Turecko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
Vlajka Turecka
Vlajka
Znak Turecka
Znak
Hymna: İstiklâl Marşı
Motto: Egemenlik, kayıtsız şartsız Milletindir
(Svrchovanost bezpodmínečně náleží Národu)
Geografie

Turkey (orthographic projection).svg Poloha Turecka

Hlavní město: Ankara
Rozloha: 780 580 km² (36. na světě)
z toho 1,3 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Ararat (5137 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 39°0′ s. š., 36°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 79 463 663 [1] (17. na světě, 2011[2])
Hustota zalidnění: 86,2 ob. / km² (106. na světě)
HDI: 0,759 (vysoký) (90. na světě, 2013)
Jazyk: turečtina
Náboženství: islám (sunnitský), malé skupiny pravoslavných křesťanů
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 29. října 1923 (zformování státu s převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu Osmanské říše)
Prezident: Recep Tayyip Erdoğan
Předseda vlády: Binali Yıldırım
Měna: turecká lira (₺) (TRY)
HDP/obyv. (PPP): 20 188[3] USD (61. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 792 TUR TR
MPZ: TR
Telefonní předvolba: +90
Národní TLD: .tr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) je stát ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě.

Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.
„Bulharské mučednice", malba z roku 1877 od ruského malíře Konstantina Makovského, zobrazující znásilnění bulharských žen osmanskými bašibozuky při potlačení Dubnového povstání.

Turecké území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě. Nejstarší obydlí vznikají ještě v neolitu (Çatalhöyük). První říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla Chetitská říše přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Po rozpadu říše Chetitů se nejdůležitějším státem stala Frýgie dokud ji v 7. století před Kr. nerozvrátili kmeny Kimmeriů. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie, Kárie a Lýkie. Lýďané a Lycané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i mimoindoevropské prvky, charakteristické pro Chetity.

Už od 12. století před Kr. bylo západní pobřeží Anatolie kolonizované aiolskými, dórskými a iónskými Řeky. V 8 století Řekové kolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. V 6.-5. století byla Anatolie dobyta Peršany, se kterými vedli Řekové války. Nakonec Anatólii dobyl Alexandr Makedonský. Po jeho smrti se rozpadla na několik helénistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo v různých částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly dlouhé trvání a do konce 1. stol. před Kr. všechny ovládla Římská říše. Po jejím rozdělení v roce 395 území dnešního Turecka připadlo Byzantské říše.

Od 11. století docházelo k pronikání tureckých seldžuků.

Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem Osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padla Konstantinopol a roku 1529 byla Turky obležena Vídeň. Od konce 17. století začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, které bylo završeno během balkánských válek na počátku 20. století. O většinu arabských držav přišla Osmanská říše v důsledku první světové války. Sultán jako hlava osmanské říše měl až do 19. století neomezenou (absolutní) moc.

Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy byla založena republika Kemalem Atatürkem. Ten sekularizoval stát a zavedl mnohé jiné reformy s dalekosáhlými důsledky.

Turecko se i přesto potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Dalším problémem současného Turecka je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí (například turecká vláda donedávna odmítala připustit turecký podíl na genocidě Arménů v průběhu první světové války), s náboženskou nesnášenlivostí (namířenou zejména proti křesťanům žijícím na území Turecka – Řekům, Arménům…) a nacionalismem (opět namířeným proti netureckým národnostem žijícím v Turecku – Kurdům a dalším). Stále nevyřešená zůstává také otázka severní části Kypru, kterou Turecko de facto okupuje.

Od roku 1984 bojují kurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[4] V roce 2015 zabila turecká armáda přes 2 tisíce kurdských povstalců.[5] V občanské válce v Sýrii podporuje Turecko protivládní povstalce včetně syrské odnože al-Káidy.[6]

15. července 2016 se část turecké armády pokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principů sekulárního státu.[7] Podařilo se jí sice zajmout prezidentova tajemníka a též prezidentovi věrného náčelníka generálního štábu, nicméně prezident i premiér zůstali na svobodě a vzbouřenci získali jen velmi malou podporu civilního obyvatelstva a nulovou podporu opozice i zahraničních spojenců Turecka.[zdroj?] Pokus o převrat tak byl ukončen již po několika hodinách převratu, zemřelo nejméně 290 lidí, 1400 lidí bylo zraněno, pozatýkáno bylo přes šest tisíc lidí, z toho 2839 vojáků a 2745 soudců.[8]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Turecka.
Topografie Turecka
Bosporský mostIstanbulu, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)

Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %)[9], je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře).[10] Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km.[9] Celková rozloha činí 783 562 km².[11] Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií.[pozn. 1] Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom‎.‎ Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[12] Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[10]

Pobřežní město Marmaris na jihovýchodě země

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[12]

Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[10]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Převážně suché, z části kontinentální podnebí Turecka je silně ovlivněno přítomností moří na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1000 mm.[10]

Administrativní systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Turecka.
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Konya je město v Turecku, ležící ve střední turecké nížině.

Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[12] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[11]

Regiony a provincie jsou následující:

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Turecka.
Turecký parlament v roce 2009 během návštěvy Baracka Obamy
Současný autoritářský prezident Turecka Recep Tayyip Erdoğan

Turecko je formálně parlamentní zastupitelská demokracie. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň — v současnosti již jen formálně — sekulárním politickým systémem.[13] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které byly do pokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé.[14] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014 předsedou vlády. Podle turecké ústavy má prezident převážně ceremoniální funkci, avšak již od svého zvolení do této funkce vykonává Erdoğan v zemi de facto svrchovanou moc a usiluje o to, aby mu odpovídající pravomoce náležely i podle ústavy. Výkonnou moc tvoří Rada ministrů v čele s premiérem, kterým je od roku 2016 Binali Yıldırım. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[15] Mezi státy Blízkého východu patří Turecko k demokratičtějším zemím. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací.[13] Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací.[15]

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[15] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[16]

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 Evropský soud pro lidská práva provedl více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, diskuse také přitahovaly. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[17] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[18] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z "terorismu" a "protistátní aktivit" (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřovaných kvůli "pošpiňovaní tureckosti" či "uráženi islámu" ve snaze zasít autocenzuru.[18] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[18] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko 3. místo na světě po Rusku a Číně.[19] Bývalý mluvčí ministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají "široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku."[20] Země má podle organizace Freedom House hodnocení 'částečně svobodná'.[21]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Turecka.
Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem
Prezident Erdoğan s americkým prezidentem Obamou na summitu NATO, 5. září 2014

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[22]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[23] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem.[22]

Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie,[24] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánského Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s Arménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu během války v Náhorním Karabachu.[25]

Během vlády AKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech Osmanské říše na Blízkém východě a Balkánu na základě doktríny "strategické hloubky "(termín zavedl Ahmet Davutoğlu) jako definici pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také neo-osmanismus.[26][27] Po arabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy - od počátku občanské války se sousední Sýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s Egyptem.[28][29] V roce 2014 Turecko nemělo diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance v Sýrii, Egyptě a Izraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování Pásma Gazy.[30][31] Tím pádem zůstalo Turecku v Levantě (s nedávnými bohatými nálezy zemního plynu) jen málo spojenců,[32][33] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra Davutoğlua na zahraničně-politickou doktrínu "žádných problémů se sousedy".[34][35] [36]

Turecko již od 50. let let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně peacekeepingových misí v Somálsku a bývalé Jugoslávii a podpory koaličních vojsk ve válce v Zálivu. Turecko má také 36 000 vojáků na Severním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[37] a asistovalo Iráckému Kurdistánu s bezpečností.[38] Turecko mělo v rámci americké stabilizační mise v Afghánistánu a pod NATO spadajícího ISAFu vojáky od roku 2001.[39] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro Eurocorps a účastní se na iniciativě EU Battlegroup. [40]

Vztahy s Českem a Československem[editovat | editovat zdroj]

Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem a Tureckem jsou tradičně přátelské,[41] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[22] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[42] V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[43]

Turecko a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

  • 1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
  • 1952 – přistupuje Turecko k NATO
  • 1959 – podává žádost o členství v EHS
  • 1964 – vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
  • 1987 – podává Turecko žádost o plné členství v ES
  • 1989 – tato žádost je odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
  • 1996 – celní unie s EU vstupuje v platnost
  • 1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
  • 1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
  • 2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
  • 2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
  • 2009 – Turecko přijalo zákon omezující pravomoc vojenských soudů, čímž splnilo další z mnoha přístupových podmínek
  • 2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
  • 2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení migrační vlny, která přes Turecko míří do EU. Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[44]

Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení Kypru a ochrana lidských práv a práv národnostních a náboženských menšin.

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci NATO hned po Ozbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliancie v roce 1952.[45]

Ozbrojené síly Turecka se skládají z pozemních sil, námořnictva a letectva. Turecké četnictvo a Turecká pobřežní stráž operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil.[46]

Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamenu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozdbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[46]

Turecko má po americké armádě druhé největší vojsko v rámci NATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[47] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[48] Na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraní B61, 40 z nich je určenýo pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[49]

Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[50] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[51]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Turecka.
Ocelárna v Erdemiru

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[10] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[52] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[53] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[52] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[54] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[11] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[54] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[11]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[11]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[55] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[56] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[10] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[57] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[10]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[58]

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici 1 milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, výroba příslušenství, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[59]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[59]

Služby[editovat | editovat zdroj]

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[11] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[60]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

İzmir je jedno z nejstarších středomořských měst.
Město Göreme, významné turistické centrum v Kappadokii
Hora Nemrut je jednou z nejznámějších památek Turecka

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[61] Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[11] a putují do nich významné investice.[61] Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları. Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[11] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[61] K roku 2010 měla země 88 letišť,[11] z nichž 13 bylo mezinárodních.[61]

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[11] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[61] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[11]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[62] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[63]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Turecka.
Skupina tureckých chlapců v den jejich obřízky

Turecká populace v roce2016 čítala 79 463 663 obyvatel [1]; tím jenom nepatrně zaostává za Německem, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko necelých 14 milionů obyvatel.[64] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[11] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[65]

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %),[11] další menšiny, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[66] Arméni (59 000)[67] a Židé (17 600)[68] žijící převážně v Istanbulu a Adygejci (2 000 000),[69] Gruzíni (40 000)[70] a Lazové (147 000)[71] žijící hlavně na východě,[10] tvoří zbylých 7–12 %. Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[72] V roce 1923 došlo k vysídlení 1.3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[73]

Istanbul je největší turecké město.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[74] Zhruba 99 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[75]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[12]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Turecký záchod.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006 je Orhan Pamuk.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Turecká fotbalová reprezentace dosáhla v posledním desetiletí největší úspěchy ve své historii, 3. místo na Mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění na Mistrovství Evropy 2008. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA. v roce 2009. Galatasaray, Pohár UEFA a Superpohár UEFA získal v roce 2000.V roce 2013 uspořádalo Turecko Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let.

Dalším velmi sledovaným sportem je basketbal. Země hostila Mistrovství Evropy v basketbale mužů v roce 2001 a v roce 2010 hostila Mistrovství světa v basketbalu mužů.

V letech 2005–2011 se v Turecku pravidelně konaly závody Formule 1.

Turecká kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Turecká kuchyně.

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivňila řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki je z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva. Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
  2. Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b The Results of Address Based Population Registration System, 2015 [online]. Turkish Statistical Institute, 28 January 2016, [cit. 2016-01-28]. [1]. (anglicky) 
  2. http://www.turkstat.gov.tr/PreHaberBultenleri.do?id=10736
  3. [2]
  4. "Turecko znovu bombardovalo pozice kurdských separatistů". Týden. 11. října 2015.
  5. Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels [online]. 29. září 2015. [3]. (anglicky) 
  6. "Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči". Lidovky. 15. června 2015.
  7. Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu
  8. Erdogan čistí Turecko od „viru”. Pozatýkáno šest tisíc lidí
  9. a b Turkey – Geography [online]. Knihovna Kongresu, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c d e f g h DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c d e f g h i j k l m CIA. The World Factbook - Turkey [online]. REV. 2011-12-13, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b c d Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19, [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
  14. BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
  15. a b c BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
  16. Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  17. Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria [online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010, [cit. 2013-02-09]. [4]. (anglicky) 
  18. a b c Turkey's Press Freedom Crisis. Turkey's Press Freedom Crisis [online]. Committee to Protect Journalists, [cit. 2013-02-09]. [5]. (anglicky) 
  19. Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations [online]. [cit. 2015-02-19]. [6]. (anglicky) 
  20. Seven journalists arrested in Turkey [online]. 4 March 2011, [cit. 2013-06-11]. [7]. (anglicky) 
  21. Turkey [online]. [cit. 2015-01-29]. [8]. (anglicky) 
  22. a b c Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
  23. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. İdris Bal. Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. Universal-Publishers, 269. ISBN 978-1-58112-423-1. 
  25. Elanchenny, Susae (2010). Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project. Istanbul: Istanbul Kültür University, 9. ISBN 605-4233-80-7. 
  26. TAŞPINAR, Ömer. Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism [online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008, [cit. 2010-06-05]. [9]. (anglicky) 
  27. Murinson, Alexander (December 2009). Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics)Routledge, 119. ISBN 0-415-77892-1. 
  28. Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support [online]. Euronews, 4 October 2013. [10]. (anglicky) 
  29. Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence [online]. Bloomberg, 16 August 2013. [11]. (anglicky) 
  30. Amanda Paul. Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom [online]. Today's Zaman, 2014-10-04, [cit. 2014-11-19]. [12]. (anglicky) 
  31. Yaşar Yakış. On Relations between Turkey and Egypt [online]. Turkish Weekly, 2014-09-29, [cit. 2014-11-19]. [13]. (anglicky) 
  32. Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island [online]. Reuters, 2014-10-29, [cit. 2014-11-19]. [14]. (anglicky) 
  33. Egypt, Greece, Cyprus pledge to boost energy cooperation [online]. Reuters, 2014-11-08, [cit. 2014-11-19]. [15]. (anglicky) 
  34. Policy of Zero Problems with our Neighbors [online]. Turkish Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2014-11-19]. [16]. (anglicky) 
  35. Piotr Zalewsky. How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends [online]. Foreign Policy, 2013-08-22, [cit. 2014-11-19]. [17]. (anglicky) 
  36. Mark Lowen. Erdogan's 'New Turkey' drifts towards isolation [online]. BBC, 2014-11-20, [cit. 2014-11-22]. [18]. (anglicky) 
  37. Richmond, Oliver P.(1998). Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations. Psychology Press, 260. ISBN 978-0-7146-4877-4. 
  38. "Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security", Today's Zaman, 21 November 2014. Ověřeno k 22 November 2014. 
  39. Contribution of Turkish Armed Forces to Peace Support Operations [online]. Turkish Armed Forces, [cit. 2014-08-03]. [19]. (anglicky) 
  40. Enter the EU Battle Groups [online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007. S. 88. [20]. (anglicky) 
  41. Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  42. Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  43. Víza - režim vstupu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  44. "Česko dá Turecku 800 milionů korun na zastavení proudu migrantů do EU". Český rozhlas. 29. listopadu 2015.
  45. Turkey's Relations with NATO [online]. [cit. 2014-06-12]. [21]. (anglicky) 
  46. a b Turkish General Staff. Turkish Armed Forces Defense Organization [online]. Turkish Armed Forces, 2006, [cit. 2006-12-15]. [22]. (anglicky) 
  47. Financial and Economic Data Relating to NATO Defence [online]. NATO, 13 April 2012, [cit. 2013-06-16]. [23]. (anglicky) 
  48. Der Spiegel: Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany (10 April 2009) [online]. 30 March 2009, [cit. 2010-11-01]. [24]. (anglicky) 
  49. Hans M. Kristensen. NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe [PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005, [cit. 2010-11-01]. [25]. (anglicky) 
  50. Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division. Turkey/Military service [PDF]. UNHCR, July 2001, [cit. 2006-12-27]. [26]. (anglicky) 
  51. EBCO: European Bureau for Conscientious Objection [online]. Ebco-beoc.eu, [cit. 2010-09-04]. [27]. (anglicky) 
  52. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
  53. BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
  54. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 20
  55. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 24
  56. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 27
  57. FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28
  59. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 26
  60. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28–29
  61. a b c d e Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 30–31
  62. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 32–33
  63. První turecká jaderná elektrárna se stává realitou. Atominfo.cz [online]. 2011-01-24. Dostupné online.  
  64. Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka. [28]. (anglicky) 
  65. Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Circassia [online]. Organizace nezastoupených států a národů, rev. 2008-03-25, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Georgian [online]. Ethnologue: Languages of the World, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Laz, Lazuri of Turkey [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.] : Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky)  
  73. "Ve stínu Řeka Zorby". Rozhlas.cz. 23. března 2015.
  74. Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. An Overview of the History of the Jews in Turkey [online]. American Sephardi Federation, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.. Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8.  
  • MUSIL, Alois. Mosta do Asie : Nové Turecko. Praha : Melantrich, 1941. 262 s. Dostupné online.  
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]