Mluvnický pád
Pád je morfologická kategorie jejich proměn, často koncovkou, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah jmen (nomin, tj. podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek) ke slovesu či jiným větným členům.
Na příklad čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné české pořadí pádů je v mluvnicích většiny jiných jazyků od češtiny odlišné, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené zpravidla z latiny. Také funkce pádu ve větě s konkrétním jménem, byť podobná, nemusí být v různých jazycích úplně shodná.
Podle valence se rozlišuje prostý pád (bez předložky) a předložkový pád na základě toho, zda jméno použito v daném pádu s předložkou nebo bez ní. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií - většina českých pádů může fungovat jako prostá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně prosté a pouze lokál je výhradně předložkový.
Seznam českých pádů[editovat | editovat zdroj]
- nominativ (kdo, co?)
- genitiv (bez) (koho, čeho?)
- dativ (ke) (komu, čemu?)
- akuzativ (vidím) (koho, co?)
- vokativ (oslovujeme, voláme)
- lokál neboli lokativ (na kom, o kom, na čem, o čem?)
- instrumentál (s) (kým, čím?)
Vznik pádů[editovat | editovat zdroj]
Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích.
Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády
- strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a
- sémantické (angl. také oblique cases).
Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní).
Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. genitivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu "od". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod.
Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu mluvnický pád na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo pád ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Pád v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
