Praslovanština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Praslovanština náleží do rodiny indoevropských jazyků a je společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.

Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských). Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.

Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indoíránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l. (mezi roky 700–200 př. n. l.)[1], i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Fonologie[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.

  • ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ]
  • ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
  • ě – jať, pravděpodobně [æː]
  • y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi]
  • existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:

  Bilabiála Dentála Palatalizovaná dentála Alveolára Palatalizovaná alveolára Palatála Velára
Ploziva p, b t, d t’, d’       k, g
Afrikáta     c, ʒ   č, ǯ    
Frikativa v s, z s’   š, ž   x
Nazála m n   n’      
Likvida   l l’ r r’ j  
  • párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
  • c představuje neznělou afrikátu [ʦ]
  • ʒ představuje znělou afrikátu [ʣ]
  • x představuje neznělou velární frikativu [x]
  • š, č, ž a ǯ představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ]
  • představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky

Zápis[editovat | editovat zdroj]

Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Tvarosloví[editovat | editovat zdroj]

Časování (slovesná flexe)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Časování ve staroslověnštině.

Praslovanská slovesa zdědila z praindoevropského jazyka 3 osoby. Odvozené slovesné tvary (participia) rozlišovaly tři čísla (singulár, duál a plurál).

Čas[editovat | editovat zdroj]

Jednoduché (syntetické) minulé časy:

  • aorist (vyprávěcí neprůvodní děj) – asigmatický, sigmatický kratší, sigmatický delší
  • imperfektum - praslovanský novotvar od aoristu - od nedokonavých sloves

Složené (analytické) minulé časy:

Přítomný čas

  • prézens gnómický - obecná pravda bez časového ohraničení
  • prézens historický - minulá událost jako přítomnost

Složený budoucí čas vznikal až v historických fázích slovanských jazyků.

Způsob[editovat | editovat zdroj]

postoj mluvčího

Vid[editovat | editovat zdroj]

Vid se u sloves v praslovanštině teprve vyvíjel. Nedokonavost mohla vyjadřovat i u slovesa opětovná (iterativa).

Rod[editovat | editovat zdroj]

  • činný (aktivum)
  • trpný (pasivum)
  • medium (médium) - agens děje je činností zároveň zasahován

Do historických fází slovanských jazyků se médium nedochovalo.

Kmen sloves[editovat | editovat zdroj]

  • infinitivní/minulý -0, -i, -ě, -a, -ova, -nó
  • přítomný -i, -e, -ne, -je

Atematická slovesa nemají prézentní kmenotvornou příponu.

Neurčité tvary slovesné[editovat | editovat zdroj]

  1. infinitiv – baltoslovanská koncovka -ti (v ostatních indoevropských jazycích rozdílné tvoření)
  2. supinum – praslovanská koncovka -tъ – u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslovečného určení účelu. V staroslověnštině od dokonavých i nedokonavých
  3. participium
    • minulé činné (od stejného participia v ie.)
    • přítomné činné (od stejného v ie.)
      (v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé)
    • minulé trpné
    • přítomné trpné

Skloňování (jmenná flexe)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Skloňování ve staroslověnštině.

Praslovanština ve své staroslověnské podobě (a stejně jako dnešní čeština) disponovala 7 pády (nominativem, genitivem, dativem, akuzativem, vokativem, lokálem a instrumentálem).

Číslo rozlišovala jednotné, dvojné a množné.

Rod rozlišovala mužský, ženský a střední. Na konci praslovanského období se začala vyvíjet u mužského rodu životnost.

Skloňování podstatných jmen[editovat | editovat zdroj]

V praslovanštině se skloňovalo dle zakončení kmene, v pozdějších slovanských jazycích převládlo skloňování podle rodu (rodový princip).

Deklinační typy (kmeny) podstatných jmen (podle rodů):

  • mužský: -u, -t
  • mužský i ženský: -i, -a, -ja
  • ženský a střední: -o, -jo, -n
  • střední: -nt, -s
  • ženský: -r, -ъv
Konsonantní kmeny[editovat | editovat zdroj]
  • -ъv (-ú)
  • -n (mužský i střední)[2]
  • -nt
  • -r
  • -t
  • -s

V praslovanštině jsou původní starobylé koncovky jen v některých pádech a dále ustupují.

Skloňování a stupňování přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

U přídavných jmen se kromě jmenné deklinace (shodné s podstatnými jmény) vyvinula složená deklinace.

Šlo o praslovanskou inovaci) připojením zájmene (ten, on), ja (ona), je (ono) – to bylo původně v postpozici v determinanční funkci.

Stupňování

  1. 0
  2. m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je
  3. m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje

Skloňování zájmen[editovat | editovat zdroj]

Bezrodá zájmena (osobní, tázací, zvratné) měla vlastní skloňování.

  • sь - dle „tento“, ale některé koncovky -i

Zájmena rozlišující rod:

  • tъ (ten), ta, to
  • jь, ja, je (on, ona, ono)
  • kyjь, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)

Skloňování číslovek[editovat | editovat zdroj]

Různé číslovky podléhají deklinaci jmenné, zájmenné i složené.

Základní číslovky 5–10 – původně číselná substantiva (v závorce kmen).

  • 1 jako: jedinъ , jedina, jedino - tъ, ta, to
  • 2 jako: dъva, dъvě, dъvě
  • 3 jako: trъ je, tri, tri - pl. = "-i"
  • 4 jako: četyre, četyri, četyri - ("-i")
  • 5 jako: pěť ("-i")
  • 6 jako: šesť ("-i")...
  • 100 - sъto - ("-o")
  • 1000 - tisošti (tisešti) - ("-ja")

Řadové číslovky se skloňovaly jako adjektiva složené deklinace tvrdého typu, pouze tretijь – měkké ("-ьjo"). 11–19 – pouze první část se skloňuje.

Druhové číslovky podléhají měkké složené deklinaci (utvořené jsou připojením zájmene jь, ja, je):

  • dъvojь, dъvoja, dъvojo
  • obojь, oboja, obojo
  • trojь, troja, trojo

Vyšší druhové číslovky

  • četvorь, četvora, četvoro - jako tvrdá adj. jm. tvaru

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).

praslovansky staroslověnsky slovensky česky polsky rusky ukrajinsky slovinsky srbochorvatsky bulharsky makedonsky bělorusky
*golvà glava hlava hlava głowa gołova hołova glava glava glava glava hałava
*nȏsъ - nos nos nos nos nis nos nos nos nos nos
*rǫkà rǫka ruka ruka ręka ruka ruka roka ruka răka raka ruka
*sь̑rdьce srьdьce srdce srdce serce serdce serce srce srce sărce srce serca
*màti mati matka matka matka mat’ maty mati mati majka majka maci
*otьcь otьcь otec otec ojciec otiec oteć oče otac otec otec (baćka)
*dъkti dъĉi dcéra dcera córka dočka dočka hči kći dăšterja ķerka dačka
*mě̀sęcь měsęcь mesiac měsíc miesiąc miesiac misiać mesec mjesec mesec mesec miesiac
*bě́lъ bělъ biely bílý biały bieły biły bel bijeo bjal bel bieły
*pę̑tь pętь päť pět pięć piať pjať pet pet pet pet piać
*sỳpati sypati sypať sypat sypać sypat' sypaty sipati sipati sipvam sipa sypać

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. 1. vyd. Brno : Univerzita J.E. Purkyně, 1987. 196 s. Dostupné online. S. 13.  
  2. MAREŠOVÁ, Hana. Konsonantické kmeny [online]. Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2008-04-08, [cit. 2016-10-22]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORÁLEK, Karel. Úvod do studia slovanských jazyků. Československá akademie věd. Praha 1955, 488 s.
  • VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5., nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.

Související články[editovat | editovat zdroj]