V Lapovi Giannim nový styl ještě není bez příměsi starých asociací sicilsko-provensálské školy. Jakoby váhal mezi dvěma způsoby. Prázdná a zanícená frazeologie sicilské školy chybí, ale poet se nebyl vždy schopen osvobodit od jejího vlivu. Někdy však čerpá přímo ze srdce a tehdy se drobnosti a zvláštnosti ztratí, jeho verš se stává čistým, plynulým a elegantním.

Guido Cavalcanti byl učenec s rozvinutým konceptem umění. Cítil jeho hodnotu a tomu přizpůsobil své učení.

Cavalcantimu už chybělo hodně z ducha literatury středověku; hluboce reflektoval vlastní práci a z této reflexe odvozoval své poetické vnímání. Jeho básně můžeme rozdělit do dvou tříd; těch, které zobrazují filozofa, il sottilissimo dialettico, jak ho nazval Lorenzo a ty, které jsou přímo produktem jeho poetického ducha prodchnuto mysticismem a metafyzikou. Do první třídy patří známá báseň Sulla natura d'amore, která je ve skutečnosti dokumentem o metafyzice lásky a později byla anotovaná nejrenomovanějšími platónské filozofy 15. století jako Marsilius Ficinus a jiní. V jiných Cavalcantiových básních kromě toho vidíme tendenci zdrobňování a potlačování poetických obrazů pod mrtvou váhou filozofie. Ale v mnoha jeho Sonett můžeme obdivovat věrnost obrazů a eleganci a jednoduchost stylu, což vyvolává dojem nového uměleckého období. Toto obzvláště cítit v Cavalcantiho Bally, protože v nich se naivně a bez zanícení vylévá, ale s neměnným a sofistikovaným vědomím svého umění. Vysoko nad všemi v realitě žalu a lásky, které zobrazuje, vyjádřené melancholické touhy po vzdáleném domově, v klidné a čisté touze po dáme jeho srdce, v hluboké subjektivitě nikdy nezatížené metafyzickými jemnosti stojí Bally, kterou Cavalcanti sestavil potom, jak ho vyhnali z Florencie se "skupinou Bianchi" v roce 1300 a útočiště našel v Sarzane.

Třetím básníkem mezi následovníky nové školy byl Cino da Pistoia z rodu Sinibuldi. Jeho milostné básně jsou takové sladké, jemné a podmanivé, že je převyšuje pouze Dante. Útrapy lásky popisuje silnými doteky; je snadné vidět, že nejsou fingované, nereálné. Psychologie lásky a žalu dosahuje téměř dokonalosti.

Dante

Dante, největší z italských básníků také vykazuje tyto lyrické tendence. V La Vita Nuova napsané v roce 1321 (tak nazvané autorům, aby poukazovala na to, že jeho první setkání s Beatrice bylo začátkem života zcela odlišného od dosavadního) vidět vysokou idealizaci lásky. Jako by v ní nebylo nic pozemské nebo lidské, jakoby měl poet oči neustále obrácené k nebi když zpívá o své dáme. Vše je nadsmyslné, vzdušné, nebeské a skutečná Beatrice se postupně více a více přetavuje do symbolismu božského, bez její lidské povahy. Některé z textů se zabývají tématem nového života; ale ne všechny z milostných básní jsou o Beatrice, zatímco jiná díla jsou filozofické a mostem ke Convito.

Práce, která učinila Danteho nesmrtelným a povýšila ho nad všech ostatních italských géniů, byla Divina Commedia. Pod doslovným pojetím tohoto epického příběhu je alegorický smysl. Dante cestující Peklem, očistci a Nebem je symbolem lidstva směřujícího ke dvěma objektům - dočasnému a věčnému štěstí. Lesem, v němž se básník ztrácí se myslí říšské a náboženské pomatení lidstva zbaveného dvou z jeho vodítek - císaře a papeže. Hora osvětlená sluncem je nebeské království. Tři šelmy jsou tři slabosti a tři síly, které postavili Danteho záměrem největší překážky: závist je Florencie, jasná, nepředvídatelná a rozdělena mezi Bianchi a Neri; pýcha je francouzský rod; lakomství je papežský dvůr; Virgilius představuje rozum a říši. Beatrice je symbolem nadpřirozené pomoci, bez níž člověk nemůže dosáhnout nejvyššího cíle, kterým je Bůh.

Ale hodnota básně neleží v alegorií, která ji stále spojuje s středověkou literaturou. Co přináší nové je individuální umění básníka, klasické umění, které se poprvé přelévá do formy romance. Dante je nadevše velký umělec. Zda popisuje přírodu, analyzuje vášně, proklíná slabosti nebo zpívá hymny ctnostem, je stále vynikající pompou a jemností svého umění. Z hrubé středověké vidiny vytvořil největší práci moderního věku. Materiál pro svou práci vzal z teologie, filozofie, historie a mytologie ale především z vlastní vášně, z nenávisti a lásky; a vdechl ducha génia všem těmto materiálům. Perem poeta mrtvých vzkřísí k životu, znovu se stávají lidmi a vyprávějí jazykem svých dob, svých vášní. Fariñas degli Uberti, Bonifác VIII., Hrabě Ugolino, Manfred, Sordello, Hugo Kapet, sv. Tomáš Akvinský, Cacciaguida, sv. Benedikt, sv. Peter jsou všichni objektivními výtvory; stojí před námi v celém životě svých charakterů, pocitů a zvyků.

A přece tento svět představivosti, kterým se básník pohybuje neožil pouze silou jeho génia, ale mění ho jeho vědomí. Hříchy trestá a ctnosti odměňuje sám Dante. Osobní zájem, který nese na reprezentaci tří světů je to, co nás nejvíce zajímá a udivuje. Dante mění historii dle vlastní vášně. Proto Božskou komedii můžeme oprávněně nazvat nejen nejživější dramatem myšlenek a pocitů, které hýbaly muži těch časů, ale i nejjasnější a spontánní reflexí individuálních pocitů básníka o ponížení občana až po víru věřícího a elán filozofa. Divina Commedia fixovala a jasně definovala osud italské literatury, dala umělecký nádech a tím i nesmrtelnost všem formám literatury, které vytvořil středověk. Dante začíná éru Renesance.

Petrarca a po něm

Dvě věci charakterizují Petrarca: klasický výzkum a nový lidský pocit, který přinesla jeho lyrická poezie. Tyto dvě věci nejsou bez souvislosti, jedna je výsledkem druhé. Petrarca, který odkrýval práce velkých latinských spisovatelů, nám pomáhá pochopit Petrarca, který se zcela osvobodil od středověku, lidskou láskou miloval skutečnou dámu a oslavoval ji živou i po smrti v básních plných učené elegance. Petrarca byl první humanista a zároveň první lyrický poet moderní školy. Jeho kariéra byla dlouhá a divoká. Mnoho let žil v Avignonu proklínajíc zkorumpovanost papežského dvora; procestoval téměř celou Evropu; dopisoval s vládci a papeži; v jeho časech ho považovali za prvního spisovatele listů; měl pocty a bohatství; a stále s sebou nesl nespokojenost, melancholii a neschopnost uspokojit tři charakteristiky moderního muže.

Jeho Canzoniere je rozdělena do tří částí: první obsahuje básně napsané během života Laury, druhá básně napsané po její smrti a třetí Trionfi. Jedinou tématem těchto básní je láska; ale její umělecké pojetí se různí v koncepci, obrazech a sentimentu, odvozeném z nejrůznějších dojmů z přírody. Petrarcova láska je skutečná a hluboká a tomu vděčí hodnota jeho lyrického verše, zcela odlišná, nejen od provensálské trubadurů a italských básníků před ním, ale i od Danteho lyriky. Petrarca je psychologický básník nořícího se do vlastní duše, studující vlastní pocity, který ví jak je vykreslit nevýslovně sladce. Petrarcova lyrika není transcendentální jako Danteho naopak drží se zcela v lidských mezích. V boji, pochybnostech, strachu, zklamání, žalu, radosti, vlastně ve všem nachází básník materiál pro svou poezii. Druhá část Canzoniere je vášnivější.

Trionfi nedosahují kvalit prvních dvou; je jasné, že se Petrarca pokoušel imitovat Divina Commedia, ale nepřiblížil se jí. Canzoniere obsahuje i několik politických básní, jednu, která má být určena di Rienzimu a několik sonetů proti avignonskému dvoru. Jsou význačné energičností pocitu a také proto, že ukazují ideu Italianita ještě lepší než Alighieriho. Itálie, která si zromantizoval se liší od kteréhokoliv, co si představovali lidé ve středověku, a v tomto je také předchůdcem moderních dob a moderních ambicí. Petrarca neměl určitý politický záměr. Vyvyšoval di Rienziho, vzýval Charlese IV., Chválil Visconti; ve skutečnosti byla jeho politika více řízena dojmy jako zásadami; ale nade vše neustále kralovala láska k Itálii, jeho starověké a slavné vlasti, která je v jeho mysli sjednocená s Římem, velkým městem hrdiny Cicera a Ščípa.

Boccaccio

Boccaccio měl stejně zanícenou lásku k starověku a stejně uctíval novou italskou literaturu jako Petrarca. Byl první, který za pomoci Řeka narozeného v Kalábrii sestavil latinský překlad Iliady a v roce 1375 Odysey. Jeho rozsáhlé klasické znalosti se projevily obzvláště v práci De Genealogie deorum, ve které shrnuje bohů podle rodokmenů sestavených podle různých autorů píšících o pohanských božstvech. Tato práce označuje období studií v přípravě na oživení klasického učení. Zároveň otevírá cestu moderní kritice, protože Boccaccio byl ve svém výzkumu a úsudku vždy nezávislý od autorů, kterých si nejvíce vážil. Genealogii deorum je, jak řekl A. H. Heeren, encyklopedie mytologických znalostí a byla předchůdcem rozsáhlého humanistického hnutí, které se rozvinulo v 15. století. Boccaccio byl také prvním historikem žen v jeho De claris mulieribus a prvním, který se ujal vyprávět příběh velkého neštěstí v jeho De casibus virorum illustrium.

Dále zdokonaloval předešlé geografické výzkumy v zajímavé knize De monhibus, Silvia, fontibus, lacubus, fiuminibus, stagnují, et pal udibus, et de nominibus mans, ve které použil Vibius Sequester, ale která také obsahuje mnohé nové a cenné pozorování. Z jeho prací v italštině se žádná nepřibližuje dokonalosti Petrarca. Jeho sonety, většinou o lásce jsou průměrné. Jeho epická poezie je lepší. Ačkoliv se dnes již nemůže pyšnit vynalezením octave stanza, (který se následně stal metrem básní Boiarda Ariosto a Tassa), což mu bylo dlouho připisovány, určitě byl prvním, který jej použil v práci určité délky a psal v uměleckém stylu, jak v jeho Teseide, nejstarší italské romantické básni. Fiostrato spojuje lásky Troiola a Griseidy (Troilus a Cressida). Je možné, že Boccaccio znal francouzskou báseň o trojské válce od Benoita de Sainte-More; ale italská práce je zajímavá analýzou vášně lásky, která je udělaná mistrovsky. Ninfale fiesolano vypráví příběh lásky nymfy Mesoly a pastýře Africa. Amorosa Visione, báseň v trioly nepochybně vděčí za svůj původ Božské komedii. AMET je směs prózy a poezie, a je prvním italským pasteveckým románem.

Filocopo je nejranější z prozaických románů. V něm Boccaccio vypráví v pracném a co nejrozepsanějším stylu o lásce Floria a Biancafiory. Materiál pro tuto práci čerpal pravděpodobně z populárního zdroje byzantského románu, o kterém se mu mohl zmínit Leonzio Pilato. Ve "Filacopo" nacházíme významné nadšení pro mytologický smysl, které poškozuje román jako umělecké dílo, ale přispívá k historii Boccacciovho myšlení. Fiammetta je další román, o lásce Boccaccia a Marie Akvinského, předpokládané přirozené dcery krále Roberta, kterou vždy vzpomíná pod jménem Fiammetta.

Itálie práce, která v podstatě proslavila Boccacia byl Dekameron, sbírka 101 povídek týkajících se skupiny mužů a žen, kteří odešli do domu blízko Florencie aby unikly moři v roce 1348. Psaní povídek, takové hojné v předchozích staletích zvláště ve Francii, nyní poprvé nabylo uměleckou formu. Boccaccio styl má být imitací latiny, ale próza v něm poprvé nabyla formu vypracovaného umění. Drzost starých fabliaux nahrazuje pečlivá a vědomá práce mysli s citem pro krásu, která studovala práci klasických autorů a touží je do co největší možné míry imitovat. Nad tím, v Dekamerone, Boccaccio určuje charakter a pozoruje vášně. V tom leží jeho přínos. Mnohé bylo napsáno o zdroji povídek Dekameronu. Boccaccio pravděpodobně použil psané i ústní zdroje. Lidové tradice v něm museli podnítit mnohé příběhy jako například ten Griseldin.

Na rozdíl od Petrarca, který byl vždy neosobní, zamyšlený, unavený životem, rozrušený zklamáními, zjišťujeme, že Boccaccio je klidný, klidný, spokojený se sebou a svým okolím. Navzdory těmto fundamentálním rozdílům v jejich osobnostech byli tito dva velcí autoři starými a vroucnými přáteli. Ale jejich zanícení pro Danteho nebylo stejné. Petrarca, který tvrdí, že ho jednou v dětství zahlédl, si nezachoval na něj příjemnou vzpomínku a bylo by zbytečné popírat, že na něj žárlil. Divina Commedia mu poslal, když už byl starcem, a přiznal, že ji nikdy nečetl. Na druhou stranu Boccaccio cítil pro Danteho více než nadšení. Napsal jeho biografii, jejíž přesnost dnes neprávem mnozí kritici podceňují a dal veřejnosti kritické lekce básně v Santa Maria del Fiore ve Florencii.

Fazio degli Uberti a Federigo Frezzi byly imitátory Božské komedie, ale pouze v její vnější formě. První z nich napsal Dittamondo, dlouhou báseň v níž autor píše, že ho vzal geograf Solinus do různých částí světa a je jeho průvodcem v jejich historii a to je jeho Commedia. Legendy o vzniku různých italských měst mají určitý historický význam. Frezzi, biskup svého rodného města Foligno, napsal "Quadriregio", báseň o čtyřech královstvích - láska, Satan, hřích a ctnost. Tato báseň v mnohém připomíná Božskou komedii. Frezzi zobrazuje stav muže, který se dostává z hříchu do ctnostného postavení, popisuje peklo, svět ztracených, očistec a nebe. Básníkova průvodcem je Pallas.

Ser Giovanni Fiorentino napsal sbírku příběhů pod názvem Pecorone, které se úzce týkají mnicha a jeptišky v hale kláštera novelista z Forli. Blízko imitoval Boccaccia a historické příběhy čerpal ze zápisků Villains. Franco Sacchetti také psal příběhy, většinou na témata z florentské historie. Jeho kniha poskytuje živý obraz florentské společnosti na konci 14. století. Témata jsou téměř vždy kontroverzní; ale je zřejmé, že Sacchetti sesbíral všechny tyto anekdoty nato, aby z nich vyvodil vlastní závěry a morální ponaučení, které můžeme najít na konci každého z příběhů. V tomto ohledu se Sacchettiho práce přibližuje středověkým Monalisaliones. Třetím spisovatelem příběhů je Giovanni Sercambi z Luccy, který po roce 1374 napsal knihu, imitující Boccaccia, o skupině lidí prchajících před mořem a cestujících po různých italských městech, tu a tam se zastavujíce vyprávějících příběhy. Později, ale také důležitá jména jsou Massuccio Salernitana (Tommaso Guardato), který napsal Novellino a Antonio Cornazzano, jehož Proverbio byly extrémně oblíbené.

Jak již bylo zmíněno, Kronika, o níž se věřilo, že pochází z 13. století, se dnes považuje za sbírku z pozdějších dob. Na konci 13. století však nacházíme zápisky od Dino Compagnie, se kterými, přes nedobré obecnému názoru na ně, se zahrávali zejména někteří němečtí spisovatelé a jsou pravděpodobně autentické. O Compagniho životě se ví málo. Urozený původem, demokratický smýšlením, byl podporovatelem nových nařízení Giana della Bella. Jako hlava a gonfalonier spravedlnosti mu bylo vždy prvořadé veřejné blaho. Poté jako Karel z Valois, kandidát Bonifáce VIII. Měl přijít do Florencie, Compagnie, aby se předvídaly hrozbu občanských nepokojů, shromáždil občanů v kostele svatého Jana a pokoušel se utišit jejich rozrušeného ducha. Jeho zápisky se týkají událostí, které se staly, podle jeho záznamů, mezi lety 1280 a 1312. Nesou známku silné subjektivity. Vyprávění je neustále osobní. Často stoupá do nejjemnějšího dramatického stylu. Silné patriotické zanícení a přehnaná touha po spravedlnosti pronikají knihou.

Compagnie je více historikem než zápiskářem, protože hledá příčiny událostí a reflektuje jejich podstatu. Podle našeho úsudku je jedním z nejdůležitějších autorit toho období Florentské historie, přes ne bezvýznamných faktických chyb, které nacházíme v jeho díle. Na druhou stranu Giovanni Villani narozený v roce 1300 byl více zápiskářem než historikem. Píše o událostech do roku 1347. Jeho cesty po Itálii a Francii a informace které tak získal svědčí o tom, že jeho kronika, kterou nazval Historie Fiorentině sestává z událostí, které se odehrály po celé Evropě. Co charakterizuje Villaniho práci je rozvláčný styl, ne pouze o politických a válečných událostech, ale také o výplatách veřejných činitelů, částkách použitých na výplaty vojáků a na veřejné festivaly a o mnoha dalších věcech, jejichž znalost je dnes velmi cenná. Při takové hojnosti informací není divu, že Villaniho vyprávění obsahuje mýty a chyby, zvláště, když vypráví o věcech, které se staly před jeho časy. Matteo, bratr Giovanniho Villaniho, pokračoval v psaní kroniky do roku 1363. dále pokračoval Filippo Villani. Gino Capponi, autor Commentary deli acquisto di Pisa a vyprávění o Tumulte dei Ciompi patří do 14. i 15. století.

Divina Commedia je asketická v pojetí a v mnohém i v provedení. Do značné míry podobný je Petrarca génius; ale ani Petrarca ani Dante se nemůže řadit mezi čistých asketice jejich dob. Ale patří sem mnozí jiní spisovatelé. Mysticismus Sv. Kateřiny ze Sieny byl politický. Byla to skutečně výjimečná žena, která měla ambice vrátit římskou církev zpět k evangelickým ctnostem a která zanechala sbírku listů psaných ve vysokém a idealistické tónu, určenou všem lidem, včetně papežů. Na jedné straně se přidává k Jacoponemu z Todi, na druhé k Savonarolovi. Její náboženský projev je nejčistší, nejmorálnější z kteréhokoliv, které můžeme najít v Itálii 14. století. Netřeba si myslet, že jí v hlavě vznikaly přesné myšlenky reformace, ale touhu po velké morální reformě cítit v její tónu. A opravdu vyprávěla ex abundantia cordis. V každém případě musí dcera Jacopa Benincasa zaujmout místo mezi těmi, kteří z dálky připravili cestu náboženskému hnutí, které se odehrálo v 16. století zejména v Německu a Anglii.

Jiný Sieňan, Giovanni Colombini, zakladatel řádu jezuitů kázal chudobu učením i příkladem, čímž se vrátil k myšlence sv. Františka z Assisi. Jeho listy patří mezi nejvýznamnější z kategorie asketických prací 14. století. Passavanti ve svém Specchio della vera penitenza (Zrcadlo skutečného pokání) připojil k vyprávění instrukce. Cavalca přeložil z latiny Vite dci santi padni. Rivalta zanechal mnoho kázání a Franco Sacchetti (zmíněný známý spisovatel příběhů) mnohé rozhovory. Celkově byla jedním z nejdůležitějších výtvorů italského ducha 14. století náboženská literatura.

Humorná poezie

V přímém kontrastu s tím je literatura se silným populárním prvkem. Humorná poezie, poezie smíchu a vtipu, která, jak jsme viděli, se rozvinula do značné míry v 13. století pokračovala v iv 14. autory jako BIND Bonichi, Arrigo di Castruccio, Cecco Nuccoli, Andrea Orgagna, Filippo de Bardi, Adriano de rossi, Antonio Pucci a jiní. Orgagna byl obzvláště zábavný; Bonichi byl zábavný se satirickým a morálním cílem. Antonio Pucci je všechny převýšil variacemi tvorby. Transformoval do triol kroniku Giovanniho Villaniho (Centiloquio) a napsal mnohé historické básně zvané Serventesi, mnohé zábavné básně a ne málo epický-lidových kompozic na různá témata. Jeho malá báseň v sedmi Cantos se zabývá válkou mezi Florenťanech a psaných v letech 1362–1365. Jiné básně čerpající z legendárního zdroje slaví La Reina d'Oriente, Apollonio di Tiro, the Bel Gherardini a i. Tyto básně, které měly být recitované lidmi, jsou vzdálenými předky romantické epiky, která se rozvinula v 16. století a její prvními představiteli byli Boiardo a Ariosto.

Politická téma v literatuře 14. stol.

Mnozí básníci 14. století nám zanechaly politická díla. Z těchto si zaslouží vzpomenout Fazio degli Uberti, autor Dittamonda, který napsal Serventese pánem a lidem Itálie, báseň o Římě, divokou invektivy Charlese IV. a Lucemburků a dále Francesco di Amator Vannozzo, Frate Stoppa a Matteo Frescobaldi. Můžeme říci, že následující Petrarca příklad se mnozí básníci věnovali patriotické poezii.

Do tohoto období se také datuje literární fenomén známý jako Petrarchizmus. Petrarchisti, nebo ti, kteří zpívali o lásce, imitující Petrarcove způsoby, se vyskytovaly již v 14. století. Ale jiní se zabývali stejným tématem s větší originalitou, přímo semi-populárním způsobem. Takovými byly Ball autorů Ser Giovanni Fiorentino, Franco Sacchetti, Niccol Soldanieri, Guido a bind Donati. Ballaty byly básně zpívané do tance a v 14. století nacházíme mnohé písně určené pro hudbu. Už jsme zmínili, že Antonio Pucci zveršoval Villaniho Kroniku. Tento případ zveršovaných historie není jedinečný a zjevně je spjat s podobným fenoménem, který nabízí literatura v lidové latině. Stačí zmínit kroniku z Arezzo v Arezzo in terza rima od Gorella de Sinigardi a historii, též v terza rima, o cestě papeže Alexandra III. do Benátek od Piera de Natali. Kromě toho, každá téma, ať už historická, tragická nebo farmářská byla zveršovaných. Neri di Landocio napsal život sv. Kateřiny; Jacopo Gradenigo dal chvalozpěvy do triol; Paganini Bonafede dal v Tesoro dei rustica mnohé rady v zemědělství, čímž začal druh georgickej poezie, kterou plně rozvinul Alamanni v jeho Coltivazione, Girolamo Baruffaldi v Canapajo, Rucellai v Le api, Bartolommeo Lorenzi v Coltivazione de 'monti, Giambattista Spolverini v Coltivazione del riso, a i.

V Itálii v 14. století nemohla zcela chybět ani dramatická literatura. Její stopy jsou však vzácné, ačkoli v 15. století nacházíme dramatu hojnost. 14. století mělo jeden specifický druh dramatu. V šedesáti letech (1250–1310), které od smrti Frederika II. Do výpravy Henryho VII. do Itálie nepřišel žádný vládce. Na severu Itálie se Ezzelino da Romano s titulem říšský vikář zmocnil téměř celého kraje Treviso a ohrožoval Lombardii. Papežové proti němu vyhlásili první křižáckou výpravu a ta Ezzeliniho rozdrtila. Padova nabrala nový dech a začala rozšiřovat svou vládu.

V Padově žil Albertina Mussato narozený v roce 1261, rok po Ezzeliniho katastrofě; vyrostl mezi lidmi z generace, která nenáviděla jméno tyrana. Poté, jak napsal v latině historii Henryho VII. se oddal dramatické tvorbě o Ezzelini, stejně v latině. Eccerinus, který pravděpodobně nikdy nebyl ztvárněn na jevišti, porovnávali někteří kritici k velkým řeckým tragickým dílům. Asi by bylo blíže pravdě říci, že neměl nic společného s prací Aischyla; ale dramatická síla, ztvárnění jistých situací a vyprávění jistých událostí jsou velmi originální. To by asi nebylo možné, kdyby práci napsal v italštině.

V posledních letech 14. století se stáváme svědky boje, který brzy vypukne mezi místní specifickou literární tradicí a ožívající klasicismem, v duchu už živým. Jako reprezentanti tohoto boje se projeví Luigi Marsilio a Coluccio Salutati, oba učenci mluvící a píšící latinsky, aspirující humanisté, i když zároveň milující Danteho, Petrarca a Boccaccia a cítící a oslavující v svých dílech krásu italské literatury .

Renesance

Velké intelektuální hnutí, na které svítalo velmi dlouho, možná pocítit v Itálii v 15. století. Vyskytlo se množství pracovitých, neúnavných učenců, každý z nich soustředěn na jedno velké dílo. Mezi nimi byly Niccolò Niccolò, Giannozzo Manetti, Palla Strozzi, Leonardo Bruni, Francesco Filelfo, Poggio Bracciolini, Carlo d ' Arezzo a Lorenzo Valla. Manetti se pohroužil do knih, spával jen několik hodin, nikdy nevycházel ven a trávil čas překlady z řečtiny, studiem hebrejštiny a komentováním Aristotela. Palla Strozzi šel na vlastní náklady do Řecka, aby hledal starověké knihy a špatný Plutarch a Plato pro něj poslali. Poggio Bracciolini šel na Sněm v Constance a našel se v klášteře v zaprášených cizrnové Orations. Ručně kopíroval Quintiliána, objevil Lucretia, Plauta, piliny a mnoha dalších latinských autorů. Guarino se vydal na východ hledat kodexy. Giovanni Aurispa se vrátil do Benátek se stovkami rukopisů. Jaká vášeň to zachvátila těchto autorů? Co hledali? Co je zaujalo? Tito Italové jen podávali dále čestnou tradici, která, byť zčásti latentní, byla hlavní informací o italské středověké historii a nakonec se stala triumfálně úspěšnou. Součástí této tradice byla stejná přetrvávající a posvátná památka Říma, stejné uctívání jeho jazyka a institucí, které jednou zpomalily vývoj italské literatury a nyní vštípili starou latinskou větev starověkého klasicismu do vzkvétající rukojeti italské literatury. To vše je jen pokračováním fenoménu, který existoval po celé věky. Je to památka Říma, která vždy ovládala Italů, myšlenka, která se znovu objevuje od Boétie po Danteho, od Arnolda z Brescie po Cola di Rienzi, který nabírá sílu s Petrarca a Boccaccio a nakonec triumfuje v literatuře iv životě, protože moderní duch se živí klasickými pracemi. Lidé se vracejí k přírodě; svět již více není prokletý ani znenávidený; pravda a krása jdou ruku v ruce; znovuzrodí se člověk; a lidský rozum najde svá práva. Vše, jednotlivec i společnost se změní pod vlivem nových faktů.

Nejdříve se vytvořila lidská individualita, která chyběla v středověku. Jak řekl Jakob Burckhardt, člověk se změnil na individualitu. Začal cítit a udržovat si vlastní osobnost, což neustále nabývalo plnější uskutečnění. Jako důsledek toho vznikla myšlenka slávy a touha po ní. Zformovala se velmi kulturní třída, v moderním slova smyslu, a vznikla koncepce (do té doby zcela neznámá), že hodnota člověka nezávisela vůbec od jeho původu, ale od jeho osobnostních kvalit. Poggio ve svém dialogu De nobility prohlašuje, že plně souhlasí s účastníky konverzace, kterými jsou Niccol Niccolo a Lorenzo di Medici v názoru, že není jiné urozenosti než vlastní zásluhy. Vnější život ve všech součástech vzkvétal; vznikl společenský člověk; vytvořili se pravidla civilizovaného života; prohlubovala se touha po plnějších a uměleckých zážitcích. Středověká myšlenka existence se obrátila naruby; lidé, kteří do té doby své myšlenky obracely jen k nebeským věcem a věřili výlučně v božskou spravedlnost nyní začínali myslet na zkrášlení a obšťasnenie své pozemské existence a znovu začali věřit ve své lidská práva. To byl velký pokrok, ale nesl s sebou símě mnoha nebezpečí. Koncepce morálnosti se postupně zeslabovaná. Rabelaisovo fay ce que vouldras (dělej co chceš) se stalo prvním životním krédem. Zbožnost otupěla, oslabila se, změnila se, stala se znovu pohanskou. Nakonec se Itálie stala nejvýznamnějším reprezentantem výšek a hlubin, ctností a selhání lidskosti. Korupce se spojovala se vším, co bylo životním ideálem; nejhlubší skepticismus se zmocnil lidských myslí; neschopnost rozlišit mezi dobrem a zlem dosáhla vrcholu.

Kromě toho viselo nad Itálií velké literární nebezpečí. Hrozilo, že humanismus potopí jeho mladistvou národní literaturu. Někteří autoři se doslova snažili vnést do italštiny latinské tvary, znovu udělat, po čase Danteho nebezpečestva, co Guittone d'Arezzo tak nešťastně udělal Itálii v 13. století. Provinční dialekty se snažili znovu prosadit v literatuře. Velcí autoři 14. století - Dante, Petrarca, Boccaccio, byli mnohými lidmi zapomenutí nebo znenáviděni.

Byla to Florencie, která zachránila literaturu tím, že sladila klasické modely s moderním cítěním, Florencie, která úspěšně asimilovala klasické tvary s vulgárním uměním.

Stále čerpaje energii a eleganci z klasicismu, táhl ze starověkých fontán vše dobré a užitečné, co mohou poskytnout, byla schopna zachovat její skutečný život, udržet své národní tradice a vést literaturu cestou, kterou jí otevřeli spisovatelé minulého století. Ve Florencii psali i nejoslavovanějším humanisté vulgárním jazykem a komentovali Danteho a Petrarca a bránily je před nepřáteli. Leone Battista Alberti, řecký a latinský učenec, psal ve vernacular a Vespasiano da Bisticci, přestože neustále zahloubaný do řeckých a latinských rukopisů, napsal Vile di uomini illustrati, ceněnou za historický obsah a přímostí a jednoduchostí se řadicí mezi nejlepší práce 14 . století. Andrea da Barberino napsal překrásnou prózu o Reali di Francia, ve které dal rytířským romance barvu romantismu. Belcari and Benivieni nás zanesou zpět do mystického idealismu dřívějších dob.

Ale právě v Lorenzovi de Medici můžeme vidět vliv Florencie na renesanci. Jeho mysl formovaly starověcí: navštěvoval hodiny Řeka Argyropulosa, sedával na platonické banketech, podstupoval útrapy při sbírání kodexů, soch, váz, obrazů, šperků a nákresů aby ozdobil zahrady San Marco a vytvořil knihovnu později nazvanou jeho jménem. V síních jeho Florentského paláce, v jeho vilách v Careggi, Fiesole a Anibra, stály překrásné truhly, které Dello pomaloval příběhy Ovidia, Herkula od Pollaiuola, Pallas od Botticelliho, pracemi Filippini a del Verrocchia. Lorenzo de Medici žil úplně v klasickém světě; a přece, když čteme jeho básně, vidíme jen člověka jeho doby, obdivovatele Danteho a starých toskánských básníků, který se nechává inspirovat od populárních múz a úspěšně dává své poezii barvy najvyslovenejšieho realismu jakož i nejvyššího idealismu, který přechází z platonické sonety do vášnivých triol Amori di Venere, z grandiozity Salve k Nenci a k BeOne, od Canto carnascialesco k Lauda. Cítění přírody je v něm jednou sladké a melancholické, jindy energické a hluboké, jakoby ozvěna pocitů bohužel ambicí tohoto hluboce pohnutého života. Rád se díval do vlastního srdce přísným okem, ale byl také schopný se vylít s turbulentního plností. S umeleckosti Florenťana, který četl Anacreona, Ovidia a Tibulla, kterému se žádalo užívat si života, ale i ochutnat nuance umění.

Vedle Lorenza nacházíme Poliziano, který také sjednotil, s větším uměním, starověké a moderní, populární a klasický styl. V jeho Rispetti a jeho Ball je čerstvost obrazů a plastičnost tvaru nenapodobitelný. Tento řecký učenec psal italské verše s oslňujícími barvami; nejčistší elegance řeckých zdrojů protkávané jeho umění všemi způsoby, v Orfeovi jakož i Sianze per la Giostra.

Jako důsledek intelektuálního hnutí směrem k renesanci vznikly v Itálii v 15. století tři akademie - ve Florencii, Neapoli a v Římě.

Florentský akademie založil Cosimo I de Medici. Poté, co slyšel chvály platónské filozofie, které zpíval Gemistus pleti, který byl v roce 1439 ve florentském sněmu, si tyto názory tak oblíbí, že brzy naplánoval literární kongres obzvlášť na diskusi o nich. Marsilius Ficinus popsal zaměstnání a kratochvíle těchto akademistů. Tady, jak řekl, se mladí muži ve volném čase učili principům způsobů a vyjadřování; zde dospělí muži studovali vládu republiky a rodiny; a starci se svěřovali svou vírou v budoucnost světa. Akademie byla rozdělena do tří tříd: třídy patronů, kteří byli členy Medicine rodiny; třídy posluchačů, mezi nimiž seděli nejznámější lidé těch dob jako Pico della Mirandola, Angelo Poliziano, Leon Battista Alberti; a třídy přívrženců, kteří byli mladí a chtěli se prosadit ve filozofických směrech. Je známo, že Akademie platónská toužila šířit - co se týče umění - druhé a intenzivnější obrození starověku. Římskou akademii založil Giulio Pomponiovi Léto s cílem šířit hledání a zkoumání starověkých památek a knih. Představovala určitý chrám náboženství klasicismu smíchaného s učením a filozofií. Platina, oslavovaný autor života první stovky papežů k ní také patřil. V Neapoli byla zřízena akademie známá jako Pontaniana. Jejím zakladatelem byl Antonio Beccadelli, domácký nazývaný Il Panormitis, a po jeho smrti byl hlavou Il Pontano, podle kterého dostala jméno a jehož mysl ji oživila.

Romantické básně zplodil morální skepticismus a umělecký vkus 15. století. Itálie nikdy nemělo skutečnou epickou poezii v období její literárního zrodu. Ještě těžší se nějaká mohla vyskytnout během renesance. Mělo však mnohé básně zvané Cantare protože obsahovaly příběhy, které se zpívaly lidu; a kromě nich existovaly romantické básně jako Buovo d'Antona, Regina Ancroja a jiné. Ale prvním, kdo do tohoto stylu přinesl eleganci a nový život byl Luigi pulce, odrastenec Medicejských, který napsal Morganti Maggiore na žádost Lucrezie Tornabuoni, matky of Lorenzo the Magnificent. Materiál Morganti je téměř zcela přejatý z neznámé rytířské básně 15. století, podle nedával objevu profesora Pia Rajnoch. Na tomto základě pulce vztyčil svou vlastní strukturu, často zesměšňující předmět, parodující postavy tím, že zavádí množství dějových odboček, jednou impulzivních, jednou vědeckých, jednou teologických. Pulciho přínos spočívá v tom, že jako první povýšil romantickou epiku, která byla po dvě stě let v rukou vypravěčů příběhů na uměleckou práci a v tom, že sjednotil vážně a komické, čímž šťastně zobrazil způsoby a pocity té doby.

S vážnějším záměrem Matteo Boiardo, kníže ze Scandiano, napsal své Orlando innamoralo, ve kterém, jak se zdá, se snažil obsáhnout celou oblast Karolínských legend; ale tento úkol nesplnil. Obsahují příliš hrubou žílu humoru a parodie. Ferrarese je však stále Poet, který vylíčil romantický svět s hlubokou oddaností rytířským způsobem a pocitem, neboli lásce, oddanosti, hrdinských a štědrosti. Třetí romantickou básní 15. století byla Mambriano od Francesca Bella (CIEC of Ferrara). Čerpal z Karolinského cyklu, z romancí Kulatého stolu, z klasického starověku. Byl básníkem neobvyklého génia a promptní představivosti. Vykazoval vliv Boiarda, zvláště v něčem z fantastičnosti, kterou používal ve své práci.

Rozvoj dramatu v 15. století byl velký. Tento druh semi-populární literatury se zrodil ve Florencii a spojoval se s jistými populárními svátky, které se obvykle konaly na počest sv. Jana Křtitele, svatého patrona města. Sacra Rap Presentazione není v podstatě více než rozvoj středověkého Mistero (epizody ze života Krista). Přestože nepatřilo mezi populární poezii, někteří její autoři byli velmi renomovaní spisovatelé. Stačí vzpomenout některých jako Lorenzo de Medici, který napsal San Giovanni e Paolo, a Feo Belcari, autor San Panunzio, Abramo ed Isac, aj. Od 15. století pronikly do Sacra Rappresentazione některé komicko-rouhačské prvky. Z biblického a legendárního konvencionalizmu se Poliziano emancipovat ve svém Orfeovi, který, ačkoli ve své vnější podobě patřil k posvátným reprezentacím, se od nich podstatně liší v obsahu a uměleckém prvku.

Od Petrarca dále se idyla stala druhem literatury, který velmi těšil Italů. V ní je však pastevecký prvek jediný zjevný, protože v ní není nic z vesnického života. Taková je Arcadia Jacopa Sannazzaro z Neapole, autora únavné latinské básně De Párty Virginis a některých rybářských idylu. Arcadia se dělí na deset idylu. ve kterých se popisují slavnosti, hry, oběti a způsoby kolonie pastýřů. Jsou psány elegantním veršem, ale bylo by zbytečné v nich hledat jakékoli známky vesnického života. Na druhou stranu, i v tomto stylu byl Lorenzo de Medici nadřazený. Jeho Nenci da Barberino byla, jak říká moderní spisovatel, jakoby novou a jasnou reprodukcí lidových písní florentské oblasti přetavených do jediné majestátní vlny octave Stanzel. Lorenzo se nesl v duchu čistého realismu vesnického života. Je výrazný kontrast mezi touto prací a konvečním sedliactvom Sannazzaro a jiných. Medicine rivalem v tomto stylu, přestože nedosahoval jeho kvalit, byl Luigi pulce v jeho Bear da Dicomano.

Lyrická poezie o lásce tohoto století nebyla významná. Místo toho vidíme vznikat zcela nový styl, Canto carnascialesco. Byl to jistý druh chórové písně doprovázené Ball; a většinou se kladli do úst skupině pracujících mužů a obchodníků, kteří, nepříliš čestně, opěvovali své umění. Tyto vítězství a přetvářky řídil sám Lorenzo. V podvečer vyrazili do ulic velké skupiny na koních, hráli a zpívali tyto písně. Některé jsou od samotného Lorenza, které překonávají všechny ostatní v uměleckém aspektu. Píseň s názvem Bacco de Arianna je nejznámější.

Girolamo Savonarola, který přišel do Florencie v roce 1489 povstal, aby bojoval proti literárnímu a sociálnímu hnutí renesance. Někteří se snažili navrhnout, že Savonarola zbožný byl apoštolem svobody, jiní, že byl předčasnou reakcí reformace. Popravdě však nebyl Savonarola ani jedním ani druhým. V jeho boji s Lorenzem de Medici vedl svůj útok proti proklamátorovi klasických studií, patronem pohanské literatury místo proti politickému tyranovi. Povzbuzen záhadnou touhou dosáhnout cíle se vydal cestou proroka káže proti přitažlivým autorům, Prodi tyranii Medicejských a volajícího po vládě lidu. To však nedělal z touhy po občanské svobodě, ale protože Savonarola viděl v Lorenzovi a jeho dvoře svou největší překážku v návratu ke katolické doktríně, touze jeho srdce; zatím, co si myslel, že tento návrat bude snadno proveditelný, pokud se při pádu Medicejských dostane florentské republika do rukou jeho přívrženců. Může být spravedlivější dívat se na Savonarolu jako předchůdce reformace. V tom případě by to bylo víc, než zamýšlel. Ferrarský kněz nikdy neměl v úmyslu útočit na papežskou dogma a vždy prohlašoval, že hodlá zůstat s římskou církví. Neměl žádné z velkých ambicí Luthera. Pouze opakoval stížnosti a vyzývání sv. Kateřiny ze Sieny; žádal reformaci způsobů, výlučně způsobů, ne doktríny. Připravil půdu pro německé a anglické náboženské hnutí 16. století, ale nevědomky. V historii italské civilizace představuje krok zpět, zrušení velké renesance a návrat k středověkým myšlenkám. Jeho pokus prosadit se v opozici své doby, zadržet vývoj událostí, vrátit lidí na starou víru, víru že vše sociální zlo pochází od medicínu a Borgia, neschopnost vidět historickou realitu, ambice založit republiku s Ježíšem Kristem jako její králem, to vše ukazuje, že Savonarola byl více fanatikem než myslitelem. Nemá ani velké zásluhy jako spisovatel. Napsal italské kázání, hymny (Lauda), asketické a politické materiály, ale jejich podání je hrubé a významné pouze na objasnění jeho myšlenek. Nábožné básně Girolama Benivieniho jsou lepší než jeho, a čerpají ze stejných inspirací. V těchto textech, někdy sladkých, vždy zbožně vřelých nás Benivieni as ním Feo Belcari nesou zpět do literatury 14. století.

Historie neměla v 15. století mnoho, ani velmi dobrých studentů. Její oživení patřilo do příští doby. Většinou se psalo v latině. Leonardo Bruni Dějiny, Arezzo dějiny Florencie, Gioviano Pontano dějiny Neapole, Bernardino Corio napsal dějiny Milána v italštině, v lidové italštině.

Leonardo da Vinci psal o malbě, Leon Battista Alberti jednu práci o sochařství a architektuře. Ale jména těchto dvou mužů jsou významné, ne tak, jak autory těchto spisů, ale jako ztělesnění jiných charakteristik období renesance, dovednosti génia, síly provedení mnoha a různými způsoby a výjimečnosti ve všem. Leonardo byl architekt, básník, malíř, hydraulický inženýr a významný matematik. Alberti byl hudebník, studoval filozofii práva, byl architekt a skicák a proslavil se v literatuře. Měl hluboké cítění přírody a téměř jedinečnou schopnost přijmout vše, co viděl a slyšel. Leonardo a Alberti představují veškerou intelektuální energii období renesance, která se v 16. století začala rozvíjet po svých jednotlivých částech, čímž umožnili to, co někteří nazvali zlatý věk italské literatury.

Vývoj renesance

Základní charakteristikou literární epochy následující po renesanci je to, že každý druh umění se zdokonalil, obzvláště v zjedotení italského charakteru jazyka s klasicismem stylu. Toto období trvalo od roku 1494 do 1560; a, ačkoli to zní divně, právě toto období plodnosti a literárního významu začalo od roku 1494, který znamenal s vpádem Karla VIII. Do Itálie začátek jeho politického úpadku a cizí nadvlády. Ale není náročné vysvětlit to.

Nejslavnější z mužů první poloviny 16. století byli vzdělaní v předchozím století. Pietro Pomponazzi se narodil v roce 1462, Marcello Vergilio Adriani v roce 1464, Castiglione v roce 1468, Machiavelli v roce 1469, Bembo v roce 1470, Michelangelo Buonarroti a Ariosto v roce 1474, Nardi v roce 1476, Trissino v roce 1478, Guicciardini v roce 1482. Proto je jednoduché pochopit jako literární činnost, která se projevila od konce 15. století do poloviny 16. století, byla výsledkem politických a sociálních podmínek doby, ve které se tyto mysli formovaly a ne těch, ve které se ukázala jejich síla.

Macchiavelli, Giuccardini a Nardi - historici

Niccolò Machiavelli a Francesco Guicciardini byly hlavními původci historické vědy. Machiavellliho hlavní práce jsou Istorie florentine, Discorsi sulla prima deca di Tito Livio, Arte dělí guerra a Principe (Vladař). Jeho přínos spočívá v tom, že byl tvůrcem experimentální vědy o politice s tím, že pozoroval fakta, studoval dějiny a vyvozoval z nich důsledky. Zvláštností Machiavelliho génia bylo, jak bylo řečeno, v uměleckém cítění při jednání o politice pro sebe samu, bez ohledu na okamžitý cíl, v jeho schopnosti abstrahovat se od nepodstatných výskytů v přechodné přítomnosti, aby se mohl lépe zmocnit věčného a vrozeného království.

Vedle Machiavellim jako historikovi i jako státníkovi stojí Francesco Guicciardini. Guicciardini byl velmi pozorný a zanícený pro redukci svých pozorování na vědu. Jeho Storia d'Italia, která pokrývá období od smrti Lorenza de Medici do roku 1534 je plná politické moudrosti, je dovedně rozdělena do částí, dává živý obraz o charakteru osob o nichž pojednává a je psána grandiózním stylem. Ukazuje hluboké znalosti o lidském srdci a pravdivě zobrazuje temperament, schopnosti a zvyky různých evropských národů. Vraceli se zpět k příčinám událostí hledal vysvětlení různících se zájmů princů a jejich vzájemné žárlivosti. Fakt, že sám byl svědkem mnoha událostí, o kterých vyprávěl a zúčastnil se jejich, přidává k věrohodnosti jeho slov. Politické reflexe jsou vždy hluboké; v Pensieri, jak říká G. Capponi, se zdá, že si klade za cíl vybrat nejpodstatnějších reprezentantů pozorovaných věcí a tím touží vytvořit řádnou politickou doktrínu ve všech jejích částech. Machiavelliho a Guicciardiniho můžeme považovat nejen za významných historiků, ale i za zakladatelů historické vědy založené na pozorování.

Méně důležitými, ale stále hodnými povšimnutí byly Jacopo Nardi (spravedlivý a věrný historik a čestný muž, který bránil práva Florencie proti Medicejských před Charlesem V.), Benedetto Varchol, Giambattista Adriani , Bernardo Segni; a, mimo Toskánska, Camfflo Porzio, který vyprávěl o Congiura de baroni a italských dějinách od roku 1547 do 1552, Angelo di Costanza, Pietro Bembo, Paolo Paruta a jiní.

Ariosto

Ariosto Zuřivý Roland byl pokračováním Boiardovho Innamorato. Jeho charakteristikou je, že asimiloval rytířskou romanci do klasicistního stylu a modelů. Lodovico Ariosto byl umělcem pouze pro jeho lásku k umění; jediným cílem jeho epiky bylo vytvořit romanci, která by potěšila Ariosto a generaci, ve které žil. Jeho Orlando nemá žádný vážný účel; naopak, vytváří fantastický svět, ve kterém se básník bezcílně potuluje, uspokojuje své rozmary a občas se usmívá nad vlastní prací. Jeho velkou touhou je zobrazit vše s nejpřesnějšími dokonalostí; kultivovaný styl je to, co ho nejvíce zaměstnává. V jeho rukou se styl stává nádherně plastický v každé koncepci, zda nízké nebo vznešené, vážné nebo hravé. Octave stanza v něm dosáhla nejvyšší dokonalosti elegance, variace a harmonie.

Historická epická poezie

Mezitím, po boku s romantickou, probíhaly snahy o historickou epiku. Gian Giorgio Trissino z Vicenzy sestavil báseň zvanou Italia liberála dai Goti. Plná učenosti a starověkých pravidel, na kterých se on sám formoval, s cílem opěvovat výpravy Belisar; řekl, že se přinutil dodržovat všechna Aristotelova pravidla a že napodoboval Homéra. V tomto můžeme opět vidět projev renesance, a přestože Trissinova práce je chudá na originalitu a bez jakéhokoliv původního básnického podbarvení, i tak pomáhá lépe pochopit stav mysli 16. století.

Lyrická poezie

Lyrická poezie určitě nepatřila k druhům, které se v 16. století výrazně rozvinuly. Originalita zcela chyběla, protože se zdálo, že není možné udělat nic lépe než okopírovat Petrarca. A přece i v tomto stylu psali někteří energičtí básníci. Monsignore Giovanni Guidiccioni z Luccy (1500–1541) ukázal své štědré srdce. Ve vynikajících sonetech vyjádřil svůj smutek nad politováníhodným stavem, do kterého se dostala jeho země. Francesco Molz z Modeny (1489–1544), učený v řečtině, latině a hebrejštině psal elegantním a oduševnělý stylem. Taktéž Giovanni della Casa (1503–1556) a Pietro Bembo (1470–1547), přestože byli petrarchisti, byli elegantní. Dokonce i Michelangelo Buonarroti byl svého času petrarchista, ale jeho básně nesou známky jeho výjimečného génia.

Mezi těchto básníků se řadí i množství skvělých dám jako Vittoria Colonna, (kterou miloval Michelangelo), Veronica Gambara, Tullia d'Aragona, Giulia Gonzaga, velmi jemné básnířky a géniem nadřazené mnohým spisovatelem jejich dob.

Drama

16. století mělo nemálo tragédií, ale všechny jsou slabé. Důvodem byla morální a náboženská apatie. Italským tragédiím chybí silné vášně a energické postavy. Prvním, který zaujal místo na tragickém jevišti byl Trissino s jeho Sofonisba, svědomitě sledujíc umělecká pravidla, ale psané nemocnými verši a bez tepla pocitů. Oreste a Rosmunda Giovanniho Rucellai nebyly lepší ani Antigona Luigiho Alamannis. Sperone Speroni ve svém Canace a Giraldi Cintio v jeho Orbecche se pokoušeli stát inovátory tragické literatury, ale uspěli jen v její zesměšnění. Rozhodně nadřazený jim byl Torrismondo Torquata Tassa, obzvláště významný svými refrény, které připomínají refrény řeckých tragédií.

Itálie komedie 16. století byla téměř zcela postavena na latinské komedii. Téměř vždy byly stejné v zápletce, v postavách starce, sluhu a čekajícího dívky a spor byl často stejný. Lucida of Agnolo Firenzuola a Vecchio amoroso Donata Giannottiho byly postaveny na Plautových komediích, jakož i Sporta od Gelliho, Maritim od DOLCE a jiné. Zdá se, že mezi všemi spisovateli komedií se vyznačovaly pouze tři -Machiavelli, Ariosto a Giovan Maria Cecchi. Machiavelli ve své Mandragore vytvořil komedii postavy, vytvořil typy, které se i dnes zdají živé, protože jejich okopíroval z reality viděné okem vynikajícího pozorovatele. Ariosto se zase odlišoval zobrazováním zvyklostí své doby, zvláště ferrarskej šlechty.

Checco zase zanechal ve svých komediích poklad mluveného jazyka, který nám dnes umožňuje nejnádhernější způsobem se seznámit s touto dobou. Pietro Aretin se také řadí mezi nejlepších spisovatelů komedie.

15. století nebylo bez humorné poezie; Antonio Cammell přezdívaný Pistoian si obzvláště zaslouží pozornost díky své trpké přístupnosti, jak ji nazval Sainte-Beuve. Ale byl to Francesco Berni a satira, co přivedl tento druh literatury do dokonalosti v 16. století. Podle něj se tento styl nazval berneskní poezie. V Bern se setkáváme s téměř stejným fenoménem, který jsme si již všimli v souvislosti s Orlando furioso. Bylo to umění pro umění, které inspirovaly Berniovce jakož i Antona Francesca Grazziniho zvaného Il lásce a dalších méně významných. Můžeme říci, že v jejich poezii není nic; a je pravda, že jejich obzvlášť těší vyzvedávat nízké a odporné věci a vysmívat se vážnému a ctěný. Berneskní poezie je nejjasnější reflexí náboženského a morálního skepticismu, který byl jednou z charakteristik italského společenského života v 16. století a víceméně se projevoval ve všech pracích tohoto období, skepticismus, který zastavil náboženskou reformaci v Itálii a který byl zase výsledkem historických podmínek. Berniovci a obzvláště sám Berni občas přešel do satirického tónu. Na druhé straně čistí satiristi jako Benátčan Antonio Vinciguerra, Lodovico Alamanni a Lodovico Ariosto byly nejméně podřízeni ostatním pro jejich antickou eleganci stylu a jistou pravdivost přecházející do záludnosti, která je zvláště zajímavá, když básník mluví o sobě.

V 16. století nebylo málo didaktických prací. Giovanni Rucellai se ve své básni Api blíží dokonalosti Vergilia. Jeho styl je jasný a lehký a na zajímavosti jeho knihy přidávají časté zmínky o událostech jeho doby. Ale z didaktických prací přesahujících významem ostatní vzpomeňme Cortigiano Baldassare Castiglioni, ve kterém si představuje rozhovor v paláci vévodů z Urbina mezi rytíři a dámami o tom, co má být dar dokonalého dvořana. Tato kniha se cení jako zobrazení intelektuálního a morálního stavu nejvyšší italské společnosti v první polovině 16. století.

Román

Ze spisovatelů románů 16. století jsou dva nejvýznamnější Anton Francesco Grazzini a Matteo Bandello, první z nich jako hravý a bizarní a druhý vážný. Nesmíme zapomenout, že historicky byl Bandello dominikánský kněz a biskup, ale přesto byly jeho romány volné v tématu a často zesměšňují jinověrců.

V době, kdy byl obdiv kvality stylu a touha po klasické eleganci tak silná jako v 16. století, se přirozeně kladl velký důraz na překládání řeckých a latinských autorů. Mezi velmi četné překlady, které jsou stále slavné, patřily Aeneid a idyla LONGUS sofisté od Annibala Cara; jakož i překlad Ovidiova metamorfózy od Giovanniho Andreu dell Anguillara, Apuleiovho "Zlatého osla" od Firenzuola a Plutarchovych Životů a Moralia od Marcella Adrianiho.

Torquato Tasso

Historici italské literatury jsou na pochybách, zda by měl být Tasso zařazen do období největšího rozvoje renesance nebo tvořit období sám o sobě, období přechodné mezi tímto a následujícím. Jistě je v hlubokém rozporu se stoletím, ve kterém žil. Jeho náboženská víra, vážnost charakteru, hluboká melancholie v jeho srdci, neustálá honba za dokonalostí, všechno toto jej řadí mimo literární epochy reprezentované Machiavellim, Ariosto a Bernie. Jak výstižně řekl Carducci, Tasso je plnoprávným dědicem Danteho Allighieriho: věří, a dává pochopit svou víru filozofií; miluje, a komentuje svou lásku učeným stylem; je umělcem, a píše dialogy učeneckých spekulací, které by rádi byli platonické.

Měl pouze 18 let, když v roce 1562 zkusil epickou poezii a napsal Rinaldo, ve kterém řekl, že zkoušel dodržet aristotelská pravidla s Ariostovymi obměnami. Pak napsal Aminta, pastýřskou drama nevýslovné elegance. Ale práce, ke které dlouho obracel své myšlenky, byla hrdinská báseň a ta spotřebovala všechny jeho síly. Sám vysvětluje, jaký byl jeho záměr ve třech Discorsi, které napsal, dokud sestavoval Gerusalemme: vybral si velký a slavný námět, ne takový starověký aby už nebyl zajímavý, ne takový nedávný, aby zabránil básníkovi okrášlit ho vymyšlenými okolnostmi; mínil ho udělat přísně podle pravidel jednoty činnosti, které odpozoroval v řeckých a latinských básních, ale s mnohem většími obměnami a nádherou epizod, aby v tomto nebyl zkrácen o romantickou báseň; a nakonec ho chtěl napsat inteligentním a zdobeným způsobem. Toto udělal Tasso v Gerusalemme LIBERATA, jehož předmětem je osvobození pohřební komory Ježíše Krista v 11. století Godfreye z Bouillonu. Básník nesleduje věrně všechny historická fakta, ale předkládá je podstatné příčiny, vnášející nadpřirozené intervence Boha a satana.

Gerusalemme LIBERATA je nejlepší hrdinská báseň, kterou se Itálie může pyšnit. Přibližuje se klasické dokonalosti. Její epizody jsou nade vše krásné. Obsahuje hlubokou myšlenku a všechno odráží melancholii duše básníka. Co se týče stylu se však Tasso Neprovádí tak úzkostlivě klasických modelů a nelze přehlédnout nadměrné použití metafor, antiteze a nadměrné pýchy; a obzvláště v tomto směru historici umístili Tassa do literárního období zvaného Secentismo, a jiní, střídmí v kritice, řekli, že pro něj připravil cestu.

Období dekadence (Secentismo)

Přibližně od roku 1559 začalo v italské literatuře období dekadence. Španělská nadvláda utiskované a ničila poloostrov. Mysli lidí postupně ztrácely sílu; každý vznešený pokus byl potlačen. Lásku k vlasti již nebylo cítit, když vlast byla otrokem cizince. Podezřívaví vládci spoutali svobodu myšlení a slova; mučili Campanella, upálili Bruna, vynaložili veškeré úsilí, aby vykořenili všechny vznešené přesvědčení, touhy po dobře. Cesare Balbo říká, že pokud štěstí mas sestává z míru bez průmyslu, pokud urozenost sestává v titulech bez moci, pokud princů uspokojí přijetí jejich vlády bez skutečné nezávislosti, bez suverenity, pokud spisovatelé a umělci spokojeně píší, malují a budují se souhlasem jejich současníků, ale bez uznání následovníků, pokud je celý národ prostě šťastný bez cti a s klidným postupem korupce, pak žádné období nebylo pro Itálii takové šťastné jako sto čtyřicet let od dohody Cateau Cambrésis do Války o španělské dědictví. Toto období je v historii italské literatury známé jako secentismo. Jeho spisovatelé zbaveni sentimentu, vášně, myšlenek, uchýlení k přehánění; zkoušeli dosáhnout výsledku každým druhem zanícení, bombastismem, nejpodivnějšími metaforami, ve skutečnosti tím, co se v umění nazývá manýrismus, barokizmus. Nevýslovná chudoba předmětu se snažila skrýt pod entuziasmem formy. Zdálo se, jako by se spisovatelé předháněli v tom, kdo dokáže nejvíce zatížit své umění samoúčelná metaforami, frázemi, velkoústými slovy, zanícením, hyperboly, podivnostmi, vším, co by mohlo upoutat pozornost na vnější formu a odpoutat ji od podstatného prvku myšlenky.

Hlavou školy secentistů byl Giambattista Marini z Neapole, narozený v roce 1569, obzvláště známý svou dlouhou básní Adone. Jeho cílem bylo vzbudit údiv novotvary; proto můžeme v jeho knihách najít nejextravagantnější metafory, nejnásilnější antiteze, nejnafouknutější prázdná slova. Obzvláště antiteze připisoval význam pro dosažení největšího efektu. Někdy zřetězit jednu za druhou, takže zaplní celé stanze bez přerušení. Achillini z Boloně kráčel v Mariniových stopách. Byl však méně geniální a proto byly jeho zvláštnosti extravagantnější, čímž se stávaly opravdu zcela směšnými. Obecně můžeme říci, že básníci 17. století byly víceméně infikováni Marinismem. Proto Alessandro Guidi, ačkoli se nesnaží o přehánění jako jeho mistr, je prázdné bombastický, nafouknutý, dokud Fulvio Testi je umělý a zanícený. A přece Guidi tak Testi cítili vliv jiného básníka, Gabriella Chiabrera narozeného v Savoně v roce 1552. V něm nabylo secentesimo jiný charakter. Jak řekl, byl zamilovaný do Řeků, vyráběl nové metry, obzvláště v imitaci Pindara, kde se zabýval náboženskými, morálními, historickými a milostného tématy. Není snadné pochopit, že pindarický styl poezie 17. století nemohl skončit jinak, než jako zcela umělý. Bez dostatku formy se ukazuje jako prázdný v předmětu a v zbytečném úsilí skrýt prázdnotu se uchýlil k básnickým ornamentům všeho druhu. Tyto se v něm zase staly čerstvým nedostatkem. Přesto značí Chiabrerova škola v dekadenci 17. století zlepšení; a někdy se ukazuje, že měl lyrické schopnosti, které by v lepším literárním prostředí byly přinesly vynikající ovoce. Například, když zpívá o vítězstvích toskánských galér nad Turky a piráty Středomoří, vzlétá k velkým obrazem a zdá se být úplně jiným básníkem.

Filicaja Florentský je částečně lyrický, zvláště v písních o Vídni obležené Turky, což ho staví vyšší než ostatních nad zlo toho času; ale také v něm jasně vidíme řečnickou umělost a samolibě falešnost. Obecně můžeme říci, že lyrická poezie 17. století trpěla stejnými poruchami, ačkoli v různých stupních, což můžeme shrnout jako nedostatek citu a přehánění ve formě. Neexistovala víra; neexistovala láska; a tak se umění stalo cvičením, kratochvílí, luxusem pro servilní a zkorumpovaných.

Pak přišla víra, že na obnovení literatury stačí změnit formu, jako důsledek toho, že se zapomnělo, že každá reforma musí být vlivem změny sociálních a morálních podmínek. Oslabení vlivem Anadia v 17. století, plní pýchy a antiteze, lidé řekli - nechte nás jít celkem jinou cestou, nechte nás bojovat s nafouknutým stylem jednoduchostí. V roce 1690 byla ustanovena Akademie Arkádie. Jejími zakladateli byly Giovan Maria Crescimbeni a Gian Vincenzo Gravina. Arkádie se tak jmenovala proto, že jejím hlavním cílem a záměrem bylo imitovat v literatuře jednoduchost starověkých pastýřů, o kterých se mluvilo, že ve zlatém věku žili v Arkádii. Jelikož secentisti chybili přílišnou touhou po novosti, která je vždy přiměla překročit pravdu, tak i arkádisti si předsevzali navrátit se do pravdivých sfér, vždy zpívajíc na pastýřský prosté témata. To zjevně nebylo nic jiného než záměna jedné umělé věci za jinou; a tak spadly z bombastičnosti do zženštilosti, z hyperboly do zdrobněliny, z nafouknutého do příliš rafinovaného. Arkádie byla reakcí na secentismo, ale reakcí, která, obrátil směr dosavadní epochy, uspěla pouze v dalším ochuzeni literatury. Básně arkádistov plní mnohé svazky a sestávají ze sonetů, Madrigal, canzonetov a volného verše. Jedním ze sonetistů, který se nejvíce odlišoval byl Felice Zapp. Z autorů písní byl najpríkladnejším Paolo Rolli. Innocenzo Frugoni byl známější jako všichni jiní, člověk plodné představivosti ale mělkého intelektu, jehož roztahané verše dnes nikdo nečte.

Obnovení v 18. století

Ačkoli politické a sociální podmínky v Itálii 17. století byly takové, že se zdálo, že každý nádech inteligence, každá jiskra svobody byly uhašeny, na poloostrově se objevily symptomy zákona reakce obnovení, který do značné míry provází události v lidské historii. Někteří velcí a nezávislí myslitelé jako Bernardino Telesio, Giordano Bruno, Tommaso Campanella, Luciliovi Vanini, kteří vrátili filozofii do čerstvých kolejí a otevřely cestu vědeckým výdobytkům Galilea Galileiho, velkého současníka Descartese ve Francii a Bacona v Anglii. Galileo nebyl pouze významným vědcům, ale zaujal významné místo iv historii listů. Zdálo se, že oddaný Ariosto student do své prózy přenášel kvality tohoto velkého básníka, jasnou a věrnou svobodu projevu, nádherné umění vědět všechno říct přesně a jasně a zároveň elegantně. Možná je to nejlepší próza jakou kdy Itálie měla; je jasná, jde přímo k věci, je bez řečnických ozdob a vulgárních podklouznutí, umělecká aniž by taková vypadala.

Jiný symptom obnovy, znak rebelství proti zlu italského sociálního života, přichází v satiře a obzvláště v té od Salvatora Rosa a Alessandra Tassoniho. Salvator Rosa, narozený v roce 1615 blízko Neapole, byl malíř, hudebník a básník. Jako básník ukázal, že cítil smutný stav jeho země, že s ní truchlil a tento pocit vetiloval (jak řekl jiný satirista, Giuseppe Giusti) v Generosa rabbuffi. Jeho přesvědčování italských básníků, aby obrátili své myšlenky na zbídačelé zemi jako předmět písní, zemi, která trpěla pod rukama tyrany, jisté pasáže, kde lamentuje nad zženštilosti italských zvyků, silný apostrof vůči Římu, dělají Salvatora Rosa předchůdcem patriotické literatury, která začala obnovu v 18. století.

Tassoni, dost výjimečný muž tohoto století byl Rosová ještě nadřazený. Ukázal nezávislý úsudek uprostřed všeobecné servilitu a jeho SECCHI Ràpita ukázala, že byl významným spisovatelem. Je to hrdinská komická báseň, která je zároveň epos i osobnostní satira. Byl dost drzý na to, aby zaútočil na Španělů ve své Filippiche, kde naléhal na vůdce Karla Emanuela Savojského, aby pokračoval ve válce proti nim.

Poté, jak se z větší části osvobodilo od španělské nadvlády v 18. století, nové politické podmínky Itálie se začaly zlepšovat. Proklamátory tohoto zlepšení, které se ukázalo v mnoha občanských reformách, byly Josef II., Leopold I. a Charles I. Tito princové svou práci okopírovali od filozofů, kteří zase pocítili vliv všeobecného ideového hnutí, které tiše pracovalo v mnoha částech Evropy, a které bylo reprezentováno francouzskými encyklopedisty.

Giambattista Vico byl jedním z představitelů buzení historického povědomí v Itálii. V své Scienza nuova se podrobil zkoumání zákonů řídících vývoj lidské rasy a událostí. Od psychologické studie člověka toužil odvodit comune natura delle nazioni, tj. obecné historické zákony nebo zákony, podle nichž civlizácie rostou, vzkvétají a padají.

Ve stejném duchu, který rozhýbal Vicovy filozofické výzkumy, se zrodil odlišný druh výzkumu - zdrojů italské občanské a literární historie. Lodovico Antonio Muratori poté, co sebral jednu celou kroniku (Rerum Italicarum scripteres) zápisků, biografií, listů a deníků italské historie od roku 500 do 1500, poté, co diskutoval nejzáhadnější historické otázky v Antiquitates Italicae inedii aevi, napsal Annali d Italia, v nichž podrobně popsal skutečnosti čerpané z autentických pramenů. Muratoriho partnery v jeho hsitorických výzkumech byli Scipione Maffei z Verony a Apostolo Zeno z Benátek. První z nich ve svém Verona ilustrata zanechal poklad vědeckých poznatků, který zároveň představuje vynikající historickou monografii. Druhý z nich přidal mnoho k erudici literární historie ve svých Dissertazioni Vossiane a poznámkách k Biblioteca dell eloquenza italiana monsignora Giusta Fontaniniho. Girolamo Tiraboschi a hrabě Giovanni Maria Mazzuchelli z Brescie se věnovali literární historii.

Zatímco duch doby vedl lidi k zkoumání historických zdrojů, vedl je také ke zkoumání mechanismů a sociálních zákonů. Francesco Galiano psal o jménu; Gaetano Filangieri napsal Scienza della legislazione. Cesare Beccaria, v jeho Treatise dei delitti e delle pěně, přispěl k reformě trestního práva a prosazoval zrušení mučení.

Muž, který nadevše ztělesňuje obnovu literatury v 18. století je Giuseppe Parini. Narodil se v lombardské vesničce v roce 1729, byl vzdělaný především v Miláně a jako mladík byl známý mezi arkadského básníky pod jménem "Darisbo Elidonio". I jako arkádčan však Parini vykazoval známky odlišné od běžného typu. Ve sbírce básní, kterou publikoval v třiadvaceti letech pod pseudonymem "Ripani Eupilino", jsou pastýřské sonety, ve kterých ukazuje, že měl schopnost vybrat scény z reálného života ai satirické části, ve kterých vykazuje do jisté míry drzou opozici době. Tyto básně jsou možná založeny na pozůstatcích Bernieho, ale určitě indikují rozhodné odhodlání hrubě porušovat všechny literární konvence, které autora obklopovaly. To však bylo pouze začátkem boje.

Parini žil v dobách velké sociální krize. Urození a bohatí se všichni oddávali komfortu a přihlouplý zdvořilosti, trávili své životy směšnými Kratochvíle nebo nestoudným sebeukájení, tuto šanci promarnit sebou na nemorální Cicisbeismo a nabízeli nejbiednejší obraz slabosti mysli a charakteru. Byly to sociální podmínky, proti čemuž směřovaly Pariniho múzy. Už při vylepšování básní ze své mládí se ukázal jako inovátor svých textů, najednou odmítající petrarchizmus, secentesimo i Arkadia, tři nemoci, které oslabovaly italské umění v předchozích stoletích, a vybíral si témata ze skutečného života, které by mohly pomoci vést jeho současníků. Už v Odi slyšet satirický tón. Ale silně se projevil až v básni Del giorno, ve které si představuje, že vyučuje mladého milánského patricije všem zvykem a způsobem galantního života; odhalí všechny jeho směšné frivolnosti a s jemnou ironií demaskuje zbytečnosti aristokratických zvyků. Rozdeliac den do čtyř částí -Mattino, Mezzogiorno, nešpory a Notte- popisuje kratochvíle každé z nich, a tak kniha nabývá historickou hodnotu největšího významu.

Parini satirizujúci svou dobu se vrátil k pravdě a konečně přinutil umění sloužit účelu občanského moralizování. Jako umělec se vrací přímo ke klasickým formám, pokoušeje se imitovat Vergilia a Danteho otevřel cestu dobré škole, kterou brzy uvidíme vznikat, školu umělců jako Vittorio Alfieri, Ugo Foscolo and Vincenzo Monti. Jako umělecké dílo je Giorno nádherné sókratický zručností, se kterou neustále udržuje jemnou ironii, díky níž se zdá, že chválí to, co v podstatě viní. Verš má nové harmonie; někdy je trochu tvrdý a lámaný, ne bez záměru, ale jako protest proti arkadského monotónnosti. Celkově plyne majestátní, ale bez Frugónskej monotónnosti ohlušující ucho, která nechává srdce chladným.

Satira Gaspara Gozziho byla méně povznesená, ale směřovala stejným směrem jako Pariniho. Ve svém Osservatore, něco jako Spectator Josepha Addisona, ve své Gazzetta veneta a Mondo morale pomocí alegorie a novotvarů kára špatná jemným dotykem stylem připomínajícím Luciana. Je hladký a lehký, ale to mu nebrání jít přímo k cíli, kterým je poukázat na poruchy společnosti a napravit jejich. Gozziho próza je velmi plynulá a živá. Chybí pouze přílišnou nadšení, čímž imituje spisovatelů 14. století.

Jiným satirickým spisovatelem první poloviny 18. století je Giuseppe BARETTA z Turína. V deníku zvaném Frusta letteraria se ujal nelítostnou bičovat práce, které byly do té doby publikovány v Itálii. Mnoho se naučil cestováním; a obzvláště jeho dlouhý pobyt v Anglii přispěl k nezávislému charakteru jeho mysli a pomohl mu často dobře soudit lidi a věci. Je pravda, že jeho odsudky nejsou vždy správně, ale Frusta letteraria byla první knihou nezávislé kritiky cílené zvláště proti arkádistom a pedantně.

Vše směřovalo ke zlepšení, a charakter reformy byl odhodit konvenční, falešné, umělé a vrátit se k pravdě. Drama pocítila vliv doby. Apostolo Zeno a Metastasio (arkadského pseudonym Pietra Trapassiho, římského rodáka) toužili spojit melodrama a rozum. Druhý z nich obzvláště uspěl v přidání čerstvého výrazu zanícení, přirozeného obratu k dialogu a určité zajímavosti v zápletce; a pokud by se nebyl uchýlil k neustálé nepřirozené přílišné rafinovanosti a neopodstatněného patosu a častých anachronismem, mohl by být považován za prvního dramatického reformátora 18. století.

Tato čest patří Benátčané Carlovi Goldoniho. Zjistil, že komedie byla buď naprostou klasickou imitací nebo zavedena do extravagance, do Coups de theatre, najneusporiadanejšej posloupnosti nepravděpodobných situací, nebo jinak pojatá komickými herci, kteří recitovali Impromptu na dané téma, jejíž obrysy sledovali. V této staré populární formě komedie s maskami bláznivého starce (Pantalone), doktora, harlekýn, Brighella a i. našel Goldoni nejsilnější překážky své reformy. Ale nakonec vyhrál, stvoriac komedii charakteru. Bezpochyby mu při tom pomohl Moliere příklad. Goldoniho postavy jsou vždy skutečné, ale často mírně povrchní. Studoval vlastnosti, ale neponořil se do psychologických hloubek. Ve většině jeho výtvorů se zobrazuje vnějšek spíše než vnitřek. V tomto stojí až za Molière. Na druhou stranu ho předbíhá v živosti dialogu a v dovednosti, se kterou nachází dramatické situace. Goldoni napsal mnoho, ve skutečnosti příliš mnoho (více než sto padesát komedií), a neměl čas opravit, vyleštit, zdokonalit své práce, které jsou všechny neopracované. Ale co se týče komedie charakteru musíme jít přímo od Machiavelliho Mandragora k němu. Goldoniho dramatické schopnosti zvláštní zvýrazňuje fakt, že téměř všechny své typy bere z benátské společnosti a přesto jim je schopen vdechnout nevyčerpatelnou různost. Množství z jeho komedií je psaných v benátském dialektu a jsou to asi ty nejlepší.

Myšlenky, které si razily cestu francouzskou společností v 18. století a pak přinesly Velkou Francii revoluci v roce 1789 uvedli italskou literaturu druhé poloviny 18. století na zvláštní cestu. Láska pro ideál a svobodu, touha po rovnosti, nenávist k tyranii vrátili italskou literaturu k národním cílem, hledání klasicismu s cílem zlepšit stav země její osvobozením od politického a náboženského despotismu. Ale tohle všechno bylo spojeno s jinou tendencí. Italové, kteří chtěli politické vykoupení věřili, že to je neoddělitelné od intelektuálů obnovení a zdálo se jim, že je to možné znovu dosáhnout pouze znovusjednocení se starověkým klasicismem, jinými slovy, přiblížit se starověkým řeckým a latinským spisovatelem. Tím se zopakovaly, co se stalo v první polovině 15. století. 17. století může ve skutečnosti být považovány za nový italský středověk bez ocelové tvrdosti těch dob, ale zkorumpovaný, morální oslabený, přeplněný Španěly a Francouzi, věk, kterým se rušila Dosavadní civilizace. Proti tomuto historickému období bylo třeba reakci, rekonstrukci země a civilizace z jejích ruin. Už dříve se objevily vlaštovky tohoto hnutí - s Parini na jejich čele. Nyní je třeba dílo dokončit a potřebnou sílu třeba hledat ve starověké literatuře dvou klasických národů.

Patriotismus a klasicismus tehdy byly dvěma principy, které inspirovaly literaturu započatou Vittoriem Alfieri. Uctíval řeckou a římskou myšlenku lidové svobody ve zbrani - proti tyranem. Předměty svých tragédií z roku 1803 čerpal téměř neustále z historie těchto dvou národů, dělal neustále apostrofy vůči despotou, nechal své starověké postavy mluvit jako revolucionářů své doby; nedělal si starosti ani nemyslel na pravdivost charakteru: stačilo mu, že hrdina měl římské jméno, že bylo třeba zabít tyrana a že svoboda na konci triumfovala. Ale ani to Alfieriho neuspokojilo. Před ním a kolem něj byla arkadského škola s její bláznivou výřečností, prázdnou hojností epiteta, s idylizovaním témat bez občanského významu vyvolávajícím nevolnost. Vůči tomuto všemu bylo nutné vyzbrojit patrioticky múzu. Pokud arkádisti nevyjímaje nenáviděného Metastasia ředili svou poezii oslabující jemností, pokud se vylévali tolika slovy, pokud stavěli takové fráze, pouze si to žádalo, aby jejich opozice byla stručná, výřečná, silná, ostrá a zabývala se obdivuhodným na rozdíl od nízkého a idylického. Tím jsme vyjádřili dobro a zlo Alfieriho. Toužil po politické reformě pomocí listů; zachránil literaturu od arkádistických prázdností, vedl ji k národnostnímu; vyzbrojil se patriotismem a klasicismem aby vyhnal rouhačů z chrámu umění. Ale v podstatě byl spíše patriotem než umělcem. V každém případě, výsledky nového literárního hnutí byly četné.

Ugo Foscolo byl horlivý vlastenec, který přivedl k životu teplo najnespútanejšej vášně a do svého umění dříve řečnické způsoby, ale vždy inspirované klasickými modely.

Lettere di Jacopo Ortis, inspirované Goethe Werther, jsou milostný příběh s příměsí patriotismu; jsou násilným protestům proti smlouvě Campo Formio a výlev Foscolovho vlastního srdce o jeho nešťastné aféře. Jeho vášně byly náhle a divocí; skončili se tak nečekaně jako se začaly; byly vichřicí, která skončila za čtvrthodinu. Jedné z těchto vášní děkuje za existenci i Ortis, a je asi nejlepším a nejvěrnějším z jeho děl. I v něm je občas pompézní a řečnický, ale vždy mnohem méně než například v Dell origine e dell ufficio della letteratura. Celkově je Foscolova próza nafouknutá a zanícená a odráží charakter muže, který se vždy pokoušel stát, dokonce i před sebou samým, v dramatických situacích. Toto bylo skutečně důsledkem Napoleonské epochy; vše běžné, jednoduché a přirozené nahánělo hrůzu; vše muselo být podle modelu hrdiny, na jehož s údivem hleděl celý svět; vše muselo zaujmout hrdinskou formu. Ve Foscolo je tato snaha nadměrná; a ne zřídka se stalo, že v touze hrát si na hrdinu se ten výjimečný muž, malý Napoleon dámských ložnic stal falešným a špatným ve svém umění, špatným ve svém životě. V Sepolcri, jeho nejlepší básni, byl podněcován vznešenými pocity a umění Veršovaná je mistrovské. Asi díky tomuto mistrovství vděčí Sepolcri za všechno, co je na ní obdivuhodné. Jsou v ní nejdivnější pasáže, co se týče jejich smyslu, jakoby si autor sám nezformuloval jasnou myšlenku. Nechal neúplné celé tři hymny na Graces, ve kterých zpíval o kráse jako zdroji dobrých způsobů, všech kvalit a štěstí. Zde zase nejvíce vzbuzuje obdiv harmonie a lehké Veršovaná. Mědi jeho prozaické pracemi zajímá výsostné postavení jeho překladu Sentimental Journey Laurence Sterna, spisovatele, díky kterému člověk může snadno pochopit, jak jím byl Foscolo hluboce nadšený. Odešel do exilu do Anglie a tam i zemřel. Napsal pro anglických čtenáře některé eseje o Petrarca, o textech Dekameronu a o Dantem, které jsou významné pro dobu, v níž byly napsány a je možné říci, že začal v Itálii nový druh literární kritiky. Foscolo je stále velmi obdivován a není to bez důvodu. Jeho díla vzbuzují lásku po domově a lidé, kteří začali revoluci v roce 1848 byly většinou odrostlých na něm.

Pokud se ve Foscolo sjednotil patriotismus a klasicismus a téměř vytvořili jednu vášeň, není to možné říci o Vincenzovi Montim, ve kterém absolutně převládal umělec. A přece byl Monti také patriotem, ale svým vlastním způsobem.

Panovala mu nejedna hluboká vášeň, spíše je možné říci, že jeho charakteristikou je neměnnost jeho vášní, ale každá z nich byla novou formou patriotismu, která zaujala místo staré. Viděl nebezpečí své země ve Francouzské revoluci a napsal Pellegrino Apostolico, Bassviliiana a Feroniade; Napoleonovo vítězství ho přiměly napsat Pronreteo a Musagonia; v jeho Fanatismo a Superstizione útočí na papežství; následně opěvuje Rakušanů. Tak každá velká událost změnila jeho myšlení s neuvěřitelnou průhledností, kterou však snadno vysvětlit. Monti byl nadevše umělec; jeho umění bylo skutečné, jeho jediná neměnná vášeň; vše ostatní v něm bylo proměnlivé. Představivost byla jeho tyranem a pod jejím vlivem neměl čas zdůvodňovat a vidět bídný aspekt svých změn politického postoje. Bylo to diktátorské božství, které mu vládlo a pod jejím diktátem psal. Pius VI., Napoleon, Francis II. byly pro něj pouze pomíňňajúcimi stíny, kterým těžko věnoval pozornost hodinu; to, co přetrvává, co je pro něj věčné je samotné umění. Bylo nespravedlivé obvinit Montiho z povrchnosti. Pokud řekneme, že příroda udělala básníka bohatého a člověka chudého tím, že mu dala pouze jedinou schopnost, budeme mluvit pravdu. Ale básník byl skutečně bohatý. Přestože věděl málo z řečtiny, podařilo se mu napsat překlad Iliady, který je významný svým homérskou pojetím a v jeho Bassvilliana stojí na úrovni Danteho. V něm klasická poezie ožila v celé své květnatý velikosti.

Monti se narodil v roce 1754, Foscolo v roce 1778; o čtyři roky později se narodil další poet stejné školy, Giambattista NI 1, Niccolini. V literatuře byl klasicistní; v politice Ghibellines, vzácná výjimka v Guelfovskej Florencii, jeho rodišti. Jeho způsob psaní připomínající překládání, lze říci imitování Aeschyla, jakož i napsání Discorsi sulla tragédie greca, a o udivující Michelangelovi Nicoolini ukazoval svou nadšenou oddanost starověké literatuře. V jeho tragédiích se osvobodil od nadměrné tuhosti Afieriho a zčásti se přiblížil anglickým a německým tragickým autorům. Téměř vždy si vybral politické téma toužící udržet v jeho spolupatriotech při životě lásku po svobodě. Těmi jsou Nabucco, Antonio Foscarini, Giovanni da Procida, Lodovico il Moro, a i. Zaútočil na papežský Řím v Arnaldo da Brescia, dlouhém a tragickém díle nevhodném pro jeviště a epickém spíše než dramatickém. Niccoliniho TAged ukazují bohatý lyrický pramen spíše než dramatického génia. V každém případě mu patří zásluha za bránění liberálních myšlenek a za otevření nové cesty italské tragédii.

Literární období, kterým se zabýváme mělo tří spisovatelů, kteří jsou příkladem směru, kterým se ujali historické studie. Zdá se zvláštní, že po učené škole začaté Muratorim by se zde měl vyskytnout pohyb zpět, ale je jasné, že retrogrese byla zapříčiněna vlivem klasicismu a patriotismu, které přestože oživily poezii, nemohli jinak než zkazit historii. Carlo Botta narozený v roce 1766 byl svědkem francouzských ničivých zásahů v Itálii a diktatury Napoleona. Vzrušený tímto ponížením napsal historii Itálie od roku 1789 do 1814; a později pokračoval v Guicciardiniho Historii do roku 1789. Psal stylem latinských autorů, pokoušel se imitovat Lívia. Psal dlouhé a těžké pasáže stylem, který se snažil být Bocacciovský, neuplatňuje se mnoho o to, co tvoří důležitou historický materiál, jeho jediným záměrem bylo použít svou akademickou prózu ve prospěch své vlasti. Botta chtěl být klasický stylem, který již klasický nemohl být a proto zcela selhal ve splnění svého literárního cíle. Proto je možné ho chválit pouze za vznešené a patriotické úmysly. Ne tak špatnými jak uvedeno dvě historie Itálie je Guerra dell Indipendenza americana.

Bottom se blíží Pietro Collette, Neapolčania narozený devět let po něm. I on měl ve své Storia del Ream di Napoli dal 1734 al 1825 úmysl bránit nezávislost a svobodu Itálie stylem vypůjčeným od Tacita; a uspěl lépe než Botta. Píše rychlým, stručným, nervózním stylem, který dělá čtení knihy poutavým. Ale říká se, že Pietro Giordani a Gino Capponi ji pro něj opravovali. Lazzaro Papi z Luccy, autor Commentary della rivaluzione francese dal 1789 al 1814 se celkově nelišil od Botta či Collette. Také byl historiků v klasickém stylu a tématem se zabývá v patrioticky duchu; ale byl umělcem, který překonává zmíněných dvou.

Na první pohled se zdá, že zatímco zuřily palčivé politické vášně a muži nejjasnějšího génia nové klasické a patriotické školy byly puritány, by mohla povstat otázka puritánství jazyka. A přece je možné tento fenomén jednoduše vysvětlit. Puritánství je jiná forma klasicismu a patriotismu. V druhé polovině 18. století byla italština obzvláště plná francouzských výrazů. Byly velké neshody ohledně vhodnosti a ještě větší ohledně elegance stylu. Prózu bylo třeba obnovit pro národní hrdost a věřilo se, že to nebylo možné udělat bez návratu k spisovatelům 14. století, k Aurea trecentisti, jak se jim říkalo nebo ke klasice italské literatury. Jedním ze zastánců nové školy byl Antonio Cesari z Verony, který znovu vydával starověkých autorů a znovu publikoval vydání Vocabolario della Crusca s dodatky. Napsal disertaci Sopra lo stato presente della lingua italiana a toužil prosadit nadřazenost toskánštiny a tří velkých spisovatelů - Danteho, Petrarca, Boccaccia. V souladu s tímto cílem napsal několik knih, přičemž si dal námahu kopírovat trecentisty co nejvěrněji. Ale patriotismus v Itálii měl vždy v sobě něco domácí; proto této toskánské nadřazenosti proklamované Cesare oponovala lombardská škola, která nevěděla nic o Toskánsku a s Danteho De vulgaris eloquentia se vrátila k myšlence lingua Illustre.

Toto byla stará myšlenka, o které široce a vášnivě diskutovali Varchol, Muzio, Castelvetro, Speroni a jiní cinquecentisti (16. století). Nyní tato otázka znovu povstala celkem čerstvá jakoby o ní nikdo nikdy nebyl diskutoval. Na čele lombardské školy byl Monti a jeho zeť - kníže Giulio Perticari. To dalo Montimu příležitost napsat Pro pasta di ALCUE correzioni ed aggiunte al vocabolario della Crusca, ve kterém útočil na Crusca toskánizmus, ale elegantním a jednoduchým stylem, fakticky jakoby vytvořit jednu z nakrásnejších próz v italské literatuře. Na druhou stranu Perticari s velmi podřízený intelektem zúžil a velmi zhoršil otázku na dvě pojednání Degli scrittori del Trecento a Dell amor patřila di Dante, ve kterých často zastírajíce nebo měníc fakta pouze dělá zmatek tak, kde předtím nebyl . Mezitím byl však udaný impuls. Debata o jazyku zaujala místo v mnoha literárních a politických debatách a zúčastnilo se jí celá Itálie -Basilio Puoti v Neapoli, Paolo Costa v Romagna, Marc Antonio Parenti v Modeně, Salvatore Betti v Římě, Giovanni Gherardini v Lombardii, Luigi Fornaciari v Lucce, Vincenzo Nannucci ve Florencii.

Patrioti, klasicistní a puristům zároveň byl Pietro Giordani narozený v roce 1774; byl téměř shrnutím literárního hnutí té doby. Jeho celý život byl plný byla za svobodu. Nejvíce učený řeckými a latinskými autory a italskými trecentisti, zanechal po sobě pouze několik písemností, ale ty jsou pečlivě vypracovány co se týče stylu a jeho próza byla v jeho době považována za nádhernou. Dnes se zdá příliš majestátní, příliš propracovaný co se týče frází a pýchy, příliš daleko od přirozenosti, příliš umělý. Giordani uzavírá literární epochu klasicistní.

Devatenácté století a později

V tomto bodě začíná současné literární období. Bylo řečeno, že jeho první impuls byl udán romantickou školou, která měla jako svůj orgán zřízený Conciliatome v roce 1818 v Miláně a založen na lidech jako Silvio Pellico, Lodovico di Breme, Giovile Scalvini, Tommaso Grossi, Giovanni Berchet, Samuele Biava a nakonec Alessandro Manzoni. Netřeba popírat, že všichni zmínění byli ovlivněni myšlenkami, které zvláště v Německu na začátku 19. století zplodili hnutí zvané romantismus. Ale v Itálii se literární reforma ubrala jiným směrem.

Bezpochyby na skutečném čele reformy, nebo alespoň její nejvybranější mužem, byl Alessandro Manzoni. Ve svém dopise zformuloval cíle nové školy, řekl, že se budou pokoušet objevit a vyjádřit Il vero storico a Il vero morale nejen jako záměr, ale jako nejširší a věčný zdroj krásného. A je to přesně realismus v umění, což charakterizuje italskou literaturu od Manzoniho dále. Pronfessi SPOSA je jedna z jeho prací, která ho učinila nesmrtelným. Myšlenka historického románu k němu nepochybně přišla od Sira Waltera Scotta, ale uspěl v širší míře než v napsání historického románu v úzkém slova smyslu; vytvořil velmi realistické umělecké dílo: romance se ztrácí; nikdo se nestará o zápletku, což je navíc bez vážných důsledků. Pozornost je zcela zaměřena na silnou objektivní tvorbu postav. Od nejvýznamnějšího po nejmenšího jsou všechny minimálně velmi podobné skutečnosti; jsou to před námi stojící živé postavy, aniž by měli kvality jedné doby více než jiné, ale po celou dobu s lidskými kvalitami. Manzoni je schopný odhalit charakter ve všech jeho součástech, zobrazit ho ve všech pohledech, sledovat jeho jednotlivé fáze. Je schopen zachytit jeden moment a z tohoto momentu nám pomoci uhodnout celý zbytek. Don Abbondio a Renzo jsou takoví dokonalí jako Azzeccagarhugli a II Sarto. Manzoni se noří do nejhlubších koutů lidského srdce a tak vykresluje nejjemnější rysy psychologockej reality: v tomto leží jeho velikost, která byla poprvé rozpoznána jeho společníkem v genialitě -Goethem. I jako básník měl záblesky génia, zvláště v napoleonské Ode Il Cinque Maggio, kde popisuje lidské vášně, as in some Stanzel of the Inni and in the chorus of the Adelchi. Ale je to právě Promesse SPOSA v čem spočívá jeho dnešní sláva.

Velkým Poet doby byl Giacomo Leopardi, narozený třináct let po Manzoni v Recanati v patricijské rodině, zaslepený a nenasytný. Tak se seznámil s řeckými autory, jejichž pak používal, že řecký způsob myšlení byl v jeho mysli jasnější než latinský či dokonce italský. Samota, smutek a domácí tyranie ho připravili na hlubokou melancholii. Z tohoto přešel do úplného náboženského skepticismu od kterého hledal úlevu v umění. Vše v jeho básních je obrovské a strašné, jsou nejagoničtějším nářkem moderní literatury vyjádřeným nepředstíranou tichostí, která nás najednou pozvedá i straší. Ale kromě toho, že byl největším básníkem přírody a žalu, byl i obdivovaným spisovatelem prózy. Ve své Operetta Morali jsou dialogy a konverzace charakteristické chladným a trpkým úsměvem nad lidskými osudy, při nichž čtenáře mrazí jasnost stylu, jednoduchost jazyka a hloubka pojetí, které jsou takové, že ho snad lze považovat za největšího lyrického básníka po Dantem, ale i za jednoho z nejdokonalejších prozaických spisovatelů, jejichž italská literatura měla.

Jak se prosazoval realismus v umění, pozitivní metody kritiky s ním drželi krok. Od způsobů Bottovo a Collettovej historie se vrátili k duchu učeneckého výzkumu jako vidět v pracích jako Archivio storico italiano ve Florencii od Giampietro Vieusseux, Storia d'Italia nel medio evo od Carla Troye, významného spisu od samotného Manzoniho Sopra alcuni Punti della storia longobardica in Italia, a velmi dobrou historii Vespro Siciliani od Michele Amari. Ale vedle velkých umělcích jako Leopardi a Manzoni, vedle učenců existovala iv první polovině 19. století patrioticky literatura. Pozornému pozorovateli se bude zdát, že samotná historická nauka byla inspirována láskou k Itálii. Giampietro Vieusseux měl jasný politický cíl, když v roce 1820 založil měsíčník Antologia. A je stejně dobře známo, že Archivio storico italiano (1842) byly v jiné formě pokračováním Antologie, která byla potlačena v roce 1833 zásahem ruské vlády. Florencie byla v těch dnech azylem všech Italských exulanty, a ti se setkávali a podávali si ruce ve Vieusseuxových pokojích, kde probíhaly debaty více literární než politické, ale kde jedna myšlenka živila všechny mysli, myšlenka na Itálii.

Předchozí literární hnutí, které probíhalo současně s politickou revolucí v roce 1848, může být reprezentovány čtyřmi spisovateli - Giuseppe Giusti, Francesco Domenico Guerrazzi, Vincenzo Gioberti a Cesare Balbo. Giusti psal epigramatické satiry v lidovém jazyce. Ostrým jazykem bičoval nepřátele Itálie; jeho způsob se zdál být velmi originální, ale ve skutečnosti imitoval Brangera. Byl výmluvným politickým spisovatelem, ale druhořadým básníkem. Guerrazzi měl vynikající reputaci a velký vliv, ale jeho historické romány, ačkoli byly před rokem 1848 horečně čtené, jsou dnes téměř zapomenuty. Gioberti, silný polemický spisovatel měl urozené srdce a velkou mysl; jeho filozofické práce jsou dnes prakticky mrtvé, ale Primabo morale e civilu degli Ibaliani přetrvá jako důležitý dobový dokument a Gesuita moderno bude žít dál jako největší písemné obvinění jezuitů. Balbo byl vášnivým studentem historie, což zužitkoval pro politiku. Jak Gioberti ve svém prvním období, i Balbo byl nadšený myšlenkou občanského papežství a federace italských států ním spravovaných. Jeho Sommario della strusky d 'Italia je vynikajícím Epitome.

Po roce 1850 se stala politická literatura méně důležitou. Jedním z posledních významných básníků tohoto žánru byl Francesco Dall'Ongaro, se svými stornelli politici. Detaily o pracích pozdějších spisovatelů lze nalézt v jednotlivých biografických článcích a na tomto místě musí stačit jejich shrnutí. Giovanni Prati a Aleardo Aleardi pokračují v romantických tradicích. Diminantnou postavou tohoto posledního období je však Giosuè Carducci, oponent romantiky a obnovitel antických metrů a spirál, velký jako básník, byl jen o málo méně významný než literární kritik a historik. Jiní klasičtí básníci jsou Giuseppe CHIARINI, Domenico Guol, Arturo Graf, Guido Mazzoni a Giovanni Marradi, z nichž je možné poledních dvou považovat za zvláštních přívrženců Carducciho , zatím, co jiný, Giovanni Pascoli známý svými myricae a Poemetti jako takový pouze začínal. Enrico Panzacchi (narozený v roce 1842) byl srdcem stále romantik. Olinda Guerrini (psal pod pseudonymem Lorenzo Stecchetti) je hlavním představitelem versimo v poezii a ačkoli jeho brzké práce dosáhly succes de scandale, je autorem nejednoho textu nedílné hodnoty. Alfredo Baccelli a Mario Rapisardi jsou epické básníci hodni uvedení. Felice Cavallotti je autorem of the převratného Marcia de Leonida. Jako spisovatel píšící dialektem našel velk římský básník Giuseppe Gioachino Belli četných následovníků jako Renato Fucini (Pisa), Berto Barbarin (Verona) a Cesare Pascarella (Řím ).

Mezi ženskými básníky dosáhla významné pověsti Ada Negri s její socialistickými Fatalitd a Tempesta; a jiné než Vittoria Aganoor, A. Brunacci-Brunamonti a Annie Vivanti jsou vysoce ceněné v rámci Itálie. Mezi dramatiky reprezentují starou školu Pietro COSSA v tragédii, Gherardi del Testa, Ferdinando Martini a Paolo Ferrari v komedii. Modernější metody si přisvojili Giuseppe Giacosa a Gerolamo Rovetta. V beletrii upadl historický román v nemilost, ačkoli Emilio de Marchi napsal dobré práce tohoto žánru. The novel of Intrigue vypěstovali Anton Giulio Barrili a Salvatore Farina, psychologický román Enrico Annibale Butte, realistické místní příběhy Giovanni Verga, mystický filozofický román Antonio Fogazzaro.

Edmondo de Amicis, asi nejčtenější z všech moderních italských autorů napsal přijatelnou beletrii, ačkoli jeho morální práce a cestopisy jsou obecně známější. Ze ženských spisovatelů románů se staly populárními Matilde šera a Grazia Deledda. Gabriele d'Annunzio vytvořil originální poetické, dramatické a beletrické dílo výjimečné kvality. Začal s lyriku, která byla ceněna neméně pro nevýslovnou krásu formy jako pro její volnost a tyto charakteristiky se znovu objevily v dlouhé sérii básní, her a románů. Pozice D'Annunzia jako muže nejširší literární a umělecké kultury je nepopiratelná a také jeho nejzarytější kritici přiznávají jeho zvládnutí italštiny založené na široké znalosti italské literatury dřívějších dob. Ale při všem jeho géniovi, jeho myšlení je nezdravé a jeho pesimismus deprimující; krása jeho práce je krása dekadence.

Nobelovy ceny

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Italian literature na anglické Wikipedii a Talianska literatúra na slovenské Wikipedii.

Bibliografie

KŘESÁLKOVÁ, Jitka. Italská literatura v Čechách a na Slovensku: bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017. ISBN 978-80-7308-720-3.
DE SANCTIS, Francesco. Storia della letteratura italiana. 1. vyd. Napoli: Morano, 1870. Dostupné online. (italsky)
MORANDI, Luigi. Origine della lingua italiana. Città del Castello: tab. Tip. Scipione Lapi Editore, 1897. (italsky)
MOMIGLIANO, Attilio. Storia della letteratura italiana. [s.l.]: Messina-Milano, 1936. (italsky)
SAPEGNO, Natalino. Compendio di storia della letteratura italiana. Firenze: La Nuova Italia, 1947. (italsky)
FLORA, Francesco. Storia della letteratura italiana. Milano: [s.n.], 1940. (italsky)
CROCE, Benedetto. La letteratura italiana per saggi storicamente disposti. Bari: Laterza, 1960. (italsky)
SANSONE, Mario. Storia della letteratura italiana. Milano: Principato, 1960. (italsky)
RUSSO, Luigi. Compendio storico della letteratura italiana. Messina-Firenze: D'Anna, 1961. (italsky)
CECCHI, Emilio; SAPEGNO, Natalino. Storia della letteratura italiana. Milano: Garzanti, 1969. Dostupné online. (italsky)
PETRONIO, Giuseppe. Compendio di storia della letteratura italiana. 3. vyd. Palermo: Palumbo, 1968. (italsky)
GUGLIELMINO, Salvatore. Guida al Novecento. 3. vyd. Milano: Principato Editore, 1971. (italsky)
BONORA, Ettore. Storia della Letteratura Italiana. Torino: Petrini, 1976. (italsky)
ASOR ROSA, Alberto. Sintesi di storia della letteratura italiana. Firenze: La Nuova Italia, 1986. (italsky)
RICCI, Carlo; SALINARI, Carlo. Storia della letteratura italiana con antologia degli scrittori e dei critici. Roma: Laterza, 1991. (italsky)
DOTTI, Ugo. Storia della Letteratura italiana. Bari: Laterza, 1991. Dostupné online. (italsky)
PIROMALLI, Antonio. Storia della letteratura italiana. 2. vyd. Cassino: Garigliano, 1994. Dostupné online. (italsky)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu italská literatura na Wikimedia Commons

Literatury evropských zemí, oblastí a etnik

Evropské země (oblasti a etnika)	Albánie • Andorra • Arménie • Ázerbájdžán • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko (Morava, Slezsko) • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie (Bretaň, Okcitánie) • Gruzie • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán • Kypr • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Malta • Moldavsko • Monako • Německo (Lužice) • Nizozemsko • Norsko • Polsko (Slezsko) • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko (Tataři) • Řecko • San Marino • Severní Makedonie • Slovensko • Slovinsko • Spojené království (Anglie, Skotsko, Wales, Severní Irsko) • Srbsko • Španělsko (Katalánsko, Baskicko) • Švédsko • Švýcarsko • Turecko (Kurdové) • Ukrajina • Vatikán

Teritoria, kolonie a zámořská území	Faerské ostrovy

Území se sporným postavením	Kosovo • Podněstří • Severní Kypr • Abcházie • Jižní Osetie