Praslovanština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Praslovanština náleží do rodiny indoevropských jazyků a je společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.

Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských). Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.

Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indickými, íránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l. (mezi roky 700–200 př. n. l.)[1], i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Tvarosloví[editovat | editovat zdroj]

Časování[editovat | editovat zdroj]

1) Osoba: ie. - 3 os. (pers.)

2) Číslo: jednotné číslo (singulár), dvojné číslo (duál), množné číslo (plurál)

3) Čas - jednoduché min. časy: Aorist - vyprávěcí neprůvodní děj: a) sigmatický (kratší), b) sigmatický delší Imperfektum - psl. novotvar od aoristu - od sloves nedokonavých. - složený min. čas (combined pass tense): Perfektum (přítomný s minulým) - plusquamperfektum (participium + imperfektum či (or) perfektum) (Participium - minulý stav z minulého) - přítomný č. - a) gnómický přítomný - obecná pravda bez čas. omezení (atematická & tematická) - v ie. - starobylý, tzv. nazální infix v prézensu u sloves b) historický přítomný - minulá událost jako přítomnost (atematická & tematická) - budoucí čas - novější vzniklé u ie.

4) Způsob - postoj mluvčího Indikativ - z ie. indikativa (z ie. indikativum) Imperativ ← z ie. Přacího zp. (z ie. Optativum) - tematický & atematický Kondicionál - psl. novotvar z ie. konjunktiva Konjunktiv - v ie.

5) Vid - dokonavý & nedokonavý (i u sloves opětovných)

6) Rod (Genus) - činný (aktivum) - trpný (pasivum) - medium (médium) - agens děje je činností zároveň zasahován → do sl. se médium nedochovalo

7) Kmen sloves - infinitivní - 0, -i, -ě, -a, - ova, -nó - presentní -i, -e, -ne, -je - slovesa atematická - nemají prézensní kmenotvornou příponu

8) Neurčité tvary slovesné - a) neurčitek (infinitiv) - slov. a bal. → "ti", - v ie. jazycích rozdílné tvoření (in ie. languages different making) - b) supinum - psl. → "t'" - u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslov. urč. účelu. V Stsl. od dok. i nedokonavých - c) participium - minulé činné (od st. part. v ie.) - přítomné činné (od stejného v ie.) (v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé) - minulé trpné - přítomné trpné - participium - perfekta činné

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

1) Pád dle vývoje - stsl. 7 pádů: Nominativ (kdo, co) Vokativ ("voláme" koho, co !) Akuzativ ("vidím" koho, co) Genitiv (bez/0 koho, bez/0 čeho) Lokál (o kom, o čem) Dativ (k/ke/ku komu, k/ke/ku čemu) Instrumentál (s/0 kým, s/0 čím)

2) Číslo: - singulár (jednotné číslo) - duál (dvojné číslo) - plurál (množné číslo)

3) Životnost - začala se vyvíjet ke konci psl. období, a to pouze u maskulin - > poté sl. - maskulinum, femininum, neutrum

4) Deklinační typy podstatných jmen - v psl. dle zakončení kmene → v sl. jazycích rodový m.: -u, -t m. + f.: -i, -a, -ja f. + n.: -o, -jo, -n n.: -nt, -s f.: -r, -'v

5) Konsonantní kmeny - v psl. jsou pův. starobylé koncovky jen v někt. pádech a dále ustupují

-'v (-ú) -n (f. + m.) -nt -r -t -s

6) Přídavná jména (adjektivum) - skloňování (declensions): a) jmenné - totožné s podst. jm. - tvrdé: -a, -o - měkké: -a, -o - jiné se nezachovaly b) složené (kombinated) - sl., balt., german. → psl. inovace od → jˇ("ten, on"), ja, je - v postpozitivní pozici ← z determinanční funkce

7) Stupňování podst. jm.: a) 0 b) m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je c) m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje

8) Zájmena (Pronomen): a) bezrodá - osobní , zvratné, tázací b) rodová - t', ta, to - jˇ, ja, je -sˇ - dle "tento", ale někt. koncovky "-i" - kyjˇ, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)

9) Číslovky:

- skloňování dle deklinace/declinated according deklinations: - jmenné, zájmenné i složené - č. (numerické): základní: - 5 - 10 - původně číselná subst. - 1 jako: jedin' , jedina, jedino - t', ta, to - 2 jako: d'va, d'vě, d'vě - 3 jako: tr' je, tri, tri - pl. = "-i" - 4 jako: četyre, četyri, četyri - ("-i") - 5 jako: pěť ("-i") - 6 jako: šesť ("-i")... - 100 - s'to - ("-o") - 1000 - tisošti (tisešti) - ("-ja")

10) Číslovky řadové - jako složená adj. tvrdého typu, pouze tretijˇ- měkké ("-ˇjo") - 11 - 19 - pouze první část se skloňuje

11) Číslovky druhové: d'vojˇ, d'voja, d'vojo - jˇ, ja, je obojˇ, oboja, obojo - jˇ, ja, je trojˇ, troja, trojo - jˇ, ja, je četvorˇ, četvora, četvoro - jako tvrdá adj. jm. tvaru

Fonologie[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.

  • ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ]
  • ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
  • ě – jať, pravděpodobně [æː]
  • y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi]
  • existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:

  Bilabiála Dentála Palatalizovaná dentála Alveolára Palatalizovaná alveolára Palatála Velára
Ploziva p, b t, d t’, d’       k, g
Afrikáta     c, ʒ   č, ǯ    
Frikativa v s, z s’   š, ž   x
Nazála m n   n’      
Likvida   l l’ r r’ j  
  • párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
  • c představuje neznělou afrikátu [ʦ]
  • ʒ představuje znělou afrikátu [ʣ]
  • x představuje neznělou velární frikativu [x]
  • š, č, ž a ǯ představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ]
  • představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky

Zápis[editovat | editovat zdroj]

Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).

praslovansky staroslověnsky slovensky česky polsky rusky ukrajinsky slovinsky srbochorvatsky bulharsky makedonsky bělorusky
*golvà glava hlava hlava głowa gołova hołova gláva gláva glavá glava hałava
*nȏsъ - nos nos nos nos nis nȏs nȏs nos nos nos
*rǫkà rǫka ruka ruka ręka ruka ruka róka rúka răká raka ruka
*sь̑rdьce srьdьce srdce srdce serce serdce serce srcȇ sȑce sărcé srce serca
*màti mati matka matka matka mat’ maty máti mȁti májka majka maci
*otьcь otьcь otec otec ojciec baťka oteć óče òtac otéc otec (baćka)
*dъkti dъĉi dcéra dcera córka dočka dočka hčȋ kćȋ dăšterjá erka dačka
*mě̀sęcь měsęcь mesiac měsíc miesiąc miesiac misiać mȇsec mjȅsec mésec mesec miesiac
*bě́lъ bělъ biely bílý biały bieły biły bél bȉjeo bjal bel bieły
*pę̑tь pętь päť pět pięć piať pjať pet pȇt pet pet piać
*sỳpati sypati sypať sypat sypać sypat' sypaty sípati sȉpati sípvam sipa sypać

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. 1. vyd. Brno : Univerzita J.E. Purkyně, 1987. 196 s. Dostupné online. S. 13.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORÁLEK, Karel. Úvod do studia slovanských jazyků. Československá akademie věd. Praha 1955, 488 s.
  • VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5., nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.

Související články[editovat | editovat zdroj]