Praindoevropský jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Indoevropská expanze podle kurganové hypotézy, přibližně 4 000 - 1 000 př. n. l. Purpurová oblast reprezentuje předpokládanou indoevropskou pravlast, červená oblast osídelnou okolo roku 2 500 př. n l., oranžová okolo roku 1 000 př. n. l.

Praindoevropština, protoindoevropština či indoevropština (zkratke ide. či PIE) je lingvistická rekonstrukce společného předka indoevropských jazyků. Ze všech rekonstruovaných prajazyků je nejvíce prozkoumaným a pochopeným. Bádání v této oblasti počalo v 19. století a je založeno především na srovnávací metodě, protože neexistují žádné psané záznamy tototo jazyka.

Existence jednotné indoevropštiny bývá kladena do let 4 500 př. n. l. až 2 500 př. n. l., ale různé odhady se můžou lišit o stovky let. Podle převládající kurganové hypotézy ležela indoevropská pravlast ve stepích jižního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Na rekonstrukce praindoevropštiny lze získat určitý vhled do kultury a náboženství jejích mluvčích.

Rekonstruovaná, a tedy nedoložená, slova se označují hvězdičkou, například *wódr̥ „voda“ nebo *tréyes „tři“.

Název[editovat | editovat zdroj]

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, používá německá lingvistika před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Samotná praindoevropština se může dělit na praindoevropštinu ranou (česká zkratka RIE) či indo-chetištinu která označuje tento rekonstruovaný jazyk před oddělením anatolských jazyků kolem roku 3 500 př. n. l. a na praindoevropštinu pozdní (česká zkratka PIE, anglicky Mature Indo-European MIE)[pozn. 1] Pozdní indoevropština existovala přibližně do roku 2 500 př. n. l. a stala se předkem většiny indoevropských jazyků. Z té se vyvinuly hypotetické řecko-árjské jazyky zahrnující indoíránské jazyky, arménštinu, frýžštinu a řečtinu, dále pak nadpříklad balto-slovanské jazyky a blízce příbuzné italické a keltské jazyky. V minulosti se však spíše viděl genetické rozdělení především mezi satemovými a kentumovými jazyky, ale tyto rozdíly jsou dnes považovány za sekundární.[2][3]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka (anatolská hypotéza,[4] stepní hypotéza mohylové a jámové kultury).[5] Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše - dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100% na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Podoba jazyka[editovat | editovat zdroj]

Samozřejmě nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka. Vědcům se však podařilo rekonstruovat přibližnou podobu tohoto jazyka pomocí komparativní metody, např. *wódr̥ > voda, *tréyes > tři (v mužském rodě), *tú > ty a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami (například Grimmův zákon v germánských jazycích), existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak i změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Nostratická teorie[editovat | editovat zdroj]

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[6]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holger Pedersen[7] (1903) a kterou dále rozpracovali („rehabilitovali“[8]) Rusové Aharon Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič-Svityč (1934-1966, v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn,[8][9] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena a tudíž není ani všeobecně přijímána. V české lingvistice ji přijímali např. Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, naopak „velmi zdrženlivě“ se k ní stavěl Adolf Erhart.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. v češtině tak co se zkratky týče dochází ke kolizi s anglickou zkratkou PIE používanou jak pro praindoevropštinu obecně tak pro praindoevropštinu pozdní, tedy po oddělení anatolských jazyků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Radoslav Večerka a kolektiv: K pramenům slov : uvedení do etymologie. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 25
  2. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York : Oxford University Press, 2007. ISBN 978–0–19–928075–9. S. 5-6.  
  3. BIČOVSKÝ, Jan. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009. ISBN 978–80-7308-278-1. S. 19, 203.  
  4. https://phys.org/news/2017-05-populations-eastern-mediterranean-coast-genetic.html - Populations along the eastern Mediterranean coast share a genetic heritage that transcends nationality
  5. http://www.nature.com/news/steppe-migration-rekindles-debate-on-language-origin-1.16935 - Steppe migration rekindles debate on language origin
  6. Adolf Erhart: Základy jazykovědy. Praha : SPN 1990, s. 143. Pozn.: Uvádí jako synonymní adjektivum boreální a název jihokavkazské místo kartvelské
  7. František Čermák: Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum 2007, s. 211 a 266
  8. a b BLAŽEK, Václav. Glottogonie [online]. Nový encyklopedický slovník češtiny. Dostupné online. ISBN 978-80-7422-480-5.  
  9. Jiří Černý: Malé dějiny lingvistiky. Praha : Portál 2005, s. 92
  10. K pramenům slov, s. 28

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Proto-Indo-European language na anglické Wikipedii.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]