Přeskočit na obsah

Praindoevropský jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
praindoevropský jazyk
Počet mluvčíchnení znám
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazyknení úředním
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2není
ISO 639-3není
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Indoevropská expanze podle kurganové hypotézy, přibližně 4000–1000 př. n. l. Purpurová oblast reprezentuje předpokládanou indoevropskou pravlast, červená oblast osídlenou okolo roku 2500 př. n. l., oranžová okolo roku 1000 př. n. l.
Indoevropské migrace související s expanzí jámové kultury, 3 000 – 800 př. n. l.

Praindoevropština, protoindoevropština či indoevropština (zkratke ide. či PIE) je lingvistická rekonstrukce společného předka indoevropských jazyků. Ze všech rekonstruovaných prajazyků je nejvíce prozkoumaným a pochopeným. Bádání v této oblasti počalo v 19. století a je založeno především na srovnávací metodě, protože neexistují žádné psané záznamy tohoto jazyka.

Existence jednotné indoevropštiny bývá kladena do let 4500 př. n. l. až 2500 př. n. l., ale různé odhady se mohou lišit o tisíce let, v závislosti na použité metodě. Podle převládající kurganové hypotézy ležela indoevropská pravlast ve stepích jižního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu, nicméně uvažují se i další možnosti, z nich nejčastěji Anatólie. Rekonstrukce praindoevropštiny umožňuje lépe porozumět vývoji a vztahům jednotlivých ide. jazyků a získat i určitý vhled do kultury a náboženství jejích mluvčích.

Název

[editovat | editovat zdroj]

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, německá lingvistika používá před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1] Pro tutéž rodinu se dříve objevovaly i jiné názvy, například jazyky skýtské apod.

Vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Samotná praindoevropština se může dělit na praindoevropštinu ranou (česká zkratka RIE) či indo-chetištinu, která označuje tento rekonstruovaný jazyk před oddělením anatolských jazyků kolem roku 3500 př. n. l., a na praindoevropštinu pozdní (česká zkratka PIE, anglicky Mature Indo-European MIE)[pozn. 1] Pozdní indoevropština existovala přibližně do roku 3500 př. n. l. a stala se předkem většiny indoevropských jazyků. Z té se vyvinuly indoíránské jazyky, arménština, frýžština a řečtina, dále pak například balto-slovanské jazyky a sobě blízce příbuzné italické a keltské jazyky. Na počátku 20. století byly pak objeveny právě jazyky anatolské, mezi nimi chetitština, a jazyky tocharské. V minulosti se však předpokládalo genetické rozdělení především mezi satemovými a kentumovými jazyky, ale tyto rozdíly jsou dnes považovány za sekundární.[2][3]

Vznik

[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka (anatolská hypotéza,[4] stepní hypotéza mohylové a jámové kultury).[5] Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše – dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100 % na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Podoba jazyka

[editovat | editovat zdroj]

Přestože nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka, vědcům se podařilo rekonstruovat přibližnou podobu jazyka pomocí komparativní metody, např. *wódr̥ > voda, *tréyes > tři (v mužském rodě), *tú > ty a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami (např. Grimmův zákon v germánských jazycích), existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Nostratická teorie

[editovat | editovat zdroj]

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[6]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holger Pedersen[7] (1903) a kterou dále rozpracovali („rehabilitovali“[8]) Rusové Aharon Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič-Svityč (1934–1966), v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov z r. 1971, který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn,[8][9] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena, a tudíž není ani všeobecně přijímána. V české lingvistice ji přijímali např. Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, naopak „velmi zdrženlivě“ se k ní stavěl Adolf Erhart.[10]

Příklady

[editovat | editovat zdroj]

Číslovky

[editovat | editovat zdroj]
Praindoevropsky Česky
h1óynos jedna
dwóh dvě
tréyes tři
kʷetwóres čtyři
pénkʷe pět
swéḱs šest
septḿ̥ sedm
oḱtṓw osm
h₁néwn̥ devět
déḱm̥t deset

Vzorový text

[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

praindoevropsky

h₂ólyoes ǵʰmónes h₁léwdʰeroes somHóeskʷe gʷr̥Htóteh₂ti h₃r̥ǵtúsukʷe ǵn̥h₁yóntor. éybʰos dh₃tóy ménos ḱḗrkʷe h₁stés h₂énteroeykʷe sm̥h₂éleyes bʰréh₂tr̥bʰos swé h₂éǵoyh₁n̥t.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V češtině tak dochází ke kolizi s anglickou zkratkou PIE používanou jak pro praindoevropštinu obecně, tak pro praindoevropštinu pozdní, tedy po oddělení anatolských jazyků.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Proto-Indo-European language na anglické Wikipedii.

  1. ↑ VEČERKA, Radoslav a kol. K pramenům slov: uvedení do etymologie. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2006, s. 25.
  2. ↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 5–6. 
  3. ↑ BIČOVSKÝ, Jan. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1. S. 19, 203. 
  4. ↑ Max Planck Society. Populations along the eastern Mediterranean coast share a genetic heritage that transcends nationality. phys.org [online]. 2017-05-17 [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ CALLAWAY, Ewen. Steppe migration rekindles debate on language origin. S. 284–285. Nature [online]. 2015-02-01. Roč. 518, čís. 7539, s. 284–285. Dostupné online. DOI 10.1038/518284a. (anglicky) 
  6. ↑ ERHART, Adolf. Základy jazykovědy. Praha: SPN, 1990, s. 143. [Pozn.: Uvádí jako synonymní adjektivum boreální a název jihokavkazské místo kartvelské.]
  7. ↑ ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2007, s. 211, 266.
  8. ↑ a b BLAŽEK, Václav. Glottogonie [online]. Nový encyklopedický slovník češtiny. Dostupné online. ISBN 978-80-7422-480-5. 
  9. ↑ ČERNÝ, Jiří. Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál 2005, s. 92.
  10. ↑ VEČERKA, Radoslav a kol. K pramenům slov: uvedení do etymologie. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2006, s. 28.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Praindoevropský_jazyk&oldid=23780303“