Praindoevropský jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Praindoevropský jazyk (též protoindoevropský, praindoevropština, protoindoevropština, indoevropština (zkratka ide., používá se i zkratka PIE), v německé lingvistice se používá většinou pojmu indogermánština) je hypotetický předek všech indoevropských jazyků. Ačkoli většina jazykovědců nepochybuje o někdejší existenci tohoto jazyka, stále existují spory o podobě a vzniku. Stáří indoevropštiny je asi 8000 let.

Jde o prajazyk rekonstruovaný vědci z indických a evropských jazyků a dalších prajazyků (i vymřelých). Čím hlouběji do minulosti, tím je rekonstrukce samozřejmě obtížnější. Rekonstruovanými jazyky jsou: indoevropština, egyptština, altajština, uralština, nubieština, berberština, kartvelština a saharština jsou sdruženy do předpokládané „nostratštiny“, jejíž existence je ovšem sporná.

Název[editovat | editovat zdroj]

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, používá německá lingvistika před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka (anatolská hypotéza, stepní hypotéza mohylové a jámové kultury).[2] Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše - dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100% na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko, nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Podoba jazyka[editovat | editovat zdroj]

Samozřejmě nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka. Vědcům se však podařilo rekonstruovat přibližnou podobu tohoto jazyka pomocí komparativní metody, např. *wódr̥ > voda, *tréyes > tři (v mužském rodě), *tú > ty a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami (například Grimmův zákon v germánských jazycích), existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak i změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Nostratická teorie[editovat | editovat zdroj]

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[3]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holger Pedersen[4] (1903) a kterou dále rozpracovali ("rehabilitovali"[5]) Rusové Aharon Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič-Svityč (1934-1966, v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn,[5][6] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena a tudíž není ani všeobecně přijímána (v české lingvistice ji přijímali např. Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, naopak "velmi zdrženlivě" se k ní stavěl Adolf Erhart).[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Proto-Indo-European language na anglické Wikipedii.

  1. Radoslav Večerka a kolektiv: K pramenům slov : uvedení do etymologie. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 25
  2. http://www.nature.com/news/steppe-migration-rekindles-debate-on-language-origin-1.16935 - Steppe migration rekindles debate on language origin
  3. Adolf Erhart: Základy jazykovědy. Praha : SPN 1990, s. 143. Pozn.: Uvádí jako synonymní adjektivum boreální a název jihokavkazské místo kartvelské
  4. František Čermák: Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum 2007, s. 211 a 266
  5. a b Václav Blažek: heslo Glottogeneze in: Encyklopedický slovník češtiny, Praha : NLN 2002, s. 155
  6. Jiří Černý: Malé dějiny lingvistiky. Praha : Portál 2005, s. 92
  7. K pramenům slov, s. 28

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]